Sokotra§ viz Dioskoridův ostrov

Sókratés z Athén§ 1. filosof; jméno jeho učitelky, kněžky-věštkyně Diotímé z Mantineie, je literární výmysl Platónův (stejně jako země Atlantis a možná i většina Sókratových výkladů v Platónově díle; srov. pod školy filosofické a o Platónových literárních podvodech viz rok 389). U arabských autorů se jmenuje Suqrát, 515, 480, 469, 451, 450, 436, 435, 424 - 422, 418, 410, 406, 404, 401, 399, 389, 365, 324; 2. herec, 390 
Sókratés z Bíthýnie, nevlast. syn Níkoméda II.§ = Pylaimedés II. Paflagónský, 107, 99
Sókratés z Bíthýnie zvaný Chréstos, jako král Níkomédés IV. Filopatór§ 95, 91, 89
Sókratés z Boiótie, kondottiér§ 217
Sókratés z Kónstantínúpole zvaný Scholastikos, křesťanský právník a historik c. 380 až asi 440, pokračovatel Eusebia Pamfilského z Kaisareie§ 307

Sókratés z Apollónie (Makedonie), Alexandrův armádní velitel, satr.§ 333 

Sókratidés z Athén§ arch. 374

sókratikové, velcí i malí, členění žáků Sókratových a jejich škol§ 399

Sól, lat. jméno Héliovo§ viz tam

solidarita, mezinárodní§ viz pod ceny
solidarita, sociální§ viz pod Athény a Kleisthenés

Solkoi, též Sylkoi, lat. Sulcí, o. a m. na Sardinii, pův. púnské, dn. Isola di Sant'Antonio; srov. pod sochaři§ 258

Řecký název může souviset se soloikoi, "cizinci, barbaři", souvislost s kilickými Soloi, viz.

Soloi, m. na Kypru, ass. asi Sillu§ 709, 497, 391, 331, 293, 329
Soloi, m. v Kilikii, Soly, později Pompéiopolis, Pompéiúpolis§ 691, 411, 365, 333, 321, 315, 310, 300, 281, 246, 189, 77, 67, 66, 18+, 19+  

Osazeno původně kolonisty z Argu a Lindu, 83 zničeno Tigránem I., obnoveno 67 Pompéiem Magnem, který ho osídlil mimo jiné kilickými piráty. Díky mateřštině dávných kolonistů, která se v průběhu věků dostala pod vliv domácích jazyků, se název jména stal součástí pojmu soloikismu označující až k nesrozumitelnosti chybné užívání syntaxe.  

Soloké§ = Seleukeia na Hédyfontu

Solón z Athén, s. Exekestidův a Dionýsiin, reformátor, uzákonil v Attice tímokracii§ 680, 668, 640, 604, arch. 594, 591, 561, 560, 510, 497, 458, 454, 410

Solonium, Solonion/Soló, mí. v Narbonské Gallii, dn. snad Soyons v départementu Ardèche§ 61

Solús (gen. Solúntu), m. na severozápadu Sicílie, dn. Solunto, dř. Castello di Solanto u Palerma§ 397, 307, 254

Solovettius z Galatie, kelt. dynasta§ 168, 167

Somálsko, Somálci, národ a několik státních útvarů na sv. Afriky§ 600, 400, 270, 210
Eg. Ta nečer, "Země bohyně, Pwénet a Púnt, tak i bibl. (zřejmě pouze severní část Somálska v rohu Afriky, snad už od východního Súdánu a Eritreje). Srov. dnešní nikým neuznaný státní útvar Puntland, sousední Somaliland (do roku 1960 Britské Somálsko), Džibuti/Džíbútí a roku 1991 rozpadlý stát Somálsko (do roku 1960 italské území). 
V hellénismu se mys Guardafui/Ras Aser jmenoval Notú keras, tj. Roh Notův, boha jižního větru, nebo Arómatón akra. Bohyní ovládající cestu do Púntu a zemi při východoafrickém pobřeží je vládkyně kraje s kadidlem Wereret; tak ji nazvali Egypťané.

Somašarma, k. v Magadě§ 232

sómatofylax, sómatofylakes, „osobní strážce, bodyguard“ makedonských králů, lat. armiger, vedle tón prótón filón, protimómenos filos a doryforos dvorní titul§ 334, 323, 321
Udrželo se v hellénském n. hellénisovaném prostředí u Parthů. Doloženo např. v Súsách z roku 214 SE (= rok 99/98 př. n. l.), kde společníci „z prostředního oddílu“ nápisem poctili „Lýsimacha, Apollofanova syna, sómatofalyka ze svého středu“. Podobně za provedení úřadu gymnasiarcha v Súsách byl státem poctěn někdy mezi roku 100-50 př. n. l. jistý Níkoláos (Makedonec?). - Poněkud to připomíná spolek provinčních ostrostřelců. Srov. pod stratiarchés.

Somutu-tefnacht ze Saje, armádní velitel Psammeticha I.§ 656

Sơn Tây§ viz Hat Mon 

Sonaka-čeulči, vyslanec z Imny/Gaje§ 33

Sông Ðáy§ viz Ðáy 

Sónchis ze Saje, mudrc§ 561

Sonikos z Athén§ arch. 175

Sóos, Soos, k. ve Spartě, o. Eurypóntův§ 775

Sópaios z Bosporu Kimmerijského, strat.§ 393, 373

Sópatros z Akarnánie, maked. stratégos§ 200
Sópatros z Argu§ 28 (Ol.)
Sópatros z Pafu, autor komédií§ 300

Sópatros z Makedonie, stratégos§ 203, 201

Sópeithés§ viz Sófylos

sopky, vulkány, viz pod Pompéií. Latina neměla slovo pro sopku/"móns flammás éructáns, hora vyplivující plameny", řečtina měla označní pro proud lávy, rhyáks. Novověké jazyky si posloužily jménem italské podoby hellénského Héfaista.

Sópolidés z Makedonie, vojevůdce§ 328

Sóra, m. Volsků v Latiu, jméno nezměnila, od 303 řím. kolonie§ 345, 316, 314, 305, 303

Sornatius, Lucullův legát§ 71 - 69

Sósandros z Pergamu, přítel Attala II. a vojevůdce§156

Sósarmos z Médie, k.§ 760, 730

Sósia Galla, manž. C. Sília, m. C. Sília, milence Valerie Messalíny§ 24+ 

Sósibios z Alexandreie§ 1. královský ministr, 221, 219, 213, 204 - 201, syn Dioskúridův (spekulace, že je synem žoldnéře Ptolemaia Filadelfa Sósibia z Tarentu, nelze doložit); 2. 203, 201, syn č. 1
Sósibios z Antiocheie, magnát§ 30-, 44+ 

Sósibios ze Sparty, chronograf§ 776

Sósibios, vypečený vychovatel Britannica, s. Ti. Claudia§ 47+, 50+ 

Sósigenés z Rhodu, žoldnéř§ 318
Sósigenés z Athén§ 1. arch. 342; 2. arch. 172
Sósigenés z Alexandreie (?), mathematik a astronom§ 45

Sósiklés z Korinthu, vyslanec§ 505

Sósikratés z Acháje, prořímský politik§ 146
Sósikratés z Athén§ arch. 111

Sósilás z Rhodu, nauarchos§ 195

Sósis n. Ósis ze Syrákús (?), parasítos§ 214

Sósippos z Delf§ 388 (ol.)

Sósistratos z Athén§ 1. arch. 455; 2. arch. 277
Sósistratos z Euboie, promakedonský politik§ 344

Sósistratos ze Syrákús§ 1. vůdce aristokratů, 319, 318, 314; 2. alias z Akragantu, tyr., 280, 279, 277; 3. zrádce Syrákús Římanům, 212 (jmenovaný též Sósis)

C. Sósius§ 38, cos. 32, 31

Sósó ze Sikyónu, ses. Abantidova; gen. Sósy§ 264

Sósos z Dýmy, vůdce protiřímského a sociálního povsdtání§ 115

Sósos/Sosus§ Mastanesósos z Numidie

Sósthenés z Makedonie, k.§ 280 - 278

Sóstraté, Sósiraté, m. v Elymáidě, viz tam

Sóstratidás ze Sparty§ efor epón. 429

Sóstratés z Makedonie, Gonatův diplomat§ 255

Sóstratos, seleukovský stratégos§ 169
Sóstratos z Knidu, s. Dexifanův, stavitel majáku na Faru§ 284 a viz pod "sedm divů"
Sóstratos z Aigíny, s. Láodamantův, obchodník z druhé poloviny 6. století, jehož nápis byl nalezen v Etrúrii§ 640 a srov. pod Etruskové, Pithekússai, bohatství

Sóstratos z Chalkédonu, rádce Kanarův/Kauarův§ 212
Sóstratos z Korintha, o. logografa Deinarcha§ 360

Sósylos ze Sparty, historik§ 218

Sótadés z Maróneie, básník-kinaidograf, o. Apollóniův§ 276
Sótadés z Athén, hrnčíř§ 450
Sótadés z Kréty, olympioníkos, prodal vítězství jinému státu§ 384 (Ol. 99)

Sóteirá, m. neznámé polohy s Ariéně, založené Antiochem I. (není v textu)

Sótér, tj. Zachránce, Spasitel, dynastické přízvisko hellénistických vladařů, viz s. v. Ptolemaios, Seleukos etc., gen. Sótéra

sótéria, děkovné slavnosti, oslavy spásy, záchrany§
sótérie Aitólů§ 776, 277, 246
sótérie v Delfách§ 246

Sothimos z Thrákie, dyn., asi s. Diégyla s Apamou Bíthýnskou, asi manž. Athénaidy, dc. Attala III. s Bereníkou§ 167, 91

Sotiátové, Sotiátés, kelt. kmen v Aquítánii§ 56

Sótión z Alexandreie, skeptik a autor dějin filosofie§ 150

souboje, vojevůdců během bitvy nebo namísto bitvy; srov. pod spolia§ 607, 414, 367, 361, 222, 219, 105, 30

soudní obhájci, soudní poplatky, zrušení darů soudcům§ 204
soudní poroty§ 123

soudy, stálé v Římě§ 367, 204, 149, 139

Advokát Ciceró užíval o rychlosti a kvalitě práce římské justice obratu „znáš naše soudy“. Za raného principátu určeny ke konání soudů tři náměstí s jezdeckými sochami, Forum Rómánum, Iúlií a Augústí. Občané vybírání do funkce museli dovršit 35. let věku, od Augusta stačilo třicet (zájem o decurie nebyl valný). Souzeno od třetí do páté hodiny denní čili od devíti do jedenácti dopoledne, kdy se také obchodovalo na náměstích ve směnárnách a u bankéřů. Augustus rozšířil tři soudcovské decurie o čtvrtou slouženou z lidí nižšího majetkového censu, kteří soudili spory týkající se menších částek.

K Ciceronovým slovům "znáš naše soudy" patřil vysoký stupeň stranickosti vůči provinciálům. Ciceronův úspěch v boji Sicilanů s Verrem, který je brutálně okrádal, nebyl až tak běžný zjev a vláda císařů v tom nic nezměnila; třebaže psané dějiny senátorských autorů zaznamenávaly procesy, které vyzněly ve prospěch provinciálů a v neprospěch správců provincií-guvernérů. Většinou se nedovídáme, v čem zločin vydírání, repetundae, spočíval. Plínius mladší v jednom ze svých dopisů (ii, 11) poodkryl příčiny jednoho takového procesu vedeného před senátem s Mariem Priskem, na něhož si stěžovali obyvatelé africké provincie, kterou roku 98 n. l. spravoval. 

Soud vrcholil v lednu 100 rozhodnutím pro moderní dobu nepochopitelným. Kromě toho, že bral peníze za své soudní výroky, šlo též o to, že dal za peníze popravit i několik lidí. Nicméně na návrh jednoho ze senátorských kolegů se senát rozhodl soudit ho jen za korupci. Provinciály zastupoval C. Plínius Caecelius Secundus a jeho přítel Cornélius Tacitus, známý historik, soudu předsedal osobně Tráiánus. Priscus hajený C. Salviem Liberaliem, cos. 85, viz tam, vzal od jistého Vitellia Honóráta tři sta tisíc séstertiů a za to poslal do vyhnanství jistého muže jezdeckého stavu a sedm jeho přátel bylo popraveno. Jakýsi Marciánus dal Priskovi sedm set tisíc HS za to, aby jiný rytíř byl na příkaz soudu zbit, odsouzen na nucené práce v dolech a pak popraven uškrcením. 

Plínius se v listu Arriánu Mátúrovi chlubil, že mluvil pět hodin na obhajobu poškozených v kuse a že ho Tráiánus chválil. Proces trval tři dny a vedl k Priskově exulování z Říma a Itálie (zřejmě na pět let), Marciánus nesměl navíc do Afriky, a oněch sedm set tisíc HS se muselo předat státní pokladně (Afrika byla senátorská provincie). Honórátus a jeho peníze z procesu vyšly nedotčeni, neboť úkladný vrah stačil zemřít přirozenou smrtí a pravděpodobně úplatek zůstal Mariovi Priskovi. O odškodnění rodin popravených a jejich rehabilitaci ani slovo, senátor Priscus nepřišel ve vznešeném domě ani o své křeslo.

Podobně žalovali obyvatelé Baetiky správce Caecilia Classica, který úřadoval na jihu Hispánií ve stejné době jako Priscus. Procesu se nedožil, zemřel přirozenou smrtí. Provinciálové i zde utřeli podle všeho nos, neboť majetky prokazatelně získané před Classikovou správou podržela manželka, jíž se nepodařilo prokázat spoluvinu, a co nakradl manžel, propadlo státu, nikoli okradeným. Přitom ze zadržené korespondence Classikovy jisté své přítelkyni, amícula, v Římě se vykutálený guvernér chlubil: "Ejchuchu, předstupuji před tebe (nadšený) jako Líber/Dionýsos: po prodeji části baetické provincie jsem už dal dohromady čtyři miliony séstertiů," ió, ió, Líber ad té venió, iam séstertium quadrágiés rédégí parte venditá Baeticórum [též: líber ad té venió/předstupuji před tebe jako svobodný].   

soudy, v Athénách, viz také pod Athény§ 508, 461, 425, 104
Athénské soudy: 
Héliaiá: největší a nejpočetnější co do soudců, soudila trestní žaloby (grafé). Členové byli placeni, za jedno zasedání dva oboly. Účast na zasedání prokazovali předložením známky, symbolon. Výbor pro lidové soudy, héliaiá, tvořilo v Athénách 6000 (z nich tisíc náhradníků) vylosovaných a přísahou vázaných občanů. Občané v héliaji byli rozděleni do deseti soudních dvorů, dikastérií (dikastérion).

„U Palladia“ se soudilo neúmyslné usmrcení, „U Delfínia“: souzen ten, který prohlásí, že zabil právem. Soud v prytaneu se zasedal nad železem a neživými předměty (sakrální, rituální záležitost). Ve Freattys v Peiraieu u moře Athéňané soudili obvinění vyhnanců ze země odpovídají soudcům z lodi.
Smírčí soudce se jmenoval diaitétés, protože mu obě strany sporu (agón) platily po drachmě „výživného“. Na osobě soudce se strany dohodly, strana žalující (diókón, stíhající) a žalovaný (feugón, prchající). Pro attický venkov a obyvatele hornaté části země zavedl Solón soudce, kteří na venkov zajížděli (kata démús dikastai, soudci po démech, okresech). 
Drobné občanskoprávní spory řešil soud, sídlící v budově na okraji města. Jiný tribunál se jmenoval podle tvaru budovy třírohý, jiný zelený a rudý: oba soudily ještě ve 2. st. n. l.
soudy, tribunály, velké procesy ideologicko-politické, starověk neznal. Řeči u soudu byly v Athénách časově vymezeny vodními hodinami. Běžná žaloba a obhajoba trvala zhruba půl hodiny.

O jiných: Na šibenici s ním/Soudní tribunály nad poraženými diktátory

Odvěkým právem vítěze je naložit s poraženým dle své velkorysosti; všechno ostatní je rétorika bránící často odhalit vlastní kořeny zla. Co bylo zlé a špatné včera, je i dnes a zůstane pro příště. Vybírají-li si velmoci a horem dolem obhajují, proč tento režim je „horší“ a jiný přijatelnější a „výhodnější“, je logické, že jejich „výběry“ často ujedou a vymknou se kontrole. Dokud bude mít poloha země a její zdroje pro velmocenské zájmy větší význam než dodržování ústavních práv, jsou vládní mediální kampaně, soudní tribunály apod. pouhými výdělečnými šancemi pro zapojené agentury a jednotlivce, tedy advokáty.

Procesní řízení dokazují věci evidentní a mnohokrát dokumentované, tirády odsudků nebo shovívavosti prokazované soukromníky, novinami, televisemi a politiky odvedou pozornost od souběhu událostí k druhotné obranné či útočné argumentaci. Shovívavost a zkraje tichá podpora kambodžských polpotovců, afghánských a arabských mudžáhidů a mnoha krutých režimů v Africe se Američanům, Evropanům a svým způsobem i Rusům a Číňanům vrátila jako krvavý pugét občanských válek. 

Soudy nad poraženými bývaly obvykle krátké. Isméniu, thébského démokrata a muže, který přijal od perského krále peníze, aby získal podporu na válku se Sparťany, postavili vítězové roku 383 před tribunál obsazený třemi Sparťany a po jednom ze zástupců členských států Peloponnéského spolku: byl to tedy hrdelní soud mezinárodní. Římský vítěz se doma pompesně pochlubil, předvedl davu zajatce, poklady, v očích spoluobčanů vyrostl. Pak byli, mimo oči davu, poražení vůdcové popraveni. Vznešenějším nepřátelům daroval Řím život a králové dožívali i s rodinami v italské internaci.

To byl osud posledního z makedonských králů Persea (165 př. n. l.) a raději se ponížení vyhnula smrtí z uštknutí Kleopatrá VIII. (30 př. n. l.). Naopak díky velkorysosti císaře Auréliána porážku přežila arabská královna Palmýry Zajnab/Zénobiá (274 n. l.). Poslední, kdo užil římské císařské velkorysosti, byl vandalský král Gelimer, vládce v Karthágu, jemuž roku 535 n. l. východořímský císař Iústiniánus I. povolil dožít na statku v anatolské Galatii.

Bez šance byl jeden z numidských dynastů Iugurtha, který byl ve válce s Římany v letech 111 – 105 př. n. l. Původně římský spojenec zlikvidoval své příbuzné a získal vládu nad všemi Numidy. V Římě svou krutovládu obhajoval před senátem, zkorumpoval část senátorů a ze stejného důvodu byla válka proti němu vedena z římské strany liknavě. Nakonec byl zrazen svým spojencem, vydán do rukou Římanů v lednu roku 104 př. n. l. v římském vězení zardoušen. Bez procesu, každý věděl proč: bral od něho ve Městě kdekdo.

Podobným a přitom zvláštním případem velmocenského smyslu pro spravedlnost byl v modernách dobách Panamánec Manuel Noriega. Voják z povolání koketující s buddhismem, pučista, šéf vojenské rozvědky a od roku 1983 jako armádní velitel faktický vládce země si počínal neohroženě. Když bránil demokratisaci země byl roku 1988 v USA obviněn z korupce, drogových obchodů a praní peněz. V prosinci 1989 pro něho Washington vyslal armádu, která Noriegu sesadila, dopadla a odvezla na Floridu. Roku 1992 byl odsouzen na čtyřicet let vězení. Během procesu se však ukázalo, že Panamánec byl třicet let na výplatnici americké armády a CIA a dokonce dvojí agent spolupracující rovněž s lidmi z kubánského bloku.

Roku 2010 byl pro dobré chování propuštěn, ale vydán do Francie, kde odsouzen na sedm let, a roku 2011 propuštěn do rodné Panamy, kde více než sedmdesátiletého nešťastníka čekalo dalších několik desítek let vězení; za mřížemi zemřel roku 2017 (83). Byl prvním válečným zajatcem souzeným ve Spojených státech. 
Zloduchů, kteří krutě ovlivnili život své komunity a regionu, se narodilo mnoho, velmi mnoho. V novějších dějinách někteří z nich zemřeli doma stářím za svého režimu (Stalin 1953, Mao Ce-tung 1976, Kim Ir-sen 1994), jiní sice ve své zemi, nikoli však u moci jako Pol Pot (1998), jemuž „proces“ pro korupci udělali na stará kolena jeho genocidní spolubojovníci. Konce šílenství nacistické říše se z vlastního rozhodnutí nedožil Adolf Hitler se svou ženou Evou Braunovou (1945), vůdce „sociální“ Itálie Benita Mussoliniho s přítelkyní Clarou Petacciovou zastřelili odbojáři (1945) a pučisty sdružených do vojenského tribunálu byl zastřelen rumunský diktátor Nicolae Ceaušescu s manželkou Elenou (1989).

Člověka, který svými expansivními válkami proměnil starý kontinent k nepoznání, francouzského císaře Napoleona I., donutily porážky abdikovat a vítěznými spojenci byl poslán do vyhnanství na Elbu (1814). Po neúspěšném pokusu o zvrat o rok později byl doživotně internován na vzdálené Sv. Heleně (zemřel 1821). Bylo to anglické rozhodnutí, spojenečtí Prusové by ho poslali na smrt, kdyby ho byli dopadli.

Napoleonův osud nikdy nepodléhal soudnímu rozhodnutí a také ho nikdo nevyžadoval; hlavně když byl ten démon pryč z Evropy a daleko. Ale už koncem první světové války nevydalo Holandsko německého císaře Wilhelma II., který doma abdikoval a požádal o asyl. Chtěli ho soudit za válečné zločiny: právnická premiéra.

Bulharská carská rodina byla prosovětskými pučisty vyvražděna po příchodu k moci (září 1944) stejně jako ruská (1918), aniž by se dočkala procesu (a rehabilitace). Na rozdíl od ruské ale sedmiletý car Simeon II. s matkou žil a formálně vládl do plebiscitu roku 1946 a popraveni byli tříčlenná regentská rada v čele se strýcem Kirilem a „příslušníků inteligence“. Soudní procesy pro zločiny proti lidskosti a míru s pohlaváry ve válce poražených genocidních režimů pocházejí teprve z poloviny 20. století stejně jako právní definice obžaloby. Mezinárodní vojenské tribunály s válečnými zločinci soudili německé a japonské představitele a vojáky v Norimberku (1945 – 1946) a v Tokiu (1946 – 1948).

Hitler se zastřelil, Mussoliniho zastřelili odbojáři a císař Hirohito to kupodivu přežil jen zbaven jistého božství, protože Američané dospěli k závěru, že nové Japonsko se neobejde bez hlavy starého. Za Hitlera byl souzen jako hlava státu admirál Dönitz… (za zločiny v koncentračním táboru Auschwitz/Osvětim byly vyneseny rozsudky až v prosinci 1965, čtyřikrát doživotí).

Hlava francouzského satelitního státu za druhé světové války ("vichystická Francie") maršál Petain byl roku 1945 souzen za kolaboraci (hrdina z první světové války), odsouzen na smrt, omilostněn na doživotí, které trávil ve vězení na Ile d'Yeu, kde roku 1951 zemřel. Na soud za kolaboraci čekal český protektorátní president Emil Hácha, ale ve vězení krátce po válce zemřel (1945).

Roku 1979 byl ze středoafrického Bangui vyhnán s francouzskou pomocí francouzský chráněnec Jean-Bédel Bokassa, který se tu tři roky předtím prohlásil císařem. Vládl čtrnáct let než byl sesazen - s francouzskou pomocí. Roku 1987 byl odsouzen na smrt za vraždy (padala obvinění ze zabíjení dětí a kanibalismu, která se později ukázala jako smyšlenky šířené francouzskou rozvědkou). Byl však roku 1993 omilostněn a o tři roky později zemřel v bídě a psychicky nemocen.

Bolivijský president Luis Garcia Meza byl roku 1981 sesazen pučem po třináctiměsíční vládě. Roku 1995 byl odsouzen na třicet let vězení za genocidu, mučení a vraždy politických oponentů. Po obnově demokracie v Argentině roku 1983 (po porážce ve falklandské válce roku 1982) byl jeden z členů vojenské junty gen. Leopoldo Galtieri roku 1986 usvědčen za nesvědomitost a zanedbání povinností ve vedení války. O tři roky později byl amnestován, ale roku 2002 dán do domácího vězení, když nejvyšší soud rozhodl, že amnestie byla nelegitimní. Zemřel roku 2003. Podobný osud potkal též jeho generálské kumpány.

Roku 1989 byl sesazen v DDR po osmnácti letech u moci Erich Honecker. Utekl do Moskvy, ale Rusové ho vydali do Německa. Soud pro vraždy na hranicích DDR s Německem se roku 1993 zhroutil, protože převládlo mínění, že Honecker je nemocen. Odletěl za chotí a dcerou do Chile, kde opravdu i zemřel.

Stejně jako východoberlínský bolševický satrapa byl roku 1989 zbaven moci v Sofii Todor Živkov, který sloužil z moskevských východoevropských satelitů nejdéle. Roku 1992 byl usvědčen ze zpronevěry veřejných prostředků (cca. 24 milionů USD). Soudem ale byla kausa vrácena k přešetření roku 1997, Živkov seděl v domácím vězení pro jiná obvinění. Také odtud byl propuštěn a roku 1998 zemřel.

Chilskému diktátorovi Augustovi Pinochetovi nezávislý španělský soudce Baltasar Garzon znepříjemnil život, když způsobil, aby byl doživotní senátor ze Santiaga držen v domácím vězení v Londýně, kam přijel na léčení. Vládou Jejího Veličenstva pod labouristou Blairem omilostněn pro špatný zdravotní stav, což potvrdil o něco později také soud chilský. 
V současnosti působí mezinárodní tribunály v Haagu (od 1993) pro souzení zločinů proti lidskosti na území bývalé Jugoslávie a v tanzanské Arushi pro rwandskou genocidu (od 1995). Z nejvyšších představitelů zatím odsoudil k dlouholetým trestům presidentku Republiky srbské v Bosně Biljanu Plašičovou (2003, roku 2009 propuštěna na svobodu). Proces se srbským presidentem Slobodanem Miloševičem pro zločiny proti lidskosti na Kosovu proti Albáncům a v Bosně proti Chorvatům a Bosňákům neskončil, neboť roku 2006 v cele zemřel (do Haagu dobrovolně odcestoval v dubnu roku 2000). Vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič se skrýval do roku 2008, do léta 2015 nebyl denhaagským mezinárodním soudem odsouzen. Od prosince 2003 byl v americkém zajetí poražený irácký diktátor Saddám Husajn: šíitský soud ho v Bagdádu odsoudil na smrt a v prosinci 2006 popravil.

Uganďané Idi Amin zemřel 2003 v saúdském exilu a Milton Obote žil v Zambii a zemřel roku 2005 v Johannesburgu. Ethiopský marxistický vůdce Mengistu Haile Mariam žije ve spřáteleném Mugabeho režimu v Zimbabwe, Charles Taylor byl od 2003 v nigerijské exilu, ale roku 2012 byl mezinárodním soudem odsouzen na padesát let. Libyjský revolucionář Muammar Kaddáfí se sice kooperací se západem roku 2003 vykoupil, ale během Francouzy inscenovaného převratu a občanské války byl roku 2011 zavražděn. Jean-Claude Duvalier, který žil dlouho ve francouzském exilu, se po návratu domů procesu nedočkal a roku 2014 zemřel.

souchotiny, řec. fthisis, lat. tábés, phthisis, smrt na ně§ 77

soulož s bohem, ve snu, v podobě hada či draka:
Níkoteleia z Messénie (okolí Andanie), matka Aristomeneova. Otcem byl Aipytovec Níkomédés, resp. Pyrrhos. Bůh nebyl specifikován.
Olympias, matka Alexandra Velikého, souložila s Diem Ammónem.
Aristodámá ze Sikyonu, matka Aratova. Bohem byl Asklépios. 

sourozenci, jejich vzájemné manželství§ viz sňatek

souručenství§ viz spolek

Sou-sie Žuo-ti/Souxie Ruodi, rod. jm. Čchie-mi-sü/Qiemixu, s. Chu-chan-siea, šan-jü Hunů§ 20, 12 

soutěž veřejn᧠viz konkurs
soutěž krásy§ viz pod žena

Sovětské Rusko, Sovětský svaz, SSSR, největší souvislý státní útvar dějin, existoval ve 20. st. n. l.§ 88-, 51+ 

Soza, hl. osada Dandaridů§ 45+

Sozópolis§ viz Apollóniá na Pontu

Sozúsa§ viz Apollóniá v Kýrénaice