379-370

379.

Ol. 100, 2

 

Níkón

a. u. c. 375

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Králi Agésiláovi se po dvacetiměsíčním obléhání vzdal Fleiús. Předtím v noci zmizel z města radikální patriot, zřejmě vůdce démokratické strany, Delfión s jedním svým aktivním stoupencem, jehož jméno neznáme; další zmínka o obou v historii již není. Fleiús z rozhodnutí Agésiláova se stal oligarchický, hlavy démokratických vůdců na základě soudu "občanů" a aristokratických vyhnanců sťaty a stát dostal sparťanskou posádku; viz dále rok 375. V tomto okamžiku byli Lakedaimonští neomezenými pány Peloponnésu, protože oslabení Argívští (srov. rok 386) se ve všech válečných sporech drželi zatím neutrálně. 

K míru přišlo i na Chalkidice. Okolí Olynthu bylo válečnými akcemi vedenými od loňska harmostou Polybiadem zcela zničeno a v obležených městech jeho symmachie vypukl hlad. Olynthští a celý spolek thráckých Chalkiďanů vzdali odpor, vrátili asi Amyntovi III. odstoupené části Makedonie (informování o této části míru nejsme) a stali se spojencem Sparťanů spojení symmachií/paktem: první olynthská válka trvala od roku 383 (druhou, osudovou, viz rok 349)Síla symmachie thráckých Chalkiďanů byla zlomena a tím se uvolnil prostor pro nástup Makedonů k moři (viz rok 356 a srov. konec spolku roku 348).

V zimě na rok 378 provedli démokraté v Thébách převrat připravený státním písařem/tajemníkem, grammateuem Fyllidou a šesti exulanty žijícími v Athénách, kteří se v noci za sněžení vkradli do Théb: Melón, Pelopidás, Dámokleidés a Charón, v Thébách se k nim připojili Epameinóndás, Gorgidás a 46 dalších. Polemarchové Archiás, Leontiadés a další prospartští exponenti byli v noci při hostině nebo u sebe doma spiklenci pobiti a národní osvoboditelé oblehli spartskou posádku na Kadmeji. Ačkoli bylo město plno světel a zmatku, spartská posádka nezasáhla.

Druhého dne byli všichni prospartští Thébané, pokud se jim nepodařilo prchnout pod ochranu athénského expedičního sboru, i s rodinnými příslušníky a dětmi povražděni. • Proslul výrok Archiy, jednoho z prospartských kolaborantů, jímž reagoval uprostřed hostiny na udavačský dopis o chystané akci: „Naléhavé záležitosti až zítra/eis aurion ta spúdaia.“

T. r. byla revidována struktura boiótského spolku, srov. rok 550. Gorgidás byl tvůrcem "svaté čety/hieros lochos", elitní jednotky tří set mužů sídlících na státní útraty na Kadmeji: oficiálně se jmenovala státní či hradní četa/poleós lochos. Některé zdroje tvrdí, že četa sestávala z milenců a miláčků. Podobnou jednotku kartháginskou tvořilo 2500 elitních vojáků z nejlepších rodin a homosexualitu u Púnů prameny nevyzdvihují, viz rok 339. Thébský oddíl zanikl roku 338 v bitvě u Chairóneie, když vítězným Makedonům vedeným na jejich frontě osmnáctiletým Alexandrem neustoupil ani o krok.

Krátce nato poslali Athéňané k Thébám oddíl o pěti tisících hoplítech a pěti stech jezdcích pod velením Démofónta a Thébané zaútočili na Kadmeiu, kterou bránilo 1500 mužů. Sparťanům docházel proviant a aniž by čekali na pomoc, kterou přivolali, dohodli kapitulaci s možností odchodu v plné zbroji. Na svou armádu narazili u Megar, viz zde níže, a ve Spartě čekal velitele kadmejské posádky soud: zkušení harmostové Hérippidás (viz k němu rok 377 a o jeho karieře roky 395 a 393) a Arkissos byli posláni na smrt, Lýsanoridás do exilu mimo Peloponnésos a k tomu pokutován tak, že to nebyl schopen zaplatit. Jejich čin byl ve spartských dějinách skutečně ojedinělý.

V této době byl ve Spartě propuštěn z činné vojenské služby král Agésiláos II. Odsloužil v poli čtyřicet let (viz ale již následující rok). Proti Thébám, kam se mu nechtělo, byl proto vypraven druhý král Kleomborotos II. Byla to jeho první vojenská výprava a přes Plataje, které byly tehdy ještě spartskými spojenci a protithébské (viz rok 386), a Thespie dorazil do Boiótie. Vyhnul se pohodlnější cestě přes attické Eleutherie, kde hlídkoval s lehkooděnci athénský stratégos Chabriás. Pobyl v Boiótii jen krátce, bylo uprostřed zimy, v čele třetiny Sparťanů zanechal harmostu Sfodriu a jemu peníze, aby verboval žoldnéře; sám se vrátil domů a spojenecké peloponnéské oddíly rozpustil cestou.

Athénští, kteří dostali strach ze silných Kleombrotových Sparťanů před Attikou, dali popravit stratégy zapojené thébskými pučisty do akce, kterou před nedávnem podpořili nový režim v Thébách: Démofón zemřel, druhému z odsouzených, ze souvislosti vyplývá, že Chabriovi, se podařilo před popravou uprchnout do exilu, odkud se brzy směl vrátit, viz rok následující.

 

Výprava Kartháginců do Itálie: dobyli Krotónu a znovu založili město Hippónion (srov. rok 388). Poté vypukl ve vojsku "mor" a vzápětí i doma v Karthágu. Proto se musel expediční sbor vrátit, kde byl uzavřen mír s africkými/berberskými obcemi a kmeny, s nimiž Karthágo vedlo již deset let boje, o nichž nejsme vůbec informováni. • Expedice byla ojedinělou vojenskou akcí Kartháginců před Hannibalem, jejich tzv. první italské tažení (druhé viz roku 218 a násl.). T. r. Kartháginci dobyli Sardinii.

 

Římané pokračovali ve válce s koalicí bývalých spojenců, viz roky 493, 487 a 388.

 

************************************************************

378.

Ol. 100, 3

 

Nausiníkos

a. u. c. 376

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Harmosta Sfodriás ze Sparty se dal vyprovokovat Thébskými z nového režimu, kteří hledali pro sebe proti Sparťanům spojence, a vpadl z Boiótie do Attiky s cílem obsadit Peiraieus. To se mu nepovedlo, dorazil pouze k Eleusíně, tažení zpozorovali včas vesničané, musel ustoupit a přitom dal rabovat: ve Spartě ho pak za to soudili, návrh eforů zněl na smrt, ale po přímluvě Agésiláově osvobodili. Agésiláův syn Archidámos byl zamilován do Sfodriova syna Kleónyma, otcové se rádi neměli, a ten žádal po milenci o přímluvu za svého otce u krále. Sfodriás nadále bojoval v armádě a padl roku 371 u Leukter.

Athénští se tedy konečně postavili rozhodně na stranu Thébanů, začali opevňovat přístav, stavět lodi a vyhlásili válku Lakedaimonským. Výsledky peloponnéské války z roku 404 byly zapomenuty, vypukla druhá válka boiótská (trvala do roku 362; srov. rok 395). Velením pověřili Athéňané Tímothea, Chabriu a Kallistrata. 

Fanaticky protithébský král Agésiláos se v létě reaktivoval (srov. předcházející rok) a s vojskem vypravil do Boiótie, kde plenil zemi. Foibidás se zatím opevnil v Thespiích a na konci léta se Agésiláos přes Megary vrátil do Sparty. V zimě byl v potyčce před Thespiemi Thébany zabit harmosta Foibidás.

V Athénách měli v této době největší slovo Chabriás, viz ovšem rok předešlý, a Kallistratos (původem z dému Afidnai). Přesně sto let po založení první symmachie, athénského námořního spolku, arché, byla založena symmachie druhá (prakticky trvala jen do roku 355), "aby Lakedaimonští nechali Hellény na svobodě a žít v pokoji podle vlastních zákonů...". Pro financování válečného loďstva Athénští zřejmě v tomto roku zavedli symmorie, jimž přiřkli povinnosti triérarchií, finanční péči o vystrojení a údržbu válečných lodí, srov. rok 508 a 355. Podle censu veškerého majetku v Athénách a Attice provedeného pro účely válečných daní vlastnili občané tohoto roku hodnotu 5750 talentů (roku 354 to bylo šest tisíc talentů). V symmachii, též druhý délský spolek/druhý athénský námořní spolek, bylo ve spojeneckém vztahu sedmdesát hellénských států.

S protiperskou orientací první athénské symmachie neměla tato nic společného a spojenci neplatili žádný tribut či dávku/foros, ale příspěvek na spolkové válečné akce pod athénským velením/syntaxis.; brzy spojenci přišli na to, že syntaxeis jsou totéž co foroi. V Athénách, hégemonu symmachie, zasedala spolková rada/synedrion, v níž měl každý členský stát jeden hlas, nicméně spojenecké flotile veleli vždy Athéňané. 

Pro nespokojenost s protektorátem Sparty totiž od spojenectví s ní odpadly k Athéňanům jako první státy Býzantion, Chios, následovaly Rhodos a Mytiléné s dalšími; srov. roky 390 a 389, kdy se tyto obce staly athénskými spojenci, event. rok 395/394; kdy došlo k opětovnému zvratu, nelze určit, snad hned po smrti Thrasybúlově.

Na Chiu se narodil řečník a historik Theopompos, syn aristokrata Dámasistrata. Theopompos žil od roku 334 jako filosparťan v exilu, roku 332 se vrátil na Chios, ale po roce 323 byl opět vyhnán démokraty. Odešel do Egypta a datum jeho smrti neznáme.

 

V Egyptě vypukla nová válka proti Peršanům; důvod a rozsah bojů neznáme. Artaxerxés II. chystal velkou invasi, aby obnovil perskou vládu nad Nilem, viz dále rok 374. Egyptského krále Nektaneba I. podpořili zkraje loďstvem Athéňané opět s nauarchem Chabriou. Athéňané ale Chabriu s loďstvem brzy odvolali, viz o jeho roli v Egyptě roku 380, aby se Králi zavděčili (srov. podmínky míru roku 387): v této době byli žoldnéři Artaxerxovi dokonce cvičeni Ífikratem!

V zimě povstal proti Artaxerxovi II. Datamés z Kárie, syn Kamisarův, po svém otci satrapa Kappadokie. Velitelem jeho žoldnéřů byl Mandroklés z Magnésie. Povstání trvalo až do roku 362. Krátce předtím porazil Datamés povstání proti Králi, do kterého se pustili Pylaimenovec Thúys z Paflagonie, Datamův příbuzný, a o něco později Aspis z Kátaonie, tj. z části Kappadokie na hranicích s Kilíkií. Thúyna zajal i s rodinou a doručil Králi, zajal též Aspida a dovedl ho do Aky, kde Artaxerxés shromážďoval armádu pro tažení na Egypt. Když se mu dostalo informace, že u dvora mu hrozí nebezpečí, dal se cestou rebelie. Ve válce s povstálými Pisidy padl Datamův syn Arsidaios a jeho tchán Mithrobarzánés, velitel Datamovy jízdy, zběhl. Pak ke Králi přeběhl i druhý Datamův syn Sysinás. O pozadí všech těchto událostí nevíme vůbec nic.  

Povstání satrapů, které se těmito akcemi rozvlnilo na západě říše Peršanů především v přímořských oblastech od Černého moře po Foiníkii, trvalo až do konce vlády Artaxerxa II., tj. do roku 359, i když jeho hlavní aktér byl zavražděn již roku 362 (viz tam). Zároveň lze tušit spojení satrapů s válčícími Egypťany (začátek Datamovy rebelie lze klást do pozdějších roků, například až 372).

Na Artaxerxově straně se bojů proti Datamovi podílel satrapa lýdský Autofradatés a po jeho boku lycký dynasta Artumpara (Artembarás?). Autofradátés byl při pokusu probojovat se do Kappadokie z Kilikie odražen. Na Králově straně setrvávali Mausólos, satrapa Kárie, a satrapa helléspontské Frygie Ariobarzánés, viz dále rok 368. Když se věrným satrapům nedařilo Datama dostat, dojednal Autofradátés příměří s výhledem, že se s Artaxerxem rebel smíří. Král si však nedal pokoj a Datamés přečkal několik atentátů až na ten osudový, viz rok 362. O sledu událostí a intensitě bojů nevíme v podstatě nic, třebaže zaujme údaj, že povstáním satrapů se snížily Artaxerxovy příjmy o polovinu. • Desetiletí po peloponnéské válce byla zlatou érou žoldnéřských vojsk. Obrovské finanční zdroje perské říše umožňovaly najímat satrapům a Králi armády desítek tisíc Hellénů ve zbrani (satrapa Datamés jich živil dvacet tisíc), mnohem více najímali egyptští vzdorokrálové. "Xenofóntova" anabase z roku 401 zafungovala jakoby reklamní akce na podporu hellénského válečnictví... 

 

V Římě bylo t. r. (?) dokončeno rozšíření tzv. serviovských hradeb (viz rok 578, podle krále Servia Tullia, původního stavitele).

Volskové byli poraženi před Satrikem (srov. rok 346), Latinové dobyli Tusculum, ale vzápětí bylo municipium Římany získáno zpět, viz ovšem rok 372. Od Volsků pak měli Římané klid do roku 346, pokud historiografie nezdvojila informace o jedné a téže události.

 

V Číně si vládce státu Čchi/Qi přivlastnil královský titul: Tchien Che-wang/Tian He, srov. rok 403.

 

************************************************************

377.

Ol. 100, 4

 

Kalleás či Kalliás

a. u. c. 377

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se do Boiótie opět vypravil Agésiláos a vedl nerozhodné boje s thébskou koalicí až do konce léta. Pak se vrátil domů. Na stranu Athén se během druhé války boiótské postavila celá Euboia kromě Hestiaie, kde se krátce předtím dostal k moci jistý Neogenés, a to s pomocí thessalského magnáta Iásona z Fer. Byl však brzy vypuzen Sparťany, jimž velel Thérippidás n. Thérippos (n. Hérippidás, viz rok 379). T. r. pak z Hestiaie Thébané vyhnali sparťanskou posádku, které velel Alketás rozptýlený právě láskou k jistému domácímu krasavci (Hestiaiá se v této době již běžně nazývala Óreos). Proti Óreu se vypravilo i athénské loďstvo pod Chabriou, srov. rok 379sq., pak se ale pustilo do Kyklad.

 

Kolem roku 377 se ve Fasélidě narodil pozdější řečník a autor tragédií Theodektés, žák Ísokratův, Platónův a Aristotelův. Jako tragik měl premiéru roku 356. Zemřel v Athénách roku 336.

 

V Bíthýnii povstal proti Králi, zjevně jako součást rebelie satrapů, viz rok předešlý, domácí dynasta Bás, syn Boteirův a vnuk Doidalsův, otec Zipoita I. Bás vládl jako fakticky nezávislý dynasta až do roku 327. O Doidalsovi víme, že obnovil upadající Astakos (srov. rok 711)Začátek nezávislého státu thráckých Bíthýnů, který se zvolna hellénisoval (královský titul přijali bíthýnští dynastové roku 296, viz tam).

 

V Římě se rozhořely ostré vnitropolitické boje, které už několik let doutnaly. Tribunové lidu C. Licinius Stolo a L. Sextius Lateranus navrhovali (rogationes Liciniae Sextiae) snížení úrokové sazby, znovuzavedení zákona Sp. Cassia o pěti stech jitrech půdy jakožto největší výměře pro občana (srov. rok 486) a požadovali přístup ke konsulátu pro plebeje.

 

************************************************************

376.

Ol. 101, 1

Dámón z Thúrií (poprvé)

 

Charisandros

a. u. c. 378

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře ležel Agésiláos s nohou, na níž nemohl došlápnout a armádní lékař ze Syrákús, jméno neznáme, nedokázal krvácení ze žíly, kterou nařízl, zastavit. Loni vedl armádu z Boiótie do Sparty, ale dorazil jen do Megar (marodil asi až do roku 370), a tak se do bojů třetího roku druhé války boiótské vypravil spolukrál Kleombrotos I. Opět bylo až do konce léta bojováno nerozhodně. Sparťané vypravili do války flotilu šedesáti lodí, jíž velel Pollis. Proti němu se pustili Athéňané pod Chabriou, protože jim hrozilo nebezpečí blokády. Chabriás doprovodil obilní konvoj z Pontu do Peiraiea a v září se vypravil k Naxu. Zde porazil Lakedaimonské v námořní bitvě v prostoru zřejmě Naxu a Paru (údaj se nedochoval), ztratil osmnáct lodí z 83, Sparťané 24 ze 65 triér. Nejenže odstranil nebezpečí blokády dovozu obilí do Athén, ale také získal Athéňanům přístup na Délos. Byla to první bitva na moři, kterou svedli Athénští bez spojenecké pomoci po peloponnéské válce, tj. po třiceti letech. Levému křídlu flotily Athéňanů velel Kédón, když padl v boji s Pollidovou triérou, tak Fókión. Bitva se udála v době velkých mystérií 16. boédromiónu/asi začátkem října. Sparťan Pollis se o čtyři roky později utopil v moři u Heliky (možná, že je známější spíše díky "zásluhám" o Platóna, kterého prodal do otroctví, než pro válečné skutky; srov. roky 393 a 388).

Poté se Athéňané vypravili do Abdér na pomoc proti thráckým Triballům, kteří vpadli k moři a v několika oddělených střetnutích zničili vojenskou sílu Abdérských. V bojích s Thráky padl či byl zavražděn stratégos Chariás (nebo až roku následujícího?). • Jiná pramenná verse udává jméno stratéga jako Chabriás; pak by ovšem Chabriás z let 370, 357 a 356 byl někdo jiný ("Chabriás II."). K tomu přistupuje, že na pýthijských hrách v Delfách roku 374 vyhrálo čtyřspřeží Chabria Athénského. Ke jménu Chabriás viz také rok 415, kdy se tak jmenoval athénský epónymní archón.

V Athénách dosáhl svého prvního vítězství Anaxandridés z Kameiru na Rhodu či, dle jiných údajů, z Kolofónu v Attice. Byl autorem střední attické komédie. Další jeho data nejsou známa.

Narodila se Olympias Épeirská, matka Alexandra III. Makedonského (popravena roku 316).

 

V Římě nebyli pro hluboké domácí politické rozbroje a nepřátelství římských stavů kolem tzv. rogationes Liciniae Sextiae (viz rok 377 a 367) po pět let na roky 375 až 371 voleni kurulští úředníci. Oba tribunové lidu roku 377 byli opětovně voleni a neustále vetovali volby vojenských tribunů (srov. rok 444 a 367)Je-li tradiční historické podání pravdivé, je s podivem, že nepřátelé Říma, viz rok 388, nedokázali politické krise využít v poli.

 

V Číně zemřel císař An-wang (vládl od roku 402). Následuje jeho syn Lej-wang/Lei (vládl do roku 369).

Stát Chan/Han zničil stát Čeng/Zheng (srov. roky 586 a 545).

 

************************************************************

375.

Ol. 101, 2

 

Hippodamás či Hippodámos

a. u. c. 379

bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Thébané začali v Boiótii prosazovat svou vůli a postupně obsazovali všechna spojenecká města svými posádkami (viz rok 373)Athénská flotila šedesáti lodí, jíž velel za Chabriu Tímotheos, syn Konónův, obeplula ve čtvrtém roce druhé boiótské války na žádost Thébanů Peloponnésos, obsadila Korkýru a v bitvě u akarnánské Alyzeie porazila lakedaimonské loďstvo pod Níkolochem s 55 loďmi. Poté se stal athénským spojencem král Alketás I. Molosský. Athéňané měli v této době již s válčením finanční potíže a Tímotheovi poskytli na výpravu pouze třináct talentů. Triéry byly staré a nedobře vybavené; přesto uspěl.

Thébané se vypravili do Fókidy. U Tegyr, vsi u Orchomenu, narazilo vojsko Pelopidovo na dvě mory, tedy tisíc až 1800 mužů lakedaimonských, kteří na vyžádání Orchomenských jim táhli na pomoc. Rovněž Fókové poslali do Sparty s žádostí o pomoc. Thébané Sparťany potřeli, oba jejich polemarchové padli: bylo to první vítězství dosažené díky údernosti thébské svaté čety, hieros lochos, viz rok 379. V rámci boiótské války byla bojována první válka fócká, která trvala do roku 371 (k druhé viz rok 356).

Po zvratu v Thébách se šířily boje o vládu do peloponnéských států. Ve Figalii, Fliúntu, Korinthu, Megarách a v Sikyónu propukly dílem krvavé občanské války mezi prospartskými či démokratickými, tedy proathénskými režimy s exulanty (srov. rok 379; data revolucí a kontrarevolucí neznáme). Ve Figalii/Fialeji se prospartští exulanti pokusili o návrat za dionýsií, kdy lid seděl v divadle, ale neuspěli a odtáhli do Sparty.

V Korinthu se vyhnanci sice z Argu dostali do města s pomocí přátel, ale neprosadili se a v zoufalé situaci se sami navzájem pozabíjeli, aby nepadli do zajetí. Prospartský režim pak odsoudil na smrt řadu občanů popdporujících puč a další exuloval.

V Megarách se po bojích u moci udrželi démokraté a vyhnali prospartské pučisty, povražděni byli protidémokratičtí spiklenci v Sikyónu. Démokraté se pokusili ovládnout Fleiús, pobili na tři sta vládnoucích oligarchů, ale po jejich protiútoku padlo šest set exulantů a kdo přežil, unikl zpět do Argu.

V následujících letech a po celou thébskou éru zmítaly hlavně peloponnéské státy neustálé rozbroje, o jejichž charakteru nelze jednoznčně stanovit, zda to byly nepokoje sociální či politickoideologické: démokratické režimy zahraničněpoliticky spolupracovaly s oligarchickými, viz roky 369sqq.  

 

V první polovině čtvrtého století sepsal Archestratos z Gely veršovanou gastronomickou příručku Hédypatheia, neboli Delikatessy, kterou později převedl Římanům do latiny básník Q. Ennius. V téže době působil sochař, malíř a autor spisů o umění Eufranór z Korinthu. Mimo jiné vymaloval stou Dia Eleutheria v Olympii.

 

************************************************************

374.

Ol. 101, 3

 

Sókratidés

a. u. c. 380

bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Spartský král Kleombrotos I. se v rámci pátého roku druhé války boiótské a druhého roku první války fócké s velkou částí armády, jakou mohou v Lakedaimonu postavit do pole, vypravil proti Thébanům na pomoc Fókům.

Polydamás z Farsálu, tágos/„vůdce“ Thessalů, hledal ve Spartě pomoc proti jednomu z tetrarchů Iásonovi z Fer, ale pro válku Lakedaimonských s Thébskými byl odmítnut. Polydamás byl pak doma donucen uznat svou podřízenost Iásonovi, vydal mu své děti jako rukojmí a v moci mu zůstala jen akropolis Farsálu. Iásón ovládl Thessalii a měl k disposici osm tisíc jezdců a dvacet tisíc hoplítů, k tomu šest tisíc žoldnéřů. Téhož roku uzavřel spojenectví s Athénami. Iásón býval žákem Gorgiovým. Lékaři mu nedávali naději pro dlouhý život, neboť mu nalezli v těle nádor, a tak hledal Iásón smrt v bitevním šiku. V jedné z bitev ale byl raněn do prsou a zároveň se zraněním zmizel i jeho nádor (srov. obdobnou situaci roku 121).

Vypukly občanské války na Zakynthu a Korkýře. O jejich ukončení nemáme zpráv, ale zřejmě i zde díky athénské intervenci skončila vláda prospartských režimů (viz hned níže).

Diplomacií krále Peršanů Artaxerxa II. bylo dosaženo (rozuměj: uplaceno) v Helladě míru: Athéňané poslali ze strachu před vzrůstající mocí Théb do Sparty s návrhem ke smíru, což bylo přijato. Byl obnoven tzv. královský mír čili Antalkidův všeobecný mír v Helladě/koiné eiréné z roku 387, resp. 386, k němuž se ovšem nepřipojili Thébané a který d. f. nikdy nefungoval (perské iniciativy viz dále roky 371 a 368). V jakémsi unáhlení vztyčili v Athénách oltář Eiréně s pravdelnými oběťmi. • Athéňané byli ve válečném stavu se Sparťany od roku 378. Jejich vzájemný konflikt byl součástí koaliční tzv. druhé války boiótské z let 378 až 362 (viz ale hned níže)

Thébané se před Sparťany stáhli z Fókidy a oblehli Plataje. Athéňan Tímotheos byl s flotilou po uzavření míru s Lakedaimonskými odvolán z Korkýry, ale na Zakynthu vylodil démokratické exulanty, což Sparťané považovali za porušení čerstvých podmínek míru a obnovili nepřátelství. S 25 triérami poslali na Zakynthos nauarcha Aristokrata; o jeho operacích nevíme nic.

Sparťané pod Mnásippem v čele 65 triér a 1500 vojáků výsadku poplenili Korkýru a oblehli město. Oddíl pěti nebo šesti set athénských peltastů pod Ktésikleem vyslaný po souši se v noci s pomocí Alkety I. Épeirského přepravil do obleženého města.

Perský král současně vedl válku proti rebelujícím anatolským satrapům, viz rok 378, a proti Egyptu, viz zde níže. 

 

Na Kypru v Salamíně byl eunúchem Thrasydaiem zavražděn král Euagorás I., který vládl od roku 411, z toho po určitou dobu společně se svým nejstarším synem Pnýtagorou: i ten se stal obětí atentátníkovou. Důvody vraždy neznáme, údajně šlo o osobní mstu. Nástupcem na salamínském trůnu se stal Euagorův druhorozený syn Níkoklés (vládl do roku 361). Osud atentátníkův neznáme. 

Peršané se konečně vypravili do Egypta proti králi Nektanebovi I. (srov. rok 378). Perskými veliteli byl Farnabázos, velitelem žoldnéřů Athéňan Ífikratés; bylo jich dvě stě tisíc a k tomu velká flotila, nezvyklá síla. Rozpory v otázkách taktiky brzy znepřátelily Ífikrata s Farnabázem, a tak z obavy z nejhoršího uprchl Ífikratés do Athén: Ífikratés doporučoval rychle táhnout na Memfidu, Farnabázos chtěl postupně a pomalu obsazovat zemi; Ífikrata pak nahradil Tímotheos, viz rok následující. Egypťané byli v Deltě Peršany zprvu poraženi. 

 

************************************************************

373.

Ol. 101, 4

 

Asteios

a. u. c. 381

bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Athéňané vyslali zpět na Korkýru loďstvo o šedesáti triérách v čele s Tímotheem. Neměl však dost mužstva a tak vyrazil nejprve po spojeneckých ostrovech a k severu do thrácké oblasti: získal posilu dalších třiceti plavidel a snad zde uzavřel spojenectví s Amyntou III. Bylo to na athénský sněm pomalé, podezřívali ho, že naschvál nechal propásnout celou plavební sezonu, a když se Tímotheos vracel kolem Attiky, odvolali ho a dokonce z návodu Kallistratova a Ífikratova postavili před soud pro podezření z velezrady. Žaloby byl zproštěn a poslán do perských služeb do války v Egyptě namísto Ífikratovo, viz rok předešlý. Athéňané posílili svou flotilu o dalších čtyřicet triér a stratégem jmenovali Ífikrata, který se právě vrátil z Egypta. 

Mezitím vypukl v obležené Korkýře velký hlad. Při náhlém výpadu obránců města však padl velitel Sparťanů Mnásippos, který se choval zpupně ke svým žoldnéřům a třebaže peníze měl, dlužil jim dvouměsíční platy. Jeho nástupce ve funkci, epistoleus/viceadmiral Hypermenés se rozhodl ostrov urychleně opustit a odplul na Leukadu; zanechal za sebou množství proviantu, otroků a nemocných vojáků, aby měl na lodích místo pro zdravé vojáky.

V téže době byl již Ífikratés s loďstvem u břehů Messénie u Sfagií u Pylu. Obsadil Kefallénii a Korkýru, kde se zmocnil i deseti lodí, které poslal Lakedaimonským na pomoc Dionýsios I. Syrákúský, tradiční spartský spojenec. Ífikratés, jehož flotila čítala nyní téměř devadesát triér, se pak obrátil s vojskem na pevninu a pochodem se vydal do Akarnánie, kde přes zimu bojoval se spojenci proti znepřáteleným obcím. Dionýsios poslal roku následujícího Sparťanům dalších devět lodí, jejichž velitelem byl Kissidás. Velitel první flotily Krínippos padl s mužstvem do zajetí Athéňanů, kde si vzal život, aby nebyl zotročen.

Ífikratés se vedle syrákúských lodí zmocnil též soch ze zlata a slonoviny, které měly dopravit do Olympie a Delf jako votivní dary bohům Dionýsia I. Ptal se po poslech v Athénách, jak s nimi naložit, a dostal odpověď, "aby se nevyptával na záležitosti bohů, ale aby se staral o to, jak uživit vojáky/mé ta tón theón exetadzein, alla skopein, opós tús stratiótás diathrepsei". Srov. athénský, a též spartský, přístup ke svaté válce roku 356sqq.

Thébané dobyli Platají (viz předešlý rok): město bylo opět strženo, obyvatelstvo opět odešlo do Athén a do své vlasti se vrátili až roku 338 (srov. roky 427 a 386)Do téhož roku lze datovat také dobytí a zničení hradeb Tánagry, boiótského Orchomenu a Thespií Thébany. I tato města byla obnovena až po roce 338 (viz tam a rok 353; k vyvrácení prospartského Orchomenu a Thespií rovněž viz rok 364)Iásona z Fer uzavřel v této době spojenectví s králem Makedonů Amyntou III.

 

Celou Helladu postihlo silné zemětřesení. V Acháji bylo ve vnitrozemí zničeno město Búrá a při pobřeží vlnami tsunami Heliké, která se propadla do moře. Búrá byla obnovena, Heliké, původní centrum achájské konfederace, již ne (viz rok 280); počet obětí neznáme.  Mj. otřesy zničily v Delfách Apollónův chrám (srov. rok 370): stál od doby po roce 548 a byl to podle hellénské tradice pátý Apollónův chrám, doložitelně druhý (srov. rok 548).

 

V Egyptě porazil Nektanebés I. Peršany v bitvě u Memfidy a ti se dali na ústup. Iniciativu převzali Egypťané, ale Peršané se na části území udrželi a boje trvaly po celou dobu vlády krále Nektaneba (viz rok 361).

 

************************************************************

372.

Ol. 102, 1

Dámón z Thúrií (podruhé)

 

Alkisthenés

a. u. c. 382

bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Athéňan Ífikratés, který přes zimu operoval na pevnině (viz předešlý rok), se z Korkýry vypravil s loďstvem přes Kefallénii, Élidu, Messénii a Lakónii, kde nevybíral peníze, tam poplenil pobřeží, zpět do Athén. Chystal cestou invasi do Lakóniky, fotila k tomu byla silná dost, a žádal po Athéňanech, aby mu poslali jako další stratégy Chabriu a Kallistrata, třebaže s tímto se jinak nesnášeli. V Athénách se však opět otočil zahraničněpolitický směr a k válce nedošlo, viz rok následující.

 

V Thúriích se narodil Alexis, autor střední attické komédie, strýc a učitel Menandrův (zemřel kolem roku 270)V Eresu na Lesbu se narodil Theofrastos, žák a nástupce Aristotelův. Mezi roky 319 až 315 byl obžalován z bezbožnosti, ale zproštěn viny. Zemřel v Athénách roku 287/286.

 

V Latiu oblehli Veliterští Tusculum, srov. rok 378. Tím se dostali do konfliktu s Římany (srov. následující dva roky).

 

V Číně se ve státečku Čou/Zhou v sousedství státu Lu narodil konfuciánský filosof Meng-c’, lat. Mencius. Zemřel roku 289.

 

************************************************************

371.

Ol. 102, 2

 

Frasikleidés

a. u. c. 383

bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Pro zničení a obsazení Platají se v Athénách vytvořil nepřátelský postoj k Thébám, k čemuž přistupovala thébská agrese vůči Thespiím (viz předešlý rok a níže) a válka Thébanů proti Fókům, po roce 374 vlastně athénským spojencům. Proto znovu poslali Athéňané do Sparty s mírovými návrhy magnáta Kalliu (III.), spartského proxena (srov. rok 374 a 370). Spartská pomoc Fókům nakonec neprospěla a po leukterské katastrofě se Fókové zařadili jako thébští spojenci po bok Aitólů, Akarnánů, Ainiánů, Lokerských, Málijských a dokonce tradičně proathénských Eubojských.   

V červnu se znovu na zásah Krále konala ve Spartě nová konference všech hellénských obcí (srov. rok 374). Přítomni byli též vyslanci Dionýsia I. Syrákúského a Amynty III. Makedonského. Bylo to první panhellénské setkání, jehož se aktivně zúčastnili Makedonci.

Mír byl uzavřen 14. skiroforiónu/v posledních dnech června nebo v prvních dnech července a byl opět obnovením tzv. králova či Antalkidova míru z roku 386, resp. 374 (koiné eiréné)Ještě během konference bylo athénské loďstvo ve válečném nasazení. Athéňané pod Ífikratem po uzavření míru vyklidili a vrátili vše, čeho v této době dobyli a vrátili se domů. Sparťané s králem Kleombrotem I. byli v době podepsání míru ve Fókidě.

Thébané přísahali a byli tak zapsáni do seznamu, což bylo poprvé, kdy tento postup doložen, za sebe, stejně tak jako Athéňané a jejich spojenci přísahali každý zvlášť, kdežto Sparťané přísahali i za své spojence. Druhý den si to však představitel thébských vyslanců Epameinóndás rozmyslel a chtěl, aby přísaha byla přepsána za všechny Boióťany. Agésiláos tento akt odmítl a Thébany vyzval, aby dali všem boiótským obcím svobodu; Epameinóndás odpověděl, že tak udělají, pokud stejný krok provedou též Sparťané. Zdá se, že thébští vyslanci se přes noc rozhodli pro válku se Spartou a Epameinóndás do ní Agésiláa naladil. 

Slavnostní přísahy na mír se nezúčastnili Élejští, neboť rovněž odmítali uznat suverenitu tří obcí, které pokládali za svůj majetek: Margan, Skillúntu a Trifýlidy (viz rok 397 a srov. rok 365). Mantineia se na základě obnoveného Antalkidova míru dočkala restaurace své státní existence, a to přes silnou nevoli krále Agésiláa (srov. rok 385). Byly znovu vybudovány hradby Mantineie a z dioikismu se stal synoikismos.

 

Pouhých dvacet dní po mírové přísaze se Lakedaimonští rozhodli pro novou válku s Thébami. Král Kleombrotos, který byl s vojskem stále ještě ve Fókidě (viz výše), vpadl do Boiótie. Pátého dne první třetiny boiótského měsíce hippodromiónu, který odpovídal athénskému měsíci hekatombaión/v poslední třetině července byla v Boiótii u Leukter vybojována bitva Lakedaimonských a jejich spojenců proti Thébám a Boiótům. Do boje se Thébanům nechtělo a polovina ze šesti boiótarchů se bitvě doporučovala vyhnout. Když dorazil sedmý Brachyllidés, velitel oddílu střežícího průsmyk pohořím Kithairón mezi Megaridou, Attikou a Boiótií, převládl názor Epameinóndův, který rovněž využil zkazky jistého Leandriy, exulanta ze Sparty, tvrdící, že Sparťané dostali věštbu, že u Leukter jednou přijdou o moc (leukterské prokletí vzešlo ze smrti místních dívek znásilněných a zavražděných spartskými pocestnými a smrti jejich  otce, jenž ve Spartě nedosáhl spravedlnosti a vzal si život). Thespijští (viz výše) opustili boiótský šik ještě před bitvou u Leukter, opustili i své zničené město (viz rok 373, a nastěhovali se ke Karésským).

Taktikou šiku sestaveného do tvaru kosého klínu/loxé falanx (srov. rok 424) thébského vojevůdce a boiótarcha Epameinóndy, viz o něm roku 369, utrpěli Lakedaimonští nejtěžší porážku svých dosavadních dějin: ze sedmi set bojujících Sparťanů padli čtyři sta, dalších Lakedaimoňanů padlo přes tisíc (vyšší údaj hovoří o čtyřech tisících padlých, na thébské straně o třech stech). Mezi padlými byl i král Kleombrotos I., polemarchos Deinón, Sfodriás a jeho syn Kleónymos, vojsko nicméně zůstávalo kompaktní.

Ve Spartě, kde právě drželi gymnopaideie, bylo ihned mobilisováno a rekrutován každý Sparťan do čtyřiceti let věku, celkem dvě mory. Se spojenci z Mantineie, Korinthu, Sikyónu, Fleiúntu a Acháje se pod velením Archidáma, syna Agésiláova, který byl stále nemocen, Sparťané vypravili do pole. Spojencem Thébanů zůstal jen Iásón z Fer, který v této době vedl nevyhlášenou válku s Fóky a Thébanům poslal oddíl o 1500 pěšácích a pěti stech jízdních, ale do bitvy u Leukter zjevně nezasáhl. Athény zůstaly neutrální a k triumfu Thébanů se nepřidaly, následujícího roku už stály na straně Lakedaimonských, viz tam.

V Boiótii bylo na zimu na radu Iásonovu uzavřeno mezi Spartou a Thébami příměří, Sparťané se spojenci vyklidili Boiótii, na megarském území se spojili s vojskem Archidámovým a všichni se rozešli do svých domovů. Iásón na zpáteční cestě vyplenil Fókidu. Vpadl do Loker Opúntských, kde se zradou zmocnil a vyvrátil Hérákleiu Trachínskou a její půdu předal Oiťanům a Málijským (srov. rok 426). Pak dal údajně povraždit většinu Skotúsských (podle jiného pramene spadá tato událost až do roku 367; srov. rok 322)Iásón, který měl v moci celou Thessalii, byl v daném okamžiku krátce nejsilnější mocností Hellady a byl ve spojenectví s Makedonií, Athénami i Thébami, viz rok následující. Pro pýthie nastávajícího roku nařídil městům, která kontroloval, aby pro oběti nachystaly tisíc krav a deset tisíc dalších zvířat a vypsal soutěž o nejmohutnějšího býka určeného Apollónovi. 

Ve Spartě zvolili po smrti Kleombrota I. (viz výše; vládl od roku 380) za krále jeho nejstaršího syna, Ágidovce Agésipolida II., který vládl krátce jen do příštího roku.

Thébská hégemonie trvala pouze deset roků. Růst síly boiótské mocnosti umožnily především nespokojenost Peloponnésanů s nadvládou Sparťanů, chaos v Thessalii po atentátu na Iásona, nástupnické spory v Makedonii (vše viz rok následující), nezdařená obnova athénského délského spolku a zjevně též nezájem perského dvora zabraného do válek se svými satrapy. 

 

Nová válka Římanů s Velitrami (srov. rok 372 a následující rok). Pro vypuknuvší válku byli v Římě opět zvoleni vojenští tribunové (srov. rok 376). • O Velitrách viz rok 338.

 

************************************************************

370.

Ol. 102, 3

 

Dyskinétos

a. u. c. 384

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V zimě vypukla v Tegeji občanská válka: Kallibios a Proxenos chtěli sjednotit celou Arkadii v jeden státní útvar, prospartský exponent Stásippos změnu nechtěl. Proxenos padl v boji, Kallibios byl z Tegeje vyhnán. Zažádal o pomoc u Mantinejských, kteří byli zrovna zaneprázdněni stavbou opevnění města (viz předešlý rok; stavbu financovali Élejští). Přesto byl s jejich pomocí Stásippos se svými lidmi poražen a zabit, osm set jeho přívrženců uprchla do Sparty, část byla lstivým slibem vylákána z chrámového asylu a popravena. Proti spojeným Tegejským a Mantinejským, kteří napadli prospartský Orchomenos, vytáhl Sparťan Polytropos s oddílem tisíci žoldnéřů najatých v Korinthu a pěti set argívských a boiótských exulantů. Byli přijati v Orchomenu a Mantinejským způsobili za obléhání značné ztráty. Když obléhatelé od města odstoupili, byli Polytropem napadeni, ale útočníci neuspěli. Lykomédés z Mantineie s pěti tisíci muži se jim postavil a Polytropos se dvěma sty muži tehdy zahynul. Ještě v zimě se proti Mantinejským a ostatním Arkadům vypravil uzdravený Agésiláos, ale musel se vrátit bez úspěchu domů (stál mimo politiku a válku od roku 376). Arkadové pak ničili zemi prospartských Hérájských.   

 

Na jaře se na výzvu arkadsko-élejsko-argívské koalice vypravili boiótarchové Epameinóndás a Pelopidás v čele spojeneckého vojska Thébanů na Peloponnésos. Připojily se oddíly z Élidy, Argu, Arkadové, Thessalové, část Fóků, které si podrobili, z Euboie a Lokridy. Thébané v celé invasní armádě o padesáti tisících mužích tvořili pouze dvanáctinu. Sparťané nabrali do vojska šest tisíc heilótských dobrovolníků za slib, že získají plnou svobodu; posilou byly čtyři tisíce mužů od peloponnéských spojenců. Invasní armáda se rozdělila na čtyři proudy, které se po překonání horských průsmyků setkaly v Sellasii: Argívští ve svém směru zničili strážní dvou set vojáků s boiótskými exulanty vedený Sparťanem Alexandrem, Arkadové zlikvidovali díky své přesile odpor oddílu hlídající průsmyk přes hraniční Skírítidu Sparťanem Ischoláem s propuštěnými heilóty a čtyřmi sty tegejskými exulanty.

Po šesti staletích, co žili Dórové v Lakónii, byl poprvé v jejich vnitrozemí nepřítel (pobřeží plenili Athéňané během každého vojenského konfliktu se Sparťany, srov. např. roky 431 či 430 za peloponnéské války, či nedávno roku 372). Lakónie byla tentokrát vypleněna až po Gytheion, kde měli Lakedaimonští doky, v době kolem zimního slunovratu, tj. kolem 21. prosince. Města se ubránila, Sparta, tehdy stále bez hradeb, byla vyrabována v okrajových čtvrtích. Epemeinóndás po několika dnech ničení Lakóniky rozhodl o návratu domů, neboť potravin ubývalo, v zemi spoušť a spáleniště, zima - a vojákům se chtělo po sezoně domů... Od vpádu na Peloponnésos po obnovení Messénie a odchodu domů pobyli Thébané na poloostrově 85 dnů. 

Athéňané vyslali po dlouhém zvažování, zda pomoci právě těm, jimž byli po prohrané válce podrobeni a div ne zotročeni, přes roční období pomoc Lakedaimonským v čele s Ífikratem v době, kdy již část thébských spojenců odešla do svých domovů: postup Ífikratových dvanácti tisíců mužů však byl pravděpodobně záměrně laxní a do bojů vůbec na Peloponnésu nezasáhl. 

Ve Spartě potlačil téže zimy nebo na jaře roku 369 král Agésiláos spiknutí asi dvou set občanů, tj. pravověrných Sparťanů, kteří se zmocnili návrší Issórion s chrámem Artemidy a usilovali o změnu stávajících poměrů ve Spartě. Co to znamenalo, nevíme, zřejmě šlo o další pokus odstranit královládu, resp. odstranit její volitelnost jen ve dvou rodech, tzv. dyarchie (srov. osud Lýsandrův a další, roky 403 a 396). • Urychlené popravy patnácti povstalců a na ně navazující (?) další spiknutí a tajné popravy přímo ve městě byly prvními případy ve Spartě, kdy byli občané odsouzeni efory a nikoli soudem sněmu.

 

V zimě roku 371/0, na konci roku 371 či začátkem roku 370, byl s thébskou pomocí obnoven stát Messéňanů v jejich původní vlasti (srov. roky 368 a 460). Během t. r. se Messéňané vrátili z jihoitalského Rhégia, sicilské Messány a kýrénaické Euesperidy. Byla znovu postavena pevnost na hoře Ithómé a pod ní vzniklo sídelní město státu Messéné. Na místě obnoveného kultu Dia Ithómského (Zeus Ithómatás) na úpatí hory byly pak každoročně konány státní slavnosti a hry/ithómaieThébané obnovením messénského státu významně posílili antihégemonní a protilakedaimonské síly na Peloponnésu a významně oslabili hospodářskou moc Sparty.

Téhož roku, popř. již po Leuktrách a bez thébské účasti, byla zorganisována Arkadie do nového státního útvaru (srov. předešlý rok a výše), a to zřejmě nikoli na konfederační bázi (srov. hellénistické koinon z roku 255), ale na základě ethnické unie. Za sídelní město státu bylo určeno město Megalé polis, Megalopolis/Velké město či Veleměsto, které bylo založeno z obyvatel dvaceti osad a městeček pravděpodobně až roku 368. Aby jeho stavbu nikdo z nepřejícníků nerušil, zanechal k jeho ochraně Epameinóndás oddíl tisíce vojáků s velitelem Pammenem. Ve městě bylo mimo jiné vybudováno největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem třicet tisíc návštěvníků. Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. Městská radnice, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!).

Jenom malá část Arkaďanů nesouhlasila s opuštěním svých starých sídel a s přestěhováním do jednoho velkého města, Orchomenos a Héraia setrvali ve spojenectví se Spartou (srov. následující rok a rok 361). Hégemony Arkaďanů zůstali Mantinejští (srov. rok 255). • Stát Arkaďanů trval v této podobě zřejmě až do bitvy u Chairóneie roku 338. Élejští přenechali Arkaďanům spornou Trifýlii (viz rok 244 a 240).

 

Po prvním thébském tažení na Peloponnésos zůstali Lakedaimonští na poloostrově bez významnějších spojenců: byl to praktický konec spolku Peloponnésanů, který existoval od doby před rokem 550 (snad vznikl v roce 556, viz tam; srov. rok 332 a k obnovení viz rok 267). Zároveň to byl konec hégemonie Sparty v Helladěkterá trvala od roku 405 a jejímž vrcholem byla moc sankcionovaná nedůstojným Antalkidovým mírem.

V tomto okamžiku setrvával ve spojenectví se Sparťany kromě Athéňanů a států uvedených předešlého roku ještě Dionýsios I., který poslal roku 369 na pomoc do Korinthu dvacet triér s dvěma tisíci Kelty a Ibéry. Hellénové se tak poprvé setkali s bojovníky těchto národů

V Argu, který se ve válkách o hégemonii v Helladě držel stranou, šikanovali démokraté majetné občany. Příznivci oligarchie se proti režimu spikli a na mučení jeden z nich prozradil třicet soudruhů. Dostal milost, ostatní s dalšími podezřelými byli popraveni ranou kyjem/skytalé, skytalon, srov. rok 417. Argívskému radikálnímu revolučnímu režimu/neóterismos se proto tehdy v Helladě říkalo skytalismos. V Argu takto bylo "odstraněno" na 1200 lidí a oběti byli též v démokratickém táboru, neboť frakce vůdčích démagogů byly rovněž znepřáteleny. Navenek zůstával Argos silným hellénským státem, viz jeho války 368sqq. 

Ve Spartě po krátké vládě (viz minulý rok) zemřel Agésipolis II. Novým králem byl zvolen jeho bratr Kleomenés II., který pro změnu vládl šedesát let až do roku 309. O nové koaliční politice Sparty v Helladě viz rok 281.

 

Před pýthiemi, tedy počátkem září t. r., viz rok předešlý, byl v Thessalii během lustrační přehlídky vojska zavražděn sedmi neznámými spiklenci tetrarcha Iásón z Fer. Dva z atentátníků byli ochrankou na místě zabiti, ostatní unikli. Poněvadž se Helladou již šířil strach z jeho moci, dostávalo se vrahům všude poct. Důvod atentátu znám není, údajně podle jedné verse, aby se proslavili (podle další verse řídil spiknutí Polydóros). Iásonovými nástupci se nedílně stali jeho bratři Polydóros a Polyfrón. Zakrátko v Lárisse zavraždil Polyfrón svého bratra Polydóra ve spánku, říkalo se, sám však vládl Thessalům jako tágos jen krátce (viz příští rok).

 

V Makedonii zemřel Amyntás III. (vládl od roku 393). Makedonci si králem zvolili jeho nejstaršího syna Alexandra II. (vládl jen do roku 368; mladšími bratry byli Perdikkás a Filippos). Od začátku vedl válku o trůn s Ptolemaiem z Alóru/Alórités, manželem své sestry Eurynoé, dcerou Amynty s královnou Eurydikou I. (podle jedné verse, zjevně málo pravděpodobné, byl Ptolemaios synem Amyntovým). Alexandros II. obnovil mír s Bardyliovými Illyry, ale tím zároveň uznal jejich mocenské nároky v Makedonii (viz rok 390)V Épeiru zemřel kolem t. r. král Alketás I. (vládl od roku 385). Nástupcem se stal jeho syn Neoptolemos I. (vládl do roku 359).

 

Klearchos z Pontské Hérákleie, který byl ve své vlasti samovládcem nebo o tyrannidu teprve usiloval, byl exulován. Později (viz rok 364) byl povolán zpět, aby odstranil sváry mezi občany a při té příležitosti se uchopil vládu ve státě definitivně: kromě toho se zmocnil Mithridáta Pontského, za něhož pak dostal velké výkupné (tento zemřel roku 362; tzn. že ho nevydal Králi do Persie)Klearchos I. vládl až do roku 353, kdy byl zavražděn.

 

Započato se stavbou nového Apollónova chrámu v Delfách. Jeho architektem byl Spintharos z Korintha. Chrám byl dostavěn v roce 330/329, resp. o deset let později. Byl to podle hellénské tradice šestý Apollónův chrám v Delfách, doložitelně třetí (srov. rok 373, kdy se zřítil při zemětřesení).

 

T. r. se narodil Kallisthenés z Olynthu, filosof a historik, žák a synovec Aristotelův, dvorní dějepisec Alexandra Velikého. Na králův rozkaz byl popraven roku 327.Kolem roku 370 se v Tarentu narodil Aristoxenos, syn Spintharův, hudební teoretik, filosof a polyhistór, původně pýthagorik, pak ale žák Aristotelův v Athénách. Zemřel kolem roku 300. 

V téže době se v Eresu narodil Aristotelův žák, botanik a historik Fainiás (zemřel kolem roku 300). Jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád (O odstraňování tyrannů a O sicilských tyrannech). V téže době ve své abdérské vlasti zemřel filosof Démokritos (narozen kolem roku 460).

 

V Sídónu skončila někdy kolem t. r. vláda krále Bód'aštarta I., řec. Stratona I. (vládl snad od roku 384). Nástupcem jeho syn Tabnit II., řec. Tennés II. (vládl do roku 345). • Změny vlád ve foiníckých městech zřejmě souvisejí s boji ve válce se satrapy (srov. rok 378). Stratón I. byl nějaký čas spojencem Athéňanů, kteří ho s potomky poctili proxenií. 

 

Římané oblehli Velitry. Konflikt s Latíny byl snad nyní ukončen příměřím, respektive obnovením platnosti Cassiova paktu/foedus cassianum, viz roky 493, 487 a 388 (o dalším a rozhodujícím vzájemném konfliktu viz až rok 338).

 

V Číně přijal královský titul vládce státu Wej/Wei.