Kř (3)

 

Ze začátků křesťanství. Prvním z císařů propadlých kř. byl Cónstantínus I. Za něho se začalo se stavbou kř. chrámů v Jerúsalému. Pravděpodobně prvním kř. z vyšší římské společnosti byl, dle křesťanských pramenů, proconsul Sergius Paullus, roku 43 n. l. správce Kypru.

Ježíš vybral mezi svými stoupenci sedmdesát (dle jiné tradice 72; všechna jejich jména nebyla známa ani církevním hagiografům) žáků (v pravoslaví: apoštolů), kteří si rozdělili římský východ od Pannonie a Dalmácie a kázali po dvou. Jejich seznam se poprvé objevil někdy ve třetím století a je zjevně neautentickou smyšlenkou. Mezi jmény se nacházejí první z biskupů v místech, kde vznikly obce křesťanů.

Mezi žáky, mathétés/discipulus (resp. apostolos, vyslanec, posel) je i jedno ženské jméno: jistá Iúniá (Iunia) doprovázela na cestách Androníka, který založil biskupství v Pannonii. Pavel o obou Židech říká, že byli věřícími dříve než on.

Prvním z křesťanských mučedníků/martyrů byl roku 36 v Jerúsalému apoštol Stefanos, odsouzený sanhedrinem za rouhání na júdaismu na smrt ukamenováním. Brutalita spustila lynchování příslušníků křesťanské sekty v Jerúsalému, jehož horlivým účastníkem byl i Šaul, brzký ideolog křesťanství Paulos/Pavel z Tarsu. Prvním nežidovským křesťanem se stal snad c. 40-50 po kázáních Petrových jistý Cornelius v Kaisareji Přímořské s celou svou domácností. Petrova misijní cesta vedla mezi diasporní Židy v Anatolii, v provincii Asii kázal Ióannés, kde též jako nejstarší a poslední z apoštolů, kteří pamatovali svého mistra začátkem Tráiánovy vlády, zemřel.

Někdy snad od 8. století se mýthos Ježíšovy popravy rozšířil o detail s údajným centurionem střežícímu popraviště. Jmenoval se prý Longinus/Longínos, kopím prý bodl Ježíše a měl jako první prohlásit, že popravený "je synem božím". Nádobku s mučedníkovou krví odnesl do Mantuy/Mantovi, kde šířil víru v Krista a když se vrátil do Orientu, byl prý popraven neboli v řeči monotheistů, stal se mučedníkem a světcem. Longinus je tedy oním prvním, nicméně pozdě poznaným, nežidovským evangelistou.   

Roky 33 až 45 jsou v křesťanských historiografiích označovány za dvanáctiletí apoštolských „kázání“, s nimiž vystupovali především před vyznavači júdaismu, nikoli polytheismu. Nejprve v Palaistíně, pak se rozdělili, jak praví tradice. Například Tomáš (Thomás zvaný Dvojče/Didymos, též Iúdás Thomás) odešel do Parthie a Indie, kde šířil kř. mezi usazenými Židy a zahynul něšťastnou náhodou roku 72 v Čennaj (dříve: Madrás). Podle jiných tradovaných údajů zemřel jinde, kupříkladu v Edesse.

Petrův bratr Andreás/Ondřej putoval do Skythie a Thrákie, Makedonie, Épeiru a Acháie, kde v byl Patrách ukřižován („ondřejský kříž“, srov. vlajku Skotska). Ióannés/Jan zemřel v Efesu, Petr šířil křesťanství mezi Židy v Pontu, Bíthýnii, Galatii a Kappadokii.

Jedna z gnóstických versí Ježíšova mýthu praví, že Ježíš se po zmrtvýchvstání pustil na východ a kázal u Parthů a v Indii. V kašmírském Šrínagaru ukazují jeho hrob.

O euangeliích/evangeliích viz pod Iésús Christos.

Prvním biskupem/patriarchou v Antiocheji, nejstaršího křesťanského organisovaného společenství na světě, byl roku 37 n. 42 apoštol Petros (původně se jmenoval Simón), po něm Euodos/Euodios, pak Ignátios, učedník Petrův, Pavlův a Janův; podle starší tradice (Órigenés) byl Ignátios následovníkem Petrovým. Od Tráiána byl osobně, jak křesťané tradují, odsouzen v Antiocheji za pohrdání císařským kultem na smrt a 20. prosince roku 107 byl v Římě při hrách v aréně předhozen lvům. Další biskupové: Héros/Hérón, Cornélius, Etios (?), za M. Aurélia Theofilos, od 182 Maximinus. V Antiocheji bylo také poprvé použito výrazu "křesťané", řec. christiánoi., a Theofilos Antiošský byl prvním z nich, který hovořil o triadě, božské trojici, u křesťanských monotheistů myšlena trojjedinnost boží. 

Stala se po staletí ústředním předmětem frakcionářské činnosti, nemilosrdným sporem mezi lidmi s vyznáním níkajským a ariány a dalšími skupinami obecně označovanými za heretiky, kacíře (od hairesis, volba, lat. haeresis, haereticí). Symbolem triady byl trojúhelník a vedle kříže patříval k hlavním znakům víry. V hrobě jistého alamannského děvčete z roku c. 650+ ve Freibergu-Beibringenu byla nalezena zlatá šatová spona se trojúhelníkem. Hrob byl ještě ke konci sedmého století vykraden, ale lupič sponu, nyní uloženou v Alamannském museu v Ellwangenu v Bádenu-Württemberku, s sebou nevzal, ale vrátil zpět na tělo symbolem však dolů. Tehdejší vykradači hrobů symboly víry nechávali na místě (jiný výklad, že prostý člověk-zloděj nevěděl, co to znamená, ale měl to za magické znamení, archeologové neuvádějí).

Prvním biskupem v Jerúsalému po Stefanovi, prvním z mučedníků církve, byl Iákóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, který zemřel "mučednickou smrtí roku 62: byl svržen s hradeb Jahweho chrámu, když mu farisajové slíbili, že smí vykládat o své víře, a dole jistým valchářem ubit kusem dřeva, jeho pracovním nástrojem. Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan. Ač v posici předáka křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů, viz zde níže.

Třetím biskupem byl od roku 106 n. l. Iustus, pak Zacheus, Tobiás, Benjamín, Ióannés, Matthiás, Filippos, Seneca, Iustus II., Lévi, Efrés, Josef, Iúdás "Kyriakos" (15. biskup, funkcionář za Hadriána a povstání Bar Kochby).

Roku 137 se stal biskupem v Aelii Capitólíně, přejmenovaném Jerúsalému, Markos/Marcus, první křesťan bez obřízky a nikoli židovského rodu.

Apoštol Marek/Markos, jehož židovské jméno rodné bylo Jehohánán/Johánán, řec. Ióannés, pocházel z Kyrénaiky a byl o tři roky starší než Iésús. Rodiče migrovali před útoky Berberů do Palaistíny do galilajské Kany. Po Ježíšově popravě kázal v Egyptě, Kýréně, údajně Núbii a Ethiopii, biskupství v Alexandreji založil roku 37 (nebo 39) a Koptové ho pokládají za prvního ze svých papežů. Roku 62 složil funkci a nástupcem v Alexandreji se stal Anniános. Marek se roku 65 setkal s Petrem a Pavlem a po návrat do Alexandreie v dubnu 68 byl popraven. Roku 85 po smrti Anniána druhým biskupem Abilios, od 98 Cerdó, od 109 Prímus, od 111 (120?) Iustus, od 131 šestým biskupem Eumenés, od 144 Marcus, od 154 Keladión a od 168 Agrippiánus.

Stojí za povšimnutí, že Pavlovy "hellénisované" církve fungující zpočátku v polytheistickém prostředí vzkvétaly, zatímco ve vlastní monotheistické Iúdeji nikoli. Zásadní význam pro šíření a mohutnění Ježíšova kultu měla říšská velkoměsta Alexandreia, Antiocheia, Karthágo a Řím. Jerúsalémská obec či iúdská měla zřejmě význam pro šíření víry v ukřižovaného boha v Arábii podél obchodních cest do Jemenu. Karthágo nebylo později zahrnuto do pentarchie křesťanství, sídel patriarchátů, kam církevní ideologové zahrnuli vedle Alexandreie a Antiocheie též Jerúsalém, ačkoli neměl pro vlastní šíření víry takový význam, a Kónstantínopolis s Římem. 

Snad někdy za vlády Markovy založil v Alexandreji stoický filosof Pantainos z Athén zběhnuvší ke křesťanům první školu na výchovu jejich kněží, katéchétiké scholé, vymezující se proti vlivům frakcionářů, hlavně gnóstiků. Pantainos konal misionářské výpravy údajně až do Indie. Jeho žákem byl ideolog T. Flavius Clemens alias Kléméns z Alexandreie.

Gnóse. Převahu mezi monotheistickými kulty si ve třetím a čtvrtém století kř. zajistilo po střetu s různými formami ideově blízkého gnósticismu (od gnósis, poznání, aram. manda, viz také pod Iésús), vyšlého z íránského dualismu války dobra se zlem (srov. Zóroastér) a z mesianistického júdaismu.

Původně židovská sekta baptistická přišla ve 2. století n. l. přes Syrii do Iráku. Arabové jim později říkali sabajové (od sb´, pokřtít). Mandajština byla jejich východoaramajský dialekt. Spojením s domácími gnóstiky v jižním Iráku vznikl mandaismus. Jana Křtitele mají za reformátora, Ježíše za falešného proroka. Uzavřená monotheistická komunita dnes v Iráku čítá na pět tisíc vyznavačů (před americkou invasí roku 2003).

Prvním gnóstikem byl (tvrdí to křesťanští autoři Epifanios z Eleutherie, Irénaeus/Eirénaios ze Smyrny a po nich Eusebios z Kaisareie) zřejmě za císaře Claudia Žid Šimon Mág/Čaroděj, Símón/Simón Magos, a jeho žák Menandros, oba ze Samareie, ale kariéru udělali v Antiocheji. Oba se prý považovali a vydávali za bohy, čarovali v Římě mezi dvěma mosty na Tiberu, odmítali židovský starý zákon, měli za to, že zlí duchové vládnou světu a jejich gnóstická sekta prý přežila dvě staletí.

Žila se Simónem, jehož pokřtil apoštol Filippos za svého kázání v Samareji už jako slavného magika, jistá Helena či Seléné, prý prostitutka z Tyru, a příznivci se jim a jejich obrazům klaněli jako bohům a obětovali jim. Nerónovi Mág slíbil, že se vznese, což prý za pomoci zlých duchů, jak praví křesťanští oponenti, také udělal, ale Petr s Pavlem se prý tak "modlili", že se chudák zřítil, srov. zde níže. Namíchlo ho to tolik, že se vrhl z výšky a zabil (podle jiné verse ho přátelé odvezli do Afriky, kde zemřel). O Petrovi viz zde níže. Po Simónovi, o němž jesusovští autoři zdůrazňovali sílu ducha a magické schopnosti, zůstalo jméno pro kupčení s církevními úřady, svatokupectví, simonie, což určitě Samarejec ze vsi Gitthón dělat nemohl.   

Simónovo mnotvárné učení o nižších a vyšších aiónech/eonech stvořených bohem, z nichž vznikli andělé řídící chod světa získalo popularitu kupodivu až v oblastech nejdále od Říma, v Syrii a Mesopotamii. Kristus se narodil ze smrtelných rodičů, byl chudý, ale pro spravedlnost tolik povýšen. Jiní z heretiků sice uznávali, že se Ježíš narodil z panny a tzv. svatého ducha, ale jinak ctili Mojžíšovy zákony. Menandros pocházel z vsi Kaparattai, žák Simónův. Odmítal výklady o zmrtvýchvstání a posmrtném životě, nicméně nesmrtelnost sliboval. V duchu svého mistra pokládal Ježíše za vykupitele seslaného z říše aiónů spasit lidstvo. Jako jeho mistr také Menandros dokázal uchvátit kouzelnickými vystoupeními.  

Símónovým dalším žákem byl jistý Kerdón/Cerdó, který měl za to, že bůh není otcem Ježíšovým, protože toho fysického každý zná, bůh je spravdlivý, otec nikoli. Jeho volným následníkem byl Markión ze Sinópy zvaný Lodník, jehož mučedník Iustinus, Iústínos ho Martyrás, z palaistínské Neápole/Náblus (sťat roku 165), nazval největším z haeretiků; snad za to, že Markión podporoval myšlenku, že ve všech náboženstvích spočívá semeno pravdy/logos. Viz zde níže. Za původce všech haeretiků a ariánů mnohem později ještě nálepkoval Epifanios z Eleutheropole/Baitogabra u dn. Bejt Guvrin, biskup v Kónstantii/Salamíně na Kypru od roku 367, pevný zastánce níkajského vyznání, Alexandrijce Órigena řazeného mezi církevní otce.

V Itálii a Římě šířil v polovině druhé století n. l. křesťanskou gnósi rodilý Egypťan Valentínus/Valentínos vyrůstající v Alexandreji. Snad byl žákem Theúdovým, který následoval Pavla z Tarsu, slavného apoštola, nebo/a alexandrijského rodáka gnóstika Basileida. V Římě učil svou theologii ve stejné době jako Iustínos z Neápole, ale podle Valentína člověka stvořili andělé jako tvora nedokonalého, jemuž se kvalit dostalo až božským zásahem a zvěstování vůle nejvyššího skrze Ježíše, bytosti božské, očišťuje lidská srdce. Ježíš prý jí a pije, ale potravu netráví. Mezi Valentinovy žáky patřil Hérákleón působící v Itálii a Alexandreji vykládající gnósi pomocí alegorií starozákonních. Ptolemaios Gnóstikos (oba zemřeli asi před rokem 180) vystupoval v Římě, Itálii a v Narbonnské Gallii a zákona nepokládal za božského původu, ale pocházející od Mojžíše. Ptolemaios sepsal list Flóře s výkladem o tom, že pouze texty novozákonní pocházejí od dokonalého boha kdežto starozákonní jsou jen zčásti boží, jinak Mojžíšovy a židovských předáků. Jejich démiúrgos podléhá dokonalému (gnóstickému) bohu a nedosahuje jeho spravedlnosti. V aiónologii tvrdil, že vyšší svět tvoří třicet aiónů. Podobně vykládal podnikatel Markión ze Sinópy, viz zde níže. Markiónův žák Métrodóros byl upálen, pravděpodobně za Antónína Pia. Theodotos z Býzantia, původní profesí jirchář n. švec, srov. rok 189+, měl Ježíše za prostého člověka adoptovaného teprve při křtu duchem božím a jako to tak u podobných postojů bývalo, za to ho římský biskup Victor I. (v úřadu 189-199) pocházející jako Berber n. Pún z římské Afriky, to byl jeho primát v církvi, exkomunikoval. Theodotovým následníkům se dostalo označení adopcionisté n. monarchianisté (srov. novodobé anglosaské pentekontalisty, souvislost sekt nezjevná). 

Mezi slavné žáky Valentínovy patří Syřan Bardesanés/Bar-Dajsán z Edessy. Pocházel z vlivné rodiny (známe jeho přesné datum narození 11. července 154) a zprvu byl knězem Syrské bohyně, Deá Syriá v Hierápoli Bambyké/dn. Manbidž, Mabog v SYR, stará Atargatis n. Derketó, syrská Kybelé. Býval přítelem osroénského krále Abgara VIII., jemuž říkali Veliký (zemřel 212) a lze se domnívat, že ho přemluvil k Ježíšovu monotheismu. Bardesanés pak žil na dvoře jeho syna Abgara IX. a když Římané z jeho království roku 216 udělali provincii, odešel do Armenie, kde roku 222 zemřel (68). Stejně jako Markión zanechal po sobě euangelion, jehož se jeho příznivci drželi. 

Menandrovými žáky byli pravděpodobně Sátorneinos/Saturninus z Antiocheie, kde provozoval svou vlastní školu, a v Alexandreji Basileidés se svým synem Ísidórem. Oba vynikli za Hadriána a jejich školy fungovaly ještě nejméně dvě staletí později. Žáci se v nich mimo jiné podrobovali pětiletému mlčení. Nástupcem Sátorneina a Markióna byl Tatiános zvaný Assyrios kázající zdrženlivost, enkrateia, proto se jeho příznivcům říkalo enkratovci. Jeho asketické hnutí zdržující se masa, vína  a sexu, též manželství, srov. therapeuty, bylo hystericky protihellénistické. Ideologie askese se stávala pozvolna součástí životního stylu vyšších vrstev. V Římě byl posluchačem Iustína Martyra, srov. zde níž a rok 165+. Za Commoda dorazil do Říma žák Tatiánův Rhodón z provincie Asie a brojil proti Markiónovi. 

Za Hadriána v Alexandreji otevřel školu jistý Karpokratés, o jehož učení sice nevíme nic, zato známe jméno jeho manželky (Alexandreia) a syna (Epifanés). V Alexandreji gnóstická sekta přestala existovat pravděpodobně roku 202 s persekucí křesťanů za Septimia Sevéra. Karpokratismus přinesla do Říma jistá Marcellina za biskupa Aniceta z Emesy (zemřel roku 166), takže se sektě též říkalo marcellinovci.

Za Septimia Sevéra učil v Římě jistý Artemón, který patřil mezi monotheisty tvrdící, že Ježíš byl pouhým člověkem. Totéž kázal biskup ve středisku římské Arábie Bostře, Beryllos, že totiž vykupitel před svým zjevením se mezi lidmi neměl žádný božský život a ani ho nemá a že žije v božství otcově.

Sektářství, koření monotheismu. Po „apoštolském“ sjezdu křesťanských aktivistů po roce 51 n. l. roku 54 přišel do Říma Petr Símón Ježíšem přejmenovaný na Petros (aram. Kefas, skála). V té době bylo sepisováno Markovo „euangelion“. Vrátil se do Alexandrie, kde jako první řídil obec křesťanů. Na rozdíl od Antiocheie křesťanství alexandrijské stálo zprvu pod silným vlivem gnóse.

V té době měl Egypt také svou první křesťanskou sektu: původně vyznavači židovského essenismu si skupina říkala therapeuti, "boží služebníci", žili u jezera Marea/Mareótis, neživili se ničím, žili v nejjednodušších poměrech ve stejných právech mužů a žen, avšak nesezdáni, leželi ve svých spisech, jak tvrdí pozdější autoři. Jejich asketický životní styl oslnil některé prvotní egyptské křesťany a vedl ke vzniku poustevnictví a klášternictví: monastérion byl životní prostor osamělého poustevníka, pak cela a klášter.  

Roku 57 jakýsi Egypťan, podle židovské terminologie „falešný prorok“, shromáždil na třicet tisíc lidí, obsadil Olivetskou horu a chystal se obsadit celý Jerúsalém. Římané neklid pacifikovali, podivín zmizel, ani jeho jméno neznáme, a správce Iúdaie Felix obvinil jednoho z prvních křesťanských aktivistů Pavla (tzv. apostoloi/apoštolové, „vyslanci“; srov. pod Iésús), že on byl oním strůjcem nepokojů.

Paulos/č. Pavel z Tarsu, rodným jménem Šául/řec. Saul a vlastní zakladatel křesťanské ideologie, pobýval do roku 35 n. l. hodně v Damašku a v Syrii. Po otci podědil majetek a římské občanství, mezi Židy v té době vzácné. Studoval prý júdaismus a dokázal se uživit výrobou stanů.

Kolem roku 36 byl poprvé v Jerúsalému, ale to byl ještě oddán júdaismu a schvaloval protikřesťanské pronásledování, první ve městě. Roku 36 zde totiž byl odsouzen k ukamenování diákón Stefanos/Štěpán, první z křesťanských mučedníků, kteří zemřeli za to, že se hlásili k Ježíšovu učení, přesněji řečeno, že provokovali farisejský establishment, viz rok 36 a 49 (svátek má v západním světě 26. prosince).

V letech 46-47 byl Pavel na Kypru, rok na to podruhé v Jerúsalému na "koncilu apoštolů", roku 48 v Antiocheji, kde se poprvé objevila slova křesťan, katholická církev a první křesťanské znamení ryby, jinak zkratka za řecké Iésús Christos theú hyos, sótér, "Ježíš Kristus, boží syn, spasitel" (zkráceno jako ichthys, "ryba"); hláška bývá doplněna slovem stauros, "kříž".

Odtud odešel do Makedonie (Filippoi, Thessaloníké) a Athén. V letech 50-51 byl v Korinthu, odkud poslal Soluňským první dopis, pravděpodobně nejstarší křesťanská písemnost (z roku asi 125 je nejstarší uchovaný papyrus s textem Nového zákona). Viz rok 49, kde o jeho úředním setkání s proconsulem provincie Achaia.  
V letech 52-56 žil v Efesu. Roku 57 byl zatčen v Jerúsalému a uvězněn v Kaisareji, odkud byl v roce 59 převezen do Říma. Jako římský občan se mohl odvolat k císaři a mohl vyvrátit obvinění z rušení zemského míru. Zemřel buď cestou do Říma, nebo tam roku 61, či byl popraven někdy v letech 64-67 (možná 29. června 67; srov. zde níže jinou versi). Podle jiných chronografů křesťanských, jak zaznamenal al-Bírúní, "zabil" apoštoly Pavla a Simeona Petra už císař Claudius. 

S překvapivou informací přišel 28. června 2009 papež Benedictus xvi. Na jeho pokyn byl otevřen kamenný sarkofág v basilice San Paolo fuori le mura označovaný za Pavlův hrob, což se prý předtím nikdy nestalo. Krypta se sarkofágem byla prý půl tisíciletí zavřena.

Po přestavbách, restauračních pracích a požáru se ztratila znalost o místu, kde se mohl sarkofág nalézat. Roku 2005 byl archeology nalezen a od prosince 2006 byl zpřístupněn na něj pohled okénkem pod oltářem basiliky veřejnosti.

Obsahoval zbytky lidských kostí a purpurové lněné látky zdobené zlatými nitěmi a jiné modré. Kosti byly datovány do 1. nebo 2. století, z čehož papež usoudil, že jde o křesťanského šéfideologa. Téhož dne v L´Osservatore romano publikován nejstarší známý apoštolův portrét nalezený nedávno archeology pod Římem a pocházející z pozdního 4. století, tedy doby, kdy křesťané říší již vládli.

Pavlova největší zásluha o šíření křesťanství spočívala v tom, že židovskou sektu zbavil ethnické uzavřenosti a otevřel ji i těm z věřících v příchod jakéhosi spasitele, kteří nepatřili k vyznavačům jerúsalémského jednobožství (ale také odporu k júdaismu a Židům upozorněním na to, že zabil Ježíše, že se nelíbí bohu a že jsou lidem odporní, jak napsal v dopisu křesťanské obci v Thessaloníce).

Roku 61, popř. roku následujícího, byl na poštvání farisejů během proroctví o svém bratru ukamenován Jakób Iústus, Ježíšův bratr (viz tam), populární mezi chudinou pro askesi. Tvrdil, že právě Ježíš je Christos/Kristus, čímž popíral dogmata dalších nejméně sedmi sekt (jejich leadery–kristy byly např. Símón, Kleobios, Dósitheos, Gortheos, k tomu všichni gnóstici).

Níkoláos, jeden z diákónů a žáků Stefanových/Štěpánových, pověřený tím, aby posluhoval chudým. Mikuláš prý měl velmi krásnou manželku a po smrti Ježíše ho apoštolové obvinili z toho, že na ní velmi lpí. Přivedl ji tedy mezi ně, ať si ji kdokoli vezme za ženu, což se prý nestalo. Níkoláovci/mikulášovci se vyhýbali masu, tělesným požitkům, nicméně populárně se rozšířilo, že od Níkoláova návrhu jeho přívrženci odvodili sexuální svobodu a nijak se neohlíželi na manželské závazky – první z takových hnutí, které se staly populárními až o mnoho staletí později a úplně někde jinde než v Orientu. Níkoláos, dodejme, nikdy neměl žádnou jinou ženu a jeho dcery zůstaly do smrti pannami. To bezdětnost a vyhýbání se životu se ženou nepatřilo mezi apoštolská pravidla. Ženatý s dětmi byl z apoštolů Simón Petros a Filippos, ten provdal i svou dceru, ženat bezdětně byl Paulos. Jména manželek, jak je zvykem v androkratické civilisaci, obvykle neznáme. 

Někdy v této době povstala sekta ebiónů, řec. ebiónaioi, od hebr. ebjonim, "chudí, žebráci". Jejím zakladatelem byl Simeón/Symeón, syn Klópův, nástupce Jakóbův v čele jerúsalémské obce křesťanů, viz zde výše: ve věku 120 let byl podle hagiografů na začátku Tráiánovy vlády na rozkaz legáta Iúdeie Ti. Claudia Heroda Attika, cos. 133, boháče a otce slavného hellénského dobroděje, mučen a ukřižován, neboť se odmítl zříci víry. Ježíše měli za prostého muže zrozeného z Marie z jejího manžela Josefa a podle toho měli své jméno: že měli Ježíše za prostého, nízkého, chudého obyčejného člověka. Zavrhovali dopisy apoštolů, texty novozákonní. Jedna ebiónská sekta však věřila v neposkvrněné početí, nikoli ale v trojjedinost boha, loga a moudrosti. Též Symmachos za Septimia Sevéra, jeden z překladatelů starého zákona do řečtiny, viz pod Septuáginta, v Ježíšovi též viděl prostého smrtelného syna Josefa a Marie. Ebiónové uznávali Ježíše za spasitele, jeho božství nikoli, uznávali tzv. euangelium secundum Hebraeos, drželi sabbath a všechny židovské zvyky a Mojžíšovy zákony, proto odmítali Pavlovy předpisy novozákonní. Sekta se rozšířila pouze v Orientu a hlavně v Arábii až po Jemen a pravděpodobně nějakou roli sehrála při vzniku islámu. Na ebióny navazovali karpokratovci, kérinthovci, élkesaiové/řec. též élchasai, éksai n. ĕlkasai, dále nazaréni a sabiové. V době Valentově (zahynul roku 378) existovalo na tři sta křesťanských sekt. 

Kérinthos/Cérinthus byl pokřtěný egyptský Žid (v Alexandrii byl biskupem tehdy Dionýsios zvaný Veliký), fungoval asi v Efesu. Uznával toliko tzv. Zjevení Janovo a myslel, že to také jeho autor Ióannés/Jan, poslední z těch, kteří pamatovali Ježíše, na Patmu napsal. Tvrdil, že svět není od boha, ale stvořen od jakési moci, anděly. Mluvil s nimi a řekli mu, že po zmrtvýchvstání nastane v Jerúsalému Kristově království tisíciletých radovánek s hojností jídla a sexu. Ježíš byl synem Marie a Josefa a všechny převýšil spravedlností apod. Po křtu do něho prý Chréstos/Christus vstoupil v podobě holubice a proto dělal zázraky. Když začal Kristus trpět, uletěl pták do nebe.

Všichni vyznavači Ježíšova kultu, kteří nepředpokládali jeho božství a popírali trojjedinost, předcházeli ariány, stoupence alexandrijského Areia.

Tisícileté království Ježíšovo hlásali též montanisté, stoupenci Montána, původně Kybelina kněze nebo Apollónova z Frygie, resp. z neidentifikované vsi Ardabau v Mýsii. Založil v Pepúze/dn. u města Uşak v TR a v nedalekém městečku Tymion Nový Jerúsalém a začátek tisícileté říše (chíliasmos, millenárismus; srov. s Platónem o tisícileté podzemní cestě duše, hé hypo gés poreiá chílietés). Sektáři žili v askesi, bez instituce manželství a v představě, že mučednická smrt je přímou cestou k bohu. Montánus to štěstí neměl, neboť zemřel prostým způsobem někdy kolem roku 170, ale jeho učení se z Frygie šířilo monotheistickým světem (říkalo se mu též katafrygios, "pocházejí z Frygie") a nápad má volné pokračovatele v různých novodobých amerických evangelikánských církvích. 

Již roku 177 bylo synodou označeno za kacířské, to byla věrozvěstovatelkou Montánova kolegyně Priska/Priskilla, lat. Priscilla, která též záhy zemřela a nastoupila druhá z žen, s nimiž Montánus zahájil výstavbu Ježíšovy říše, Maximilla: dvanáct roků neopustila profetka Pepúzu. Třebaže konec tohoto světa nenastal, hnutí bylo populární po celé Anatolii, v Thrákii, Syrii a Africe a mělo silnou posici mezi křesťany v Římě. Zde fungovali jako vůdci sekty Flórínus a Blastus.

Za Filippa Araba zmohutněla sekta elkesaitů/elchesaitů držící se židovských zvyklostí pravděpodobněš včetně obřízky, odmítali dědictví apoštolů a hlásali, že v nouzi vyznává rozumný člověk víru srdcem, nikoli ústy. Jejich pravým opakem byli novatiáni, kteří odmítali vzít zpět do církve kohokoli, kdo ji jednou zradil, "lapsí/peptókotes", srov. rok 249. Vůdce "pravých", nezlomených křesťanů Novátiánus byl protibiskupem římského Cornelia, viz rok 251.

Z Ptolemáidy v libyjské Pentapoli přišel do Říma za episkopátu Calixta I. (217-222) Sabellius s vírou, že bůh je bytost nedělitelná, v níž se po sobě střídaly tři existenční formy otce-stvořitele, syna-vykupitele a ducha-božské přítomnosti v lidech. Calict ho exkomunikoval a Sabellius dožil na Thasu. Po něm se jmenuje sekta sabelliovců.

Paulos ze Samosat, biskup antiošský, jako už řada kazatelů před ním, i on tvrdil, že Ježíš byl prostým člověk, psílos anthrópos/"obyčejný, nic jiného než člověk" a jako světci před ním, také on byl změněn slovem božím. Na synodě v Antiocheji roku 268 byl exkomunikován, ale úřad v Antiocheji nemínil vyklidit a jeho příznivci se pak nazývali pauliáni, pavlovci. Ustoupil až za vlády Aurelianovy.

Zákon vypočetl sekty, jejichž vyznavačům bylo v květnu 428 zakázáno ukázat se na území říše, srov. rok 325: ariáni, makedoniáni, pneumatomachové, apollinaristé, novatianové neboli sabbatianisté, eunomiové, tetraditové neboli tessareskaidekatítai/quartodecimani n. čtrnáctideníci, valentiniani, papianisté, montanisté neboli priscillianovci čili Frygové alias pepuzité, marciánovci, borborité, messalianovci, eutycheté čili enthusiasté, donatovci, audianové, hydroparastaté, taskodrogitové, batrachovci, hermogeniáni, fotiniovci, pauliánové, marcellianové, ofité, encratisté, apotaktité, sakkoforoi "a až na dno zločinu padlí manichejci".   

 

Šiřitelé víry a jejich nepochopení. Nejstarší zmínka Kristova jména je z pera historisujícího autora císařských životopisů C. Suetonia Tranquilla (zemřel někdy po roce 130) a vztahuje se k roku 49 n. l., kdy Claudius vyhnal z Říma Židy, mezi nimiž působil rozvrat jistý Chréstos (Suetonius, Claudius 25: „Iúdaeos impulsore Chréstó assidué tumultuantís Rómá expulit,“ čili: Vyhnal z Říma Židy, které podněcoval (jistý) Chréstos.“). Říman zjevně nebyl informován o rozdílu mezi "pomazaným" christem a "praktickým" chréstem, viz zde výše.

Suetonius v životopisu Nerónově poznamenal, že vládce dával popravovat křesťany, lidi nové a zhoubné pověry ("afflictí suppliciís Christiání, genus hominum superstitiónis novae ac maleficae", Nero 16). Historik Tacitus, starší vrstevník Suetoniův, v souvislosti s Nerónovým vypálením Říma roku 64 n. l. uvedl, že vinu hodil na lidi, kterým lid říkal křesťané, christiání, a že je  potrestal "nejvybranějšími" tresty. Původce jména Christus byl za vlády Tiberia popraven správcem provincie Pontiem Pilatem (podle historika: "ergó abolendó rúmóri Neró subdidit reós et quaesitissimís paenís affécit, quós per flagitia invísós vulgus christiánós appellabat. auctor nóminis eius Christus Tiberió imperante per prócúrátórem Pontium Pilátum supplició affectus erat"); o Pontiovi viz též s. v.

Petr s Pavlem se podle jedné tradice roku 65 n. l. sešli v Římě; podle této verse mýthu zřejmě spolu přicestovali z Korinthu (viz jinou versi zde výše). Následujícího roku strávili devět měsíců ve vězení, důvod není zřejmý. 29. června 67 n. l. dal prý, jak se mezi křesťany traduje, Neró Petra s jeho manželkou „pověsit na kříž“, ukřižovat; Petr, aby neznesvětil smrt Ježíšovu, dal se ukřižovat hlavou dolů (nebo 26. června 67 či už 13. října 64 u příležitosti desetiletí Nerónovy vlády; biskup Hydatius však jejich popravu zařadil již do roku 58, a to 29. června). Je pozoruhodné, že Petr, který v kritickém okamžiku svého mistra zradil, resp. distancoval se od něj, jak sdělují novozákonní texty, dosáhl v křesťanské hierarchii brzy tak důležité posice. 

Pavel byl sťat hodinu cesty směrem na Ostii, protože prý obrátil na víru jednu z Nerónových přítelkyň (sic!) a jednoho z číšníků (sic!!). Křesťané v dějinách svého utrpení nazývají odjinud nepodložené „protikřesťanské nepokoje“ jako tzv. první protivenství (katalogisují jich deset).

Jeho ostatky prý leží pod podlahou chrámu sv. Petra ve Vatikánu v kryptě, která je však římským hrobem z doby kolem roku 200 n. l.

Podle apokryfních Skutků Petrových ze 2. století (uchovány ve vercellském  kodiku ze 7. st.) přišel Šim'ón Kéfá(s), známý jako Simón Petros, Petr Skála řecky, z Jerúsaléma do Říma, aby ukončil čarování a divům Šimona Mága. Když se po čarodějově likvidaci chtěl vrátit domů, potkal už z Říma Ježíše a zaptal se ho, kam jde ("quó vádis, domine?"). Věrozvěst mu pravil, že jde do Říma dát se zabít, proto se Petr vrátil, což ho podle tradice stálo život. 

Řada badatelů však o autentičnosti pověsti pochybuje. Jedna ze dvou novozákonních Petrových "epištol" je podepsána v "Babylónu", jak se také říkávalo Jerúsalému, nikoli v Římě. Spor se Šimónem Mágem nebyl v Římě, ale v Samareji a Petr nikdy Řím nespatřil. Jiná křesťanská tradice pojímá Nerónův vztah ke křesťanům úplně obráceně. Jak se dostal k vládě, ptal se po Ježíšovi, že by s ním rád hovořil. Tehdy se teprve dozvěděl o jeho smrti a dal si o tom vyprávět od Pontia Piláta (sic) a Petra, který do Říma dorazil, aby zastavil gnóstika/čaroděje Simóna. Neró byl z jejich kousků u vytržení, Simón dechem usmrtil býka, Petros ho oživl apod. Když se Mág chlubil, že vyleze do nebes jako Ježíš, Petr mu to překazil, Simón spadl a zabil se. To rozčílilo Neróna a dal Petra popravit. Tato verse nezná požár Říma a pronásledování křesťanů: Neró byl sympaťák, neboť se chtěl sejít s Ježíšem a zavraždili ho hellénští kněží prostřednictvím vyznavače Epikúrovy doktríny (Ióannés Malalas).  

Křesťané tradují, že jejich prasouvěrci žili anebo se scházeli v katakombách (z pozd. lat. catacumba?), v podzemním chudinském pohřebišti za římskými hradbami. V císařské době do podzemí pohřbívali všichni, kteří neuznávali pohřeb žehem, což byl i případ Židů. Římské katakomby jsou na 170 kilometrů dlouhé, několikapatrové a počty pohřbů se odhadují na min. tři čtvrti milionu. Nebyla to místa nijak tajná, byla opatřena větracími šachtami, kudy šlo do podzemí i světlo. Biskup Damasus I. (zemřel 384, viz rok 366+) propagoval kult mučedníků, "Kristových vojáků/mílités Christí", a okolí jejich hrobů v podzemí dal zkrášlit. Když se Řím katastrofami vylidnil a proměnil v město ruin, zákaz pohřbívání v hradbách zmizel nejpozději v šestém století a hřbitovy se přesunuly na povrch. Pohřby do podzemních klenutých chodeb později praktikovala i jiná města (Paříž, Neapol). Nejnověji budují velké podzemní pohřebiště v Jerúsalému Israelci, a to ze stejného důvodu jako kdysi Římané: pro nedostatek místa.

Pavlovo učedníky byli Tímotheos, první episkopos/biskup křesťanské organisace v Efesu, Titus, biskup na Krétě, Lúkás/Lukáš, lékař z Antiocheie, Crescens vyslaný do Gallií, Linus, první biskup římský a první v linii tzv. papežů, hlav katholického směru křesťanství, nejrozšířenější z forem monotheismu (postoupil funkci Anaklétovi), Clémens, třetí římský biskup v letech 92 – 100 n. l. (roku 94/5 byl údajně poslán Domitiánem na Chersonnésos Tauridský, kde byl utopen v moři; jeho ostatky prý přinesli roku 868 do Říma Kyrillos a Methodios, východořímští kněží-diplomaté působící ve středním Podunají ("Cyril & Metoděj"), Dionýsios Aréopagíta, první biskup v Athénách a jiný Dionýsios působící v Korinthu.

Domitiánův odpor k monotheistům pokládají křesťané za druhé protivenství. Kromě Clémenta musel do vyhnanství na Pathmos „apoštol“ Ióannés/Jan, který někdy za Tráiána dožil obklopen posluchači v Efesu: byl posledním z žijících, kdo se objímal s Ježíšem. Flávia, dcera Domitilly ml., viz rok 38 a 95, manželka cos. roku 95 T. Flávia Clémenta (zastával úřad s císařem), byla vypovězena na Pontijské ostrovy a lze se domnívat, že matka sedmi dětí propadla křesťanství a tudíž nemilosti Domitiánově, viz o ní roku 95+. Domitiánus dal prý také vyhledat potomky židovského krále Dáwída a jak praví křesťanská tradice, zahrnul do toho vnuky Iúdovy, Ježíšova bratra: když se však dozvěděl, že Chréstovo království je „andělské a nebeské“, propustil je. Tohle si vyprávějí křesťané.

Domitiánův nástupce Nerva prý stíhání křesťanů zastavil a Jan se vrátil do Efesu, kde roku 100 zemřel. Třetí protivenství se mělo udát v letech 103 až 105 za Tráiána. Roku 111 se stal v Bíthýnii próconsulem C. Plínius Caecilius Secundus (a zřejmě v provincii roku 113 nebo nejpozději 115 zemřel). Známa je jeho korrespondence s císařem mimo jiné o tom, co s křesťany; tento dopis (X, 96) napsal mezi 18. zářím 111 a 3. lednem 112. 

Římským biskupem, čtvrtým v pořadí, byl v letech asi 97-105 jistý Euarestus/Evaristus (se Simónem Petrem/Kefou pátý), jeho nástupcem byl Alexander I. (105 n. 109?-115).

Mezi křesťanskými ideology se zaskvěli biskup smyrenský Polykarpos a jeho přítel biskup hierápolský Papiás, žák euangelisty Ióanna, autor výkladu o Ježíšových proslovech, v nichž dal podnět ke vzniku chiliastické víry mezi křesťany, populární až za mnoho staletí a v úplně jiném prostředí. Jistý Quadrátus, apoštolský učedník, sepsal apologii monotheismu a předal ji prý Hadriánovi, stejně jako Aristeidés. Reakce principova, pokud nejde o smyšlenku, známa není. Polykarpos buď zemřel na Patmu, nebo byl upálen ve věku 86 let v hippodromu smyrenském buď za vlády Antónína Pia (c. 155), nebo až za M. Aurélia Antónína (c. 170; Eusebios: upálen 26. března 163).

Iustínus pocházel z římské kolonie v Galilaji Flávie Neápole/dn. Nábulus, a býval posluchačem učitelů stoických, peripatetických a platónských, než propadl v Efesu křesťanství. Podařilo se mu propojit určité rysy hellénské filosofie s náboženským dogmatismem a asi byl prvním z křesťanů, kteří vykládali židovský starý zákon. Učil jesusovský monotheismus v Římě, kde však měl incident s kynikem Crescentem, který poražen v disputaci hledal pomstu v udání Iustínova křesťanství, přesněji jeho bezbožnosti. Iustinus byl za praefecta urbi Iúnia Rustika souzen a se šesti souvěrci poslán na smrt stětím. Principovi Antónínovi Piovi zaslal spis o své víře, jak se mezi křesťany tradovalo, ale ohlas znám není.

Mezi Syřany vynikl jako zastánce trojjedinosti a níkajského vyznání víry Efraim zvaný Syrios z Nisibi (zemřel roku 373). Měl školy ve své vlasti a když ji musel při vydání města Peršanům opustit, v Edesse. Významný ideolog syrské církve a katholický světec kázal askesi o vodě a zelenině, přesto brojil proti mnišskému klášternictví. Jako jeden z prvních akcentoval mariánský kult. Nejstarším církevným otcem syrským byl Afraatés (zemřel c. 350) vedoucí podobně asketický život. 

(pokr.)