424-420

 

************************************************************

424.

Ol. 89, 1

Symmachos z Messány (podruhé)

Ísarchos

a. u. c. 330

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Zeuxippos

************************************************************

Částečné zatmění slunce 21. března a o několik dnů později se v Helladě třásla zem; žádné významné škody nezaznamenány.

Athénská flotila, jíž velel Níkiás, dobyla Kythér, zanechala na ostrově posádku a znovu plenila pobřeží Lakónie. Přitom byla mimo jiné dobyta Thyrea, kterou roku 431 přenechali Sparťané Aigínským (viz tam): Athéňané popravili všechny Aigíňany, na které narazili a tím definitivně zanikl stát Aigína, neboť už neexistovali jeho nositelé (srov. roky 457 a dále 318). Zajatí Sparťané s frúrarchem Tantalem, synem Patrokleovým, v čele byli uvězněni na Kythérách; o jejich dalším osudu nevíme. 

Na další frontě Athéňané, kterým veleli stratégové Démosthenés a Hippokratés, dobyli s pomocí démokratických exulantů megarskou Nísaiu, samy Megary ale zůstaly oligarchické. Ve městě se pak odvetně konaly exekuce démokratů: včas totiž přišel s vojskem spartský velitel Brasidás, syn Tellidův.

Brasidás se z Megar se 1700 hoplíty vypravil do Korinthu a odtud přes Thessalii do Makedonie. Thessalové mu povolili průchod a dorazil do Día pod Olympem. Tím se po pěti letech klidu otevřela thrácko-makedonská fronta války. Makedonský král Perdikkás II. se postavil na Brasidovu stranu a Sparťan ho tím, že proti němu nevytáhl, usmířil s králem lynkéstských Makedonů Arrhabaiem (I.), synem Bromerovým, s nímž právě Perdikkás válčil (Perdikkovi se to nelíbilo, tak snížil svůj podíl na proviantu pro Sparťany z poloviny na třetinu; viz rok 423).

Krátce před začátkem vinobraní se Brasidás spolu s Chalkidičany vypravil proti Akanthu, dávné kolonii Andru, a město ve strachu o úrodu odpadlo od athénské symmachie a odhlasovalo si spojenectví s Peloponnésany. Vzápětí odpadla od Athéňanů další původní kolonie Andru, Stageiros.

V zimě, sněžilo, dorazil Brasidás k Amfipoli a město se vzdalo za slib, že jim Lakedaimonští nesáhnou na majetek a že Athéňané smějí odejít v míru. Poté dobyli Sparťané zradou Toróné a vlastně celou Akté a Chalkidiku s obcemi s hellénisovanými Thráky a Pelasgy, údajně původním obyvatelstvem mimo jiné Attiky ("Tyrrhénové" podle historika Thúkýdida); při Athénách setrvala Sané, osada Andru, a Díon. 

Pro údajnou vojenskou nerozhodnost před Amfipolí byl Athéňany poslán do vyhnanství stratégos flotily u Thasu a v této části Thrákie Thúkýdidés, syn Olorův. Muž, který zde vlastnil právo těžby zlata, setrval v exilu v Thrákii na svém panství až do roku 404.

Mytilénští exulanti se vrátili na Lesbos a zmocnili se Antandru. Athéňané je však rychle zahnali (srov. rok 427).

Po neúspěchu v Megerách se Athéňané připravovali na vpád do Boiótie. Démosthenés se čtyřiceti loďmi přes léto v Naupáktu a s Akarnány vytáhl proti Salynthiovi a Agraiům (srov. rok 426). Hippokratés plánoval vylodění v boiótském Déliu ležícím proti Euboji; v boiótských městech se chystali démokraté na koalici s Athéňany, aristokratičtí vyhnanci dávali na Peloponnésu dohromady žoldnéřské oddíly.

Na začátku zimy byl athénský plán na invasi do Boiótie prozrazen dříve než ze dvou stran vpadli Démosthenés s Hippokratem do země. Hippokratés s výsadkem opevnil valem kolem posvátného Apollónova okrsku, jehož stavby ležely zčásti již v rozvalinách. Po několika dnech se Athéňané vydali po souši na cestu do Attiky. 

Boiótové v zimě pod jedenácti boiótarchy se svými oddíly měli sraz v Tánagře a z iniciativy Págóndy z Théb vytáhli proti Athéňanům, kteří již byl v pohraničí Órópu, obce pod athénským protektorátem. V bitvě u Délia na území tánagerském porazili Boiótové Athéňany a sedmnáctý den po bitvě s posilou korinthských hoplítů, peloponnéské posádky Nísaie a Megařanů, kteří vyhnali Athéňany z dlouhých zdí a zbořili je (možná už rok 423), dobyli i Délion. Padl athénský stratégos Hippokratés, Perikleův synovec, a s ním téměř tisíc Athéňanů. 

V bitvě použili Thébané poprvé taktiky kosé bojové řady, „loxé falanx“, kterou později proslavil Epameinóndás (viz rok 371). Rozhodují úder v bitvě vedl thébský boiótarchos Págóndás. Při obléhání Délia bylo poprvé použito plamenometu sestaveného z okovaného dutého trámu, kotle s řezavým uhlím, sírou a smůlou a z měchů. • U Délia bojoval mimo jiné jako hoplítés Sókratés a jako jezdec jeho přítel Alkibiadés; informaci platóniků o jejich účasti v bitvě a udatnosti zpochybňovali již ve starém věku.

V Persii v prosinci zemřel Artaxerxés I. Makrocheir, který vládl říši Peršanů v relativním klidu od roku 465. Posledním doloženým datem z klínových textů je z jedné nippurské tabulky 12. kislímu 41. roku vlády, tj. 24. prosinec 424. Nástupcem na trůnu se stal jeho jediný legitimní syn s manželkou Damaspií Xerxés II. Královna zemřela údajně téhož dne jako král. Xerxés II. vládl pouze čtyřicet pět dní. Artaxerxés I. měl sedmnáct nemanželských synů. Mezi nimi Sekydiána či Sogdiána, syna Alogyny/Alogúny z Babylóny, Ócha (budoucího Dáreia II.) a Arsita měl s Babylóňankou Kosmartidénou a s její krajankou Andrií měl Bagapaia a dceru Parysatidu, matku Artaxerxa II. a Kýra, jeho soka. Óchovi dal otec do správy Hyrkánii a za manželku jeho nevlastní sestru Parysatidu. Viz rok následující. 

V Athénách se o lénajích, c. v únoru, konala premiéra Aristofanovy komédie Jezdci/Hippés, s níž tohoroční klání vyhrál před dramaty Kratína, byl téměř stoletý, srov. rok následující, a Aristomena. Představil kožešníka/byrsopólés Kleóna, veleúspěšného démagóga, viz roky předešlé, jako nově koupeného, nicméně neskonale protřelého paflagonského otroka ve službách Lidu/Démos, kterak prohrál soupeření o přízeň Lidu s prodavačem uzenin/allantopólés Agorakritem.  

Na Sicílii v létě uzavřeli Kamaríňané s Gelskými příměří/ekecheiriá a jejich příkladu následovaly všechny západohellénské státy. Vyslanci se sešli na kongresu v Gele a na návrh Hermokrata ze Syrákús přijali všeobecný mír na Sicíliikoiné eiréné, což byl první takový případ na ostrově. Každému zůstalo to, co před válkou, Morgantiné připadla Kamarínským a za to Syrákúsanům zaplatili nejmenovanou summu. Athéňané s mírem souhlasili, dali se zahrnout do smlouvy a odpluli: skončila jejich první sicilská výprava, která byla zahájena roku 427 (o druhé viz rok 415).

V Athénách však byli později posláni za své rozhodnutí stratégové sicilské armády Pýthodóros a Sofoklés do vyhnanství, stratégos Eurymedón byl potrestán peněžitým trestem: Athéňané byli po úspěších nad Sparťany v euforii a byli přesvědčeni o tom, že se jejich velitelé mohli zmocnit celého ostrova, jak ostatně znělo jejich válečné zadání.

V Thrákii zemřel zřejmě na následky zranění z prohrané bitvy na území Triballů v době událostí u Délia král Odrysů Sitalkés I., který od roku 440 vládl vlastně nad celou Thrákií. V říši Odrysů po něm následoval jeho synovec Seuthés I., syn Sparadokův a manžel Perdikkovy sestry Stratoníky (vládl do roku asi 410). Také jemu se podařilo po většinu vlády udržet moc Odrysů nad Thrákií a zároveň jejich vnitřní jednotu. Seuthés I. si založil vlastní sídelní město Odrysů Seuthopolis. Triballové, jejichž východní hranicí byla tehdy řeka Oiskos/dn. Iskar v BG, během 5. století vyrostli v druhý nejmocnější kmenový svaz Thráků po Odrysech. 

************************************************************

423.

Ol. 89, 2

Amyniás nebo Ameiniás

a. u. c. 331

C. Sempronius Atratinus a Q. Fabius Vibulanus

ep. eforos ve Spartě Pityás I.

************************************************************

14. elaféboliónu (a 12. gerastia ve Spartě), tj. na konci března n. začátkem dubna, bylo dohodnuto mezi Athénami a Lakedaimonem a jejich spojenci roční příměří/ekecheiriá

Dva dny před vyhlášením podivného příměří v Athénách odpadly po přemlouvání Brasidem tábořícím stále ještě v Toróně od athénské symmachie pallénské státy Skióné a ještě pozdějí Mendé. Brasidás odvedl ženy a děti do chalkidického Olynthu. Athéňané konali přípravy na tažení do Thrákie v okamžiku, kdy odpadla Mendé, osada původem Eretrijská. Z Toróny odtáhlo jádro lakedaimonského vojska s Brasidou do Makedonie, když Athéňané ještě nebyli na Akté.

Perdikkás se totiž znovu znepřátelil s Arrhabaiem Lynkéstským, viz rok 424. Proti Arrhabaiovi se s Perdikkou a Makedonci vypravil v čele Sparťanů a spojenců Brasidás, dohromady tři tisíce hoplítů, makedonských a chalkidických jezdců tisíc. Arrhabaios byl poražen a uprchl k illyrským Dassaretům a Enchelejům. 

S jejich pomocí, původně to ale byli sjednaní spojenci Perdikkovi, se vzápětí vrátil a Perdikkás II. před nimi v noci bez vědomí Lakedaimoňanů utekl i s celým makedonským vojskem. Sparťané si museli probojovávat cestu z Lynkestidy a nitra Makedonie k pobřeží sami. Odtud povstalo vzájemné nepřátelství: král Makedonců Perdikkás II. změnil opět spojeneckou stranu, během své vlády již popáté, a dohodl se na spojenectví s Athénskými, s nimiž začal obléhat Skiónu, jejíž obyvatelé si náhle vzpomněli, že jsou původem osadníky z achajské Pellény (v obležení zůstalo město až do roku 421).

V té době dorazili do Thrákie stratégové Níkiás a Níkostratos s padesáti triérami a tisícem hoplítů. Z Poteidaje se Athéňané pustili na Mendské a Skiónské, mezi nimiž mezitím vypukly rozbroje. Athéňané Mendu obsadili a vyloupili a když oblehli Skiónu, přišla Perdikkova nabídka na smír. Brasidás byl v tom okamžiku zpět v Toróně. Snad v této době uzavřeli Athéňané po válce s nimi, viz rok 433, symmachii s Bottiaji, srov. v indexu s. v. amnéstie. 

Thébané zbořili v létě hradby Thespií, města tradičně proathénského.

V Persii si Sekydiános, jeden z synů Artaxerxových, naklonil vlivného eunúcha Farnakyu s Bagorazem a Artaxerxova bratra Menostana a s nimi Xerxa v lednu opilého o slavnosti v paláci zavraždil. Sekydiános jmenoval Menostana říšským správcem, zato Bagoraza dal ukamenovat, neboť se prý vzdálil od Artaxerxova těla vezeného k pohřbu do Persie bez povolení. Ačkoli vojáci dostali od usurpátora hodně peněz, rádi ho neměli. Když povolal z Hyrkánie Ócha/bab. Umasu n. Umakuš ke dvoru, sourozenec nepřišel ani po několika výzvách a místo toho dával dohromady armádu. Přidal se k němu Artoxarés vyhnaný jeho otcem do Armenie, egyptský satrapa Arsamés/Arxanés, velitel jízdy Arbarios a Óchos přijal trůnní jméno Dáreios II. Parysatis přemluvila Sekydiána k setkání, byl ovšem jat a udušen v popelu po vládě dlouhé šest měsíců a patnáct dnů.  

Dáreios II. Nothos, Nemanželský, jak byl zván Hellény, vládl do roku 404. Prvním jeho známým datem použitým v babylónských dokumentech je na tabulce z Babylónu 4. šabátu, tedy 13. února, resp. 22. addáru, tedy 2. dubna 423, posledním z Uru 16. ulúlu II, tedy 20. září 408. Celou dobu jeho vlády držela faktickou moc v rukách jeho nevlastní sestra a manželka Parysatis a eunúši Artoxarés, Artabarzánés a Athoús. Byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové ve světě smrtelných mohli setkat. Parysatis, s níž měl král prý třináct dětí, z nichž se dospělosti dočkalo pět (dcera Améstris a synové Arsakés neboli Artaxerxés, Kýros, Artostés a Oxendrás), proslula krutostí a její vláda v paláci byla plná pletich, otrav a poprav.

Athéňané uznali nové poměry v perské říši a dohodli s králem Dáreiem II. obnovení podmínek Kalliova míru z roku 449 (viz tam). Ujednáním se v historii říká Epilykova smlouva, a to podle vůdce athénského poselstva, strýce řečníka Andokida (srov. rok 414). Dáreios vydržel v míru s Athéňany do roku 414, dva roky nato se přichýlil ke Sparťanům, definitivně Kalliův mír vypověděl roku 407, viz tam. Aristokrat Epilykos se mohl spolehnout na podporu démokrata Hérákleida z Klázomen, znalce perských poměrů s kontakty u dvora, který žil v Athénách a za podporu diplomacie a později za podíl na boji proti Třicítce se mu dostalo athénského občanství, což byla v té době veliká pocta. Epilykos naopak Athény o své vůli opustil a dožil na Sicílii.

Zřejmě někdy brzy po nástupu na trůn revoltoval Dáreiův vlastní bratr Arsités, viz rok 420. Společníka měl v Artyfiovi, mladším synovi Megabýzovu. Neuspěli. Po dvou vítězných bitvách byli potřetí potřeni Dáreiovým vojevůdcem Artasyrou. Artyfios se vzdal po příslibu, že nebude popraven, a přemluvil k tomu též opatrnějšího Arsita. Ten zjevně více znal Parysatidu, Dáreiovu manželku, která skutečně svého nevlastního bratra-krále přemluvila, aby své dané slovo porušil: oba byli popraveni vhozením do popela. Kolem roku 420 se vzbouřil, důvody obou povstání neznáme, satrapa v Sardech Pissúthnés (viz dále roky 413sqq.), a s ním Spithradátés (viz dále o něm roku 396sqq.) a Parmisés. Bližšího o revoltě nevíme nic než to, že velitel Pissúthnových hellénských žoldnéřů Lykón z Athén svého zaměstnavatele zradil a vydal ho satrapovi Tissafernovi.

Třetím pokusem o převrat, tentokrát palácovým, byl komický výstup eunúcha Artoxara, Dáreiova původně straníka. Údajně žádal po své manželce (?), aby mu udělal falešný vousy a vypadal mužně. Žena nešťastníka udala Parysatidě, byla z toho kausa pokusu o uchopení moci a Artoxarés byl popraven.      

Stavitel Eupolemos dokončil obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. • Héraion vyhořelo nedbalostí Héřiny velekněžky Chrýséis n. Chrýsis, která v chrámu usnula; od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka, která byla v epónymním úřadu od roku 479, uprchla, získala asyl ve Fleiúntu či Tegey a zůstala nepotrestána; ještě ve druhém století n. l. stála v Argu její socha.... Její nástupkyní byla Faeinis.

V Athénách zemřel komický básník Kratínos, který se narodil roku 520 a své první vítězství zaznamenal roku 453. Aristofanés uvedl premiéru komédie Oblaka/Nefelai, která byla namířena proti sofistům a Sókratovi, jehož tlachalství měl za symbol zhoubného modernismu. Aristofana o hrách v dané soutěži porazil Athéňan Ameipsiás komédií Vousy/Konnos. Své vítězství nad Aristofanem zopakoval Ameipsiás ještě v roce 414 hrou Pijani/Kómastai, kterou porazil Aristofanovy Ptáky/Orníthes.

Římanům vypukly nové boje s Volsky, v nichž byli poraženi (srov. rok 430, kdy bylo uzavřeno příměří)V Římě předtím změnili nástupní den nových konsulů a tím i začátek úředního roku: konsulové na rok 423 nastoupili úřad již 13. prosince roku 424 (k tomu srov. roky 463 a 450).

Samnité dobyli etruské město Volturnum a vyvraždili jeho obyvatelstvo. Údajně již několik let předtím (snad roku 438) byla Samnity dobyta a držena Capua, centrum etruské moci v Kampánii (srov. rok 598)Etruskové definitivně vyzlačeni z Kampánie.

************************************************************

422.

Ol. 89, 3

Alkaios

a. u. c. 332

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pleistolás

************************************************************

Koncem zimy, na začátku desátého roku bojů, se na severní frontě peloponnéské války pokusil Brasidás zmocnit Poteidaie, což se mu ale nezdařilo.

Na jaře dorazil ke Skióné v čele athénského expedičního sboru o třiceti lodích a 1200 hoplíty Kleón. Město bylo stále ještě obléháno Athéňany z předešlého roku. Od Skióny se Kleón pustil k Toróné, kterou již Brasidás opustil. V době pýthií, asi v srpnu, vypršelo roční příměří z loňska, a Kleón Torónu obsadil a zajal spartskou posádku. 

Athénský démagógos táhl k Amfipoli, ale v bitvě před městem byli Athéňané Sparťany, kteří mělo jádro svého expedičního sboru ve městě, zaskočeni a na hlavu poraženi. Padlo šest set Athéňanů a sedm Lakedaimonských. Athéňané pak odpluli. Z Lakedaimonu vyrazily koncem léta posily, ale Thessalové jim zakázali průchod a se smrtí Brasidy i ve Spartě rostla chuť na mír, stejně jako po smrti válečného štváče Kleóna v Athénách. 

Přímo v bitvě padl Kleón, krátce po bitvě na následky zranění zemřel Brasidás. Bitvy u Amfipole se mimo jiné zúčastnil i Sókratés. Sparťan Brasidás byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo hérojských poct, a to konkrétně od Amfipolských (k tomu srov. rok 404, 395, 353). Byl pohřben přímo na náměstí a Amfipolští zbořili Hagnónovy domy, které postavil athénský oikistés obce roku 437, viz, aby vymazali vzpomínky na svůj původ.

Athéňané vyslali začátkem léta na Sicílii a do Itálie Faiáka, viz o něm roku 417, aby zjistil nálady mezi spojenci; jeho zjištění byla příznivá, mezi Leontínskými občanská válka, aristokraté se vystěhovali z části do Syrákús a o svou starou vlast bojovali s démokraty. V zimě probíhala intensivní diplomatická jednání mezi Athéňany a Lakedaimonskými.

Athéňané vypudili pro jakési porušení obětní čistoty z Délu všechny místní, kteří se usadili v Atramyttiu; půdu jim dal Peršan Farnakés. Po uzavření míru mezi Athéňany a Sparťany (viz následující rok) se směli vrátit domů.

V Athénách se konala premiéra Aristofanových Vos, Sfékes. Kolem roku 422 zemřel tragický básník, všestranný literát a historik Ión z Chiu (narozen kolem roku 490).

Vypukla nová válka Římanů proti Aequům.

************************************************************

421.

Ol. 89,4

Aristión

a. u. c. 333

Cn. (N.) Fabius Vibulanus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus

ep. eforos ve Spartě Kleinomachos

************************************************************

Na konci vojenské zimy, ve Spartě 24. artemísia za epónymního efora Pleistoly (ep. efor roku 422, viz), v Athénách 26. elaféboliónu za epónymního archonta Alkaia (ep. archón roku 422, viz), tj. na začátku n. v polovině dubna, bylo přísaháno v obou městech na právě uzavřený mír mezi délskou symmachií Athéňanů a spolkem Peloponnésanů. Bylo to jen o několik dnů více než na desáté výročí vpádu Lakedaimoňanů do Attiky.

Podle hlavního athénského jednatele a podporovatele míru mezi oběma hellénskými velmocemi byl mír nazván Níkiovým. Odpřisáhnut na padesát let potvrzoval status quo roku 431, spojenectví mezi oběma bloky a pakt/symmachiá.počítající mimo jiné s pomocí Athéňanů Sparťanům i v případě revolty otroků v Lakedaimonu/"ean de hé dúleia epanistétai...". Skončila tzv. Archidámova či desetiletá válka, která vypukla roku 431, první část války peloponnéské. Mír mezi oběmi hellénskými velmocemi vydržel pouze do roku 414, obě strany si nedůvěřovaly a dělaly si naschvály.

K Níkiově míru se k nespokojenosti Sparťanů nepřipojil Korinthos a Argos (srov. rok 431). Z iniciativy Argívských vznikla nová, protivelmocenská symmachie: hégemonem paktu byl Argos, členy Korinthos, Mantineia, Élis a Chalkidiké, resp. Olynthos (srov. roky 433 a 417). Symmachie, k níž se směl připojit kterýkoli z Hellénů kromě Athéňanů a Sparťanů, měla však efémerní trvání. V Argu byla tehdy u moci oligarchie, jejímž vůdcem byl jistý Bryás, který si jako nástroj moci udržoval oddíl jednoho tisíce mužů, s nimiž ovládal stát (viz léto 417).

V létě dobyli Athéňané Skiónu, kterou obléhali od roku 423. Skióné jako státní útvar zanikla, obyvatelé zotročeni. Athéňané přidělili její území a půdu zbytku boiótských Platajanů (viz rok 427) a osvobozeným otrokům po bitvě u Arginús (viz rok 406)Amfipolští se nechtěli vydat do athénských rukou a jednání o vrácení Pylu Lakedaimonským rovněž vázla. Zato uzavřeli Athéňané padesátileté příměří s Boióťany, které bylo obnovováno každých deset dnů (!).

Délští se vrátili po uzavření míru Níkiova zpět na svůj rodný ostrov (srov. předešlý rok).

Vypukla válka mezi Fóky a Lokry, jejíž příčinu ani délku neznáme. Zřejmě šlo o jednu výraznější episodu ve víceméně permanentním nepřátelství mezi oběma sousedy (viz rok 395).

V létě se Lakedaimonští pod králem Pleistoanaktem, synem Pausaniovým, vypravili k Parrhasiům v Arkádii, kteří byli poddáni Mantinejským, a osvobodili je. • Parrhasiové se pak jako kmen-část Arkaďanů, naposledy objevují roku 370 při zakládání Megalopole.

V kalendářní zimě koncem roku proběhla neúspěšná jednání o vstup Boiótských do symmachie s Argem, viz výše.

O lénajích v c. únoru premiéra Aristofanovy komédie Mír/Eiréné, tedy několik týdnů před uzavřením skutečného Níkiova míru, v níž byl Mír (v řečtině femininum) osvobozen ze zajetí Areova. 

V Římě zvýšili počet quaestorů ze dvou (od roku 509, viz v indexu s. v.) na čtyři. Úřad se stal přístupný i pro plebeje. U každé konsulské armády bylo nyní po quaestoru. Viz dále rok 270.

************************************************************

420.

Ol. 90, 1

Hyperbios ze Syrákús

Astyfilos

a. u. c. 334

L. Papirius Mugillanus interrex

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ílarchos

************************************************************

V zimě pokračovala jednání mezi Sparťany a Athéňany o vydání měst a lidí, získaných během právě skončené tzv. desetileté války. Zároveň uzavřeli spojenectví/symmachii se Sparťany Boiótové (srov. jejich jednání předešlého roku s Argem). Boiótští strhli zdi původně athénské pevnosti Panakton a později předali Sparťanům athénské zajatce z války, aby je mohli vydat Athéňanům. Sparťané chtěli vyvinout na Athéňany nátlak, aby jim vydali Pylos a když pevnost nestála, nebylo co vydávat, nebyl tedy žádný problém. Skutek považovali Athéňané oprávněně za porušení smlouvy Níkiova míru ze strany Sparťanů, protože všechna města a pevnosti měla být předána v původním stavu a poněvadž Níkiův mír stanovil, aby mocnosti neuzavíraly smlouvy s třetími stranami bez vědomí druhé.

Na jaře sjednali mírovou smlouvu se Spartou i Argejští, když ji během zimy uzavřeli všichni jejich spojenci v symmachii (viz předešlý rok a podmínka, že s velmocemi koalovat nebudou). Smlouva mezi Spartou a Argem, který jednal ve strachu, že zůstane isolován, byla uzavřena opět na padesát let (viz ale již rok 418).

V létě sjednali spojeneckou smlouvu s Argem, Mantineiou a Élidou Athéňané, a to na sto let, protože Sparťané nechtěli zrušit svou čerstvou symmachii s Boióty. Korinthos se ke smlouvě s Athénami ani Argem nechtěl připojit, ačkoli byl s ostatními v jedné symmachii. Aktérem jednoznačně protilakedaimonských jednání byl Alkibiadés, syn Kleiniův z rodu Eupatridů, jemuž tehdy bylo 31 roků. 

Níkiovo poselství ve Spartě neuspělo, i když loňský mír byl potvrzen: po jeho návratu pověřili Athéňané Alkibiada jednáním s Argívskými, Mantinejskými a Élejskými. Další diplomatická jednání přerušilo zemětřesení, o jehož rozsahu není nic známo. 

V téže době odepřeli Élejští Lakedaimonským přístup k olympijským hrám, protože v době svatého příměří/ekecheiriá („zdržení se vojenských akcí“) se zbraní v ruce obsadili Lepreon a nechtěli zaplatit pokutu dvou tisíc min, dvě miny za těžkooděnce. Lakedaimonští nesměli proto toho roku v Olympii ani obětovat ani závodit. Sparťan Lichás byl zbit rhabdúchy za to, že vozku svého spřežení, které závodilo za Boiótské, veřejně ověnčil, aby všichni viděli, kdo vlastně zvítězil (srov. v indexu pod hry). To vše, růst élejské moci a jejich spojenectví s Athéňany byly důvody k válce roku 402sqq., viz tam, o Lichovi a velkých lakónských sportovcích z této doby viz v indexu s. v. hry olympijské.

V zimě válčili Héráklejští z Tráchíny proti Ainiánům, Dolopům, Máliům (Mélům) a části Thessalů: spartští Héráklejští byli poraženi a spartský velitel Xenarés padl (srov. rok 426, kdy byla obec založena). Začátkem příštího léta zuboženou Hérákleiu k velké nelibosti Lakedaimonských obsadili Boiótové.

V Athénách zaveden kult Asklépiův. Jako kněz léčivého daimóna Halóna se na jeho uvedení významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklépiova chrámu sídlem kultu. Za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión.

Kolem roku 420 začal v Athénách působit domácí malíř Apollodóros, který začal používat nové techniky. Znázorňoval světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. illusionisté. Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který žil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu, synem a žákem Euénorovým (illusionisté). Současníkem těchto umělců byl další malíř mýthologických themat Tímanthés ze Sikyónu. • Parrhasios, který si při práci prozpěvoval, chodíval po Athénách v purpuru se zlatým věncem na hlavě. Své obrazy podepisoval slovy: "(Parrhasios) žijící v luxusu, ctící však řemeslo, tohle namaloval/Habrodiaitos anér, aretén te sebón, tod' egrapse." Oblékal se tak, neboť mu to prý nařídil ve snu Héráklés. 

Kolem roku 420 se v Chalkidě narodil Ísokratův žák a Démosthenův soukromý učitel za jeden tisíc drachem Ísaios. Psal soudní řeči v Athénách, kde také zemřel někdy po roce 343. Zachován je tucet projevů k dědickým sporům. Mezi lety 420 až 410 zemřel proslulý sofista Prótagorás z Abdér (narozen mezi lety 490 až 480). Podle jedné verse byl za režimu Čtyř set roku 411 souzen ze bezbožnost/asebeiá, žalován byv jedním z rady Pýthodórem, popř. Euáthlem, svým žákem, s nímž měl spor o honorář. Utonul prý pak za plavby na Sicílii a bylo mu prý sedmdesát n. devadesát let; viz o něm v indexu s. v. školy a s. v. proměny osudu. 

Kolem t. r. propuklo v perské říši povstání Arsita, bratra krále Dáreia II. a satrapy helléspontské Frygie, namířené hlavně proti králově manželce Parysatidě, viz k tomu rok 423. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Kolem roku 420 podává Amani-neta-arike/Amani-natakilebte, král Meroé, zprávu o svém vítězství nad nomády Rehreh, což byl jeden z blemmyjských kmenů či klanů, a Meded, snad označení pro jakousi část Libyjů; se starými Medžau, viz VI. dynastii, asi neměli nic společného, srov. též rok 3174. 

V Itálii po vítězné bitvě dobyli Samnité hellénskou Kýmé-Cumae a město bylo náhle „odhellénisováno“: část obyvatelstva Samnité/Kampánové prodali do otroctví a na jejich místo do města usadili vlastní lidi (Kýmé byla založena snad roku 754, viz tam; srov. rok 180)V Římě byla vestálka Postumia varována, aby nenosila příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný; bližšího o bulvárním, byť náboženském konfliktu známo není nic.