doba, ve smyslu letopočtovém§ viz éra

dobročinnost, filanthropie§ viz pod ceny, nadace a obilí

Dobrudža, balkánská planina, dn. severových. část Bulharska§ 650, 292

Dobunnové, kelt. lid v Anglii se sídelní osadou Corinium, srov. tam§ 43+, 49+ 

Dódekapolis, „Dvanáctiměstí“, kultovní spolky ethnicky spřízněných městských států v Anatolii§ 1. 650, iónská; 2. 650, aiolská

Dódekanésos, „12 ostrovů“, viz Sporady

Dódekaschoinos, „Dvanáctischoiní“, území na jih od Elefantiny a prvního nilského katarraktu, dn. egyptské území při súdánských hranicích§ 186, 30

Dódóné, m. v Thesprótii v Épeiru, místo významné Diovy věštírny, původně pelasgické, definitivně vypleněné roku 88, v Augustově době již opuštěné a celý kraj byl vylidněn§ 776, 639, 410, 396, 323, 281, 219-218, 88

Doidalsés z Bíthýnie, dyn.§ 377

Dokimos, aktivní účastník válek diadochů§ 321, 319, 318, 315, 313, 302, 283

Dokleatové, ill. kmen§ 272

Doliché, viz Azoros. Jiná Doliché byla v Kommágéně u dn. lokality Dülül deset kilometrů sz. od Gaziantepu, ve staroassyrské době asi Talchat(ítum). Kolem roku 300 př. n. l. posilněno kolonisací, známé kultem Ba´alem či Diem/Iovem Dolichénským, místo mithraistických mystérií. Viz pod Kommágéné.

dolichos, athlétická disciplína, běh na dlouhou vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m), viz také pod sportovní kuriosity a hémerodromos§ 720, 328

Dolní Sasko/Niedersachsen, něm. spolková země§ 9+ 

Doloaspis z Egypta, nomarcha§ 331

Dolonkové, thr. kmen§ 560, 546

Dolopové, hell. kmen v Thessalii, Épeiru a na Skýru s pověstí pirátů§ 600, 595, 480, 476, 420, 356, 343, 276, 196, 189, 184, 174

dominát, forma římského císařství následující po principátu, která trvala od roku 286 do roku 325, zavedena Diocletiánem, který odstoupil se spolucísařem roku 305 (a zemřel roku 316). Po 39 letech měla římská říše opět jediného panovníka v Constantínovi I. Viz pod křesťanství.

dominus§ viz princeps

Domitia Lepida St./Domitia Máior, d. L. Domitia Ahénobarba s Antónií St., ses. Domitie Lepidy Ml., manž. D. Hateria Agrippy (m. Q. Hateria Antónína) a C. Sallustia Crispa Passiéna, Nerónova teta§ 16+, 26+, 41+, 59+, 67+   

Domitia Lepida Ml., d. L. Domitia Ahénobarba, cos. 16-, s Antónií St., ses. Lepidy St., provdána za M. Valeria Messálu Barbáta (m. Valerie Messalíny), za Fausta Cornélia Sullu Félíka (m. stejnojmenného syna) a za C. Appia Iúnia Sílána§ 41+, 48+, 54+   

Domitiánus, viz T. Flávius Domitiánus (I.); C. Domitiánus (II.) Pius Félix byl usurpátorem za Auréliána po roce 270 (znám od roku 1900 pouze z jedné mince z Francie a od roku 2004 z jedné z mincovního pokladu nalezeného u Oxfordu v Anglii), viz také pod Domitius, kde také L. Domitius Domitiánus (III.).

Domitilla Máior/Starší, manž. T. Flávia Vespasiána, m. dvou budoucích imperatorů a Flávie Domitilly Minoris (matka s dcerou se císařství své rodiny nedožily)§ 38+, 51+, 69+  

Flávia Domitilla Minor, d. Domitilly St. s Vespasiánem, manž. Q. Petília Ceriála, m. Flávii Domitillu (ii.)§ 38+, 69+ 

Flávia Domitilla, d. Domitilly Ml., údajně křesťanka§ 38+ 

Domitiové Ahénobarbové užívali jen jména Lucius a Cnaeus. Rudovousy byli od dob L. Domitia, jemuž vousy obarvili do bronzu Blíženci, jak tradovali:

Cn. Domitius Áfer, žalobce v udavačských kausách§ 24+, cos. suff. 39+, 59+  

Cn. Domitius Ahénobarbus§ 1. cos. 192, 191; 2. cos. 162, možná s. č. 1, o. č. 3; 3. cos. 122, 121, cens. 115-114, s. č. 2, o. č. 4 (zemřel roku 104); 4. tr. lidu 104, pont. max. 103, cos. 96 a cens. 92 (zemřel roku 88), o. č. 5 a L. Domitia Ahénobarba, b. L. Domitia č. 1, s. č. 3; 5. 81, s. č. 4, b. L. Domitia Ahénobarba, manž. Cornélie starší, Cinnovy dcery; 6. praděd císaře Neróna 42, 40, cos. 32; 7. manž. Iúlie Agrippiny ml., o. principa Neróna (rod. jménem L. Domitius Ahénobarbus), 28+, 32+, 37+, 39+, 50+, 54+       

L. Domitius Ahénobarbus§ 1. cos. 94, b. Cn. Domitia č. 4; 2. 49, cos. 54, o. Cn. Domitia Ahénobarba č. 6, prapraděd Neronův, oslaven básníkem Lúcánem ve Pharsalii jako oddaný republikán "Domitius"; 3. cos. 16, 3-, 1+, 15+, 54+, s Iúlií Antónií ml. děd Nerónův; 4. otec Cn. Domitia Ahénobarba, otce císaře Neróna, 1+; 5. L. Domitius Ahénobarbus, viz Neró Claudius Caesar Augústus Germánicus, tj. císař Neró Claudius vulgó Neró, s. Cn. Domitia Ahénobarba a Iúlie Agrippíny Ml. (dc. Germánikova s Agrippínou St.), pravnuk Cn. Domitia Ah. č. 6, viz pod Claudius

(Imp. Caesar) L. Domitius (II.) Alexander (Augustus)§ viz Frygie

L. Domitius Auréliánus, jako císař v letech 270 - 275 n. l. Imp. Caesar L. Domitius A. Augustus, viz Bél(os); jiný L. Domitius Dominitiánus (III.) byl proticísařem v Egyptě v letech 296 n. 297§ 331, 4+, 32+  

Cn. Domitius Calvinus§ 1. cos. 332; 2. cos. v letech 53 a 40, viz dále 48, 47, 42, 34

Cn. Domitius Calvinus Maximus§ cos. 283 a cens. 279

Cn. Domitius, syn cos. roku 122 (?)§ 81

M. Domitius Calvinus, praet. Hispaniae Cit.§ 80

Cn. Domitius Corbuló§ 1. manž. Vistilie, o. stejnojmenného syna§ 21+; 2. s. předešlého, 21+, 28+, cos. suff. 39+, 46+, 47+    

Domitius Marsus, básník§ 1+, 8+ 

L. Domitius Paris§ viz Paris

Iúlia Domna Augusta§ viz Caracalla

Domnekleios, asi identický s: Domniláos, galatský tetrarcha, s. Brogitara Tektosážského, o. § 49, 29

domus aurea/"Zlatý dům" Nerónův§ 64+

Don, ř. v Rusku§ viz Tanais

dónátívum, peněžitý dar principa armádě, buď celé nebo jen části, hlavně praetoriánským gardistům v Římě/dar civilistům se obvykle nazýval congiárium (podle hrnce a jeho míry congius)§ 37+, 41+ 

Dông-són, archeol. kultura ve Vietnamu§ 175

Donnum, občansky C. Iúlius Donnum, kelt. dynastové v Alpách§ 1. o. Cottia, 44+; 2. s. Cottia, b. Cottia, 44+

dopis§ viz epistolografie

doprava§ viz pod cestování

Dóra (pl.: "do Dór"), též Dóros (sg.), hebr. Dor, m. na úplném jihu Foiníkie již. od poh. Karmélu, pův. filistínský měst. stát, dn. hebr. Tel Dor, arab. at-Tantúra§ 139, 138, 104, 103, 63, 55  

Dórieus ze Sparty, k., o. Euryanaktův§ 521, 513, 511, 510, 480

Dórieus z Rhodu, olympioníkos v pankratiu, strat. a politik, s. Diagorův§ 428, 411 - 410, 407, 394

Dórikos ze Syrákús, velitel§ 404

Dorimachos z Trichónia v Aitólii, strat., zákonodárce a vyslanec v Alexandrii§ 220 - 218, 212, 205, 198

Dórión, flétnista Filippa II.§ 357

Dóris z Lokridy Epizefýrské, manž. Dionýsia I., m. Dionýsia II. a Dikaiosyny§ 398, 388, 386, 367

Dóris, krajina ve střední Helladě§ 595, 591, 476, 458, 457, 431, 356, 268, 167

Pravlastí Lakedaimonských zde byla sídliště Boion, Kytinion a Erineon.

Dóris z Idúmaie, první manž. Héróda Velikého, m. Antipatrova§ 38, 17, 12, 5-, 20+ 

Dóris§ viz Sporady

Doriskos, mí. v Thrákii, sídlo per. satrapů v Evropě§ 499, 480, 470

Dorkios ze Sparty, vrchní velitel hellénských spojeneckých vojsk§ 477, 476

Dórové, jeden ze čtyř hell. kmenových svazů; Dórové peloponnéští§ 766, 719, 657, 635, 595, 591, 570, 415, 392, 256

Podle migrační kroniky Hérodotovy praotec Deukalión s Pyrrhou žili ve Fthíótidě, jejich vnuk Dóros, syn Hellénův, pod Ossou a Olympem v kraji zvaném Histiaiétis. Odtud je vyhnali Kadmovci (Foiníčané) a jako Makednové žili v horách Pindu. Odtud migrovali do Dryopidy a pak se usadili na Peloponnésu. Dórovým synem byl Aigimios pokládaný za praotce hellénského kmene Dórů. Byl prvním vládcem v jejich thessalském království a měl syny Pamfýla, praotce anatolských Pamfýlů, a Dymu, prapředka části peloponnéských. Ve válce s Lapithy mu pomohl Hérákleův syn Hyllos. Po vítězství ho Aigimios adoptoval a od těch časů měly všechny dórské státy jména po třech epónymních hérojích Hyllovci, Dymovci a Pamfýlové.

Dórotheos z Rhodu§ 216 (Ol.)

Dórotheos ze Sídónu, astronom a astrolog píšící v hexametrech§ 50+

Dorpaneus, Diurpaneus, k. Dáků§ 44

doryforos, nosič kopí§ viz pod sómatofylax a stratégos

Doryforos, lat. Doryphorus, císařský propuštěnec, tajemník Nerónův přes říšskou korespondenci/á libellís resp. epi tón tés archés biblión§ 55+, 62+ 

Doryforos§ viz Pýthagorás

Doryláos z Amísu§ 1. 121, strat. Mithridáta V., b. Filetairův, manž. Steropy, o. Lágetův a Stratarchův; 2. 121, 86, 72, 71, přítel a strat. Mithridáta VI., synovec předešlého

Dorymenés, o. seleukovského strat. Ptolemaia§ 168, 166

Doryphorus§ viz Doryforos

Dósitheos z Iúdaie, kondottiér§ 145

dostihový kůň, závodní disciplína§ viz kelés

dostihové startovací zařízení, v římském circu§ 330

dostihy, jezdecké závody, vozová jízda, kluby, lúdí circensés, řec. harmatodromiá, vozataj/harmatélatés, stáje, srov. také hry, circus:

Závody na koních nebo se spřežením byly jednou z nejpopulárnějších soutěživých zábav odjakživa. Tzn. od doby, kdy se koně v civilisaci objevili. Sumerové a Akkaďané používali pro sebe a pro přepravu nákladů muly a býky. Od 2. tisíciletí z Východu s Churrity přišla kultura koní a jezdců. Jejich vozová jízda zůstala nejrychlejší bitevní zbraní po celý starý věk. Dvojspřeží až čtyřspřeží s dozadu otevřeným dvoukolým vozem s vozatajem a jedním nebo dvěma lukostřelci mělo proti nepřítelovu bitevnímu šiku velkou průraznou sílu.

Všechny mesopotamské, egyptské, chetitské a další armády této doby vozovou jízdu používaly, nejdéle asi britští Keltové, kteří s ní válčili proti Římanům ještě v prvním století n. l. V proslulé bitvě u Kadeše roku 1300 bylo z dvacetitisícového chetitského vojska na 3500 bojovníků vozové jízdy. S dvoukolými vozy za koněm přišli do Indie v několika vlnách kolem 1600 Árjové. Egyptský bojový vůz s koženou korbou (jak už ve Staré říši) měl kola se šesti loukotěmi, homérovský z Íliady s osmi.

Do klasických hellénských dějin se vozová jízda neudržela. Hellénské a hellénistické armády využívaly jízdu, nikoli bojové vozy. Krétská a mykénská doba ovšem ještě ano, jak prokazují homérovští hrdinové. Jako sport musela vozová jízda existovat nejméně od 13. st. A jedna z pověstí vážících se k začátkům olympských her o Oinomaovi a Pelopovi je toho důkazem (byť její interpretace zřejmě vůbec neukazuje na soutěživost závodníků, jako spíše na kultovní ráz „zábavy“, která musela skončit smrtí jednoho z účastníků).

Závody spřežení jsou ztvárněny na vázách a roku 680 se závod čtyřspřeží, tethrippon, stal disciplinou olympských her. Spolu s hrami vydržela na tisíc let. Byla to zábava především pro aristokraty nebo zbohatlíky, kteří se vlastního závodu účastnili jen vzácně: soutěžili za ně profesionálové.

V profesionalitě vozatajů pokračovali Římané, jejichž hippodromy byly největšími veřejnými stavbami starého věku. Circus maximus v Římě umožňoval sledovat závody stu až dvěma stům padesáti tisícům diváků – číslo nepřekonané na stadionech a uzavřených závodištích dodnes. Údajně již roku 330 v circu postavili Římané startovací zábradlí pro závody spřežení.

Diváci neseděli odděleně podle pohlaví jako v divadlech, ale pohromadě, moderně. Jeho dráha měřila 568 m a široká byla na 150 m. Závody šestispřeží, séiugis, byly věnovány Iovovi, čtyřspřeží, quadriga, Slunci Sol, trojspřeží, triga, podsvětním bohům a dvojspřeží, bíga, Měsíci, Luně. Někdy pořádány závody osmi- i desetispřeží, decemiugis. Koně byly zapřáhnuty vždy vedle sebe, nikoli za sebe. Koně byli tři roky ve výcviku a pětiletí mohli prvně závodit.

Hry v circu, dostihy, podívaná na umírání lidí a zvěře fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Staré hippodromy a stadia měly tvar dnešního písmene U. Helléni měli start v otevřené části, Římané v zaoblené. Jezdci a spřežení startovali z kamenných bloků, carcerés. V Circu máximu jich bylo dvanáct. Středem písečné závodní dráhy vedla páteřní zídka závodiště, spína, dělící prostor na dvě části. Stály na ní sochy, oltáře a obelisk Ramesse II., přivlečený do Říma Octaviánem, a zařízení s vejci (od roku 174) a delfíny (od roku 34), sloužící k orientaci diváků o počtu projetých a zbývajících kol (závodilo se obvykle na sedm kol, cca. 8,5 km): po každém kolu se odebralo jedno vejce a naskočil delfín. Původně dřevěná, později mramorová vejce souvisí s Castórem a Pollukem/Dioskúrové Kastór & Polydeukés, ochránci koní a jezdců, kteří se z vejce narodili (stejně jako sourozenci Helené a Klytaimnéstré).

Závodníci se točili proti směru hodinových ručiček (moderní obrat) kolem bronzových met na obou koncích spiny. Spína si ještě roku 1204 n. l. v druhém hlavním říšském městě Konstantínopoli/Cařihradu závodiště drželo starou krásu. Slavní bronzoví koně rhodského sochaře jménem Charés z Lindu (viz pod sochaři) byli odtud Benátčany odvlečeni do jejich lagunového města, kde jsou dodnes.

Závody zahajovali pořádající úředníci (soukromým nákladem) zvaní editoři, éditorés, vhozením kusu bílé látky, mappa, do arény. Obvykle jeden dostih trval čtvrt hodiny a o slavnostech v době principa Ti. Claudia se jich pořádalo za den 24. Prvních 170 m od startu se museli jezdci držet nalajnované trasy a teprve pak se směli volně křižovat a předjíždět. Nebylo přitom důležité, zda vozataj dojel do cíle se spřežením, směrodatní byli koně. Starý věk závodil systémem vítěz bere vše, o poražených ani slova.

Výhry pro vozataje v rané době principátu se pohybovaly kolem 15 až 60 tisíc sesterciů za jeden závod (pro srovnání: koncem republiky přišel dostihový kůň na 24 tisíc séstertiů). Závodění bylo velmi tvrdým a riskantním povoláním, končící nezřídka smrtí v aréně pod koly spřežení. Celkovou atmosférou, společenskou rolí, zájmem, fandovstvím a vysokými výdělky závodníků lze římský circus a arénní „sportoviště“ přirovnat k dnešní automobilové formuli 1 a jejím pilotům nebo k fotbalu a hokeji.

Dodnes to je svět korupce, podvodů a na rozdíl od dneška, doping nebyl žádným problémem. Naopak, jenom zaklínat se nesmělo veřejně. Za klubovou příslušnost se umíralo. Přes pokročilý věk dal roku 212+ popravit Antónínus vulgo Caracalla vozataje/harmatélatés Euprepea za to, že držel se stájí císařova bratra Gety. Euprepés byl přitom v jeho době rekordmanem se 782 vítěznými věnci ze závodů.

Mírněji vyzněl roku 355+ trest praefecta urbi Flavia Leontia. Z dnes neznámého důvodu dal zatknout závodního jezdce Philoroma a okamžitě z toho bylo pozdvižení. Leontius se útoku davu nezalekl, dal největší buřiče zatknout, zmučit a deportovat na jakýsi pustý ostrov. Že by byl Philoromus popraven, zachováno není.

• 

Profesionální vozatajové dosahovali díky hluboce zakořeněnému klubismu velké slávy a značného vlivu. Přitom bylo běžné, aby hvězdy stáje střídaly. Jistý Scorpus koncem 1. st. n. l. vyhrál 2048 dostihů než předčasně zemřel. Jistý M. Aurelius Polynices zemřel ve 29 letech a stihnul 855 vítězství za červené (russati), 55 za zelené (prasini), dvanáct za modré (veneti) a sedmnáct za bílé (albati).

M. Aurelius Tatianus zemřel už ve dvaceti a 89krát vyhrál v dresu červených, 24krát zelených, pětkrát modrých a sedmkrát bílých. Jistý Pompeius Muscolus třikrát vyhrál dostihy bílým, pětkrát zeleným, dvakrát modrým a 672krát červeným.

Superstar dostihové show ovšem byl C. Ápuléius/Appuléius Dioclés z Hispánie lúsítánské, současník Hadriánův, nechal závodění ve 42 letech. Šest let byl u bílých a tři u zelených. V rozsáhlém nápisu neříká, zda v těchto stájích vyhrál. Zato bodoval pro červené: během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž v červeném "dresu" 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů a jak lze soudit z druhého nápisu z Praenesta, dožil své dny kdesi na římském "venkově". V dnešních kriteriích by byl Dioclés mnohonásobný dolarový či eurový miliardář. O jeho neuvěřitelné karieře viz oba nápisy zde na konci hesla.

O čtyři sta let později měl na Východě velké jméno Porfyrios Kalliopás z Libye na začátku 6. st. n. l., závodící na konstantínopolském, antiošském a alexandrijském závodišti. V čele "zelených" se roku 507 n. l. účastnil útoku na antiošskou synagógu a předpokládá se (?), že byl zapojen do vzpoury Níká v lednu 532 n. l., během níž zemřelo na třicet tisíc lidí. Od křesťanských císařů byl několikrát poctěn sochami. O moci byzantských klubů viz níže.

Kolik stál takový klub, není informací ani srovnání. Rekordní summa za odprodej celého sportovního manšaftu se zázemím byla dosažena 2. srpna 1993 za baseballový team Baltimore Orioles, 173 milionů dolarů v aukci. V novověku naprostým jezdeckým šampionem je britský jockey Sir Gordon Richards (1904 - 1988), který za život vyhrál 4870 dostihů.

V moderní době stojí za srovnání výkon brasilského národního hrdiny, fotbalisty Pelého, který 19. listopadu 1969 při svém 909. mistrovském zápasu vstřelil symbolicky svůj tisící gól (s pomocí soupeře) na stadionu Maracana v Rio de Janeiru.

Neméně slavní byli koňové. Šampion ze 2. st. n. l. se jmenoval P. Aelius Gutta Calpurniánus, Scorpus jezdi na Andraemonovi. Z mosaik známe koně jménem Rómulus, Iubilátor, Lupus, Porfyriovi koně se jmenovali Níkopolemos, Radiátos, Halieus, Anthypatos, Aristeidés, Palaistiniarchés, Pyrrhos a Euthyníkos. Poslední závody koňských spřežení v antickém Římu uspořádal na jaře roku 550 n. l. ostrogotský král Totila.

Jezdci a jejich příznivci se v Římě sdružovali do klubů s vlastním technickým zázemím. Profesně je řídili dominí factiónum, kteří později stáli v čele rozbujelé klubové byrokracie, v podstatě státu ve státě. Jezdci a příznivci se rozlišovali klubovými barvami. Nejstarší soupeřící dvojicí byli bílí a červení (a stejné množství bylo spřežení na závodní trati). Tradiční "ligu" tvořili fandové bílých (barva zimy, factió albáta/alba, albátí), modrých (barva podzimu, f. veneta; venetí), zelených (barva jara, f. prasina; prasiní n. viridés) a červených (barva léta, f. russáta, russátí). Princeps Domitiánus přidal stáj zlatou (f. aurea) a stříbrnou (f. argentea), reforma ho ale nepřečkala. Zda-li do jeho stáje patřili slavní koně té doby Hirpinus a Coryphaeus, známo není.

Je pozoruhodné, že kluby měly v Římě společné kamenné stáje, stabulum, které s vydlážděnými cestami a teplovodním systémem za Augusta dal vystavět M. Vipsanius Agrippa. Jejich zbytky byly roku 2009 nalezeny pod via Giulia. Měly 366 boxů, z čehož lze usoudit na velkolepost závodů. Stavba vydržela do konce čtvrtého století n. l.

Fandovství ke klubům dosahovalo oddanosti podobné dnešním fandům fotbalu či hokeje (srov. pod volby a hetairie). Démoi neboli collegia populária byly zcela oficiální instituce a ve vojernství měly roli při obraně Města a Konstantínopole. Zde převzaly kluby provoz hippodromu/cirku v plném rozsahu. Hlavy klubů potvrzovaly ve funkci městští úředníci.

Pokud fandění propadli vládci, bylo zle. Když se diváci posmívali vozatajovi, patřícímu do stáje, jíž držel císař Caracalla, dal vyšinutý syn L. Septimia Sevéra a bratrovrah rozkaz vojsku, aby proti křiklounům zasáhlo. Výsledkem byl masakr a zatýkání nevinných diváků, kteří se pak museli ze zatčení od vojáků vykupovat!

Gáius byl „zelený“, jedl v jejich klubovně, přespával tam. Jezdci-vozataji Eutychovi věnoval dva miliony sesterciů a Caligulův favorisovaný kůň ze stáje zelených Incitátus/Rychlý, Rychlík bydlel v mramorové stáji se žlabem ze slonoviny, vlastním služebnictvem a císař ho dokonce zamýšlel udělat konsulem. Z čehož sešlo, neboť i císař musel z výsluní…

O století později už byl římský svět jiný. L. Vérus byl také fanda zelených a nosil při sobě neustále zlatou sošku svého koně Volucra. Živou předlohu krmil místo ječmene hrozny a ořechy a přikrytého nachovým pláštěm vodil si ho do paláce. V jeho době se poprvé objevilo, aby koně dostávali za svá vítězství ceny, například zlaté mince. Zelení tehdy na Volucrovu počest požadovali, aby těch zlatých bylo na celý modius, "měřici": jako objemová míra činil modius 8,8 litrů, u pšenice 6,8 kg a ječmene 5,4 kilogramů.

Do tábora zelených zřejmě také patřil Neró a spoluvládce M. Aurélia L. Vérus. K modrým patřil A. Vitellius, mnohem později Iústiniánus I..

Klubismus nebo partajnictví byl jedním z nejdůležitějších společnských jevů raných dějin Rómánie, východořímské říše-byzantské. Na Bosporu měli modří za spojence bílé a zelení červené. V lednu 532 vzešla z cirku revolta. Když v povstání armády proti císaři Maurikiovi roku 602 byl na Balkánu imperátorem provolán jistý Fókas, zelení, předtím na Maurikiově straně, přešli pod vedením Hebdomita na stranu vzbouřenců, ale démarchos zelených, tedy partajní vůdce či hlava frakce v circu Sergios počítal s jiným pretendentem jménem Germanos. Protože však zelení v Germanovi viděli pouze fandu modrých, Germanos se císařem nestal. O povstání Níká! viz zde výše.

Dostihové organisace prolínaly proletářské vrstvy, byly státem ve státu. Za zmínku stojí, že v Konstantínopoli už žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se (K. a jeho okolí bylo křesťanské). Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro 40 tisíc lidí ležící u císařského paláce. Byzantští autoři mu říkali theátron, divadlo. Circus byl divadlem, umění slova zmizelo. Stáje/kluby zvané meré (sg. meros, "díl") se svými barvami zůstaly: modří/venetoi, zelení/prasinoi, červení/rúsioi a bílí.

Ještě východořímský císař, „byzantský“ Konstantínos VIII. (vládl ke stáru v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval dlouhé hostiny a dostihy. Mimo upjatý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána.

Barevná symbolika vydržela politickým stranám dodnes (v Evropě obvykle značí červená hnutí původně dělnická, černá křesťanská, modrá jiné typy konservativců, žlutá liberály, zelená zbyla na ekologisty). Přidávají se zvířátka a jiné symboly, hlavně ve světě mimoevropském.

Závody jezdců na koních se v provinciích udržely v podstatě dodnes. Středověká Itálie měla výroční závody s prapory, corsa del palio. První se běžel roku 1232 v Sieně, další od roku 1279 ve Ferraře. Od roku 1482 to byla událost občanská. Pravidelný závod byl v Sieně založen roku 1659 (2. července), od roku 1701 držen 16. srpna. V závodech se utkává sedmnáct klubů, contrade, původně vojenské oddíly. Contrada má vlastní barvy a prapor a při najímání koní a jezdců je povolena korupce.

Nejdražšími dostihy novověku je Dubai World Cup, v jehož sedm dostizích si na jaře roku 2007 odnesli vítězové 21 milion dolarů. Cenou hlavního dostihu je pohár z osmnáctikarátového zlata o váze 185 uncí, to je 5,75 kg žlutého kovu s okamžitou bursovní cenou přes 110 tisíc USD. Feudál šajch Muhammad ibn Rašíd al-Maktúm postavil na okraji megalomansky rostoucího města závodiště pro šedesát tisíc diváků.

Za C. Appuleia Diocla, hlavního vozataje stáje červených, Hispánce, Fortuně Prvopočáteční věnovali (jeho) děti C. Appuleius Nymphidianus a Nymphidia.

C(aio) Appuleio Diocli / agitatori primo fact(ione) / russat(o) natione Hispano / Fortunae Primigeniae / d(onum) d(edit) / C(aius) Appuleius Nymphidianus / et Nymphidia filii (CIL XIV, 264 a 2884, z Palestriny, staré Praeneste).

C. Appulieus Diocles, vozataj stáje červených, rodem Hispánec z Lúsítánie, stár 42 roky, sedm měsíců a 22 dny.

Nejdříve jezdil za stáj bílých za konsulů M´. Acilia Avioly a Corellia Pansy (roku 122 n. l.) a poprvé zvítězil v téže stáji za konsulů M´. Acilia Glabriona a C. Bellicia Torquata (roku 124). Poprvé startoval za stáj zelených za konsulů L. Nonnia Asprenata Torquata podruhé a M. Annia Libona (roku 128).

Ve stáji červených poprvé vyhrál za konsulů M. Laenaty Pontiana a M. Antonia Rufina (roku 131). Celkem se čtyřspřežím závodil 24 roky, odstartoval 4257krát, zvítězil 1462krát. Ze závodů následujících po slavnostním zahájení her s průvodem ("a pompa") vyhrál 110krát. Při závodech jednospřeží zvítězil 1064krát.

Větší výhry získal 92krát. Z toho v závodech za třicet tisíc sésterců vyhrál 32krát, z nichž tři byly závody se šestispřežím, závodů s první cenou čtyřicet tisíc sésterciů vyhrál 28, z toho dvě se šestispřežím. Závodů dotovaných padesáti tisíci séstercii vyhrál 29, z toho jeden se šestispřežím. Závodů za šedesát tisíc sésterciů vyhrál tři.

Se dvouspřežím vyhrál 347krát, trigy za patnáct tisíc sésterciů vyhrál čtyřikrát, celkově v trigách 51krát. (Vítězné) pocty dosáhl 1462krát, druhý byl 861krát, třetí 576krát, čtvrtý za tisíc sésterciů byl jednou. Naprázdno vyšel 1351krát.

U zelených vyhrál desetkrát, u bílých 91krát a z toho ve dvou závodech s výhrou po třiceti tisících sésterciích. Celkově vyhrál 35,863.120 sésterciů a kromě toho vyhrál třikrát dvojspřeží v závodech s koňmi, které už měli za sebou tisíc vítězství – jednou za stáj bílých a dvakrát zelených.

V závodech vedl od startu do cíle a vyhrál 815krát, předegnal a vyhrál 67krát, přišel o vedení a (přesto) zvítězil 36krát. Jiným způsobem vyhrál 32krát, od soupeřů se odtrhl a zvítězil 502krát, z toho za stáj zelených 216krát, 205krát za modré, 81krát za bílé. Koňů ke stovce vítězství dovedl devět, jednoho ke dvěma stovkám.

Své odznaky […] v tom roce, kdy poprvé vyhrál závody se čtyřspřežím dvakrát po sobě. Podle záznamů (závodiště) Avilius Terentius (nebo Teres; propuštěnec z éry Domitiana a Traiana) z jeho vlastní stáje onoho roku dosáhl 1011. vítězství, nejvíce ze všech. Ale Diocles onoho roku s hlavním koněm z jiné stáje poprvé dosáhl stovky vítězství po sobě: celkově vyhrál 103krát, v jednospřeží z toho 83krát. Zvětšil svou slávu a překonal Thalla, v Diocleově stáji červených nejlepšího vozataje.

Diocles se stal nejslavnější ze všech vozatajů, když během roku zvítězil s hlavním koněm z jiné stáje (alieno principio) 134krát a v závodě s jednospřežím 118krát, čímž předehnal vozataje ze všech stájí, kteří se kdy zúčastnili závodů o hrách v cirku.

K údivu všech po zásluze bylo zaznamenáno, že v průběhu jednoho roku s hlavním koněm z jiné stáje zvítězil se dvojspřežím pod jhem s koňmi Kotynem a Pompeianem 99krát, z toho v závodech s vypsanou odměnou šedesát tisíc jednou, padesát tisíc čtyřikrát, čtyřicet tisíc jednou a třicet tisíc dvakrát.

[…] v zelené stáji vyhrál 1025krát a první ze všech od založe ní Města vyhrál sedmkrát v závodech za padesát tisíc sésterciů. Diocles ho překonal a ve spřežení pod jhem s koňmi Abigeiem, Lucidem a Paratem vyhrál padesátitisícové závody osmkrát.

Rovněž překonal Communa, Venusta a Epaphroditu, tři vozataje ze stáje modré, kteří v padesátitisícových závodech zvítězili jedenáctkrát. Diocles s dvojspřežím pode jhem s koňmi Pompeianem a Lucidem vyhrál padesátitisícové závody [dvanáctkrát. XY], vítěz ze stáje zelených 1025krát, a Flavius Scorpus, vítěz 2048krát a Pompeius Musculosus, vítěz 3559krát: tři vozatajové zvítězili 6632krát a ze závodů o padesát tisíc sésterciů vyhráli 28krát.

Nicméně Diocles vyniká nad všechny vozataje tím, že vyhrál (sice jen) 1472krát, (ale) padesátitisícových závodů vyhrál 29. Diocles se může pochlubit nejvznešenějším titulem, když Fortunatus ze stáje zelených s vítězným koněm Tuskem vyhrál 386krát a z toho padesátitisícovky devětkrát, zato Diocles [s vítězným koněm Pompeianem vyhrá]l 152krát a z toho padesátitisícovky desetkrát, jednou šedesátitisícový závod.

Diocles vyniká novými výdělky a úspěchy nikdy předtím nezaznamenanými, jako že v jednom dnu startoval v závodech šestispřeží o čtyřicet tisíc sésterciů dvakrát a v obou zvítězil. Také navíc […] sjel závod se spřežením sedmi koní, jak se nikdy s takovým počtem předtím nezávodilo, za padesát tisíc sésterciů a vyhrál, když přitom seděl na Abigeiovi.

Bez biče v jiných závodech po třiceti tisících odměny [vyhrál xkrát]. Za tyto novinky byl pokládán dvojnásobně vyznamenán slávou. První místo mezi vozataji s více než tisícovkou vítězství zdá se držel Pontius Epaphroditus ze stáje modrých, který za časů našeho císaře Antonina Augusta Pia zvítězil sám o sobě 1467krát, z toho s jednospěžím 911krát.

Ale Diocles ho překonal, poněvadž vyhrál 1462krát, z toho s jednospěžím 1064krát. Ve stejné době startoval Pontius Epaphroditus 467krát, Diocles startoval a vyhrál 502krát. Vozataj Diocles onoho roku, kdy vyhrál 127krát ,s koňmi Abigeiem, Lucidem a Pompeianem spojenými jhem vyhrál 103krát.

[… z vyni]kajících vozatajů spřežení afrických koní spojených jhem vítězili nejčastěji Pontius Epaphroditus ze stáje modrých s koněm Bubalem vyhrál 134krát. Pompeius Musclosus ze stáje zelených [vyhrál s koněm XY] 125krát. Ale Diocles je přemohl s Pompeianem, když vyhrál 152krát, z toho s jednospřežím 144krát. Ke zvětšení své slávy v pětispřeží s Kotynem, Galatou, Abigeiem, Lucidem a Pompeianem spojených jhem vyhrál 445krát, s nimi jednotlivě 397krát.

[C(aius) Appu]leius Diocles agitator factionis russatae / [nati]one Hispanus Lusitanus annorum XXXXII mens(ium) VII d(ierum) XXII / [is pri]mum agitavit in factione alb(ata) Acilio Aviola et Corellio Pansa co(n)s(ulibus) / [primu]m vicit in factione eadem M(anio) Acilio Glabrione C(aio) Bellicio Torquato co(n)s(ulibus) / [item p]rimum agitavit in factione prasina Torquato Asprenate II et Annio Libone co(n)s(ulibus) primum vicit / [in faction]e russata Laenate Pontiano et Antonio Rufino co(n)s(ulibus) summa quadriga agitavit annis XXIIII missus ostio IIII CCLVII / [vicit |(mille)CCC]CLXII a pompa CX singularum vicit |(mille)LXIIII inde praemia maiora vicit LXXXXII XXX(milium) XXXII ex his seiuges III XXXX(milium) XXVIII / [ex his seiuge]s II L(milium) XXVIIII inde septeiuge I LX(milium) III binarum vicit CCCXXXXVII trigas ad HS XV(milia) IIII ternarum vicit LI ad honorem venit II(milia)/[DCCCC tulit s]ecundas DCCCLXI tertias DLXXVI quartas ad HS |(mille) I frustra exit |(mille)CCCLI ad venetum vicit X ad albatum vicit LXXXXI inde ad HS XXX(milia) II / [rettulit quaest]um HS CCCLVIII LXIII(milium) CXX praeterea bigas mi(liarias) vicit III ad albatu(m) I ad prasinu(m) II occupavit et vicit DCCCXV successit et vicit LXVII / [praemisit et vici]t(?) XXXVI variis generibus vic(it) XXXII eripuit et vicit DII prasinis CCXVI venetis CCV albatis LXXXI equos centenarios fecit n(umero) VIIII et ducenar(ium) I / insignia eius / [3]to sibi quo anno primum quadrigis victor exstitit bis eripuit bis actis continetur Avilium Teren(tium) factionis suae primum omnium vicisse |(mille)XI ex quibus anno uno plurimum vincendo vicit / [3 at Diocles quo an]no primum centum victorias consecutus est victor CIII singularum vicit LXXXIII adhuc augens gloriam tituli sui praecessit Thallum factionis suae qui primus in factione russata / [3 at Dio]cles omnium agitatorum eminentissimus quo anno alieno principio victor CXXXIIII singularum vicit CXVIII quo titulo praecessit omnium factionum agitatores qui unquam / [certaminibus ludorum ci]rcensium interfuerunt omnium admiratione merito notatum est quod uno anno alieno principio duobus introiugis Cotyno et Pompeiano vicit LXXXXVIIII LX(milia) I L(milia) IIII XL(milia) I XXX(milia) II / [ille 3 fact]ionis prasinae victor |(mille)XXV primus omnium urbis conditae ad HS L(milia) vicit VII Diocles praecedens eum introiugis tribus Abigeio Lucido Parato L(milia) vicit VIII / [item praecedens C]ommunem Venustum Epaphroditum tres agitatores miliarios factionis venetae [qui] ad HS L vicissent XI Diocles Pompeiano et Lucido duobus introiugis L(milia) vicit / [XII(?) ille 3] factionis prasinae victor |(mille)XXV et Flavius Scorpus victor II XLVIII et Pompeius Musclosus victor III DLVIIII tres agitatores victores VI DCXXXII ad HS L(milia) vicerunt XXVIII / [at Diocles omnium agitatorum emi]nentissimus victor |(mille)CCCCLXXII L(milia) vicit XXVIIII nobilissimo titulo Diocles nitet cum Fortunatus factionis prasinae in victore Tusco victor CCCLXXXVI L(milia) vicit IX Diocles / [in victore Pompeiano victo]r CLII L(milia) vicit X LX(milia) I novis coactionibus et numquam ante titulis scriptis Diocles eminet quod una die seiuges ad HS XL(milia) missus bis utrasque victor eminuit adque amplius / [3] suisque septem equis in se iunctis numquam ante hoc numero equorum spectato certamine ad HS L(milia) in Abigeio victor eminuit et sine flagello ali(i)s certaminibus ad HS XXX(milia) / [vicit 3]um visus esset his novitatibus duplici ornatus est gloria inter miliarios agitatores primum locum obtinere videtur Pontius Epaphroditus factionis venetae / [qui temporibus Imp(eratoris) nostri Anto]nini Aug(usti) Pii solus victor |(mille)CCCCLXVII sincularum vicit DCCCCXI ad Diocles praecedens eum victor |(mille)CCCCLXII inter singulares vicit |(mille)LXIIII isdem temporibus / [Pontius Epaphroditus eripuit] et vicit CCCCLXVII Diocles eripuit et vicit DII Diocles agitator quo anno vicit CXXVII Abigeio Lucido Pompeiano introiugis tribus victor CIII inter / [3 inter em]inentes agitatores introiugis Afris plurimum vicerunt Pontius Epaphroditus factionis venetae in Bubalo vicit CXXXIIII Pompeius Musclosus factionis prasinae / [3 vicit] CXV Diocles superatis eis in Pompeiano victor CLII singularum vicit CXXXXIIII ampliatis titulis suis Cotyno Galata Abigeio Lucido Pompeiano introiugis quinque / victor CCCCXXXXV singularum vicit CCCLXXXXVII.

(Roma, CIL vi, 10048)

Oba texty, první z Praeneste, druhý delší z Říma, v latinském znění podle Celtiberia.net.

Dótadés z Messénie§ 740 (Ol.)

Drabéskos, mí. v Thrákii se zlatými doly§ 488, 478, 464

drachma, drachmé, arab. dirham, jako měrná jednotka; srov. pod obolos a v přílohách viz míry a váhy§ 680

drak, jeho podoba na standartách§ viz legie

Drakón z Athén, gen. Drakonta, zákonodárce§ 624, 621

V jeho době vypadala athénská ústava (podle Aristotela) ryze oligarchicky (on sám nebyl tvůrcem ústavy, ale určitých trestních zákonů). Plná občanská práva s aktivním volebním právem měli jen ti, kteří si mohli pořídit zbroj. Devět archontů bylo voleno z nezadlužených občanů s majetkem nejméně deset min, stratégové a hipparchové, pokud už tehdy existovali, nejméně sta min a měli děti starší deseti let. Radu, búlé, o 401 člověku (srov. obnovení oligarchické ústavy roku 411) losovali z plnoprávných občanů starších třiceti a muselo se dostat v cyklu na všechny Athéňany. Za půjčky se v té době ručilo vlastním tělem (= dlužní otroctví). Zákony kromě těch, které se týkaly vražd, zrušil roku 594 Solón.

Drakón z Pellény, dyn. v Atarneu§ 398

Drakontidés z Athén, jeden ze Třicítky§ 404

Drangiána, satrapie ve vých. Íránu, dn. již. Afghánistán a vých. Persie; íránský kmen Drangů, Drangové§ 330 - 328, 323, 321, 325, 208, 205, 200, 180, 171, 124, 35+ 

Drappes, vůdce Senonů§ 51

Drapsataka (pl.), m. v Baktrii, snad dn. Kundúz v AFG§ 329

drát ostnatý§ viz pod zdi

Drávidové, Melanoidé, Melanidé, zřejmě pův. sousedé lidu harappské kultury, někdy na přelomu 4. a 3. tisíciletí žili na prostoru mezi východní Afrikou, jižní Arábií, Perským zálivem a severovýchodním Íránem jako lid černočervené keramiky. V období let 1500 - 1200 se pohybovali v Indii jižním a východním směrem, 1200 - 800 byli Árji masově z povodí Indu tlačeni do Dekkánu a na indický jih a jméno Dravida se stalo označením pro jih a střed Indie.

Nejpokročilejší z Drávidů/Dramilů, kmenů drávidské jazykové skupiny, byli Tamilové (země Tamilů - Tamilákam, měla hellénské označení Dymiriké či Lymiriké). Jejich první centra na jihu Indie kolem roku 300 převzala písmo bráhmí a upravila ho. O společných prapředcích s Číňany viz tam.

Dravus, Draus, ř. v Pannonii, dn. Dráva§ 6+

Drepané§ viz Korkýra; jiná Dr. byla ves v Bíthýnii, rodiště matky Konstantína I. Heleny. Císař ji přejmenoval na Helenopolis, dn. Hersek v TR (není v CSD).

Drepanon či Drepana (pl.), „Srp“, m. na záp. Sicílii, dn. Trapani, přístav Eryku, v řím. době nevýznamný§ 260, 250-247, 244, 241

Dréros, m. na východu Kréty§ 480, 220 

Založeno v geometrickém období (900 – 650), Apollónův chrám z doby kolem 650 je jedním z nejstarších známých chrámů hellénského světa, v něm dřevěné sošky Létó, Artemidy a Apollóna pobité bronzovými plíšky (starší datace praví 725-700). V hellénistické době spojencem Knóssu, obýváno až do rané východořímské doby. Dnes ruiny Driros v okresu Lassithi. Z Dr. z doby c. 650 – 600 pochází nejstarší známý právnický nápis v Evropě, jímž sněm, „polis“ (také první zmínka), zakazuje vykonávat funkci kosmy, nejvyššího státního úředníka, deset let od jeho složení; pokud zákaz překročí, nesmí už nikdy být do ničeho volen a zaplatí dvojnásobek částky, o nichž v úřadu rozhodoval.

Drinopol§ viz Adriánopolis

drogy, návykové látky, konsumace, viz narkomani, lékaři a kuchyně/kulinářství

Dromichaités, k. Getů§ 292

Dromichaités, thrác. dynasta§ 260 (identický s předešlým?)

Dromokleidés z Athén§ arch. 475

Drópidés z Athén§ 1. arch. 593; 2. arch. 645

Drópidés z Makedonie, o. Kleita, Alexandrova kritika§ 334

Dropión z Paionie, dyn.§ 286

druidové, keltští kněží§ 49+, 69+ a viz Gallia

Drúsilla, d. Kleopatry (IX.) Selény II. s Iúbou II., manž. Antónia Félíka§ 25, 23+, 41+ (52+)   

Drúsilla, d. Héróda Agrippy I. a Kyprou, manž. Azíze z Emesy a M. Antónia Félíka, m. Agrippy§ 35+, 41+, 42+, 44+, 52+    

Drúsilla§ 1. ses. a milenka Gáiova, manž. M. Aemilia Lepida, kultovním jménem Pantheá, 37 až 39+; 2. d. Gáia s Milónií Caesónií, 37+

Drúsus§ viz pod Claudius Drúsus n. Lívius Drúsus

Drususstein, věžovitý kenotaf Neróna Claudia Drúsa Germánika v Mohuči/Mainz§ 9

drúzové, druzové, arab. darzí, durzí (snad podle údajného zakladatele učení Muhammada ad-Darazí), dín at-tauhíd, „náboženství jedinnosti boží“, al-muwahhidún-monotheisté, kult mezi ethnickými Araby, který vzešel z muslimského prostředí, má s islámem pramálo společné a mohamedány není pokládán ani za sektu. Vymezovali se ostře vůči křesťanům, roku 1860 v Damašku a okolí a na území pozdějšího Libanonu masově vyvražďovali křesťany a po celé Syrii ničili kostely z křesťanského dávnověku. Většina vyznavačů žije v Levantě. Není v CSD.

Drypetiná, d. Mithridáta VI.§ 149, 66

Drypetis z Persie, d. Dáreia III., manž. Héfaistiónova§ 324, 323

dřevo, zákaz vývozu z Makedonie§ 335

Dubnovellaunus, kelt. dynasta v již. Anglii, k. Trinovantů§ 54, 6+

A. Ducenius Geminus, praef. Urbí§ 68+

K. Duelius, též Duellius, Duílius nebo Duillius§ cos. 336

C. Duelius§ cos. 260

M. Duelius, vůdce lidu během 2. secesse§ 357

Duellóna§ viz Bellóna

Dugdammé, Tugdammé§ viz Lygdamis

Dúketios, vůdce Sikulů§ 461 - 459, 453 - 451, 446, 440

důchod, pense starobní, spoření, sociální zabezpečení§ viz eranos

dům, obydlí§ viz architektura

Dúma, ass. Adummatu/Adummútu, oása s kult. místem Qedarů v sev. Saudské Arábii, dn. Dúmat al-Džandal§ 689

Dumnacus, vůdce Andů§ 51

Dumno, Duvno§ viz Delminium

Dumnoríx, kníže Haeduů, pro přípravu protiřím. povstání roku 54 zabit, b. Dívikiákův§ 60, 54

Dumnoríx z Galatie, o. Déiotara I.§ 73

Dunaj, ř.§ viz Istros

dunajská monarchie, podunajská říše§ 45

Dunánu z Gambúlu, aram. šejk, s. Bél-iqíši, b. Samgunův§ 675, 652 

Dúr Aššur, ass. pevnost kdesi na horním Tigridu§ 659

Dúr Atchara/Dúr Abichara (?), přejmenováno na Dúr Nabû§ 711

Dúr Balíchája, sídel. m. Bít Ša'alli§ 731

Dúr Jakín, pevnost a sídlo aram. kmene Jakínu, viz§ 711, 707

Dúr karašu, venkov. sídlo u Sipparu§ 547

Dúr Šarrukén, m. v Assyrii, dn. Chorsábád v IRQ§ 714, 705

Dúr Nabû§ viz Dúr Atchara

Dúr Tukulti-apil-Ešarra§ 737

Dúr Untaš, ass. Dúr Undási, m. v Elamu, dn. Čoghá Zanbíl v Chúzistánu v IR§ 645

Dúra, Hellény nazývaná Európos na Eufrátu, m. v Parapotamii§ 316, 129, 96

Kolonisována Níkánorem, stratégem Horních satrapií za Seleuka i. a Antiocha i. (bez dynastického jména?). Jméno zřejmě podle Seleukova makedonského rodiště. Admin. centrum satrapie či stratégie Parapotamie. Nejstarším známým datem z Dúry je dedikační nápis z roku 343 SE, roku 31 n. l.: „Ammónios, syn Apollofana, Seleukova syna, obětoval za svou spásu, Lýsaniovu a bratrů.“ Nejvlivnějším rodem ve městě byl v parthských dobách klan Lýsiův, který dědičně držel nejdůležitější úřady zřejmě doživotně, nikoli jednoročně a zřejmě nebyly epónymní (stratégos kai epistatés, stratégos poleós, genearchés). Od roku 33/2 se v arabském či arabisovaném rodu vyskytují především jména Seleukos, Lýsaniás či Lýsiás. Např.: Roku 487 SE (= 175/6 n. l., parthské) Lýsiás, syn Lýsaniův, Seleukova syna, stratégos a epistatés města a z „předních a zasloužilých přátel“ a „osobních strážců“ obětoval.“ Za římské éry se z epistata stal logistés, curátor. Dúrénští byli polytheisty: kromě dynastickému kultu věnovali nápisy např. prosté „Megalé Tyché Dúrás“. Dúrénská synagóga s nápisem z roku 244 n. l. je největší vykopaná a je s freskami s biblickými motivy (včetně nahé ženy), viz pod Iúdaioi.

O prodeji pozemků/klérů a hekad viz pod kléros. Helléno-arabský mix ukazuje nápis např.: „…Athénodóros, syn Aristodémú, druhým jménem/řečený Rhageibélos, syn Machchisaiův…“. 

Nejstarším dochovaným nápisem je dedikace z roku 343 SE = 31 n. l.: „Roku 343 shromáždil (jako dar) Ammónios, syn Apollofana, syna Seleukova na svou spásu a Lýsaniovu a sourozenců.“ (Cumont, Syria IV, 1923, 204)

Posledními dvěma doloženými nejvyššími úředníky ve městě byli: Seleukos, stratégos kai epistatés tés poleós, z roku 169/170 n. l., stratégos kai epistatés Aurélius Héliodórus z roku 180 n. l. a stratégus Durae Septimius Lusiás z doby kolem roku 200 n. l. Z roku 251+ pochází zmínka o Seleukovi, synovi Theofilově, syna Seleukova, nalezená v Palmýře (v Dúře drželi Palmýrští vojenský oddíl více než dvě staletí). Roku 256 byla Dúra zpustošena Peršany, roku 273 opuštěna, o téměř století pozdějí za Iuliána Apostaty byla pustou lokalitou a v okolí žilo množství jelenů.

Lúkiános tvrdí, že byla kolonisována z Edessy, zřejmě orrhoénské; tzn. že to byli Arabové. Ptolemaiova mapa Dúru vede pod ryze arabským Addara/Eddara čili ad-Dara a Audzara čili nedaleký Dejr az-Zór („Klášter na zarostlém pobřeží“, beduíny zván Dejr aš-Šaar, „Klášter látek z kozí srsti“, dříve Dejr Rummán), vykopávky na místě vsi Sálhijja na syrském, pravém běhu řeky.

Jiná D. ležela na Tigridu.

Duras, dácký dynasta§ 44

Dúris ze Samu, politik a historik§ 340, 301, 270

Dúris, pevnost v již. Babylónii, pozd. Charax, Alexandreia atd., viz§ 324

Durius, ř., dn. Douro/Duero , P a E§ 137

Durnovaria, osada v Anglii, dn. Dorchester§ 43+

Durocortorum, pozd. Rémí/dn. Reims, sídel. m. Rémů§ 54

Duronia, zlolajná matka, viz pod bakchánália a travičství (rok 186)

L. Dúronius, praet.§ 181

Durotrigové, kelt. lid na jz. Anglie§ 43+

Durovernum, osada v Anglii, dn. Canterbury§ 43+

Durynsko, Durynkové, Thüringen, historická země v Německu, germánský národ, francko-saskými spojenci poraženi roku 531 a země roku 534 rozdělena, dn. německá spolková země; srov. Hermunduři§ 3

Dutthagámaní, Dutugámunu, k. na Cejlonu§ 245, 175, 101, 77

duumvirí, duomvirí či duovirí (psáno II vir), řec. dyó andres, duumvirí náválés, úřad pro správu flotily; nezaměňovat s duoviry – nejvyššími městskými úředníky kolónií v západní části říše, kteří jednou za pět let prováděli municipální census, sestavovali seznamy dekurionů (duovirí quinquennálés)§ 310

L. Duvius Avítus§ cos. suff. 56+

Duvno, Dumno§ viz Delminium

dveře u Hellénů se otevíraly zevnitř ven, a proto se prý klepalo při odchodu z domu, aby se otevíráním venku na ulici nikdo neudeřil. Římané měli otevírání dovnitř do domu a je dochována zmínka o tom, že M. Valerius cos., bratr Poplicoly, byl poctěn domem se dveřmi, které se otevíraly ven. U Hellénů „zamykal“ zámek domovních dveří zvenčí, ale otevřít se dal jen zevnitř, lacónicus clávis, lakónský/spartský klíč.

Dvojříčí, Dóáb (Doab)§ viz pod Uttarpradéš

dvojspřeží, závodní disciplína§ viz synóris

dyarchie, ve Spartě vláda dvou královských rodů§ 370, 219, 219, 217, 195

V Římě se královská dyarchie neuchytila, viz rok 746. Jinou formou dyarchie byla dlouhá éra římského principátu, kdy se o výkonnou moc dělili princeps-císař a senát, kteří měli dokonce rozděleny příjmy z provincií a vlastní správní úředníky.

Dymánes, Dymánové, dórská fýla, v Sikyónu a na Kóu§ 595

Dýmé, m. v Acháji, původně se jmenovala Páleiá; D. spolu s Tritaiou, Fárai a Ólenem věnoval Augústus Patrám§ 756, 281, 280, 276, 255, 226, 218, 210, 198, 115, 67

Dymiriké, Lymiriké, viz Drávidové a Tamilové

Dynamis Filorhómáios, ka. v Bosporu, d. Farnaka II., manž. Asandra, Skríbónia a Polemóna I. (gen. Dynamie)§ 46, 44, 35, 19, 16 - 14

dynastés, dynasta§ viz pod král

dynastie, vládnoucí královské rody, ve starém věku v Egyptě a Mesopotamii spíše skupina vladařů určité časové éry, než rodinně spříznění, kterou sestavili historikové§

dynastie v Babylónu:§

osm᧠733

devát᧠733, 626

desátá, chaldajsk᧠626, 539

dynastie v Isinu:§

druh᧠770

dynastie v Egyptě:§

XXI.§ 770, 720

XXII., libyjsk᧠770, 764, 758, 730, 720

XXIII.§ 770, 758, 751, 730, 720

XXIV., I. sajsk᧠730, 720, 715

XXV., núbijsk᧠751, 730, 720, 655

XXVI., II. sajsk᧠664, 655, 525

XXVII., I. persk᧠viz krále Peršanů

XXVIIa. povstalci§ 463, 453

XXVIII., III. sajská, povstalec§ 404, 399

XXIX., povstalci§ 399, 380

XXX., poslední domácí§ 380, 343

XXXI., II. persk᧠viz krále Peršanů

XXXII., alexandrovsk᧠viz Alexandros III. a IV. z Makedonie

XXXIII., ptolemaiovsk᧠viz Ptolemaiovci

XXXIV., povstalci§ 204, 186

dyó andres, řec. ekvivalent lat. duumvirí§

Dyrrhachion/Dyrrháchion, m. v Illyrii, pozd. název pro Epidamnos, srov. též tam; původ. jméno pro poloostrov, dn. Durres v AL§ 168, 83, 49, 31

Dyskinétos z Athén§ arch. 370

Dyteutos z Galatie, dyn. v části Pontu a Kománách, s. Adiatorikův§ 39, 29, 12-, 34+ 

dzogčhen, ang. dzogchen, "velká dokonalost", jedna z podob buddhismu§ 127

 

džáhilíja, doba nevědomosti§ viz pod Arábie, Arabové

 

džanapada, angl. janapada, árjské státy, cf. mahádžanapada§ 600

Džal'ád§ viz Galaáditis

Džalálábád/Dželálábád, m. v Afghánistánu§ viz Dionýsiopolis v Kóféně

Džanet§ viz Tanis

Džarásandha z Magadhy§ 600

Džašmu§ viz Gašmu

džáti§ viz pod kasty

Džazíra, Džezíra§ viz Chanigalbat, Mesopotamiá a Ikosion

Džedet, m. v Deltě§ viz Mendés

Džedho/Džedhor z Egypta, k.§ viz Tachós

Džedkare, wezír§ 730

Džedwebasettiuefanch, wezír§ 730

Džehutiemhet/Thotemhet z Hermopole, s. Nimlotův§ 745

Džeráš/Džaraš§ viz Gerasa

Džerma§ viz Garama, Garamantes

Džibuti, Djibouti, arab. Džíbútí§ viz Somálsko

Džimmu, Džinmu, Džimmu Tennó, angl. přepis Jimmu, zakladatel státu a dynastie Jamato, japonského císařství§ 660, 585

Začátek jeho vlády 11. února roku 660 je dodnes v Japonsku slaven jako den založení státu, kenkoku kinenbi. Pochován leží v Kašihaře v prefektuře Nara a roku 2016 držel císař Akihito s rodinou poprvé po stu letech u příležitosti 2600. výročí Džimmova úmrtí vzpomínkové obřady na zakladatele panovnické dynastie. 

Džina§ viz Vardhamána

džinismus (angl. jina, též jain, džainismus), indické učení o nenásilí, nezabíjení čehokoli a askesi, svět bohů podrobuje vyšším zákonům, učení blízké buddhismu§ § 599, 527, 461, 297, 185

Datovací éra dž., virasamvat/vikrám samvat, začínala roku 528/7, rokem smrti Džiny, Mahávíry. Síť jeho příznivců, sangha, prý měla na 14 tisíc členů. Když se slavný maurjský panovník Čandragupta po vypuknutí hladomoru ve své říši rozhodl přijmout nauku džinismu, roku 297 abdikoval a se svým přítelem a veleknězem Bhadrabáhem odešel na jih do Karnátaky. Ve Šravanabelgole oba zemřeli dobrovolnou hladovkou. Bhadrabáhu sepsal biografii Mahávíry Džiny. Po knězově smrti se džinisté rozdělili na liberálnější švétámbary/svetambary, „bíle oděné“, a orthodoxní digambary, vzduchem oděné. Tito žili především v Karnátace, srov. tam.

Džňátrkové, árj. klan na sev. IND; srov. pod Mahávíra§ 600