***********************************************************
36. n. l. 
Ol. 203,4

347 SE
283 AE
Rhoimetalkás ho neóteros (král)
a. u. c. 789
Sex. Papienius Allienus a Q. Plautius (oba do 30. června)
coss. suff. A. Didius Gallus a M. Porcius Cato
***********************************************************

V druhém roce parthské války nalezli nespokojenci s Tíridátem, viz rok předešlý, Artabána v Hyrkanii "obklopeného špínou a živobytí opatřujícího si lukem". V čele vojska najatých Skythů vytáhl tedy na Západ proti Arsakovi XXII. Tíridátovi III., dosazenému loňského roku Římany, viz. Prořímský král nenašel odvahy vzdorovat, Abdagaisés doporučoval stáhnout se z Ktésifóntu a Seleukeje do Mesopotamie pod ochranu řek. Ústup však vypadal jako úprk. Krále opustili Arabové a pak další spojenci a opuštěn velmoži prchl s hrstkou věrných k L. Vitelliovi do Syrie. 

Arsakés XXI. Artabános IV. se opět domohl uznání. Došlo při tom k pozoruhodnému zvratu, jednomu z nejskvělejších okamžiků v římsko-parthských vztazích. V létě se na mostě přes Eufrátés setkal Artabános s L. Vitelliem, poklonil se orlům, uznal římskou dominanci a také římský protektorát nad Armenií drženou Mithridátem Ibérským, viz rok předešlý. Do Říma poslal syna Dáreia se skupinou velmožů (spřátelil se s Gaiem, ale jinak o něm nebude slyšet, třebaže byl v novověku učiněn pokus vidět v něm Vologasa I.). Byl tím uznán za panovníka a svým způsobem za vítěze války s Římany, neboť si udržel trůn. Srov. obdobnou situaci Arsaka XVIII. Fraáta V. roku 1-.

Z domu a trůnu Artabána vyhnali ještě jednou a musel se vypořádat s už poslední usurpací, neboť část šlechty prohlásila králem králů jistého Kinnama (žádné mince zachovány, není počítán mezi Arsakovce). Po zprostředkování Izatem Adiabénským, viz zde níže, se Kinnamos osobně vypravil za Artabánem a položil mu korunu na hlavu, kuriosní událost ve světových dějinách, viz dále rok 38.

Za zprostředkování smíru s parthskými šlechtici vyčlenil Artabános z Armenie Mygdonii, Mithridátés nevzdoroval, se střediskem v Nisibi/dř. Antiocheia v Mygdonii, a připojil kraj k Adiabéně. 

V Adiabéně asi zemřel král Monobazos zvaný Bazeus, vládnoucí od c. 25+. S manželkou a vlastní sestrou Helenou měli syny Izata/ZWYTWS, Zoitos, a Monobaza II./MWNBZ, Munbaz, Izatés II. bar Monobazos se stal jeho nástupcem (zemřel roku 62? n. už 55?). Helené byla kuriosně (současně?) též manželkou Abgara V. Ukkámy a tím pádem rovněž královnou v Edesse. O údajném vztahu Abgarově k Ježíšovi viz v indexu pod křesťanství.

Monobazos, syn krále Izata I., který seděl na adiabénském trůnu snad od c. roku 15+, syna Izata poslal do Charakény-Mesény (Spasinú Charax) ke dvoru krále Abinergla I. (Abinergaos, Abinergios, Abebbérigos, srov. rok 121-). V metropoli jihomesopotamského státu Spasinú Charax (snad pozdější Basra) ho kupec Ananiás z Adiabény přemluvil k přestupu z pravděpodobně Zarathuštrova kultu k júdaismu. 

Izatés si vzal Abinergalovu dceru Symachó/Samachós, kterou Ananiás získal již před ním pro svou víru a stejně tak se ještě před Monobazovou smrtí stala židovkou Helené. Izatés se přes přemlouvání matčino i Ananiovo dal i obřezat.

Když roku 45, viz tam, (opět) zprostředkovával mír mezi parthským králem králů a šlechtickými povstalci, rebelovali v Adiabéně proti Izatovi všichni, kteří nepřáli šíření júdaismu a za protikrále vybrali Abiu, arabského velmože, fýlarchu/šejka. Válku však Izatés přes první ztracenou bitvu vyhrál, když spiklence mezi svými předáky povraždil a dobyl pak pevnost Arsamon/Arsamos, Harzam západně od Nisibi; Abia si vzal život. Lze usuzovat, že od tohoto okamžiku byli kočovní Arabové v regionu poplatníky adiabénských králů. 

Izatés II. se před smrtí roku 55? rozkmotřil s parthským panovníkem Vologaisem I., když předtím od něho dostal privilegium nosit tiáru a léhat na zlatém lůžku, údajně právo pouze parthských králů (zajímavějším darem asi byla Nisibis...). K válce nedošlo, neboť Arsakovec likvidoval v Hyrkanii povstání a Izatés II. zemřel dříve, než se Vologaisés mohl s ním pustit do války; nástupce Monobazos II. asi vrátil Mygdonii, uznal c. 55 svůj tribut a bylo po válce. 

Izatés II. měl údajně 24 synů a tolikéž dcer. Helena, která pomáhala Židům v Palaistíně v době hladu, zemřela ve zhruba stejné době jako její syn, c. 60. Jeho bratr a nástupce Monobazos II. bar Monobazos poslal obě těla k pohřbení do Jerúsaléma. Sám též konvertoval, obdarovával Jahweho chrám a podpořil parthskou a židovskou válku proti Římanům; vedle něho, Heleny a Izata zanechala okrasnou stavbu v Jerúsalému i blíže neznámá jejich příbuzná Grapté. Kdy Monobazos II. zemřel, známo není, viz rok 61, v armenské válce Římanů za Nerona byl však parthským spojencem.

V Jerúsalému obvinila židovská nejvyšší rada/synedrion-sanhedrin prvního vůdce křesťanské jerúsalémské obce Stefana, že pobuřuje proti svatému místu a zákonům. Biskup Stefanos, který pravděpodobně patřil mezi hellénisované Židy nebo ani nebyl rodem Žid, v duchu svého mistra vyzval ke zboření chrámu jako místa bezbožného kultu srovnatelného s uctíváním zlatého telete. Sanhedrin ho odsoudil na smrt za rouhání a za městem byl ukamenován. Stefanos se stal prvním křesťanským mučedníkem. 

Následoval pogrom na členy nové sekty vyznavačů Ježíšových a vraždu Stefanovu a jeho souvěrců tehdy schvaloval Saul z Tarsu, který byl ukamenování i pronásledování svědkem, pozdější křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel (celé jeho jméno jako římského občana neznáme). Stefanovým nástupcem v biskupství se stal Ježíšův vlastní bratr Ja'akov, řec. Iakóbos ho Dikaios, č. Jakub Spravedlivý, který se neholil, nekoupal, nestříhal vlasy, maso nejedl a z modlení měl prý kolena jako velbloud. Zahuben byl roku 62.

Jerúsalémské události znamenaly první hromadnou persekuci křesťanů, tehdy ještě jako židovské sekty. O první říšské persekuci, č. protivenství, viz rok 49 a viz další 64, 90, 95, 111, 177, 202, 249, 257 a 303. 

Praefectus Iudeae Pontius Pilatus (v úřadu od roku 26) byl syrským místodržitelem L. Vitelliem obviněn ze špatné správy země a poslán do Říma k císaři. Praefekt byl obviněn Samarskými, že dal rozkaz k masakrování mírumilovných poutníků. Jistý jejich souvěrec tvrdil, že ví o jeskyni, kde jsou od babylónského exodu ukryty sakrální předměty Mojžíšovy, též archa úmluvy. 

Poutníci směřující k hoře Garizim byli z části ozbrojeni a Pontius Pilatus dal 15. června 36 vojákům rozkaz shromáždění rozehnat. Mnoho lidí tehdy zemřelo. Dalších dvanáct let byl v Iúdaji klid, viz rok 48.

Nástupcem Pilatovým jmenoval Vitellius svého přítele Marcella, který byl již na jaře následujícího roku vystřídán novým císařem Marullem (v úřadu do koncem Caligulovy vlády). Vitellius sesadil i velekněze Jahweho kultu jménem Qaifa, řec. Kaiafás/Kaifás (v úřadu 18-36; předsedal soudu nad Kristem).

Narodil se Jósef, syn Matitjahův/Jósef ben Matitjahu, pozdější T. Flavius Iosephus, řec. Iósépos Flávios (zemřel asi roku 94), kněz, protiřímský povstalec, literát a apologetický historik, od roku 67 římský zajatec z povstání, jemuž se říká židovská válka. Jako přítel císařské rodiny Flaviů získal římské občanství.

V Římě nebo na Capreae zemřel Tiberiův dlouholetý poradce, věstec, filosof a astrolog Ti. Claudius Thrasyllos z Alexandreie nebo možná z Mendéty (?). Tiberia poznal někdy v letech 6 př. n. l. až 2 n. l., kdy se zdržoval na Rhodu, aby se klidil Augustovi a jeho okolí z očí. Po Tiberiově boku vydržel nezvykle dlouho a vlastně byl svým vlivem druhým mužem v říši. Tradice tvrdí, že svou smrt předpověděl na hodinu přesně. Řadu mužů, kteří po křivých udáních a výsleších služebnictva Macrónovými lidmi propadli hrdlem, přežili díky Thrasyllovi: namluvil Tiberiovi, že bude žít ještě deset let. 

    Thrasyllovým synem byl alexandrijský a římský občan Ti. Claudius Balbillus, učenec, astrolog a ředitel knihovny, který předpověděl Neronovi vládu a roku 55 jím byl jmenován praefectem Aegypti. Jeho jediný potomek, dcera Claudia Capitolina, si vzala kommágénského dynastu a syna Antiocha IV. C. Iulia Antiocha Epifana Filokaisara Filorhómaia (nebo Kalliníka?); otec vládl v římském protektorátu s přestávkou v letech 38 až 72, viz rok 41, 52 a 72. Synem Capitoliny byl C. Iulius Antiochos Epifanés Filoppapos, římský senátor s královským titulem, také athénský archón a arválský bratr, roku 109 za Trajána dokonce jeden z coss. suff.
    Filopappova sestřenice n. sestra (?) Iulia Balbilla vyrůstala v Římě a proslula jako dvorní básnířka císaře Hadriána. Její epigrammy jsou vyryty na Memnonových kolossech v Egyptě, kam Hadriána doprovázela a datovány 20. a 21. listopadem roku 130. O případné vnučce Thrasyllově Ennii Thrasylle viz rok 32 a 38.

Pravděpodobně t r. dal Tiberius bez známé příčiny popravit vyhnaného armenského krále z let asi 10/11-12 Tigrána IV. (c. 50), strýce Tigrána V., viz roky 7-, 1- a 60+. Byl synem Alexandra Židovského s Glafyrou Kappadockou, tedy vnuk Héróda Velikého a Archeláa II. Po Héródově smrti roku 4- žil u matky v Kappadokii, kde se též zřekl židovství. Po vyhnání z Armenie (jeho nástupcem na trůnu se stal Arsakovec Vonónés I., předchůdcem Artavasdés III.) žil historií zapomenut v Římě. 

Tiber v Římě se opět rozlil tak, že část Říma byla přístupna jen v loďkách. Naopak okolí Cirku a Aventinus byly 1. a 2. listopadu zachváceny ničivým požárem. Tiberius přispěl na odstranění škod na palácích a činžácích částkou sto milionů séstertiů: Město muselo být velmi poničeno a lidé hodně postiženi, za své vlády totiž výdaji na stavební činnost šetřil a kromě Augustova chrámu a jeviště Pompeiova divadla nezapočal žádnou veřejnou stavbu.

***********************************************************

37. n. l. 
Ol. 204, 1
Sarápión z Alexandreie
348 SE
284 AE
Polykritos | Arist[...]
a. u. c. 790
Cn. Acerronius Proculus a C. Petronius Pontius Nigrinus (oba do 30. června)
coss. suff. C. Caesar Augustus Germanicus I a Ti. Claudius Nero Germanicus I (oba do 31. 8.)
coss. suff. A. Caecina Paetus a C. Caninius Rebilus
***********************************************************

Na olympských hrách zvítězil Níkostratos z kilických Aig jako sedmý po Hérákleovi v zápasu/palé a pankratiu zároveň, stal se tedy osmým a posledním paradoxoníkem. Élidští totiž rozhodli, že titul a vínek už nebudou nadále udělovat, i kdyby si ho někdo další zasloužil, viz roky 212-, 149+ a 213+.

Nemocného imperátora Tiberia (78 roků, 4 měsíce a devět dnů) zavraždil 16. března jeho prasynovec C. Iulius Caesar zvaný od dětství Caligula (24), nejmladší ze synů Germanika Caesara a Agrippiny starší (oba zahubeni za Tiberiovy vlády). Vážený lékař Chariklés při návštěvě u Tiberia zjistil vážnost situace a sdělil Macronovi, že principovi zbývají pouhé dva dny. Praefectus praetorio rozeslal po provinciích a legiích posly a onoho dne skutečně Tiberius omdlel. Když už byl C. Caesar nachystaný převzít vládu, Tiberius se probral: tehdy ho Macro udusil. 

Tiberius měl pro Caligulu slabost a mladík se mu odvděčil tím, že ho chorobného ve spolupráci s praefectem praetorio Q. Naeviem Sutoriem Macronem v Misenu v ložnici villy kdysi patřící L. Liciniovi Lucullovi udusil polštařem a dekami, jak se traduje, neboť měl obavy, že by se stařec uzdravil a mohl se mstít: Tiberius měl Gaia prokouknutého a mladík, jemuž císař vyvraždil rodinu, věděl o věštbě Thrasyllově. 

Macro, téměř šedesátník, působil na nového císaře otcovsky, zároveň mu ale v posledních měsících Tiberiova života dohazoval svou manželku Enniu Naevii/Thrasyllu, snad aby ho co nejpevněji k sobě upoutal. Byl to chybný kalkul a o konci Macronově a jeho manželky Ennie Naevie/Thrasylly, snad vnučky Thrasyllově, viz rok následující. Macronova krvavá mašinerie fungovala do posledních Tiberiových dnů, velmi pravděpodobně zcela bez principova zájmu.

Senát odmítl Tiberiovi přiznat božské pocty, ulice se domáhala hození jeho těla do Tibery, jak se praktikovalo u zločinců ("S Tiberiem do Tiberu"). Historiografie zachovaná pohlíží na Tiberia velmi přísně. Ve srovnání s řadou pozdějších vládců však jeho obraz až tak negativně nevypadá. Augustova autorita a zaběhlá byrokracie nového systému dovolovaly Tiberiovi vládnout-nevládnout a k destrukci režimu žádným způsobem nedošlo. 

Za drahotu císař nemohl, to byla záležitost dovozců potravin, nájemců daní a cel či jejich společností/"kartelových". Při neúrodě nebo váznutí námořní dopravy Tiberius vypomáhal ze svého. V Itálii nevlastnil mnoho pozemků ani otroků a administrativu císařského majetku řídilo jen několik málo propuštěnců. Měl odpor k senátorskému stavu a ke klasickým elitám obecně, což snad bylo dědictvím jeho claudijské krve. Konservativec a spořivý státník, který držel i armádu zkrátka, nebyl ničím jiným, než pokračovatelem vlády svého adoptivního otce. Byl urostlé postavy a pevného zdraví, životem prošel bez lékařů. 

Po Tiberiovi, který řídil úspěšná tažení armád, přišlo čtyřletí Říma v čele s mladým mužem, který byl první vladařskou hrůznou karikaturou a tragickou skutečností pro říši, která po germánských porážkách už neměla sílu územně růst. 
    Tiberius, který vládl 22 let, sedm měsíců a sedm dnů, určil v závěti rovným dílem Caligulu a Tiberia Gemella za společné své dědice. Zprvu Gemella nový císař adoptoval, ale už brzy, nebo následujícího roku, ho dal zavraždit.

C. Caesar Augustus Germanicus vulgo Caligula/"Botička", narozen 31. srpna 12+, nastoupil konsulát suff. se svým strýcem Claudiem, který dosud patřil mezi jezdce. Teď se stal zároveň senátorem a 1. července i konsulem; bylo mu 46 a byl to jeho první a jediný veřejný úřad před tím, než byl formálně senátem 18. března provolán imperátorem a pozdvižen k principátu. 

Caligulovi bylo 24, pět měsíců a čtyři dny. Do Říma dorazil za všeobecného veselí 28. března a užíval zprvu vysoké popularity. Senátorům slíbil, že bude vládnout ve shodě s nimi, propustil „politické“ vězně, veřejně zničil Tiberiův archiv a nakázal, aby se sáturnálie držely pět dnů (třídenní je udělal Augustus, původně za republiky to byl jednodenní svátek). 
    Rozdal po dvou tisících HS praetoriánům (první "donativum" císařského Říma), pět set vojákům městských kohort, hasičům a vojákům v pevnostech, ostatním po třech stech, a lidu: z dědictví rozdal 45 milionů HS a k tomu každému občanu po 250 séstertiích za svou togu virilis v roce 31 (se šedesáti HS úroku). Podarovával pak herce, gladiátory, provincie, kupoval za obrovské částky koně a po dvou letech byla císařská pokladna prázdná. Po Tiberiovi v ní byly 2,3 miliardy sésterciů, podle jiné zprávy dokonce 3,3 miliardy.
    Senátorům nasliboval, že bude s nimi vládnout ve shodě. Dlouho nepřijímal žádné tituly, až po dvou letech přijal najednou všechny, které kdy Augustus měl, dokonce i ty, které odmítl Tiberius – s výjimkou Otce vlasti/pater patriae, který přijal 21. září 38. Zastavil obviňování za urážku majestátu, ale jen na čas. Pomstil se na udavačích z Tiberiovy éry a především všech, kteří ublížili jeho rodičům a sourozencům; tvářil se, že spálil korrespondenci, ale to byly jen kopie...
    Babičce Antonii/(Iulia) Antonia Minor dal senátem odhlasovat stejné pocty jako kdysi Livii Drusille alias Livii Iulii Augustě, viz rok 14+, tedy mimo jiné jméno Augusta, učinil ji velekněžkou Augustova kultu a nadekretoval jí práva kněžek Vestiných. Svým sestrám dal udělit rovněž privilegia vestálek. Osobně se vypravil, aby sesbíral ostatky své matky Agrippiny a bratrů a pochoval je v Augustově hrobce. Na počest svého otce vybudoval na místě starého Marqasi, sídelního města dávného knížectví Gurgumu (dn. Kahramanmaraş/Maraş v TR) římskou kolonii Germanicii, řec. Germánikeia.
    Zatímco Gaiovi předchůdci drželi otěže vlády osobně pevně v rukách a věděli, co páchají jejich lidé, mladý vládce nechal své oblíbence řádit často nerušeně. Obklopil se lidmi od divadla, arény a dostihů, s tragickým hercem Appelem po boku se dokonce objevoval na veřejnosti: to bylo do té doby neslýchané, neboť herectví nepatřilo mezi společensky zavedený status. Rád se ukazoval jako řidič koňského spřežení, gladiátor, tragický herec, pantomím, dokonce tancoval před senátory na jejich zasedání. 

Staří se obvykle domnívali, že Gaius byl šílený, popřípadě zvlčilý mocí. Rozhodně patří mezi nejmizernější imperatory s ještě horší pověstí. S veřejnou správou ani s armádním velením neměl žádné zkušenosti: roku 33 byl honorárním quaestorem (bylo mu tehdy 21).

Caligula byl čtyřikrát ženat. Roku 33 se oženil s Iunii Claudillou, dcerou senátora M. Iunia Silana, cos. suff. roku 15+. Tchána nesnášel, až ho roku 38 dohnal k sebevraždě břitvou. Jeho dceru záhy zapudil a oženil se s Cornelií (Livií) Orestillou, kterou poznal na zásnubní hostině, když si brala C. Calpurnia Pisona, protineronovského spiklence z roku 65. Po dvou měsících oba vyhnal z Říma, neboť se prý manželé stýkali „nedovoleně“ . 

    Třetí manželkou byla roku 38 vnučka M. Lollia Paulina, cos. roku 21 př. n. l., Lollia Paulina, rovněž v daném okamžiku provdaná. Od jejího manžela P. Memmia Regula, který v letech 35 až 44 spravoval Moesii, Makedonii a Acháju (od roku 48 Asii), ji dal povolat do Říma, neboť slyšel o její kráse. Memmius, homo novus, spolehlivě správcoval za Gaia, Claudia i Nerona, měl tehdy štěstí, neboť jedním z posledních šílených nápadů Gaiových byl příkaz dopravit z Olympie Diovu sochu do Říma, což se také stalo, ale dříve než rozebrané dílo sestavili, byl zavražděn.
    Také spolu nebyli dlouho. Bezdětná Lollia Paulina se mohla stát Claudiovou manželkou, ale roku 48 se kulhavý císař osudově rozhodl pro Agrippinu mladší. Ta pak nechtěnou sokyni obvinila z černé magie, Lollia přišla o majetek, exulována a roku 49 donucena k sebevraždě.
    Poslední Caligulovou manželkou byla od roku 39 starší od něho Milonia Caesonia, matka tří dcer, žena prý rozhazovačná a zlomyslná, dcera Vistilie (viz o ní v indexu s. v. ženy 2). Gaius ji miloval, nadšeně ji ukazoval nahou přátelům a měl s ní dceru Drusillu, která se narodila měsíc po svatbě. Obě byly zavražděny při atentátu 24. ledna 41. Kromě ní žil v incestu se svými sestrami a z nich především s Drusillou (viz rok následující) a s kurtisánou jménem Pyrallis.

Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gaia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě (templum divi Augusti et divae Augustae), k čemuž se Tiberius nedostal, nebo dostat nechtěl. Při hrách v cirku na Gaiovo narozeniny 31. srpna bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.
    Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na lavici. Pokud o divadelním představení bylo příliš horko, šlo se do diribitoria vybaveného za tím účelem lavicemi. Circus obohatil dřevěnou konstrukcí pobitou 124 tisíci librami stříbra, snad rozšíření divácké kapacity. 30. srpna byl ve dvoudenním obřadu zasvěcen chrám Božského Augusta. 
    Tohoto roku byli Gaiem sáturnálie prodlouženy na pět dnů (Augustus z jednodenního svátku udělal třídenní), viz k tomu v přílohách Bohové a jejich svátky. Vymírající jezdecký stav dával rozšiřovat novými členy podle majetku i z oblastí mimoitalských.

Ještě v průběhu roku 37 velmi činorodý Gaius, který nikdy nevynikal pevným zdravím, onemocněl. Konaly se obvyklé státní obřady za uzdravení a někteří z devotních občanů zašli až moc daleko; anebo vypočítavě očekávali odměnu. P. Afranius Potitus z rodu plebejského (srov. osud jeho pravděpodobného republikánského proticaesarovského předka L. Afrania, cos. roku 60 př. n. l., popraveného roku 46) odpřisáhl, že za Gaiovo uzdravení dá svůj život. Jistý jezdec Atanius Secundus se zaslíbil gladiátorskému boji v aréně, aby se imperátorovi ulehčilo. 
    Gaius si pak opravdu vzal, co slibovali, neboť z nich nechtěl udělat křivopřísežníky: Afranius musel zemřít a Atanius musel do arény, ale nevíme, zda setkání s některým z profesionálů tam přežil.

Ti. Claudius Nero Germanicus známý jako Claudius, imperátor v letech 41-54, Gaiův strýc a nástupce, se ve svých 46 letech stal zároveň senátorem (byl předtím stavu jezdeckého) a konsulem. Všeobecně byl pokládán za pošetilce a člověka mdlého rozumu. Jedna z veletragických postav iulsko-claudijské dynastie Tiberius Iulius Caesar Nero vulgo Tiberius Gemellus, imperátorův vnuk a formálně spoluvládce, dostal v době Gaiovy nemoci mužskou togu (namísto ve čtrnácti až v osmnácti) a s ní titul princeps iuventutis, předák mládeže (o původu titulu viz rok 6-). Gaius ho pak formálně adoptoval, ale měl za to, že Gemellus chce využít jeho choroby (o jakou šlo, nevíme, zřejmě krátkou) a zmocnit se vlády. 

Poslal za ním vojáky a ti chlapeckého adoptivního syna panovníkova (25) zavraždili. Kdy k tomu došlo, nevíme: nejdříve na podzim, spíše však v prvních měsících roku následujícího, srov. tam. Když Gemellovu smrt oplakala Caligulova bába Antonia ml., kterou po nástupu k moci dal jmenovat po Livii druhou římskou Augustou/Antonia Augusta, bylo jí přes sedmdesát (narozena v lednu 36-), poslal jí jed, event. ji 1. května otrávil on sám osobně. 

Nový císař zrušil římskou správu nad Kommágénou a obnovil království pod Antiochem IV., svým přítelem. Provincie trvala od roku 17 po celou dobu Tiberiovy vlády. Viz dále rok 38, 41 a 74.

Zřejmě již t. r. vydal Gaius rozkaz uvěznit armenského krále Mithridáta, na trůnu od roku 35, bratra Farasmana I. Ibérského. Důvody nejsou známy ani ty, které vedly k druhé inthronisaci vyhnaného Oróda I., syna Artabána IV., který byl prohlášen králem Armenů roku 35. Oródova druhá vláda skončila s Caligulovou érou roku 41, viz tam.

V Palaistíně chystal správce/legatus pro consule Augusti Syrie L. Vitellius válku proti nabatskému králi Aretovi IV. Filopatris/"Patriot", kraloval od roku 9-, který ve sporu o čest vlastní dcery zle tísnil římského klienta, tetrarchu Héróda Antipu, viz rok 30 a 34. Tažení nařídil po Antipově intervenci osobně Tiberius. Aretás byl prý klidný, neboť z letu ptáků/oiónoskopiá usoudil, že Římané do Petry nevstoupí: buď zemře ten z jejich vůdců, který trestnou výpravu nařídil, nebo ten, který ji má provést. 

Vitellius vytáhl z Antiocheie do Ptolemáidy a byl o velikonocích, pesach/pascha, osobně v Jerúsalému s Antipou, ale k vlastní výpravě nedošlo: jednak měl Vitellius obavy, aby židovský tetrarcha příliš nezesílil, jednak dorazila zpráva, že Tiberius zemřel a že novým císařem je Gaius a tím pádem ve Vitelliově výkladu staré rozkazy ztratily platnost, nebo Gaius měl jiné plány, viz zde níže.

Z 46. roku Aretovy vlády, tj. roku 37+ pochází nabatský náhrobní nápis z Médaby/Mádabá v Móabu pro stratéga Ajtibela/jtjbl 'srtg' a velitele dvou vojenských táborů. Zřídil ho jeho syn ve stejné funkci 'Abd-'ubdat/'bd'bd. Oba stratégové řídili své regiony dohromady 36 roků. Zda-li je zde nějaká souvislost s Vitelliovým tažením, usuzovat nelze.    

Před těmito událostmi jmenoval Vitellius namísto velekněze Qaify jeho švagra Iónathana a vrátil Jahweho chrámu sakrální oděvy, které byly po smrti Héróda Velikého v římských rukách (práce procuratora Sabina roku 4-?). Odpustil k tomu městu daň z prodeje ovoce. Jeho posledním aktuálním rozhodnutím v Iúdaji bylo, že vyměnil Iónathana za jeho bratra Theofila (oba synové velekněze z let 6-15 Hanny). 

Gaius obnovil pro Héródova vnuka Iulia Agrippu (I.), svého přítele vězněného půl roku Tiberiem na konci jeho vlády, viz rok 35, samostatnou tetrarchii Héróda Filippa, který zemřel roku 34, kdy Tiberius jeho doménu připojil k provincii Syrii. Agrippův vozka Eutychos udal totiž svého pána, že s Gaiem rozprávěli o smrti Tiberiově. Agrippás se dostal do Palaistíny až roku 38.

Roku 39 Agrippovo území rozšířil o tetrarchii Héróda Antipatra alias Antipy, viz tam. Později však Caligula přišel s nápadem umístit v Jahweho chrámu svou sochu. Nebezpečí povstání zažehnal král a syrský správce P. Petronius (zemřel přirozenou smrtí roku 46), Vitelliův nástupce, zdržovací taktikou; srov. rok 41. Posledním praefectem Iudaeae byl od roku 37 do koncem Gaiovy vlády blíže neznámý Marullus.

L. Vitellius dělal pak v Římě karieru a muž, jemuž se poklonil parthský král, proslul v historii spíše jako podlézavý dvorský element. Při návratu do Města byl první, který theatrálně zbožnil Caligulu a podporoval jeho božský kult zaživa. Gaius ho totiž chtěl roku 39 zahubit a vítěz nad Parthy se mu vrhl k nohám a s pláčem mu vyjevil, že ho vidí jako boha a když zemře, nebude moci božského Caesara uctívat. Gaiovi se to hodně zalíbilo a udělal z Vitellia svého přítele. 

Získal si též důvěru Claudiovu, který mu roku 47 povolil potřetí konsulát, což se stalo mimo panovníkovu rodinu poprvé od časů Agrippových. Když byl Claudius roku 43 na tažení v Británii, zanechal Vitellia v Římě jako svého zástupce. V letech 48 a 49 s císařem zastával censuru. Přitom u sebe neustále nosil slinu své milenky v medu a směs olizoval. 

Zbožňoval Messalinu, pomáhal jí se zouváním a nosil s sebou její botku, kterou veřejně líbal. Adoroval posléze Agrippinu, Neronovu matku a sošky propuštěnců Narcissa a Pallanta měl mezi domácími bůžky. 

V senátu řečnil na podporu Claudiova sňatku s Agrippinou, strýce s neteří, což bylo pokládáno za incest (zrušeno až roku 342). Zemřel pravděpodobně po roce 50 a senát mu věnoval sochu s nápisem konstatujícím, že byl "neochvějné oddanosti vůči principovi".

Několik dnů před Tiberiovou smrtí, tedy v březnu, postihlo zemětřesení ostrov Capreae a zničilo jeho maják: v historii už nikdy nebude mít ten význam, který měl za Augusta a hlavně Tiberia. Po jeho smrti 9. dubna, podle jiného údaje 23. března 85. roku autonomní éry Antiocheie, poškodilo zemětřesení Antiocheiu a Apollónův háj Dafné; o rozsáhlé opravy s obnovou aquaduktu se staral Gaius.

15. prosince t. r. se udála další pohroma, když Cn. Domitiovi Ahenobarbovi a Agrippině, pravnučce Augustově, se narodil syn Lucius, budoucí císař Nero. Otec zemřel roku 40. L. Domitius Ahenobarbus se narodil nohama napřed, což bylo vykládáno jako znamení nepříznivé, srov. rok 63-. 

Dcerou konsula t. r. Cn. Acerronia Procula byla Acerronia Polla, důvěrnice Neronovy matky Agrippiny ml., kterou omylem při atentátu v Neápolském zálivu v březnu roku 59 utloukli námořníci ve vodě k smrti, viz tam.

V Antiocheji založili křesťanští věrozvěstové Pavel s Petrem obec svých příznivců. Prvním jejím patriarchou byl Petros, vlastně Šim'ón bar Jóná zvaný Képá/Kéfá, řec. Kéfás s významem Petros/"Skála" (o jménu viz v indexu s. v. Petros). 

Ačkoli až od roku 512 získala jedna z větví antiošských křesťanů jméno Syrské orthodoxní církve, pokládá rok 37 za datum založení svého patriarchátu (Petros odešel z Jerúsaléma čtvrtého roku po Ježíšově popravě, což ale mohlo být již roku 33). 

Sídlem syrské církve bylo do roku 1925, kdy byl patriarcha kemalistickým Tureckem vykázán do Syrie. 

Podle Iakoba Barádaje/Ja'aqob Bar-Addaj (zemřel 578) bývá církev označována za jakobskou, jakobity, arab. jaqúbiján. Podle jiných chronografických údajů ukončil Petros své biskupování nad Orontem roku 42 a jeho nástupcem se stal Euodos n. Euodios, popř. Ignátios/Ignatius, srov. rok 111. 

Za Petra se uchytilo v Antiocheji označení pro mladou židovskou sektu christiánoi/křesťané, když dosud si říkali nazóraioi n. galilaioi/nazaretští n. spasitelé, popř. galilajští. O Petrovi viz dále rok 49.