Kon-Koz

Kondalos, hyparchos Mausólův§ 361

koně§ viz kůň

konfederace, konfederační, novodobý pojem, srov. pod koinon, spolek apod.§ 550, 491
Confederate States of America, CSA, vyhlášeny 4. února 1861 v Montgomery ve státu Alabama; dosud poslední funkční konfederace (srov. např. konfederaci Ruska a Bílé Rusi, Srbska a Černé Hory, arabské pokusy od 60. let 20. století, stejně efemerní ČSFR, Senegambii apod.)

koncerty, hudební§ viz hudba

koncentrační tábory§ viz pod tábory, srov. pod genocida a války 

kondottiér§ viz žoldnéři

kóneion, lat. cóníum§ viz pod poprava a Athény (2)

konfiskace majetku, v Římě§ viz zabavení

Konfucius, konfuciánství§ viz Kchung Fu-c’

Kong Son-gang, zrádný čosonský dvořan§ 594

Kong Son-su, chanský velmož (kor. podoba jména)§ 105

Kongdžu§ viz Ungdžin

Kongo (Kinshasa), novodobý africký stát§ před 6000

Kongo, ř.§ 800

kongresy, partajní sjezdy, setkání vrcholových politiků§ viz pod summity

Koniah, Koniᚧ viz Jójachín

Kóniové§ Kúniové

Konistorgis, hl. m. Kúneů/Cynetů kdesi na jihu snad P§ 153 

Koncharis, řec. jm. nezn. egyptského k.§ 1674

konkurs, veřejná soutěž:
Pravděpodobně nejpozději pro stavební práce na obnově roku 356 vyhořelého Artemidina chrámu Efeští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augusta a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady. 
Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků. Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé/utinam dii inmortales fecisset, ea lex etiam P. R. non modo publicis, sed etiam privatis aedificiis esset constituta!“

Konnakorix z Galatie, velitel mithridátovké posádky Hérákleie Pontské§ 72, 70

Konnobás, lat. Connoba, lúsítánský bandita§ 141

Konón z Athén§ 1. arch. 462; 2. 413, 411, 407 - 405, 395 - 391, 375, 360, 355, 354, strat., o. Tímotheův a dalšího syna z manželky žijící na Kypru, jejichž jména neznáme (ath. občany nebyli); 3. 355, 354, syn Tímotheův; 4. 405, jiný od č. 2, velitel Sfaktérie; 5. arch. 55+, popř. 56+  

Konón ze Samu, astronom, fysik a vynálezce§ 246, 245 

Flávios Konón ze Súnia§ arch. 104+

Konóneus z Tarenta, zrádce§ 213

Konópé§ viz Arsinoé v Aitólii

konopí, vdechování§ viz pod nábytek, kuchyně, Amázonky a Tocharové

Konsingis§ viz Ditizélé I.

Kónstáns§ viz Cónstáns

Kónstanteia, Kónstantiá v Orrhoéně§ viz Antónínúpolis

Kónstantiá, Cónstantia§ viz Salamís Kyperská

Kónstantína, Cónstantína§ viz Cirta

Kónstantínopolis, lat. Cónstantínopolis, řec. Kónstantínú polis, Kónstantínopolis§ 753, 668, 479, 19-, 196+, 218+, 268+, 276+, 290+, 293+, 314+, 320+, 324 až 326+, 328 až 330+, 325+, 335+, 337+, 340+, 342+, 351+, 352+, 354 až 356+, 358 až 365+, 367+, 369+, 370+, 375+, 378 až 384+, 386+, 388+, 391 až 393+   
Předtím Býzantion, arab. ar-Rúm (tj. „Řím“), dn. turecký Istanbul (údajně z eis tén/tán polin, tj. do Města, v tehdejší výslovnosti „istynbolin“), pro Slovany Carhrad, Cargrad, Cařihrad, které je z přívlastku Basileusa (polis), „vládní/královské město“.

Město Býzantion užívalo autonomie (s výjimkou vlád Vespasiánových a Titových) do L. Septimia Sevéra, který z trestu za věrnost C. Pescenniovi Nigrovi státní území města věnoval Perinthu; autonomii B. obnovil jeho syn Caracalla. V Kónstantínově době bylo B. vsí. Stavba začala roku 324 a roku 330 n. l. se ves stala velkoryse založeným Novým Římem/Nova Rhóma se jménem svého zakladatele Kónstantínopolis, lat. Constantínopolis.

Císař mj. nutil maloasijské latifundisty, aby se v jeho městě postavili honosný dům. Zasvěcena byla 11. května, nikoli však ještě jako město ryze monotheistické; nicméně roku 536 za Iustíniána I. bylo v něm 67 mužských mnišských klášterů a několik ženských (a kolem klášterů chudobince, sirotčince, nemocnice, starobince).

Nápad umístit sídelní město říše na pomezí obou kontinentů byl starý. Na místě staré Kardie na Chersonésu stavěl Antigonos Monofthalmos svou Antigoneiu, kterou po Ipsu jeden z vítězů Lýsimachos přejmenoval na Lýsimacheiu a učinil z ní svou métropoli. Projekt ovšem ze známých důvodů zkrachoval, viz odkazy v indexu s. v.

Z celého hellénského světa sem snesena poslední sochařská díla, která kde zbyla, včetně Dia Olympského. Nové hlavní město říše už nemělo divadlo, zato největší hippodrom odcházejícího starého věku. Roku 368 začal se stavbou aqauduktu do K. do nádrže Nymphaeum Maius/Nymfaion Meidzon císař Valens a ke stavbě použil kamenů z hradeb Kalchédónu, protože město drželo roku 365 se vzdorocísařem Prokópiem.

Hradby města v letech 412 – 413 posílil Theodosios II., resp. jeho praefectus praetorió Anthemios. To již patronkou města byla křesťanská panna Marie. Constantínus I. zamýšlel umístit centrum říše do svého rodiště Naissu/Niše, nebo do nedaleké Serdiky/Sofie, do Soluně, nebo do Troie, o níž spekuloval již Božský Iúlius. O stěhování hlavního města říše viz pod Řím.

Kolem roku 450 n. l. měla křesťanská K. pět paláců, čtrnáct kostelů, šest paláců císařoven, tři „nejvznešenější domy“, osm therm, dvě basiliky, čtyři náměstí, dva senáty, pět skladišť, dvě divadla, dvě „hlediště pro hry“, čtyři přístavy, jeden cirkus/závodiště, čtyři vodní nádrže, čtyři nymfea, 322 ulic, 4388 domů, 52 kolonády, 153 soukromých lázní, dvacet obecních pekáren, 120 pekáren soukromých atd., také jednu kolosální sochu. Srov. vybavenost Říma o století dříve s. v. Řím.

Při velkém požáru K. roku 475 mimo jiné shořela basilika s Iúliánovou knihovnou o c. 120 tisících svazcích a klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci (eunúchos Lausos, správce Theodosia II.), které už nikdy nebyly nahrazeny.

Západně od Kónstantínopole leží jezero s říčkou Bathyniás v kraji Bathyasos a na jeho březích se nacházely přístavy Rhégion a Bathonea (od 2. století př. n. l.). S klesající hladinou jezera, které se turecky jmenuje Küçükçekmece, se od roku 2009 vynořují ruiny přístavu se stopami po majáku. Bližších zpráv není, pravděpodobně sloužila Bathonea jako přístav pro říšskou metropoli jako například Ostie pro Řím.

Původně bylo staveno pro osmdesát tisíc obyvatel, ale za Iústíniána mělo město nejméně na čtyři sta tisíc obyvatel a bylo métropolí říše (čtvrtinová oproti době zakladatele města, kdy měřila 5,856 mio km2) o 1,2 milionu km2 a o 25 milionech obyvatel. Na začátku 3. tisíciletí žilo v celém Turecku dva až dva a půl tisíc Řeků, rúm milleti, římský národ v čele s patriarchou.

Do tureckých rukou padlo 29. května 1453, podle éry AM roku 6961, roku 1124 od založení města. Spekulovalo se tehdy, že Mehmed II. se stal římským císařem a že by stačilo, kdyby se dal pokřtít a byl by pánem světa. Vzdělaný papež Pius II. mu napsal, že po křtu ho jmenuje císařem Řeků. To se nestalo a turečtí muslimští konservativci si pád Kónstantínopole každoročně slavnostně připomínají. 
Při obléhání města se sešlo mnoho národů. Bránili ho kromě Řeků Katalánci, Janované a Benátčané, mezi útočníky elitní oddíly byly slovanské (Mehmet, tehdy jednadvacetiletý, byl po matce také Slovan), jeden z jeho velitelů Zaganos paša byl rodem Řek.

Po pádu Kónstantínúpole/halósis tés Kónstantínú poleós odešla byzantská elita, rody Kantakuzénů, Chalkokondylů, Palaiologů, Rhalisů a Mavrokordatů do podunajských knížectví Moldávie a Valachie, zárodků budoucího Rumunska. Část z nich zůstala v cařihradské čtvrti Fanar/Maják kolem patriarchátu a odtud pochází označení pro lepší rodiny řecké „fanarioté“. V Podunají se stali vůdčí silou.

Druhou exilovou oblastí pro Řeky byly Benátky. Fanariotské školství se drželo kathareúsy, „čisté“ archaické formy literárního jazyka, běžná mluva, dimotiky, byla po staletích zcela jinde. Teprve roku 1976 spor mezi literární attičtinou a lidovým jazykem skončil ve prospěch dimotiki. 

Kónstantínos§ viz Cónstantínus  

Kónstantios§ viz Cónstantius

konsul, konsulové, cónsul, cónsulés, řec. synbúlos, probúlos/"rádce", později (stratégos) hypatos/"nejvyšší", cónsul désignátus, řec. hypatos apodedeigmenos, jejich nástup do úřadu a změny§ 509, 463, 450, 423, 391, 367, 326, 299, 180, 153, 46, 45, 23, 19

Původně se pravděpodobně římští konsulové nazývali praetory a diktátor nejvyšším praetorem, praetor máximus/stratégos hypatos. Teprve revolučního roku 367 se rozdělila funkce, když konsulům zůstala exekutiva a armáda a praetorům pravomoci soudní etc. Oba úředníci byli vybaveni auspiciem, právem konsultovat jménem státu názor bohů, a imperia, právem ve státním zájmy rozhodovat a vést armádu. Konsulové měl vzájemné právo vetovat svá rozhodnutí. Jejich pravomoc končila po roce. Teprve roku 326 senát poprvé prodloužil konsulovi u armády v zahraničí imperium, nyní pró cónsule.

Konsulát obsazovali za republiky dlouho aristokraté. Ve století 152 až 52 zastávali úřad z klanu Caeciliů Metellů patnáctkrát, Cornéliú Lentulů a Calpurniů Písónů sedmkrát, šestkrát Pompéiové, pětkrát Cassiové Longínové, pětkrát Cornéliové Scípiónové, Valeriové Flakkové, Liciniové Crassové, Claudiové Pulchrí, Papíriové Carbónové, čtyřikrát Auréliové Cottové, Postumiové Albínové, Liciniové Lúcullové, Máximové Fabiové, Domitiové Ahénobarbové, Iúliové Caesarové a Octáviové.  

Původní význam slova: poradce (podobně se jmenovaly psací stroje české značky vyráběné do roku 1990). Nejvyšší každoročně volení římští úředníci, odpovědní za vše, pokud to nebylo vymezeno jinému úředníku, podle jejich jmen se datovalo (consulés ordinárií), posledním doloženým „sólo“ konsulem byl v Kónstantínopoli roku 541 n. l. Anicius Faustus Albinus Basilius/Flávius Basilius Iúnior, a to sine collégá. Úřad pak zanikl a slovo zůstalo na století součástí císařské titulatury. Poslední známou dvojicí římských konsulů byli v roce 530 n. l. Lampadius a Orestés, posledním římským konsulem byl roku 534 Decius Paulínus: jmenoval ho mladý korunovaný opilec a Ostrogot Athalarich.

Roku 557 zrušil císař Iustíniánus dataci podle konsulů a posledním, kdo užil v titulatuře konsulského označení, byl roku 632 budoucí císař Kónstás II. (lat. Cónstáns; vládl 641-668).

Caesar zavedl roku 45 novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", cónsulés suffectí (coss. suff.). Původně za republiky nahrazovali "dodateční" pro zbytek funkčního období konsula zemřelého v úřadu. Eponymními konsuly zůstali první dva/coss. ordinárií, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic. Rekord patří roku 190 n. l., na který Commodův megazkorumpovaný propuštěnec Cleander prodal úřad 25 uchazečům a mezi nimi i pozdějšímu imperátorovi L. Septimiovi Sevérovi. Nejkratší, několikahodinové úřady, viz roky 45- a 69+.  

Prvním konsulem, který nebyl římského či latinského rodu, byl cos. suff. roku 40 L. Cornélius Balbus "Maior" z Gád, tedy asi Pún nebo Keltibér. Jeho stejnojmenný synovec "Minor" byl roku 19 prvním "neřímským" triumfátorem (nad saharskými Garamanty).

Nejmladším konsulem v dějinách republiky byl C. Octávius alias C. Iúlius Caesar Octáviánus, zvolený ve svých devatenácti letech. Dvacet sedm bylo C. Mariovi mladšímu, konsulovi roku 82 (kdy si také vzal život poražen Sullou, viz tam). Zřejmě druhým nejmladším konsulem římských republikánských dějin byl M. Valerius Corvus (někdy též Corvínus), který byl na rok 343 údajně zvolen ve svých 23 letech.

P. Cornelius Dolabella byl roku 44 zvolen ve 25 letech, Scipio Africký starší ve třiceti, Scipio Africký mladší ve 38 a Pompeius Magnus roku 70 ve 36 letech. Za principátu byl konsulský věk snížen na 33 let. Nejvíce konsulů v jednom roku jmenoval císař Commodus, syn filosofa Márka, prý dvacet pět.

Za republiky se mohl k. stát pouze senátor, který předtím už byl praetorem. Z úřadu nesměl být odvolán před jeho skončením. K. svolávali senát, vyhlašovali zákony a volby. Po skončení úřadu dostávali k. status konsulárů, consuláris/-rés, a v senátu dva hlasy (při více konsulských funkcích počty hlasů nerostly).

Platil cursus honórum, pořadí úřadů a stáří, kdy směly být nastupovány. Aedilita nebyla nutná k další politické karieře, ale minimální věk pro již nezbytnou quaesturu byl 27, resp. třicet let, pro následující praeturu 40 a konsulát 43 roky.

Původně začínal republikánský rok 1. září, pak 11. srpna (a. d. iii idus sextiles; viz rok 463 a 450), pak byl vrácen na 1. srpna, resp. 15. květen (srov. rok 450), později posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. října, vzápětí na 1. července a naposledy bylo takto hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března s volbami v lednu n. únoru (18. února; podle starého, předjuliánského kalendáře, tedy v prosinci, praetoři voleni o den později), což  platilo do roku 153, kdy úřední rok začal 1. ledna, což mimo fiskální oblast platí dodnes.

Roku 483 n. l. se Theodorich se Zénónem usmířili a Ostrogoti dostali k obývání Říční Dacii a Dolní Moesii, král titul magister mílitum a konsulský úřad na rok 484; stal se prvním a posledním barbarským králem s touto poctou.

Konsul byl ještě nejvyšším státním úředníkem první části Napoleonovy éry (konsulát 1799-1804) za francouzské revoluce a dnes to jsou lidé v diplomacii pověření hájením zájmů občanů v zahraničí.

 

kontinuita, státní, lat. translátió imperií, tj. přenos vlády, legalisace práv na vládu Římanů nad východem§ 189

Kontobris, lat. Contobris, m. v Lúsítánii polohy nezn.§ 138

Kontóniatos, kr. keltské obce Iontóras (?), snad Laktorátů (?)§ 121

Kontoporeia, "Zkratka", cesta horami mezi Argem a Korinthem§ 163

kontrašpionឧ viz špionáž

kooptace, v Římě kněží§ 145

Kóos§ viz Kóés z Mytilény

Kóos z Mílétu, emigrant, usazen v Sinópě§ 631 

Kópai (pl.), m. v Boiótii, podle něhož se jmenuje dnes již vysušené jezero Kópáis, Kópajské jezero§ 1900, 1230, 316-, 125+  

Úrodná Kópajská rovina byla odvodňována starými, zřejmě minyjskými drenážními tunely, srov. pod 1900, které byly zavaleny zemětřesením, později Thébany roku 373, obnoveny někdy za Alexandra n. za válek diadochů a z pláně se stalo močálovité jezero, který bylo definitivně vysušeno až v novověku roku 1931.

kopan᧠viz pod hry

Kópanis, Kófanis, ves v Médii Atropaténě§ 87

Kópiai, lat. Cópiae§ viz Thúrioi

Kopillos, vůdce Tektosagů§ 104

Koplanion, lat. Coplanium, rovina kolem Pallantie v zemi Vakkajů§ 134

T. Kópónios Máximos Agnúsios§ arch. 98+, popř. 117+  

Kopratás, Kopratés, ř. v Súsiáně, elam. a ass. Idide, dn. Dez v íránském Chúzistánu§ 317

koprofagie, skatofagie, pojídání lejna§ viz pod kuchyně

koprolity§ pravěk

Koptos, eg. Kebti, Gepti, Geptu, Gebtaui, dn. arab. Quft, Qift/Kuft, Kift, m. v Thébaidě§ 2170, 2160, 2002, 1998, 1496, 720, 289, 276, 270, 246, 130, 30, 24-, 46+, 232+, 280+   
Z řeckého Aigiptios, Egypťan, udělali Arabové Qift, Qibt, Qubt, jak nazývali a nazývají Kopty, původní obyvatelstvo (a křesťany) v zemi, kterou v 7. století dobyli. Roku 997 zakázali Arabové koptštinou, poslední vývojovou fází staré egyptštiny, hovořit. Desetina populace je dodnes odhadem koptská a její křesťanská církev je od roku 451 (chalkedonský koncil) autokefální s vlastním papežem. Arabové nazývají Egypt Masr, Misr, srov. tam. Srov. též pod Ptolemáis Hermeiú. 

koptské dekrety, kolekce král. rozhodnutí ze Šesté dyn.§ 2170

 

koragia (pl.), procesí na počest Kory-Persefony v Mantineji§ 60

Koragos, Korrhagos z Makedonie, syn Démétria I. s Eurydíkou; srov. jméno Korrhaios§ 307, 293 

Kórach, Kore§ viz Qórach 

Korakésion, lat. Coracésium, m. a pevnost v záp. Kilikii, dn. Alanya v prov. Antalya v TR§ 197, 145, 141, 67

Korallové, řec. Koralloi, thrác. kmen nezn. polohy, srov. s Koreloi§ 74

korán§ 1448, 854 a viz pod Aramajové a Arabové

Korassie, Korasie, Korassiai nésoi, dn. Furni/Fúrnoi ("Pece"), souostroví mezi Samem a Íkarií§ není v CSD

Korax, pohoří ve vých. Aitólii, dn. Giona (psáno Gkióna)§ 190

Korax ze Sikyónu, k.§ 1486, 1456

Korax ze Syrákús, řečník a autor učebnice řečnictví§ 450

Korax/Korrax, Korrhagos z Makedonie, Alexandrův podvelitel v Evropě a vyhlášený silák§ 331, 323 

Korrhagos, s. Perdikkův, metoikos v Gréji v Eordaji§ 180

Korrhagos/Korrax z Makedonie, Eumenův vojevůdce velící Keltům§ 189, 171

korbán, karbán, qorbán, dar, židovská daň církevní, chrámový poklad§ 59-, 70+, 95+ a viz Iésús Christos

Korbeús§ viz Gorbeiús

Korčula, jaderský ost.§ viz Korkýra Melaina

Korduéné§ viz Gordyéné

Koré, „Dívka-panna“, přízvisko vládkyně podsvětí Persefony, dc. Démétry§ 415, 396, 317, 310, 60 

Korea, dálněvýchodní země, čín. Čchao-sien/Chaoxian, Korejci, korejština§ 4000, 2333, 1122, 1050, 722, 677, 594, 505, 500, 426, 380, 290, 232, 196, 105, 57, 37, 33, 18-, 42+, 53+, 173+, 189+, 200+, 246+, 269+, 285+, 343+, 384+    
Jméno pochází z království a panovnické dynastie Gorjo (Goryeo) či Kogurjo/Gogurjeo (Goguryeo) existující v letech 918-1392. Viz v CSD rok 2333 a 1122. O korejském písmu viz pod písmo a srov. 1122.

Kórei, jap. mýth. císař§ 477

koreiă, slavnosti Persefony§ viz ferefattia

korektnost, politick᧠viz pod barbaři

Korelové, Koreloi, lat. Corelí, thr. nárůdek žijící sev. od Ainu, hapax leg., dáván někdy do souvislosti s Korally, srov. tam§ 188 


Korifasion§ viz Pylos

Korinná z Théb/Tánagry, básnířka§ 1. 200; 2. mladší, viz obě s. v. lyrika

Korinná z Thespií n. Korinthu, básnířka§ viz s. v. lyrika

Korinthos, m. a stát na Peloponnésu, původně Efyr᧠1510, 1400, 1103, 958, 780, 767, 766, 750, 747, 736, 735, 733, 728, 724, 720, 706, 704, 700, 684, 680, 668, 664, 657, 630, 628, 620, 607, 600, 595, 588, 585, 583, 577, 524, 522, 519, 508, 505, 493, 481 - 479, 469, 464, 460, 459, 458, 455, 451, 435 - 432, 430, 429, 424, 421, 420, 418, 416 - 412, 405, 399, 396 - 389, 387, 375, 371 - 365, 362, 354, 353, 346 - 343, 338 - 336, 332, 330, 323, 318, 317, 315, 313, 308, 306, 304 - 300, 284, 283, 281, 265, 253, 249, 245, 243, 241, 235, 233, 228, 226, 224 - 223, 220 - 218, 209, 208, 200, 198 - 194, 192 - 189, 173, 172, 169, 168, 163, 157, 154, 147, 146, 103, 47, 44, 31, 27, 7-, 49+, 54+, 58+, 67+, 69+, 77+, 117+, 162+, 268+, 392+      

V hellénském světě proslul volnými mravy, pornokeramikou, obchodem s orientem a diolkem, viz tam. Od svého pravěku byl úzce napojen na Foiníčany a město mělo známý Afrodítin kult s vyhlášenými hetérami. Vyvrácen roku 146 Římany, obnoven na jiném místě roku 44, podruhé zničen Goty a Heruly roku 267 n. l., po obnově roku 395 Visigoty pod Alarichem, postižen roku 521 n. l. zemětřesením.

O dvě staletí později ho znovu zničili nájezdníci, tentokrát Slované, ale opět povstal a obhájil místo významného přístavu. Roku 1858 ho znovu poškodilo zemětřesení, dtto 22. dubna 1928, kdy osmdesát procent obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Přesto byl opět obnoven a dnešní Korinthos leží šest kilometrů od původního místa.

Korinthias, území státu Korinthos, Korinthie§ 425, 392, 389

Bájná prehistorie Korinthiady a Sikyónie (podle Pausania): Korinthias a Sikyónie byly původně součástí Argívského království a Argolidy. Nejdříve se krajiny jmenovaly podle prvních obyvatel - Korinthias Efýrá podle Ókeánovy dcery, a Sikyónie Asópiá. Všichni vládci byli vlastně jen údělnými panovníky králů v Argu. Slavný Sísyfos měl syny Glauka (jeho nástupce na trůnu a otce Bellerofontova, třetího panovníka v Korinthu), Ornytióna, Thersandra a Alma. Ornytiónův syn Fókos, prý Poseidónův, se odstěhoval do Tithoree, která se po něm nazývá Fókis.

Mladší Ornytiónův syn Thoás setrval v Korinthu a jeho nástupcem na trůnu se stal Dámofón, jeho syn Propodás a jeho synové Dóridás a Hyanthidás. Za nich přišli do země Dórové, které vedl Alétés, prapravnuk Hérákleův. Oba exkrálovští bratři směli zůstat ve městě, ale obyvatelstvo bylo Dóry vyhnáno.

Pak vládli jedenáct generací Aléteovi potomci, zvaní po šestém z nich Bakchiovci, a to až do Telesta, syna Aristodémova. Telesta zabili Arieus a Perantás - protože ho prý nenáviděli, ale na trůn nikdo z nich nezasedl: po krátké vládě posledního z králů se Korinthští rozhodli ustavit ročně volené prytany - dozorce (ovšemže z bakchiovského roku), což trvalo až do zavedení tyrannidy roku 657.

Prvním obyvatelem Sikyónie byl Aigialeus, a po něm se jmenoval dlouho celý severozápad Peloponnésu. Po něm zde vládlo jeho pokolení Európs (tradiční starověké údaje: 2070-2025), Telchín a Ápis 2005-1980). Ten prý vládl tak silně, že se celý poloostrov jmenoval před Pelopem Ápií (Peloponnésos = Ostrov Pelopův).

Ápidovo potomstvo panovalo v pořadí Thelxión, Aigyros, Thúrimachos a Leukippos. Ten neměl mužských potomků, ale jeho dcera Kalchinia měla syna Perata, prý s Poseidónem. Peratovým nástupcem se stal jeho syn Plémnaios a pak jeho syn Orthopolis. Ano on neměl mužského potomka, zato jeho dcera si opatřila syna Koróna, tentokrát od Apollóna. Korónovi synové byli Korax a Lámedón (či Láomedón).

Korax zemřel bezdětný (1486-1456) a z Thessalie přišel Epópeus a zmocnil se vlády. Za něho prý poprvé přišlo do země nepřátelské vojsko, protože unesl dceru thébského krále Nyktea Antiopu. Nykteus i Epópeus zemřeli po sobě na zranění z války a Lámedón, který se vrátil k otcovské vládě, Antiopu poslal zpět do Théb (cestou ale porodila Zétha a Amfióna).

Lamedón se oženil s Attičankou Fénó, dcerou Klytiovou.  Když později válčil s Achaiovými syny Archandrem a Architelem, přizval si z Attiky na pomoc Sikyóna (syn Erechtheův, nebo Pelopův?), kterému dal svou dceri Zeuxippu za ženu. Sikyón se po Lamedontovi stal králem země, která se následně přestala jmenovat Aigialeiá (1381-1336).

Sikyón neměl následníka trůnu. Toho mu opatřila jeho dcera Chthonofylé: otcem Polybovým prý byl Hermés. Později si Chthonofylé vzal Fliás, syn Dionýsův, a měli spolu syna Androdamanta.

Když Adrástos uprchnul z Argu, uchýlil se do Sikyónu k Polybovi. Po Polybově smrti se stal Adrástos králem v Sikyónu, ale jakmile se Adrástos vrátil do Argu, kraloval nad Sikyónem Ianiskos, potomek Attičana Klytia. Po něm vládl Faistos, prý Hérákleův syn (1254-1246). Brzy se ale přestěhoval na Krétu a v Sikyónu následoval Zeuxippos, údajně syn Apollóna s nymfou Syllidou.

Zeuxippův nástupce Hippolytos, syn Ropalův a vnuk Faistův, se dostal do války s králem Mykén Agamemnonem a slíbil mu poddanství a byl posledním králem Sikyónu (1191-1161). Hippolytovým synem byl Lakestadés.
Hérákleovec Falkés, syn Témenův, se zmocnil nočním přepadem Sikyónu, Lakestadea přibral k vládě a celé území Sikyónie bylo dórisováno; Falkés je pokládán za zakladatele nového Sikyónu.

Fliasijští patří rovněž původně k Argívským. Prvním obyvatelem krajiny byl jistý Arás a po něm se země i město jmenovaly Arantia. Syn a nástupce Aoris přejmenoval zemi na památku své sestry Araithýrejí. Třetí a poslední jméno dostala krajina od Fliunta, jehož matkou byl právě Araithýreá. Stejně jako v Sikyónu vedl návrat Hérákleovců k zásadním vlastnickým poměrům: Dór Rhégnidás, syn Falkův a vnuk Témenův se po dohodě s Fliúntem v zemi usadil a dostal pro své lidi půdu.

S tím nesouhlasil Hippasos a s dalšími se vystěhoval na Samos. Čtvrtým potomkem tohoto Hippasa byl Pýthagorás.

korinthský spolek, úředně koinon tón Hellénón, tj. spolek Hellénů§ 337, 336, 330, 324, 318, 302

Korinthos hé Neá, Nový Korinthos§ 44

korinthský bronz, corinthia vása, corinthium§ 146, 70 a viz kuchyně (1)

Korinthský průplav§ viz Isthmos a diolkos

korinthský stavební styl§ 450

Korinthský záliv§ 412

Korjo§ viz Kogurjo

Korkontoi, Corcontí, Korkontové§ viz pod Labe

Korkýra či Kerkýra, m. a ost. v Iónském moři (pův. jménem Drepané, Srp)§ 735, 733, 706, 664, 657, 630, 628, 627, 620, 585, 544, 536, 493, 480, 469, 436 - 433, 431, 427, 425, 415, 413, 375 - 372, 360, 355, 339, 336, 313, 303, 299, 295, 290, 274, 250, 229, 228, 215, 211, 200 - 197, 191, 181, 180, 168, 167, 157, 96, 88, 49, 48, 40, 37, 36, 32, 31-, 20+ 

Korkýra Melaina, lat. Corcýra Nigra, osada původně Knidských, dn. Korčula, součást HR§ 385, 35 

Korkyrénové, Korkyrénoi, ill. nárůdek v dn. Bosně (?)§ 33

Korma, nezn. ř. snad v Adiabéně§ 49+

Kornak z Armenie, k.§ 800

Kornéliános§ ath. arch. 251+

Kornéliános z Lebadeie, sofista, o. Métrofanův§ 300+

Kornélios, propuštěnec púnský na Bokchově dvoře§ 106

Koróbios z Itanu na Krétě, prý první Hellén v Kýrénaice§ 631

Koroibos z Élidy§ 776 (Ol.)
Koroibos z Athén§ 1. architektón, 447; 2. 307, arch. 306, 301  

korokotás, krokotás§ viz hyena

Korolevo, obec a archeol. lokalita v Zakarpatské oblasti§ pravěk (1)

Koróné či Koróneia, m. v Messénii; původně se jmenovala Aipeia, po roce 370 byla osada obnovena kolonisty z boiótské Koróneie§ 732, 182

Koróneia, m. v Boiótii§ 550, 525, 447, 394, 353, 347, 316, 294, 224, 172, 171-, 125+ 

Korpilové, Korpiloi, thr. nárůdek v sousedství Sapaiů§ 42

Korragos§ viz Korax, Korrax
Korrhaios z Makedonie, o. Stratoníky, manž. Antigona Monofthalma§ 337

korsár, korsáři§ viz pod piraterie

Korsiai, Korseia, m. v Boiótii nezn. polohy§ 347

Korsika, řec. Kyrnos nebo Korsis, lat. Corsica; Korsové, národ neznámého původu. U Římanů ostrov „proslul“ hořkým medem§ 4000, 1800, 1300, 565, 545, 539, 453, 387, 259, 258, 241, 239, 236, 232, 231, 227, 182, 181, 175, 173, 171, 164, 163, 100, 82, 39, 38-, 41+, 69+, 74+,  

koruna, korunovace, nástup na trůn§ 1. viz diadéma; 2. egyptské koruny, 3236 

korupce, úplatky§ viz také pod Anytos
Korumpovat/dekadzó, dedekasmenos, lat. corrumpó et corrumpí (podplácet a dát se podplatit) hellénské politiky patřilo k hlavnímu prostředku perské diplomacie, později makedonské. Dórodokos byl ten, kdo "bral dary", dával se uplácet. První o korupci soudců v Evropě psal Hésiodos: "hé k'andres agósi dórofagoi/"žrouti darů". Zkorumpovat poradce spartského krále se podařilo roku 446 Athéňanovi Perikleovi, viz tam. Sám Periklés měl přitom v chování ke svým přátelům míru: "Přátelům lze pomoci jen tolik, kolik dovolí bohové/dei men symprattein tois filois, alla mechri tón theón." Jiný z velkých Athéňanů si s pomocí přátelům hlavu nelámal, přímo se tím chlubil, že od toho tu je. Advokát Cicero dokázal promlouvat státnicky asi jako Periklés, ale v praxi to bylo často jinak: "Contra patriam arma sumenda non sunt/proti vlasti se nebojuje."

Jako první v dějinách (Evropy) prý podplatil soudce [kdo něco podobného učinil jako první u Římanů, není tradováno] Anytos z Athén, démokratický politik, vedle básníka Meléta a řečníka Lykóna jeden ze žalobců Sókratových, nepřítel sofistů, milenec Alkibiadův. V době, kdy Athéňané koncem Peloponnéské války u Pylu podporovali Messéňany, byl z údajné zrady doma obžalován. Podle literárního svědectví Platónova první podplatil státního úředníka Kritón, aby mohl navštívit Sókrata v jeho cele smrti. Sofista se divil, jak to, že ho bachař vpustil: "Už se spolu známe, Sókrate, protože sem často chodím, a také ode mne něco dostal," dostal od svého žáka odpověď. O volební korupci viz volby, hetairiá a zde níže. O povolené korupci viz pod dostihy a contrada (Siena).

korupce, úplatnost kněží, první v Evropě§ 824, 491, 58
Zřejmě první, o němž se tradovalo, že uplácel delfskou věštkyni, aby vyhlašovala positivní dobrozdání v jeho prospěch, byl spartský reformátor Lykúrgos. Prý tak doma dosáhl schválení zákonů, které se jinak hodně Lakónům nelíbily. Podvést na náboženských hrách bylo stejné jako podvod kněží. Sparťané zjevně pracovali s klerikální úplatností z Evropanů první, jak též ukazuje zásah delfské Pýthie do spartské politiky roku 491 př. n. l. Kleomenovi I. se podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že jeho spolukrál a sok Dámarátos není synem Aristónovým, svého královského otce.

Za Dámaráta byl zvolen král nový a Dámarátos uprchl k Peršanům. Když se lež provalila, Kobón uprchl z Delf a Periallá přišla o kněžskou hodnost. Velmi moderní konec hyperpodvodu. Dámarátos byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál, on konkrétně v závodě čtyřspřeží.

Pro korupci kněží křesťanských je nejlepším příkladem patriarcha alexandrijský Kyrillos, když v Konstaínopoli v boji proti nestoriánům uplácel lidi od dvora a z kléru. Monotheistická ideologie něco stála: rozdával dárky ze slonoviny, drahé látky, pštrosí pera, peníze nejméně sto solidů až dvě stě liber zlata (= 65 kilogramů), takže si od něho vzal sto liber zlata i nejvěrnější Nestoriův přítel.

V Konstantinopoli prý Kyrillos „investoval“ 1500 liber zlata (= 490 kg). Dosáhl svého, konstantinopolský patriarcha, tedy d. f. jeho nadřízený, Nestorios, resignoval, odešel do kláštera, pak do vyhnanství. korupce, senátorů a politiků§ 395, 187, 112, 111, 107, 58, 57, 55, 44
korupce, v Číně§ 49
korupce u Chetitů§ 1525

korupce ve sportu:
Na 99. olympiadě, tj. roku 384, došlo i k jiné historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější...

Korupčními pokusy o kupčení s tituly, a následně ze zisku z propagandistického efektu, vynikali Syrákúsané. Tak mílétskému Antipatrovi, který zvítězil v boxu dorostenců, nabízeli vyslanci Dionýsia Staršího v Olympii prostřednictvím athletova otce Kleinopatra velké peníze za to, aby se provolat za vítěze jako Syrákúsan. Samozřejmě s tím, že i tak by byl uveden na votivní soše v Olympii. Otec sice peníze jako dar vzal, ale syna dal prohlásit mílétským olympioníkem. Mladý Antipatros se také stal prvním z Iónů, který do Olympie věnoval svou sochu: jejím autorem byl slavný Polykleitos.

Úspěšnější byla syrákúská diplomacie v případě Kaulóňana Dikóna, syna Kallimbrotova. Dikón zvítězil ve své disciplíně, v běhu, pětkrát na pýthijských hrách, třikrát na Isthmu a čtyřikrát v Nemeji. Jedenkrát vyhrál jako dorostenec v Olympii a dvakrát jako dospělý. Jako dorostenec je uváděn jako Kaulóňan, jako muž ale už byl veden jako Syrákúsan (na čemž opět díky Dionýsia Staršího vydělal).

Otázkou zůstává, zda tak učinil před rokem 388 (Ol. 98), kdy Dionýsios I. jeho vlast dobyl, nebo po něm. V prvním případě by to byla vlastizrada, ve druhém případě nechutný vztah k osudům své vlasti...

O století později si syrákúská politika našla novou oběť. Hierónovi lidé uplatili Krotóňana Astyla, který v Olympii třikrát za sebou zvítězil jak ve stadiu, tak v diaulu. V posledních dvou závodech se pak dal ale vyhlásit jako Syrákúsan. Doma se s ním pak rozloučili originálně: jaho sochu odstranili z chrámu Héry Lakínské a jeho dům přeměnili ve státní věznici. Rozsáhleji viz pod hry.

korupce na státní úrovni, příklady (o korupci kněží viz zde výše a rok 491):

Spartský král Agésiláos II. ve válce s Peršany dostal od satrapy Tithrausta třicet talentů zlata, aby opustil jeho satrapii. Sparťan přijal, ale ve válce proti perskému králi pokračoval. Do té doby to bylo nepochybně nejvyšší „výpalné, nebo korupce, s níž se nějaký Hellén či Evropan setkal. Ve Spartě, honosící se kdysi tím, že dlouho neměla vlastní ražbu, se poměry změnily. Konón přemluvil roku 395 Farnabáza k rozeslání po vlastech hellénských peníze na úplatu démagógů, aby přemlouvali spoluobčany k válce se Spartou: byla z toho válka korinthská. 

Po Kleomenově smrti roku 219 bylo skoncováno s vládou pěti eforů, kteří byli nejvyššími představiteli státu od roku 222, a opět byla zavedena tradiční královláda, ovšem v jiných intencích. Rod Eurypóntovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos.

Athénští roku 151 znovu opatřili Órópos vojenskou posádkou. Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achájů. Stratégos Achájů Menalkidás ze Sparty se vypravil do pole a Athénští museli Órópos vyklidit, když ho předtím znovu důkladně vyloupili. Menalkidás dostal údajně od exulantů za pomoc v jejich věci deset talentů.

Skandální římský proces z roku 187 zničil jméno vítěze nad Hannibalem P. Cornelia Scípióna Áfricána a jeho bratra Lucia, viz tam. O procesu není přesnější zprávy, kromě Liviova pobouření v jeho Dějinách. Byli pravděpodobně obviněni z rozkrádání válečné kořisti z tažení proti Antiochovi. Áfricánus prý od krále vzal šest tisíc liber zlata, téměř dvě tuny žlutého kovu, a k tomu podezřele mnohem méně liber stříbra, jen 480. Měl za to Seleukovce ušetřit horších mírových podmínek. Ze stejného důvodu vzali úplatek A. Hostilius (osmdesát liber zlata a pět set stříbra) a quaestor C. Furius (130 liber zlata a dvě stě stříbra).

Scípió zesměšňoval obvinění tvrzením, že do státní pokladny odevzdal dvě stě milionů sésterciů a popotahován že je pro zpronevěru čtyř milionů (podle jiných 24)... Pokud by obvinění Quintů Peteliů byla pravdivá, scípiónovský skandál by byla největší korupční aféra římských politických dějin. Nejostudnější státní korupcí římských elit republikánské éry byl skandál kolem války s Iugurthou Numidským, viz roky 112sqq.  

V Římě byl v únoru roku 59 přijat zákon o ptolemaiovském vládci, jímž byl Ptolemaios XII. Neos Dionýsos vulgo Aulétés uznán králem v Egyptě. Aulétés údajně dal Caesarovi obrovský úplatek, prý šest tisíc talentů. Do událostí v Egyptě roku 55 rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, správce Syrie. Gabinius přijal od Ptolemaia XII. úplatek deset tisíc talentů (tj. více než 260 tun raženého zlata), z nichž ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo, aby mu pomohl zpět na alexandrijský trůn.

Ptolemaios XII. byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu. Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl jmenován římský finančník C. Rabirius Postumus, sledující jediný cíl: jak z Egypta dostat vysoké dlužní částky, kterými byl Aulétés povinován Rabiriovi či Gabiniovi a začal zemi vyssávat.

Jak se s korupcí ve stavebnictví vyrovnali v Efesu viz s. v. Artemísion a konkurs. Kdo z Římanů se ucházel o veřejný úřad, musel se hodně ukázat. Přímá korupce, kupování hlasů, je běžným jevem z posledního století republiky. Triumvirové si konsuláty roku 55 koupili za deset milionů sésterciů. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Lidé si prostě úřad museli koupit, „zasloužit si ho“.

Že takové "vlastnictví" úřadu bylo a je tradičně respektované ve velkých částech světa, ukazuje příklad z roku 1929 uváděný cestovatelem Františkem Čechem-Vyšatou v knize Středem Jižní Ameriky, Praha 1936. Jako zaměstnanec jistého pivovaru v brazilském státu São Paulu doprovázel rozvoz lahví. Když šofér náklaďáku dorazil na hranice se státem Minas Gerais (tehdy podléhal vnitrobrazilský obchod ještě clům), uchopil beze slova nachystanou "basičku" piv a odnesl ji na celnici. Nikdo nepromluvil slovo, šofér se vrátil za volant a jelo se dále... 

Kandidát a jeho přátelé, mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného, dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry.

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním). Kandidát dával na svůj náklad hry, obvykle gladiátorské. Pořádný masakr v circu přišel za republiky na 750 tisíc sésterciů. To bylo hodně peněz.

Ovšem dobře investovaných: vysoké úřady, konsulát, velitelství v čele legií, přináší šanci ve válce a z ní obrovský majetek. Pokud válka žádná nehrozila, tak se vyprovokovala, nebo vymyslela.

Římská megakorupce zřejmě zůstala pravzorem všech pozdějších románských korupcí veřejně volených funkcí. Helléni k tomuto nedospěli: úřady částečně dokonce losovali, nebo bohatší občané nesli náklady úřadu na svých bedrech. Tak kam se cpát?

Zdaleka ne všichni římští aristokraté a jezdci propadli loupeživému vydírání provinciálů. Bezúhonností ve své provincii se chlubil M. Tullius Ciceró, když v letech 51 – 50 spravoval Kilikii s Kyprem (dokonce kořist z dobytého města rozdal celou vojákům). Před ním byl příkladem nehrabivosti, nezištnosti a tvrdému postupu proti publikánům správce Asie roku 95 Q. Mucius Scaevola Pontifex. 

Korúpedion či Kúrúpedion, mí. ve Frygii, později v Lýdii u Magnésie pod Sypilem, snad "Kýrovo pole"§ 281

Když se zřejmě na stejném místě roku 190 znovu bojovalo, tentokrát mezi Seleukovcem Antiochem iii. s Římany, jméno K. už asi zapadlo; podruhé už lokalita šťastná pro Seleukovce nebyla. 

Korybanti, řec. Korybás, pl. Korybantes n. korybantes, lid n. kněží kultu Velké matky bohů, popř. totožní s Kúréty n. Kabeiry§ 1502

Koryfasion§ viz Pylos

Kórykos, mys a pevnost v Drsné Kilikii s hájem v okolí slavným šafránem; snad od chetitského/luwijského boha jménem Kurunta (srov. se jménem Innaraš, oba psáni sumerogramem LAMMA)§ 150, 78-, 151+, 365+ 

Korylás z Paflagonie, dyn.§ 400

Koryllos z Dakie§ viz Skorillo

Kós, ost. a m. v tzv. Dóridě před Halikarnássem, gen. Kóu, starším jménem Meropis podle krále Meropa a jeho lidí Meropů, v tureckých časech pozd. Istanköi, dn. opět K.§ 776, 728, 650, 595, 494, 460, 438, 412, 411, 407, 366, 364, 362, 357, 343, 340, 337, 334, 333, 330, 325, 324, 320, 315, 309, 300, 279, 270, 264, 262, 260, 250, 246, 242, 220, 201, 200, 193, 190, 189, 182, 168, 167, 150, 140, 103, 92, 88, 85, 83, 61, 41, 33, 31, 17, 10, 6-, 9+, 12+, 19+, 53+, 70+  

Kosambí§ viz Kaušámbí

Kosika, ves na dolní Volze v Astrachanské oblasti, archeolog. naleziště§ 35+

Kósis z Albánie, b. Oroizův§ 65

Kosmartidéné z Babylónu, vedl. žena Artaxerxa I., m. Dáreia II. a Arsita§ 424

Kosmás Indikopleustés, "Plavec do Indie", vlastní jméno neznáme, východořím. obchodník a spisovatek§ 245

kosmetika, kosmétiké§ viz móda

kosmos, kosmoi, úředníci ve Filippách Kárských§ 197

kosmopolitismus§ viz universalismus

Kosón ze Skythie, k.§ 107

Kosovo, Kosovë, Kosova§ viz Dardaniá

Kossaioi, Kossajové, bab. Kaššú, národ v sev. Súsiáně, potomci dávných Kassitů (nezaměňovat s Kissioi; viz Súsiána, Súsiové)§ 2346, 324, 317, 168 a viz pod Kassité 

Kossás z Pellény, vůdce ve válce§ 640

Kossika§ viz Kyberniskos Sika

Kossýrá, Kossyra§ viz Cossýra

Kostarika, Costa Rica, středoamerický moderní stát§ 1800

kostky, hra v kostky, alea, lúdus tálárius, řec. kybos, kybeiá, astragalismos, astragalidzó§ 404, 357, 343, 41+, 69+, 81+ a viz pod králové a Músy, hry hasardní

Kostobaros z Idúmaie, manž. Héródovy ses. Salómy (I.), otec Bereníky§ 34, 28

Kostóbókové, Kostóbókoi, lat. též Castabócí, lid snad germánský/odnož Bastarnů (?), pokládáni též za Sarmaty, Thráky, Kelty n. Thráky§ 118+, 167+, 170+, 171+, 176+  

Kóšala, Kóšalí, Kosala, Kóšalové, stát na severu Indie se sídel. m. v Ajódhjá, dn. zhruba oblast Oudh s městem Lakhnaú§ 600, 461, 42+ 

Kóšó, jap. mýthický císař§ 477

Koteiés z Tab, kárský velmož§ 166

Kothélás z Getie/Odéssu, domácky asi Gudila, dyn., o. Médy, manž. Filippa II.§ 340, 339, 337

Kothókidai, attický démos§ 390, 299 

Kóthón z Býzyntia, s. Kalligeitonův, hieromnámón§ 220

Kóthón, př. v Karthágu, obecně označení pro uměle vyhloubený přístavní bazén§ 146

Kothos z Athén, vůdce kolonistů do Chalkidy§ 700

kotinos§ viz věnec, hry

Kotiaion, Kótilion, m. ve Frygii, dn. Kütahya v TR§ 281

Kotínové, lat. Cotíní/Gotíní, kelt. nárůdek sídlící zřejmě na horním Hronu či Pováží na dn. Slovensku; o jejich příp. spojitosti s Volky Tektosagy viz pod Tektosagové§ 10-, 167+, 223+  

Kotisó z Dákie/Getie, vlastně Kotys n. Kosón, dyn.§ 44, 35, 30, 29

Kottón z Bastarnie, vůdce, lat. Cottó§ 179

Kottyfos z Farsálu, velitel maked. oddílů ve Svaté válce§ 339

Kottytó, Cottytó§ viz Máter deum-Kybelé

Kotyóra (pl.), m. na Pontu a v Pontu, pův. osada Sinópských, dn. Altınordu§ 190

Kotys, jméno thráckých vládců, srov. s Cottius, souvisí se jménem thr. bohyně Kottytó/Kotys, totožné zřejmě s fryžskou Velkou Matkou bohů:§
Kotys I., s. Seutha II., b. Rhébúlův§ 383, 368, 365 - 359, 330, 149 
Kotys II., s. Rhaizda§ 277
Kotys III.§ 183, 171, 168, 167, syn Seutha IV.
Kotys IV.§ 100, 88, 87, o. Sadaly I.
Kotys V.§ 80, 57, 48, 45, syn Sadaly I.
Kotys VI.§ 42, 31, 12+, syn Rhaiskúporidův
Kotys VII.§ 42, 28, 22, syn Sadaly II.
Kotys VIII., manž. Antónie Tryfainy, o. Gépaipyridy§ 35, 10-, 12+, 17+, 18+, 38+, 45+   
Kotys IX., k. Menší Armenie§ 35, 13-, 38+, 54+  
Kotys z Athén§ arch. 6, popř. 5 

vládcové na Bosporu Kimmerijském:

Kotys I., s. Aspúrga s Gépaipyridou, b. Mithridáta III., jako řím. občan Ti. Iúlios Kotys Filokaisar Filorhómaios Eusebés§ 38+, 41+, 45+, 90+    

Kotys II., s. Sauromata I., vlastně Ti. Iúlios K. Filokaisar Filorhómaios Eusebés, o. Rhoimétalka§ 90+, 123+, 132+  

Kotys III.§ 227+

kouření§ viz kuchyně

Kou-ťien z Jüe, k., v pinyinu Goujian§ 496, 473

koupele, koupelny§ viz lázně

kouzelníci, kouzelnictví§ viz magie

Kóvind, Rám Náth, president Indické republiky§ 1

Kózá/Kózé, nejvyšší edomské/idúmajské božstvo, "Duha", aram. Qós/Qáws, Qauz, akk. Qauš/Qúsu§ 175, 28

Jako bůh počasí srovnávaný s mesopotamským Adadem uctíván v Edomu před násilnou judaisací, srov. rok 135, v pohoří nesoucí dodnes jeho jméno Džabal al-Qaus/Jabal al-Qaws jižně od Maánu v JOR. V hellénistickém Egyptě ctěn idúmajskými žoldnéři, dtto v Nabatajské Arábii, Židy cítěn jako sok Jahweho.

Kozúlo-kadfizú/Kodzúlo-kadfidzú nebo Kozola-kafisés, Kudžulo Kadfisés (Kujulo), čín. Čchiou-ťiou-čchüe (Qiujiu Que), první k. Kušánů/= Tochar?§ 55