055

 

************************************************************

55.

Ol. 181, 2

257 SE

193 AE

Aristoxenos

a. u. c. 699

Cn. Pompeius Magnus II. a M. Licinius Crassus Dives II.

************************************************************

V rozmezí let 55 až 50 bojoval král Dáků Burebista se zadunajskými Skordisky, přičemž docházelo k plenění v římské provincii Macedonia. Thrácké říše Astů, Odrysů a Sapajů se stejně jako Skordiskové dostali do přímé závislosti na Burebistovi, nakonec po roce 19 do područí římského, viz.

V říši Parthů v domácí válce dvou královských bratrů (od roku 57) porazil Oródés II. Mithridáta III., který musel prchnout do Syrie, kde spolu se svým přítelem Orsamem požádal Římany o vojenskou pomoc proti bratrovi, cf. rok 57. Prokonsul A. Gabinius ho vyslechl a přichystal intervenci do Mesopotamie. Římská armáda prý už překročila na jaře Eufrátés, pak však přišla zpráva, že se do Iúdaie vrátil Aristobúlos II., který právě utekl z Říma, viz zde níže. Veleaktuální se též stala nabídka Ptolemaia XII. Auléta, který za stejné restaurační služby jako Parthové nabídl více peněz a s menším rizikem (viz níže a rok předešlý). Parthská válka čekala na Gabiniova nástupce Crassa...

Mithridátés III. s Orsamem uprchl, resp. byli Gabiniem propuštěni, a vrátili se za Eufrátés. Na krátko vzápětí dobyl Mithridátés Seleukeiu na Tigridu a Babylón (viz příští rok).

V indobakterské oblasti kolem t. r., v době mezi lety 55 až 50, skončila vláda posledního z Eukratidovců a všech dalších známých hellénských panovníků v tomto regionu, krále Hermaia Sótéra (vládl od roku asi 75). Hellénská moc ve Střední Asii a na severozápadu Indie definitivně zanikla, nikoli ale osídlení (srov. údaj o zemi s milionem obyvatel viz v indexu, heslo otroci, počty obyvatel). Zajímavé, že ještě dramatik Kálidása, viz rok 375+, uvádí na scénu jako služky helénské dívky/Javana. 

Země podlehla moci jedné z částí Tocharů/čín. Jüe-č´, viz rok 130, která s nimi přišla z Tárímské pánve do Baktrie, Kušánů: zmocnili se Kófény/Kábulského údolí se čtyřmi dalšími knížectvími z bakterské pentarchie, kde zčásti vládli Tocharové a Indosakové/Skythoparthové (srov. roky 170, 130 a 90, o pentarchii viz v indexu pod Tocharové a Baktrie).  

Novým vládcem nad zeměmi zaniklé hellénské moci v Baktrii se po Sakách stal král Kozúlokadfidzú či Kudžúla-kadfisés, čín. Čchiou-ťiou-čchüe/Qiujiu Que, země včetně ostatních tocharských údělů v pentarchii podle jeho původu Kušán, Číňany zvána Kuej-šang/Guishang. Zemřel ve věku více než osmdesáti let a podle všeho jeho nejstarší syn Sadaškana s titulem dévaputra/syn boží, nápisně doložený, zemřel před otcem. Takže druhým z kušánských králů králů se stal Vima Takto, čín. Jan-kao-čen/Yangaozhen a po něm jeho syn Vima-kadfisés (dataci lze stanovit jen přibližně a nižší chronologii viz v indexu s. v. Kušán)

Jejich nástupci vládli nad oblastí mezi Tárímskou pánví, částí Střední Asie, dn. Tádžikistánem, Afghánistánem, východním Íránem, Pákistánem a severní Indií i s Pátaliputrou na Ganze až po řeku Narmadu zhruba tři staletí, viz jejich jména v indexu s. v. Kušán. Tocharská dynastie byla buddhistická.

Sadaškanovo jméno známe z dedikačního nápisu dynasty Senavarmy z Odi, asi dn. okres Odigram ve Swátu v provincii Chajbar-Pachtunchwa, nejdelšího známého nápisu v kharošthí (obnovení stúpy zasažené bleskem). Jaké byly vztahy mezi Kudžúlo-kadfisem a indoparthským panovníkem Gondofarem, nevíme. Oba se titulovali mahárádža, Kudžula mahárádža mahárádžadhírádža

Nejznámějším z kušánských vládců byl Kaniška I. z 1. st. nebo první poloviny 2. st. n. l., srov. rok 100+. Vystavěl v Péšávaru stúpu vysokou podle čínských cestovatelů prý šest set až sedm set stop (tedy přes dvě stě metrů) se čtvercovou základnou archeologicky ověřenou o více než padesáti metrech, tedy další ze "zázraků" starého věku. V rozích základny stávaly čtyři věže vysoké jako stavba sama s kamennými lvi na špicích. 

Stúpu postavil na místě starší poničené za válek Kušánů s Indoparthy a jeho dílo, které se ocitlo na území dobytého muslimy, zřejmě nepřečkalo 11. století, kdy bylo monotheisty srovnáno se zemí. 

Kaniška uspořádal čtvrtý tzv. velký buddhistický koncil (v Kašmíru, srov. rok 250). Vysílal misionáře do světa a sám prý padl v boji při šíření buddhismu kdesi ve Střední Asii. Velký válečník měl dvě sídelní města: v gandhárském Puškalávatí/dn. lokalita Charsadda u Purušpury/dn. Péšávar v PAK a v Mathuře v záp. části dn. Uttarpradéše v IND.

Indosakové/Skythoparthové, Indoskythové (viz rok 124 a 90, o vztahu pojmů Skythés a Śaka viz v indexu s. v. ) se pod tlakem turkotatarských n. indogermánských Kušánů/Tocharů posunuli z údolí Indu do dn. Rádžasthánu, kde se postupně po vládě, která skončila někdy kolem roku 400 n. l., asimilovali. Jejich státní útvar, resp. panující dynastie, se nazývaly Kšatrapa/"Satrapie". Posledním velkým králem Saků na severozápadu Indie byl Azés II. (?), viz rok 20 n. l., kdy se v regionu dostaly k moci dynastie Indoparthů. 

První dynastie nazývaná Kšaharáta měla dva panovníky Bhúmaku a Nahapanu, vládnoucí s nástupci v 1. st. n. l. až asi do roku 124/5 n. l., kdy jejich doménu obsadil král Ándhrů Gautamíputra, největší z dynastie Sátaváhanů (srov. rok 22 a viz seznam panovníků v indexu s. v. Sakové)

Druhou dynastii založil Čaštana roku 78 n. l. a v přímé linii skončila roku 304/5 n. l. smrtí krále Višvaseny. • Není jednotného výkladu této části indických dějin. Jména panovníků známe z mincí a souvislosti lze těžko odhalovat a interpretovat, viz jejich jména v indexu s. v. Sakové. 

Původ tzv. éry Saka, éry Saků/Śaků, sakanripakála, jejímž prvním rokem je až rok 78 n. l. (začala 3. března, resp. jarní rovnodenností), začátek vlády krále Saků Čaštany, který v Udždžainu/řec. Ozéné svrhl po 135 letech dynastii Vikrámovu (? srov. ale v indexu pod éra), nebo od začátku vlády Kanišky I. (78 - 144 n. l.?). Je úřední celoindickou hinduistickou datovací érou dodnes, redefinována v soudobé indické ústavě 22. března roku 1957.

Jiná hinduistická éra spojovaná se Saky, vikrám samvat/"Vikrámova éra", začíná 23. února 57 př. n. l., údajně datum porážky Śaků v okolí Udždžainu Vikrámou/Vikramaditja, králem Málwy (moderní badatelé o jeho existenci pochybují a mívají ho za Mauova nástupce jménem Azés, srov. zde níže). Éra není tak rozšířena, třebaže byla roku 1949 uzákoněna indickou ústavou. Je úřední datovací érou v Nepálu a její lunární kalendář začíná novoluním v měsíci čajtra/chaitra, juliánským březnem/dubnem. Mughalský císař Akbar narouboval arabskou éru „od hidžry“ (anno hegirae: 1 AH = 622 AD) na samvat a severoindičtí mohamedáni začali užívat éru faslí (per. úroda, z arab. slova pro rozdělování). Jejím prvním rokem byl rok 1612 éry samvat, 963 a. h., tj. 1555/6 n. l.

Vedle sacké éry a Vikrámovy/samvat n. kála bývaly v užívání mimo jiné datace podle Gupty začínající rokem 319 n. l., Kálačuri-Čedí (248 n. l.) a Harsa (606). Moderní dohady o dataci indoskythských a indobakterských dějin často odvisí od datace uvedené na dedikačním nápisu stúpy z Bádžauru zasvěcené Ruchanou, manželkou apráčského panovníka Vidžajamitry, jím samým a stratégem Indravarmou se svými rodinami. Stúpu zasvětil 27. roku své vlády, jak vypočítává, která byla 73. rokem éry zvané Azova a 201. javánské/javana (iónská), tedy hellénská/makedonská začínající rok na podzim. Aniž by to pro to byl nějaký důkaz, vycházívá se při dataci z toho, že éra krále jménem Azés začínala na podzim roku 58/57 př. n. l., bývá tedy ztotožňována s Vikrámovou érou, tím pádem se "iónská éra" počítala od roku 186/185 a nápis že povstal v roce 16 n. l. (73. Azovy éry); Vidžajamitra podle toho nastoupil na trůn roku 7 př. n. l. Srov. též rok 185 a 155. 

K roku 57- se vázával začátek vlády Kušánů nad částmi Indie (Kudžúla-Kadfisés), později rok 78+; existují i jiné chronologie a jako celé staré indické dějiny, nemají pevného záchytného bodu. 

Z židovských dějů: Internovaný král/vzdorokrál Židů Aristobúlos II. uprchl se svým mladším synem Antigonem z Říma (srov. ale versi o jeho popravě roku 61; viz rok 57 a zde výše). Dával dohromady vojsko, údajně osm tisíc mužů včetně tisícovky, kterou s sebou přivedl Peitholáos: důstojník Antipatra Idúmajského velel oddílu v Jerúsalému, ale zběhl, viz o něm roku 52. S těmi všemi se Aristobúlos pokoušel obnovit opevnění Alexandreia, tábořil kdesi v pustině před Machairem. ● Antipatros Idúmajský podporoval římské tažení do Egypta proviantem a řídil posléze obranu proti Alexandrovi.

Zatímco Gabinius táhl na Egypt, viz zde níže, pověřil likvidací Aristobúlovy války M. Antonia, svého syna A. Gabinia Sisennu a jistého Serviana. Jejich oddíly snadno Židy porazily, pět tisíc jich padlo, dva tisíce unikli na jakýsi pahorek, jak dopadli, nevíme, a s tisícem mužů se Aristobúlos probil římským středem do ruin Machairu. Zde se po dvou dnech i se svým synem Antigonem vzdal a Gabinius je poslat zpět do Říma k Pompeiovi, jehož byl zajatcem a vedeným v triumfu. Z rozhodnutí senátu zůstal Aristobúlos v Římě, do vlasti k matce se směly vrátit jeho děti Antigonos a Alexandra, Alexandros II. v Iúdaji po své porážce žil, snad u své matky (srov. roky 57, 49 a 38)

Zatímco Gabinius působil v Egyptě (viz loňské triumvirátní dohody a zde níže) opět povstal Alexandros II. Ovládl velkou část Iúdaie, židovské protivníky oblehl na hoře Grízím/Garizim a pobil dokonce několik římských posádek. Gabinius pověřil Antipatra, aby se o Alexandra postaral a sám se vrátil od egyptských hranic: usurpátor byl se svým třicetitisícovým vojskem u hory Tábór/řec. Itabyrion poražen, deset tisíc jeho vojáků padlo, ostatní se rozptýlili. Tradovalo se, že všechna vítězství Římanů získal či rozhodl M. Antonius. Po těchto událostech, po zastavení parthského tažení a zřejmě po egyptském dobrodružství měl Gabinius ještě porazit arabské Nabataje. 

V Jerúsalému mělo dojít podle návrhů Antipatra z Idúmaie k dalším úpravám ve státní správě (srov. rok 57)Gabinius rozdělil po makedonském vzoru z roku 168 území iúdského království na pět částí s vlastními sněmy/synedria, symbúlai. Na rozdíl od Makedonie, kde se lidé z merides nesměli stýkat, a to ani obchodně, židovské pentarchie neměly charakter protektorátních státečků. Rady řízené aristokraty sídlily v Jerúsalému, v Gadarách, v Amathúntu, Jeríchu a v Sepfóridě (jeden zdroj uvádí namísto Gadar Dóry, obě města však od roku 63 Pompeiem vyňata z židovské správy, srov. tam). Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem kultu. 

Podle římského pojetí, stejně jako v Makedonii, byli teď Židé osvobozeni od královské správy a tudíž útlaku. Válka o vládu nad Jerúsalémem tímto neskončila, viz dále rok 52 a rok 37.  

Údaje o Aristobúlovi II. a jeho synech z let 61 až 55 jsou zmatené a těžko rekonstruovatelné. Snad je tato verse pravděpodobnější, než Aristobúlova smrt roku 61 (srov. roky 61, 57 a 49).

Do událostí v Egyptě rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, prokonsulární správce Syrie, aniž by se ohlížel na dva roky starou Sibyllinu věštbu (srov. tam, předešlý rok a zde výše). Gabinius přijal od Ptolemaia XII. Nea Dionýsa úplatek deset tisíc talentů (= 240 milionů séstertiů, tj. více než 260 tun raženého stříbra či dokonce zlata, z něhož ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo), aby mu konečně pomohl zpět na alexandrijský trůn. Nový Dionýsos žil od roku 57 až do dubna 55 v Efesu, viz k tomu rok 58. 

Na jaře se Gabinius bez pověření senátu, ale na Pompeiův, tedy triumvirátní písemný pokyn, konsula t. r., zrušil své plány s útokem na Parthy a vydal se s vojskem ze Syrie na Egypt. Zákon kromě toho zakazoval správcům opouštět provincii a vést válku jinde. Na ochranu provincie zanechal svého nezkušeného syna A. Gabinia Sisennu s hrstkou vojáků a za prokonsulovy nepřítomnosti v ní řádil banditismus a piraterie; nic bližšího o syrských poměrech této doby nevíme. O invasi do Říma neinformoval a aby si zajistil klid, poslal nějaké peníze oběma konsulům.

Velitelem jízdy na tomto tažení byl M. Antonius (28), pozdější triumvir. Roku 58 patřil v Římě krátce k partě Clodiově, viz tam, pak se uklidil do Hellady "studijně" za uměním řečnickým a bojovým, kam, nevíme, a zde přijal Gabiniovu nabídku k účasti na jeho správě Syrie; jako soukromník ale cestovat nechtěl, ale hned jako velitel jízdy. Cestou do Egypta se zapletl do židovských záležitostí, viz zde výše, uložil Židům tribut a Římany byl poražen král Nabatajů Obodás II. (pokud se tak nestalo ještě před parthským tažením Gabiniovým, srov. výše)

V Alexandreji spatřil M. Antonius poprvé svou osudovou lásku, princeznu Kleopatru, tehdy čtrnáctiletou, viz rok 41sqq. Oddílu keltských a germánských žoldnéřů zanechaných v Alexandreji se skupinou římských zběhů jako Aulétovu gardu se říkávalo gabíniovci/gabíniání, viz rok 67 a 49. Brzy se domestifikovali, měli rodiny s dětmi a egyptské straně zůstali za Caesarovy invase věrní, viz rok 49. • V římském vojsku byli tehdy Germáni poprvé v žoldu, oddíl o šedesáti jezdcích, asi důsledek Caesarových válek gallských: Germáni poprvé v historii v Asii a v Africe. V občanských válkách později bojovali Germáni na obou stranách.

Antonius se svou jízdou obsadil královské garnisonní město Pélúsion. Koncem asi března, někdy před 23. dubnem, kdy zpráva dorazila do Puteol/Říma, byli v bitvě u Pélúsia Egypťané poraženi a král Archeláos padl (na trůnu seděl jen šest měsíců). Bylo zaznamenáno, že Egypťané královského vojska byli podobním svým králům: neskonale líní. Když Archeláos nařídil po odchodu armády z Alexandreie vybudovat ležení s příkopem a valy, vzpouzeli se, aby ty práce dal dělat na útraty státu/ut id opus publica pecunia faciendum locaretur

Pochovat Archeláa dal jeho přítel M. Antonius, jenž také v Pélúsiu vzápětí zabránil králi Aulétovi v rozsáhlých represáliích na Egypťanech/vojácích (?). M. Antonius po egyptském tažení odešel do Gallií k Caesarovi, kde po jeho boku a s různými úkoly válčil do roku 50, viz tam. Na Pompeiův pokyn zanechal Gabinius v Alexandreji na ochranu dosazeného krále oddíl Římanů, kteří později přešli do služeb Aulétových dětí a z nich se mimo jiné rekrutoval Pompeiův vrah, viz rok 48. 

Po návratu do Alexandreie, odkud byl Nový Dionýsos vyhnán roku 58, však král vypsal rozsáhlé proskripce. Dal odstranit i svou dceru a královnu Bereníku IV. (vládla od roku 58, narozena roku 79); vraždil a ukládal daně, aby se dostal k penězům a mohl platit Římanům; kolik a komu všude dlužil známo není.

Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu, loutka v rukách římské politiky a bankéřů. Jeho druhá vláda trvala do roku 51. Se svými dvěma kluky a dvěma děvčaty byl kultovně ctěn jako Theoi Neoi Filadelfoi (doloženo z května 52), viz jejich výčet roku 69. Někdy roku 52 nebo začátkem 51 učinil Aulétés nejstarší z nich Kleopatru VIII. za svou spoluvládkyni, viz dále rok 51.  

Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl finančník C. Rabirius Postumus. Římský rytíř, syn bankéře C. Curtia s Rabirií, o němž Cicero prohlásil, že to byl "fortissimus et máximus públicánus", tedy i dobovými měřítky vzato pěkně brutální, se jako soukromník přidal ke Gabiniovu tažení a sledoval jediný cíl: jak z Egypta dostat gigantické částky, jimiž byl Aulétés povinován Rabiriovi a Gabiniovi (viz výše a k tomu ještě závazky z římského králova pobytu). 

Adoptován byl C. Rabiriem, strýcem z matčiny strany, viz o něm roku 100 a 63, když otec zemřel před jeho narozením; proto Postumus. Oblékal se po egyptsko-hellénsku/palliátus, vyházel zkušené výběrčí daní, dosadil své, a začal zemi tvrdě vyssávat. Do své kapsy dokonce strkal výnosy z exportu papyru, plátna a skla, peníze, tedy regalia, která vždy patřila bezvýhradně králům (viz následující rok). Po návratu do Říma měli Gabinius a Rabirius problémy se žalobami, viz rok následující. 

Egypt byl po celý hellénismus velmi bohatou zemí a Ptolemaiovci svou velkorysou zahraniční politiku o zdroje Ponilí opírali. Ještě za Ptolemaia Auléta činil roční výnos země pro královskou pokladnu, tedy jakési HDP starého Egypta, 12 500 talentů. Bylo to v době, kdy výnosy polností upadaly špatným hospodařením, ale též častými výpadky povodní na Nilu: nejnižší zmiňovaná hladina vody, která vedla k neúrodě ze sucha/abrochiá, byla zaznamenána kritického roku 48. 

Dva roky předtím v říjnu vydala Kleopatrá VIII., dcera Aulétova, edikt nařizující svoz obilí z venkova pouze jediným směrem - do Alexandreie. Překročení zákazu trestala královna a Nová Ísis, jak se dávala uctívat, smrtí. Egyptský venkov nebyl s to udržovat v plném rozsahu zavodňovací zařízení, pole zůstávala ladem, lid prchal ze svých vsí/anachórésis

Roku 60 královský výnos povolil dědictví klérů, pozemků přidělovaných králem vojákům s tím, že mají se svými syny brannou povinnost pro mobilisační případ, ženám. Umožnilo to pravděpodobně přechod vlastnictví z pronájmu státní (= královské) půdy do soukromých rukou, pokud se žena provdala. Co se totiž stalo s vojenskými povinnostmi nových majitelů, známo není.

Ptolemaios Aulétés přes stále ještě bohaté zázemí dokázal nadělat obrovské dluhy. 

Král rozhazoval pohádkové dary: velkolepě obdaroval Pompeia roku 63, Caesara čtyři roky na to, deset tisíc talentů daroval A. Gabiniovi (respektive: slíbil), dary přinášeli do Říma jeho vyslanci, kupy zlata. Když se dostal podruhé doma k moci, začal snižoval obsah stříbra v tetradrachmách, které do té doby držely vysoký standard ryzosti. Zato se o jeho vládě dá uvést i to, že do Alexandreie přivedla renesanci intelektuálního života. Aktivisovaly se opět filosofické školy, odtud povstal směr eklektický, tolik módní v Římě konce republiky a éry augustovské, viz v indexu s. v. školy (3 & 4).

Jinak ale byl král zjevně netolerantní. Jako Nový Dionýsos dbal na dodržování zvyklostí o dionýsiích. Když mu jakýsi udavač donesl, že jinak neznámý akadémik Démétrios pije jen vodu a o slavnostech svého božského jmenovce se nepřevléká do ženského, musel filosof veřejně pít víno a tančit v ženských šatech do rytmu bubínků; jinak by prý přišel o život.      

V Galliích se C. Iulius Caesar po jarní konfrontaci s Germány, viz narrativum roku předešlého, vypravil poprvé přes Rýn. Vyzval Sugambry, aby mu vydali Usipety a Tenktery loupící v Gallii, ale ti mu odpověděli, že římská moc končí na Rýnu. To Ubiové se o své vůli stali prvními z germánských nárůdků žijících za Rýnem, s nimiž Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu. A byli též prvními z Germánů, kteří se plně asimilovali do římského světa a dokonce se přejmenovali na Agrippiňany, srov. pod CCAA. Byli soustavně ohrožováni Suéby; srov. rok 58 a 56 a viz dále rok 53 a 38, a nyní sami Caesara vyzvali, aby Rýn překročil a pomohl jim.  

Stalo se a Římané byli s armádou vůbec poprvé v Germánii. Stavba kolového mostu trvala od svozu materiálu deset dnů a legie na pravém břehu Rýna pobyly jen osmnáct dnů, aniž by se dostaly do bojového kontaktu s nepřítelem. Sugambrové odešli z části svého území s celým svým majetkem, co zbylo Římané s jejich usedlostmi spálili a legionáři sklidili sugamberská pole. Navštívil Ubie a Suébové se před Římany ukryli v lesích a chystali se na bitvu s nimi. Caesarovi však šlo pouze o demonstraci síly a o podporu Ubiů. Po návratu z výpravy dal most strhnout/pontemque rescidit. Pro římské válečnictví to byla novinka, armáda ještě nikdy most přes tam velkou řeku nestavěla a událost svědčí o tom, jak kvalitně byly týlové služby legií vybaveny. Nicméně Caesar ve svém podání gallské války o žádném inženýrovi, který by řídil práce, nemluví.

S novátorskými armádními expedicemi však t. r. neustal: chystal se do Británie, odkud dostávali kontinentální Keltové podporu. Konsultoval s obchodníky, kteří na ostrov dojížděli, vyslal s válečnou lodí tribuna C. Volusena Quadrata, aby se rozhlédl, sám s legiemi napochodoval na území Morinů, kteří se mu poddali, a sezval ke konci armádního léta flotilu, s níž loni porazil Venety, zřejmě do jiné lokality než Itius roku následujícího. Před vyloděním přijímal vyslance ostrovních kmenů, kteří se nabízeli pod ochranu Říma a vyslal s nimi jako vyjednávače Commia, jehož loni provolal králem Atrebatů. Volusenus se vrátil po čtyřdenní plavbě zpět, vylodit se na ostrově neodvážil. 

27. srpna po půlnoci se Caesar se dvěma legiemi na osmdesáti nákladních plavidlech přepravil do Británie, kde byl jeho protivníkem král Katuvelaunů Kassivellaunus: římská armáda poprvé v Británii. Dorazil na dohled ozbrojených ostrovanů o zhruba desáté hodině, vyčkával a vylodil se za odporu domorodců až kolem třetí hodiny odpolední. Když Keltové neuspěli, prostřednictví Commiovým, kterého původně hned po vylodění zajali, ale teď pro tento účel propustili, žádali o odpuštění a nabízeli rukojmí.

Britanům však brzy došlo, že Římané nemají jízdu, kterou čtyři dny po vylodění rozptýlila náhlá bouře, když vyrazila na osmnácti plavidlech k Británii. Lodě byly zahnány zpět k pevnině, zásobovací plavidla kotvící u ostrova vysoký příliv z velké části zničil a Caesar ztratil spolehlivé spojení s pevninou, takže se římská armáda ocitla bez menáže. 

Vytráceli se tedy z římského ležení a chystali odboj. Přepadli při pícování jednu z legií (vii.), ale byli odraženi a o několik dnů později, dokdy obě strany drželo v táborech bouřkové počasí, Římané Britany porazili v bitvě před svým ležením. Žádajícím o mír na to zdvojnásobil počty rukojmí s tím, že je musejí předat na pevnině. 

Už před rovnodenností (23. září) se o půlnoci z ostrova na opravených lodích stáhl, aniž by kromě propagačního efektu něčeho dosáhl. Viz druhou expedici roku následujícího (a třetí roku 43 n. l.). Po návratu přepadli loupeživí Morinové oddíl tří set Římanů, který se však ubránil a dočkal pomoci. T. Labienus s oběma "britskými" legiemi pak Moriny snadno pacifikoval, neboť t. r. byly mokřiny vyschlé a Keltové neměli kam utéci; která část národa přežila, nevíme. Zemi neklidných Menapiů do zimy zničily oddíly legátů Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cotty, většina populace se stačila ukrýt v hlubokých lesích. 

Legie přezimovali u Belgů, Caesar opět odešel do Přední Gallie a Illyrie, kde vystrašil provinční hotovostí loupeživé Pirusty, odsoudil je k náhradě škod a museli vydat rukojmí. O rok později se situace s Pirusty opakovala a Illyrové pod pohrůžkou ozbrojené akce vydali ještě více rukojmí a podřídili se arbitráži o náhradě škod.

V Římě senát nařídil dvacetidenní díkůvzdání bohům za tak neobvyklé skutky v římských dějinách, třebaže vykonané armádní cesty za Rýn a Oceán byly podniky ryze symbolické (srov. s rokem 57).  

V Přední Hispánii povstali Vakkajové se spojenci. Prokonsul Q. Caecilius Metellus Nepos ml. je sice porazil, ale neuspěl s obléháním Clunie, města Arevaků, odkud byl zahnán. Povstání se však uklidnilo a prokonsul je nedokázal donutit k poddanství. Metellus Nepos se vrátil do Říma, kde následujícího roku zemřel.

V Římě noví konsulové potvrdili úmluvy z Luky. M. Licinius Crassus připravoval tažení proti Parthům, Cn. Pompeius dostal přiděleny Hispánie a Afriku, ale nikam nepospíchal a dával země spravovat přáteli legáty. K tomu dostal Pompeius čtyři legie, z nichž dvě poskytl Caesarovi na gallské války, kde mu bylo imperium prodlouženo o dalších pět let. Aby si uchoval imperium a mohl rozhodovat o legiích, žil Pompeius mimo hranice Města; v jeho zdech by velitelské pravomoci neplatily. 

Návrh na přidělení provincií přednesl tribun lidu C. Trebonius/lex Trebonia, proti se stavěl M. Porcius Cato. Dostal dvě hodiny, aby promluvil na sněmovišti. Jakmile mluvil dál, byl úředně vyveden z fora, nicméně vrátil se. To se několikrát opakovalo, až ho dal Trebonius odvést do vězení. Vyprovázen však davem, tribun se zalekl a pustil ho. Cato varoval Pompeia před Caesarem, t. č. v Galliích, aby nepočítal na věčnou dohodu s ním.

Kuriosní událostí bylo bezpochyby, když senát v únoru na návrh konsulů přijal opatření proti předvolební korupci/ambitus. V čem byl jiný od předešlých zákonů a od zákona M. Licinia Crassa, viz zde níže, známo není, ledaže jeho přísnost spočívala v tom, že žalobce vybíral tribui porotních soudců a žalovaný mohl odmítnout jen jednoho. Již ve starém věku psali autoři, že Crassus s Pompeiem se nedostali do úřadu penězi, ale násilím... 

V září se poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadle, vybudovaném Cn. Pompeiem Magnem, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52. Není jasné, zda jeho stavitelem byl Pompeiův oblíbený propuštěnec, extremně bohatý Démétrios z Gadar, manžel obdivované Augé (?), viz v indexu pod divadlo a otroci 1. Událost doprovázely t. r. hry v cirku s masivním vyvražďováním lvů a slonů, viz o ní v indexu s. v. divadlo a slon. Mezi sochařskou výzdobou byla též podoba Eutychidy z Trall, matky třiceti dětí, z nichž dvacet žilo v době jejího pohřbu, viz s. v. ženy (2). 

Krátce před 15. listopadem opustil město M. Licinius Crassus Dives, aby se vydal jako Gabiniův nástupce ve správcovství Syrie na své parthské tažení, kde tušil snadné zisky: jak se ukázalo, poměry v Parthii se mezitím konsolidovaly, viz zde výše, a Crassus dorazil zoufale pozdě.  

Proti triumvirátu, dělení moci mimo senát a proti válce s Parthy, s nimiž měli Římané přátelské vztahy od časů Sullových, Lucullových i Pompeiových, viz rok 92, aktivně protestoval tribun lidu C. Ateius Capito, který dokonce nakrátko Crassa zatkl a při jeho odchodu do války ho proklel jakýmisi zlými kletbami. Ateius nebyl ani pompéjovec, ani caesarián a jeho osud po roce 46 neznáme; zjevně nebude shodný se stejnojmenným právníkem, viz rok 50, ale jeho asi otec. 

Censory let 55-54 byli M. Valerius Messala Niger, cos. 61 a interrex t. r., když tribunové blokovali konsulární volby, aby se do úřadu dostali triumvirové, viz zde výše, a P. Servilius Vatia Isauricus, cos. 79.

Oba konsulové byli se svými lidmi legislativně plodní. Tribun lidu C. Trebonius prosadil s jejich vůlí zákonem/lex Trebonia, aby Crassus směl odejít s proconsulární pravomocí na pět let do Syrie (a do války s Parthy), Pompeius do Přední a Zadní Hispánie/H. citerior, ulterior: zatímco Crassus odcestoval do záhuby, Pompeius se z Města nehnul a řídil své provincie po celou dobu prostřednictvím legátů. 

Lex Pompeia Licinia prodlužoval Caesarovo velení v Galliích, lex Pompeia iudiciaria nařizoval, že soudci musí vykazovat nejvyšší census, a lex Licinia de sodaliciis/Liciniův zákon o (politických) spolcích zostřoval volební protikorupční zákony, o předvolebním uplácení tributních spolků, srov. rok 67, 63 a zde výše, první užití zákona patří do roku 54, viz o něm roku 58. Oba konsulové chystali zákon na omezení životních nákladů, další opatření proti luxusu/lex sumptuaria, srov. rok 97, v němž sami žili, ale řečník Q. Hortensius Hortalus jim návrh zákona rozmluvil.  

Propraetor Sardinie M. Aemilius Scaurus, viz o něm roky 64sqq. a 58, byl žalován přičinlivým P. Valeriem Triariem za vydírání provincie a za špatné chování k obyvatelstvu, jménem znám jistý Bostar, ale jeho obhájce M. Tullius Cicero byl úspěšný (řeč se nedochovala v celku). Následujícího roku již Scaurus, manžel Mucie Tertie, s ní se po svém návratu z Východu (asi už roku 61, nejpozději roku 58; srov. o ní roku 60) rozvedl Cn. Pompeius, Scaurův patron, štěstí s Ciceronem neměl: žalován tentokrát pro úplatkářství/de ambitu neuspěl a odešel do exilu a už o něm nebude slyšet. O Mucii Tertii se v Římě drbalo, že v době Pompeiovy nepřítomnosti mu byla nevěrna s C. Iuliem Caesarem.  

Lid si přitom Scaurus, jehož rodina si hodně polepšila za Sullových proskripcí, naklonil roku 58, kdy byl aedilem, velkolepými hrami: o jeho pravděpodobně největším evropském divadle viz tam a v indexu s. v. Jeho stejnojmenný syn stál v občanské válce na straně Sex. Pompeia, jehož byl nevlastním bratrem, pak M. Antonia a na přímluvu matky byl pardonován Augustem; více o něm známo není. Synem tohoto Aemilia Scaura byl Mam. Aemilius Scaurus, jímž roku 34+ rod vymřel, viz tam. 

28. dubna o floraliích pořádal hry aedil C. Messius, tribun roku 57. K představení patřilo vystoupení římských prostitutek, což nemusely být jen otrokyně, předvádějících nahé gladiátorské souboje. Přihlížel též M. Porcius Cato, který podle všeho divadelní program neznal, a pobouřen se zvedl k odchodu; přemlouval ho jeho důvěrník a stín M. Favonius, který se hlásil ke kynismu, vzácný to úkaz pro republikánský Řím. 

Čas Crassova konsulátu je poslední možný, kdy se ucházel o příměstskou villu vestálky Licinie. Tolik po lokalitě toužil a ženu navštěvoval, až se dostal do řečí a jinak neznámý Plotius ho žaloval za nedovolené styky. Crassova nenasytnost byla důkazem pro soudce a stejně tak byla osvobozena vestálka; villu nakonec magnátovi prodala a asi to byl jeho poslední pozemkový nákup.

Někdy před touto událostí dorazili do Říma jacísi lidé s poslední vůlí L. Minucia Basila (jiného než stejnojmenného praetora roku 45 a caesarovraha, viz rok 43, možná svého syna?). Dokument byl evidentním podvrhem a legalisovat ho mělo to, že jako další dědicové byli uvedeni Crassus a Q. Hortensius. Oba významní Římané přesto dědictví přijali, ale zda-li u toho zůstalo, nevíme. 

Snad 10. října asi t. r., v den, kdy bylo Vergiliovi patnáct, zemřel epikúrik a literát T. Lucretius Carus (44), autor dochovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá. O jeho životní dráze není známo nic než to, že podle jednoho monotheistického autora zešílel po vypití jakéhosi nápoje lásky.

Jako zajatec A. Gabinia přišel do Říma Tímagenés z Alexandreie, rhétór, sofista a historik a pozdější přítel Asinia Polliona, to když si to rozházel u Augusta; vykoupen byl Faustem Corneliem Sullou, synem diktátorovým, a usadil se v Římě. Byl autorem historického díla O Keltech, O králích/Peri basileón, což byly pravděpodobně světové dějiny až do Caesara, a spisu o Augustovi; když však upadl v jeho nemilost a přišel o možnost přednášet v Římě, neboť se vyjadřoval velmi otevřeně, prostě knihu o světovládci spálil. 

Tímagenés, syn královského směnárníka-bankéře/argyramoibos a zřejmě rodilý Egypťan, žil po vyhnání z Říma v Tusculu a zemřel v Albanu, když se pokoušel po obědě vyblít a zadusil se; srov. o něm v indexu s. v. dějepisci (2). Jeho biografii složil historik Euagorás z Lindu, autor učebnice řečnictví o pěti knihách a jistě zajímavých, ale ztracených dějin egyptských královen. 

Z Tímagena se zachovalo pouze několik citací, proto se lze na základě ohlasů pouze domnívat, že mohl patřit k nejvýznamnějším hellénistickým historikům, že ovlivnil Asinia Polliona a že jeho dílo O králích mohlo být podkladem Cn. Pompeiovi Trogovi, rodem Vokontiovi, prvnímu z keltských dějepisců, pro jeho Filippské dějiny/Historiae philippicae, uchované pouze v excerptech jistého M. Iuniana Iustina Epitoma rerum Philippicarum libri lxiiii (snad 3. st. n. l.?). Trogus byl vrstevníkem Liviovým a jeho otec byl tajemníkem Caesarovým a jeho tlumočníkem pro keltštinu. Filippské dějiny zřejmě byly vedle Liviova díla nejrozsáhlejším historickým spisem v latině, třebaže to pravděpodobně byl v jádru pouze překlad historiků hellénských, dokonce byl vysloven názor, že to byl latinský překlad Tímagenova díla o králích.  

Kolem t. r. se v Cordubě narodil historik a řečník L. Annaeus Seneca starší, autor učebnice rhétoriky. Zemřel někdy v letech 39 nebo 41 našeho letopočtu. Rovněž v Hispániích se narodil M. Porcius Latro, učitel řečnictví, přítel Seneky staršího a spolu s ním žák Marilliův, řečníka/sofisty blíže neznámého. Porcius Latro byl sečtělý, jeho škola v Římě prosperovala a zajímavý byl tím, že neposlouchal projevy svých žáků a že jezdíval za odpočinkem od svého akademického života do Etrúrie za lovem a sedlačením. Jeho konkurentem byl Arellius Fuscus, viz o něm v indexu s. v. rhétores. Zemřel roku 4.

Pravděpodobně z Latia byl i jeho vrstevník, elegický básník Albius Tibullus, který zemřel snad roku 17 (autorovo jméno neznáme celé). Tibullova rodina zřejmě patřila mezi ty statkáře, kteří přišli roku 41 při rozdělování půdy mezi Antoniovy a Octavianovy veterány o velkou část majetku, ne-li celý. Jako literát nesnášel Tibullus válečná themata a přidal se k přátelům Valeria Messaly. 

Na rozdíl od literátů Maecenatovy skupiny (např. P. Vergilius Maro, Q. Horatius Flaccus, Sex. Propertius) sloužící v mnoha ohledech jako součást principovy propagandistické mašinerie, v zachovaných Tibullových elegiích není slovo Augustus. Za to jeho osobní poesie obsahuje oslavu Venuše znalou fíglů, jak se dostat k milenkám, prchnout před manželem a jak lásku skrývat. 

Thema rozvedl po Tibullově smrti (osobně se nikdy nesetkali) Ovidius ve sbírce Ars amatoria a bylo možné, že se mu verše staly osudovými. Jeho vztah k režimu, který vzešel z občanských válek, je zřejmý z úvodních veršů jeho zachované sbírky elegií: "Majetky jiný ke žlutému sobě ať hromadí zlatu a ať si vlastní mnoho jiter obdělávané půdy, toho bude starost soustavná děsit z blízkosti nepřítele... Mne však má chudoba nechť provází životem netečným, jen když můj krb bude zářit stálým ohněm/... me mea paupertas vitae traducat inerti, dum meus assiduo luceat igne focus."