187-185
************************************************************
187.
Ol. 148, 2
125 SE
61 AE
(Theoxenos I.)
a. u. c. 567
M. Aemilius Lepidus I. a C. Flamininus
************************************************************
Boiótarchem tohoto roku byl Hippiás (II.), po něm Alketás. Následují jména, která jsou opět nezařaditelná, a to až do roku 177 (srov. naposledy roky 196 nebo 190).
Král Ptolemaios V. Epifanés vyslal v zimě 188/187 ke spolku Achajů posly pod vedením Démétria Athénského (viz k němu u roku 189), aby obnovil staré spojenecké smlouvy. Achajové byli proegyptští od začátků svého spolku již za krále Filadelfa (srov. rok 280); na spolkovém sněmu v Kleitoru jednal s Alexandrijskými Filopoimén. Achajští vyslanci Lykortás z Megalopole, Theodóridés a Rhósitelés, oba ze Sikyónu, se pak vydali do Alexandreie dohody potvrdit.
Sparta, resp. její protiachajský blok, hledala ve stejné době pomoc proti Filopoimenovi v Římě, viz rok předešlý. Mluvčím vyhnanců byli Areus a Alkibiadés. Obviňovali přímo Filopoimena a povedlo se jim umluvit konsula M. Aemilia Lepida, aby napsal do Acháie dopis vytýkající spolku nesprávný postup proti Spartě. Filopoimén na vysvětlení achajského postupu, tedy svého, poslal okamžitě jako vyjednávače do Říma Níkodéma z Élidy, to byli ještě oba Sparťané ve Městě, odpověď senátu však byla záměrně nejasná.
Příznivce Sparťané měli: Q. Caecilius Metellus a Aristainos, stratégos roku následujícího, se ostře postavili proti Filopoimenovým změnám v lakedaimonské ústavě, senátu se nelíbily vraždy v Kompasiu ani stržení hradeb, ale k žádnému protiachajskému kroku se senát nerozhodl.
Novým stratégem spolku Achajů se na podzim stal posedmé (?) Filopoimén, v úvahu ale připadá i jméno Archontovo (srov. rok 190).
V Thessalii byl tágem na tento rok Androsthenés z Gyrtóny. Jeho jméno je z této doby doloženo též jako agonotheta lárisských eleutherií na stéle se seznamem vítězů asi z t. r., srov. rok 184. Vypukly spory Thessalů s králem Filippem V., následovala vzájemná plenění příhraničních krajů. Thessalové a Perrhaibové se domáhali vyklizení míst, která Filippos (s římským souhlasem) držel od antiochovské války.
Filippos se též začal angažovat v kdysi makedonské Thrákii a ve městech měl podle všeho stále ještě hodně příznivců. Někdy po tomto roce došlo k promakedonské revoluci v Maróneji a exulanti se obrátili o pomoc k Eumenovi. Viz k tomu dále roku 185sq.
V Thessaloníce Filippos rozhodl o nedotknutelnosti majetku Sarápidova, jak uchovala stéla s královým výnosem/diagrammatem datovaná 15. daisiem 35. roku vlády/květen až červen 186. Shlédnout chrámové poklady anebo z nich něco vzít smějí pouze epistatés a soudci. Nápisem rozhodnutí zvěčnil Androníkos, podle všeho epistatés/guvernér města.
Vypuklo povstání Lyků proti Rhodským, jejich novým pánům (srov. rok 189 v podmínkách míru se Seleukovci). Boje tzv. války lycké trvaly do roku 180. Neshody byly patrné již roku 189, kdy se Římané rozhodli na vyžádání vyslanců Theaidéta a Filofrona Lykii Rhoďanům přiklepnout. Vyslanci Ília Hipparchos a Satyros, posilněni římskou pozorností, se domáhali u senátu, aby Lykům jejich spolupráci s Filippem a Antiochem odpustili a oháněli se onou vykonstruovanou příbuzností. Cestovali pak Ílijští, kteří v této době měli s dávnými Trojany společného pramálo, po Lykii a roztrušovali, že jim Římané dali svobodu a dokonce se snažili dohodnout jednáním na Rhodu o spojenectví.
To se nepodařilo, na sněmu se rhodský prytanis Pothión do Lyčanů pustil, a byla z toho revolta Lyků, o jejímž průběhu nevíme nic, ale mimo zemi se nerozšířila. Zdá se, že oporu hledali Lykové též u Ptolemaiovců. Snad někdy z této doby pochází vyznamenání sochou spolku Lyků sochou královského gardisty a hlavního lovčího/archisómatofylax kai archikynégos Ptolemaia, syna stejnojmenného dvořana a hlavního lovčího, jak uvádí nápis na podstavci z Alexandreie. Ve zdůvodnění se uvádí vděk za otcovu náklonnost vůči králi Ptolemaiovi V., královně Kleopatře I., bohům Zjeveným a Vděčným/Epifaneis kai Eucharistoi, a jejich dětem.
Král Antiochos III. se vypravil podruhé (poprvé v letech 211 až 205) do horních satrapií, snad aby sehnal finanční prostředky na uspokojení velmi náročných požadavků římských mírových podmínek, resp. proti Parthům, které tak tvrdě před dvaceti roky pacifikoval.
Snad z této doby pochází informace, že král rozeslal po městech (hellénských v Syrii?) dopis s výstrahou, aby ignorovali jeho nařízení, budou-li jim připadat nezákonná; je-li pravdivá zpráva, počin na monarchu neobvyklý. Bylo o něm též zaznamenáno, že Antiocheiu rozšířil o novou čtvrť, kam usadil Aitóly, Kréťany a Eubojany, pravděpodobně rodiny běženců před Římany, kteří s ním za války drželi.
Do Babylónu dorazil asi 4. šabátu 124 SE/15. února 187 a od chrámových představených s veleknězem/šatam Esangila u Bábilája, puchru ša Esangila obdržel zlatý věnec o váze jednoho tisíce šekelů. Podle fragmentárního astronomického diáře z těchto dnů pak v chrámu obětoval, položil se na zem před Marduka v Novoročním chrámu/bít akítu, ale nebylo to podle souvislostí na novoroční svátek, neboť tehdy slavnost akítu připadla na 12. dubna. Prohlédl si kultovní předměty včetně purpuru krále Nabû-kudurrí-usura II./argamannu (túg. síg.sag) ša Nabû-kudurrí-usur (pa.níg.du.šeš) uchovávané chrámem a provedl řadu domorodých rituálů Bélovi, Béltíji a dalším bohům.
13. šabátu/24. února cestoval do Borsipp a obětoval v Nabiově chrámu Ezida, vrátil se do Babylónu a pokračoval do Seleukeie na Tigridu. • Z té doby pochází též první zmínka o "občanech města/bab. pulité, pulitánu", tedy z řec. polítai, viz rok 169.
Při lehkomyslném nočním přepadu jistého chrámu ("Bélův") či spíše chrámového státečku, jméno neznáme, v Elymáidě, tedy kdesi ve starém Elamu, dne 25. simánu/4. července byl i se svým doprovodným oddílem ozbrojenými domorodci zabit. Z elymájských dynastů této doby neznáme nikoho a spojovat Antiochovu smrt s Kamnaskírem I., srov. rok 147, je nedoložitelné, ale lákavé: Kamnaskírés mohl být správcem chrámového pokladu, který pak využil situace a prohlásil se suverénním světským dynastou; bližšího o okolnosti viz v indexu s. v.
Zachována též zcela "světská" verse královy smrti: že prý se v opilosti ošklivě choval ke svým přátelům na hostině, tak ho zabili. O generaci později tentýž chrám, kde prý pod ochranou boha leželo na deset tisíc talentů drahých kovů, snadno obsadil jeden z Arsakovců, pravděpodobně Mithridátés I., srov. rok 155.
Seleukovci obvykle tolerovali domorodé chrámové občiny, když však nebylo zbytí...: Seleukos Níkátór si roku 302 podle všeho vypůjčil od Nabia v Borsippách 113 talentů stříbra a dva talenty zlata, podobně někdy před rokem 281 v Ekbatanách vyzvedl něco pokladu Anaíty (kolik to bylo, nevíme), na stejném místě roku 211 Antiochos III. (asi čtyři tisíce talentů stříbra?), Antiochos IV. si půjčil v Babylónu z chrámu Esangíla, Atargatidy v Hierápoli Syrské simulovanou svatbou s bohyní, Anaítidy/Nanáie v Súsách (částky neznáme) a srov. též činnost Seleuka VI.
Antiochos III. Veliký vládl od roku 223. Všechny jeho děti panovaly nebo se na vládě podílely: Antiochos (nebývá opatřován dynastickým číslem), Seleukos IV. Filopatór, Antiochos IV. Epifanés, Kleopatrá I. Syrá, Láodiké IV., Antiochos i Láodiké (?). Antiochovo diadema převzal jeho spoluvládce a syn Seleukos IV. Filopatór (vládl do roku 175).
Zřejmě ještě téhož roku vyměnili Římané rukojmí apamejského míru. Namísto Antiocha (IV.), Seleukova bratra, přišel do Říma roční syn Seleuka IV. Démétrios (I.), neboť byl v daném okamžiku právoplatným nástupcem trůnu v říši Seleukovců (viz předešlý rok). - Tím byl celé seleukovské dynastii nachystán jed rozvratu působící déle než století (srov. rok 175 a 162)!
Antiochos (IV.), který si Říma "užil" jen rok, od teď do roku 175 žil v Athénách. A to mu Římané postavili ve Městě dům, který se pravděpodobně stal též bydlištěm jeho nástupce. Tradovalo se, že Antiochos, budoucí Epifanés, v Římě popíjel ve dne v noci a že dovedl postávat na ulici a rozhazovat kolemjdoucím peníze se slovy: "Ber, komu Tyché dává/tini hé Tyché didósi, labetó!" Chodíval prý do veřejných lázní/eis tús koinús lútrónás. Když ho tam někdo chválil, že je hezky navoněn, potěšen nařídil, aby dotyčnému vylili na hlavu obsah nádoby se dvěma choy/c. 6,5 litru voňavého oleje. Dostalo se i na další, až se podlaha stala kluzkou a natáhl se na ní i Antiochos a ten se tomu zasmál/autos te ho Antiochos epese kanchadzón.
V Karthágu se narodil Asdrúbás, lat. Hasdrubal, jehož hellénské jméno znělo později Kleitomachos z Karchédonu. Roku 163/162 jako 24letý přišel do Athén, dlouho prý řecky nemluvil, od roku 159 byl posluchačem Karneadovým a po devatenácti letech si otevřel vlastní školu s vlastními posluchači (140). Pak se po deseti letech i s žáky vrátil do Akadémie a od roku 127/126 byl scholarchem tzv. nové Akadémie, když funkci převzal po dvouletém vedení Kratétovi z Tarsu, následovníkovi Karneada. Zemřel v Athénách roku 110/109 stár sedmdesát plus x let, srov. v indexu s. v. školy (3).
V Ligurii válčily dvě konsulské armády, seleukovské nebezpečí pominulo, a pro ten čas byly úspěšné. C. Flaminius v několika bitvách porazil Friniáty východně od Apennin v předpadánské Gallii, kteří se poddali, ale zbavit se zbraní nechtěli: část jich unikla do hor a překročili Apenniny na západ. Tím se dostala válka na území Apuanů, kteří často napadali osadu Bononii a Písy, ale nyní se rychle Flaminiovi vzdali. Aby se vojáci nenudili, dal jim stavět silnici z Bononie do Arretia.
Jeho kolega v úřadu M. Aemilius Lepidus bojoval s horskými Ligury v Apenninách, porazil jejich koalici v otevřené bitvě, pronikl na východ za Apenniny a podrobil Friniáty, kteří unikli Flaminiovi. V předpadánské Gallii dal svým vojákům stavět silnici navazující na Flaminiovu: vedla z Arimina přes Bononii do Placentie, Aemiliova silnice/via Aemilia, viz dále rok 175 a srov. rok 109 a rok 191 (zachováno několik milníků s Aemiliovým jménem a hodností). Byl to zbožný muž a během svého ligurského tažení zaslíbil dva chrámy, Dianě a Iunoně Regině.
Za svého působení musel též rozsoudit spor keltských Cenomanů, jimž praetor pro Gallii M. Furius Crassipes zabavil zbraně, ačkoli se nijak ničemu nevzpěčovali: praetor chtěl v Římě vypadat jako mírotvůrce. Senát pověřilo prošetřením kausy konsula a ten rozhodl ve prospěch Keltů, zbraně dostali zpět a praetor pokutu.
V Římě po březnovém nástupu konsulů do úřadu propukl spor dosud nepřítomného konsulára M. Fulvia Nobiliora s konsulem M. Aemiliem. Neměli se rádi odjakživa, důvody neznáme, a Aemilius použil vyslance z Ambrakie, viz roky 189sq., které navedl k žalobě na svého soka. Že prý M. Fulvius vedl proti nim válku neoprávněně, neboť byli vždy poslušní římské vůle, loupil, vraždil, zotročoval, olupoval i chrámy.
Fulvia se zastal druhý z konsulů C. Flaminius, ale onemocněl a Aemilius uspěl: senát se usnesl, aby Ambrakijští byli uznáni za samostatný a plně samosprávný stát, majetek jim nahrazen, o škodách na chrámech rozhodnou pontifikové po Fulviově návratu a triumf Aemiliův vrcholil dovětkem k usnesení, že "se zdá, že Ambrakie nebylo dobyto silou/Ambraciam non videri vi captam esse".
Na M. Fulvia rozhodnutí senátu nemělo dopad žádný. Za povšimnutí stojí, že roku 179 se stal censorem po boku - rivala M. Aemilia Lepida. Fulvius 23. prosince (předjul. kal., asi srpen t. r.) konal triumfální průvod nad Aitóly a Kefallénií. Mimo jiné se chlubil kořistí 785 měděných a 230 mramorových soch, o jejichž navrácení marně usilovali obyvatelé Ambrakie, viz rok 189. V průvodu ukazovány zlaté věnce 120 liber těžké, 83 tisíc liber stříbra, 243 libry zlata, 118 tisíc attických tetradrachem, 12.422 zlatých mincí Filippovy ražby. Z Tuscula a Říma zachovány dva nápisy na podstavci soch s dedikací, že pocházejí z ambrakijské kořisti/Ambraciá cépit.
V létě 186 konal po tauriích, viz rok následující, desetidenní hry, k nimž přizval umělce z Hellady a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doprovázela podívanou premiéra ukázek z "lovu" lvů a levhartů, venationes/štvanice; druhé viz roku 169 a viz v indexu s. v. gladiátoři (1). Děkovné desetidenní hry, které zaslíbil před válkou s Antiochem, roku 186 vypravil i konsulár L. Cornelius Scipio. Na ně poprvé dobrovolně přispěl "lid", tolik bylo k disposici hotovosti, aby mu ulevil s náklady (sic).
Praetor peregrinus Q. Terentius Culleo (roku 201 se dostal senátor domů jako púnský zajatec vykoupený mírem po hannibalské válce, srov. o něm zde níže) dostal za úkol sepsat všechny Latíny, kteří se nastěhovali do Říma a tam zahrnuti do censu. Na to si stěžovaly jejich mateřské obce, které je vedli na svých censurních/daňových seznamech, a tímto počinem se jich z Říma vrátilo domů na dvanáct tisíc.
Událostí roku v Římě bylo ale něco jiného. Tribunové lidu Q. Petilius Spurinus s pravděpodobně bratrancem Q. Petiliem rozpoutali skandální proces proti P. Corneliovi Scipionovi Africanovi staršímu a jeho bratrovi Luciovi pro obvinění z defraudace Antiochovy kořisti, nebo dokonce pro přijetí úplatku od krále (některé prameny uvádějí šest tisíc liber králova zlata pro P. Scipiona Africana za mírnější mírové podmínky, peníze prý dostali i jeho podvelitelé...). Demagogicky tribunové argumentovali tím, že Antiochos propustil Publiova syna bez výkupného a že se Africanus snaží celou svou armádní karierou vybudovat obraz muže, na němž spočívá moc Říma.
Scipio Africanus měl s sebou v senátu písemnou zprávu o asijské kořisti, kterou hodlal přednést, ale nadurděn z požadavku tribunů podle něho urážlivého pro tak významného a zasloužilého muže ve státě, zprávu přede všemi roztrhal. Scipiona obvinil rovněž tribun lidu M. Naevius z toho, že se dal uplatit králem Antiochem, aby mír s ním byl mírnější (mohlo se týkat až druhého procesu, viz zde níže).
Na to odpověděl Africanus dotazem, proč se senátoři pídí po výkazu tří tisíc talentů a nepožadují účty z patnácti tisíc, které jeho tažení státu vynesly. Po vystoupení na lidovém sněmu obešel Africanus chrámy na Capitoliu, o další průběh se nezajímal, odešel z Říma a na nový termín jednání nepřišel s tím, že je nemocen, jak vyřizoval bratr Lucius.
V pozadí mohlo stát nepřátelství konservativce a "nacionalisty" M. Porcia Catona, který Africana napadal i po smrti, vlastní příčiny sváru, možná se starými osobními kořeny, známy nejsou. Na obranu obou liberálně orientovaných a prohellénských Scipionů se postavil jen jeden z tribunů lidu Ti. Sempronius Gracchus st., který sloužil pod Scipiony v Helladě ve válce s Antiochem; spřáteleni předtím určitě nebyli, nicméně byla za něho provdána jedna ze Scipionových dcer Cornelia, neznámo však, zda se tak stalo ještě za otcova života, popř. zda nešlo o gesto usmiřovací (srov. k tomu roku 183).
Gracchus jí byl velmi oddán a měli spolu dvanáct dětí, dospělého věku se dožily jen tři: Sempronia, choť P. Cornelia Scipiona Aemiliana Africana Numantina, a reformátory Tiberia a Gaia. Stala se jednou z nejvýznamnějších Římanek svého století a známa je též jako Matka Gracchů/Mater Gracchorum. Od roku 154 byla vdovou, zemřela kolem roku 100.
Tribunové se v případě Africanově spokojili usnesením, že přes nemoc obvinění trvají a že je třeba vyčkat dalšího termínu. Publius zůstal v Liternu, kde roku 183 zemřel, Lucius Asiaticus, o jeho přízvisku viz rok 190, byl ještě zřejmě v průběhu roku 187 souzen, s dalšími jeho kdysi podřízenými praetorem Q. Terentiem Culleonem uznán vinným v duchu petiliovských obvinění a měl vydat údajný zpronevěřený obnos pěti set talentů. Praetor ho poslal do vězení, neboť neměl na zaplacení, ale na zákrok tribuna lidu Ti. Graccha osvobozen.
Quaestoři žádnou tak vysokou summu pro státní pokladnu v domě Lucia Scipiona nezabavili, neboť ji nenašli. Byl tedy odsouzen neodsouzen a politice se dále již nevěnoval; roku 184 mu censoři odebrali koně. Nelze vyloučit, že se proces s Luciem Scipionem konal až jiného roku (184?), rozhodně však ještě za bratrova života.
************************************************************
186.
Ol. 148, 3
126 SE
62 AE
(Zópyros)
a. u. c. 568
Sp. Postumius Albinus a Q. Marcius Philippus I.
************************************************************
V Boiótii se opět vyhrotily občanské spory, které sužovaly spolek ještě před příchodem Římanů do Hellady. Již roku 187 byl exulován Zeuxippos, jeden z exponentů prořímské strany aristokratické, klient T. Quinctia Flaminina. Senát nařídil t. r. Boióťanům Zeuxippa s ostatními prořímskými exulanty přijmout zpět, což promakedonská většina odmítla poukazem na rozsudek za vraždu Brachylly a za jisté znesvěcení Diova chrámu, kde Zeuxippos ukradl stříbrný kultovní stolek; jeho odsouzení nyní potvrdili a boiótský vyslanec Kallikritos to sdělil v Římě senátorům.
Byl však v Římě i Zeuxippos. Na písemný pokyn senátu Aitólům a Achajům proti promakedonské Boiótii vojensky zasáhl v čele Achajů Filopoimén a zemi plenil, dokud by nepřijali Zeuxippa zpět. Boiótové změkli a stratég spolku Hippiás dohodl se svým achajským protějškem, že od rozsudku Zeuxippova ustoupí.
Poněvadž se opět nic nedělo, Filopoimén přiostřil, to již za Hippiova nástupce Alkety, a vyhlásil volnost v olupování boiótských majetků, čehož využili Megařané, členové achajské ligy. Aby senát zamezil v Boiótii další válce, nechal podle všeho Zeuxippa, ačkoli osobně v Římě neustále orodoval, padnout a také Megařané nechali loupeží, hlavně stád při hranicích. • Výjimečná událost v římské politice, že ustoupila, neboť se právě válka, byť s tak malými nepřítelem, nehodila, resp. nic z ní nekoukalo, srov. dioplomatickou situaci kolem hellénských sporů roku následujícího.
Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achajů Aristainos. V zimě se vrátili z Egypta achajští vyslanci pod Lykortou, další jména viz rok předešlý. Spojenectví spolku Achajů s Ptolemaiovci bylo obnoveno na sněmu v Megalopoli (srov. předešlý rok): darem přinesli vyslanci krále na Nilu šest tisíc bronzových zbrojí a dvě stě talentů bronzových mincí. Vyskytl se ovšem podivný problém, na který poukázal Aristainos: nikdo nevěděl, na které spojenectví s alexandrijským králem se vlastně přísahalo. Bylo jich totiž uzavřeno několik a poněvadž to nedokázali vysvětlit ani Ptolemaiovi lidé ani Lykortás, bylo sněmovní rozhodnutí odloženo.
Zároveň bylo navázáno přátelství rovněž s králem Seleukem IV. Filopatorem, jehož dar desíti lodí ale přijat nebyl, další ano: byla to poslední přátelská relace Achajů k Seleukovcům.
Též smlouva o přátelství s králem Eumenem II. i nabídka 120 talentů použitelných na bankovní uložení a čerpání výnosu částky na platy federálních úředníků byla na návrh Apollónida ze Sikyónu spolkem odmítnuta ("soukromníci přeci nebudou brát peníze od monarchů") a ještě k tomu po upozornění mluvčího aigínských vyhnanců Kassandra, kterou roku 210 Aitólové prodali Attalovi i. za třicet talentů.
V téže době se v římském senátu projednávaly lakedaimonské otázky, jimiž se megalopolítský sněm odmítl zabývat, viz rok předchozí a následující. Stěžovateli byli Areus a Alkibiadés (srov. rok 188sq.). V zimě též senát vyřizoval stížnost krále Eumena II. a Thessalů na krále Makedonů Filippa V., aby vrátil, resp. zase dal svobodu městům, která obsadil v Thessalii a Thrákii po antiošské válce resp. od roku 188, tedy po odchodu římského vojska z Hellady (srov. tam). Senátoři nevěděli, co s hašteřivými Hellény, tak jmenovali na projednání jejich sporů v terénu komisi v čele s Ap. Claudiem Pulchrem (cos. 185), viz roky následující.
V Thessalii tágem pro tento rok byl Thrasymachos z Atragaie.
V Anatolii vypukla první válka bíthýnská mezi Prúsiou I. a Eumenem II. o hraniční území (trvala do roku 184). Na Prúsiově straně válčil také Hannibal, který musel na základě římského míru roku 188 (srov. podmínky z roku 189 a viz tam o jeho putování) opustit seleukovský dvůr (o jeho anabasi viz roku 189). Hannibala král přijal přátelsky a Pún cvičil Prúsiovy vojáky, aby byli připraveni na válku. Přičítalo se mu též založení Prúsy pod Olympem (srov. jeho činnost v Armenii a údajné založení Artaxat roku 189; o udání na Hannibala v Římě viz rok 183).
Na bíthýnské straně stál Ortiagón, král všech Galatů (srov. roky 183 a 166). Attalos (II.), Eumenův bratr, porazil Prúsiu na souši, Hannibal zvítězil nad Eumenem v námořní bitvě, sled událostí neznáme.
Hannibal použil v okamžiku, kdy se vítězství klonilo na attalovskou stranu, bojový prostředek, který navrhoval už předtím jako nauarchos Antiochův: dal naházet na nepřátelské lodi nádoby plné zmijí a vyděšení námořníci a vojáci protivníka neměli náhle čas věnovat se boji.
Na souši postupoval Prúsiás úspěšně proti městům kontrolovaným Hérákleóty: obsadil Kieros, Tios a další města kolem Hérákleie Pontské, takže se ocitla bez zázemí (srov. rok 184). Při obléhání Hérákleie bylo měšťanům zle, ale při slézání hradeb zasáhl kámen obránců žebřík a král si zlomil nohu. Prúsiás byl z boje odnesen, obléhání města ukončeno, noha se mu nikdy nespravila, proto byl pak zván Chólos/Chromý.
V Seleukeji Píerijské poctili občanstvím a bronzovou sochou Aristolocha, jednoho z nejváženějších králových přátel/ho tímómenón filón (dvorský titul), za služby vykonané Antiochovi III. a jeho synům Antiochovi a Seleukovi IV. v dobách pro říši nejkritičtějších/en tois anankaiotatois kairois, jistě za války s Římany. Socha byla postavena na radnici/archeion, Aristolochos zapsán do fýly Láodikis.
Stéla s "doporučujícím" dopisem/prostagmatem Seleuka IV. a s usnesením epistata a archontů města o dvořanu Aristolochovi ze 30. daisia 126 SE (západní)/červen 186 je uvedena jménem epistata/guvernéra Theofila, který může být shodný s agónothetem her v Antiocheji resp. Dafně z roku 115 SE/197 známého z fragmentu usnesení nalezeného v Antiocheji nad Orontem vyznamenávajícího Theofila za jeho záslužný výkon funkce; srov. k tomu rok 195. O Aristolochovi a Theofilovi není jinak nic známo.
V Alexandreji se zřejmě 19. ledna narodil nejstarší Epifanův a Kleopatřin syn Ptolemaios (VI.) Filométór (I.). Epifanův vojevůdce Polykratés z Argu potlačil nové egyptské povstalce, kde, nevíme, možná že nikoli v Thébaidě, viz zde níže; srov. rok 197, kde bylo dobyto Lykón polis. Tažení se zúčastnil i král, který dal milost vůdcům povstalců jménem Athinis, Pausirás, Chesúfos a Irobastos. Když se přišli vzdát do města Sais, dal je však Epifanés (25) uvláčet k smrti za válečnými vozy.
O verbování žoldnéřů v Helladě pro krále se tehdy postaral eunúchos Aristoníkos, který byl vychováván společně/syntrofos s Epifanem Eucharistem a odjakživa vojenství a styk s vojáky miloval. Verboval pravděpodobně nejen pro tuto válku se vzbouřenci, ale též někdy kolem roku 200 pro velké domorodé povstání v Thébaidě zlikvidované až t. r., v němž Aristoníkos fungoval jako velitel jízdy, podřízený Komanův, a řídil za podpory válečných lodí boje mimo jiné v Deltě, závěrečné tohoto povstání, ukončené 15. mecheiru/zřejmě přelom července a srpna roku 185 nebo až 184.
Aristoníkos velel též flotile s výsadkem proti seleukovské Foiníkii za římsko-seleukovské války roku 190 (? popř. až roku 182?), roku 187 byl epónymním veleknězem Alexandrova kultu v Alexandreji.
Na jaře vyklidili Núbijci Syénu, kterou drželi od roku 196 a v létě stratégos Komanos (od roku 187 epistratégos, tedy vrchní armádní velitel a guverného Thébaidy) ležel s jádrem královské armády v Akóridě. V srpnu/24. epeif 19. roku vlády ukončil Komanos secesi Horního Egypta. V bitvě na konci srpna u Théb byl vzdorokrál Anchmachis, který vládl od roku 199, jat. Jeho nejmenovaný syn padl v boji a Núbijci bojujícími po jejich boku. Ptolemaiovci znovu obsadili severní část říše Kúš čili Dolní Núbii, které se podle šířky po obou březích Nilu říkalo v dobách hellénistických Dódekaschoinos/„Území dvanácti schoinů“ na jih od Elefantiny (tj. podle egyptských norem asi 75 km, podle hellénských dvakrát tolik).
Vítězství bylo v Alexandrii oznámeno Aristoníkem 6. října/3. mesore a 9. října byla válka v Horním Egyptě slavnostně ukončena. Thébští kněží, kteří před armádou prchli do Núbie, byli omilostněni a směli se vrátit, na žádost kléru dostal milost dokonce vůdce rebelů Anchmachis/král Anch-wen-nefer. Podle nápisu z Fil byl však z královy vůle popraven; jmenován je na kameni jako Chaonnofris a Komanos jako Eumenos.
Královský edikt/filanthrópa z 9. října pardonoval všechny "běžence ze svých domovů, lupiče a ty, kteří byli obviněni z dalších zločinů kromě vrahů a vykradačů chrámů a chrámových skladů" (anachórésis, útěky z vesnic a královské půdy do Alexandreie, do chrámových asylů nebo jinam v Egyptě, byl jev rozšířený, známý již z nové říše). Amnéstie obsahovala odpuštění dluhovaných odvodů a dávek z královské půdy, z pronájmů vinic, sadů a lázní k roku 190. 29. října 185 následovala amnéstie pro hospodářství chrámová/edikt z Fil, chrámový edikt z Memfidy z 24. gorpiaia 23. roku vlády/duben 182 vyzdvihoval Aristoníkovy zásluhy o vítězství.
Secese Thébaidy trvala od roku 207 (srov. ale již rok 217), od roku 204 byl Horní Egypt pod královskými vzdorovládci; konec tzv. XXXIV. dynastie. Stavba Hórova chrámu v Edfú přerušená roku 206 pokračovala od roku 186. • Dódekaschoinos, staroegyptský Wawat, území se zlatými doly ve Wádí Allaq, byl Ptolemaiovci ovládán z garnisonu v Hierá Sykaminos. Ptolemaiovská vláda na severu kúšitského území byl nyní rozšířena ze dvanácti na třicet schoinů, Triákontaschoinos, tj. asi 190, resp. asi 330 km až ke druhému nilskému katarrhaktu. V Pselchis, severně od Hierá Sýkamíny/Svatá sykomora, vznikla klérúchie (viz dále rok 30).
Někdy po této době, před však rokem 181 poctil v Búbastidě v chrámu bohyně Bastet sochou Ptolemaios, syn Apollóniův, svého kolegu/"bratra" v diadošské funkci soudní v Alexandreji Apollónia, syna Theónova, dvořana a dioikéta (s jakým pověřením, neuvedeno, jiný ale od slavného staršího Apollónia) za náklonnost projevovanou vůči králi Ptolemaiovi, královně Kleopatře I. a jejich dětem.
Zřejmě z Búbastidy pocházejí též egyptské nápisy na granitových soškách jistého dioikéta Horpachepeše, syna kněze Džedhora. Kněz úctyhodného počtu kultů, úředník mnoha titulů; v jednom případě se tituluje "písař záplav/hem nečer Hapi", titul odjinud neznámý - v Horní zemi byli "kněží záplav". Rodilý Egypťan s hellénisovaným jménem Apollónios etc. byl zřejmě prvním tak vysoko postaveným domorodcem v alexandrijské dvorní hierarchii.
Záalpští Keltové pravděpodobně z velké kmenové rodiny Bojů prošli bez projevů nepřátelství územím Venetů a usadili se na místě budoucí Aquileie, srov. roky 183 a 181. Proč Alpy nejmenovaní Keltové překročili, římským vyslancům nedokázali n. nechtěli vysvětlit ani jejich kmenoví příbuzní. Kraj vyklidili po výzvě Římanů a se souhlasem svých příbuzných ve staré vlasti bez bojů roku 183, viz tam a roky 181 a 179: velmi nezvyklý příběh "stěhování národa". Pokud to nebyli Bojové, pak mohlo jít o národ Karnů/Carnové, Carni, viz triumf nad nimi roku 115.
Ve válce v Ligurii se Římanům opět nevedlo. Konsul Q. Marcius Philippus po skončení svých soudů v bakchanální kause, viz zcde níže, vytáhl proti Ligurům s legiemi od loňských konsulů a s významnou posilou z Říma a od latinských spojenců. Při pronásledování byl s vojskem poražen Apuány v lesnatém terénu a místu se pak říkalo a v podstatě dodnes saltus Marcius/Marciův hvozd; ani později ve válce s Perseem neprokázal žádné vojevůdcovské zdatnosti.
Zahynulo tehdy na čtyři tisíce mužů z římské armády a vojáci na útěku odhazovali zbraně. Ligurové prchající nepronásledovali, zbavili se tak ještě většího vítězství a konsul stihl útěk do ležení. • Marciové patřili k nejstarším a neurozenějším patricijským rodům Říma a ostudná katastrofa zřejmě i proto nenašla mezi historiografy významnějšího místa.
Úspěšněji bylo bojováno v Hispániích. Propraetor C. Atinius, který s Lúsítánci v Zadní Hispánii válčil už třetím rokem a v bitvě s Římany padlo nyní na šest tisíc Lúsítánů, sice vzápětí, a ve stejné době, kdy bojováno v Ligurii, po obléhání dobyl města Asty/Hasta, ale zasažen střelou na hradbách po několika dnech zemřel; o jeho činnosti v Římě viz rok 197. Jeho místo v provinci zaujal praetor C. Calpurnius Piso.
Na podzim porazil ve dvou bitvách praetor L. Manlius Acidinus Fulvianus, spravující Přední Hispánii/Hispania citerior od roku 188, Keltibéry u města Calaguris na Hibéru na baskickém území, dvanáct tisíc jich pobil v bitvě, přes dva tisíce zajal. Jeho nástupcem v praetuře se stal L. Quinctius Crispinus, který stáhl legie do zimoviště; viz dále rok následující.
Do Říma se L. Manlius vrátil následujícího roku vyznamenán ovacemi a v průvodu dal vést 132 libry zlata, 52 zlatých věnců a 16.300 liber stříbra, jeho quaestor Q. Fabius přivezl po ovaci dalších deset tisíc liber stříbra a osmdeát zlata. Zpráva o jeho vítězství dorazila do Říma v době nepravidelně pořádaných "býčích her/ludi taurii, taurilia", datum neznáme, srov. v oddílu Bohové & svátky x. • L. Manlius byl synem Q. Fulvia Flacca se Sulpicií. Adoptoval ho praetor L. Manlius Acidinus, nástupce Africanův v Hispániích a je to první známý případ, kdy byl patricij adoptován do rodu plébéjského. Důvody neznáme.
V Římě senát proslulým a zachovaným senatus consultum de bacchanalibus zakázal v 9. října 186 (předjul.) konat po celé Itálii bakchánálie, slavnosti a mystéria boha Dionýsa při větším shromáždění než pěti lidí, dvou mužů a tří žen, ledaže by měl svolení městského praetora a senátu. Do Říma byl kult přinesen především vojáky, vracejícími se z vojenských tažení z Východu.
Případ vyšetřovali zprvu oba konsulové, než odešel Q. Marcius do Ligurie. Sp. Postumius obcestoval celou Itálii, aby vypátral vazby spiklenecké a aby varoval před nebezpečím nového kultu; šetření uzavřel až s koncem úředního roku, tedy asi v únoru 185.
Případ se stal zajímavým až tehdy, když se kolem nového kultu a jeho vyznavačů hromadila podezření z malversací s padělanými závěťmi apod. Soudy vynesly rozsudky smrti a vyhnanství, vyšetřily na sedm tisíc lidí: popravených prý bylo více než pozavíraných, počty se nedochovaly. Byla to vedle případu gynaikokratických traviček z roku 331 zřejmě největší kriminální causa římské republiky. Jak se aféra provalila viz v indexu pod bakchánália.
************************************************************
185.
Ol. 148, 4
127 SE
63 AE
(Eupolemos)
a. u. c. 569
Ap. Claudius Pulcher a M. Sempronius Tuditanus
************************************************************
Po stížnostech na Filippovu agresivitu řady vyslanců v Římě se v údolí Temp konal summit triumvirátu vyslanců římského senátu vedených Q. Caeciliem Metellem, cos. 206, s králi Filippem V., a vyslanci Thessalů a Athamánů (srov. předešlý rok). Jádro sporu spočívalo v tom, že za války s Antiochem a Aitóly přenechal konsul M'. Acilius Glabrio městečka držená Aitóly bez ohledu na to, zda historicky k Aitólii patřily či ne.
Filippos musel po římské arbitráži vyklidit od posádek všechna sporná thessalská, perrhaibská a athamánská místa (z makedonského pohledu se vlastně jednalo o „reunie“ po roce 196). Senátoři však také konstatovali, že zabraná místa patří Filippovi, a to na základě válečného práva jako dar římského konsula a lidu spojenci. Určili též, že bude třeba vymezit hranice Makedonie, aby se kausa uzavřela; termín a prostředky určeny nebyly.
Byla mu ponechána Démétrias, Dolopové a Lárísa Kremasté s homérskou Alopé v Opúntské Lokridě a Pteleon a Antron v Thessalii. Římskou delegaci popudil král vznětlivým výkřikem, že "ještě nezapadlo slunce nad všemi dny/nóndum omnium diérum sólem occídisse"; tak v podání Liviově. Nebylo přitom jasné, zda tím neoslovil spíše Thessaly.
V Thessaloníce se pak Filippos sešel v přítomnosti římských vyslanců s vyjednávači Eumena II. v otázce neklidných měst v Thrákii Ainos a Maróneia, odkud se měl Filippos stáhnout též, srov. k tomu rok 187sq. Římská senátní delegace o ničem nerozhodla a Eumenova stížnost byla srovnána senátem až v zimě ve Filippův neprospěch. Makedonské posádky byly staženy i odtud a města byla opět „svobodná“, tedy ani attalovská, ani makedonská.
Hašteřivost hellénských států a Filippova vitalita poskytovaly senátu příležitosti ke snadné manipulaci, aniž by musel vynaložit jediný as. Viz roky následující; t. r. bylo zjevně zaděláno na třetí a poslední válku makedonskou. Senát nebyl o poměrech v Helladě a Thrákii dost dobře informován a většina římských elit se o region v tomto okamžiku mocensky ani nezajímala, hádkám nerozuměla.
Tágem Thessalů na tento rok byl Láontomenés z Fer. Na konci září se stal stratégem spolku Achajů Lykortás z Megalopole, syn Theáridův, otec Polybiův. Ještě za Aristaina se v Argu na sněmu rozhádali Achajové s Římany o osudu spartských exulantů a vůbec o politice Achajů vůči Lakedaimonu. Q. Caecilius, který se vracel ze své makedonské mise, viz zde výše, vytkl Achajům, že postupují proti Sparťanům a Messéňanům příliš tvrdě. Byla to kritika Filopoimenova, Archontova a Lykortova, na římskou stranu se postavil Diofanés z Megalopole a stratégos Aristainos.
Když pak Říman požadoval svolání celoachajského sněmu, byl odmítnut, neboť k tomu neměl povolení od senátu, a opustil jednání. Bylo z toho zle, ani následující jednání achajského vyslance Apollónidy v senátu situaci nevylepšila, viz rok následující. Přímo v Římě mu totiž Sparťané Areus a Alkibiadés vyvraceli, že by Filopoimenova politika byla pro jejich vlast to nejlepší, totéž v senátu potvrzoval na základě svých zkušeností z Argu Q. Caecilius. Senátoři rozhodli, že pošlou do Hellady další komisi, a tu povede Ap. Claudius Pulcher, viz rok následující.
Spolek odsoudil na smrt Sparťany Aréa a Alkibiada za jejich protiachajskou činnost v Římě, kde si stěžovali i na spolek a za podněcování vzpoury v přímořských městech Lakóniky, které byly Sparťanům odebrány (Sparta byla členem spolku od roku 192).
Z dvanáctého roku Eumenovy vlády, 16. dystra/c. 6. února 185, pochází fragment stély nalezený v lokalitě Soma na Kaíku s dopisem Attala (II.), zřejmě v zastoupení královského bratra, kterési entitě osvobozující osadníky katoikie a velekněze Apollóna Tarséna (= Tarsios, Tyrsénos?) od placení daně z ovcí či vůbec dobytka/atelea probatón.
V Egyptě se mezi lety 185 až 181 narodily králi Epifanovi a královně Kleopatře I. Syřance děti Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII.) Euergetés (II.).
V Baktrii zemřel někdy v této době po úspěšné vládě král Démétrios I. (vládl od roku asi 200). Nástupcem se stal jeho syn (?) Pantaleón (mohl vládnout do roku 175). Za Pantaleontovy vlády, popřípadě po jeho smrti, se říše Euthydémovců rozdělila, když vlastní domény vyhlásili Agathoklés, mladší bratr Pantaleontův (nebo pravděpodobně po smrti staršího bratra převzal jeho vládu; viz rok 180 a 165), a Zóilos I. (viz rok 155). O prvotním dělení kdysi jednotné říše viz rok 190. Nelze ani zavrhnout představu, že oba bratři byli údělnými panovníky Eukratidova státu, s nímž museli válčit, srov. rok 171.
Agathoklés razil pamětní mince s portréty Alexandra Velikého, Antiocha I., Diodota I., Euthydéma I., Démétria I. a bratra Pantaleonta, tedy osobností zasloužilých o rozkvět helléno-bakterské říše. Agathoklés razil na mincích nápisy vedle písma kharóšthí též v bráhmí, srov. rok 600 a v indexu s. v. Gandhára. Byl prvním z Hellénů, který se zmocnil Taxil a podporoval buddhistické a brahmánské kulty.
Rok 186/185 bývá pokládán v indických dějinách za první rok javánské éry/javana, "iónské" (tak v sanskrtu; páli a prákrt: jona), vedené asi podle rozšíření vlivu indobakterských králů po celém povodí Indu a na Východ. Podle jiných moderních propočtů začínala iónská éra rokem 174. Viz výklad u roku 55.
Indobakterští Helléni užívali makedonského kalendáře s babylónskými názvy měsíců (rozšířeny od časů perských), který na rozdíl od babylónského nezačínal na jaře, ale na podzim (tedy roku 186). Podle Hellénů počítali čas Indoskythové, Indoparthové a Kušáni a řecké bylo mimo jiné též označení pro přestupný měsíc/jambulima z řec. embolimos (sc. mén), "vsunutý (měsíc)".
Kolem roku 185 se v rhodském Lindu narodil Panaitios, první představitel tzv. střední stoy, přítel Diogena Babylónského a římských aristokratů a hlavně Scipiona Aemiliana. Od roku 129 byl scholarchem (srov. ale rok 137). Zemřel v Athénách kolem roku 109. Byl označován "mladší/neóteros", jeho starší jmenovec a krajan byl filosofem blíže dnes neznámým, autorem prý mnoha spisů.
Narodil se P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus, rodný syn L. Aemilia Paulla, konsul roku 147, censor roku 142/141. Byl zavražděn (?) roku 129. Jako sedmnáctiletý se účastnil se svým otcem makedonského tažení a bojoval u Pydny.
Pokračovaly boje Římanů v Ligúrii a v Hispániích. Praetoři Zadní Hispánie C. Calpurnius Piso a Přední L. Quinctius Crispinus, viz o nich roku předešlého, společně táhli z Baeturie/Baetiky do Carpetánie. Z bitek mezi vojáky shánějícími v kraji krmení pro koně/pábulátórés vzešla bitva s Hispánci a mezi městy Dipo a Toletum na Tagu byly obě praetorské armády s jádry po jedné legii krvavě poraženy. Se ztrátou pěti tisíc mužů se Římané stáhli do ležení a druhé dne se z oblasti vytratili.
Dali dohromady posily od spojenců a po jejich příchodu se znovu obrátili proti Carpetánům. V nové bitvě kdesi na Tagu s 35tisícovým vojskem Hispánců obě legie napodruhé uspěly, dobyly i ležení a většina z nepřátel prý padla, z římských spojenců a osadníků 750.
Začátkem následujícího roku s odstupem několika dnů oba praetoři slavili triumf nad Lúsítány (vůbec první) a Keltibéry; nejprve C. Calpurnius, pak L. Quinctius. Oba dovezli do státní pokladny po 83 zlatých věncích a dvanácti tisících librách stříbra. Nicméně hispánští domorodci zůstali nepokořeni a znovu se proti Římu zdvihli. Viz dále rok 182.
V Ligurii konsul M. Sempronius prorazil v tažení proti Apuánům ničením, pálením a loupením až k přístavu Luně, spolukonsul Ap. Claudius několikrát porazil v poli Ingauny; viz dále rok 181. Třebaže opět v bojích padlo několik tisíc Ligurů, bylo obsazeno šest jejich osad a 43 vůdců bylo popraveno, válka ani zdaleka neskončila.
Rozsáhlé povstání zotročených pastýřů v Ápulii a lupičství zlikvidoval praetor L. Postumius Tempsanus úderem z Tarenta: na sedm tisíc lidí stálo před soudem a řada z nich byla popravena; násilnosti vzbouřenců zůstaly isolovány. Následujícího roku Postumius kraj se svými vojáky zbavil banditismu a pochytal na jihu Itálie i zbylé lidi hledané z účasti na zakázaných bakchánáliích, viz rok 186.
Bakchánálie byly v souvislosti s travičskou aférou roku 180, viz, pronásledovány po venkově ještě tehdy. Praetor C. Maenius po udáních roku 180 odsoudil v Praeneste na tři tisíce lidí "za účast na travičství", zřejmě stále v souvislosti s bakchánáliemi; zda to byla udání na náboženské praktiky nebo zlovůle udavačů, známo není.
V Indii ve státu Magadha zavraždil vojevůdce Pušpamitra n. Pušjamitra krále Brhadratha či Brihadratha, posledního krále z dynastie Maurjů a zmocnil se trůnu v Pátaliputře (vládl do c. 150, jména jeho předchůdců viz 232). Se svým synem a nástupcem Agnimitrou (vládl do c. 143) založil další královský rod, bráhmanskou dynastii Šunga, která trvala do roku 68 (podle jiné tradice od roku 183 do roku 71 či 187 až 73).
Dalšímy panovníky dynastie byli Sudžještha či Vasudžještha (c. 143 - 133), Vasumitra (vnuk pučistův porazil kdesi na Ganze jedno z hellénských vojsk; doba vlády neznáma, stejně jako u všech ostatních následovníků; dosud není znám jediný nápis z této éry), Bhadraka či Andhraka, Pulinda či Pulindaka, Ghoša, Vadžmitra či Vadžramitra, Bhagavata/Bhágabhadra (viz rok 115, a posledním v řadě byl Devábhúti či Devábhúmi (od roku c. 85 nebo později, viz rok 68).
Bráhman Pušjamitra restituoval u dvora hinduismus, obnovil krvavé vedské oběti koní. Šungové preferovali staré kulty a zvyky, buddhisty však nepersekvoval a dávalk obnovovat jejich stavby a kláštery. Magadha se za Šungů bránila invasi z indo-bakterských monarchií a velká část povodí Indu a Gangy se dostala pod vládu hellénských monarchů pravděpodobně včetně Udždžainu, viz rok 115.
Největším současníkem konce dynastie Maurjů byl král Kháravéla z Kalingy, oddaný džinismu; obnovil hudební a taneční slavnosti buddhistickými Maurji zakázané. Kalingu v dn. indickém spolkovém státu Uríša si podrobil Ašóka z Magadhy (viz rok 260) a ustanovil tu guvernérem Sardara z Čédi. Jeho syn Mahámeghaváhana obnovil suverenitu Kalingy a jeho syn a nástupce Kháravéla úspěšně odrazil útok Démétria II. Aníkéta (srov. rok 180) a prosadil se proti Magadě. Jeho vláda znamenala vrchol v historii Kalingy (c. 150).
Spojencem Hellénů proti Maurjům byl snad Indramitra z Paňčály v západním Uttarpradéši, známý z nedatovatelné ražby; je však možné, že náleží době o století mladší.