289-284

289.

Ol. 122, 4

23 SE

 

Aristónymos | Aristión II. (?)

a. u. c. 465

M. Valerius Maximus Corvinus II. a Q. Caedicius Noctua

************************************************************

Protože se Delfy dostaly do moci Aitólů (viz předešlý rok), spojenců dosud Pyrrhových, rozhodl se král Démétrios I. slavit pýthie v Athénách, což je ojedinělý případ v dějinách (athénské pýthie se konaly v lednu či někdy na jaře). Pak vytáhl s armádou proti Aitólům, zpustošil jejich zemi a vypravil se do Épeiru proti králi Pyrrhovi I. Vrátil se zpět do Makedonie a v Pelle onemocněl.

Je možné, že někdy v této době se k Boiótskému spolku přidal Órópos a jak dokládá zachovaný nedatovaný text usnesení, sháněli se občané po penězích na opravu městských hradeb. Každý, kdo půjčí talent ve stříbře, získá v Órópu proxenii. Jak to dopadlo, nevíme.

Po pádu Démétriovy moci v regionu, viz roky 287sq., se Boióťané ve své zemi stabilisovali. Dokládá to nedatovaný fragmentární text dohody hipparchů Orchomenu a Chairóneie (boiót.: Erchomenioi ké Chérónesioi) o společné střídavé strážní službě svých oddílů doma i v cizině v délce šesti až jedenácti dnů. Král Lýsimachos někdy po t. r. dedikoval "aretés heneken kai eunoiás tés eis auton/z vděku za náklonnost vůči sobě" do Amfiareia/Amfiaraia bronzovou sochu Hadeie, manželky svého bratra Autodika, dílo Sthenida z Olynthu.

Někdy po této době, v měsíci panámu za boiótského archonátu/archontos Boiótois Aischróna (nedatovatelný údaj) v přítomnosti osmi boiótarchů na návrh Lýsandrův obdržel Ofellás z Amfipole (na nápisu z Órópu: Ofelás) usnesením koina Boiótů v Amfiaraiu proxenii, euergesii s právy vlastnit dům, pozemek a požívat u nich rovných daňových práv/isoteleia, bezpečí/asfaleia a ochrany/asýlia ve válce a míru.

Z Órópu dochováno několik tuctů usnesení spolku o udělení proxenie s výše jmenovanými právy, vesměs lidem odjinud neznámým. Datace dokumentů zvěčněných na stélách a Amfiaraiu bývá buď jménem kněze/hiereus Amfiaráú, nebo archonta spolu, popř. oběma jmény. Jedna datace je jménem archonta města/epi poleós, v jednom jménem obou archontů, spolku i města (Níkásaretos a Métrodóros, c. 201).

Před Aischrónem je nápisně znám jako epónymní úředník Amfiaráův kněz Charopínos (asi 312 nebo později, srov. u roku 312). O jeho jmenovci (a asi vnukovi) viz u roku 244, kde další známá jména epónymních úředníků koina Boiótů. Výkonnými úředníky spolku byli boiótarchové, co do pravomocí a mnohdy i co do počtu odpovídající athénským stratégům. 

Mezitím bojoval Pyrrhos s Démétriovým stratégem Pantauchem, který zůstal s částí vojska v Épeiru. V Akarnánii ho Pyrrhos porazil a v bitvě se vzájemně oba poranili, Pantaucha však museli spolubojovníci zachraňovat před vítězícím Pyrrhem. Když si Épeiróťan uvolnil cestu, pokračoval do Makedonie, ale u Edessy se vyhnul rozhodujícímu střetnutí s Démétriovými voji. Uzavřel s Démétriem příměří a dohodu o vzájemném neútočení (viz následující rok).

Příměří uzavřel Démétrios také s Aitóly, podle fragmentu jedné stély však šlo možná o pakt. Aitólské Kallion v této době poctilo Aiakovce Pyrrha sochou, jak dokládá její zachovaný sokl. 

V té době disponoval Démétrios armádou o 98 tisících pěších a dvanácti tisíci jízdních, nejvíce, co kdy některý z diadochů mohl postavit do pole. K tomu chystal po Helladě a Makedonii válečnou flotilu o pěti stech lodích. To bylo zhruba třikrát tolik, než s kolika muži vyrazil na Peršana Alexandros Veliký a srov. tyto počty s armádami bojujícími u Ipsu roku 301. Démétrios se však ze své velikosti dlouho neradoval. 

 

Lýsimachos obsadil Hérákleiu v Pontu, Tios a Amástris a dal zavraždit matkovraha s královským titulem Klearcha II. a jeho bratra Oxathra (32 a asi 31); vládli despoticky od roku 305. Tím ukončil vládu jedné dynastie v tomto pontském soustátí (srov. roky 364, 353 a 305)Někdy předtím, možná v roce 292, roku Lýsimachova getského fiaska a zajetí Klerachova, viz tam, odstranil Klearchos II. se bratrem svou matku Amástridu (c. 50+) zinscenovanou lodní katastrofou (srov. o 348 let později příběh imperátora Nerona a jeho matky Agrippiny II.).

Klearchos, původně přítel Lýsimachův, snad vycítil, že jeho matka přišla o ochránce a nyní byla Lýsimachova akce pravděpodobně mstou za její smrt, zároveň lákavou záminkou k obsazení bohatých měst. Lýsimachos byl s Amástridou ženat krátce, viz rok 302 a srov. rok 305 a jejich rozchod byl politický. Předcházejícími manželi Amástridy byl roku 324 Krateros a nesmírně tlustý, asi rekordně obesní na staré poměry, a velmi bojácný Dionýsios Héráklejský, otec obou dynastů zlikvidovaných Lýsimachem. 

Téhož roku založil Lýsimachos v Bíthýnii město Níkaiu, která se předtím jmenovala Antigoneia a ještě předtím Olbiá v Bíthýnii. • V podobných případech nešlo jen o přejmenování stávajícího města, ale o doplnění novými kolonisty, ať již politickými exulanty z celé Hellady, též veterány z vlastního vojska: v armádách diadochů mohlo v té době sloužit ještě relativně dost Makedonů, kteří ve svých dvaceti vyrazili s Alexandrem dobývat východní říši zla, Persii, a nyní z nich byli šedesátníci.

Lýsimachos v této době držel Thrákii s výjimkou nezávislého a suverénního Býzantia, Makedonii s Thessalií kromě Démétriady, západ Anatolie s výjimkou Bíthýnie, Pontu a Paflagonie, Iónii a měl sympatisanty v Helladě. Jeho říši přivedl do zhouby rodinný spor, viz dále rok 283.  

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón I. Spravedlivý (v úřadu snad od roku 309). Nástupcem se stal jeho bratr Eleazar, El'ázár (vládl theokratickému státu do roku 255). Simónův syn Oniás II. byl ještě nezletilý/népios hyios. Eleazar údajně korespondoval s Ptolemaiem Filadelfem, který ho požádal o překlad židovských náboženských knih. Velekněz prý poslal do Alexandreje 72 učenců a ti Tóru převedli do řečtiny, dílo známé jako lat. Septuaginta/LXX, "Sedmdesát", řec. Metafrasis tón hebdomékonta, popř. Para hebdomékonta, viz k tomu rok 279. 

 

V Syrákúsách tragicky vyvrcholilo nepřátelství mezi Agathokleem II., synem panující krále Sicilanů Agathoklea I., a Archagathem II., synem Archagatha I. (zavražděn žoldnéři roku 307; viz předešlý rok), tedy královým vnukem: v pouličních bojích ve městě (?) byl Agathoklés II. poražen a synovcem zabit.

Na smrt nemocný (rakovinou úst?) Agathoklés I. vyzval Syrákúsany k odboji proti svému vnoučeti Archagathovi II. a svou manželku Theoxenu se synem Archagathem (c. 14), mladší dcerou Theoxenou a s celým královským, tj. sicilským pokladem poslal do Egypta k jejímu nevlastnímu otci Ptolemaiovi I.

Tento Archagathos (III.) vyrůstal v Alexandreji a za Ptolemaia Filadelfa sloužil jako epistatés tés Libyés/"guvernér Libye"; ženat byl s jistou Stratoníkou a dále o nich není známo nic. Archagathova sestra Theoxena (mladší) žila rovněž na ptolemaiovském dvoru, jméno manžela neznáme, ale ze dvou jejích dětí syn se jmenoval Agathoklés (III.).

Pravděpodobně s vyhnáním Arsinoy I. do Koptu musela také ona opustit Alexandreji. Agathoklés (III.) se oženil s významnou ženou u dvora Oinanthou, viz rok 276, s ním měl syna Agathoklea (IV.), královského rádce, a dceru Agathokleiu, královskou milenku; o jejich osudu viz rok 203.

Brzy po odcestování rodiny král Agathoklés I. (72) zemřel (narozen v Thermách na Sicílii jako syn Karkína z Rhégia, po bitvě u Krímísu roku 341 či 339 občanem Syrákús, stratégem autokratórem od roku 317, královský titul přijal roku 305; podle jednoho údaje zemřel v 95 letech)

Podle jiné, epičtější verse, byl však otráven. Při likvidaci zrádců v Aigestě/Segestě roku 306 padl Agathokleovi do oka jistý Mainón či Menón. Snad se stal královým milencem, nepochybně dosáhl u dvora vysokého a důvěrného postavení. Stále však myslel na pomstu, až našel spoluhráče: oslovil ho mladý Archagathos, aby nemocného krále, který jím opovrhl v nástupnictví, otrávil. Sám pobýval v té době s armádou v ležení u města Aitny, když dostal definitivní rozhodnutí od svého dědy, že nástupcem trůnu bude králův syn Agathoklés II. a nikoli on, vnuk Archagathos. Archagathos uspořádal u příležitosti předání vojska hostinu, Agathoklea opil, v noci zavraždil a tělo dal svrhnout do moře, které ho ráno vyplavilo.

V Syrákúsách namočil Mainón brk užívaný králem k čištění ústní dutiny do jedu, který přivodil Agathokleovi ještě větší bolesti, zbavil ho pohybu a řeči, omezil dech. Poněvadž si všichni mysleli, že již zemřel, byl prý položen král na pohřební hranici ještě zaživa a spálen, zjevně ve spěchu, Démétriovým diplomatem Oxythemidem (srov. předešlý rok): městem se pravděpodobně již šířila "republikánská" revoluce.

Syrákúští po Agathokleově smrti zrušili monarchii a vrátili se k démokratii. Stratégem byl zvolen Hiketás a měšťané hned museli bojovat proti Archagathovi II., který se vydal proti městu spolu s Mainónem. Mainón se v této válce postavil na stranu aristokratických vyhnanců, kteří již měli spojence v Karthágincích, viz mír s nimi roku 306.

Během bojů byl Archagathos II. zavražděn Mainónem, který se zmocnil velení nad vojskem a Oxythemis z Lárissy se vrátil zpět ke dvoru Démétria I. (později ho dal zabít Antigonos II. za to, že se hrubě zachoval k jeho milence jménem Démó, matce mladšího ze svých synů Alkyonea/Halkyonea; o jiné versi události viz v indexu s. v. Démó).

Hiketás s démokratickými Syrákúsany v bitvě s Mainónem, kartháginským spojencem, podlehli a na velkou válku nepřipravení Syrákúští museli uzavřít s Kartháginci mír nový, podle něhož se směli vrátit do města všichni exulanti a nadto museli poslat do Karthága čtyři sta rukojmí; o územních ztrátách zpráv není.

O Mainónovi/Menónovi pak již nebude slyšet (že by zemřel neobut?). Vstup Kartháginců do občanské války Syrákúsanů lze považovat za osmou válku o hégemonii nad Sicílií. Kartháginci byli pravděpodobně na válku se Syrákúsany nachystáni, neboť po svém italském tažení, viz rok 302, se proti nim chtěl vypravit Agathoklés. Plánoval, mír nemír, s flotilou dvou set lodí, kterou budoval, odříznout Karthágo od zásobovacích cest ze Sardinie a Sicílie. 

 

Své první divadelní vítězství, tři roky po smrti Menandrově, zaznamenal během athénských dionýsií autor komédií Poseidippos z Kassandreie (nikoli už z Poteidaje, narodil se tudíž po roce 316, viz tam). Složil na třicet dramat. 

 

Římané založili svou první pevnost na východní, vzdálenější straně Apennin: Hatrii, Adrii či Atri v Pícenu, následovali Castrum a Sena (viz rok 283). Census zjistil 272 000 římských občanů. Kolem t. r. byl poprvé ustanoven sbor tří mužů/tresviri capitales, zprvu konsulárů, na vyšetřování hrdelních zločinů, travičství, žhářství a zlodějen všech, kteří nespadali pod jurisdikci praetorů. Později se jmenovali tresviri nocturni a Augustus orgán spojil s novým praefectem Urbi, viz rok 26.   

 

V Číně zemřel filosof Meng-c’, lat. Mencius (roč. 372).

 

************************************************************

288.

Ol. 123, 1

Antigonos z Makedonie (podruhé)

24 SE

 

neznámý | Kimón 

a. u. c. 466

Q. Marcius Tremulus II. a P. Cornelius Arvina II.

************************************************************

Démétrios I. se v Makedonii připravoval na další boje s koalicí diadochů. Ptolemaios I., Lýsimachos a Seleukos I. snadno přesvědčili Pyrrha I., aby zrušil s Démétriem dohody o neútočení z minulého roku.

 

Na Sicílii po Agathokleově smrti odtáhli ze Syrákús Mámertíni, kampánští žoldnéři ve službách démokratů, vyznavači boha Marta, protože vedli neustále hádky se Syrákúskými o volební právo ve státě, v němž je usadil Agathoklés I. Vydali se do Itálie, ale cestou byli přátelsky přijati v Messáně, spadající od roku 310 do sféry kartháginského vlivu, viz tam a roky předešlé. Mámertínové Messánské vyvraždili nebo vyhnali a město obsadili: Messáná přestala být hellénským státem (srov. rok 664). Zločin Kampánů zůstal nepotrestán a z žoldnéřů se v následující generaci stali obyvatelé státu, který za Augusta užíval římského občanství, viz rok 263.

V Syrákúsách následoval státní převrat a samovládcem se prohlásil volený stratégos Hiketás (jako stratégos autokratór vládl do roku 279, srov. předešlý rok). Ve stejné době se stal samovládcem v Akragantu Fintiás (u moci a při životě do roku asi 280, viz tam), Tauromenion ovládl Tyndarión a Hérákleidés Leontíny. Vystupoval jako král, jak uvádí jeho ražba "basileos Fintia (sic)"

V Akragantu se dostala k moci tyrannis poprvé od roku 472. V následujících letech (snad do roku 282) vedl Hiketás válku s Fintiou, kterého nejprve porazil v bitvě na Hýblaiu. Fintiás se však spojil s Kartháginci a Hiketás byl poražen v bitvě na Tériu. Dobu těchto událostí nelze stanovit, možné jsou roky kolem 280.

 

V Číně přijal král státu Čchin/Qin Čao-siang/Zhaoxiang na radu svého ministra Wej Janga titul Si-ťi, tj. Císař západu. Titul Císař východu, Tung-ťi, nabídl králi státu Čchi/Qi Minovi z rodu Tchien/Tian. Ten ho zprvu odmítl pro hrozící potíže s ostatními státy, viz dále rok 285.

 

************************************************************

287.

Ol. 123, 2

25 SE

 

(Xenofón)

a. u. c. 467

M. Claudius Marcellus a C. Nautius Rutilus

************************************************************

Nanovo se rozhořely boje diadochů (pátá válka, tzv. démétriovská, vedena od 295). Ptolemaiova flotila se objevila před břehy Hellady, Lýsimachos se vypravil po souši proti Makedonii. Proti Lýsimachovi vyrazil Démétrios I., syna Antigona II. zanechal s oddíly v Helladě. Proti Démétriovi se do Makedonie vydal také Épeiróťan Pyrrhos I. U Berroie, které se právě Pyrrhos zmocnil, došlo v Démétriově vojsku ke vzpouře. 

Za důvod staří vydávali jeho bezbřehou rozmařilost/tryfé, svou roli asi hrála též představa, že mají na krku válku s celým (hellénským) světem. Král utekl v převleku z ležení. Když vojáci rozkrádali královský stan a majetek, dorazil Pyrrhos, na jehož stranu přešlo makedonské vojsko Démétriovo a spojená armáda pak provolala Pyrrha I. králem Makedonů (Démétrios I. byl králem Makedonců v Makedonii od roku 293, Pyrrhos I. do roku 285; o hromadném přeběhnutí vojska srov. roky 285, 281, a 274).

Démétrios, jehož situace byla náhle zoufalá, uprchl před nedávno ještě vlastními lidmi do Kassandreie. V téže době si v Thessaloníce vzala život jedem jeho věrná manželka Fila I., Antipatrova nejstarší dcera a matka Antigona II. Gonáty (roč. asi 352, viz o ní roky 333 a 321); zjevně dostala špatné informace o situaci, možná též záměrně falešné...

Pak uprchl Démétrios do Thessalie a odtud do Théb, jimž vrátil plnou autonomii (viz příští rok), a obrátil se na Peloponnésos a proti Athénám, kde došlo k protidémétriovskému puči, viz zde níže. 

Pyrrhos si rozdělil moc v Makedonii s Lýsimachem, jemuž musel odstoupit východní části Makedonie, zřejmě i Amfipoli. Titul krále Makedonů ale zůstal Pyrrhovi. Tento stav trval do roku 285. Amfipoli držel v té době ještě Andragathos, stratégos Démétriův. Město vydal Lýsimachovi, který se mu bohatě odvděčil a přemluvil ke společné cestě do Asie. Z důvodů, které neznáme, však Andragathu o všechno thrácký král obral a dal ho umučit k smrti. 

Antipatros I., poslední ze synů Kassandrových a vnuk Filippova a Alexandrova stejnojmenného vojevůdce, viz rok 319, pobývající celý čas po roce 293 u Lýsimacha, vystoupil nyní s nároky na makedonský trůn. Lýsimachos ho tedy dal zavraždit a jeho mladičkou manželku a svou dceru Eurydiku, která Antipatra v nárocích podněcovala, internoval (makedonská královna Eurydiké IV. se již v dějinách neobjeví).

Zemětřesení v regionu poničilo n. zničilo Lýsimachovo sídelní město Lýsimacheiu založenou roku 309, srov. tam. 

 

V Athénách vedl Faidros, syn Thýmocharův, "epi ta hopla prótos hypo tú démú stratégos/hlavní z bojových stratégů zvolených lidem", revoltu proti démétriovské klice ve státě; viz o něm roku 296, o otci 321 a 315. Makedoni byli vyhnáni z města a uchýlili se do svých pevností. Athéňané zrušili kněze Spásných bohů/Theoi sótéres, kultu Antigona a Démétria, jako epónymního úředníka, posledním byl jistý Dífilos, a opět volili archonty. 

Před příchodem Démétriovým, viz zde výše, Athéňanům přispěchal na pomoc Kalliás, Faidrův bratr, velitel ptolemaiovské posádky na Andru, kterou živil a platil ze svého. S tisícovkou svých mužů pomáhal dokonce při sklizni v Attice a když dorazilo Démétriovo vojsko z Peloponnésu, viz zde výše, a Athény oblehlo, s jejich obranou. Při obraně Athén byl Kalliás raněn, ale v boji pokračoval.

Namísto zřejmě málo radikálního Faidra Athéňané zvolili Olympiodóra (srov. roky 300, 294 a 293), jemuž se, též s pomocí úplatku jednoho z velitelů posádky Strombicha, podařilo obsadit n. dobýt pevnost Múseion; dostalo se mu na návrh Fytiův za to a také za další bojovou podporu za Níkiova archonátu 11. poseideóna/konec roku 266/začátek 265 zlatého věnce a athénského občanství (o osudu jeho spoluvelitele Spinthara nevíme nic). O Faidrovi viz roku 296. 

Po pádu Múseia dorazil z Peloponnésu Démétrios a zahájil obléhání města. Nedařilo se mu Athéňané si povolali na pomoc proti Démétriovi Pyrrha, pomoc mohli očekávat od Ptolemaia, od něhož připlul diplomat (a stavitel farského majáku) Sóstratos z Knidu a s Kalliou se setkali s Démétriem v Peiraieu. Od obléhání města však v zimě upustil král po rozhovoru s athénským vyslancem Kratétem, váženým filosofem Akadémie (vyloučit ovšem nelze ani váženého kynika Kratéta z Théb žijícího v Athénách). 

Král souhlasil s odchodem z Attiky s tím, že mu Ptolemaios nebude bránit při přeplavbě do Asie, viz rok následující, mezi Pyrrhem a Démétriem bylo uzavřeno na konci roku příměří. Král Pyrrhos I. pak Athény krátce navštívil osobně. Viz dále rok 285, kdy snad Athény a Attika poprvé od roku 332 zcela bez makedonských posádek.

Kalliás byl 18. poseideónu archonátu Sósistratova/konec roku 277 n. začátek 276 resp. spíše konec 270 n. zač. 269 ("Kalliův dekret"), to byl velitelem ptolemaiovské posádky v Halikarnássu, Athéňany poctěn zlatým věncem, bronzovou sochou na agoře, speciálním místem v divadle a oslavnými nápisy za pomoc při obraně města, také za to, že se roku 283 po smrti Démétriově a Ptolemaia I. vypravil na své náklady na Kypr za mladým Ptolemaiem II., od něhož pro Athény získal darem padesát talentů stříbra a dvacet tisíc medimnů pšenice. Roku 279, viz tam, vedl též athénskou delegaci k prvním alexandrijským ptolemajím a odmítl od státu padesát min cestovních náhrad. K usnesení viz též rok 270. 

Za dopravu ptolemaiovského obilí za této války vyznamenali Athéňané na návrh Epicharmův 11. hekatombaiónu za archonátu Diokleova/konec července až srpen 286 ještě důstojníky Zénóna, srov. o něm roku 308 a 295, a jeho bratra Filoklea, jemuž se dostalo i občanství (jiný od sídónského dynasty, viz rok následující). • Zénón, tentokrát ve funkci podřízeného velitele nésiarcha Bakchóna, získal brzy na to na Iu proxenii za to, že ostrovanům přivezl zpět uprchlé otroky, viz o tom roku 308.

Zlatý věnec a athénské občanství získal za svou náklonnost vůči městu a za přátelství s Lýsimachem 30. elaféboliónu Diokleova archonátu/duben 285 n. 284 Artemidóros z Perinthu a s ním zřejmě ve stejné souvislosti snad další z Lýsimachových dvořanů za archonátu Diotímova (jméno ztraceno, fragment stély).

19. anthestériónu Diokleova archonátu/přelom února a března 285 byli poctěni na návrh Paramytha jistý Habrón, jehož vlast neznáme, a Matriás z Ostrovů/Nésiótés zlatými věnci, proxenií, právem vlastnit v Athénách dům a půdu. To vše v nějaké souvislosti s obilím (dovozem do Athén?).

Podle usnesí se zničenou datací  se někdy v této době dostalo z vděku za setrvalou náklonnost zlatého věnce a athénského občanství spolu s potomky Bithyovi z Lýsimacheie. Podobně byl zlatým věncem v ceně "podle zákona/kata ton nomon" a občanstvím pro sebe a potomky odjinud neznámý Alexandros z Beroie (cf. zde výše). Čím si ho oba jmenovaní zasloužili, z fragmentů ani jiných souvislostí nelze vyčíst (Lýsimachovi lidé?). Někdy v této době obdržel občanství Pýthón, jehož vlast neznáme, a Athéňané dekretovali poctu zlatým věncem Elajské/obec Elaiá, pozdější přístavní město Pergamu. Ani zde neznáme důvody díků vzdání. 

  

T. r. mohla opustit Egypt bývalá manželka Ptolemaia I. Eurydiké, dcera Antipatrova, se svou dcerou Ptolemáidou, aby ji směla provdat za Démétria I. (srov. ale roky 317 nebo 309, kdy došlo k zapuzení ode dvora, ne však ze země. Srov. i rok 299 a viz rok následující)V Egyptě byl Ptolemaiem Sótérem úředně zaveden kult Sarápidův či Serápidův pocházejí pravděpodobně, a kuriosně, z Babylónie/Šar-apsî, "Král podzemních vod", srov. rok 323. Zahájena stavba jeho chrámu v Alexandreji, zasvěcen byl chrám o dva roky později. Zničen Židy roku 116 n. l., po Hadriánově obnově definitivně vyvrácen křesťany, dalšími monotheistickými fanatiky asi roku 391 n. l. O původu kultu viz v indexu, s. v.

 

V Syrákúsách se narodil fysik a matematik Archimédés (zabit roku 212)V Athénách zemřel nástupce Aristotelův Theofrastos z Eresu (narozen kolem roku 372). Dalším scholarchem peripatu se stal Stratón z Lampsaku zvaný pro své zaměření Fysikos/Fysik (scholarchem do roku 269).

 

V Římě provedli plebejové svou třetí secessi, nyní na Iániculum, jediný kopec na pravém břehu Tiberu, opět pro nespokojenost s poměry ve státě (srov. roky 494 a 449). Diktátor rodu plebejského Q. Hortensius je uklidnil a přivedl zpět do hradeb. Nový zákon/lex Hortensia ukončil více než dvousetleté stavovské spory: comitia plebis tributa/tributní sněmy, concilium plebis byly postaveny na roveň sněmům centuriátním/comitia centuriata. Znamenalo to, že usnesení lidu/plébiscíta byla automaticky postavena na roveň zákonů a nepotřebovala schválení senátu.

Na rozdíl od centuriátních sněmů v tributních nehlasovali patriciové, pouze plebejové (nejsou to kategorie majetkové, ale rodové; srov. s roky 494 a 471). 

Snad t. r. následoval na Hortensiův zákon jako první z plebiscitem schválených zákonů návrh tribuna lidu Aquilia (celé jméno neznáme) o škodách na cizím majetku, na otrocích a dobytku. Lex Aquilia nahradila ustavení Dvanácti desek a stanovovala náhradu za škodu v nejvyšší ceně poškozeného nebo zničeného/zabitého tvora, psů se zákon netýkal. 

 

************************************************************

286.

Ol. 123, 3

26 SE

 

(Dioklés II.)

a. u. c. 468

M. Valerius Maximus (Potitus?) a C. Aelius Paetus

************************************************************

Démétrios I. (51) se z Evropy s jedenácti tisíci muži přeplavil do Iónie a vylodil v Mílétu; válku v Evropě řídil jeho syn Antigonos Gonatás (33). Zde za Démétria provdala Eurydiké, Antipatrova dcera, svou dceru s Ptolemaiem I., s nímž válčil, Ptolemáidu (srov. předešlý rok). • Svatba již neznamela sňatek politický, ale zřejmě gesto dvou lidí v beznaději (?). Zasnoubili se již roku 299, to ještě s otcem Ptolemaiem byl Démétrios ruka, viz tam, ale pána na Nilu pravděpodobně celá aféra již nyní nezajímala.

Novomanželé byli spolu krátce, král pak pospíchal na další bitevní pole, svá poslední, aby dobyl Asii. Jejich synem byl Démétrios zvaný Krásný/ho Kalos, budoucí panovník v Kýréně. 

Démétriova armáda obsadila Lýdii a Kárii, při Lýsimachovi vydržela mimo jiné Priéné. Její území vyplenili Démétriovi spojenci z Magnésie zvaní Pedieis/"Lidé z roviny", zřejmě nehellénská populace údolí dolního Maiandru, než dorazilo Lýsimachovo vojsko. Démétrios dobyl Sardy, obsadil celou Frygii a z Lýsimachova území pokračoval do říše Seleukovy.

Priénští z vděku za záchranu věnovali králi zlatý věnec za tisíc zlaťáků, na agoře mu postavili zlatou/zlacenou sochu a vedle ní oltář ke každoročním obětem za Lýsimachův zdar. Ustanovili k tomu kněžský sbor a kultovní slavnosti o králových narozeninách (datum neznáme) provázelo procesí. To vše se vypravilo oznámit králi poselstvo s Antisthenem v čele, jak je zřejmé z fragmentu Lýsimachova děkovného dopisu zachyceného na stéle. 

Lýsimachos poslal proti Démétriovi svého syna a nástupce trůnu Agathoklea se silným vojskem. V Démétriově armádě, která Agathoklea porazila a s níž hodlal král dorazit do Armenie a Médie, vypukl hlad a nespokojenost: lýsimachovci kontrolovali přístupy k zásobování. Démétrios se proto musel obrátit přes Tauros do Kilikie, do Tarsu. Průsmyky přes Tauros obsadil Agathoklés a Démétrios I., který v této fázi války ztratil nejméně osm tisíc mužů, byl nucen napsat Seleukovi z Kilikie o pomoc.

Došlo na jednání, ale proti podpoře Démétria, který pro sebe žádal jen jakési malé barbarské království, se resolutně postavil Seleukův spolubojovník Patroklés, srov. o něm rok 311. Seleukos vrátil pomocné sbory, které mu poslal Lýsimachos. V zimě vypukly potyčky mezi démétriovci a seleukovci kdesi v Kataonii, pro Démétria většinou úspěšné; průsmyky Tauru do Syrie však zůstaly neprůchozí. 

Démétriův syn Antigonos II. po celý rok manévroval proti Pyrrhovi v Thessalii.

 

Ve stejný čas, kdy se Démétriova armáda zmocňovala částí západní Anatolie, v době malých eleusínií, Démétřina svátku u Illisu/19.-21. anthestériónu, c. zač. března, se proti Démétriovu frúrarchovi Peiraiea Hérákleidovi spikli athénští předáci. Stratégové Hipparchos a Mnésidémos umluvili velitele žoldnéřů Hieroklea z Kárie, aby jim v noci otevřel bránu pevnosti a vpustil je dovnitř. Hieroklés (srov. jeho jmenovce u roku 229; nebo to byl jeden a ten samý?) to udělal, ale předtím informoval svého šéfa. Hérákleidés nachystal dva tisíce mužů a když do pevnosti vstoupilo 420 protidémétriovských spiklenců, všechny dal pobít; mezi padlými byl též stratégos Mnésidémos.   

 

Někdy v červenci se spřátelil kníže Paionů Audoleón/Audóleón, Autoleón s Lýsimachem. Brzy na to však zemřel, ne však před červencem 285 n. 284 (vládl od asi roku 310 a byl velkým přítelem Athéňanů). 30. skiroforiónu Diotímova archonátu, tedy v červenci 285 n. 4, totiž Audólenta, Patraova syna, Athéňané na návrh Simónida poctili zlatým věncem a občanstvím i pro potomky a jezdeckou sochou na agoře za to, že je podporoval za války za nezávislost na Makedonech, za péči o Athéňany, kteří se dostali do jeho země a za dar 7500 medimnů makedonského obilí, které dopravil do Athén na svůj náklad. O podobné poctě pro bosporského krále Spartoka III. z února 284 viz roku 304. 

Jeho syn Aristón byl ze země vyhnán a uprchl k Lýsimachovi, srov. rok 310. Král Thrákie ho osobně s vojskem uvedl zpět, ale hned během inthronisační hostiny se sám zmocnil vlády nad Paiony. Aristón uprchl podruhé, tentokrát k Dardanům (viz rok 200). Lýsimachovi vyzradil polohu Audóleontova pokladu a jeho předchůdců důvěrník knížete Xermodigestos. Ležel prý pod hladinou řeky Sargentios a není známo, zda ho Lýsimachos vyzvedl. 

• Obdobný příběh s pokladem v řece, kam byl zakopán po dočasném odvedení toku, se tradoval ještě o dáckém Decebalovi a zrádci jménem Bicilis (106 n. l.) a o Gotovi Alarichovi (410 n. l.).

Nejstarším vládcem Paionů, jehož jméno známe z mincí, byl starší vrstevník Filippa II. Patraos a po něm jeho syn (?) Ágis a jistý Lykpeios/Lykkeios. Zda byl Audóleón synem možná jiného Patraa, nevíme. Vládcem Paionů po roce 281, kdy padl Lýsimachos, se stal Dropión, zakladatel spolku Paionů/koinon tón Paionón, což zřejmě bylo klanové/federativní náboženské shromáždění Paionů. Délka jeho vlády není známa.

Dropión věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. V této době bylo živě chytáno do ohrad. Z téže doby, spíše ale starší, pochází z Makedonie zmínka o lovu lvů, posledních v Evropě. V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie.

Posledním, o němž je zachována zpráva, že lovil lvi, byl Antiochos IX. Filopatór vulgo Kýzikénos, který se prý obklopoval mímy a kouzelníky a miloval noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se tak vystavoval nebezpečí. V rákosí mesopotamských řek žili a byli loveni lvi ještě v polovině 4. století n. l.

Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické. Masově je poprvé v cirku předvedl Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 48. Xerxovu armádu v roce 480, když táhla Thrákií a Makedonií, napadali lvi a lovili velbloudy arabské jízdy. Tito poslední evropští lvi tehdy žili na území mezi řekami Nestos a Achelóos (v Akarnánii).

Lvi lovil i mladý Alexandros Veliký. Historik Hérodotos ještě k roku 480 připomíná v Makedonii divokého tura, jehož rohy byly pro Hellény hledaným artiklem. Na druhou stranu byli v oborách na Eufrátu chováni a loveni jeleni ještě roku 361 n. l. (opuštěná Dúra za tažení císaře Iuliana).

Athéňané t. r. nebo následujícího poctili zlatým věncem a občanstvím Aischróna z neznámého státu za chování v incidentu, k němuž došlo za Diokleova archonátu. Spolu s jistým Charixenem osvobodil v boji s únosci tři Athéňany, kteří byli cestou do Delf na pýthie.   

 

Ptolemaios I. obsadil foinícké přístavy Tyros a Sídón, kde se stále ještě po roce 301 drželi antigonovci, resp. démétriovci. Místní domorodý vládce, „král“ Sídónu Filoklés (přijal hellénské jméno), syn Apollodórův, se později stal nauarchem Ptolemaia II. V tom samém roce byl Ptolemaios I. potvrzen hlavou spolku Ostrovanů/koinon tón Nésiótón. Oblast zůstala dlouho pevně pod ptolemaiovskou kontrolou a egyptská flotila chránila moře před piráty (viz už první ptolemaioskou hégemonii roku 308). 

Filoklés byl vysoce poctěn na Délu, mimo jiné zlatým věncem v ceně jednoho tisíce drachem, poněvadž se někdy předtím postaral o zaplacení dluhu Nésiótských vůči Délským. Návrh na vyznamenání podával Mnésalkos, známý z nápisů jako častý partner chrámové finanční správy na Délu. Podle fragmentu athénského usnesení někdy z této doby se foiníckému dynastovi dostalo zlatého věnce a občanství i pro potomky též v Athénách.  

 

V Římě M. Valerius Maximus cos. budoval silnici z Říma do Tiburu, pokud to nebylo již dílo jeho jmenovce z roku 306 popř. jiného muže z klanu Valeriů, srov. tam. O více než století později byla prodloužena P. Valeriem Messalou do Corfinia a k moři do Aterna, viz rok 154. 

 

V Číně zničil stát Čchi stát Sung. Králem v Čchi byl do roku 284 Min. V Japonsku povstala po zemětřesení v červnu hora Fudži (tradiční údaj; geologická skutečnost je mnohem starší) vysoká dnes 3776 metrů n. m. První její sopečná erupce je zaznamenána roku 781 n. l., zatím poslední mezi prosincem 1707 a lednem 1708.

 

************************************************************

285.

Ol. 123, 4

27 SE

 

(Diotímos III.)

a. u. c. 469

C. Claudius Canina I. a M. Aemilius Lepidus

rok 1 éry Dionýsa - používáno jen astronomy

************************************************************

Na jaře Démétrios I. vyplenil východní Kilikii a severní Syrii až po Kyrrhéstiku; v rozvinutí bojů, jak se Seleukos obával, nedošlo, neboť Démétria zaskočila jakási choroba. Průsmyky v Amánu střežily úspěšně oddíly, jimž velel Lýsiás. Před rozhodující bitvou se Seleukem I. ale přešla větší část zbylých vojáků, počty neznáme, k protivníkovi.

Démétrios unikl s hrstkou věrných zpět do Kilikie, chtěl proniknout ke své flotile kotvící u Kaunu (srov. rok 313), ale byl bez prostředků a jídla pro mužstvo: brzy se Seleukovi bezpodmínečně vzdal. Seleukos, který byl sňatkově s Démétriem spřízněn (viz rok 299), ho dal Pausaniou odvést do syrské Pelly a zde ho držel v královské internaci až do jeho smrti roku 283 (viz tam); oba se již nikdy nesetkali. • Tato Pella byla později přejmenována na Apameiu (srov. rok 301), event. spojena synoikismem s jinou Apamejí v blízkosti.

Démétriovi se podařilo odeslat do Hellady dopis, v němž všechny své straníky vyzval, aby ho považovali za mrtvého a aby jeho syna Antigona II. považovali za nástupce. Tím skončila pátá válka diadochů, válka démétriovská (trvala od roku 295). Vyřazením Démétria I. ze hry se změnily diadošské koalice: Lýsimachův expansionismus začal být ostatním diadochům na obtíž.

Seleukův stratégos Lýsiás byl pravděpodobně totožný s mužem známým nápisně jako syn Filomélův a rodu makedonského. Jeho stejnojmenný syn (?) založil ve Frygii města/katoikie Filomélion a Lýsiás. 

Dynastie Filomélovců, lokálních velmožů o významu jako například jejich "soused" Filetairos, stála na straně Seleukovců a zřejmě sloužili též v královské správě Frygie (?) v nějaké dědičné funkci. Dobu jejich vlády neznáme, pravděpodobně skončili s apamejským mírem roku 188, viz k tomu a Filoméliu též rok 209. Srov. jméno Lýsiás na seleukovském dvoře a v Indobaktrii v indexu s. v. 

 

Lýsimachos vyhlásil válku Pyrrhovi o makedonské království, pravděpodobně ještě před Démétriovým pádem. Před Edessou přešlo Pyrrhovo vojsko k Lýsimachovi (obdoba Démétriova osudu z roku 287 a dá se předpokládat, že ho provedli v makedonském vojsku stejní aktéři, kteří však v dochované historii zůstali bezejmenní: srov. ještě roky 281 a 274). Lýsimachos byl prohlášen králem Makedonů a Thessalů a byl jím až do smrti roku 281; Pyrrhovi zůstalo pouze jeho kmenové épeirské království.

Na to uzavřel vítěz v Lýsimacheji, která již byla obnovena po zemětřesení roku 287, spojenectví s Aitóly. V Kassandreji získal brzy na to proxenii (odměnou za co, nevíme) jistý Androbolos z Naupáktu, takto Aitól. Lýsimachos odměňoval své věrné, mezi něž patřil zjevně i jistý Limnaios, Harpalův syn, jemuž podle nápisu z Kassandreie/Poteidaie z téhož roku 285 daroval jakési pozemky/agroi se stromy a vinici, které ležely na územích zaniklých obcí Sermylé a Strepsa.

V zemi již král zavedl svůj kult, jak dokládá datace dokumentu: "za Lýsimachova kněze Tímésia". Jak dlouho novým majitelům pozemky náležely, nevíme; ke změně, tedy k restituci původním majitelům, mohlo dojít po Lýsimachově smrti roku 281. 

Pravděpodobně bezprostředně po Pyrrhově debaklu vpadl Lýsimachos nebo jeho armáda s jiným ze stratégů v čele do Épeiru. Velkou část ho vyplenila včetně tradičního sídla Molossů Passarónem. Zde údajně rozmetali vojáci kosti aiakovských molosských králů, Pyrrhových předků (a též Alexandra Velikého), údaj zřejmě spíše pomluvný než autentický. Ambrakiá, Pyrrhova residence, zůstala zřejmě nedotčena a po odchodu lýsimachovců Pyrhos jistě obnovil svou vládu nad celou zemí. 

Antigonos II. Gonatás se po skončení bojů s Pyrrhem, vytlačeného do svého Épeiru, pustil do války s Athéňany (trvala do roku 281 a pak obnovena roku 267, viz tam). Athéňané mezitím pod stratégem Olympiodórem osvobodili celou svou zemi od makedonských posádek (srov. rok 287, bez posádek byly i přístavy, a to až do roku 263, viz a srov. přehledně u roku 229). • Athénský stát byl podle všeho poprvé bez cizí posádky od roku 322.

Po osvobození Athén se mohl vrátit domů v Diokleově archonátu mimo jiné bývalý vůdce strany démokratické Démocharés, syn Lachétův a synovec Démosthenův, který byl v exilu od roku 303, s velkou pravděpodobností u Lýsimacha (srov. tam a rok 280; zemřel před rokem 270). Posloužil pak své vlasti dvakrát jako prosebný vyslanec u Lýsimacha, od něhož přinesl poprvé dvacet talentů stříbra, podruhé jedno sto.

Jako finanční úředník úspěšně šetřil na veřejných výdajích, prosadil podobné prosebné mise ke králům Ptolemaiovi II., od něhož dostali Athéňané padesát talentů stříbra, a k Antipatrovi II. Makedonskému, od něhož do Eleusíny přišlo dvacet talentů.  

 

Ptolemaios dobyl Kaunos v Kárii, snad na Lýsimachově posádce (srov. rok 295, tzn. že zde muselo dojít k historicky nedokumentované změně). Srov. o Démétriově flotile zde výše. Operace v Kárii byli posledními akcemi, které král Ptolemaios I. Sótér ve svém životě řídil. Ovládal kromě Nésiótů, Lyků, Kárů, Pamfýlů, Kiliků velké kusy Foiníkie a pobřežní Syrie, držel posice na Krétě a v Thrákii. 

Brzy následoval jeho poslední politický skutek, když v době mezi 2. listopadem roku 285 a 1. listopadem roku 284 (krajní vymezení časového rozmezí) předal vrchní velitelské hodnosti svému až třetímu v pořadí synovi Ptolemaiovi II., který dostal později přízvisko Filadelfos, dítěti Bereníky I. (narozen roku 309 na Kóu; do roku 283 vládl jako spoluvládce otcův, v letech 283 až 246 samostatně). Hlavními učiteli a vychovateli/didaskaloi Filadelfovými byli básník a grammatik Filétás z Kóu a peripatétik Stratón z Lampsaku. 

Ptolemaios II. byl královským nástupcem uznán vojenským shromážděním Makedonů v Alexandrii.

Později se tento zásadní státoprávní akt stal formální náležitostí ceremoniálu převzetí královské moci v dynastii Ptolemaiovců (stejně jako všech ostatních makedonských hellénistických rodů).

Proklamace krále shromážděnými Makedonci ve zbrani (= vojskem) byl zbytek původních rodových práv volby vladaře, resp. bojového náčelníka. Shromáždění Makedonů ve zbrani tvořilo vlastní stát, jehož práva nezanikala nikdy a nikde, tedy ani mimo Makedonii (srov. rok 280).

Král Ptolemaios I. se stáhl do soukromí a sepisoval memoiry. • T. r. je začátkem královské éry Filadelfovy. 

Zřejmě ještě za Ptolemaia I., rozhodně ale již za Ptolemaia II. byl Egypt rozdělen na 24 nomů ve středním a dolním Egyptě a na Thébaidu (dvacátý pátý):

1. Libyé, 2. Saités, 3. [Gynaiko?]polítés nebo Nitriótés, 4. Prosópités, 5. Athribités, 6. [Mene]láis, 7. Delta (= Héliopolítés), 8. Sebennytés, 9. Búsirités, 10. Mendésios (stóma), 11. Leontopolítés, 12. Sethroités či Sethroétés, 13. Farbaithités, 14. Arabiá, 15. Búbastités a Búbastos, 16. Tanités, 17. Memfités a Memfis, 18. Létopolítés, 19. Hermopolítés, 20. Oxyrhynchités, 21. Kynopolítés, 22. hé limné - „bažina, jezero, kanál“; před rokem 256/255 Arsinoités, 23. Hérákleopolítés, 24. Afrodítopolités.

Thébais byla spravována zvláštními stratégy s velikými vojenskými pravomocemi: byla to vlastně celá egyptská Horní země (širší seznam jmen egyptských nomů/žup srov. v indexu s. v. Egypt). Viz též rok 3236, úředníky královské byrokracie viz též s. v. Egypt.  

 

V Itálii se vytvořila koalice Bruttiů a Lúkánů pod velení Stenia Statilia proti Thúrijským, kteří měli spojeneckou smlouvu s Římany a s Venusijskými. Lúkánové a Bruttiové oblehli Thúrije/Thúrioi, viz dále rok 282. V severní Itálii se obnovila protiřímská koalice Etrusků, Keltů a Umbrů (srov. rok 296 a 295). • Tento rok je další možné datum pro bitvu u Vadimonského jezera (viz ale rok 283).

 

V Číně se král Min ze státu Čchi/Qi, který se minulého roku mohl prohlásit císařem, pokusil bojovat proti koalici států Čchin, Jan, Čchu, Wej a Čao (viz následující rok a srov. rok 333).

 

************************************************************

284.

Ol. 124, 1

Filomélos z Farsálu

28 SE

 

(Ísaios)

a. u. c. 470

C. Servilius Tucca a L. Caecilius Metellus Denter

************************************************************

Pokračovala válka Antigona II. s Athénskými; pobýval v Démétriadě, která byla až do nástupu na makedonský trůn v roce 277 jeho sídelním městem, v Chalkidě, Korinthu, viz rok následující, a na Peloponnésu. • Podle jednoho historického pramene měl t. r. Antigonos II. jako první z cizinců obsadit město Spartu (srov. pak rok 222). Souvislosti nám však nejsou známy.

 

Snad t. r. uzavřeli dohodu o Koilé Syrii Ptolemaios II. se Seleukem I. a zřejmě potvrdili status quo: Ptolemaiovo panství nebylo umenšeno. V Egyptě zahájil stavitel Sóstratos z Knidu, syn méchanika Dexifana, provoz na majáku na ostrůvku Faru před Alexandrií; jeden ze sedmi divů starého věku. Sóstratos nebyl jen architektem, Ptolemaiovi I. sloužil též jako inženýr a hlavně diplomat, viz o něm roku 321, 287 a v indexu s. v. sedm divů. Sóstratos získal sochu, občanství a život bez daní pro sebe i potomky na Délu a v Delfách, kde mu někdy v těchto letech přidali z vděku k ptolemaiovské politice navíc právo přednostní věštby/theárodokiá.  

 

Možná t. r. se spojily všechny dardanské kmeny pod jednu královládu, možná pod Aristónovou (?, srov. rok 286). Tato říše Dardanů trvala do roku 217.

 

V Bosporské říši zemřel král Spartokos III., o jehož kralování nevíme téměř nic (vládl od roku 304, kde o jeho athénském občanství). Nástupcem se stal jeho syn Pairisados II. (panoval do roku asi 245). O Pairisadových diplomatických aktivitách viz roky 254 a 250.

  

Kolem t. r. se v Tarentu narodil Androníkos, jenž od roku 272 žil v Římě jako válečný zajatec a otrok, později jako propuštěnec pod jménem L. Livius Andronicus. Roku 240 provozoval v Římě první komédii na římských hrách, ludi Romani. Skládal latinské komédie a tragédie a přeložil do latiny Odysseiu. Zemřel kolem roku 204.

Římané, jimž velel praetor L. Caecilius, byli pod Arretiem poraženi keltskými Senony a Etrusky. Byla to po okupaci Říma roku 390 nejvážnější porážka legií, v níž podle jedné verse padl i velitel: praetor L. Caecilius bývá ztotožňován s konsulem a na jeho místo byl jmenován M'. Curius Dentatus (přízvisko "Zubatý" dostal od toho, že se narodil již se zuby).

Celá severní Itálie se dostala do moci protiřímské koalice (srov. předešlý rok), jejíž nejsilnější osobností byl vojevůdce Senonů Britomaris. Do historie vstoupil tím, že dal rozsekat na kusy římské vyslance za to, že v boji s Římany padl v Etrurii jeho otec (asi v žoldu Tusků). O jeho osudu viz rok následující. 

Střídavé boje s keltskými Boji, kteří právě dorazili do severní Itálie. M'. Curius posla ke Keltům s žádostí o vydání zajatců, ale jeho vyslance Keltové zavraždili, viz dále rok následující. • O rozdílení dobytých pozemků v této oblasti římským občanům, ager Gallicus, viz rok 232.

 

V Číně dobyl vojevůdce Jao I ze státu Jan hlavní město státu Čchi a král Min byl na útěku zavražděn vlastním ministrem. V Čchi se stal Minovým nástupcem jeho syn Siang-wang.