729-720

729

olympiada  12, 4

mesto  a. u. c. 25

Assyřané pod Tukulti-apil-Ešarrou III. dobyli Babylón obléhaný od roku 731 a král Nabû-mukín-zéra byl zajat (o jeho osudu dále nevíme; vládl od roku 733). Chaldajské kmeny jižní Mesopotamie jako Dakkúru, Amukkáni kolem Laraku a Jakínu na jihu se staly poplatnými Aššuru, Bít Amukkáni zničil, srov. rok 733. Šejk Jakínů Marduk-apla-iddina, hebr. Merodach-balaban, byl titulován jako král Přímoří/šar mát tamtim a platil Aššuru tribut. Tukulti-apil-Ešarra III. se prohlásil králem Babylónu a vládl zde pod jménem Púlu, hebr. Fúl, řec. Fúlos, do roku 727: byl prvním Assyřanem po Tukulti-Ninurtovi I. (vládl 1245 - 1208), který opět panoval v Babylónu. • Tento rok lze považovat za poslední z tzv. 8. babylónské dynastie (od roku 978, viz ale již rok 733).

V Sídónu a Tyru je doložena vláda krále Lulí, řec. Elúlaios (a to do roku 701). Pravděpodobně roku 732 bylo rozděleno království Sídón na Sídón a Tyros, které tvořily jeden stát od vpádu tzv. mořských národů na přelomu 13. a 12. století. Království rozdělili Assyřané, kdy král Mattan II., Matten či Metenna byl prvním vládcem v Tyru, odděleného od Sídónu (viz rok 701)Srov. rok 740, kdy král Chírám II. vládl ještě spojenému království, rok 724 a 573. • Pozdější mince Sídónu hovoří o městě jako o „Matce Kambé n. Kakkabé (= rozumí se: Karthága), Hippónu, Kitia a Tyru“.

 

728

olympiada  13, 1

vitez  Dioklés z Korinthu

mesto  a. u. c. 26

V Messénii porazili v bitvě pod horou Ithómé Messéňané se svými spojenci z Arkadie a Argu Sparťany s jejich spojenci z Korinthu.

Megaris byla někdy před touto dobou okupována Korinthem. Megarský Lamis odjel s těmi, kteří nesouhlasili s korinthskou nadvládou v Megaridě, kolonisovat Sicílii, kde založil osadu Trótilon, ale tu Megarští opustili a s Chalkidskými založili obec Leontínoi. Byl odtud brzy exulován a tak založil na pobřeží osadu Thapsos, kde zemřel. Část megarských kolonistů ještě založila na Sicílii Megary, které se podle místního sikeliótského vládce Hyblóna či Hýblóna začaly jmenovat Megara Hyblaia či Hybla ta Megara (tento údaj lze vložit i do roku 727).

Okupace Megaridy Korinthskými trvala jednu generaci. Po osamostatnění Megaridy připadly megarské osady Héraia a Peraia Korinthu, Kynosúra, Tripodiskos a Megara zůstaly spolu jako stát Megarských (viz rok 720).

Téhož roku založili Korinthští na Sicílii město Katané/Kataná (srov. starší údaj roku 736). Podle jiné tradice však byla osídlena ze siciliského Naxu a osadníci si za oikista vybrali jistého Euarcha. Jejím zákonodárcem (nomothetem) se stal mnohem později Charóndás.

Ve svém posledním roce života pořádal Tukulti-apil-Ešarra tažení proti Aramajům sídlícím podél Tigridu až po řeku Uqnú na jihu; buď se účastnil osobně, nebo válku řídili jeho vojevůdci. Assyřané podrobili znovu své moci kmenové svazy Bít Šiláni/Siláni, Bít Ša'alli/Sa'alli, zajali jejich krále/šejky, potentáti všech Chaldajů odvedli Aššurovi tribut. 

V Júdě zemřel král Ácház (36; vládl od roku 735), následoval jeho syn Chizkija (25; Chizqijáhu, řec. Ezekiás, č. Ezechiáš, vládl do roku 699). Nový vládce byl přítelem proroka Jesaji/Ješajahu, řec. Ésaios, a proslul náboženskými reformami, zrušil všechny kulty uctíváné „po kopcích“ mimo Jerúsalém, povolen byl v jeho království pouze kult boha Jahweho. Chrám zavřený Ácházem dal otevřít a obnovil rituály spojené s Jahwem. 

 

727

olympiada  13, 2

mesto  a. u. c. 27

Rok, kdy mohly být založeny Megary Hyblejské, Megara Hyblaia (viz rok 728).

Podle jiné tradice skončila t. r. I. válka messénská (podle této datace vedená od roku 746).

V Assyrii zemřel v měsíci tebítu (ještě v prosinci roku 728) král Tukulti-apil-Ešarra III. (řec. Chinzér-poros; vládl od roku 745), následovníkem se stal 25. tebítu/v lednu 727 jeho syn Šulmán-ašaréd V., hebr. Salmanassar (řec. Ilúlaios resp. Selampsás; vládl do roku 722). Pod jménem Ululáj/Ululája vládl  v Babylónu. Královskou manželkou zesnulého krále byla Jabá (zda byla matkou syna-nástupce, nevíme), chotí nového krále Bánítu a manželkou jeho nástupce Šarru-kéna II. Atalia (srov. židovskou královnu Atalji roku 849; jméno je západosemitské). Jejich hroby s bohatou výbavou byly nalezeny v Kalchu, kde Tukulti-apil-Ešarra vybudoval novou residenci, roku 1989. Assyřané potlačili t. r. povstání v Samarii (hebr. Šomerón, bab. Šamará’in, definitivně ale až roku 722) a revoltu aramejských Adínů. Útvar Bít Adíni, bibl. Bét Eden, je poprvé zmiňován ve válce roku 877.

 

726

olympiada  13, 3

mesto  a. u. c. 28

V Římě ustanovil král Romulus senát (senatus), poradní sbor „starců“ o stu členech, a poprvé prý provedl vojenské odvody v lidu. Senátoři byli původně nejstaršími členy římských rodů, stařešiny, zvaní též „otcové“ (patres, odtud slovo patriciové).

Po větší část republikánských dějin míval senát členů tři sta. Po bitvě u Cann (srov. rok 216), kde prý padlo mj. na devadesát senátorů, byl jejich počet doplněn o 197 členů ze stavu jezdeckého. Později byl jejich počet opět snížen na 300, ale roku 123 prosadil C. Sempronius Gracchus krátkodobé rozšíření o dalších 600 jezdců na 900 členů.

V následujících desetiletích byl senát redukován na šest set členů, C. Iulius Caesar přechodně vrátil jeho počty na devět set. Augustus se pak vrátil k číslu 600. Viz též rok 753.

 

725

olympiada  13, 4

mesto  a. u. c. 29

Ve Spartě kolem t. r. stavěli svůj prvních kamenný chrám Artemidě Orthii.

Někdy v letech 727 až 722 uvedl urartský král Rusa I. na trůn uprchlého krále země Musasir ležící při severních hranicích Assyrie Urzana v jeho městě Ardini. K ruce ale dostal urartského guvernéra, aby střežil poměry v kraji pro vládnoucí urartskou dynastii posvátném (viz rok 733 a Urzanův konec roku 714 a zde o významu země pro Urartejce). Ve středoassyrské době se země jmenovala Musru/Musri, viz rok 1112. 

 


 

724

olympiada  14, 1

vitez  Desmón z Korinthu

mesto  a. u. c. 30

Na olympijských hrách byl přidán jako jejich druhá soutěžní disciplína „dvojitý běh“, diaulos, zpět kolem mety, 384,5 m. Prvním vítězem se stal Hypénos z Élidy.

V Messénii zemřel král Aristodémos (vládl od roku 733). Messéňané si za nástupce nezvolili žádného krále, nýbrž vojevůdce s omezenými pravomocemi jménem Dámidás, Kleonnis a Fyleás. Krátce nato byli Sparťany poraženi a opustivše Ithómé uznali svou porážku v celé válce - konec I. války messénské (vedena 19 let, od roku 743).

Část Messéňanů odešla do exilu, část se podrobila Sparťanům, kteří zemi rozdělili na úděly a obyvatelstvo převedli do postavení heilótů čili je zotročili.

Část Sparťanů, ti, kteří rovněž nebyli v postavení zcela svobodných, nebyla spokojena s rozdělením dobyté země a se svými příděly půdy. Nespokojenost byla později vyřešena odchodem ze země (viz rok 743 a 706).

V Palaistíně zahájil assyrský král Šulmán-ašaréd V. obléhání sídelního města království Israél Samarie, hebr. Šomerón (pokud k obléhání nedošlo už roku 725; trvalo až do roku 722). Hošea, poslední z israélských králů, odmítl platit tribut Aššurovi a usiloval o spojenectví s Egyptem. Pravděpodobně někdy předtím donutil ve Foiníkii městské státy obnovit poddanství Aššuru s výjimkou Tyru, který oblehl z pevniny i moře, srov. rok 729. Obléhání trvalo pět let a ostrovní město se zjevně udrželo, i když obyvatelé museli po celou dobu pít vodu z cisteren.  

 

723

olympiada  14, 2

archon  Hippomenés (do r. 714)

mesto  a. u. c. 31

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roztrhat a sežrat koňmi. Krutost vedla k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel (srov. rok 640).

 

722

olympiada  14, 3

mesto  a. u. c. 32

Koncem roku se v Assyrii spikli kněží boha Aššura s hodnostáři měst Aššur a Charrán proti králi Šulmán-ašarédovi V. a zavraždili ho, resp. spustili palácový převrat, v němž zahynul (vládl od roku 727). Král totiž dosud svobodným městům uložil platit daně a poskytovat lidi na práci; jeho nástupce opatření zrušil. V čele spiknutí stál vojevůdce neznámého jména, který si 12. tebétu/začátkem ledna roku 721 dal trůnní jméno Šarru-kén II., hebr. Sargon, řec. Arkeanos. Snad i proto, že okolnosti nástupu na trůn měl podobné jako jeho dávný akkadský jmenovec (Šarru-kén znamená tolik co „skutečný, pravdivý, legitimní král“; zakladatel říše Akkadu/Agade vládl asi v letech 2371 až 2316).

Je pravděpodobné, že roku 721 nový panovník zbavoval své okolí nepřátel, deportoval nespolehlivé rodiny, "upevňoval vládu". Šarru-kén II. se vydával za syna Tukulti-apil-Ešarra III. a tím pádem by byl bratrem Šulmán-ašaréda V. Se Šarru-kénem dosedla na assyrský trůn poslední panovnická dynastie. Vládl do roku 705. • Jeho jmenovec a předchůdce ze staroassyrské říše vládl v letech asi 1850 až 1840.

Šulmán-ašaréd V. před převratem dokončil obléhání Samarie, Šomerónu, bab. Šamará'in, a město dobyl a vypálil (obléháno od roku 724, resp. 725). Poslední israélský král Hošea (54; vládl od roku 730) byl zajat a s celým klanem doživotně internován v Aššuru. Assyřané masově deportovali obyvatelstvo ze Samarie do Assyrie do Pochábúří, Ninuy a do Médie (začátky již viz rok 734), 27 tisíc lidí bylo zotročeno, naopak do nově vzniklé assyrské provincie byli vysláni assyrští a babylónští kolonisté, např. z Kuty (proto orthodoxní Židé označovali Samarské hanlivě řec. též Chúthaioi, hebr. Kútím), později přibyli osadníci z donucení z Babylónu, Uruku a Elamu. O počtu obyvatel Israéle viz rok 738. 

Od té doby se mluví o deseti ztracených kmenech Israéle, viz rok 1108. Tím mimo jiného posílily u smíšeného obyvatelstva odlišnější zvyky a náboženské projevy, což následně vedlo k ještě většímu odcizení s obyvatelstvem jižního z obou židovských států, dosud samostatného království Júda, kteří na Samarské přestali hledět jako na pravověrné Židy (srov. rok 420). • Historie „schismatu“ byla ukončena až v hellénismu kolem roku 110, kdy júdští Židé město vyvrátili a definitivně se zbavili konkurence (viz tam a také pod samaritáni).

V Babylónu se po assyrských událostech prohlásil králem šejk chaldajského kmene Jakínů Marduk-apla-iddina II., hebr. Merodach-balaban (řec. Mardokempados; vládl do roku 711, srov. jeho poddanství Aššurovi roku 729). Podle babylónské královské kroniky k protiassyrské revoluci došlo v nisannu a ten nejbližší byl březen až duben roku 721. Uzavřel proti Assyřanům spojenectví s elamským králem Chumban-nigašem I. • Marduk-apla-iddina se vydával za potomka krále Eríba-Marduka, který měl zřejmě mezi městskou populací Babylónie dobrou pověst (srov. roky jeho vlády 770 - 761). První pokus Chaldajů o nadvládu nad Babylónem skončil ve válce s Assyřany totální poražkou roku 689. 

V Číně začala Éra hegemonů neboli Doba Jarních a Podzimních annálů, která trvala do roku 481: Čchun-čchiu š'-tai/Chunqiu Shidai. Jméno období pochází od kroniky státu Lu let 722-481, dějin dvanácti jeho vévodů, kterou prý z dvorských záznamů sestavil Konfucius/Kchung-fu-c', Kong Fuzi. • Stát Lu existoval v letech 1122-249 a vládlo mu 29 vévodů/knížat. Kronika začíná patnáctým jménem Jin/Yin a končí Ajem/Ai. 

 

721

olympiada  14, 4

mesto  a. u. c. 33

Podle jedné tradice zemřel v Lýdii král Ardeios, syn Alyatův (vládl od roku 757), nástupcem Alyattés I., který vládl do roku 707. Srov. jinou chronologii roku 716.

O assyrských a babylónských událostech viz rok předešlý.  

 

720

olympiada  15, 1

vitez  Orsippos z Megar

mesto  a. u. c. 34

Na olympijských hrách byl přidán závod v běhu na větší vzdálenost, dolichos. Byla to vzdálenost, kterou při závodech musel urazit vůz a vytrvalostní disciplina, která se v Olympii běhala od sedmi do 24 délek stadionu (= stadií) a měřila proto od 1346 do 4614 m.

Dolichos byla nejdelší hellénská athletická disciplina (dnešní marathón je vynález až novověký).

Prvním vítězem nové discipliny byl Akanthos z Lakónie. Epónymní olympioníkos Orsippos zahodil při běhu bederní roušku či zástěrku (zóné, diazóma, perizóma nebo tribón), aby se mu v dromu běželo volněji a rychleji. Od té doby se na všech olympiadách Starého věku athléti v Olympii neodívali (dres s nápisy země původu, registračním číslem apod. je vynález novověký).

Ještě na téže olympiádě se rovněž uvedený Sparťan Akanthos postavil na start dolichu nahý.

Olympioníkos (ten, který na olympiádě zvítězil v některé z disciplin) Orsippos či Orhippos se brzy po svém návratu do rodných Megar zmocnil vlády a definitivně vyhnal Korinthské z Megaridy (o době korinthské okupace Megaridy viz rok 728). Délka Orsippovy vlády není známa.

Ve Spartě zemřel Ágidovec Polydóros (vládl od roku 754), následuje jeho syn Eukratés či Eurykratés I. (vládl do asi roku 690?).

Parští se usadili na Thasu, který byl původně krétskou kolonií jako ostatně sám Paros (údaj starověkých chronografů „krétský“ zde znamená „předhellénský“; ve skutečnosti zde žili především Thrákové a Kréťané zde udržovali emporion). Další možné údaje viz rok 710 a 680.

Možné datum založení osady Sybaris Acháji pod korinthskými auspiciemi. Oikistem byl Is[...] z Heliké (možná Ísos; srov. s rokem 708, který je jiným tradičním údajem).

Údajně začátek ražby mincí v Lýdii a Iónii (příliš vysoký tradiční údaj, i když zcela odmítnout ho zřejmě nelze; srov. roky 680, 640, 600, 575).

V Syrii a Palestíně vypuklo protiassyrské povstání, v jehož čele stáli Channo/ass. Chanúnu z Gázy, který se vrátil ze svého egyptského exilu, a král Iaubi‘di, vládce v království Hamatu (ass. Ilu-iau-bi‘di). Assyřané Iuabi‘diho porazili u Qarqaru (srov. slavnou bitvu v jeho okolí roku 853), zajali a zaživa stáhli z kůže. Hamat/dn. Hamá v SYR, se stal assyrskou provincií, kam posílal Šarru-kén nepohodlné Assyřany do exilu, srov. rok 722. 

Později porazili Assyřané se Šarru-kénem II. u Rapichu (řec. Rafia, dn. Rafah) filištínského knížete Channa, který skončil stejným způsobem jako jeho spojenec (srov. s rokem 734, kde již byl jednou Assyřany poražen).

Na hranicích s Egyptem posílil pevnost Nachal (mát) Musri/"Egyptské wádí" zřízenou Tukulti-apil-Ešarrou, naplnil ji přesídlenci z jiných částí říše a svěřil ji pod ochranu lokálních arabských šejků. Poté Assyřané porazili i oddíly arabské královny Samsi či Šamší (viz rok 732) a krále It‘ámar ze Sáby. Šamší se tak stala opět tributárně závislou na Assyřanech (viz pak rok 715, 703). Někdy v této době obdržel dary, symbol vstřícných mírových vztahů, od dolnoegyptského dynasty Osorkona IV./ass. Šilkannu.  

Před syrským tažením byli ale Assyřané s králem Šarru-kénem II. poraženi ve východní Babylónii u Déru Elamity pod králem Chumban-nigašem I. (assyrsky Ummanigaš), jehož podporoval vychytralý babylónský král chaldajského rodu Marduk-apla-iddina II., jenž se však do bitvy se svým vojskem nedostavil (assyrská a babylónská verse hovoří vždy o vítězství vlastních zbraní). Díky tomuto elamskému vítězství byl od Assyřanů v jižní Mesopotamii po celé desetiletí klid. Přesto vládlo mezi oběma bloky otevřené nepřátelství (viz rok 711). Pro Babylónii byla vláda Marduk-apla-iddiny dobou stability, neboť assyrské armády řádily jinde.  

V Egyptě v Leontopoli zemřel král Iuput II. (vládl asi od roku 745). Následovala krátká vláda krále jménem Usermaatre-meriamun Šošenk VI. (snad ani rok, možná ale až do roku 715; jeho existence je velmi nejistá, může jít o záměnu se starším panovníkem). Jím se skončila vláda XXIII. dynastie (trvala od roku 818, resp. 809)V téže době, nebo až roku 715, skončila také vláda krále Osorkóna IV. (srov. rok 730), posledního vládce XXII. dynastie v Taně (vládla od roku asi 945).

Libyjci zůstali nejsilnějším obyvatelstvem Dolního Egypta. Bouřili se proti Peršanům, tvořili venkovskou šlechtu za Ptolemaiovců, machimoi/bojovníků s vlastní půdou (= z hellénského hlediska tedy klérúchové). Taková forma vlastnictví půdy vydržela od xxi. dynastie až do římských časů. Za Ptolemaia II. byl hlavou koptského nomu a představeným královského harému jistý Sennušepes.

Kúšitský vládce Pej/Pije (dříve čteno Pianchi), zakladatel XXV. dynastie (srov. rok 751 s 730) nijak nereagoval na poměry v Dolním Egyptě mezi libyjskými potentáty a zřejmě t. r. skončila v Saji vláda Tefnachtea, prvního krále XXIV. dynastie. Jeho nástupcem v Deltě či její části, druhým a posledním králem XXIV. dynastie, se stal jeho syn Wahkare Bekenrinef, řec. Bokchoris n. Bochchóris (vládl do roku 715)Podle Manethóna to byl jediný vládce této dynastie a vládl šest roků. Hellénistická tradice mu přikládá mnoho státnické moudrosti, též pozemkovou reformu, což nelze historicky ověřit (o XXIV. dynastii srov. u roku 730)Pej přes svou nepřítomnost ovládal s výjimkou Delty celý Egypt, viz roky 730 a 716.

V dobách XXV. dynastie vládnou v kněžském státě v Thébách (jejich závislost na panovníkovi byla sice jen nominální, ale obvykle to byli sourozenci): Šepenupet (I.), dcera Osorkona III., která adoptovala Amenirdiu (I.), sestru Pijovu (viz o tom roku 730), která adoptovala svou nástupkyni Šepenupet (II.), dceru svého bratra krále Peje (všichni současníci XXII. až XXIV. dynastie). Její nástupkyní v roli velekněžské manželky Amonovy se stala Amenirdis (II.), dcera Taharkova. Z dob XXVI. dynastie jsou známa jména „božských manželek Ammónových“ Nebetneferumut/Neitokret (I.), dcera Psammeticha I. s Meheten-weschet (jako adoptivní dcera kněžky Amenirdie II. pak Šepenupet III., viz rok 656), Anchnesneferibre, sestra Apriova a dcera Psammeticha II. s královnou Tachuit, a Neitokret II. (řec. Nitókris), dcera Amásiova/Amásidova.

Stav faktické nezávislosti Théb trval do roku 664, kdy byly vyrabovány Assyřany, nicméně Ammónův velekněz Horemachet byl respektován i jimi, viz o velekněžích roku 716.

V Číně zemřel císař Pching-wang (vládl od roku 771). Nástupcem na trůnu se stal jeho vnuk Chuan-wang/Huan (vládl do roku 697). Za jeho vlády vedla údělná knížata nepřetržitě války mezi vasaly a císařovy pokusy o mír se nikdy nezdařily, viz rok 722. Chuanovým protivníkem byl vévoda z Čengu/Zheng Čuang/Zhuang, který v koalici se státy Lu a Čchi/Qi expandoval a když ho císař odstavil od ministrské funkce u dvora, přestal platit tribut. Roku 707 se proti Čengu císař vypravil posílen oddíly z Cchaj/Cai, Wej a Čchen/Chen. Císařští byli poraženi v lokalitě Sü-ke/Xuge a císař raněn šípem do ramene. Autorita Čouů vyvanula definitivně a zchudli natolik, že trvalo deset let než po smrti Chuana roku 697 dali dohromady peníze na jeho důstojný pohřeb. Chuanův sok Čuang zemřel už roku 701 a o dědictví válčili jeho synové dvě desetiletí.