Ajatolláhova nejvyšší vůle

Američané zemi velmi lehce dobyli, ale neovládli. Nenašli žádnou výraznou osobnost, o kterou by se opřeli, ani partyzáni nikoho neměli. Teror a chaos během okupační správy spustil stroj demontáže Iráku.

Dokud tu okupanti zůstávají, nebudeme s nimi spolupracovat, prohlásil koncem února 2004 nejvlivnější a Američanům nejnepohodlnější muž dnešního Iráku, vůdce šíitů Alí as-Sistání (dnes 80). 
Zásada velkého ajatolláha drtila americké snahy zatáhnout Iráčany do svých vizí o jakési předněvýchodní perestrojce. Velký ajatolláh as-Sistání unikl začátkem února 2004 v Nadžafu střelbě neznámého komanda. 

Šíité, nejméně šedesát procent iráckého obyvatelstva, patřili za vlády socialistů k nejpronásledovanějším vrstvám. Přežili jsme Husajna, přežijeme Američany, dávali najevo, netřeba další války. As-Sistání velmi jasně svým radikálům řekl: „Žádnou krev, vždyť musíme vyhrát všechny volby, které tu kdy budou!“
Demonstroval, kdo byl autoritou s budoucností, když ve svém sídle ve svatém městě Nadžafu v únoru 2004 nepřijal hlavu americké nevojenské správy Paula Bremera a Bushův úředník se musel spokojit s klerikovým synem. 

Střízlivějící Američané
Zato mohl americký „lord-protektor“ bez zábran navštívit začátkem března 2004 s agenturními fotografy trénink olympijského fotbalového mužstva v Bagdádu. Podobných obrazů „Iráku vracejícího se k normalitě“ bylo v amerických agenturách a novinách tehdy opravdu hodně. 

Později se za svou provládní zaslepenost omluvil například známý deník New York Times čtenářům za svou podržtaškovskou roli během propagandistické přípravy na tažení.

Američanům před očima vyrostla silná autorita, ale pouze v šíitském táboře. Začátkem února 2004 as-Sistání odporoval Washingtonu verbálně, ale velmi účinně. Uklidňoval tvrzením, že nechce spojovat klérus se státní mocí, jak je tomu v sousedním „ajatolláhostánu“ Íránu, odkud pochází. 
Soudí, že náboženští učenci se nemají zabývat politickými otázkami a nemají zastávat vládní místa. Nesouhlasí však ani s tím, aby bylo přehlíženo islámské zvykové právo šaría a aby Američané odložili všeobecné volby za 1. červenec 2004, kdy slíbili předat moc provizorní irácké vládě. 

Ústavní listina, kterou pak podepsala pětadvacetičlenná, Američany jmenovaná vládní rada, však šaríu nezavedla a volby naplánoval na konec ledna 2005. Velký ajatolláh sice nechal bratry ve víře listinu podepsat (také většina členů rady byli šíity), ale osobně ji odmítl.
Američané na odpůrce z Nadžafu nijak nemohli. Sistáního případný pád mohl mezi šíity uvolnit prostor mladým radikálním klerikům, jako například Muktadovi as-Sadrovi (dnes 36; Moqtada al-Sadr) úřadujícímu v Násiríji. Nyní je pravděpodobně již druhým rokem na studijním pobytu v Íránu.

 
Konec sunnitské vlády
Otevřeně protiamerický duchovní nikdy nebyl v exilu, je synem ajatolláha Muhammada zavražděného roku 1999 husajnovci a po íránském vzoru žádá mnohem větší vliv kléru na politiku. As-Sadr dal dohromady milice o odhadem šedesáti tisících mužích zvané Mahdího armáda a byl obviňován z vraždy „konkurence“, prvního z šíitských vůdců importovaného Američany z londýnského exilu, který patřil s otcem k vůdcům protihusajnovského povstání šíitů roku 1991. 
Umírněný klerik Abdal Madžíd al-Chuí (Abdel Majid al-Khoei) byl v Iráku pouze několik hodin, když byl 10. dubna, druhý den po pádu Bagdádu, ubodán v davu v Nadžafu ve svatyni imáma Alího. 

Šíitští bojovníci z Badrovy organisace (Munazama Badr) o osmi tisících mužích, vojenského křídla Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI) vedené Muhammadem Bakrem al-Hakímem, se naopak z íránského exilu vrátili. Když byl al-Hakím v srpnu 2003 zavražděn, žezlo proteheránských radikálů převzal jeho mladší bratr Abdal Azíz al-Hakím (zemřel v srpnu 2009), který byli také členem irácké vládní rady. Jsou trvalými spojenci as-Sistáního.
Roku 2007 změnilo hnutí jméno na Nejvyšší islámskou radu Iráku (al-Madžlis al-alá l-islámí l-irákí, angl. zkratka SIIC). 

Volby chtěli nejdéle oddalovat proameričtí sunnitští politici, pocházející většinou ze středu země. Tušili, že je šíitská převaha připraví o moc darovanou kdysi Brity a že věčné tahanise o „spravedlivé zastoupení“ v parlamentu a vládě vedou k rozpadu Iráku. 

Šíité kromě toho drží v paměti brutální pomstu sunnity Saddáma Husajna po povstání vyprovokovaném a zrazeném Američany za války roku 1991 (viz seriálový díl 21). Ostatně na otázku v korespondenčním rozhovoru časopisu Der Spiegel s ajatolláhem as-Sistáním roku 2004, zda by odmítnutí jeho požadavků Američany znamenalo lidové povstání, duchovní odpověděl: „K tomu bych se nerad vyjadřoval.“ 

Okupantské trápení

Během první několika týdnů udělali Američané ve správě dobyté země tolik chyb, že je později nebylo téměř možné je napravit. Zůstaly špatným dědictvím okupační správy. 

Hranice Iráku nechali Američané po pádu baasistického režimu otevřeny. Sunnitští džihádisté, kteří se od okupace Afghánistánu koncem roku 2001 těšili na válku s americkým satanem, se vkrádali do Meziříčí. 

Bohatí podporovatelé ultrakonservativní ideologie sunnitské sekty wahhábitů, kterou vyznávají Saúdové, začali posílat dobrovolníky nejen do Paštunistánu po obou stranách pákistánsko-afghánské hranice, ale také do Iráku. 
    Iráčtí baasisté dostávali podporu od syrských soudruhů, s nimiž byli v éře Saddáma Husajna na kordy, a Syřané se při „ochraně“ svých hranic také nepřetrhli. Přes Sýrii se do Iráku dostávali mudžáhidové například z Alžírska a Libye. 
    L. Paul Bremer III. (dnes 68), šéf přímé americké okupační správy nazvané Přechodové koaliční autority (CPA), vydal 16. května 2003 svůj první výnos, a byl o „debaasifikaci irácké společnosti“. 

Přes varování znalců ze CIA se přes noc stalo třicet až padesát tisíc členů partaje, převážně sunnitů, psanci a nezbylo jim mnohdy nic jiného, než zmizet „do podzemí“. Následovalo beznáhradové rozpuštění více než stotisícové husajnovské armády, vojáci všech hodností přišli o příjem a rovněž se z nich stali z největší části psanci.

Visionářská správa
Okupační úředníci z Pentagonu nebyli připraveni na kolaps zásobování a prudký nárůst kriminality. Jejím předzvěstí bylo rabování po pádu Bagdádu (viz předcházející části seriálu), po němž bylo Iráčanům jasné, že je vše povoleno. Ostatně jako každá jiná armáda ani americká nemá ve funkční náplni policejní roli ani není s to zastávat déle roli civilní správy (s výjimkou ovšem amerického námořnictva spravující řadu ostrovů v Karibiku a Pacifiku...). 

Během rabování na jaře 2003 se zrodily gangsterské skupiny mimo jiné také z lidí, které Američané pustili z vězení: z velké části neseděli vězňové Husajnova režimu za politiku, ale za lumpárny.

Na chyby okupační správy, k nimž došlo, upozornil ministra obrany Donalda Rumsfelda již v červnu 2003 jeho přítel, generál v. v. Jay Garner (dnes 72). Rumsfeld totiž sebevědomě tolik usiloval o to, aby právě Pentagon (neboli on) řídil administrativu dobyté země a snad se viděl v učebnicích příštích staletí chválících jeho zásluhy a neokonservativní iluse. 

Kromě toho se s vicepresidentem Cheneyem dokázali u Bushe více prosadit než jakýkoli jiný člen vlády.
Garner od ledna 2003 vedl v Americe visionářský Plánovací úřad pro poválečný Irák (Iraq Postwar Planing Office), ale není jasné, co se svými lidmi Arabům vůbec nachystal. 
Od března 2003 do 11. dubna 2003 byl ředitelem „úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc (ORHA)“, čili civilní okupační správy. Jeho nástupce Paul Bremer úřad přejmenoval na Provisorní koaliční správa (Coalition Provisional Authority; CPA). 

S Irákem na krku
Garner Rumsfeldovi vypočetl jako chyby všechno, co se do té doby v Iráku stalo: rozpuštění armády, ignorování irácké elity, rozpuštění baasistické totalitní partaje a zákaz činnosti jejích funkcionářů. 

Sám ovšem dokázal jediné. Jay Garner svolal jménem ORHA tři sta beduínských předáků a exilových iráckých politiků, ale z těch nich nevypadlo a generál v. v. byl v koncích. 

Proto přišel z Pentagonu (nikoli z civilního ministerstva zahraničí) diplomat Bremer a s CPA řídil okupační správu. Bylo to pro něj utrpení. Ani Rumsfeld nevěděl, kudy kam a o to víc byl nesnášenlivý, jemu a britskému premiérovi Tonymu Blairovi to zlomilo kariéru, neokonservativce vyloučilo z politiky jako nedůvěryhodné babraly. 
Jeden z jejich mluvčí Paul Wolfowitz se dokonce později v letech 2005-2007 znemožnil jako president Světové banky, kam byl Bushem za zásluhy „odklizen“ a kde skončil, když protežoval svou tehdejší milenku narozenou v Libyi, britskou bojovnici za práva muslimských žen Šáhu Alí Rizáovou. 
Všichni si po iráckém fiasku lízali rány a používali vysvětlení v duchu „dobrá myšlenka špatně provedená“.

CPA se staralo více o ideologii než vlastní obnovu země. Bremer byl prodlouženou rukou Rumsfelda, který byl posedlý likvidací moci sunnitů. Jeho ekonomickým poradcem byl Peter McPherson, který doporučoval masivní privatisaci a likvidaci státních podniků. 
O privatisaci však zájem mezi Iráčany i cizinci nebyl a rostoucí nezaměstnanost přispěla k chaosu a násilí.

Likvidace domácí konkurence
Když Rumsfeld roku 2006 s ostudou opustil Pentagon, do Iráku se vrátili lidé, které předtím vyštval. Nicméně šíité v Málikího vládě nechtěli i nadále o žádném návratu umírněných baasistů ani slyšet. Podivný politický pendler Ahmad Džalabí se stal předsedou nejvyšší národní komise pro debaasifikaci a jako šíita neměl zájem na změnu vyhlášky CPA. 

Bush roku 2006 iráckou vládu žádal zrušení komise, ale to by si Džalabí se svými lidmi vypustili rybník. Kromě toho se v té době již jasně vezli na teheránské vlně. Americká debaasifikace pomohla postavit irácké šíity na nohy a zbavila je přirozené konkurence.
Mezi komické příklady nekompetentnosti patří fiasko s návrhem nové irácké vlajky, kterou roku 2004 namaloval jistý londýnský emigrant v naprosto netradičních barvách bílomodrých se žlutým půlměsícem (nejblíže tomuto pojetí jsou Ujguři, avšak nikdo z Arabů). 

exkurs: Příběh irácké vlajky kopíruje historii:

1. královská 1921-1924 navazující na vlajku hášimovských šarífů a hidžázskou (= dnešní vlajka palestinských Arabů)
2. královská 1924-1958 a první rok republiky 1958-1959 vyšla z předcházející, ale měla zkosený klín se dvěma hvězdami (z ní pak vyšla stávající jordánská s jednou hvězdou)
3. kásimovská, první republikánská 1959-1963
4. 1963-1991 červeno-bílo-černá se třemi zelenými hvězdami
5. 1991-2004 se zeleným nápisem Alláhu akbar, Alláh je veliký proloženým třemi zelenými hvězdami
6. okupační správa duben-červen 2004
7. od 26. června 2004 obnovena husajnovská vlajka z let 1991-2004, ale změněna kaligrafie
2008 vypuštěny hvězdy

 

Rodí se válka občanská

Roku 2004 měli Američané situaci ještě pod kontrolou a pokusy o povstání zlomili. Šíitský jih, který nedokázal kontrolovat slabý britský kontingent, šel už svou cestou, stejně jako rodící se baasistický a kajdistický podzemní odpor.

Soudobý přístup k Afghánistánu, Iráku a celému problému Předního východu je důkaz klasického koloniálního myšlení: na velmocenskou představu se na místě napasuje skutečnost. Ať to stojí, co to stojí. Uvažuje a improvisuje se v rovině týdnů a měsíců, nikoli desetiletí a celkové rentability intervence. 
Ostatně řada ekonomů vyčíslila, že v porovnání nákladů a zisku se žádné z evropských vlád koloniální éra nevyplatila. 
    Po technicky brilantní válečné operaci proti velmi slabému soupeři osvobozený lid masově žádné nadšení neprojevoval a Iráčané si žádnou vlastní vládu neustavili. 

Nikdo ve Washingtonu nevěděl, co bude po válce a netušil, že dojde ke svým způsobem lidovému povstání – ale nikoli proti Američanům, ale k náboženské vyklizovací válce mezi sunnity a šíity. 

V listopadu 2004 vydala Bushova vláda materiál „Národní strategie pro vítězství v Iráku“. Floskule o šíření demokracie v Orientu měla zakrýt skutečnost, že Bushova vláda šla do války bez vise, co bude po ní a že armáda neměla žádný jiný úkol než sesadit zlého muže na Tigridu. Chlapíka, jakých se po planetě potlouká tucet a další se rodí.

Ostuda bagdádské věznice
Irácké dobrodružství se proměnilo v nezvládnutelnou záležitost. Když koncem roku 2004 prosákly z nitra armády na veřejnost obrázky z bagdádské věznice Abú Graíb ukazující ponižování zajatců americkým vojenským personálem, stala se z „Iráku“ světová ostuda: okupant exportující civilisaci se chová jako barbar (zřejmě čti: „jako my, kteří jsme na něco takové zvyklí,“ by řekli lidé z Orientu). 

Skandály kolem mučení a vražd, které spáchali členové vládní šíitské policie a obnovované armády na sunnitech a naopak, takového ohlasu na Západě nedosáhly. 
Veřejnost se v podstatě nikdy nedozvěděla, za co byli Iráčané v Abú Ghraíbu či jinde na amerických základnách vězněni, zda to jsou bandité-lupiči, bandité-partyzáni, šmelináři, socialisté, nebo všichni jejich příbuzní...

Zatímco se od roku 2004 Američané a Britové doma přeli v novinách a vyšetřovacích komisích o to, kdo přišel s důkazy pro Husajnovu planetární nebezpečnost nebo pro jeho spojení s džihádisty, islámský svět se protiamericky radikalisoval. 
K tomu mimo jiné přistupovalo to, že armáda ani oddíly vládních iráckých jednotek nebyly s to uchránit veřejná místa ani mešity, jak se potvrdilo 22. února 2006 při pumovém zboření šíitské svatyně v Sámaře, městě jinak převážně sunnitském.

První irácká vláda
26. června 2004 předal americký administrátor Iráku Paul Bremer správu země do rukou domácí přechodové vlády. V Iráku tehdy zůstalo na 140 tisíc amerických vojáků, jen o padesát tisíc méně, než kolik se jich rok předtím účastnilo tažení na Bagdád. 

Shodou okolností po vyklizení Iráku v průběhu roku 2010 od bojových jednotek a vyklizení desítek základen zůstalo po 31. srpnu 2010 v Iráku podle smlouvy z listopadu 2008 rovněž pouze padesát tisíc Američanů na šesti základnách – pro výcvik irácké armády a boj s teroristy.

Na prvním zasedání první domácí vlády po pádu Saddáma Husajna v červnu 2004 schválil kabinet liberálního šíity Ajáda Allávího (dnes 65; angl. přepis Iyad Allawi) výjimečný stav. Umožnil na šedesát dnů v nebezpečných oblastech nařídit zákaz nočního vycházení, demonstrací, zatýkání podezřelých a mimosoudní domácí prohlídky.

Nová vláda se chtěla soustředit na dopadení teroristů ze zahraničí spojovaných s binládinovci. Za jejich vůdce se jasně rýsoval Abú Musab az-Zarkáví (podle jednoho z mučedníků z teroristova rodiště, z jordánského města Zarka). Vlastním jménem byl Ahmad Chalajlí (Khalayleh). 
Nezávisle na vládě po něm pásli sunnitští baasističtí partyzáni soustředění ve Fallúdži, před válkou největším městě provincie al-Anbár. Podle vládních odhadů tehdy po celém Iráku bojovalo v létě 2004 36 sunnitských skupin a šest šíitských.

Po válce jako před ní
Americkým spojencům v Orientu se pohodlně dařilo udržet u moci. Nikoli ovšem v důsledku neokonservativního „šíření demokracie“ ani demokratisace. Ale právě naopak. Zmanipulovanou volební procedurou a soustavným stanným právem se udržel roku 2005 na Nilu u moci Husní Mubárak (dnes 82), který na rozdíl od erdoğanovského Turecka povolil v březnu 2003 přelety i přistání americkým tankovacím letadlům. 

Přes silnou islamistickou oposici a téměř nekontrolovatelné poměry v pohraničí se stále držel pákistánský generál-pučista Parvíz Mušaraf (dnes 67), který do srpna 2008 vládl v jediném frontovém státě a nejdůležitější zemi americké války s islámským terorismem. 
V Saúdské Arábii, kde panovnický rod udržoval a udržuje úzké styky s Bushovou rodinou, se podařilo roku 2005 odrazit řadu pokusů o ovládnutí významných měst kajdisty a zlikvidovat útoky na ropné cíle. Kajdisté ve vlasti wahhábismu se dodnes v Saúdově říši neprosadili, jejich podzemní síť byla zjevně významně narušena a většina ze zbylých náboženských banditů odešla po roce 2008 do ciziny, nejvíce do Jemenu. 

Kromě toho měly speciální oddíly Delta Force a další americké jednotky k disposici utajovanou základnu u města Arar na severu Saúdské Arábie poblíž hranic s Irákem.

 

Boj o Fallúdžu

Po měsících hledání se na jaře roku 2004 dala do pohybu protiamerická arabská sunnitská guerilla.

Na šíitské frontě se však situace změnila radikálněji. Jižní Irák se již brzy po vyhnání Husajna z bagdádských paláců nedostal pod kontrolu britských vojů, ale šíitských duchovních. Ve sporech mezi „domácími“ šíity, jejichž vůdcové nebyli za baasistické diktatury v íránském exilu, vynikl radikální Muktadá as-Sadr se svými úderkami zvanými Mahdího armáda (viz předcházející pokračování seriálu). 

Na jaře 2004 vyvolaly první větší povstání, které „harmonicky“ provázely akce sunnitů ve Fallúdži a Ramádí ve středoirácké provincii al-Anbár. V listopadu téhož roku povstalci z jiných sunnitských skupin dokonce na krátko dobyli na severu Mosul. 
Během podzimního povstání sunnitů se na několik týdnů dostala do jejich moci Sámarrá, Bakúba, Ramádí, Fallúdža, o rok později na čas oblasti při syrských hranicích. 

Při dobývání Fallúdži Američany v listopadu 2004 bylo třísettisícové město z velké části zničeno a vylidněno. Ztráty sunnitských partyzánů byly vyčísleny však jen na několik set až tisíc. Od konce světové války se stala Fallúdža prvním městem, které Američané museli dobývat těžkou technikou. 

Irák přitahuje
V Iráku podle tehdejšího premiéra a momentálně uchazeče o tu samou funkci Ajáda Allávího válčilo mezi povstalci odhadem třicet procent neiráckých partyzánů. Válka lákala hlavně mladé bojovníky džihádu ze sunnitských vesnic Sýrie, Libanonu a Jordánska. Iráčtí vládní vojáci tvrdili, že ve Fallúdži bylo slyšet mezi ozbrojenci syrský dialekt arabštiny. 

Po listopadovém dobývání města Američany však bylo mezi tisícovkou zajatců z řad partyzánů pouze pět procent Arabů bez irácké státní příslušnosti. 
Irák byl pro nadšence blíže než Afghánistán, snáze přístupnější a na rozdíl od paštunských krajů po obou stranách afghánské hranice i jazykově srozumitelný.
Během největší vojenské operace roku 2004 v Iráku (a pravděpodobně nejkrvavější během celé americké okupace) bylo ze tří tisíc odhadovaných zabito 1600 partyzánů a z deseti tisíc nasazených padlo 38 Američanů. Jádro protiamerického odporu netvořili kajdisté, ale vojáci, příslušníci rozpuštěných speciálních jednotek i tajných služeb a policie husajnovského režimu.

Šíitské devisy
Umírněný šíitský vůdce ajatolláh Alí as-Sistání radikály ve vlastním táboru přesvědčil o tom, že netřeba dráždit Američany a zbytečně krvácet, když moc nad Irákem tak jako tak šíitům už spadla do klína (viz o něm více v 33. pokračování).

Jsou totiž v arabské populaci početnější než sunnité a všechny demokratické procedury, jak je Američané požadují, šíitům přinesli vládu na servírovacím podnosu. 
Jeho strategii umocněnou koalicí s (sunnitskými) Kurdy potvrdily v průběhu roku 2005 dvoje volby a jedno referendum. Dílem je arabští sunnité bojkotovali, dílem netvořili tak pevný blok jako šíité. 

Sunnity totiž jsou baasističtí vojáci a gardisté, policisté i intelektuálové spojení se starým režimem, klerikové, ale také kajdističtí džihádisté patřící k wahhábitské větvi sunny importované ze Saúdské Arábie, kde je státním kultem. 

Svaté šíitské město Nadžaf Američané v dubnu řadu dní dobývali, ale s ohledem na náboženskou váženost místa akci nedotáhli do konce. Ve třech jihoiráckých provinciích se šíitští předáci vyslovili pro autonomii. Souběžně se šíitskými oblastmi zůstal mimo vládní kontrolu takzvaný sunnitský trojúhelník, kde se v Ramádí a Fallúdži dokonce načas vytvořila místní samospráva složená z baasistů a sunnitských kleriků. 
Listopadové dobývání Fallúdži však její život ochromilo: s podobnou razancí se Američané pak pustili do obsazování dalších povstaleckých míst v sunnitské oblasti severně od Bagdádu.

Všude selhaly Američany cvičené nové irácké vládní jednotky, protože odmítly bojovat s povstalci, vládní rada hrozila rezignací. Američané měli problémy i se svými spojenci. Například ukrajinští vojáci ustoupili před útočícími šíitskými milicemi Mahdího armády a velení polského sboru bylo nespokojené s tím, že je Američané dopředu nevarovali před hrozícím výbuchem násilí.

Na Kurdy byla Kajda krátká
Angloamerická invase spustila mechanismy vracející Irák do jeho prenatálních dob. Autonomní Kurdové na severu a íránskými souvěrci podporovaní arabští šíité na jihu se bez ústřední vlády obešli bez Bagdádu. 

Válku mezi sunnitskými a šíitskými Araby o metropoli a o střední Irák se naplno spustila až později, v únoru 2006 po zničujícím atentátu na šíitskou svatyni v jinak většinově sunnitské Sámaře. 

Šíité se tehdy obrátili na sunnity stejnými metodami, kterými je terorisovali od léta roku 2004 sunnitští bojovníci džihádu, kteří infiltrovali do Iráku z arabských států. 
Bojovníci iráckého křídla Kajdy Usámy bin Ládina se více pouštěli do akcí proti šíitům než proti Američanům: z podzemního odporu proti okupantům se rychle stala domácí náboženská válka.

Šíité však nebyli prvním cílem kajdistů v Iráku. Nejdříve sunnitští džihádisté i baasisté v podzemí mysleli, že nejjednodušší cesta k odstartování rozvratu v zemi bude přes Kurdy ve smíšených oblastech. 20. listopadu 2003 explodovalo v Kirkúku auto před kanceláří Vlastenecké unie (PUK), jedné z kurdských stran, a již tehdy předpokládal její vůdce a pozdější irácký president Džalál Talabání, že to je práce Kajdy. 

Kajdisté ale brzy od kurdského plánu upustili, protože v krajích na severu neměli zázemí – sunnitsko-arabský živel tu je slabý. Proto krvavá éry lidí kolem Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího začala v sunnitském trojúhelníku (o něm někdy příště).
Tehdejší předseda britské vlády Tony Blair na konci svých premiérských dnů v eseji Co jsem se naučil věřil tomu, že likvidací Kajdy v Iráku zmizí napětí a nastane v zemi klid. Kajdisté v Iráku vraždí dodnes a klid tam není i z jiných důvodů. 

exkurs 1: Nehezká bilance
Pět let se nedařilo okupační správě, která formálně předala v létě 2004 vládu jmenované domácí administrativě a v průběhu roku 2005 i zvolené, zajistit zásobování pitnou vodou a elektřinou v takovém rozsahu jako před válkou. 
V zemi s druhými největšími zásobami ropy na světě byla dokonce první tři roky nouze v zásobování pohonnými hmotami, s nimiž se šmelilo: na obchodu s nimi bohatly kriminální gangy šíitského jihu a z jejich desátků řada politických hnutí. Elektrické přenosové sítě a ropovody s těžebními zařízeními bývaly častými cíli útoků různých partyzánských skupin, což přetrvalo do odchodu amerických bojových jednotek v létě 2010.

exkurs 2: Válečné choroby a smrt
Roku 2006 dostal každý třetí americký voják vracející se z války brzy psychologickou pomoc. Podle oddělení pro záležitosti veteránů měla třetina vojáků navrátivších se z Iráku a Afghánistánu, asi čtyřicet tisíc lidí, do roka psychické potíže. 
Trpěli nespavostí, nočními můrami, ztrátou kontroly („posttraumatický stresový chaos, PTSD). Vyskytly se případy sebevražd. U dvanácti procent vojáků vracejících se z Orientu byly diagnostikovány psychické problémy (PTBS). V některých případech došlo až na násilí na vlastních manželkách a na vraždy. 
V Iráku do konce roku 2006 padlo na 2900 Američanů, přes dvacet tisíc bylo vážně zraněno a na třicet tisíc utrpělo zranění, které nezpůsobil nepřítel. Tisíce vojáků přežily díky pokročilým lékařským technikám zranění, která by byla v minulých válkách smrtelná. 
    Do konce října 2006 bylo ze 2800 vojáků 998 zabito minami (IED, improvised explosive devices), což je 35 procent všech armádních obětí z boje. 272 vojáci zemřeli po zásahu ruční palnou zbraní a 425 vojáků nespecifikovanou nepřátelskou palbou. 
    Od roku 2005 fungovala v Bagdádu nová záludná vražedná zbraň, snipeři. Bagdádem kolovala videa z „práce“ sniperů partyzánské skupiny zvané Islámská armáda. Její hvězdou byl jistý Džúbá, zřejmě smyšlený bagdádský ostřelovač, který prý zabil 37 Američanů (v jednom ze tří jeho videosnímků se chlubil, že jich bylo 645!). 
Podle korespondenta britského listu The Independent měli v akci své ostřelovače také Američané a bagdádským „šlágrem“ části roku 2006 byly souboje sniperů sunnitských s šíitskými v odpravování civilistů. Mezi Araby byla tehdy v oblibě puška Tabuk irácké výroby s jugoslávským designem, nebo ruská Dragunov.

 

Teroristů ráj: džihád Made in Iraq

Únosy, vraždy, chaos a prošustrované miliardy charakterisovaly roky americké okupace Iráku. Ani s odchodem většiny vojáků roku 2011 se na tom nic nezměnilo.

Nejde o to, kdo měl a neměl o válce v Iráku pravdu, ale proč lhal. Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně (IISS) posoudil americkou situaci kulantně: „Invazí a okupací Iráku demonstrovaly Spojené státy své přání změnit politický status quo v arabském světě a posunout americké strategické a politické zájmy.“

Nepochybně to vyšlo, třebaže jinak, než jak si neokonservativci přáli. Bushovi lidé byli přesvědčeni o tom, že exportu demokracie do Iráku se daří. V červnu 2004 ukončily Američané přímou okupační správu země. Protektor Paul Bremer předal jmenovací dekrety („Irák je opět suverénní stát“) přechodné vládě premiéra Ajáda Allávího (šíita) a prezidentovi Ghazímu Adžilovi Javarovi (sunnita). 

Po Bremerovi zůstal chaos, ekonomika pod předválečným stavem roku 1991 a americká armáda se 140 tisíci muži (srov. též 34. a 35. pokračování seriálu). Ropovody dopravující iráckou životodárnou tekutinu se staly terčem pumových útoků a byly často mimo provoz.

Business s únosy
Irácké státní dluhy byly dlužníky vyčísleny na více než sto dvacet miliard dolarů. V listopadu 2004 se skupina devatenácti států sdružujících se v takzvaném pařížském klubu usnesla, že ze svých notesů škrtnou část starých iráckých dluhů a úroků z nich. 

Byla to však pouze třetina celého dluhu, čtyřicet miliard dolarů. Většinu peněz Saddám Husajn dlužil Saúdské Arábii a Kuvajtu jako reparace za válečné škody z let 1990-1991, s nimiž noví vládci Iráku neměli nic společného a co se týkalo šíitů, sami byli tehdy mezi poškozenými.

Sílící protiamerický odpor na jaře 2004 nalezl velmi účinnou mediální zbraň. Kde kdo unášel rukojmí z řad zahraničních civilistů, Evropanů, Arabů, Nepálců, Japonců, Korejců. Životy chtěli bandité „vyměňovat“ za odchod vojáků z Iráku, ale ovšem také vydělat. Unášely všechny skupiny, baasisté, členové staré republikánské gardy, nejkrutější však byli bojovníci džihádu. 

Některé oběti byly unášeny na „kšeft“, aby mohly být prodány buď jejich domácím zemím, nebo krvelačnějším skupinám, z nichž se nejvíce proslavila Zarkávího skupina, která se v říjnu 2004 prohlásila za součást bin Ládinovy Kajdy (arab. al-Káida).

Uprchlíci a emigranti
Podnikání v unášecím průmyslu se zintensivnilo za náboženské války v letech 2006-2008 a vedlo k ještě mohutnějšímu vystěhovalectví. Unášenými se totiž stávali lidé podnikaví, majetní, u nichž byla pravděpodobnost, že rodina výkupné zaplatí. Řadu takových rodin postihl teror s rukojemstvím i několikrát – vydělat si chtěly všechny ozbrojené skupiny...

Irácké poměry, které snad vzaly inspiraci v masovém unášení a vydělávání na rukojmích v Kolumbii, která na začátku nového století držela světových rekord co do únosů, oslovily bandity kajdistické sítě i jinde. Rukojmí unášela od roku 2008 „al-Kajda v Maghribu“ (mezinárodně zkracováno jako AQMI), saharská pobočka binládinovců s aktivitami v Mauritánii, Mali, Alžírsku, Nigeru a Libyi. Pro řadu klanů bylo řadu let výnosným podnikáním v únosech turistů v Jemenu. 

Z populace 26 milionů Iráčanů opustilo od roku 2003 do konce roku 2006 nejméně 1,8 milionu lidí a další 1,6 milionu bylo (a stále ještě je) podle vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky ve vnitřním exilu mimo svůj domov u příbuzných a pod. 

Nejméně desetina Iráčanů žije dnes mimo svůj tehdejší domov. V Jordánsku bylo v prosinci 2006 sedm set tisíc Iráčanů (úřady sunnitského království upřednostňovaly sunnity před šíity), osm set tisíc v Sýrii (šíitům nejsou dělány obstrukce, neboť vládnoucí klan Asadů patří k alavitům, jednomu ze šíitských směrů). 

Mnoho Iráčanů uteklo do Egypta (sto tisíc), Libanonu (dvacet až čtyřicet tisíc) a Íránu (54 tisíce). Měsíčně (sic!) prchalo v průběhu let 2004-2005 padesát tisíc běženců, jak odhadl UNHCR, v listopadu 2006 to bylo sto tisíc: od výbuchu v Sámaře v únoru 2006 opustilo irácké bydliště 365 tisíc lidí. 
Ve středu země se tehdy rozpoutala válka šíitů a sunnitů o kontrolu nad několika provinciemi a metropolí Bagdádem. Na severu se Kurdové snažili zbavit arabského elementu v Mosulu a Kirkúku. Dopadlo to mnohdy naopak. Sedmdesát tisíc Kurdů uteklo z Mosulu, dnes převážně arabsko-sunnitského.

Oběti jednoho nápadu
Ze země byly vyhnány zbytky křesťanů tolerovaných baasisty; ostatně jeden z nejbližších spolupracovníků Saddámu Husajna byl jeho ministr zahraničí a křesťan Tárik Azíz. Vyznavače několika skupin východního pravoslaví a katolicismu vyháněli a vraždili sunnité, šíité i Kurdové. 
    Strach z únosů a náboženských čistek vyhnal ze země všechny solventní a podnikavé Iráčany. První vlna útěků za hranice byla v roce 2005 za voleb a následující vlny únosů, druhá po únoru 2006 po zničení sámarské mešity. 
    Podle odhadů britské lékařského časopisu The Lancet postavených na dotazování mezi obyvatelstvem zemřelo v Iráku od března 2003 do konce roku 2006 na následky bojové činnosti 655 tisíc Iráčanů. Údaje odmítá americká i bagdádská vláda. Ministr zdravotnictví Alí aš-Šimarí v listopadu 2006 odhadl počty mrtvých od začátku okupace na 150 tisíc a půl milionu zraněných (OSN odhaduje na tři tisíce raněných měsíčně). 
Aš-Šimarí řekl, že ročně zemře při útocích na 35 tisíc Iráčanů a nevysvětlil, jak se dostal k číslu 150 tisíc. V dubnu 2007 se ministr, člověk Muktady as-Sadra, z vlády i Bagdádu vypařil, neboť nedokázal vyvrátit obvinění, že se jako šíitský aktivista podílel na vyvražďování sunnitů. 

exkurs: Únosy v Iráku: krvavé manifesty a výnosný obchod

Do začátku roku 2006 bylo v Iráku uneseno na dvacet tisíc lidí, převážně Iráčanů. Podle nevládních organisací vedených šíitskou skupinou „Irák bez násilí“ Šajcha Džalála Hasnávího z Karbaly bylo uneseno na dvanáct tisíc mužů, pět tisíc žen a zbytek byly děti.

    V průměru se do začátku května 2006 odehrálo více než 160 únosů denně. Zdá se, že to bylo jediné podnikatelské odvětví, které v zemi fungovalo. Jeho úspěšnost vyhnalo i ty z cizinců, kteří dostávali v Iráku atraktivní zakázky. Únosci spolupracovali s pouličními gangy, které vytipovaly cizince, vyhledávaly jejich slabá místa a bydliště. 

Obvykle už po několika hodinách od únosu prodávají oběti podle národnosti podzemním bojovníkům, náboženským nebo husajnovským. Průměrnou částkou bývalo pět tisíc dolarů. Džihádisté nebo baasisté se rozhodnou, zda vydělají na vládě země původu oběti, nebo zda ji použijí k monstrosnímu politickému divadlu. 
    Během náboženské války vrcholila vlna únosů. Továrničky a podniky zavřely, roku 2007 už nebylo pomalu koho unášet, takže docházelo na zaměstnance a kohokoliv v přepadené firmě nebo domu. Denně podle amerického velvyslanectví je uneseno pět až třicet lidí, převážně Iráčanů. Pouze pro výkupné. 
    Dokonce džihádisté se většinou spoléhali na subdodavatele, tvrdily irácké zdroje listu Frankfurter Rundschau. Často oběti zrazovali jejich bodyguardi, průvodci nebo tlumočníci, falešní policisté. Západní vlády nerady připouštěly, že své unesené spoluobčany vykupovaly, neboli že přistupují na podmínky únosců, o nichž prohlašují, že se jimi nedají vydírat.

Spektakulární únosy cizinců vypukly v dubnu 2004. Nejprve okázalé brutální vraždy, později zřejmě po vzoru kolumbijských geril pro "obchodní" účely. Během nejlepší „únosové sezony“ od března 2003 do konce roku 2005 bylo jato více než tisíc Iráčanů a více než dvě stě cizinců, Evropanů i Arabů, z nich nejméně šedesát bylo zavražděno.

9. dubna 2004 byl prvním uneseným americký šofér kamionu Thomas Hamill. Za tři neděle se mu povedlo utéci. 14. dubna zavraždili zarkávíovci „na kameru“ prvního Evropana, Itala Fabrizia Quattrocchiho (36), pracujícího pro bezpečnostní agenturu. Tři další rukojmí propuštili. 
11. května byl před kamerou Zarkávím sťat obchodník Nicolas Berg (36). 4. února 2005 byla unesena, nikoli však kajdisty, italská reportérka Guiliana Sgrena, po měsíci propuštěna; přitom byl Američany zastřelen agent italské tajné služby Nicola Calipari. 

Novináři a pracovníci humanitárních společností byli vládami a firmami obvykle vypláceni. První zavražděnou ženskou rukojmí byla Margaret Hassanová (59) z Británie, unesená 19. října 2004 a později zastřelená.

Politickým požadavkům únosců ustoupila pouze filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyová za uneseného šoféra Angela de la Cruze: stáhla filipínský kontingent „o několik dnů dříve, než se plánovalo“ (2004). 

Džihádistické únosy začaly roku 2000 v jihovýchodní Asii: v Malajsii byli uneseni turisté a odvlečeni na filipínský ostrov Jolo. Vykoupil je libyjský plukovník Kaddáfí, který má mezi protivládními partyzány od osmdesátých let velké slovo. Roku 2003 byli na alžírské Sahaře uneseni němečtí turisté a vláda je vykoupila 14 lidí za pět milionů eur. 
Od té doby jsou únosy běžným jevem v Nigeru, Mauritánii, Jemenu a pochopitelně v paštunských oblastech na obou stranách afghánskopákistánských hranic.

 

S rudou hvězdou a Alláhem na vlajce

Fronty iráckého protiamerického odboje a domácí náboženské války nebyly přesně vymezené. Nejasné poměry v podzemí umocňovaly celoirácký chaos.

Od léta roku 2003 krystalisoval odpor vůči Američanům, ale také vůči domácím skupinám jiného islámského vyznání. O pět let později, na jaře 2008 představovalo hlavní sílu sunnitského odboje nebo přesněji irácké občanské války několik skupin. 

Islámská armáda Iráku (IAI; al-Džajš al-islámí fí´l-Iráq) funguje od roku 2003. Vedou ji důstojníci Husajnovy armády nábožensky zaměření: chtějí se domoci podobných konservativních poměrů jako ve wahhábitské Saúdské Arábii. 
    Nejsou přímo napojeni na Kajdu, ale do smrti Abú Musaba az-Zarkávího v červnu 2006 s kajdisty spolupracoval celý sunnitský protiamerický a protišíitský odboj. Jeho nástupce Abú Hamzá al-Muhadžir („Emigrant“) alias Abú Ajjúb al-Masrí („Egypťan“) ani zdaleka Zarkávího autoritu neměl a často řádil ve vlastních řadách.
    IAI spolupracovala podle iráckých zdrojů listu Christian Science Monitor se skupinami jako Muhammadova armáda (Džajš al-Muhammad/Džajš-e Muhammad),

Armáda rašídovců (Džajš ar-rašídín), která funguje od poloviny roku 2003, Armáda mudžáhidů (Džajš al-mudžáhidín), Armáda muslimů (Džajš al-muslimín) a částečně s Pomocníky sunny (Ansár as-sunna), kteří dříve spolupracovali s kajdisty.

Kteří jsou hodní a kteří zlí?
Rašídovci podporují Ahmada ad-Dúrího, syna jednoho z významných husajnovců, který se skrývá údajně v Jemenu. 
Sunnitská Irácká islámská strana (IIP; Hizb al-islámí al-irákí) vicepresidenta republiky Tárika al-Hášimího (v úřadu od roku 2006), je sice v koaliční vládě uznávané

Američany, ale označoval je za okupanty a Husajnův pád za černý den. IIP vznikla roku 1960, navazovala na Muslimské bratrstvo. O rok později již byla zakázána a obnovena až po americké okupaci. Přesto Američany nesnáší...
    Gen. David Petraeus, tehdy nejvyšší americký velitel v Iráku, a velvyslanec Ryan Crocker 9. dubna 2008 označili při slyšení před kongresem za největší hrozbu pro „demokratisaci“ Iráku Kajdu a Íránem podporované šíitské skupiny, nikoli sunnity spojené se svrženým režimem. 
    Bylo to rok po navršení armádních počtů, jemuž americká vojenská hantýrka říká surge, a v době, kdy na řadě míst vypukla několikatýdenní válka mezi nejsilnějšími šíitskými frakcemi al-Hakíma a as-Sadra. 

Koupení kolaboranti
Synové Iráku, Ibná´a al-Irák (tak nejčastěji zváni Američany; podle Iráčanů as-Sahva, Probuzení), sunnitské kmenové milice ve středním Iráku financované a vyzbrojené během poslední americké ofensivy před odchodem ze země (surge). začátkem dubna 2008 jich bylo 91 tisíc a služné stálo Američany šestnáct milionů měsíčně, tedy průměrně 176 dolarů na milicionáře. 
    V očích koaliční vlády a šíitských milic to byla nepřátelská uskupení. Američanům se kuriosně během podařilo postavit proti sobě své spojence (šíity) a přitom podpořit obě strany stejnou povídačkou: vyvážit demokratickou cestu Iráku.
    Sunnité dostávají i nadále podporu ze Sýrie a Saúdské Arábie, zřejmě i z Íránu, ale hlavně – kmenoví předáci středního a západního Iráku a skupiny baasistických vojáků, policistů a partajních byrokratů byli Američany koupeni, aby se postavili kajdistům. 
    Američané během surge sice vyhnali Kajdu z Anbáru a Bagdádu, ale mudžáhidové se přesunuli jinam. Na jaře 2008 šly boje v částech Dijály, Nínávy a Saláh ud-Dínu, rodné provincie Saddáma Husajna. Kajda s terorem na všechny strany nepřestala dodnes (2011). 

Brigády „Revoluce 1920“ (Katáib Thaura al-išrína) jsou baasističtí vojáci a policisté. Roku 2007 se rozštěpily na Islámský džihád a na Islámské dobyvatelské úspěchy, Fatah al-islám, s duchovním sídlem v Libanonu. Z nich později povstalo Hnutí islámského odporu: Hamas v Iráku.
    Všechny frakce mají blízko k Asociaci muslimských učenců v Iráku (AMSI) řízenému konservativními sunnitskými kleriky, hledaných současnou bagdádskou vládou šíitsko-kurdské koalice. 

Kmenoví náčelníci, baasisté a náboženské autority se v dubnu 2007 definitivně odklonili od kajdistů, protože jim šli po krku. Partyzáni z Islámské armády tehdy tvrdili, že jim kajdisté na jaře zabili třicet mužů. Na mír s Američany šla také anbárská Armáda mudžáhidů. 

V provincii spolupracovali náčelníci s Američany proti Kajdě. Mluvčí jejich „Islámského iráckého státu“ Abú Hasnah ad-Dulajmí řekl, že se sunnité musejí rozhodnout, zda půjdou s nimi, nebo zda se Američanům vzdají a změnu poměrů kajdisté nevzali na vědomí. 

Kajda válčila se sunnitskými předáky v trojúhelníku od ledna 2007. V březnu se v Dijále sunnité dohodli a zajali stovku kajdistů. 27. března Kajda na oplátku zabila jednoho z vůdců Brigád revoluce roku 1920, synovce Haríse ad-Dárího, jednoho z prominentních iráckých sunnitských kleriků.
V únoru 2007 kajdisté proti sunnitům ozkoušeli dokonce chlorové bomby a řadu civilistů jimi zabili. 

exkurs: Kdo s kým a proti komu v občanské válce v Iráku:

• Američané a vláda: proti kajdistům, domácím sunnitům a baasistům, proti šíitským milicím a zločinackým gangům

• šíité a vláda: proti kajdistům, sunnitům obecně a bratrovražedně proti šíitským milicím

• šíitské milice: mezi sebou (sadrovci, badrovci, Fazíla), proti všemu sunnitskému a křesťanskému

sunnitské skupiny: mezi sebou, proti kajdistům, lokálně proti Američanům a Kurdům

kajdisté: proti všem, nejméně kupodivu proti Američanům

Kurdové: proti arabským přistěhovalců, křesťanům, Turkmenům, formálně proti komunistům infiltrujícím z Turecka a Íránu

 

Americká spása pro Kurdistán

Jedinou celistvější skupinou v Iráku, která si nepřála a dodnes nepřeje odchod Američanů, jsou Kurdové. 

Jejich posice po volbách roku 2005, jichž se s šíity na rozdíl od sunnitů zúčastnili ve vysokém počtu, jsou na jakémsi jejich historickém maximu. Ještě nikdy nebyli Kurdové tak blízko naplnění svých odvěkých snů o vlastním státu, ať už má jakoukoli federativní nebo konfederativní formu s Araby. 
    V relativně podobné situaci, ale mnohem růžovější, jsou šíité. Třebaže jsou v Meziříčí nejsilnější náboženskou skupinou, jejich předákům nikdy moc v Iráku nepatřila: Britové po první světové válce při „výrobě“ Iráku vsadili na sunnitský královský rod a na sunnitské klany. 
Snaha šíitských vůdců, a to i umírněných, dostat do ústavy zvykové náboženské právo šaríu, má odpůrce v Kurdech, sunnitských Arabech a v liberálních šíitech, jejichž posice není ovšem nijak silná.

Zakletý Kirkúk
Kurdská radost z vlivu na ústavodárný parlament, kde bez nich šíité nemohou vládnout, značně kalí strach z mocného severního souseda. Turecko se po volbách v lednu 2005 naježilo. Několikrát varovalo Kurdy, aby nerozšiřovali území své autonomie o národnostně smíšený ropný Kirkúk a aby se nepokoušeli právě tam umístit hlavní město své autonomní správy nebo dokonce svého nezávislého státu. 

Kurdové chtěli po celé roky americké okupace uspořádat v Kirkúku referendum o připojení k jejich autonomnímu Kurdistánu. To se dosud uspořádat nezdařilo a z velké části k tomu chybí i pořádná porce vůle. Podivné zájmové uskupení, jemuž se mediální zkratkou říká „mezinárodní společenství“, po americkém fiasku v Iráku o jakékoli změny ztratilo zájem a tudíž i o garance v tak národně a nábožensky složitém kirkúckém (ale i mosulském) problému, jemuž vévodí nad slunce jasnější a pochopitelný fenomén, nafta. 

Kurdy v prosinci 2006 poděsila zpráva amerického kongresu z tak zvané Bakerovy a Hamiltonovy komise, protože mezi irácká remedia zahrnula větší roli pro ústřední vládu v Bagdádu. V té době se počítalo s tím, že na jaře 2007, až slezou sněhy, vpadnou Turci do iráckého Kurdistánu, aby zlikvidovali zázemí komunistické PKK (v Iráku žijí čtyři až pět milionů Kurdů, v Turecku nejméně čtrnáct). 

Vláda George Bushe ani současná Baracka Obamy mají na popouzení Turků ten nejmenší zájem. Zůstávají po boku spojence z NATO, jemuž přikládají klíčovou roli v islámském světě. Turci si jsou své důležitosti i velikosti vědomi a dávají jasně najevo, že se rozhodli alternovat svou politiku: přestali sázet jen na cestu na západ do Evropy, ale už od dvou let usilují o návrat do starých osmanských hranic a uspořádání vztahů se svými arabskými, kavkazskými, balkánskými a íránskými sousedy.

Bezedné obchody
V rámci tohoto novoosmanismu se silně ochladily vztahy s Izraelem, výrazně zlepšily se Syřany a Íránci a v té logice i s iráckými Kurdy. Zatímco turecká armáda soustavně válčí s domácími kurdskými komunisty a podniká vpády do severního Iráku proti jejich základnám, s autonomní správou Kurdistánu vládnou pragmatické vztahy postavené mimo jiné na lokálním businessu, obchodu a pašování všeho druhu. 

Začátkem roku 2003 stával na severu Iráku v oblastech kontrolovaných Kurdy kalašnikov podle typu a stavu 75 až 150 dolarů. Po americké invasi ceny automatů a pistolí s municí, které zanechali uprchlí iráčtí vojáci ve skladech, klesly. Roku 1992 ovšem stál kalašnikov v Kurdistánu dolarů třicet.

Koncem roku 2006 v Kurdistánu stojí kalašnikov 210 až 650 dolarů, v iráckých sunnitských oblastech dokonce osm set dolarů. Speciální modely kalašnikovů, s nimiž se dával mimo jiné fotografovat Abú Musab, stály až dva tisíce dolarů. 
    Ceny rostly se zájmem. Když byli z husajnovských vězení propuštěni kriminálníci všech typů, začaly se v létě 2003 formovat sunnitské partyzánské skupiny a na jihu Iráku šíitské milice, poskočila cena kalašnikova na 200 dolarů. 
    Ceny pistolí se od roku 2003 do vypuknutí „surge“ téměř ztrojnásobily. Devítimilimetrové kalibry západních modelů (Walther P99 a Glock 19) se koncem roku podle údajů reportérů listu New York Times prodávaly v kurdské Sulajmáníji za 1100 až 1800 dolarů. Stejné druhy zbraní byly v západní Evropě k mání za 400 až 600 dolarů. 
    Dealeři tvrdili: Zbraně, které Američané dávají na šíitském jihu Iráčanům, lze druhý den koupit na trhu. Irácká armáda a policie kontrolovaná šíity je odprodávají. Američané vládě do konce roku 2006 dodali 370 tisíc střelných zbraní, z velké části z Bosny nebo z nákupů od zemí bývalého východního bloku. 
Vláda za ně zaplatila 133 milionů dolarů, které vzala z fondu na pomoc a obnovu. Podle informace zvláštního inspektora pro obnovu Iráku to bylo 138 tisíc pistolí Glock a 165 tisíc kalašnikovů. 

Většina zbraní na černém trhu pochází z arsenálů policie a vládních jednotek. Reportéři listu byli ujištěni o tom, že na tržiště se nedostanou z vládní výzbroje a výstroje jen zbraně. V nabídce měli obchodníci i ne příliš dobře přestříkaná policejní auta. 

exkurs: Irácká policie

V pololetí 2006 zaměstnávalo vnitro ovládané od listopadu 2005 šíity 270 tisíc policistů a imigračních úředníků. Policisté se rekrutovali hlavně ze šíitských milic, především ze sadrovců a badrovců. Pro válku se šíity založili kajdisté a salafisté Umarovy brigády. V podzemí prý proti nim stojí na dvacet tisíc sunnitů všech směrů. 
Americká administrativa Iráku označila rok 2006 rokem „policie“. Vydala kontrolní zprávu o činnosti policie od října 2005 do května 2006. Američané zaregistrovali čtyři sta případů korupce, násilností, únosů a obecné zločinnosti. Přes léto čísla přestala platit, protože došlo k explosi násilí páchaného nejen v uniformách policie, ale i jejím členy.
Ukázalo se, že důstojníci berou peníze od „mladých“, že parta policajtů kradla po Bagdádu telekomunikační zařízení a prodávala to partyzánům na výrobu bomb. 
Generál policie a soudce brali peníze od lidí podezřelých z terorismu, jiní v hodnosti generála a kapitána organisovali únosy a přímo se podíleli na businessu s rukojmími, dokonce unášeli sami sebe a brali peníze od příbuzných. Velící generál policie v provincii Dijála byl vyhozen pro alkoholismus, jiný v Nínávě měl soukromou armádu o 1400 mužích.
Šíitští policisté mučili elektřinou, měli v Bagdádu utajované vězení se 650 zajatci, kteří byli objeveni Američany v listopadu 2005 a zcela podvyživení osvobozeni („Wolfova brigáda“). Podobně byli v listopadu 2006 nalezeno v zoufalém stavu 284 vězněných mužů ve věku od sedm do 22 let na západním okraji Bagdádu.


Řezník z bin Ládinovy firmy

Nejbrutálnějším nepřítelem iráckých šíitů nebyl nikdo z baasistů, ale šílený jordánský mudžáhid, který si říkal Abú Musab ze Zarky, az-Zarkáví.

Do šíitů se sunnité brutálně pustili již v srpnu 2003. Nejprve zničili v Bagdádu zastoupení Spojených národů a při bombovém útoku zahynul i jeho vedoucí. O několik dnů později v Nadžafu se před mešitou imáma Alího odpálil sebevrah v autě a výbuch zabil 125 lidí. Byl mezi nimi ajatolláh Muhammad Bákir al-Hakím (63), šéf proíránské Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI). V únoru 2004 přežil atentát šíitský vůdce Alí as-Sistání. 

Následoval dlouhý řetěz krutostí. V březnu 2004 zaútočili sunnitští mudžáhidové na shromáždění věřících o šíitském svátku ášúrá v Karbale a Bagdádu raketami i jako sebevražední útočníci: zemřelo na 170 lidí. 

Bombový teror řídil Jordánec Ahmad Fadíl an-Nazál al-Chalájla alias Abú Musab az-Zarkáví. Byl extrémně vysazený na šíity a do té doby klidní šíité sáhli ke zbraním, protože zjistili, že Američané je neochrání. 

Dvě několikadenní povstání na jaře 2004, během nichž se americké tanky mimo jiné objevily na svatých místech v Nadžafu, sice rozvážně ukončil nejvlivnější muž mezi šíity a v Iráku ajatolláh Alí as-Sistání, ale násilí posunulo jejich sebedůvěru a zvýšilo ochotu spolupracovat se šíity íránskými.

Lev z Mesopotamie
Dokud Jordáncova posedlost krví postihovala cizince a šíity, sunnitské kmenové zázemí ve středním a západním Iráku mu poskytovalo útočiště. Abú Musab az-Zarkáví však vraždil hlava nehlava, křesťany, západní atheisty a šíity. Je pozoruhodné, že Američané a jejich cizí spojenci se prakticky na jeho mušku nedostávali.

Do podzimu 2004 Zarkávský (az-Zarkáví) své násilnosti prezentoval pod hlavičkou at-Tauhíd wa al-Džihád, „Jednobožství a džihád“. V říjnu 2004 se přihlásil ke Kajdě a bin Ládin ho osobním poselstvím jmenoval místodržitelem v Iráku. Bandité usilující o svržení světské vlády nad Irákem a jeho proměnu v theokratický emirát si začali říkat al-Káida al-džihád fí Bilád ar-ráfidajni, Základna džihádu v Meziříčí. 

Od 19. ledna 2006 přestal užívat pro svou organizaci označení i tohle označení a zavedl název Poradní gremium mudžáhidů; to tak trochu na truc „ústředí“. 
Zarkáví spojil šest neznámých skupin a válčil se všemi, i s jordánskou monarchií, kde ho čekal trojnásobný trest smrti. Jak se honí šíité, se naučil v Afghánistánu: když se sunnitský Taliban dostal k moci, pronásledoval šíitské Hazáry.

Šajch řezníků, Lev džihádu a Lev Meziříčí, jak mu lichotili jeho stoupenci, byl v říjnu 2005 za přehnanou krutost vůči civilistům pokárán bin Ládinovým zástupcem, lékařem Ajmánem az-Zavahrím v dopise, jehož posla Američané zadrželi. 
Když v listopadu 2005 Zarkávího lidé provedli sebevražedné atentáty na tři hotely v Ammánu, při nichž zemřelo na šedesát tuzemců, ztratil body u islamistických Jordánců.

Jordánský dáreček
Abú Musab pocházel z města Zarka v Jordánsku. Jeho otec byl léčitelem a malý Ahmad měl sedm sester a dva bratry. Rodina je součástí rodu al-Chalájla, který je součástí rozvětveného kmene Baní Hassán. Původně beduínský kmen migroval ve třináctém století z Jemenu na sever a jeho rody žijí od severní Afriku po severní Saúdskou Arábii a Jordánsko.
    Budoucí terorista nedokončil střední školu a všechny zdroje vyzdvihují, že mladík začal pít. V místním kinu trhal lístky a byl na nejlepší cestě propadnout se do močálu západní civilisace.

Honěná na kajdistického řezníka

Před hanebným koncem zachránila Ahmada, budoucího Abú Musaba, jedna ze sester, která mu otevřela jeho muslimské oči. Na podzim roku 1989, v době, když už Rusové byli pryč, odjel do Afghánistánu na džihád proti Nadžíbulláhově režimu, který tam vojáci s padající žlutou hvězdou po sobě zanechali Alláhovi napospas.
    Stal se z něho mudžáhid tvrdého ražení a otec rodiny se dvěma manželkami. Otec té druhé se sám dal na dráhu sebevražedného atentátníka, který se v srpnu 2003 odpálil v iráckém Nadžafu před mešitou imáma Alího (viz předešlý díl seriálu). 
    Pravděpodobně roku 1991 nebo 1992 se mudžáhid Ahmad vrátil do Jordánska. Dal se dohromady s lidmi usilujícími o svržení hášimovské monarchie a nastolení theokratického emirátu. Byl dopaden a roku 1993 odsouzen na patnáct let do vězení. Svým radikalismem si vydobyl mezi kumpány za mřížemi úctu. 
    Rod al-Chalájla kmene Baní Hassán má v jordánské armádě a byrokracii jistý vliv a při amnestii roku 1999 byl Abú Musab propuštěn s tím, že se nikdy nevrátí do Jordánska.

Světový terorista
Odjel do pákistánského Péšávaru a zřejmě už roku 2000 se objevil v Herátu na západu Afghánistánu. Začal tu provozovat výcvikový tábor mudžáhidů a zde se také z Ahmada Fadíla an-Nazála al-Chalájly stal Abú Musab az-Zarkáví.

Roku 2001 byl v nepřítomnosti v Jordánsku odsouzen ke svému prvnímu ze tří trestů smrti. Následujícího roku se pravděpodobně přes Sýrii vrátil domů, ale brzy odešel kamsi do severního Iráku při iránských hranicích, kde „provozoval“ náborový tábor pro bojovníky džihádu. Muselo se tak pravděpodobně dít se shovívavostí režimu Saddáma Husajna, kterým se sunnitský ultrakonservativec hodil jako postrach pro šíity a liberální Kurdy. 

Americké rozvědky v tom ale viděly důkaz pro přímé spojení iráckých baasistů s kajdisty, jak argumentoval před celým světem v únoru 2003 Bushův ministr zahraničí Colin Powell. 
    Abú Musab se tím stal všeobecně známým padouchem. Jeho tábor Američané v březnu 2003 během útoku na Irák vybombardovali. Není známo, že by se az-Zarkáví-Zarkavský se svými lidmi podílel na bojích proti americké armádě; zdrženlivost, která mu zůstala do konce jeho dnů.
    Několik rukojmí později sťal Abú Musab vlastní rukou a udělal si jméno nesmiřitelného kruťase. Informace, že se zdržuje se svými muži ve Fallúdži, vedla Američany na podzim 2004 k mohutné vojenské operaci, během níž bylo třistatisícové město v podstatě vylidněno (viz předešlé díly).

Válka s Abú Musabem
Všeho moc škodí a Zarkavského brutalita se obracela i proti sunnitům. Koncem ledna 2006 se od Kajdy odvrátilo několik sunnitských kmenů v Iráku. Jejich „velká rada“ v provincii Anbár, kde padlo nejvíce z amerických vojáků, rozhodla o tom, že Jordánec Abú Musab bude vyhnán ze země. 
Několik týdnů předtím se zmocnil 49 sunnitských rekrutů do vládního vojska v hlavním městě provincie Ramádí, a jednoho po druhém zavraždil výstřelem do hlavy. Patřili vesměs k rodinám místních hodnostářů. 

Šajch Usáma al-Džida’an, hlava kmene al-Karabila v Kájmu u syrských hranic, pro internetovou podobu časopisu Spiegel tehdy řekl, že usnesení kmenové rady znamená začátek války iráckých sunnitů s Abú Musabem. Jordánec dostal označení takfírí čili odpadlík, který bojuje s jinými muslimy, protože je nemá za pravověrné. 

Předseda tehdejší bagdádské vlády Ibráhím Dža’afarí (šíita) se dohodl s anbárskými předáky, s americkým velícím generálem Georgem Caseyem a velvyslancem Zalmayem Khalilzadem, že policie a armáda v provincii budou pod místním velením, pokud se jim podaří udržet v oblasti klid; to znamená nebojovat se šíity a vyhnat Abú Musaba. 

Američané se měli v takovém případě stáhnout z provincie, která patří ke kmenovým oblastem sunnitského vzdoru. Tím byl položen základ pozdějšího postupného předávání provincií do rukou místních samospráv, které předcházelo vyklizení Iráku.

Zničení Askarího mešity v Sámaře v únoru 2006 potvrdilo, že ultrakonzervativní takfírové se snáze trefují do šíitů než Američanů.

Já po tobě chlebem...
Šíitské protiúdery pak byly stejně tvrdé. V březnu 2006 ve východním Bagdádu šíitští ozbrojenci, někteří v policejních uniformách, unesli tři desítky zaměstnanců jedné bezpečnostní agentury, jakých je ve městě prý na 350. Kanceláře „vybílili“ a zajatce vzali s sebou. 

Firma, která střeží mobilního operátora Irakna ze skupiny egyptského Orascom Telecomu, patří příbuznému viceprezidenta Ghazího al-Javary (sunnita). 
O kontrolu nad agenturami usiloval tehdejší ministr vnitra Bajan Bákir Súlagh (turkmenský šíita), dnes ministr financí v Málikího vládě. V přepadené agentuře bylo zaměstnáno hodně vysokých důstojníků baasistického režimu. Pomsta na sebe nedala čekat: kdosi unesl ministrovu dceru.

 

Konec krvelačného kajdisty 

Abú Musab az-Zarkáví byl Američany zlikvidován, ale Kajda v Iráku vraždí dál.

Abú Musab se už viděl mocným emírem nad iráckými sunnity a v dubnu 2006 vypustil do světa své první video, kde se ukázal nezahalený. Po náletu na vytipovaný dům v lokalitě severně od Bakúby byl Američany 7. června 2006 zabit leteckou raketou druhý nejhledanější muž planety, vůdce Kajdy v Iráku Abú Musab az-Zarkáví (39). 

Američané ho živého nebo mrtvého ocenili na 25 milionů dolarů, stejně jako Saddáma Husajna; kdo ho udal a peníze si vydělal, nebylo oznámeno (bin Ládin je s Ajmánem az-Zavahrím stále ceněn za padesát milionů). 

Válka s islámským terorismem přinesla inflaci i do odměn za dopadení. V roce 1993 vypsaly Spojené národy na zajetí významného somálského bandity a „presidenta“ Muhammada Farraha Ajdída za účast na zabití pákistánských mírotvůrců: ocenily ho na 25 tisíc dolarů.

Většina obětí wahhábitské úderky Zarkavského nebyli cizinci, ale domácí šíité. Z americké okupace Iráku udělal bojiště pro muslimy z celého světa, sebevražedný ráj pro džihádisty. Zavedl podnikání v únosech a také tady výrazně převládly mezi oběťmi domácí. 
Zřejmě jím inspirováno začalo speciální americké komando pro boj s teroristy v Džibuti najímat například mezi somálskými gangy lovce islamistů. Odkoupené úlovky skončily v Guantánamu na Kubě nebo v Bagrámu severně od Kábulu.

Kajda živa a zdráva
V džihádistově rodišti Zarce ho příbuzní označili za pravého mučedníka, „velkou ztrátu pro islám“. Na jeho smrt reagovaly i světové ceny ropy, když klesly ten den o více než dolar za barel.

Jeho dědici dopadli stejně. V noci ze 17. na 18. dubna 2010 zlikvidovali Američané s vládními vojáky v Sarsaru (Tharthar) jižně od Tikrítu vůdce všech kajdistických buněk v zemi, Egypťana Abú Ajúba al-Masrího alias Abú Hamzu al-Muhádžira (43), nástupce v červnu 2006 zabitého Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího, a emíra Islámského státu v Iráku Abú Umara ar-Rášida al-Baghdádího alias Hámida Dáwúda Muhammada Chalíla az-Zavího, což bylo jeho občanské jméno.

Kajda likvidací jejích pohlavárů ovšem v Iráku neskončila. Se stahováním Američanů v průběhu roku 2010 ze všech měst se situace sunnitů významně změnila. Přišli o motivaci, neboť z velké části nebyli zahrnuti šíitsko-kurdskou vládou do armády ani policie, jak zněla původní dohoda Američanů s Málikího vládou. 
Měsíčních tři sta dolarů od Američanů od podzimu 2009 nedostávali a klíčové kouzlo Petraeusovy strategie spojené se „surge“, s časově omezeném navršení počtu vojáků, modelovém nyní pro Afghánistán, vyprchalo.

Z 94 tisíc členů hnutí as-Sahva, Renesance, do konce července 2010 dostalo nabídku termínovaného zaměstnání podle listu New York Times citujícího americké ministerstvo zahraničí jen 41 tisíc mužů. Stálou práci v bezpečnostních silách nového Iráku dostalo jen devět tisíc sahvistů. Sunnité v průběhu letošního léta a podzimu odcházeli zpět do podzemí, do guerilly proti šíitské vládě. Zhusta mezi kajdisty. 

exkurs: Válka souvěrců
Kajdisté ostře vystupovali proti šíitům od začátku. Vztahy obou částí islámu bývají v řadě oblastí muslimského světa velmi nepřátelské. Bombový teror ničí šíitskou menšinu v Pákistánu, šíité umírali a umírají po atentátech v Iráku, honěnou na šíitské Hazáry pořádají talibové v Afghánistánu. 
V Iráku následovala odveta šíitských radikálů: bomby, únosy, vraždy. Od února 2006 se ve středu země a Bagdádu rozhořela naplno sektářská válka mezi iráckými Araby. 
    Šíitský jih se dostal pod kontrolu Íránu. Díky penězům, výzbroji a výstroji, jak už roku 2005 dokázali britští vojáci. Když tehdy nastoupil v Teheránu nový president, agresivní revoluční gardista Mahmúd Ahmadínežád (dnes 54), potvrdil, s jakou jistotou v zádech vystupuje za svým cílem, autonomním jaderným programem pro Írán. 

Zdvihnout šíitský jih Iráku a urychlit rozpad země na tři znepřátelené části mu za dané situace nemohlo dělat větší problém ani po případném napadení Íránu ze strany Západu. Nedošlo k tomu, třebaže Bushova vláda o tom chvíli uvažovala. Naopak uklidnila občanskou válku za cenu ještě většího upřednostnění šíitů a když armáda v roce 2010 z velké části Irák vyklidila, nechala Bagdád šíitským Íráncům napospas. 
    Jejich sebevědomí, pocit triumfu z vítězství ve třicetileté tahanici s Američany o hegemonii nad regionem, tryskalo úměrně s mezinárodním tlakem na zpřístupnění jaderného programu Teheránem. 

V únoru 2006 při návštěvě Bejrútu vyzval íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottaki Británii, aby vyklidila Basru, protože její vojáci destabilisují region. Byla to první výzva ajatolláhů, jimž likvidace Husajna, kterého se báli, vyhovovala a nyní už chtějí více. Když se v Libanonu ukázal letos v říjnu Ahmadínežád, byl to už triumf nad západem a Britové zapomenutá předněvýchodní veličina.
    Ahmadínežád udělal z Íránu po Iráku druhou nejsledovanější zemi světa. Posice od začátku roku 2006 posiloval. Mezinárodní atomové organisace a politiky západního světa tahal za nos diplomatickými sliby a jejich popíráním. Dokázal u ředitele vídeňské atomové komise Spojených národů IAEA Muhammada al-Barádaího prosadit, aby propustil belgického technika Chrise Charlieho, který údajně v terénu poznal pravé záměry Peršanů. 

Ahmadínežád získal spojence v baasistické Sýrii kritisované Američany od jejich vpádu do Iráku, protože se nijak nesnažila uzavřít hranice, přes něž ze sekulárního státu do Meziříčí proudili džihádisté z celého arabského světa. Asadův režim musel sice pod tlakem událostí po násilné likvidaci libanonského magnáta Rafíka al-Harírího v únoru 2005 zemi starých Foiníčanů vyklidit, ale jeho posice tam nijak neoslabila. 

Po červenci 2006 a krátké invasi Izraele do jižního Libanonu právě naopak. 
    Sýrie a Írán by přímému útoku neodolaly, ale útočník se ocitne ve stejné situaci jako roku 2003 v Iráku: kdo tam bude vládnout, když staré režimy byly svrženy, kdo uklidní chaos ve složité náboženské a národnostní situaci? Oba státy representují jasně formulovanou protiamerickou a protižidovskou osu v mohamedánském světě. 

Poslední Bushova ofensiva

Vysláním více vojáků do Iráku a korupcí sunnitského odboje se Američanům podařilo vzbudit dojem, že vymizel sunnitský terorismus: Irák zmizel z velkých zpráv. 
V letech 2007-2008 si Bushova vláda vytvořila prostor pro jakžtakž přijatelný odchod z Iráku. Byly to plané naděje, což se potvrdilo v první Obamově dvouletce, neboť irácká armáda a policie bezpečnost na ulicích neudržely. V létě 2010 se do nich zákeřné sektářské vraždění vrátilo. 

Po pěti letech krvavého chaosu přineslo zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku pozvolné uklidnění. Kupodivu po aplikaci methody, po níž od roku 2005 volal pozdější presidentský kandidát republikánů John McCain a o níž nechtěl Bílý dům slyšet.

Významným momentem irácké války byl zvrat na sunnitské frontě. Američanům se podařilo v létě 2007 přesvědčit kmenové autority v provincii Anbár, aby se postavili teroru wahhábistických kajdistů, který se obracel i proti nim (viz předešlé díly seriálu). 

Za americké peníze a výzbroj vznikly milice as-Sahva, Probuzení, Bdělost či Renesance (od února 2008 se jejich rada přejmenovala na Synové Iráku) v počtu asi osmdesáti tisíc mužů, v nichž se pod velením kmenových veličin sunnitského středního Iráku shromáždili mimo jiné bývalí baasisté.

Jidášských tři sta dolarů měsíčně
Byl to nástroj americké války, z něhož se mohl stát nástroj domácí války proti šíitské vládě, jak se oprávněně obávala šíitsko-kurdská koalice v Bagdádu. 
V sunnitských oblastech a hlavně v al-Anbáru, na plochu největší z iráckých provincií s hlavním městem ar-Ramádí, se v průběhu roku 2008 stala as-Sahva politickou mocí kontrolovanou především Iráckou islámskou stranou. Šajch Abdal Sattar Abú Ríša, který se první postavil kajdistům v al-Anbáru, byl sice krátce po setkání s Bushem v září 2007 zavražděn nastraženou pumou, ale jeho program měl úspěch u dalších kmenových náčelníků i u bývalých baasistů. 
    Americká armáda dokonce přiznala, že se sblížila s řadou lokálních velitelů Kajdy a nechala je působit v milicích Sahva. Jistý Riad as-Sámarráí padl roku 2008 na americké straně, když pro nim zakládal odbojové partyzánské oddíly v Bagdádu už v dubnu 2003, jak potvrdila listu Washington Post armáda. 

V září 2008 měla as-Sahva asi sto tisíc příslušníků, kteří měsíčně stáli Američany po třech stech dolarech na muže, více než byla schopna platit Kajda. 

Petraeusovo povýšení
Jistý Sajf Abdalláh (28) se magazínu Time presentoval roku 2006 jako hrdý bojovník wahhábistů, který prý pomohl zabít tucty, ne-li stovky Američanů bombami, které vyráběl. O dva roky později na podzim v Bagdádu hlídkoval po ulicích („není to tvrdá práce“), aby tam nikdo nikomu neubližoval. 

Kdo ho platil? Americký daňový poplatník. Takové bylo „kouzlo“ nové strategie, kterou generál Petraeus od roku 2010 hodlá použít i v národnostně, nábožensky a územně členitějším Afghánistánu.
    Šíitsko-kurdská vláda měla podle dohod s Američany do armády a policie převzít 57 tisíc sunnitských milionářů, zbytek „synů“ je prý na Američanech. Jak jsme viděli v předcházejícím dílu seriálu, dopadlo to jinak: bez práce zůstala většina z „polepšených“ sunnitů a zase pokukují po kajdistech. 
    President George Bush ve své poslední zprávě o stavu Unie 29. ledna 2008 vyzdvihl vojenské úspěchy taktiky generála Davida Petraeuse (dnes 58), který rok předtím převzal vrchní velení nad americkými jednotkami v Iráku. 16. září 2008 se jeho nástupcem stal gen. Ray Odierno (56), který právě měl k disposici 146 tisíc vojáků, sílu, s níž mohl zbořit celý Přední východ a posypat ho solí. Petraeus jako úspěšný velitel v poli povýšil do celoarmádního štábu.

Na nové fronty
Hillary Clintonová (dnes 63), která se tehdy ucházela o presidentskou nominaci Demokratické strany, však Bushovi připomněla, že právě rok 2007 byl pro Američany nejkrvavějším rokem irácké války a že humanitární situace v zemi zůstala nadále zničující. 

Taktika zajištěných středisek zbavených partyzánů známá z indočínské války před třiceti roky a zvýšení počtu vojáků v Mesopotamii ze sto třiceti na sto šedesát tisíc („surge“) přispěly ve středu země k uklidnění války mezi sunnitskými a šíitskými guerillami. 

V Bagdádu byly obytné čtvrti sunnitů odděleny od šíitských betonovými zdmi, v sunnitské provincii al-Anbár byli ve spolupráci s místními klanovými náčelníky vytlačeni kajdističtí mudžáhidové. 

Bojovníci Kajdy v Mesopotamii se od začátku roku 2008 soustřeďovali ve větším měřítku čistky v provincii Dijála, hraničící s Íránem (správní středisko Bakúba). 
Oslabení kajdistů, většinou zahraničních legionářů sunnitského džihádu, patřilo k dalšímu ze zlomových momentů. V červenci 2008 odhadovali američtí armádní analytici, že džihádistů do Iráku za měsíc přijde asi čtyřicet; rok předtím to prý bylo asi sto deset.

Surge, dvířka domů
Někteří ze stratégů, jako generál letectva a ředitel CIA v letech 2006-2009 Michael Hayden, dokonce znovu tvrdili, že Kajda je blízko strategické porážce. Jak ukazují krvavé události z října a listopadu 2010 v Bagdádu, mýlil se a podobně to dopadlo se všemi odhady, či spíše zbožnými přáními, o konci arabských mudžáhidů s bin Ládinem v Paštunistánu. 

Lze usoudit, že krvavý nástup Kajdy a chaos v Iráku v letech 2005-2008 možná zastavily George Bushe před útokem na Sýrii, teheránského spojence a zemi, odkud se mudžáhidové dostávali do Iráku, jak to alespoň chvíli vypadalo. 

Nepřehlédnutelné je však také to, že „surge“ přišla poněkud pozdě: sektářské čistky zuřily ve smíšených oblastech Iráku od února 2007, od výbuchů v Sámaře, a v průběhu onoho roku byly v podstatě ukončeny. 

Vzhledem k tomu, že mimo domovy bylo v roce 2008 na téměř tři miliony Iráčanů a že zemi opustilo více než dva miliony ze 26 milionů obyvatel meziříční republiky, posloužila americká akce víceméně jako úklid po velké ráně a způsob, jak za sebou zavřít dveře s ostudou o něco menší.

Dijála, šíité a kurdský sever

Surge zafungovalo více než čekal jeho velící generál David Petraeus. Vedle nasazení dalších třiceti tisíc Američanů vyhlásil koncem srpna 2007 jednostranné příměří pro své lidi šíitský radikál Muktadá as-Sadr. 

Prodloužil ho v únoru 2008 a pak se po bojích o kontrolu nad velkými částmi Basry a Bagdádu s vládními jednotkami na jaře rozešel s ještě radikálnějšími odpadlíky a kriminálníky („zvláštní skupiny“), kteří se jménem Mahdího armády přikrývali. 

V květnu 2008 as-Sadr, který se už připravoval na náboženská studia v Íránu, znovu potvrdil příměří a v červnu oznámil, že jeho lidé se nezúčastní komunálních voleb 1. října 2008, což se z velké části i stalo. 

Veškeré úsilí al-Málikího koaliční vlády směřovalo od jara 2008 k tomu, aby jeho strana Dava fungující dnes v bloku „Koalice za právní stát“ a Nejvyšší islámská irácká rada (v angl. zkratce ISCI) uspěly. 

Ajatolláh Abdal Azíz al-Hakím, vůdce ISCI (zemřel v srpnu 2009 v Teheránu), se začátkem července příznivcům na fotbalovém stadionu v Nadžafu chlubil, že řídí nejsilnější a nejlépe organisovanou šíitskou stranu Iráku. Vyzýval k účasti na volbách regionálních rad, výběru dobrých kandidátů, aby se nevrátili baasisté k moci.

Válka o Bakúbu
Akce byla připomenutím pátého výročí vraždy zakladatele ISCI (dříve SCIRI, založeno roku 1982 v Íránu) Muhammada Bakra al-Hakíma v Nadžafu automobilovou bombou, která zabila další 83 lidi. ISCI s Badrovou organisací vycvičenou a vyzbrojenou Íránci eliminovala sadrovce a udržela si přízeň velkoajatolláha Alího as-Sistáního. 

Ve volbách začátkem března 2010 však už s al-Málikím úspěšná nebyla a dala se přeskočit liberálnějším šíitou Ajádem Allávím, který už v čele irácké vlády stál. Vztahy s Málikím pak nebyly dobré a do voleb 2010 šly obě skupiny na vlastní kandidátce. 

Nejbojovnější provincií roku 2008 se stal Dijála se sídelním městem Bakúbou. V červenci zabili sebevražední atentátníci v provincii 27 lidí. 29. července vládní jednotky otevřely pod velením gen. Abdal Karíma al-Rubájí ofensivu proti radikálům. 

Dijála je nábožensky smíšená převážně arabská provincie, kde se žádné ze stran během čistek v letech 2006-2007 nepodařilo převládnout. 
Kajdistické útoky včetně sebevražedných atentátů se od léta 2007 soustřeďovaly na oblasti severně od Bagdádu. S koncem roku 2007 narostly akce v mnohonárodním a nábožensky pestrém Mosulu a okolí.

V tradičně kurdských ropných oblastech Mosulu a Kirkúku se mělo již v listopadu 2007 konat referendum o územní příslušnosti obou velkých měst, ale šíitsko-kurdská koaliční vláda se k jejich provedení neodhodlala. Později odsunuto na 31. ledna 2009 a později znovu...

Oblasti, kde v zemi leží miliardy, šesté největší zásobárny ropy, a na povrchu je bída a nezaměstnanost, si nárokují Kurdové, kteří je chtějí zahrnout do území své samosprávy.

Opatrní Kurdové

To odmítali jak chudí Arabové, které sem z velké části na zlomení kurského odporu v osmdesátých letech přesídlil socialistický režim Saddáma Husajna, jednak další menšiny, mezi nimiž vynikají Turkmeni (Turkomané) podporovaní z Turecka.

Kurdská autonomie nabídly Arabům za návrat do původních bydlišť dvacet milionů dinárů, asi 280 tisíc korun. 
Iráčtí Kurdové, kteří ustupovali tlaku Ankary a nijak nereagují na útoky turecké armády proti posicím marxistické PKK na severu Iráku, nebyli právě ve formě, aby se usilovněji věnovali prosazování své autonomie v ropných oblastech. Vztahy mezi předsedou vlády kurdské autonomie Masúdem Barzáním s al-Málikím dobré tehdy nebyly. Dva roky na to je jednání o koaliční vládu opět sblížilo („Barzáního iniciativa“), kterou Málikí v listopadu 2010 zůstal v premiérském křesle.
Američané s vládními jednotkami v Mosulu, kde žije asi 1,6 milionu lidí (Turkomané a Arabové odmítají census), ohlásili 11. února 2008 protikajdistickou ofensivu.

V provincii Nínawá (srov. bibl. Ninive), jíž je Mosul střediskem, jako jediné v Iráku za celý rok 2007 vzrostl počet násilných akcí. 
Nějak se však operace vytratila do ztracena a později byla přeformována v akci proti Mahdího brigádám, respektive jejich „zvláštním skupinám“.
Při historické návštěvě tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, prvního ankarského premiéra po osmnácti letech v Iráku, přislíbil roku 2008 Núrí al-Málikí, že podpoří tureckou válku proti PKK. 
    V listopadu 2008 se objevily informace ve Washington Post, že v září přistály v Sulajmániji tři nákladní letouny C-130 s nákladem klasických palných zbraní a střelivem z Bulharska. Informace pocházeli od zdroje v Bulharsku, nikoli Američanů v Iráku. O nákupech zbraní iráckými Kurdy se pak již nehovořilo.

exkurs: Surge, krvavá bilance
Hororová čísla z let 2005-2007, kdy úřadovali wahhábité a další sektáři, roku 2008 opadla. V květnu 2008 padlo jen devatenáct amerických vojáků, nejméně od invase. Iráčanů ve stejném měsíci podle ministerstva vnitra 752, jen třetina letního průměru roku 2007. 

V červnu 2007 bylo týdně 1400 útoků proti civilistům, v září 2008 jen 125 týdně. Mezi l. lednem a 28. červencem 2008 zemřelo denně po útocích sebevrahů a explosí bomb v autech v průměru jedenáct civilistů. Před rokem přicházelo do Iráku čtyřicet až šedesát cizinců, aby bojovali proti nevěřícím. letos podle amerických odhadů jen dvacet. 

Kajdisté se po Petraeusově surge, „vzedmutí počtů“, skrývali a legionáři džihádu z velké části odešli raději do Afghánistánu. 
Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc.

 Britské trápení v Basře

Koncem srpna 2008 Muktadá as-Sadr nařídil na šest měsíců své Mahdího armádě pozastavit bojovou činnost, aby ji očistil od „špatných velitelů“. Uprostřed války se sunnity a Američany jeho muži kupodivu poslechli. 

Slabé britské okupační jednotky přišly o vlastní kontrolu nad Basrou a okolím už ve druhé polovině roku 2005. Podle Anthonyho Cordesmana ze Střediska pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu a analytika objevujícího se v mediích vrcholem jejich úspěchu bylo to, že dokázali v roce 2004 vyhnat z provincií Basra a Majsán sunnitské islamisty, aby nechali šíity na pokoji. Hodnocení s ohledem na Brity jízlivé...

Na pozadí této války probíhala od začátku okupace Iráku na šíitském jihu další válka. O vliv soupeřili milicionáři Muktady as-Sadry z Mahdího armády a Badrovy brigády, jak se jmenují milicionáři Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI), která se v květnu 2007 přejmenovala na Islámskou nejvyšší radu Iráku (ISCI). 
    Protože se Britové, stejně jako ve zbytku Iráku Američané, snažili vycvičit a vyzbrojit novou celoiráckou armádu a policii, v důsledku posílili hlavně šíitské radikály. Ve volbách v lednu 2005 byla nejsilnější partají v Basře SCIRI. Druhou byla Strana ctnosti (al-Fazíla), která sice měla úzké vazbami na Sadrova otce, ale se synem se rozkmotřila. 
V Majsánu sadrovci vyhráli. Přesto je v Bagdádu odmítl premiér al-Málikí, konkurenční šíita, vzít do irácké vlády.

Bitvy o kontraband
Když Britové postupně předávali pravomoci volebním vítězům, přišli definitivně o svou autoritu. Po zbytek irácké války se omezili na hlídkování obrněnými vozy ve dvoumilionové Basře a nejbližším okolí. Po odchodu Tonyho Blaira z vlády roku 2007 se přístup k 5500 vojáků na jihu Iráku změnil i v Londýně. 

„Raději Afghánistán než Basra“ se šířilo v létě 2007 a Blairův nástupce Gordon Brown byl přesvědčen, že bude lepší z Mesopotamie podruhé odejít, než odtamtud budou Angličané vyhnáni. V noci 2. na 3. září 2007 Britové vyklidili svou poslední posici ve středu Basry a všichni muži se soustředili na vojenské základně na okraji města. 

Britští vojáci byli svým způsobem na jihu trpěni. Míra zapojení íránských agentů do dění mezi iráckými šíity nebyla tehdy zřejmá, ale později se potvrdilo, že je rozsáhle zásobovali zbraněmi, výbušninami i dobrovolníky.

Jih je v podstatě jednonáboženský, protože po roce 2004 opustila Basru více než tisícovka sunnitských rodin. Británie místo stabilní oblasti s funkční regionální vládou a policií po čtyřech letech snah předala oblast nestabilní, rozdrobenou mezi prapodivné frakce, bojůvky, gangy a kleptokratickými klany. 

Kšeftovaly a kšeftují se státní ropou, veškerý business řídí propojený konglomerát byrokratických a gangsterských mafiánů. Podle britských odhadů zmizelo v té době denně v pašeráckých kanálech na 1,5 milionů barelů ropy, které se cisternami vozily do Sýrie a Jordánska. 
Tvrdili to znalci poměrů Michael Knight a Ed Williams v publikaci Ticho před bouří (Washingtonský institut pro předněvýchodní politiku). 

Sunnitské nápady
Ačkoli šíité Američanům vděčí za moc v Iráku, „národní hosté“ ze západu se u nich vděků nedočkali. Na Světovém ekonomickém foru v Davosu 25. ledna 2008 před honorací prohlásil šíitský vicepresident Ádil Abdal Mahdí, že „obsadit Irák bylo idiotským rozhodnutím“. 

Američané to dostali také z druhé strany, od věrných sunnitů. Saúdský král Abdalláh na summitu Ligy arabských států v březnu téhož roku řekl: „V našem milovaném Iráku pokračuje prolévání krve pod nezákonnou okupací a za odporného sektářství.“ Američané už ani nežádali vysvětlení a Saúdové ho ani nepodávali. 
Vojensky podpořit sunnity v Iráku doporučoval ze Saúdů Turkí al-Fajsal, který v prosinci 2006 resignoval na místo velvyslance ve Washingtonu. Také doporučoval snížit ceny ropy, aby se zvýšil tlak na Írán, jak už jednou republikáni prosadili v sedmdesátých letech a uvrhli tak do zkázy šáhův proamerický režim (o tom někdy příště). 

Když válka v Iráku roku 2003 vypukla, stál barel ropy 27 dolarů (v září 2001 pod 25 USD). V létě 2008 kulminovala cena na 148 dolarech, ale v září po vypuknutí finanční krise a začátku recese zase byla u padesáti dolarů.

Šance pro islám
Za rostoucích cen ropy ohlásili emírové od Zálivu s Jordánci a Saúdy koncem roku 2006 a v lednu 2007 své ambice vyrábět energii z jádra. Americká invase kuriosně spustila úplně jiné mechanismy, které by nejraději Západ viděl nadále pospávat. 

Po první světové válce byl islámský svět zcela dole, znamenal ve světové politice velmi málo. Evropská velmoci si ho rozdělily a Turecko se dalo s Mustafou Kemalem sekulární cestou. V téže době byla Persie nevýznamnou velkou zemí, Saúdská Arábie neexistovala a Indie pod britskou správou. 

Islám je o řadu staletí mladší podoba monotheismu. Talibský Kábul a Kandahár mohou připomínat Čechy husitských radikálů. Třebaže i v křesťanství přetrvávají například ve Spojených státech bigotní skupiny bazírující na starozákonních zásadách, jsou vyvažovány liberálnějším myšlením. 

S ropnou revolucí po druhé světové válce přišla renesance islámu: co Evropa a Amerika ponížila, pomohla postavit na nohy. Vůdci islámských revolucionářů patří ke středním vrstvám jako ostatně většinou jejich levičáčtí předchůdci. Kapitalismus je nezměnil a soustavné srovnávání se západem je ničí, neboť se žerou svou slabostí postavit se jinak než terorismem. 

Sunnitský fundamentalismus, džihád nebo jak je moderně podle anglosaského světa "islamismus", je pro dnešní mladší generace totéž, jako pro jejich otce panarabismus a národní socialismus v době studené války. Naděje radikálních muslimů nejsou nereálné a rostou s neústupností Izraele v otázce dvojstátí v Palestině.
-lgtt-

exkurs: Bilance irácké války
(se zohledněním dat agentury AP, vlády Spojených států a nezávislých webů)

Počet amerických vojáků: při invasi 192 tisíc, sníženo na 140 tisíc, v říjnu 2007 („surge“) navýšeno na 170 tisíc. Na začátku roku 2010 bylo Američanů sto tisíc, k 31. srpnu 2010 padesát tisíc. 
    V roce 2007 bylo v Iráku na 180 tisíc „kontraktorů“, zaměstnanců bezpečnostních agentur všech národností a druhů zaměstnání (ne všichni byli bodyguardi). Z nich zemřelo na 1500.

Ztráty: do srpna 2010 zemřelo v Iráku přes 4400 amerických vojáků, více než 32 tisíce bylo zraněno a z velké části nepřítelem zmrzačeno, jiných potřebných lékařského ošetření na 38 tisíc.
    Během amerického tažení, okupační správy a náboženských čistek zemřelo více než sto tisíc Iráčanů.

Náklady na válku: na 720 miliard dolarů (do srpna 2010)

Těžba ropy: před válkou Iráčané vytěžili 2,58 milionů barelů denně, v létě 2010 2,48 milionů.

Výroba elektřiny: před válkou 3958 MW, na jaře 2010 MW 5908

Voda: před válkou měl 13 milionů Iráčanů přístup k pitné vodě, začátkem 2010 údajně 21 milionů.

Kanalisace: byla dostupná před válkou více než šesti milionům Iráčanů, roku 2010 více než jedenácti milionům.

Běženců a přesídlenců vnitřních: bylo před válkou přes milion, začátkem roku 2010 1,5 milionu v Iráku opustilo domovy.

Emigrantů: bylo před válkou půl milionu, po odchodu Američanů asi 2,3 milionů žijících většinou v Sýrii a Jordánsku.

 

Šíitští džinové pomsty

Husajnův konec dával velkou šanci pro růst vlivu Sýrie, která neměla dobré styky se sesterským baasistickým režimem v Bagdádu, a hlavně šíitského Íránu, který se ho bál. 

Ze slavné baserské nádoby z Pohádek Tisíce a jedné noci utekli šíitští džinové pomsty, kteří se dostali v Iráku k moci s americkou pomocí. 
Je to poprvé od vzniku šíismu na jihu země v sedmém století, kdy ajatolláhové ovládli velkou část Mesopotamie a stali se důležitou posilou pro souvěrce mezi Íránem, Perským zálivem a Středozemním mořem. Jordánský král Abdalláh II., vládce sunnitské země, mluvil před třemi roky o celé oblasti jako o „šíitském půlměsíci“. 
    Je zajímavé, že Američané, kteří roku 1991 nechali šíity na holičkách, se zpočátku neshodli s těmi z nich, kteří byli za Husajna protiíránští (as-Sadr) a dali se dohromady právě s těmi, kteří byli proíránští a z Íránu financováni (al-Hakím, al-Málikí, ISCI a Dava). 
Když se Američané v roce 2007 pokoušeli uklidnit sunnitský odboj, dali se dohromady s bývalými baasisty, místy dokonce s kajdisty, jak potvrzuje vznik hnutí as-Sahva.

Tři americké přešlapy
Odstraněním Husajna se stal teheránský režim regionální velmocí. Americkým vpádem roku 2003 dostalo dlouhé americko-íránské klání jasný mezivýsledek. Američané ajatolláhům k dnešní posici „pomáhali“, jak jen mohli. Koncem roku 2001 se svými afghánskými spojenci ze severu země vyhnali z Kábulu konservativně sunnitský a protišíitský Taliban. 

O dva roky později zbavili ajatolláhy jejich úhlavního nepřítele, národně socialistický Irák, který v dlouhé a krvavé válce v letech 1980-1988, která mnohem silnější a lidnatější Írán tolik oslabila. 

V přetahování o vliv nad regionem, které vedou Američané od roku 1979, kdy ajatolláhové vyhnali šáha, zatím silně bodují Íránci. Je při tom zajímavé, že také ke zkáze šáhova režimu přispěli sami Američané.

Jak se v říjnu 2008 ukázalo v dokumentech z Nixonovy a Fordovy vlády citovaných v listu Los Angeles Times historikem Andrewem Scottem Cooperem, chtěli republikáni zlomit šáha, aby snížil po embargu následující říjnové válce Arabů s Izraelci roku 1973 vysokou cenu ropy. 

Radil to jeden z top poradců presidenta Geralda Forda a později ministr obrany Donald H. Rumsfeld, který se v úřadu objevil podruhé za vlády George Bushe mladšího, jeden z nejagresivnějších členů jeho kabinetu. 

Proti Rumsfeldově záměru radil tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger opak a naopak obecně si historie myslí, že za šáhovu zkázu mohou demokraté, kteří osobou Jimmyho Cartera roku 1977 obsadili Bílý dům.

Sunnitský podraz
Saúdští Arabové, vyznavači wahhábismu, ultrakonservativní podoby sunnismu, Američanům vyšli vstříc. Radikálně zvýšili denní těžbu z 8,6 na 11,6 milionů barelů denně a cena se snížila. Šáhova vláda v šíitském císařství, která se pokoušela o rozsáhlé sociální reformy, vycházela ve svých propočtech z vyšších cen ropy. 

Namísto modernisace Íránu upadla země do krise. President Ford osobně v prosinci 1976 tlačil na perského velvyslance ve Státech, aby se zasadil o snížení cen. 
Přitom například perský nukleární program už začal za šáha, nikoli až za ajatolláhů. Snahy šáha Mohammada Rezy Pahlavího se zhroutily, přišly velké rozpočtové škrty, vzrostla nespokojenost poddaných a nervosita středních vrstev, nezaměstnanost, v lednu 1978 vypukly nepokoje. Rok na to šáh utekl ze země a přišel ajatolláh Chomejní...

Každý chvilku tahá pilku
Sunnitská „mezinárodní“ guerilla v Iráku měla od počátku podporu konservativních kruhů v Saúdské Arábii a dalších souvěrců na poloostrově. Růst moci šíitů udělal iráckou válku ještě více mezinárodním konfliktem než pouhá přítomnost Američanů v oblasti. 

Internacionalisací hrozili sunnitští islamisté z Egypta i Jordánska, varovaly před šíitským expansionismem i vlády včetně libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. 
Protišíitské nálady v Saúdské Arábii po revoluci ajatolláhů v Teheránu a šíitských útocích na svatá místa vedly k nepokojům v osmdesátých letech. Na přelomu let 2006 a 2007 dokonce Saúdové uvažovali o vyslání vojáků do Iráku na ochranu sunnitů a jakoby se rozpomněli na staré časy, chtěli snížit cenu ropy, aby se zabrzdili Írán. 

Dnes se může šíitský požár rozhořet v Libanonu, kde má silné posice Hizballáh, v Sýrii, kde vládnoucí elita patří mezi alavity, šítskou sektu, ale většina populace je sunnitská, nebo v Saúdské Arábii. Šíitská menšina zde totiž žije právě v ropných oblastech, podobně jako v některých státech Zálivu, kde všude žije šíitská menšina: v Bahrajnu dokonce většina pod sunnitským emírem. 
    Američané se kuriosně dostali mezi šíitskou a sunnitskou frontu. Iráčtí sunnité, jejichž nadvláda skončila, si nakonec nepřáli nic jiného, jen aby Američané neodcházeli ze země moc rychle. Viděli v okupantech katalysator klidu v zemi, ochránce před šíitskou většinou i kurdským vlivem. 

exkurs: Říše ropy a plynu

Role celé oblasti se obvykle zbytečně zveličuje. Roku 2006 Přední východ od Egypta po Afghánistán včetně ropných království vyprodukoval pouze čtyři procenta světového HDP, méně než například Německo. Kromě toho se v celé oblasti nic velkého nevymyslelo, nepůsobí tu žádný významnější mozkový trust, nic se tu nevyrábí, nezhodnocuje a vedle megaprojektů ve Spojených emirátech na utrácení petrodolarů většina Arabů zůstává chudší a chudší a státy závislejší na dovozech, za něž platí pouze ropou a plynem.

 

Tři desetiletí americko-íránské války

Demoverse světové války 

(ve zkrácené formě vyšlo v časopisu TÝDEN 17/06)

Íránský šíitský režim soustavně vyhrožuje likvidací Izraele. V březnu 2006 americký prezident George Bush řekl: „To je vážná hrozba a zcela jasně říkám, že použijeme vojenské síly, abychom svého spojence ochránili.“

Z toho vyplývá, že Bush nastartoval proces změny režimu v Íránu, jak se v listopadu 2010 potvrdilo po vydání jeho pamětí: dal CIA pokyny „studovat“ možnost napadení Íránu. Koketoval s myšlenkou, že by podpořil izraelský útok, ale když roku 2006 viděl, jak se Izraelcům nevydařila válka s Hizballáhem na jihu Libanonu, přestal se tím zabývat.

Když v srpnu 2005 nastoupil v Teheránu nový prezident, revoluční gardista Mahmúd Ahmadínežád (49), dostalo dlouhé úsilí domoci se autonomního jaderného programu výrazně agresivní tón.
Chráněnec ajatolláhů disponuje skrytými i otevřenými zdroji jedné z největších ropných velmocí světa, která má mezi šíitskými souvěrci hodně fanatických stoupenců od Iráku po Středozemní moře ("šíitský půlměsíc").


V únoru 2006 při návštěvě Libanonu vyzval íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottakí Británii, aby vyklidila Basru, protože její vojáci destabilizují region. Šíitskému režimu angloamerická okupace Iráku, kterého se po zkušenosti z let 1980-1988 velmi bál, přišla vhod, ale nyní chce více: stal se totiž regionální velmocí, proti níž se neozve žádný z arabských států, ani ochránci svatých muslimských míst, sunnitovahhábitští Saúdové. Ze sektářské války, která by vedla k rozpadu Iráku, Írán velmi získává.

Strach sunnitských států Arábie vedl monarchy k silnému zbrojení. V září 2010 souhlasil Barack Obama s prodejem zbraní všech kalibrů čtyřem státům na Perském zálivu za 123 miliard dolarů, jistá odpověď na Ahmadínežádovo provokování a neochotu zasednout s Američany k jednacímu stolu.

Saúdští Arabové si pořizují za 68 miliard 85 nových letounů F-15 a stávající sedmdesát bude modernisováno. Kuvajťané dostanou za sedm miliard nahradí 39 letounů F-18 a rakety Patriot. Ománský sultán, tolik opatrný v politice vůči Íránu, za dvanáct miliard kupuje v Americe osmnáct nových F-16, dvanáct F-16 bude modernisováno a k tomu radarový systém. Spojené emiráty za 36 miliard nakupují obranné raketové systémy THAAD a Patriot, k tomu vrtulníky a obrněná vozidla.

Ahmadínežád tahal za nos mezinárodní organizace a politiky západního světa všelijakými sliby a jejich popíráním. Má spojence v baasistickě Sýrii, mluví o prodeji ropy a zemního plynu Indii, Číně i Japonsku, jedná ve Venezuele a Brazílii. Šíitský režim je největší pevností všech bojovníků proti "křižákům a sionistům". Stala se útočištěm i sunnitským kajdistům a mimo jiné synům bin Ládina Saídovi, Muhammadovi a Usmánovi.
Irán je sice vojensky slabý a přímému americkému útoku by neodolal, ale útočník se ocitne v ještě horší situaci než roku 2003 v Iráku, protože věc ajatolláhů je věcí národní: jakou vládu dosadit, s kým podepsat ropné smlouvy? V napjaté situaci již padly výhrůžky novou ropnou krizí, nebo dokonce jaderným útokem. RB OSN dala Íránu lhůtu do 28. dubna, aby ukončil obohacování uranu.



Sebevražední záložníci
Mučednické útoky jsou nejvyšší ctnost a nejvyšší stupeň odvahy, říká propagační text Komanda dobrovolných mučedníků. 
Krvaví úderníci pocházejí z nejtvrdší skupiny šíitského státu Ansar Hizballáh, Pomocníci strany Alláhovy.

Prý jich je na padesát tisíc a řídí je Mohammadrezá Džafari. Loni pohrozil Američanům a Židům, že napadnou-li Irán, dostanou odpověď kdekoli na světě: "Nepřítel má strach, že kultura mučednictví se stane světovou kulturou všech těch, kteří milují svobodu."
Během války s Irákem se na frontě při sebevražedných protiútocích a při vyčišťování minových polí obětovaly desetitisíce mladých Íránců. Státem a v rodinách jsou ctěni jako mučedníci svaté války.

Americká chronologie: od Teheránu k Teheránu
Poprvé si Západ uvědomil svou závislost na zemích Blízkého východu po arabsko-židovské válce roku 1973, kdy arabské petrorežimy použily "naftovou zbraň": snížení těžby a zvýšení ceny (spojováno se jménem saúdskoarabskěho ministra Šajcha Ahmada Zakího Jamaního).

Američanům nahrálo, že egyptský president a nástupce Gamála Abdan Násira (vládl 1954-1970) Anvar Sádát vyhnal sovětské vojenské poradce, kterých se odhadovalo na patnáct tisíc, a zlomil tak vliv Sovětského svazu na Předním východu, který trval od padesátých let.

Za záminku posloužilo, že v červenci 1972 nedorazila sjednaná zásilka zbraní a pro závady vrátil Rusům čtyři stíhačky MiG-23. Sádát se sblížil s Američany, a roku 1977 uzavřel mír s Židy, čímž získal zpět ztracenou Sinaj.

Jaderné závody: druhý poločas



Americké vláda se rozhodla modernizovat a rozšířit svůj nukleární arzenál.
Podle plánů Pentagonu, které se v minulých dnech projednávaly v Kongresu, bude do roku 2022 vyrobeno 125 novým pum a z výzbroje budou staženy ty, na něž už není spolehnutí. Thomas D'Agostino, šéf vojenského jaderného programu ve Státní správě jaderné bezpečnosti (NNSA), která spadá pod ministerstvo energetiky, nastínil renesanci vojenského atomu. Spojené státy na program resuscitace hirošimské hrůzy vynaloží podle prvních odhadů na 25 miliard dolarů. Očekává se, že ostatní jaderně velmoci nezůstanou pozadu.


Poslední atomovou bombu vyrobily Spojené státy roku 1989 a poslední jaderný test provedly o tři roky později.
Co mohou B-2 přinést: B61-11, "jaderně sbíječky" proti podzemním jaderným zařízením. USA jich mají 41, dvacet je připraveno k použití. Podle kritiků neproniknou dost hluboko pod zem, aby nepůsobily zkázu na povrchu jako standardní zbraně hromadného ničení.



Tanec kolem obohacování

Obohacování uranu je procedura nezbytná pro provoz jaderných elektráren a pro konstrukci nukleárních zbraní.
Izotop U235 je v přírodním uranu zastoupen jen 0,7 procenta. Obsah se musí "obohatit" na 3-5 procent U235 u elektráren, u zbraní až na 90 procent. Výroba potřebného množství strategické látky vyžaduje specifická zařízení spojená do velkých agregátů, jimiž podle všeho Írán zatím nedisponuje.



Nevyslyšený politolog

Paul Rogers pracující pro Oxford Research Group vyslovil v runu 2002 prognózu, že Spojené státy sice mají dost síly na to, aby zničily Irácký režim, nebudou však úspěšně.


Budou-li chtít udržet v zemi okupační síly nebo dosadit kolaborační režim, a to i v případě, že válka nebude zničující, povstane proti Američanům silná regionální opozice. Zdá se, psal roku 2002 Rogers, že poroste podpora organizací, jako je Kajda, a sníží se šance pro mír a stabilitu v regionu. Důsledky války jako ztráty na civilistech, nebezpečí použití zbraní hromadného ničení a poválečná nestabilita jsou alternativa k válce, která by měla být volbou jen v případě nouze.
Letos v únoru vydal profesor novou předpověď: o důsledcích války s Iránem. Američany čeká stejné schéma.

Třebaže je nepřítel větší, snadno dosáhnou leteckého vítězství, lehce ovládnou komunikační centra. Íránci se semknou kolem své vlády, šíitský odpor povede k okamžitě izolaci útočníků, odporovat budou velmoci z RB OSN, nenastane žádný podpůrný diplomatický efekt. Teheránský režim disponuje spojenci, kteří mají potenciál napadat americké spojence (Hizballáh v Libanonu), šíitští bojovníci mají široký operační rozsah. Irán může snadno vzbouřit šíity v Iráku.

Podobný scénář může nastat i v případě, že letecké útoky na Irán podnikne Izrael (jako roku 1981 na Irák). V případě jaderného útoku mají Íránci potenciál mimo jiné napadat americká města svými úderkami.



Dráždí chřestýše bosou nohou

"Irán se připojil k jaderným státům světa," pochlubil se 11. dubna prezident Mahmúd Ahmadínežád. 
Den před návštěvou hlavy Mezinárodní komise pro atomovou energii (IAEA) Muhammada al-Barádaje oznámil, že země je schopna obohacovat uran pro mírové účely v průmyslovém rozsahu. RB OSN dala Iránu lhůtu do 28. dubna, aby s obohacováním skončil.

Jaké budou následovat sankce, nebylo stanoveno. Loni se jednostranně přiřadila k jaderným mocnostem Severní Korea. Vážně ji nebere nikdo, zato Irán je vážným kandidátem na završení kariéry George Bushe jako největšího z dobyvatelů amerických dějin.



• 1979

 Začátek amerických těžkostí s Íránem: islámská revoluce vyhnala šáha, nejspolehlivějšího spojence v muslimském světě. Vrcholem ponížení bylo zadržování Američanů na velvyslanectví v Teheránu 444 dnů (do ledna 1981) a fiasko pokusu o jejich vojenské osvobození.
 Egypt první arabskou zemí, která uzavřela mír s Izraelem.
Rusově (SSSR) zahájili "internacionální pomoc" (= okupaci) Afghánistánu a otevřeli tak další válečnickou kapitolu válek o vnitřní Asii, součást "Velké hry", Great Game, mezi Brity a jejich americkými nástupci s Rusy, Číňany a nejnověji s Indy a Íránci.



• 1980

 Vypukla válka baasistického Iráku s teokratickým Íránem o hranice v Šatt al-Arabu; na straně Saddáma Husajna 
SSSR, později ho vojensky podpořil celý Západ. Donald Rumsfeld ho roku 1983 navštívil v Bagdádu jako zvláštní vyslanec prezidenta



• 1981 

Izraelci vybombardovali reaktor Osirak u Bagdádu.

• 1982

 Libanon v občanské válce, tříměsíční obléhání Bejrútu Izraelci, Arafat vyhnán, americký zásah roku 1983 byl dalším fiaskem.



• 1986 

Libyjská krize, americké letectvo bombarduje Tripolis a Benghází.



• 1987 

V Palestině začátek intifády.



• 1988 

Příměří mezi Irákem a Íránem. Rusově se rozhodli odejít z Afghánistánu; završeno v únoru 1989. Libyjský atentát na dopravní letadlo nad Lockerbie ve Skotsku; následovaly mezinárodní sankce.



• 1989

 Nepokoje v srbském Kosovu.
 Padla berlínská zeď.
 Konec libanonské války (od 1975) mírem v Táifu; Sýrie Araby pověřena protektorátem nad Libanonem.



• 1990

 Irák okupoval Kuvajt, OSN vyzvala k jeho osvobození.


• 1991 

Osvobození Kuvajtu vojsky OSN pod vedením Spojených států; msta Saddáma Husajna na iráckých šíitech a Kurdech.
 Čečeni vyhlásili samostatnost na Rusku.



• 1992

 Ustaveny bezletové zóny nad Irákem pod kontrolou USA, Británie a Francie (ta do roku 1996).
 Zásah OSN v Somálsku, napřesrok se Američané stáhli bez výsledku (OSN roku 1995). V Afghánistánu zbaven vlády komunista Nadžíbulláh, všeobecný chaos.



• 1992 

Protikomunističtí mudžáhidové se z Afghánistánu začali vracet do svých domovských zemí a organizovat náboženské revoluce (Alžírsko, Egypt, Saudská Arábie, Jemen, Čečna, Bosna).



• 1993

 První kajdistický útok na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku. Americké rakety znovu padaly
na Bagdád. Mír mezi PLO a Izraelem.



• 1994 

Mír mezi Jordánském a Izraelem.



• 1995 

Pokus o likvidaci tuctu amerických dopravních letounů nad Pacifikem odhalen v Manile.
 Poselství afghánských legionářů: alžírští teroristé bombovali v Paříži a Lyonu, islamistický teror přišel do EU.
 Mír v Daytonu, muslimský stát součástí Bosny a Hercegoviny.



• 1996

 Taliban se až na menší část země na severu zmocnil Afghánistánu.

• 

1997

 Kajda udeřila pumovými atentáty na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii stovky obětí. 
Američané a Britové znovu bombardovali Irák (Operation Desert Fox).
 Indie a Pákistán jadernými mocnostmi.



• 1998-1999 

Národně osvobozenecká válka kosovských Albánců (UÇK zahájila protisrbské násilně akce roku 1996).



• 1999

 Americké bombardování Iráku a Srbska, položen základ dalšího muslimského státu v Evropě. .


• 2000

 Zahájena jednání libyjského diktátora Kaddáfího s britskou vládou o předání informací o džihádistech a o usmíření se Západem.



• 2001

 Útok sebevražedných muslimských teroristů unesenými civilními letadly na Washington a New York; na tři tisíce mrtvých. 
Invaze Američanů a Britů do Afghánistánu, zásah na Filipínách (Operation Enduring Freedom).



• 2002 

Státní bezpečnostní strategie Spojených států, Bushova doktrína, vyhlašuje preventivní útoky na darebácké (rogue) státy a teroristy se zbraněmi hromadného ničení.



• 2003

 Útok americko-britsko-australské "koalice ochotných" na Irák (Operation Iraqi Freedom).

,

• 2006

 Vyzval íránský ministr zahraničí Brity, aby vyklidili iráckou Basru.
 Tajemník íránské národní bezpečnostní rady navrhl Američanům přímé rozhovory o Iráku. První taková nabídka
 od roku 1979. Lhůta RB OSN Iránu, aby, ukončil obohacování uranu; Irán předvádí své nové konvenční zbraně, američtí a britští politici popírají užití jaderných zbraní proti Íránu.

 

2008: Kronika posledního roku Bushovy války (1)

Válka mezi šíity

Američanům díky uplácení sunnitského odboje podařilo na čas irácký chaos uklidnit. Stáhli se z měst a tíha války zůstala na vládních jednotkách.
Bagdádský parlament novelisoval po dvouletém odkládání 12. ledna 2008 zákon o „debaasifikaci“ státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaným činovníkům se dostalo nároku na pensi, nicméně tisíce nejvyšších funkcionářů zůstali i nadále ze zákona vyňati.
    Den na to přišla i amnestie pro mnoho tisíc sunnitských vězňů, představitelům baasistického režimu.
    V duchu představ Američanů o převzetí odpovědnosti za vlastní zemi, zahájila v Basře 25. března irácká armáda pod osobním dohledem premiéra Núrího al-Málikího válku proti Mahdího armádě, milici kazatele Muktady as-Sadra. Zprvu se armádě nedařilo.
    30. března as-Sadr obnovil jednostranné příměří a zakázal svým lidem válčit s vládou. Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set až tisíc pět set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům.

Baserská válka
Vládní vojáci byli do Basry nahnáni bez odpovídající výzbroje a menáže. Britští důstojníci v listu Telegraph tehdy označili dokonce iráckého velícího důstojníka gen. Mohana al-Furajdžía (Furayji) za jeho chaotické rozkazy nebezpečným lunetikem.

Premiér Málikí bývalého důstojníka Husajnových Revolučních gard po fiasku povolal zpět na hlavní velitelství armády do Bagdádu. V jeho prospěch hrálo to, že Furajdží byl nějaký čas baasisty vězněn v Abú Ghraíbu a mučen. Málikí ho v dubnu z Basry odvolal a ponechal mu místo vojenského velitele Bagdádu.
Pak dostala baserská válka jiný náboj. 7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády. Doporučil to ajatolláh Alí as-Sistání, nejvyšší autorita mezi iráckými šíity, aby usnadnil splnění předcházejícího zákazu premiéra al-Málikí.

V průběhu dubna boje na jihu pokračovaly a Američané s Britové poslali vládě na pomoc vojáky. Poměr sil se zlomil v Sadrův neprospěch a Málikího akcie stoupaly. Koncem dubna probíhaly také v bagdádské čtvrti Madínat as-Sadr o zhruba třech milionech obyvatelích silné pouliční boje Američanů se sadristy.
Američané přitom od srpna 2007 prokazovali as-Sadrovi a jeho „special groups“ úctu. V prohlášení z 1. října 2007 ho Petraeus a velvyslanec Ryan Crocker titulovali sajjid, oslovení, které se dává respektovaným lidem a lidem pokládaných za Muhammadovy potomky.

Gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker přednesli 8. dubna 2008 kongresu zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku (surge) v únoru 2007. Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti v presidentské kampaně Clintonová a Obama hovořili o rychlém stažení z Iráku a také poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.

Sadrovy přemety
Petraeus označil za největší dlouhodobé nebezpečí pro demokratický vývoj Iráku „zvláštní skupiny“ podporované z Íránu, zřejmě nejvíce zastoupené v řadách Badrovy armády ovládané Nejvyšší islámskou radou al-Hakíma (ISCI). V Basře byly při bojích s protivládními šíitskými skupinami znovu nalezeny zbraně perské provenience.

Začátkem května o íránském vyzbrojování bez výsledku jednala v Teheránu delegace vlády al-Málikího. Kromě toho však dosáhl slibu, že diplomacie ajatolláhů domluví Sadrovi, aby se držel klidu zbraní. Většinu zbytku roku pak strávil irácký radikální šíitský vůdce v íránském Komu na theologických studiích. Podle některých tam odešel, podle jiné verse do Íránu utekl.
    Šíitské války a další násilí se projevily v počtu obětí. Duben byl v Iráku nejkrvavější od podzimu 2007 a statistiky dávají tušit, že efekt ze „surge“ šel vniveč. V dubnu podle irácké vlády zemřelo násilnou smrtí po bojových akcích 923 Iráčanů, nejvíce od srpna 2007, kdy zemřeli 1773 lidé.

Na začátku května bylo v Iráku 170 tisíc amerických vojáků a 105 tisíc vládních. V boji s nimi podle bagdádské vlády zemřelo 354 ozbrojenci a 1220 bylo zatčeno. Padli 104 Američané, nejvíce od září 2007 (65).
    Množství íránských zbraní v Iráku neudivovalo a nemuselo to souviset s politickými vazbami na Teherán. Měly a mají je všechny šíitské skupiny, dokonce ultrasunnitští kajdisté a vládní jednotky.

Obtížné vztahy
Podle nálezů z Basry usoudili v květnu armádní důstojníci a s nimi blízký Sadrův spolupracovník Saláh al-Ubajdí, že v zemi dávno existuje velký kruh obchodníků se zbraněmi z černého trhu v Íránu a v tom jsou i zbraně určené exklusivně pro perskou armádu. Američané byli jiného názoru a dokladovali, že Íránci řadu šíitských bojovníků vycvičili i vyzbrojili.
    Naopak jsou prý Íránci zklamaní z as-Sadra, kterého chtěli vychovat jako svého druhého Hasana Nasralláha, libanonského šíitského vůdce, který byl vzdělán nábožensky v Nadžafu u Sadrova otce, s nímž je ostatně rodově spřízněn.
    Sadrův spolupracovník z Bagdádu Hazím al-Aradží měl tehdy kolem sebe skupinu, která si říká po jednom z jedenácti šíitských imámů Músa al-Kázim. Chtěl z ní udělat disciplinovanou organisaci po vzoru libanonského Hizballáhu. Byl pokládán za jeho zástupce, když kazatel utekl do Kómu na studia a řídil hnutí s devíti dalšími. Aradží studoval theologii u Sadrova otce Muhammada Sádika as-Sadra a po jeho zavraždění roku 1999 utekl do Íránu, odtud do Sýrie a Vancouveru.
    Do Iráku se vrátil po invasi roku 2003, účastnil se obou šíitských povstání proti Američanům, v září 2004 byl jimi zatčen a devět měsíců vězněn. Po únoru 2006, explosi v sámarské mešitě, která spustila šíitsko-sunnitskou válku, byl ostře protisunnitský.
    Pikantní na komplikovaných vztazích Sadr-vláda je to, že Málikí přišel roku 2005 k moci se Sadrovou pomocí. V dobách exilu se Málikí v Sýrii s Aradžím přátelil, ale po návratu domů roku 2003 šli proti sobě.

Basra na jaře 2008 byla pro Sadra životním zlomem. Místo zbraní se dal na studium náboženství. Nicméně s Málikím se drží stále projektu unitárního iráckého státu, zatímco Abdal Azíz al-Hakím (ISCI) s podporou své militantní Badrovy organisace, a tím pádem i mocipáni v Teheránu, chtějí federalisaci země.


2008: Kronika posledního roku Bushovy války (2)

Ad-Dúrího guerrilla
Bagdádská vláda 23. dubna 2008 oznámila, že její vojáci v Hamrinu v provincii Dijále zatkli generála Izzata Ibráhíma ad-Dúrího (dnes 67), kdysi Husajnova zástupce v armádním velení i straně Baas. Zpráva se ovšem nepotvrdila, stejně jako předcházející o generálovi v podzemí z roku 2005 a 2007.

Když byl Saddám Husajn v prosinci 2006 popraven, zvolili ad-Dúrího členové strany Baas v podzemí za jeho nástupce. Američané na něho vypsali odměnu deseti milionů dolarů a je na seznamu hledaných Iráčanů nejvýše. Od roku 2003 nikdy prý Irák neopustil a je dodnes (2014) hlavou baasisticko-sunnitského podzemí.

Pochází z tikrítského kraje a patřil k nejbližším Husajnovým druhům, s nímž se Baas dostala roku 1968 pučem k moci. V partaji byl pokládán za představitele konservativního sunnitského křídla.

Zbožní baasisté
Američané ho pokládali od začátku za nejvlivnějšího vůdce podzemních skupin, ale baasisty za vážného nepřítele nepokládali, tedy ani původní Dúrího skupinu Džajš Muhammad, Muhammadova armáda.

Na přelomu let 2009 a 2010 se však baasisté hlasitě vrátili. Jakmile se Američané zcela stáhli z iráckých ulic, spustili protišíitský teror baasisté, vojáci a pracovníci rozvědky Saddáma Husajna.

Mezi nimi vyniká skupina Džajš ridžál taríka an-Nakšbandíja, Vojsko mužů Nakšbandíova řádu, súfíjského (persky dervišského) hnutí, které má jméno od Baháuddína Nakšbandího z Buchary (zemřel 1389).
    Sunnité se v ní dali dohromady roku 2006 pod velením jednoho z nejbližších Husajnových spolupracovníků Izzata Ibráhíma ad-Dúrího. Zdá se, že baasistický generál je momentálně nejtvrdší odpůrce íránského vlivu v Iráku. Spolupracuje s kajdisty a pravděpodobně se významně podílí na projektu Iráckého islámského státu, ještě roku 2009 špičkového projektu sunnitských konservativců v Iráku.

As-Sahva
Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly v roce 2008 do 10. (Basra), respektive 12. května (Bagdád), do uzavření příměří.
Nicméně vedle omezení aktivity kajdistů klid zbraní přispěl k dalšímu snížení počtu násilností a obětí na životech. Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků.

Květen 2008 ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). V červenci přišel další rekord: amerických vojáků padlo v boji pět, mimo něj osm, dohromady jen třináct. Civilních obětí bylo asi pět set, zatímco před dvěma roky na vrcholu sektářského násilí asi 3700.

V říjnu 2007 bylo v Iráku 171 tisíc amerických vojáků, v červenci 2008 145 tisíc. Vládního vojska bylo tehdy 117 tisíc, nyní 229 tisíc. Bush zkrátil „irácký“ turnus z patnácti na dvanáct měsíců, takže válka ani více vojáků "kusově" nepotřebovala.

Sunnitská sahva měla na amerických výplatnicích 103 tisíc mužů, ale šíité je nechtějí brát do regulérní armády, což ji může rozhýbat jiným směrem. V amerických lágrech a vězeních jako Camp Bucca, Camp Cropper nebo Baghdad International Airport v Iráku bylo koncem roku 2007 26 tisíc kajdistických a baasistických zajatců, v polovině roku 2008 21.600, koncem října 17 tisíc, z toho pět tisíc označovaných za velmi nebezpečné a ohrožující mír.

V Basře se po příměří sadristé stáhli z ulic, které kontrolují vládní jednotky. Tak zvané zvláštní skupiny tvoří buď kriminálníci formálně se hlásící k sadristům, nebo lidé z Mahdího armády, kteří přestali respektovat as-Sadra.

S nimi odešel náboženský puritanismus, otevíraly restaurace, obchody s hudbou, malíři pořizovali ženské portréty, muži zase začali nosit delší vlasy, jak dosvědčoval reportér listu Los Angeles Times.

Sadrovci
V Bagdádu se na jaře po bojích se sadristy obnovovala obchodní síť, dokonce zase začali nabízet vepřové a alkohol aniž by je někdo napadal.
    Muktadá as-Sadr je nejvýraznější postava „amerického“ Iráku. Muhammada Bákira as-Sadra se zetěm Muhammadem Sádikem as-Sadrem, Muktadovým otcem, zavraždili husajnovci. Roku 1980 byl zavražděn Muhammad Bákir s Muktadovou sestrou Sadr bint al-Huda. Sádik se dvěma syny byl zavražděn roku 1999.
Všichni se stali šíitskými mučedníky. Sadrovci zřejmě „zařídili“ popravu Saddáma Husajna ve své režii.

Síla Mahdího armády byla v květnu 2008 odhadována na šedesát tisíc mužů. Zůstávali protiperští více než protiameričtí, třebaže berou zbraně íránské provenience. Jeden z mahdistických velitelů s bojovým jménem Abú Bakr v květnu reportérovi Los Angeles Times řekl, že by použili jakékoli zbraně, třeba z Izraele, aby mohli přemoci proíránské badrovce. Nejprve prý chtějí sadovci/mahdíovci vyhnat Američany, pak Peršany.

 

2008: Kronika posledního roku Bushovy války (3)

Jak vypadnout  z Iráku

5. června se provalila jednání Američanů s Málikího vládou o „strategickém spojenectví“, které by obnášelo užívací právo na padesát základen v Iráku se 142 tisíc muži, tedy více než v únoru 2007 při začátku „surge“, s právy exteritoriality pro americké státní příslušníky. 

Zároveň by vláda šíitsko-kurdské koalice dala Američanům právo na vojenské operace bez konsultací s bagdádskou vládou a volnou ruku pro zatýkání a věznění amerických oponentů.
    Kromě toho chtějí Američané kontrolovat irácký vzdušný prostor pod deset tisíci metry a získat právo pokračovat v Iráku ve „válce s terorem“.

7. – 9. června byl al-Málikí potřetí v Teheránu u Mahmúda Ahmadínežáda, který Iráčana varoval před podpisem protektorátní smlouvy s Američany. Nechtějí, aby se Irák stal základnou proti Íránu. Když se vrátil domů, domáhal se na Američanech závazného harmonogramu odchodu ze země, původní podmínku as-Sadra, když loni odvolával své poslance a ministry z vládní koalice.
    V květnu šli sadrovci v Bagdádu do kolen. Jejich vzdor proti Američanům trval tentokrát dva měsíce. Částečně rozpuštěné milice chybějí v sociální síti Sadrova města a vláda slíbila dát sto milionů dolarů na obnovu.

Čtvrť se od roku 1959 jmenovala Revoluce, as-Saura (ath-Thaura), za Husajna Saddámovo město, pak podle Velkoajatolláha Muhammada Sádika as-Sadra. Původně to bylo centrum bagdádských komunistů, pak šíitů.

Od května v ulicích Bagdádu hlídkovali šíitští ozbrojenci najímaní Američany po vzoru již rok fungujícího modelu sunnitského hnutí Sahva, Probuzení, jemuž ale Američané říkají Awakening nebo Synové Iráku. Mladíci, kteří si říkají Stráže sousedství, dostávají od Američanů tři sta dolarů měsíčně a kalašnikov.

Kolik z počátečního stavu 270 dobrovolníků bylo předtím v řadách Mahdího armády, není známo a Američané po tom ani nepátrají. Ke zděšení důstojníků vládního vojska, s nimiž ještě nedávno bojovali.

Vůdcem skupiny je Kadham Saddam Manshad ze Sadrova města, který se však na veřejnosti neukazuje. Otevřeně řídí program obchodník s kartami do mobilních telefonů Qassim (41).

14. června zahájily vládní jednotky s těžkou technikou a podporovaní americkým letectvem operaci na dobytí Amáry, sídelního města provincie Majsán, kterou jako poslední kontrolovala sadristická administrativa a s ní „zvláštní skupiny“. Hojatoleslam Muktadá as-Sadr znovu vyzval své příznivce, aby nebojovali.

23. června premiér al-Málikí oznámil, že Amára, sídelní město provincie Majsán, se bez boje dostala do vládních rukou. Většina lokálních sadristických vůdců včetně Sadrova místního zástupce Šajcha Adnana as-Silávího se vypařila ještě před příchodem armády a policie.

Málikí, který byl před několika měsíci pokládán za slabocha, se stal iráckým mužem roku 2008. Jmenuje do silových ministerstev své lidi a jeho jinak slabá strana Dava posiluje. Naopak oslabuje ISCI s nemocným Abdal Azízem al-Hakímem v čele.

8. srpna 2008 potvrdil hodža Muktadá as-Sadr několik dnů kolující text o změně své strategie. Mahdího armáda se stává „věroučnou, kulturní, náboženskou a společenskou armádou s úkoly duchovního a vědeckého džihádu jakož i džihádu na osvobození srdcí, duší a mozků od západního atheistického vlivu“.
Užití zbraní se zakazuje, zní zásadní as-Sadrova věta. Americkým okupantům je nutné vzdorovat „mírově“. Po baserské válce se vzdalo vládě asi tři tisíce sadristů, šest tisíc jich sedí ve vládních vězeních a deset tisíc v amerických. 28. srpna prodloužil as-Sadr, který se v té době snad zdržoval v Komu, příměří pro Mahdího armádu na neomezenou dobu.

10. srpna navštívil jako první představitel arabského státu nový režim v Iráku jordánský král Abdalláh II. Sice pouze na čtyři hodiny, ale potomek sunnitských šarífů v Mekce šíitu al-Málikího ujistil podporou.

27. listopadu irácký parlament ovládaný šíitsko-kurdskou koalicí schválil vládní návrh na přijetí smlouvy s americkou vládou ze dne 16. listopadu na plné vyklizení Iráku do 31. prosince 2011. Původně Američané požadovali pro své vojáky a nearmádní zaměstnance (asi sedmdesát tisíc) právo exteritoriality a v jednání bylo několik desítek vojenských základen a podnikat z iráckého území akce i proti třetím státům. Nyní nebudou mít žádnou. Bushova vláda odstoupila od všech svých požadavků.
    Smlouva je pokládána za velký úspěch al-Málikího a další velké ponížení Američanů.

14. prosince 2008 byl počtvrté a naposledy v úřadu návštěvou v Iráku George Bush. Odtud pokračoval do Kábulu, v obou případech opět neohlášeně. Podobně o několik dnů později přiletěl premiér Gordon Brown.
    Irák se s Bushem rozloučil originálně: novinář a šíita Muntazar az-Zajdí po něm na tiskové konferenci hodil svými botami, gesto v arabském světě pohrdlivé, se slovy „To je polibek na rozloučenou.“ Na Bushe pokřikoval ještě slovy „pse, pse“, což je ještě větší projev opovržení. Netrefil se, ale stal se arabským hrdinou. • Byl za to později iráckým soudem odsouzen do vězení...

Britské ropné stopy v Iráku a Íránu

Za Fajsala bylo u Kirkúku roku 1927 objeveno první průmyslově využitelné ropné pole v zemi a společnost Turkish Petroleum Co. (TPC) byla přejmenována na Iraq Petroleum Co (1929). Zestátněna byla národními socialisty až v šedesátých letech.

Bagdád byl tehdy jakýmsi světovým hlavním městem ropy a v září 1960 zde vlády Iráku, Íránu, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely založily dodnes fungující ropný kartel zvaný Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC).

TPC vznikla roku 1912 v Londýně z popudu cařihradského Arména a businessmana v ropě Caloustea Sarkise Gulbenkiana (1869-1955), který roku 1902 přijal britské občanství. Podílníky byla z poloviny Anglo-Persian Oil Co. (dnešní BP), po 23,7 procentech držely Anglo-Saxon Petroleum Co. (dnešní Royal Dutch Shell) a Deutsche Bank, která držela osmanskou licenci na těžbu ropy na dvacetikilometrovém pásu podél Bagdadské trati.

Gulbenkian pocházel ze starého arménsko-byzantského šlechtického rodu s rozsáhlými majetky v okolí Vánu a podnikal v ropě mimo jiné i v ázerském Baku. V tajemných obchodech zastupoval zájmy řady velmocí včetně Ruska a Británie, která se však k něm po druhé světové válce zachovala velmi ošklivě: zabavila mu majetek na ostrovech, poněvadž prý kolaboroval s režimem ve Vichy.

BP a Chomejní: předehra k válce s Američany. Naftová pole perského Chúzistánu obývaného především Araby se staly základem moci dnešních koncernů BP a Royal Ditch Shell. BP loni mělo sté narozeniny. U její kolébky stál William Knox D´Arcy (1849-1917), riskumilovný podnikatel a bonviván.

Pocházel ze staré anglo-normanské rodiny, která se přestěhovala do australského Queenslandu. Stal se podílníkem zlatého dolu a když mu bylo čtyřicet, vrátil se do Anglie. Jako věhlasný podnikatel, který zbohatl v divočině, živil v Londýně nóbl a okázalým životem. Po vzoru budoucího krále Edwarda VII. jezdil do Mariánských Lázní, bavil se střelbou, dostihy a veslováním. Na charitu nedával nic, k arostokracii měl daleko.

Luxus život mu přinášel do financí průvan. Když byl koncem století pomalu na dně, rozhodl se risknout. Roku 1900 podpořil výzkum surovinových a ropných polí v Persii a jeho vyslanec už rok na to podepsal s šéhem Muzaffarím ad-Dínem šáhem Kájárem (vládl 1896-1907), který mimo jiné stál u zrodu íránské kinematografie, koncesionářskou smlouvu o těžebních právěch.

Za dvacet tisíc liber získal D´Arcy exklusivní právo prospekce a těžby ropy v císařství na území velikém 1,2 miliony km2 na dobu šedesáti let. Za to šáhovy pokladny mělo ročně putovat šestnáct procent ze zisku těžební společnosti.

Prospektoři však dlouho nic nenacházeli a D´Arcymu docházel kapitál. Roku 1904 ho spasila zaběhlá Burmah Oil Co. Ltd. se sídlem v Glasgowě těžící ropu hlavně v Indii. Když byl D´Arcy před krachem, narazili v květnu 1908 lidé od Burmah Oil (dnes patří do BP) v Chúzistánu v lokalitě Majdán-i-naftún na mohutný pramen. Šáh Muzaffarí ad-Dín se těch dnů nedožil, takže nemohl posoudit, zda s koncesí udělal dobrý nebo špatný obchod. Jeho nástupci byli jednomyslně přesvědčeni o tom, že mizerný...
O dva roky později stál ropovod k moři do Abadánu, jehož rafinerie byla po druhé světové válce řadu let největší na světě.
D´Arcymu risk vyšel. V dubnu 1909 se jeho firma musela přeorganisovat a vznikla Anglo-Persian Oil Co. (APOC), v jejíž správní radě fungoval nadosmrti. Roku 1912 vstoupila do TPC a do jejích zatím netušených kurdských ropných polí, základu budoucí irácké pýchy.

D´Arcy zemřel na Prvního máje 1917 a rodině zanechal majetek s téměř milionem liber v hotovosti (při započtení inflace by to dnes znamenalo více než sedm set milionů liber).

Perská ropa po dlouhé roky byla hlavním zdrojem pohonné hmoty Britského impéria, loďstva, které přešlo z uhlí na naftu či mazut.
Roku 1933 dosáhl Rezá Šáh změny smlouvy: koncese platila nikoli na celé císařství, ale jen na zhruba pětinu území a nejnižší roční platba společnosti musí být nejméně 750 tisíc liber.

O dva roky později se se změnou názvu státu změnilo i jméno firmy na Anglo-Iranian Oil Co. (AIOC), po vyhnání z íránského ráje, odkud společnost měla tři čtvrtiny suroviny, od roku 1954 British Petroleum a po četných fúzích se od roku 2001 jmenuje zastřeně pouze BP.

Roku 1950 se Američané dohodli se saúdským králem Abdalazízem, že mu postupují polovinu společnosti Arabian American Oil Co. (Aramco). V Íránu to dráždilo, ale Britové odmítli učinit stejný krok. V březnu 1951 madžlis odhlasoval znárodnění AIOC. Premiér Mohammad Mossadegh byl ochoten jít na kompromis 50:50, ale o tom nechtěli Britové slyšet – a přišli o všechno.
    Pokoušeli se o odpor ve Spojených národech, u mezinárodní arbitráže až skončili v Bílém domě u presidenta Dwighta D. Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Fostera Dullese. Do hry vstoupila CIA a bylo to poprvé, kdy svrhla nějaký režim. Operace Ajax trvala měsíc, Mossadegh byl sesazen a Mohammad Rezá Šáh Pahleví seděl pevně na pavím trůnu jako americký spojenec.
    A jako prokletí budoucích časů: roku 1979 s ním skoncovalo povstání ajatolláhů. Američané pak ještě vsadili na iráckou kartu, když ve válce Saddáma Husajna s Íránci v letech 1980-1988 podporovali irácké socialisty. Pak ve dvou úderech a permanentní blokádě země zcela Husajnův režim zlikvidovali a roku 2003 zůstal v regionu jediný mocný: theokratický šíitský Írán. Vítěz třicetileté války na body.
    Henry Kissinger ještě roku 1979 přiznal, že byla chyba si myslet, že hospodářský vzetsup Íránu v letech 1972-1975 přivodí větší stabilitu šáhovy vlády. „Místo toho povstaly nová třídy a skupiny, které se měly zapojit do politiky. Když na to zpětně myslím, jak bych měl z tohoto pohledu jednat jako ministr zahraničí, přiznávám, že jsem z toho zmatený.“

 

Mission Accomplished: Chyby v iráckém dobrodružství po 1. květnu 2003:

• nebyla podepsána s nikým kapitulace (dtto v Afghánistánu); Husajnův režim v podzemí existuje dál (i po roce 2011)
• nepředány urychleně moc kolaborantům, nepřipravena vláda z emigrace, nezataženy arabské vlády
• armáda vycházela ze zkušeností z Bosny a Kosova: neustále se ukazovat v plné síle civilistům, nezvolili vietnamskou cestu (Američané udělali stejné chyby jako před čtyřiceti roky Francouzi v Alžírsku); to se stalo až začátkem 2007
• dlouho se váhalo se zapojením sunnitů, šíitům přenechána moc, ale ti nebyli schopní vládnout jinak než z pohledu svých zájmů (a ještě rozhádaných)
• Rumsfeld a spol. vůbec nebyli připraveni na dlouhou okupaci: počítali maximálně se šesti měsíci, „budou nás vítat květinami“; dlouho se báli přiznat, že válka vypukla zřejmě 7. srpna 2003 vyhozením do vzduchu automobilu před jordánským velvyslanectvím s jedenácti mrtvými (az-Zarkáví byl Jordánec). Dalším zlomem byl 22. únor 2006 a zničení Zlaté mešity v Sámaře, kdy se z džihádu definitivně stala sektářská válka.
• Rumsfeld posadil do Bagdádu místokrále jako ve starých časech, měl ale rychle předat domácí vládě
• US tvrdily, že válčí s Husajnem, vylezla z toho válka s Irákem a Iráčany
• podivná aféra kolem mučení ve věznici Abú Ghraíb, zprávy o mučení vládních jednotek, skandály typu My Lai; tato událost společně s krvavým incidentem v Hadíse (Haditha) 19. listopadu 2005 prohrály asi válku Američanům u Iráčanů
• rozsáhlé lokální operace americké armády mnohdy situaci nezměnily: během dobývaní Fallúdže v listopadu 2004 bylo třísettisícové město těžce poškozeno a ani po roce se do něho nevrátil normální život; Američané tam nadále musejí patrolovat, stejně jako v městech při západní hranici v roce 2005, kam se džihádisté neustále vraceli a cestu do Sýrie měli vždy otevřenou.
• na jihu Iráku nebyli Britové pány od prvního okamžiku, ale infiltrovaní íránští šíité. V létě 2007 jejich 5500 vojáků přišlo ve dvoumilionovém městě zcela o autoritu a negarantovalo klid v oblasti.
• volební rok 2005 byl klíčový pro nový Irák. Sistání rada se prosadila, šíité šli k urnám v lednu, v říjnovém referendu i v prosinci a všude, kde se dalo volit, lehce zvítězili, protože sunnité volby z velké části bojkotovali: šíité se dostali „demokraticky“ k moci.
• masivní exodus Iráčanů před násilím do Sýrie, Jordánska, Egypta a Íránu, sektářské čistky změnily charakter vesnic a celých krajů: sunnité a šíité bojují o střední Irák.
• Američané nepředpokládali, že Íránci a Syřané budou pracovat proti jejich okupaci a že ze Saúdské Arábii při otevřených hranicích bude chodit tolik džihádistů
• nepřipraven dostatek jazykově vybaveného personálu

Stav po třech letech (2006):
• dodnes nefunguje infrastruktura, zásobování energiemi (v průběhu roku 2007 se řadu ukazatelů dostala nad předválečný stav), ropný průmysl pod neustálými útoky partyzánů, velkou část zahraniční pomoci spolknou výdaje bezpečnostních agentur a náklady firem, investoři mají strach, teror proti cizincům
• pestrobarevná ozbrojená oposice baasistů a jejich mocenských složek, šíitská fronta domácí a proíránská, infiltrovaní džihádisté ultrasunnitští incl. kajdistů (Abú Musab),
• integrita Iráku ohrožena, autonomismus Kurdů posílen, podobně šíitů na jihu, sunnité ovládající zemi od roku 1920 jsou menšinou
• na irácké válce získal především Írán a šíité obecně („šíitský půlměsíc“)
• Americká invase region neuklidnila, Irák se naopak stal atraktivní pro džihádisty. Wolfowitzovi, Cheneymu, Rumsfeldovi, Riceové atd. se podařil grandiosní trik: do sekulárního státu, kde bylo méně náboženských fanatiků než v Americe, válkou a okupací nalákali džihádisty. Z relativně stabilisované oblasti udělali Bushovi lidé kůlničku na dříví.
• v průběhu roku 2004 se do ulic dostal sunnitský a šíitský náboženský teror. Fanatici likvidovali obchodníky s alkoholem, hudbou, kolaboranty, ženské aktivistky, inteligenci, dokonce holiče a prodejce mobilů s hudebním vyzváněním. Šíitský jih byl výraznější.
• prudký nárůst bombových atentátů během roku 2005. V listopadu zemřelo čtyři sta lidí, čtyřikrát více než ve stejný čas rok předtím.
• padlých Američanů bylo ke konci roku 2005 na 2300, na 16 tisíc zraněných včetně mrzáků, v srpnu 2007 na 3300 padlých a 26 tisíc mrzáků (ve Vietnamu: 58 mrtvých a tři sta tisíc raněných). Podle Kamrana Karadaghiho, náčelníka štábu za presidenta Džalála Talabáního, připadl v roce 2005 jeden padlý Američan na 48 Iráčanů, civilistů i uniformovaných.
• Válka stála Američany do konce roku 2005 230 miliard dolarů. Nasmlouvané částky od spojenců nedorazily, investice se většinou nekonaly. Z dvou donátorských konferencí v Madridu (2004), Rijádu a Ammánu (obě 2005) nevzešlo téměř nic, žádné desítky slibovaných miliard.
• soud s Husajnem až na podzim roku 2005, dopaden v prosinci 2004, oběšen 30. prosince 2006.
• spektakulární byly únosy cizinců od dubna 2004: na obchod, okázalé brutální vraždy; zřejmě inspirace z Kolumbie. Od března 2003 bylo jato více než tisíc Iráčanů a více než dvě stě cizinců, Evropanů i Arabů, nejméně 35 mrtvých do konce roku 2005.
• Irák nemá žádnou ústřední guerillu a žádného vůdce odboje. Šíité vzpomínají na protibritskou vzpouru roku 1920, v jejímž důsledku se Britové definitivně opřeli o sunnitskou menšinu. Chaotická souhra mnoha skupin řady směrů války „proti americkým psům za nezávislý Irák a za svět bez mezinárodního terorismu“. Baasisté si říkají Vlajka Iráku, Islámská armáda Iráku, Saurat al-Išrín (Thawrat al-Ishrin; brigády 20. let, první deklarace na veřejnosti už 16. června 2003, 7. listopadu 2003 sestřelily průzkumný letoun), Saraja az-Zalázil („Oddíly zemětřesení“, nenáboženský odboj sunnitský, unesli koncem roku 2005 Němku Osthoffovou Susannu), šíité mají as-Sadrovu Mahdího armádu a Bakrovy milice, do toho kajdistická hvězda Abú Musab (zabit Američany 7. června 2006). Počty ozbrojenců se odhadují na řádově tisíce, kajdistů či džihádistů na několik set.
• Kurdové stáli zcela mimo, pěstovali autonomii a cestu k nezávislosti. Integrita Iráku brala za své, když autonomii pro šíitský jih žádali pro tři provincie jejich vůdcové. Volby v lednu 2005 bojkotovali sunnité, stejně jako v srpnu referendum o ústavě. Prosincových voleb se sice zúčastnili, ale prohráli i v Baghdádu.
• Ajmán az-Zavahrí v reakci na ohlášenou redukci okupačních vojsk o několik tisíc mužů 6. ledna blahopřál „svému národu a žehnal vítězství islámu v Iráku“
• na rozdíl od Iráku se dosud Američané nepokusili o rozparcelování Afghánistánu

• Baker-Hamiltonova zpráva v prosinci 2006 prolomila ve Státech atmosféru váhání: „je to zlé a bude to horší“. Za nejhorší je zřejmě to, že diktátorské režimy jako Sýrie, Írán, Saúdská Arábie chtějí napravovat situaci.
• pro Israel irácká válka znamená nepochybné zhoršení bezpečnostní situace. Nebude-li chtít jadernou válku, bude muset přistoupit na ústupky vůči Arabům, které tak jako tak povedou k oslabení židovské suverenity.
• ze zahleděnosti George Bushe na Irák vyplývá další americký debakl: Bush zanedbal kontrolu růstu komunistické velmoci Číny, přehlížel ruskou renesanci, opomíjel Latam, kde se Chávez stal novým Castrem a dokonce vlastní válku s islámským terorem v Afghánistánu.
• doma Bush zlikvidoval vliv neokonservativců a republikánské posice oslabil mimo jiné i mezi vojáky.
• v Iráku se uhnízdila korupce i v nové armádě a policii, totéž jejich ministerstva. V lednu 2007 list Times vyšetřil, že v řadě vládních pluků vedou velitelé černé duše a inkasují za ně služné. Vládní protikorupční komise zjistila mimo jiné, že řada policistů si přivydělává únosy a donášením do podsvětí, vojenští velitelé berou od podřízených. Podle amerických auditorů zmizely z rozpočtu čtyři miliardy dolarů, včetně sta milionů z rozkradené ropy, které končí u partyzánů.

• džihádisté nepřímo pomohli italským a východoevropským mafiím, protože se jim věnovalo méně pozornosti

 

Američané v oblasti:
Do roku 1979 byl Írán vedle Turecka hlavním americkým spojencem v oblasti. Irák byl prozápadní do královraždy roku 1958, pak jeho vládci přeskočili do sovětského tábora. Od roku 1980 byl však tiše „proamerický“, protože Husajn byl protiperský. Donald Rumsfeld v Bagdádu roku 1983 dojednával vojenskou pomoc včetně snímků z amerických špionážních satelitů.
    Israel Američané zprvu nijak nepodporovali, třebaže stáli za jeho vznikem. Roku 1956 se dokonce postavili proti svým spojencům v NATO Francii a Británii.
    Jordánsko, jinak hospodářsky slabé, leží na exponovaném místu mezi Israelem, arabskou částí Palestiny, Syrií, Irákem, Saúdskou Arábií a přes vodu zálivu s Egyptem. V Ammánu se slévají všechny vlivy ohrožující klidný rozvoj hášimitského království. S Arafatovými Palestinci byl Husajn ve válce a vyhnal je do Libanonu. Konservativní beduinské klany mají názorově blíže k šammarským příbuzným v Saudské Arábii než k Ammánu. Šammarové žijí také v Iráku.
    V Ammánu musejí volit slova vůči Israeli, syrským socialistům a roku 1990 společně s Arafatem podpořil král Husajn irácké baasisty při okupaci kuvajtského emirátu. Dnes je však Jordánsko americkým spojencem mezi Araby číslo jedna.
    Jordánsko je ovšem také zdrojnicí bojovníků džihádu, z nichž největší jméno si udělal Abú Musab az-Zarkáví.
    Saúdská Arábie se pokoušela v první polovině roku 2007 o roli mírotvorce mezi rozhádanými arabskými Palestinci, ale ani petrodolary neusmířili Hamas s Fatahem. Egypt, tradiční autorita mezi Palestinci, trpělivě mlčí, protože tak jako tak noví vládci v Gaze nemohou bez něho existovat.
    Henry Kissinger roku 2001 tvrdil, že konec první americké války s Husajnem roku 1991 potvrdil „vrozenou americkou neschopnost proměnit vojenský úspěch v politický zisk“.
    Spojené státy oddělují vojenskou moc od diplomacie. Američané zastavili roku 1951 operace v Koreji, jakmile začala jednání. Roku 1968 vyměnili bombardování Vietnamu za jednání. Totéž roku 1991 v Iráku, kdy se Bush starší vedle nezávislého baserského šíitského státu bál ještě nezávislého Kurdistánu a z toho plynoucích problémů s Turky.
    Bush starší myslel, že Husajnova porážka povede k lidovému povstání proti diktatuře. Roku 1991 nebylo možné prosadit resoluci OSN č. 687 o odzbrojení Iráku, protože Američané zemi vyklidili a Husajna kontrolovali prostřednictvím známých bezletových zón.
Roku 1993 plánoval Husajn zavraždění Bushe v Kuvajtu, za což dal později Clinton odpálit střely do prázdné budovy irácké špionážní centrály.
    Husajn roku 1996 zrušil instituce kurdské autonomie. Po rozprášení Kurdů raketovali Američané radiolokační stanice mimo kurdské území. V této době měl Clinton strach z toho, aby se neopakovala somálská ostuda.

V prosinci 1996 přijaly Spojené státy podivný program OSN Ropa za potraviny v objemu dvou miliard ročně. Roku 2000 to už dělalo šestnáct miliard ročně, tedy tolik, kolik Irák získával za ropu před válkou.

Husajn od listopadu 1997 sabotoval inspekce OSN (UNSCOM). V prosinci 1998 čtyři noci bombardovali Američané vojenské a rozvědné cíle Iráku.
Po celou dobu měl Irák podporu Rusů, Číňanů a Francouzů, kteří do Spojených států „vrtali“. Husajn nebyl v takové isolaci a ohrožení z jeho strany do roku 2001 nikoho nenapadlo ani tomu nikdo nevěřil.

V únoru 2007 uvolnil Státní bezpečnostní archiv (National Security Archive) ve Washingtonu dokumenty, podle nichž si původně Bush mladší v srpnu 2002 myslel, že na Iráku bude stačit pět tisíc mužů. Dvě tři měsíce bude následovat stabilisační fase, osmnáct až dvacet čtyři obnova, další dvanáct až osmnáct měsíců přechodná fase, stále s pěti tisíci amerických vojáků.

Oněch pět tisíc vojáků připadlo na prosinec 2006, kdy bylo v Iráku 132 tisíc mužů a dalších dvacet tisíc na cestě.
Generálové po Bushovi chtěli, aby poražená armáda byla po odvolání velitelů poslána do služby, ale v květnu 2003 Paul Bremer III. na Rumsfeldův příkaz armádu rozpustil.

Podle Iana Shapira se Američané měli držet strategie ze studené války, nepřítele zadržovat (containment), globální terorismus „ohradit“, hlavně, aby byl klid. Jakmile se od toho Státy odchýlily, nastaly obtíže: Írán 1953, kdy podržely šáha (skočil roku 1979), Guatemala 1953 a podobně Chile, Vietnam.
Politika cukru a biče, konsumismu, podpora podnikání, kapitalismu zhroutí i vojenský režim. Spojené státy měly postupovat proti Husajnovi jako proti Číně.

exkurs: Žoldnéři v Iráku 2006
Přesné počty nebyly nikdy známy. Odhady sahají od deseti po třicet tisíc bezpečnostních „techniků. Slovo žoldnéř nebo psi války neradi používají. Zájmové sdružení britských mužů války se jmenuje British Association of Private Security Companies, americké International Peace Operations Association. 
    Rekonstrukční kontrakty iráckého hospodářství končily, nejistota v branži. Nebylo známo, kdy a jak rychle Američané odejdou, nebude co hlídat. 
    Irák znamenal pro vojenské odvětví velký boom. V polovině roku 2007 bylo v Iráku zaměstnáno více než 180 tisíc civilistů, kteří pracovali podle amerického ministerstva obrany s americkou pracovní smlouvou. Američanů bylo 21 tisíc, Iráčanů 118 tisíc a dalších 43 tisíc. Ve stejné době bylo v zemi na 160 tisíc amerických vojáků. Nejvíce zaměstnanců mají stavební firmy pracující na státních zakázkách.

Zvěrstva amerických vojáků
President George Bush si v iráckém dobrodružství dodnes připouští jedinou chybu: aféru kolem mučení zajatců ve věznici Abú Ghraíb roku 2004 spadající pod správu americké armády. Jeho ministr obrany Donald Rumsfeld to viděl před dvěma roky a dnes vidí jinak: „Neodstoupím jenom proto, že z toho lidé dělají politický případ.“ Naposledy žádala Rumsfeldovu hlavu senátorka Hillary Clinton-Rodhamová, protože je naprosto „nekompetentní“.

Případy mučení a vraždění civilistů likvidují poslední zbytky důvěryhodnosti Američanů v „předělávání Předního východu“. Všechno to jsou „politické případy“. 
    V listopadu 2005 několik vojáků námořní pěchoty postříleli v Hadíse na západu země 24 civilistů včetně žen a dětí. Armáda dlouho odmítala vzít na vědomí důkazy a americké vojenské soudy se kausou začaly zabýval až v květnu 2006. Koncem dubna 2008 jiní mariňáci v obci Hamandíji u Bagdádu, tvrdí žaloba, vykonstruovali na neozbrojeného Iráčana obvinění z přípravy pumového atentátu, zastřelili ho a k tělu položili kalašnikov s lopatou, aby vzbudili zdání, že dotyčný právě zahrabával minu. V této souvislosti téměř gentlemansky zní obvinění proti veliteli jedné brigády v Tikrítu, který vydal rozkaz „zabít všechny muže ve vojenském věku.“
    Měsíc před Hamandíji vyvraždila jiná jednotka celou iráckou rodinu ve vsi Mahmúdíja jižně od Bagdádu. Zastřelili rodiče, jejich mladší dceru a starší čtrnáctiletou znásilnili a pak zastřelili. Akci si naplánovali u karet a whisky. Před tribunálem na základně Camp Liberty vojáci svědčili o tom, že hodně pijí pašované lihoviny nebo načerno pálené irácké kořalky a berou uklidňující léky, protože žijí v neustálém strachu z útoku partyzánů.

 •

Maghrib: krvavá vrata do Evropy

(vyšlo v TÝDNU 17/07)

Jak afghánská válka ohrozila muslimský západ a Evropu



Část teroristů, kteří páchali zločiny ve Španělsku, Francii nebo Německu, pochází z arabského západu. Jejich velení a financování sedí kdesi v Hindúkuši a na Arabském poloostrově.

Nepřestaneme, dokud neosvobodíme celou islámskou zemi od křižáků, odpadlíků a špionů a dokud se opět neusadíme v ukradené Andalusii a ve znásilněném Jeruzalému.

Tak zní přísaha skupiny teroristů, kteří si říkají Organizace al-Kajdy v islámském Maghribu. Jejich sebevražední atentátníci usmrtili předminulý týden v Alžíru na třicet lidí a při dalších přepadech jinde v zemi zastřelili sedm vojáků a poštovních zaměstnanců.


Ačkoli má za sebou alžírská metropole patnáct let krvavé občanské války, takový útok (a proti sídlu předsedy vlády) ještě nezažila. Na muslimský západ (arabsky al-maghrib) dorazila loňská renesance kajdistického terorismu a oživení talibského odboje v Afghánistánu (viz TÝDEN č. 11/07).


Pět let od sebevražedné akce, při níž v tuniské Džerbě zemřelo 21 turistů, čtyři roky po marocké Casablance, kde zemřelo 45 lidí, tři roky po útoku na madridská nádraží s téměř dvěma sty zavražděnými (proces s obžalovanými začal letos v únoru) a dva roky po londýnských atentátech se Evropanům opět připomíná, kde má islámský teror nejvíce otevřené dveře.



Bitva o Alžír



V devadesátých letech válčili proti alžírské vládě „Afghánci“, alžírští navrátilci z džihádu proti Sovětům v Afghánistánu. Teď se soudí, že novou generaci alžírských mudžáhidů vedou lidé se zkušenostmi z Iráku.


Mají na co navazovat. Alžírsku vládne generace bojovníků za nezávislost proti Francouzům a role armády je srovnatelná s pozicí generálů v Turecku. Když se po třech desetiletích vlády pokusili liberalizovat politické poměry, postavila se náboženská opozice sekulárnímu státu.


V únoru 1987 byl zlikvidován první alžírský radikální islamista a vůdce partyzánské skupiny MAIA Mustafá Bujálí. V prosinci 1991 neuznala vláda výsledek prvních otevřených voleb, v nichž uspěla opoziční Fronta islámské spásy (FIS). Druhé kolo už nevyhlásila a vypukla občanská válka, která stála životy na 150 tisíc Alžířanů. V devadesátých letech bylo měsíčně zavražděno až tisíc lidí, což je počet srovnatelný s občanskou válkou iráckou po loňském únoru.


FIS založili v únoru 1989 Abbássí Madání (dnes 75) a Alí Bilhadž (50) a byli za to dlouhé roky vězněni. Když ve stejné době vyklidili Rusové Afghánistán, verbální boj FIS za šaríju v Alžírsku podpořili džihádisté bojovými zkušenostmi, nadto s rozkazem vrátit se domů a nastolit ve svých zemích sunnitské emiráty (viz TÝDEN č. 50/05).



Saharské atrakce



Jednotou džihádisté netrpěli. Od FIS a její vojenské části, Islámské armády spásy (AIS), se roku 1993 odloučila radikální Ozbrojená islámská skupina (GIA). Neválčily jen s vládou, ale také proti sobě. Zhovadilé krutosti, únosy a vraždy nebyly přičítány jen džihádistům, na nichž se přiživují i ryzí kriminálníci, pašeráci zboží a drog, únosci lidí.


Dlouho si alžírského vraždění ve světě nikdo nevšímal a v novinách se objevovalo téměř více obviňování armády z toho, že je stejně brutální jako povstalci.
Armáda válku díky zkušenostem z bojů s Francouzi do roku 1962 zvládala, ale Alžírsko, kdysi sovětský spojenec, se dostalo do mezinárodní izolace. Zlom nastal po 11. září 2001, kdy Američané budovali zázemí pro světovou válku s terorem.

Alžířané dostali nové zbraně a technologie, spolupracují s Američany a Francouzi, konají společné manévry. Otevřela se řada obchodních spojení se Západem a saharské energetické poklady dělají z Alžírska pro Evropany atraktivní zemi prvního řádu.
Referendem 29. května 2005 souhlasili Alžířané s „chartou pro mír a národní usmíření“ a s generální amnestií prezidenta Abdala Azíze Butefliky (70; v úřadu od roku 1999). Týkala se asi šesti tisíc bojovníků GIA, ale ne všichni jí využili. V podzemí zůstalo odhadem čtyři sta až osm set mudžáhidů.



Válka v poušti



Několik set až tři tisíce Alžířanů bylo v osmdesátých letech na džihádu pod Hindúkušem. Mnozí z nich bývali v kontaktu s bin Ládinem a jeho lidmi. Později válčili v Bosně, v občanské válce v Tádžikistánu, také na Kavkazu. Většina z nich ale byla roku 1993 doma a dali se ke GIA.


Bin Ládinovi její bezhlavý teror nevoněl stejně jako později krvelačnost Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího v Iráku. Tvrdívá se, že GIA rozštěpil. Salafistická skupina pro kázání a boj (GSPC) vznikla z GIA roku 1998. Bombové útoky na Madrid 11. března 2004 byly prý mimo jiné z její iniciativy nebo byly provedeny podle jejího návodu.

Salafisté, „pravověrní předkové“, jsou ortodoxní sunnitskou větví islámu, do níž patří rovněž saúdský (a kajdistický) wahhábismus. Severozápadní Afrika je jedna z front války s islámským terorem. Zpravodajské služby zaznamenaly od roku 2002 nárůst turistiky z Pákistánu, vesměs sunnitských duchovních. Výcvikové tábory na Sahaře rychle střídají místa, aby zůstaly skryty americkým satelitům.
Žádný z režimů od Mauritánie po Niger salafisty nepodporuje.

Islámští konzervativci jsou pro ně ostatně největším nebezpečím. Na několika místech písečného oceánu o rozloze devíti milionů čtverečních kilometrů udržují Američané vojenská a odposlechová zařízení, největší v alžírském Tamanrassetu (viz TÝDEN č. 35/05).



Třetí generace

GSPC se přihlásila k prosincovému útoku na autobus zaměstnanců státní ropné firmy Sonatrach a amerického Halliburtonu, při němž zemřel alžírský šofér a osm Američanů bylo zraněno. Letos 8. ledna rozeslal vůdce salafistů Abdal Malik Drukdal (Abdelmalek Droukdal) alias Abú Musab Abdal Vadúd z Dubaje videovýzvu, v níž tvrdil, čeká na pokyn Usámy bin Ládina, kdy v Alžírsku udeřit.


24. ledna GSPC oznámila, že s bin Ládinovým souhlasem se přejmenovala na Organizaci al-Kajdy islámského Maghribu. 13. února explodovaly na sedmi místech Alžírska bomby, které zabily šest lidí. Dubnovými útoky dostala válka novou dimenzi.


Souběžně s násilím v Alžírsku pátrali po mudžáhidech v sousedním Maroku. V Casablance (Dár al-Bajdá) se tři z nich v obklíčení policie raději odpálili. Předminulou sobotu spustili své bomby na cestě do muslimského ráje před americkým konzulátem v Casablance dva sebevražední bratři, ale nikoho nezahubili. Policie našla plány útoků na instituce, hotely, lodě a policejní stanice. Král Muhammad VI. loni skončil s odvody do armády, aby nebyla dále infiltrována mudžáhidy. Na spadnutí je proces s padesátkou obžalovaných z pokusu o svržení monarchie.


Na rozdíl od internacionály džihádistů vlády Maroka a Alžírska nespolupracují a honí islamisty na svou pěst. Přes zprostředkování Spojených států nedokážou překonat odvěkou hašteřivost umocněnou sporem o kontrolu nad Západní Saharou.

 

Vousatí islámští revolucionáři

Roku 2008 hodnotily americké tajné služby situaci Usámy bin Ládina (OBL) a jeho kajdistické sítě jak nezlomenou a údernou, překvapivě živou. Bojovníci sunnitského džihádu z celého arabského a islámského světa užívají pohostinství Paštunistánu po obou stranách afghánské a pákistánské hranice. 

    To samé tvrdila dva roky předtím studie CIA. Tehdy své poznatky o islamistech shrnula do poznatku, že americká válka v Iráku a šíitsko-sunnitské napětí je pro Kajdu vynikající propagandistická a marketingová bonanza.

Obliba sebevražedných bojovníků rostla po celém sunnitském světě. Na konci května 2008 generál letectva a ředitel CIA Michael V. Hayden (63) v rozhovoru s listem Washington Post však tvrdil pravý opak. OBL krachuje a se svým hnutím přestává být atraktivní právě díky uklidnění v Iráku („surge“). Nebezpečí je nyní spíše v politice íránské vlády.

Hnutí bylo podle něj v podstatě v Iráku a v Saúdské Arábii poraženo. V Kajdě prý probíhají boje o nástupnictví a Hayden se v interview pro AP pochválil, že se „ve válce s terorem“ daří.

Také díky jednáním pákistánské vlády s Paštuny, kteří hostí bojovníky protiamerického džihádu na svých územích a údajně i díky „chirurgickým“ úderům bezpilotních „predatorů“.
Několik dnů na to se v Islámábádu před dánskou ambasádou odpálil sebevražedný šofér v autu naloženém výbušninou. Dánům se za Muhammadovy karikatury nic nestalo, zato pákistánský dobrovolník Kajdy zavraždil šest Pákistánců a třicet zranil.

Generál Hayden zopakoval Bushovo „Vítězíme“. 5. června 2008 začal proces s pěti kajdisty v Guantánamu, mezi nimiž vynikal Chálid Šajch Muhammad, který byl obviněn za účast na třiceti teroristických akcích. Sám se mimo jiné přiznal k naplánování útoku na Ameriku 11. září 2001.

Jiná zpráva, souhrn práce všech šestnácti amerických rozvědek, však v dubnu 2008 tvrdila, že Paštunistán je nadále rájem pro taliby a kajdisty.
Publikované závěry amerických špionů vykazují velké rozpory. Není divu. O OBL a jeho síti toho není dnes známo o nic více než po 11. září 2001, kdy jeho lidé podnikli obludný sebevražedný letecký útok na Ameriku.

OBL byl už několikrát pohřben, pak zase několikrát odhalováno místo jeho pobytu. Byl viděn v balúčské Kvétě, na řadě míst Paštunistánu, pod himálajskými velikány. Jeho zástupce, egyptského lékaře Ajmána az-Zavahrího viděli v Karáčí.

Američtí odborníci z protiteroristických oddělení tajných služeb si myslí, že Kajda je sama pro sebe největším nebezpečím: kde se objeví, mívá rychlý úspěch, ale svou krvelačností se diskredituje.

Je o tom přesvědčen Robert Grenier z CIA, který je nyní výkonným ředitelem poradenské bezpečnostní firmy Kroll. Jak by asi vysvětlil živnou půdu kajdistů mezi Somálci, nebo Jemenci, všeobecnou popularitu Muslimského bratrstva?

Základna
Dvacet let válčí bin Ládinova pověstná al-Kajda se Západem

. Útok na USA 11. září 2001 a bomby po celém světě uzavřely staré a otevřely století nové. Kajda, produkt studené války, zůstává neporažena.

Ve fotbalovém Newcastlu vyvolala zpráva zděšení. Začátkem června uveřejnil populární list The Sun, že rodina významných saúdskoarabských podnikatelů nabídla za akcie United FC s manažerem Kevin Keeganem 360 milionů eur.


Proč takové pozdvižení kolem kulantní obchodní nabídky, když dnešní majitel Mike Ashley k nim předloni přišel za „pouhých“ 170 milionů? A když v Anglii kromě toho vlastní fotbalové kluby i obskurní ruští zbohatlíci a političtí běženci z Thajska?


Poněvadž oni podnikatelé z vlasti islámu se jmenují bin Ládin (Ben Laden) a jejich sourozencem je nejhledanější muž planety a vůdce bojovníků sunnitského džihádu Usáma bin Ládin (51), na něhož Spojené státy vypsaly odměnu padesáti milionů dolarů. Rodina, která se ho údajně zřekla, vytvořila jeden z největších firemních konglomerátů písečné ropné říše.


Bin Ládinové stavějí od Bejrútu po Spojené emiráty, ve středoasijské stepi postavili novou kazašskou metropoli Astanu, chtějí překlenout Báb al-Mandab z Jemenu do Džibuti a Sokotru zastavět rekreačními středisky pro ryze muslimskou klientelu.



Zapomněli uklidit

Rozvětvená rodina má ve svých řadách jednu černou ovci, zakladatele Základny, (al-Qaeda; al-Ká’ida, Kajda), stále nepokořené skupiny nemilosrdných bojovníků za kalifát, světovou muslimskou říši řídící se nejkonzervativnějšími výklady islámských písemností a tradic.


Za své úhlavní nepřátele označili „sionisty a západní křižáky“. Je to o to pikantnější, že u zrodu Kajdy stál nevědomky SSSR, protože okupoval koncem roku 1979 Afghánistán, a vědomě saúdské, pákistánské a americké tajné služby, které v boji proti sovětské expanzi vycvičily a financovaly afghánský odboj a dobrovolníky z celého muslimského světa pro svatou válku s komunisty.


Spojené státy však po odchodu SSSR roku 1989 zapomněly po sobě pod Hindúkušem důkladněji uklidit a síť mudžáhidů, jejichž cíl se přeformuloval na osvobození svatých míst v Palestině a na vyhnání „nevěřících“ z muslimského světa, se postavila proti nim.


Bin Ládinův otec Muhammad se narodil před sto lety v Jemenu. Rodina patří ke kmeni Kinda v Hadramautu, jehož kořeny sahají hluboko do předislámské doby. Roku 1931 se usadil v Džiddě, tehdy ještě v království Hidžázu. O rok později její vládce Abdal Azíz spojil všechny své domény pod království nesoucí jméno jeho rodu as-Saúdů.



Impérium SBG



Bin Ládin starší se podle rodinné tradice živil jako přístavní nosič... a hle, brzy se objevila stavební firma, základ podnikatelského impéria, které od roku 1950 nese slavné jméno Saudi Binladen Group (SBG). Mezi její obchodní partnery patří od konce osmdesátých let mimo jiné významná americká investiční skupina Carlyle, s jejímž podnikáním bývá spojováno i jméno rodiny Bushovy. Skupina Muhammada bin Ládina a dědiců vedle stavebnictví a developerství podniká v zemědělství, investičním bankovnictví, telekomunikacích, ropném průmyslu i v nakladatelství. Otec zakladatel byl ministrem stavebnictví a oficiálně jediným stavitelským partnerem ve svatých místech islámu, do roku 1967 i v Jeruzalémě.


Téhož roku po šestidenní válce zahynul při leteckém neštěstí. Sponzoroval opravy mešit v Mekce, Medině a Jeruzalémě. Vedení koncernu převzal nejstarší syn Sálim a po jeho smrti, rovněž při letecké nehodě roku 1988, Bakr.
Muhammad bin Ládin, nejbohatší muž království kromě příslušníků panovnické rodiny, měl podle některých údajů s 22 ženami 24 synů a 29 dcer. Využíval prý tradičního práva dočasného manželství, jak je dnes populární v šíitském Íránu, podle něhož může být sňatek časově vymezen, třeba pouze na jeden den, a přesto to není prostituce (viz TÝDEN č. 30/07).


Usáma („Lev“) je údajně jeho sedmnáctým dítětem, ale jediným synem s Muhammadovou desátou ženou ze syrské Latákije Aliou Ghanemovou; jiné zdroje nechtějí o sňatku slyšet. „Lev“ se narodil 10. března 1957 v Rijádu a o čtyři roky později se otec s jeho matkou rozvedl. Provdal ji za svého podřízeného ve firmě Muhammada al-Attáse a matka přijala jméno Hamída al-Attásová.



Školní setkání



Zatímco jeho sourozenci byli na školách v Evropě, Americe a Bejrútu, on Saúdskou Arábii neopustil. Přesto se mu dostalo vzdělání na anglické škole. Podle svědectví uváděných v biografiích hrával jako kluk fotbal a díval se na americké seriály.
Mezi učiteli však byli lidé napojení na egyptské Muslimské bratrstvo. Od čtrnácti let prý Usáma žil přísnými rituály, vyžadoval v rodině al-Attáse, aby nikdo neposlouchal hudbu a nedíval se na televizi. Modlil se i v jednu hodinu po půlnoci.


V Džiddě roku 1981 dostudoval kupodivu zcela moderní obory podnikové ekonomiky a stavebního inženýrství. Rovněž většina z jeho pěti manželek je univerzitně vzdělána. Přitom četl kazatele agresivního džihádu za obnovu kalifátu Egypťana Sajjida al-Kutba, který byl pro účast na protivládním spiknutí roku 1966 popraven (viz TÝDEN č. 33/06).


Sajjidův bratr Muhammad učil v Džiddě a profesorovi islámských studií naslouchali mimo jiné Usáma bin Ládin, jeho pozdější zástupce, egyptský lékař Ajmán az-Zavahrí i palestinský teolog Abdalláh Azzam. O několik let později založila trojice na severu Pákistánu hnutí al-Kajda.



Rok zlomu



Za studií v Džiddě byl roku 1979 z Teheránu vyhnán šáh a šíitští ajatolláhové vyhlásili republiku s theokratickou ústavou. Na déle než rok byla okupována americká ambasáda i s personálem. Saúdští Arabové byli v šoku, když v listopadu 1979 šturmovali fundamentalisté kolem kazatele Džuhajmána al-Utajbího Velkou mešitu v Mekce, kterou pak musela armáda dobývat.


V prosinci 1979 vpadl Sovětský svaz do Afghánistánu na pomoc komunistickému režimu. Přes paštunská území na severu a západu Pákistánu proudila do země pomoc, kterou distribuovala pákistánská rozvědka ISI.


Muslimští učenci a mezi nimi šajch Azzam vyhlásili proti komunistům džihád. Veškerá podpora arabského světa se shromažďovala v Péšávaru, který se stal hlavní základnou války s „nevěřícími“.



Do války

Kdy se poprvé dostal bin Ládin do Afghánistánu, není přesně známo. V Saúdské Arábii sbíral příspěvky na válku a pro dobrovolníky organizoval výcvikové tábory. Je pravděpodobné, že do roku 1984 byl několikrát v Islámábádu a Láhauru.


Tehdy byl na Azzamovo pozvání mezi mudžáhidy na východě Afghánistánu. Část roku sháněl finance, část trávil v Péšávaru. Jeho „domem pomoci“ (bajt al-ansár) prošly asi tři tisíce dobrovolníků. Pouze zlomek z nich však skutečně zasáhl do bojů se Sovětskou armádou.
Usáma byl přesto mezi Paštuny vážen za to, že dokázal sehnat peníze na válku, nicméně jeho velitelským schopnostem prý důvěřoval málokdo. Paštunové nebyli ani nadšeni z jeho pokusů šířit mezi ně wahhábismus, bigotní formu sunnismu, která je státním kultem Saúdské Arábie.


Roku 1986 odvedl do Péšávaru i svou rodinu (připisuje se mu dnes 24 dětí) a s oddílem dobrovolníků a pomocí stavebních strojů firmy SBG budoval podzemní muniční sklady a opevněné úkryty v pohoří Tora Bora. Několik jeho bojových akcí dopadlo fiaskem.



Internacionála džihádu



Boje odnesl špatným zdravím a ruský odchod z Afghánistánu (květen 1988 až únor 1989) nezažil. Ostatně o zdravotním stavu vysokého muže (kdosi ho odhadl na 193 až 195 centimetrů) se vypráví ledacos. I to, že několikrát zemřel nebo že trpí těžkou cukrovkou či ledvinovou chorobou a že je závislý na mobilní dialýze (viz TÝDEN č. 38/07).


Arabští legionáři se po odchodu Rusů nechtěli vměšovat do rozjíždějící se občanské války paštunských a dalších domácích skupin. Rozhodli se, že budou pokračovat v džihádu jinde.


V bin Ládinově domě v Péšávaru založili 11. srpna 1988 Základnu, jak původně říkali výcvikovým táborům. Důležitost bin Ládina pro financování džihádu a jeho kontakty z něho v očích zakladatelů udělali vůdce skupiny.


Dům zničila letos v květnu bomba svržená z amerického bezpilotního letounu. Mezi třinácti mrtvými byl i jednoruký šajch Abú Sulajmán al-Džazírí, jeden z mužů řídících vojenské operace kajdistů.


Bin Ládin chtěl islámskou revoluci přenést do indického Kašmíru, na Filipíny a do Střední Asie. Jeho zástupce az-Zavahrí prosazoval akce v domovských zemích džihádistů a Palestinec Abdalláh Azzam chtěl ve válce proti Izraelcům podpořit proti smířlivému Fatahu radikální Hamas, který vznikl rok předtím v Gaze.



Konec prvního dílu



Z Egypťanů přítomných na zakládající „konferenci“ vynikl ještě Sajjid Imám aš-Šaríf alias dr. Fadl, profesní kolega Zavahrího. Vydával texty na podporu války s nevěřícími. Po 11. září 2001 byl v Jemenu zatčen a po třech letech vydán do Egypta, kde byl za účast na protistátním spiknutí odsouzen na doživotí.


Loni koncem roku vydal z vězení knihu, v níž odvolává své násilnické návody proti lidem jiného vyznání a v očích kajdistického jádra se stal zrádcem. Přímo na druhou stranu fronty se postavil významný libyjský kajdista Numán bin Usmán (Noman Benotman), který se usadil v Londýně a přemlouvá zajaté kajdisty, aby slevili ze svého odporu. Dalšího ze zakladatelů Azzama zabila v listopadu 1989 v Péšávaru nastražená bomba a vražda zůstala dodnes záhadou.


Na jaře 1989 byli Arabové v boji o Džalálábád poraženi vojáky Nadžíbulláhovy komunistické vlády a to byl také konec prvního novodobého arabského džihádu pod Hindúkušem.
Bin Ládin se s částí skupiny vrátil do Saúdské Arábie a v Jemenu, vlasti svého otce, se připojil k válce proti komunistům v jižní části země. Od roku 1991 zde byli poprvé kajdisté v samostatném boji, ale po protestu vládce Alího Abdalláha Sáliha u krále Fahda se museli stáhnout. Tehdy přišel bin Ládin o saúdskoarabský pas; o občanství pak roku 1994.



Súdánský exil



Dráždili ho Američané na arabském území během první války proti Saddámu Husajnovi, který roku 1990 okupoval Kuvajt. Tvrdil, že on sám na válku s baasistickým Irákem sežene sto tisíc dobrovolníků.


Roku 1992 se podíval krátce do Afghánistánu, ale opět narazil na odmítavý postoj saúdskoarabské diplomacie. Pak se už domů nikdy nevrátil, krále proklel a s rodinou i stovkou mudžáhidů odešel do Súdánu, kam byl zván.


Bin Ládin získal od vlády do nájmu rozsáhlé pozemky, stavěl silnice, provozoval farmaceutickou firmu, kajdisté pracovali na jeho farmách a on se stal největším investorem v zemi.
Odtud řídil první teroristické akce Kajdy proti Spojeným státům. 29. prosince 1992 vybuchly pumy ve dvou hotelích v Adenu, kde bydleli američtí vojáci. Těm se nic nestalo, ale zemřeli přitom dva nevinní lidé.


Podobná krvavá nit se táhne celou historií: až dosud zavraždili kajdisté po světě mnohem více muslimů než „nevěřících“.
Usáma bin Ládin vybudoval síť spojení s radikálními muslimskými hnutími. Když se Kajda zúčastnila pokusu o atentát na egyptského diktátora Husního Mubaraka, stal se na Nilu nepohodlným. Roku 1996 ho Súdánci vypověděli a v Alžírsku mu domácí džihádisté odmítli poskytnout útočiště, aby nepřišli o „národní“ charakter své války s vládou.



Zpět v Afghánistánu



Téhož roku dobyl vládu nad většinou afghánského území konzervativní paštunský Taliban podporovaný pákistánskou rozvědkou. Bin Ládin se vrátil a provozoval několik výcvikových táborů pro válku se Západem.


23. února 1998 podepsal se Zavahrím zakládající manifest Mezinárodní fronty pro džihád proti Židům a křižákům. Vnucuje muslimům válku s Američany jako povinnost, stejně jako jejich vyhnání z regionu, svržení Saúdů, osvobození svatých míst a podporu islámských ozbrojených skupin: Kajda se poprvé dostala do západních médií.


První mezinárodní zatykač na bin Ládina vyšel v dubnu 1998 z Libye za účast není mnoho známo. Nikdo neví, kde se její vůdcové skrývají, kudy po obou stranách rozděleného Paštunistánu se pohybují, jak jsou vyzbrojeni a zda není pravda to, čím se chvástají na internetu, tedy že se dostali k jaderné zbrani.
Na Ameriku už nezaútočili, ale pro mnoho muslimů v Evropě, Africe a Asii jsou kajdisté inspirativní institucí. Své násilnictví věnují idolu bin Ládinovy organizace.


Podcenění vývoje a války v Afghánistánu po roce 2001 umožnily kajdistům přizpůsobit se poměrům neustálého sledování. Naopak Američané získali pocit jistoty, že Kajda v podstatě již neexistuje a že bin Ládin je bez výkonné moci a nemocen.


Koncem roku 2005 bylo dokonce v CIA zrušeno oddělení pověřené pronásledováním bin Ládina. O dva roky později bylo obnoveno. Na chybné strategii se podepsal viceprezident Právníci tvrdí, že neexistuje důkaz o tom, že Usáma bin Ládin plánoval „11. září“. Pokud se Američanům povede ho dopadnout a postavit před soud, neznamená to ještě, že spravedlnost zvítězila. Je možné, že advokáti z něho udělají uličníka vzešlého z prostředí saúdskoarabské zlaté mládeže, jemuž se v rodině nedostalo uznání, a proto se vrhl na víru.


Bigotní formy monoteistické víry přeplněné přikázáními mají v islámském světě mezi bohatými ropnými šejky Arabského poloostrova své podporovatele. Kromě náboženských staveb financují základní školy v chudých zemích (madrasy), kde bývá často jediným předmětem „odborné“ výuky korán.


V Pákistánu, který západní politici s oblibou viní z toho, že se díky shovívavému postoji k paštunským mudžáhidům stal živnou na vraždě dvou německých občanů. Přesto byl podle svědků v červenci 2001 na lékařských prohlídkách v americké nemocnici v Dubaji, kde ho údajně navštívil i místní rezident CIA.



Světově hledaný



Únosy čtyř civilních letadel a jejich použití jako řízených střel na objekty v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 udělaly z Kajdy a bin Ládina zločince dějin. Vůdce Kajdy prosadil svou vizi války s Amerikou, velké, viditelné zásahy, zatímco jeho lidé prosazovali akce v muslimských zemích.


Po masakrech páchaných iráckou odnoží, již vedl Jordánec Abú Musab az-Zarkáví, popularita kajdistů mezi muslimy poklesla. Obětmi iráckých bojovníků totiž nebyli Američané, ale hlavně iráčtí šíité a umírnění sunnité.


Nad bin Ládinem a Kajdou lámali západní politici a analytici hůl již několikrát. O vlastním fungování Základny a její sítě Dick Cheney a tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld.



Znepokojivá bilance



Kromě malých území na afghánsko-pákistánském pomezí se kajdisté k moci nikde nedostali. Světový kalifát zůstává vzdáleným snem řady kazatelů a možná milionů mladých Arabů bez práce i naděje, ale s nenávistí ke všemu západnímu.


Přesto není Kajda mimo hru. Hodně jejích stoupenců umírá, ale dorůstají pro ni nové generace. Jejího knížete prezident Bush nezlomil, ale naopak z bin Ládina udělal hvězdu muslimského vzdoru.


Bojovníci sunnitského džihádu z celého islámského světa užívají pohostinství Paštunistánu. Totéž tvrdila před dvěma roky studie CIA. Tehdy své poznatky o islamistech shrnula do poznatku, že americká válka v Iráku a tamní šíitsko-sunnitské napětí je pro Kajdu vynikající propagandistická a marketingová bonanza.
půdou pro rekonvalescenci Kajdy a Talibanu, jsou madras tisíce a tisíce (viz TÝDEN č. 50/05).


Mezi nejslavnější patří „univerzita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm), pojmenovaná po hrdinovi afghánské války Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně stále hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu. Je údajně jediný, kdo tu dostal čestný diplom; prý za šíření míru. „Univerzita džihádu“ má čtyři tisíce žáků a není známo, kým je financována.


Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel; Pákistán nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou školáci-talibové titul al-háfiz, „strážce“.
Do té doby před začátkem výuky předříkává devítileté žactvo: „My jsme Taliban, mudžáhidové, my jsme Kajda.“

Američané v Orientu čili Nekonečná blesková válka
Prezident George Bush začátkem února v kongresu v řeči o stavu Unie prohlásil, že „v oblouku od Maroka po Jordánsko a Bahrajn“ se prosazují reformy. Na druhé výročí vpádu do Iráku 20. března zopakoval, že „svět je teď bezpečnější“ a že válka „odstartovala proces demokratických reforem na Předním východě.“
Demokracie v tomto regionu nikdy nebyla a s dnešním pojetím parlamentní plurality je možné srovnávat pouze foinícké obchodní státečky v první polovině prvního tisíciletí př. n. l. a hellénské osady v Kyrenaice a seleukovské Levantě.

Významnější změny po 11. září 2001 a okupaci Iráku:
Zřejmě k nejvýznamnější události došlo v Kataru, malé, blahobytné absolutní monarchii u Perského zálivu. Část emírovy poradní rady je tu volena a je v ní dokonce zastoupena jedna žena (z panovnického rodu). Roku 2003 odtud americká armáda řídila irácké tažení. V říjnu 2005 anglikánská církev na Kypru oznámila, že postaví v Dauhá kostel: bude to první křesťanská sakrální stavba od 7. století, kdy islám křesťanství ze Zálivu vypudil.

1. Muammar Kaddáfí byl vyňat z „osy zla“ a obnoven s ním obchod. Vůči Libyjcům se diktatura nijak nezměnila.
2. V Súdánu polní maršál Umar al-Bašír potírající islamistickou oposici v lednu ukončil mírem dvacetiletou válku s křesťanským jihem; boje se přesunuly do Dárfúru a na východ země.
3. V Palestině, zemi rozdělené mezi Israel a Araby, uzavřel po Arafatově smrti (listopad 2004) jeho nástupce Mahmúd Abbás s izraelskou vládou příměří a pokračovalo se v plnění dohody z roku 2002, „road map“. 12. září skončila po 38 letech okupace Gazy, z níž odešel poslední israelský voják. Zahraničně politicky a vojensky zůstalo území pod kontrolou Israele.
4. V Libanonu spustila vražda magnáta Rafíka al-Harírího v únoru silnou mezinárodní reakci („cedrovou revoluci“), Sýrie stáhla vojáky (v zemi od roku 1976). V říjnu zveřejněná správa nezávislého vyšetřovatele OSN Mehlise potvrdila, že na Harírího smrti se podíleli vysocí důstojníci z Libanonu a Sýrie. Američané po celý rok systematicky vyvíjeli nátlak, aby se Sýrie dostala pod embargo OSN a stejně jako íránský režim obviňovala syrský z tiché podpory bojovníků protiamerického odporu v Iráku.
5. Irák zůstal v roce 2005 zemí sužovanou válkou. Měl se prý stát pro Přední východ vzorovým státem, v němž byla polní operací odstraněna diktatura a vyšlechtěna dovezená demokracie. Podivný záměr neokonservativních politologů nevyšel. Namísto demokracie totiž Američané do Meziříčí dovezly džihádistický teror a občanskou válku, místo stability a prosperity s nimi přišel chaos a rozklad územní integrity Iráku. Lednové volby na větší části území a říjnové referendum o ústavě ke klidu v zemi nepřispěly. Rozpory mezi šíity a sunnity se prohloubily, islamistický terorismus zesílil.

V Iráku od začátku okupace 20. března 2003 zemřelo asi 40 tisíc Iráčanů včetně asi šesti tisíc vojáků během amerického tažení ukončeného k 1. květnu 2003.
    Amerických vojáků zemřelo na dva tisíce a více než 14 600 bylo zraněno (z velké části utržené údy, které nechrání neprůstřelné vesty). Britských vojáků zemřelo sto a stejně tolik ostatních spojenců.
    Američané drželi na 3000 zajatců v Abú Ghraíbu, 6500 na své základně Camp Bucca a na 1900 v dalších iráckých. věznicích. Na americkém území Guantánamo na Kubě se vězněno asi pět set zajatců z „války s terorem“.

U pramenů islámského teroru

Krvavý džihád patří mezi nezdárná dítka studené války

Moderní islámský terorismus vyklíčil v Egyptě, ale vyrostl v Afghánistánu. První silný impuls dostal odpor muslimů proti západu se vznikem Israele a islamisté stále pracují s myšlenkou osvobození svatých míst v Palestině.

Král Abdal Azíz (zemřel roku 1953) podle životopisce Kamála al-Kiláního (2001) kdysi americkému charge d´affaires řekl: „Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům.“ Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým presidentům Rooseveltovi a Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Podle něj byli Kanaánci arabského „rodu“, Židé nebyli praobyvateli Palestiny, a proto Arabové vládli Palestinou déle než Židé. Král varoval Američany před založením židovského státu v Palestině. Roosevelt ještě odpověděl přívětivě, Truman usazování Židů v Palestině podporoval.

Prokletá Palestina
Že Palestinu a židovský stát plakátují islámští předáci jako hlavní příčinu muslimského vzdoru a terorismu, potvrdil ze státníků nedávno pákistánský president Parvíz Mušaraf. Tři výrazná vojenská vítězství Židů nad Araby v letech 1948, 1967 a 1973 deklasovaly svět islámu, který se pozvolna vzmohl díky příjmům z ropy.

Politicky však nedosahuje arabský svět ani zdaleka významu strategické suroviny číslo jedna. 

Pocit druhokolejnosti, konservativní prostředí a vysoká a beznadějná nezaměstnanost nedává mladé generaci žádné velké šance na šťastnou změnu. V některých státech je čtyřicet procent obyvatel mladších patnácti let (Irák, Saúdská Arábie), v Jemenu je téměř každý druhý mladší patnácti. Zatímco západní svět stárne a bohatne, svět islámu stagnuje, mládne a radikalisuje se: podhoubí pro revoluce (viz TÝDEN 50/03).

Válku za osvobození Palestiny se v posledním desetiletí přestala vést s národně socialistickou rétorikou, jak tomu v době „slávy“ teroru financovaného z Libye, ale pod ultrakonservativními náboženskými hesly a s podporou ze států Arabského poloostrova. Arabským „hrdinou“ přestal být arafatovský samopalník, ale sebevražedník, který s sebou na cestu do islámského nebe bere co nejvíce „nevěřících“.

Nepodceňujte úklidovou službu
První šance pro záludnou válku se sionismem a jeho spojenci, Američany, se radikálním islamistům naskytla v osmdesátých letech v Egyptě. Za vlády Anvara Sadata zesílila nejsilnější skupina Muslimského bratrstva Džamá´a islámíja (Gamaa islamiya, Islámská skupina). Od roku 1983 měla kontakty na bin Ládina v Saúdské Arábii a do okupovaného Afghánistánu odcházely bojovat stovky Egypťanů.

Jedním z těch, kteří dnes řídí válku s „přisluhovači sionismu“, je MUDr. Ajmán Muhammad az-Zavahrí (Ayman Mohammed al-Zawahiri) vulgo Abú Muhammad nebo Abú Fátima (54). Pediatr a chirurg plánuje krvavé útoky, promlouvá do medií, pravá ruka vůdce bin Ládina. V afghánských jeskyních po 11. září 2001 napsal několik, prý velmi úspěšných knižních titulů („Rytíři pod prorokovým praporem“).

Tolik unisono soudí odborníci z tajných služeb, když nechávají do medií prosáknout údaje o al-Kajdě. Doktor z prominentní rodiny káhirských lékařů a vědců je vedle bin Ládina nejhledanějším mužem planety a jeho hlava má ve Washingtonu cenu 25 milionů dolarů (viz TÝDEN 51/04).

Má za sebou bohatý revolucionářský život. V patnáct byl vyšetřován z tajného sdružování (1966), jako študák byl u založení džihádistické skupiny. Pracoval na káhirské klinice provozovanou Muslimským bratrstvem. Sovětská invase do Afghánistánu roku 1979 dr. Zavahrímu změnila život. Boj s nevěřícími se z diskusí, jak se vymezit proti Západu a jak zastavit postupující okcidentalisaci Orientu, konečně dostal z kaváren na opravdové hřiště: Válka s afghánskými komunisty a jejich ruskými spojenci na ochranu mohamedánů pod Hindúkušem, to je pravý džihád, svaté úsilí o vítězství islámu.

Nevadilo, že je vyzbrojovaný z jiného arcinepřátelského hnízda, ze Spojených států. Přístup mudžáhidů k Američanům byl ostatně stejný jako naopak. Hollywood oslavil báječné antibolševické spojenectví filmovou peckou Rambo III. (1988). Na účelovém spojenectví však více vydělali mudžáhidové. Koncem osmdesátých let totiž Usáma bin Ládin utkal síť své základny, „káidy“, pro válku se sionismem a jeho pomocníkům. A v devadesátých letech za presidenta Clintona zapomněli Američané po sobě uklidit...

Proti Židům a křižákům
Egypťan pod auspiciemi Červeného půlměsíce čtyři měsíce léčil afghánské uprchlíky v pákistánském Péšávaru. Byl to pro něj, jak později řekl jednomu z přeběhlíků na „západní“ stranu, „veledůležitý výcvik pro přípravu mudžáhidů na bitvu se supervelmocí, která nyní jako jediná vládne celému světu“.

Když se vrátil domů, byl zatčen ve vlně represí Muslimských bratrů následující po vraždě presidenta Anvara Sadata roku 1981, „amerického přisluhovače“. Vyklouzl s tříletým trestem za nedovolené držení zbraně a roku 1984 znovu odešel do Afghánistánu. Po útěku Rusů roku 1989 ze země nějaký čas cestoval po Evropě a prý disponoval pod různými jmény holandským, dánským a švýcarským pasem. Roku 1996 byl zatčen Rusy v Čečně, ale propuštěn; prý na něho nic neměli. Vrátil se do Afghánistánu, kde vládl Taliban, sunnitští extremisté podporovaní dříve Američany, nyní Pákistánci.

Dr. Zavahrí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu země. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle. Vedle Zavahrího a Usámy bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sadatova vraha.

Afghánští legionáři
Dlouho byla síť bojovníků za pravý islámských stát tolerovaná západními bezpečnostními agenturami, protože v době studené války byli mudžáhidové spojenci Západu ve válce se Sovětským svazem. Tak je například z roku 1986 dokumentován vznik islamistické buňky v USA, kterou sestavoval americký státní příslušník narozený v Kalifornii, řidič taxíku z Bostonu Raed Hijazi. Roku 1999 byl dopaden v Jordánsku při plánování pumového útoku na hotel se čtyřmi sty pokoji. Také Hijazi (arab. Hidžází) bojoval v Afghánistánu. V Americe vytvořil mimo jiné zázemí pro pozdější sebevražedné útočníky na New York a Washington.
    Když v únoru 1989 odtáhli Rusové z Afghánistánu, zůstali arabští dobrovolníci „bez práce“. Podle amerických zpravodajských údajů (kdo jiný by to měl tehdy vědět?) to bylo na 5000 saúdských Arabů, 3000 Jemenců, 2800 Alžířanů, na 2000 Egypťanů, 400 Tunisanů, 350 Iráčanů, 200 Libyjců a několik tuctů Jordánců.
Legionáři pokračovali ve válce za ryzí islámské státy u sebe doma. Nejkrvavější je válka islámských radikálů v Alžírsku, kde od roku 1992 stála sto padesáti tisíc obětí. Roku 1995 alžírská větev afghánských legionářů (GIA) spáchala sérii atentátů v Paříži a Lyonu; tehdy poprvé navštívil kajdistický teror Evropu (je pozoruhodné, že Británie deset let odmítá vydat jistého Rašída Ramdu, 35, obviněného ve Francii z organisování tehdejších akcí).

Narostly aktivity fundamentalistů v Jemenu, opět posílili extremisté v Egyptě, několikrát udeřili v Maroku, Mauritánii, Tunisku a Turecku, Somálsko stojí celé desetiletí mimo informační kanály. Několik „afghánských“ Arabů odešlo na Filipíny ke skupině Abu Sayyaf (arab. Abú Sajjáf) válčit za nezávislost na katolickém severu souostroví, malajští džihádisté s afghánskou minulostí působí v Malajsii, rozšířili teror na jihothajské muslimské provincie.

Indonéští fanatici s kajdistickou zkušeností několikrát spáchali atentáty na civilisty v Indonésii. Roku 2005 už dokonce začali „pracovat“ v jinak klidném Bangladéši. Desítky bojovníků posílily protisrbskou frontu v Bosně. Několik Arabů odešlo do ruské Čečny (nejznámějším byl záhadný Jordánec Rusy nazývaný Chattáb, viz TÝDEN 20/02) a džihád se mezitím rozšířil po celém ruském Kavkazu, ve Střední Asii zasáhl Uzbekistán a Tádžikistán.

Od Američanů byli mudžáhidové dokonale připraveni na diversní boj z podzemí. Od časů bosenské války rekrutují kajdisté také „modrooké“ muslimy, konvertity. Několik z nich bylo dopadeno v USA, Británii, Austrálii, Německu a Francii. Z velké části to jsou drobní zloději s odporem ke společnosti, svým způsobem typové, které by před čtyřiceti roky podporovali Rudé brigády, RAF nebo Action directe.

Na dvě stě afghánských arabských veteránů se usadilo dokonce v prostoru New Yorku a New Jersey a jejich kazatelem byl jeden z pilířů radikální protizápadní ideologii Umar Abd ar-Rahmán (Omar Abdel Rahman). Za organisování prvního pumového útoku na Světové hospodářské centrum a mosty a tunely v New Yorku roku 1993 byl slepý egyptský kazatel postižený cukrovkou odsouzen k doživotí a sedí ve vězení v Minnesotě.

Madrasy, misie nenávisti
Zbožní bohatí Arabové ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a ze Spojených emirátů se po pádu Sovětského svazu systematicky věnují šíření islámu. V bývalé sovětské Střední Asii vedenou většinou překabátěnými komunistickými tajemníky vyrostly desítky velkých mešit a škol orientovaných hlavně na výuku koránu, madras. Financují islámská školicí centra v západní Evropě a na Balkánu, v muslimské Albánii a v Bosně.
    Zatímco šíité se soustředili hlavně na upevnění moci v tak zvaném šíitském půlměsíci sahajícím od Íránu přes Irák do Syrie, Jordánska a Libanonu, sunnité myslí na expansi do nearabských států: i tam, kde jsou v menšině, neustanou, dokud kraj neovládnou. Wahhábismus, ultrakonservativní větev sunny a státní kult Saúdské Arábie, se misijní činnosti věnuje nejintensivněji. Wahhábity jsou mimo jiné kajdisté a celá síť afghánských legionářů od Maroka po Pákistán a jihovýchodní Asii.
    Pákistán je rájem dobrovolníků pro válku s „nevěřícími“. V osmdesátých letech diktátor Zijául Hak (vládl 1977-1988) včlenil madrasy do školského systému zděděného z britských časů. Ve vzorové madrase se dopoledne učí matematika, ekonomika, angličtina a urdština, odpoledne korán, arabština, literatura a islámské právo. Školy jsou internátní, strava a ubytování hradí dary hlavně ze Saúdské Arábie. Přesto dvě třetiny Pákistánců nejsou gramotné a více než polovina žáků končí se školní docházkou po pěti letech.

Nad madrasami nemá vláda téměř žádnou kontrolu a ani se o to příliš nesnaží: ministrem pro náboženské záležitosti je jeden z Hakových synů a ministrem školství je pensionovaný generál a šéf vojenské rozvědky ISI Džavid Ašraf Kází (Javed Ashraf Qazi), který v letech 1993-1995 z madras rekrutoval „studenty“, taliby, na dobývání Afghánistánu.

Mezi nejslavnější madrasy patří „universita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm) pojmenovaná po hrdinovi afghánské válka Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně dodnes hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu.
    Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel Pákistánu však nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou talibové, školáci, titul al-háfiz, „strážce“.

Kvalita učebnic, většinou financovaných ze Saúdské Arábie, je „vysoká“. V jedné z nich, k níž napsal předmluvu generál-president Mušaraf, se učí, že „před islámem žili lidé po celém světě v nevyslovitelné bídě“. Reportéra listu Los Angeles Times také zaujalo tvrzení, že „Židé půjčovali dělníkům a vesničanům peníze na vysoký úrok a zmocňovali se jejich úrody“.

exkurs: Anarchisté a džihádisté
Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Ve zlaté éře „anarchobombování“ v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...
    Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští.

 

•

 

 Jak Američané ztratili kontrolu nad Afghánistánem

 

Americké pinožení ve Střední Asii patří do vleklého seriálu velmocenských potyček o kontrolu nad vnitřní Asií. Říká se mu Velká hra, Great Game, kterou v šedesátých letech 19. století otevřeli Rusové pronikající do muslimských chanátů Střední Asie (ruský/západní Turkestán). Britské obavy, aby se Rusům nepodařilo dostat se k Indickému oceánu, vedly k okupaci severozápadní části (Britské) Indie (dn. Pákistán) a k vpádu do theokratického Tibetu, uznávajícího tehdy čínskou suverenitu.

 

Po vzniku komunistické Číny a jejím přímém rozšířením o oblasti na západu (Tibet, čínský/východní Turkestán - Ujgurská oblast) a úpadku Britů převzali jejich roli Američané. Po fiasku sovětskoruské okupace Afghánistánu (1989) a americké (od 2001) se proti sílícímu čínskému vlivu stavějí další hráči: Indové a Íránci. Američané nasekali v regionu několik osudových chyb a z šachovnicové hry o kontrolu oblasti se stala válka o surovinové zdroje. 

 

Roku 1988 byla definitivně uzavřena americká ambasáda v Kábulu, která od nástupu komunistů k moci deset let předtím formálně fungovala. Američané ztratili přímou kontrolu nad děním v zemi, pozvolna zanikla jejich zpravodajská síť. Přesto tehdy ještě fungoval plán na stavbu plynovodu ze severního Afghánistánu a z Turkmenistánu přes Pákistán do Indie.

 

Roku 1990 dostal Masúd od CIA půl milionu dolarů, peníze v pákistánském Péšávaru převzal jeho bratr. Jaksi se vypařily a Masúd to zatloukl. Ahmad Šáh Masúd dostával léta 200 tisíc dolarů měsíčně a zbraně a vybavení. Až do prosince 1991, kdy zanikl Sovětský svaz. Za CIA pomoc dodával resident v Islámábádu Gary Schoen. 

 

Proto mu po obnovení kontaktů CIA nenabízelo dolary, ale rakety Stinger. Poprvé byly do Afghánistánu dodány roku 1986 (některé skončily v Íránu). Podle CIA jich bylo 2000 až 2500 a roku 1996 jich v zemi bylo ještě na šest set. Kongres schválil jejich odkup, kus za 80 až 150 tisíc dolarů. Masúd však za celou tu dobu dostal jen osm kusů, protože ho Pákistán, respektive ISI embargovaly – nebyl islamista. 

 

25. ledna 1993 zastřelil Pákistánec (Mir A... Kasi) v Langley dva zaměstnance CIA, tři zranil a utekl do své vlasti. 

 

1994 uzavřely Státy pobočku USAID v Afghánistánu a zůstaly bez jakýchkoli autentických informací ze země.

 

květen 1996 přeletěl OBL se skupinou džihádistů ze Súdánu do Džalálábádu. Chartúm, kde byl od roku 1992, musel opustit po intervencích USA, Egypta a Alžírska, varující Bašírův režim před bin Ládinovým radikalismem.

 

srpen 1996 vydal OBL deklaraci džihádu Američanům za to, že okupují dvě svatá místa v Palestině a Saúdské Arábii (zde tehdy ještě vojenská základna z doby kuvajtského tažení. 

 

1996 varoval Masúd Američany před OBL a šejky, kteří za džihádistou přilétávali s penězi. Američané ho však nepodpořili, protože měli oči jen pro výkup raket. Masúd proto talibům podlehl a 26. září 1996 opustil Kábul, kde se k moci dostal Taliban a mulla Umar. 

 

Ani tohle CIA nepředpověděla a v USA o to ani nikdo neměl zájem: byla volební kampaň a clintonovci trousili zdání míru a ekonomického zdaru. 

 

Roku 2005 uzavřela vláda v CIA oddělení, které se věnovalo pátrání po bin Ládinovi a jeho kumpánech. Terénní agenturní práce a sledování Kajdy Američané obnovili znovu koncem roku 2006.

 

Zklamání Paštunů a pákistánských bigotních muslimů z amerických postojů za vlády presidenta Bushe vysvětlil v září 2007 časopisu Der Spiegel generál na pensi Hamíd Gul, který býval za vlády Bénazír Bhuttové ředitelem tajné služby ISI. Žije ve ville v Rávalpindí a zůstal velkým sympatisantem s bin Ládinem a přítelem dlouholetého saúdskoarabského ministra vnitra Turkího ibn al-Fajsála. 

 

Roku 1989 mimo jiné rozpoutal muslimské povstání v Kašmíru a celou dobu sovětské války v Afghánistánu rozhodujícím způsobem podporoval taliby a kajdisty. Gul mimo jiné nevěří v oficiální versi „nine/eleven“ a jako řada milovníků spikleneckých theorií na Západě si myslí, že se to stalo s vědomím někoho ve vládě, armádě a tajných službách.

 

„Ve Washingtonu kdysi patřívalo slovo džihád mezi velmi oblíbená. V osmdesátých letech, když se šlo proti Sovětům v Afghánistánu, dodávali (Američané) zbraně mudžáhidům horem dolem. Později jednali s Talibanem, když šlo o ropovod (Unocal, nyní Chevron). Pak se z bývalých bojovníků za svobodu stali teroristé a tuto proměnu lidé v pohraničí nechápou.“ Sám po 11. září 2001 řekl, že bůh jednou Ameriku zničí.

 

Přímá podpora džihádismu za ruské éry v Afghánistánu se pro Američany stala ošklivou můrou, která na denní světlo vyletěla 11. září 2001. Pákistánští důstojníci kdysi cvičili v okolí Péšávaru taliby a teď jsou rozpačití, že by proti stejným lidem měli střílet. 

 

Američané se na začátku devadesátých let s Pákistánci a jejich taliby dohodli, na trase plynovodu Unocalu a argentinské soukromé firmy Bridas z Turkmenistánu a severního Afghánistánu do Multánu v Pákistánu a odtud do Indie. Cena byla tehdy odhadována na 2,5 miliard USD Unocal je dnes součást Chevronu a Bridas z poloviny čínská (srov. pod Čína). 

 

Bhuttová, která byla podruhé premiérkou v letech 1993-1996, výcvik a nasazení paštunských talibů v Afghánistánu podporovala. Když musela Pákistán opustit, do hry se vložila ISI, kterou Bhuttová nesnášela. Do roka pak Taliban obsadil Kábul. 

 

Pákistánská tajná služba ISI pak podpořila cestu ultrakonservativního paštunského Talibanu k moci, aby ukončil vleklou občanskou válku. 

 

Americký velvyslanec s pákistánským ministrem vnitra gen. Nasrulláhem Babarem, osobním přítelem premiérky Bhuttové, roku 1994 v jedné helikoptéře trasu příštího plynovodu inspicírovali.