Obrazy z moderního věku

 XX. století a dědictví tří světových válek

Psáno koncem roku 1994, poslední část aktualisována 12. února 1995 a vycházela na pokračování v Českém týdeníku začátkem téhož roku

 

Konec 20. století je na dohled a lidem navozuje atmosféru blížícího se jakéhosi zlomu. 1. leden roku 2001 však nebude érotvorný a stejně jako dvacet takových předešlých lednů bude pouze prvním dnem nového kalendářového století.

Všechny převratné události končícího století proběhly v méně „kulatých“ datech. Nepropadejme proto mesiášskému šílenství, které se na okamžik v Evropě rozšířilo před právě tisíci lety: roku 1001 se také nic nestalo a svět nezanikl.

Nedávno se dokonce v Německu objevila spekulace, podle níž v evropských dějinách neexistovala celá tři staletí od sedmého do devátého a že tudíž neexistoval ani Karel Veliký. Prý si to vymyslel mladý císař Otto III., aby to byl on, který bude slavit osudové millennium.

Není-li theorie pravděpodobná, je jistě krásně zkonstruovaná. Nám přesto dějinná malversace nehrozí, třebaže jich v tomto století bylo až až. Kromě jediného nedorozumění: media se připravují na příchod nového století, které podle nich má nastat 1. ledna roku 2000. Ve skutečnosti bude oním dnem až doba po půlnoci na Silvestra roku 2000, tedy 1. ledna roku 2001.

Symbolika změny data je příležitostí k ohlédnutí. Vybízí k pokusu o určité zhodnocení této nejživější části lidských dějin a o vystopování trendů dalšího možného vývoje. Thema je to jistě citlivé. Nejcitlivějšími okamžiky úvahy jsou pochopitelně ty, kde v mladé minulosti splývají hranice mezi historií a politikou. Vždyť např. rozhodnutí versailleského míru po skončení první světové války jsou dodnes dosti žhavým politikem a v českém prostředí patří do skupiny jedné nepříjemné vnitropolitické šlamastyky, jakou bezpochyby je otázka vyhnání Němců z českých zemí.

Politika 20. století je „dlouhá“, protože řada neusazených problémů sahá nezvykle daleko do minulosti a potvrzuje jeden z nejzákladnějších rysů uplynulých desetiletí. Totiž, že kromě přirozeného plynutí času a života v něm to byla doba neuzavřeného společenského přerodu na chabě znatelné cestě za něčím novým, limitovaným ustálením hodnot, klasickým věkem nových životních podob lidstva.

 

Celý čas 20. století tedy byl začátkem doby předklasické k jakési budoucí globální éře. Přijde v průběhu příštího století, nebo ještě nejsou všechny oživující momenty na scéně?
Bude to skutečně globální, planetární civilisace nebo rozparcelované regionálně vymezené kulturní okruhy? Blíží se doba dalších lokálních konfliktů nebo jednoho planetárního, svět zkázy, konec lidské vývojové dynamiky? Upevní se nadstátní, nadnárodní organisace, nebo se prostě bude dál vše vyvíjet sice propojeněji, nicméně svou cestou: bohatí budou bohatší a mocnější, chudí chudší a o to více závislejší a o to více se budou prát mezi sebou?

•

Jedno století, tři světové války
V odcházejícím století mělo mezinárodní i vnitropolitické dění světa velmi odlišný charakter od dob minulých.
Rozdíly nespočívají v množství vybojovaných válek, rozsahu škod a utrpení, jak se obvykle soudí, protože fenomén „světové“ války poznal už starověk (srov. např. válku assyrsko-babylonskou v letech 617 až 612 př. n. l., která vedla k zániku Aššuru, či I. válku syrskou v letech 275 až 271 př. n. l.; později pak války o dědictví španělské 1700 až 1713 a sedmiletou válku 1756 až 1763, v níž mimo jiné Francouzi a Britové bojovali na několika kontinentech).

Přesto zůstane nevídaný rozměr posledních válek a jejich dopad především na evropskou populaci nejznámějším obrazem první poloviny 20. století. V první světové válce bylo do konfliktu zataženo 28 států a ze sedmdesáti milionů válčících vojáků jich na deset milionů padlo a dvakrát tolik bylo zraněno. Ve druhé světové válce se bojových akcí zúčastnilo na 110 milionů vojáků ze 48 států a odhady počtu padlých přesahují čísla padesáti milionů.

Mnohamilionové oběti přinesla ve třicátých letech japonská intervence v Číně, na začátku padesátých let korejská válka, o dvacet let později pákistánsko-indický konflikt, dvě indočínské války, biaferská válka a občanské a intervenční války v Kambodži, Afghánistánu, Ugandě či v Africkém rohu.

Vítězstvím komunismu po skončení první světové války vzniklo, neopakovatelné, doufejme, společenské klima, kdy sociální utopie nalezly státní útvar, kde by mohly dospět. Nejmasovějšími zločinci byli uskutečňovatelé těchto snů. Podle některých odhadů způsobilo šílenství Mao Ce-tungovo v Číně smrt na šedesáti milionů lidí z hladu, násilného přesídlování, likvidace.

Díky místy zoufalým sociálním poměrům a nezodpovědnému experimentování se dráždivý vzor prvního společného státu dělníků, rolníků a pracující inteligence rozšířil od vídeňských a pražských kaváren po zapadlé jihoamerické vesničky, indické a čínské přístavní čtvrti.

Pověření i nedekretovaní šiřitelé podivné formy monotheistické pověry v království rovných a spravedlivých na zemi vědomě či nevědomě zamlžovali poměry života v zemi Sovětů a jejich hospodářské výsledky. Návody k nim se staly na dlouhou dobu katechismem sociálních revolucionářů. Významná účast Sovětů na vítězství spojenců v druhé světové válce exportní atraktivnost ideologického zboží jen zvýšila.

Opět to byli především intelektuálové, kteří nedokázali rozpoznat, že komunistické „internacionalistické“ vise jsou zástěrkou ruských velmocenských ambicí. Rozlišovali mezi ideologiemi: Indočína, Suez, Katanga byly příklady západního imperialismu, Maďarsko a Československo byly příklady „zašlapaných snah o větší samosprávu“.

Neselhali ale západní politici, alespoň z větší části. Svět parlamentní demokracie vystavěl kolem sovětského bloku pomyslnou zeď ("containment"), Sověti pak stavěli zdi skutečné: vypukla třetí a poslední světová válka dvacátého století, válka demokracie s utopistickou ideologií a jejím státem, válka, které se říká studená. Nikdo nespočítá, kolik energií, zbytečných zbraní a výzkumů stála.

Přímé soupeření obou společenských systémů trvalo čtyři desetiletí. Na rozdíl od horkých válek nebyly na společných hranicích vedeny žádné bitvy, ale válčící strany se trumfovaly hospodářskými výsledky, technickým výzkumem, zbrojením a válkami svých satelitů mimo Evropu.

Neschopnost ekonomického systému reálného socialismu držet krok a zajišťovat prostředky pro udržení vojenské úrovně na nepřítelových možnostech se stala sovětskému systému a říši zla (tak americký president Ronald Reagan) osudová. Nemalou úlohu jistě sehrála i přesvědčivá úvaha o „hubenosti“ případného nukleárního Pyrrhova vítězství; konečný důkaz se v říši zla jmenoval Černobyl, havárie jaderné elektrárny na sovětské Ukrajině roku 1986.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, zda důvodem pádu sovětské moci a zhoubné Gorbačovy reformy komunistického státu bylo zhroucení ekonomiky nebo právě poznání neodvratitelných hrůz nukleární války, poznání, k němuž musely dospět obě hlavní velmoci studené války.

Z čehož vyplývá, že konec velmocenského střetu s tímto poetickým názvem byl smluvně garantován oběma stranami, ale obsah dohod nebyl zveřejněn (srov. setkání amerického presidenta Bushe a nejvyššího sovětského představitele Gorbačova na křižníku před Maltou v prosinci 1989).

Veškerá potomní velmocenská politika stavěla na tom, že existuje na planetě klub jaderně vyzbrojených států, který není radno rozšiřovat a protože kapitalistická hypervelmoc Spojené státy a její spojenci jsou natolik silní, aby ochránily lidstvo před darebáky, začalo se uvažovat o zrušení občanských armád a nahradit je malými profesionálními „odborníky“.

Sovětská kapitulace roku 1989 vzdáleně připomínala německou z listopadu 1918. Také tehdy stály německé armády hluboko na cizím území na východě i západě a v Německu nebyl jediný cizí voják. Sovětskou i Německou říši zničil "vnitřní" nepřítel.
Výzkum a hospodářská polarisace
Vojenské soupeření velmocí spustilo zatím nevídaný rozvoj technologií, jejichž užití se projevilo i v civilním životě.
Prudký vzrůst vojenství vedl k vývoji hromadných ničivých zbraní. V první polovině století strojových, později nukleárních, biologických a chemických. Kosmický a s ním spojený telekomunikační výzkum posledních desetiletí posunuly spojovací a mediální informační možnosti v krátké době za hranice předválečných science fictions.

Do nejnovějších počítačových a biogenetických studií daleko nejvíce prostředků je vynakládáno ve Spojených státech a s odstupem v Japonsku a v Německu. Enormně vzrostla spotřeba surovin a energií a dvacáté století se zapsalo do dějin jako okamžik, kdy lidstvo poprvé údajně ohrozilo své životní prostředí a kdy bylo samo sebou přinuceno se ekologickými záležitostmi vážně zabývat (debaty o tom, odkud pochází skleníkový efekt, oteplování planety a jaký na tom má podíl lidstvo). Nebezpečí ekologických katastrof se stalo jedním z momentů dobrovolného zřeknutí se určitých součástí státní suverenity (v Evropě mj. v rámci Evropské unie).

Dvacátý věk byl stoletím elektroniky a rekordů ve vzduchu a ve vodě, byl stoletím překonání páry, dokonalosti výbušných motorů, atomového opojení a kosmických experimentů. V roce 1969 se dokonce dostali první lidé na jediný satelit planety, na Měsíc a měli potěšení z pohledu na Modrou planetu shůry.

Budiž ovšem připomenuto, že i tyto úspěchy souvisely s rozvojem technické soutěživosti velmocí v oblasti vojenství.

Prudký ekonomický rozvoj způsobil, že bohaté průmyslové země se staly hospodářsky ještě mocnějšími, zatímco tzv. třetí svět (podle maoistické terminologie: světová vesnice), zchudl, a jeho africká část většinou pod úroveň dob koloniálních.

Rozpornost protikladů zájmů průmyslových států, které se nacházejí převážně na severní polokouli, s hospodářsky nesamostatným třetím světem, se od konce sedmdesátých let vášnivě diskutuje v rámci politických a ekonomických podpůrných projektů pod heslem Sever-Jih.

Několik států jihovýchodní a východní Asie (srov. tchajwanskou Čínu, Jižní Koreu, Singapur, Malajsii) se ale zbavilo chudoby a zařadilo mezi průmyslové země. Stalo se tak po pomoci a na základě politického rozhodnutí dnešní supervelmoci a vítěze studené války Spojených států Ameriky.

Vedle úspěšných hospodářských ukazatelů všechny tyto země mají shodný jeden vnitropolitický rys: jde o země s režimy silně autoritativními a často se v jejich souvislostech hovořívá o moderní restituci modelů asijských či orientálních despocií, spočívajících na státně ochranářských hospodářských základech svého kapitalismu s omezeným přístupem obyvatelstva k řídícím a kontrolním institucím formálně národně demokratických států.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že tyto režimy, země ASEAN, mezi sebe vzaly jako plnoprávného člena komunistický Vietnam a jako přidružené členy Kambodžu, komunistický Laos a vojenskou juntou ovládanou Barmu.
Podobná rozhodnutí v Evropě např. ve věci rozšíření EU o země s ústavně nedemokratickými základy nejsou myslitelná.
Posuny politických a hospodářských center
V průběhu století se na planetě přesouvala centra moci. Z počátku to byla ještě západní Evropa, hlavně Spojené království, Francie a Německo se sílícími Spojenými státy v zádech.

Po první světové válce přešla iniciativa do Severní Ameriky a obchodní centra se rozprostřela po obou stranách severní části Atlantického oceánu. Výsledky druhé světové války posice Ameriky umocnily a díky své hospodářské a vojenské (nukleární) převaze mohla rozhodnout mimo jiné také o obnově Evropy zničené válkou a o obnově německého a japonského státu.

Německo se v třiceti poválečných let proměnilo v hospodářského hegemona západní Evropy a třetí ekonomicky nejsilnější zemí světa (tzv. německý hospodářský zázrak). Japonci se stali ekonomickou planetární dvojkou za Spojenými státy a oblast východní a jihovýchodní Asie se na konci století stává regionem rychlého ekonomického a technologického růstu. Obchodní a technologické aktivity se pozvolna od břehů atlantických přesouvají na oba břehy oceánu Pacifického. Zatím však v perspektivách politicky méně stabilních vod, než u zemí severního Atlantiku.

S posuny hospodářských a mocenských center vůbec nekorespondovala místa soustavného nárůstu počtu obyvatel. Zatímco počty Evropanů, hlavně těch na sever od Alp, od 70. let století stagnují nebo klesají, počet obyvatel světového Jihu neustále roste. Do čela zemí s nejvyššími přírůstky obyvatelstva patří mohamedánské země Katar (6 % ročně), Jordánsko (5,8 %), Jemen, Omán a Írán (po 3,7 %).

Jestliže měla planeta na začátku století odhadem 1,6 miliardy obyvatel, ve třicátých letech to byly dvě miliardy, o třicet let později tři miliardy, v roce 1990 dosáhl odhad OSN údaje 5,5 miliardy lidí a v roce 1994 5,66 miliard.

Přitom podle jiných odhadů počet obyvatelů planety např. v letech 200 př. n. l. až rok 1000 n. l. byl v podstatě stejný (od 225 milionů po 253 miliony). Miliarda lidí se poprvé na Zemi v jednom okamžiku sešla až kolem roku 1830. Situace je o to dramatičtější, že vlivy klimatickými, ale i lidskými zásahy (kácení pralesů pro, pastviny a plantáže) ubývá ročně na Zemi kvalitní orné půdy o rozloze celého Švýcarska.

Velké proměny prodělala hospodářská politika států. V téměř všech zemích světa propuklo v osmdesátých letech odstátňování hospodářského sektoru, který jako státní vznikl v minulém století především defeudalisací šlechtických majetků a díky silné posici panovníků (resp. jejich dekolonisací, srov. Latinskou Ameriku).

Posice státního sektoru v národních ekonomikách byla velmi silná důsledkem vojenských výrob z doby předválečné a válečné a z časů navazující rekonstrukce druhou světovou válkou zničených zemí, která byla mj. vedena snahou po zmírnění strádání obyvatelstva. Stejný proces probíhal a probíhá nejen v západní Evropě, ale i v zemích mimoevropských, kde základní ekonomická odvětví výrobní, finančnictví či doprava tradičně historicky patřily do rukou státu.

Srov. všechny země Latinské Ameriky, státy s různými formami afrického a arabského socialismu, ale i etaticky založené a motivované ekonomiky rychlé expanse v jihovýchodní a východní Asii. Hospodářsky úspěšné státy světa se držely tržní ekonomiky, systému víceméně volné hospodářské soutěže.

Kdysi všeobecně rozšířené silné státní ochranářství domácích výrobků před cizími a podpora exportu doznaly hlavně pod tlakem rychle sílících „nadnárodních“ finančních a výrobních společností značné liberalisace díky mezinárodním hospodářským smlouvám, které se objevily po druhé světové válce. Např. Světová obchodní organisace (WTO, do roku 1995 známa jako Všeobecná dohoda o obchodu a clech, GATT) či Organisace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Ekonomická a politická integrace
Ekonomika se v posledních desetiletích globalisovala, tzn. že hledala možnosti co nejnižších výrobních nákladů a co nejvyšších zisků. Sociální výdobytky evropského dělnictva a vysoký (= drahý) životní standard dal v devadesátých letech šanci třetímu světu.

V první polovině století vznikly průmyslové a finanční společnosti, jejichž síla již tehdy překračovala možnosti celých států. S koncem dvacátého století se odhaduje, že kontrolují a vlastní třetinu soukromého majetku na planetě. Stejně jako tehdy sídlí největší z nadnárodních koncernů ve Spojených státech. Koncem století po japonském také německý a britský kapitál vstupuje do Ameriky.

V posledních desetiletích rostla úloha japonských koncernů, naopak posice ztrácejí západoevropské. Od poloviny devadesátých let se vynořuje fenomén indický a hlavně růst komunistické Číny s pseudokapitalistickým hospodářským modelem.

V posledních letech století začala být ekonomická efektivita mamutích koncernů podrývána systémem manažerské správy společnosti. Ve věčné válce o strategická rozhodnutí mezi manažery a na okamžitý zisk naladěnými majiteli dochází k vytváření gigantů, jejichž moc v jednotlivých hospodářských odvětvích likviduje konkurenci, a tím i stabilitu, které ekonomice dává pokrok.

Hierarchický manažerský systém přestává být funkční a jakoby ukazoval, že není zaměřen na výkon, ale na udržení vlastních posic a na vytvoření nedobytného světa zdání prosperity (pád americké energetické firmy Enron a jev zvaný enronitis, začal roku 1999).

Tam, kde nejsou exaktně definovány majetnické vztahy, potkáváme poměry, které důvěrně zná obyvatel exsovětské země s centrálním způsobem řízení. Mezi manažerskou elitou vznikla bratrstva, která ovládají široké mocenské struktury ekonomiky i mnohdy i politiky. To je také jednoduché vysvětlení, proč si západní manažeři tak rychle rozuměli v devadesátých letech na východě Evropy s komunistickými aparátčíky.

Z omylů nejsou brána ponaučení a práci takto fungujících řídích struktur nezatěžují obavy z postihu při vzniku chyby nebo dokonce podvodu: namísto touhy po hledání nových cest se obvykle pohodlně zkouší totéž, ale s vyšší rasancí, s tvrdšími prostředky (srov. německý model korporativního řízení a propojení bank, průmyslu, obchodu a politiky).

Ve druhé polovině století více či méně úspěšně vznikaly regionální hospodářské dohody odbourávající obchodní bariéry a zavádějící společné výzkumné a ekonomické projekty. Z nich nejdále došla Evropská společenství, od roku 1992 Evropská unie, která dokonce dospěla na základě společné integrační vise k určité míře politické unie vybudované v podstatě na základech atlantického obranného souručenství (NATO) proti sovětské expansi.

Společenství v jiných regionech nebyla tak úspěšná, stagnovala nebo zanikla. Srov. např. vojenské pakty CENTO, SEATO, SATO, ANZUS, Varšavskou smlouvu, nebo hospodářsko-politické smlouvy jako např. asijský ASEAN, karibský CARICOM, Latinskoamerické sdružení volného obchodu LAFTA, Andský pakt, dohody jiho- a západoafrických států SADCC, ECOWAS, ECOCAS, Ligu arabských států či v Evropě EFTA nebo RVHP.

Posledními ekonomicko-politickými projekty, které překročily stadium rozvah, jsou např. severoamerická NAFTA, celopacifická Hospodářská rada zemí Asie a Pacifiku APEC, jihoamerický MERCOSUR, východoevropská CEFTA či ruská snaha spojit trosky hospodářských vazeb v SNS.

Lidé v objetí techniky

Zatímco technický pokrok postupoval neobyčejně rychle novými směry, na sobě samých lidé změnili několik módních stylů.

Muži oproti předešlým desetiletím dloužili vlasy, ženy krátily sukně a dohromady délku společného manželství. Vznikla nová špičková díla umění všeho druhu, opravňující 20. století pokládat za věk nijak kulturně zaostalý. V hudbě se od šedesátých let usadila elektřina, objevily se další žánry a musika se stala jedním z nejmocnějších průmyslových odvětví: hudba přestala být masově díky rozvoji elektroniky zážitkem, stala se doprovodnou součástí každodenního života.

Řada vynálezů přispěla k intensivní globalisaci a vyrovnávání rozdílů. Tak vynález klimatisace/air condition Američana Willise Havilanda Carriera (zemřel 1950), patentovaný roku 1902 a roku 1928 v Texasu poprvé instalován v soukromém domě, učinil i subtropické a tropické oblasti obyvatzelné pro "seveřany". Nápad zintensivnil migraci populací a umožnil horkým krajům přiblížit se v pracovních výkonech studeným. 

Život se stal celkově materiálně bezpečnější. Lidé v průběhu století díky technice zpohodlněli. Zmizela řada historických epidemických chorob, zato celé oblasti tropické Afriky zamořila choroba AIDS, která se jako děsivá hrozba společenských excesů rozšířila v podstatě po celém světě.

Sociální programy nebo přímo ústavou vymezené sociální státy západní Evropy zbavily většinu proletářů existenčního strachu (srov. skandinávské státy, Německo, Rakousko a Nizozemí). Nedělní promenádní koncerty a vycházky do přírody (obvykle pod egidou nějaké národovecké a socialistické instituce) ze začátku století nahradilo na konci dvacátého věku domácí vysedávání u televisních obrazovek.

Nastoupil konsumismus, proletářská napodobenina života feudální a finanční elity. Fenomén televise se stal natolik dominantní v kultuře a kulturnosti, že druhá polovina století bývá označována (kromě jiného) za věk televisní. Pohoda povalování před obrazovkami v zajetí jídla, přeslazených limonád a piva vytlačila pohyb.

Tloušťka, obesita, bývalá odjakživa součástí nákladného života nejvyšších společenských vrstev. Platívalo, že blahobyt dělá tloušťku a chudoba že dávala prostému lidu štíhlou postavu. Sociální státy 20. století přivodily revoluční změnu: proletáři jsou tlustí, neboť hojnost jídla je pro ně znamením blahobytu, střední vrstva a bohatci naopak prahnou po štíhlých postavách. Nejkřiklavější výkladní skříní obesity byly s koncem století Spojené státy.

Šířila se medialisace osobních prožitků a presentace nicotností zatlačující do pozadí podstatné informace. V 60. letech přišla vlna soucítění s jakýmikoli menšinami a tendence je zvýhodňovat oproti celku. Nejen v politice, ale přímo ve školství, v sociální sféře se prosadil názor, že nepatřit k většinovému chování je normální a většina se tomu musí přizpůsobit, jakoby platit z svůj hřích, že mezi slabší nepatří. Zvýhodňování menšin se stalo v řadě oborů snadným způsobem obživy, čemuž rovněž nikdy v dějinách nebylo.

V humanitních vědách se začaly  koncem století recyklovat zjištění starší než jedna generace a činit je společně se zpochybněním předešlých zjištění za nový, odměnyhodný objev. Grantový systém odměňování vědců a kongresová turistika začaly ovlivňovat jejich seriosnost.

Generace konce dvacátého věku byly posedlé současností, svým okamžikem, touhou vědět, co se právě děje a nehledět, proč se to děje a kam to povede. Posedlost blahobytem bez zájmu o risika nákladů, starost o to vypadat teď hned dobře a bezstarostně a spláchnout výmluvami, lžmi a lstmi všechno, co by současnost očerňovalo, tupilo a ničilo představu o úspěchu. Platí to o osobním životě, businessu a politice. Slova o zítřcích vlastního rodu a země se stala pouhou lstí (budoucností ostatně nikdy předtím lidstvo neargumentovalo ani nemanipulovalo).

Obdobně jako v dobách antického polytheismu se herci a sportovci stali váženou součástí společnosti. I tento jev Evropa exportovala do celého světa. Sport a umění se za studené války přeměnily v prostředek propagace a důležitou formu konfrontace a presentace úspěchů hlavně u zemí, jejichž jména dosud do celosvětového povědomí nevstoupila.

Obnovené olympijské hry se v závěrečných desetiletích odcházejícího století změnily ve velkolepou, prestižní a výdělečnou podívanou a stejnému osudu neunikly ani vrcholové turnaje a soutěže fotbalu, sportu dvacátého věku číslo jedna.

Filmové umění bylo po celé století masovou „kulturou“ a od svého rozšíření na začátku věku do jeho konce prošlo velkými proměnami. V posledních desetiletích umělecká kriteria, jak se tvrdívalo, ustupovala komerčním cílům. Hrdinové příběhů zhrubli, mezi hlavními rolemi zdomácněli ideály násilí a bezpráví, čímž mj. filmařský průmysl přispěl k šíření kultu síly, hrubé moci a kriminality, jimiž kompensovali v Evropě a v Americe společenskou druhokolejnost především příslušníci neevropských etnik a migranti.

Filmové plátno a televise vytlačily z rodin a života dospívající mládeže četbu, která se stala svým způsobem předmětem intelektuálního luxusu. Pro široké vrstvy jsou herci mnohdy v posici jakýchsi guruů, jimž impresáriové z komerčních důvodů zajišťují snadný pohyb v mediích. Postavení filmových a televisních hvězd upomíná na život u dvorů starověkých mocnářů, kde herci a herečky soupeřili o vliv s kleštěnci.

Všeobecné požadavky na vzdělanost paradoxně v průběhu století klesaly. Společenská atraktivnost spíše technických směrů a celková orientace na osobní úspěch (srov. obory právnické či účetně-řídící) oslabily úroveň humanitního vzdělání. Vzdělání, hlavně díky vyhraněně finanční orientaci Američanů a nových asijských metropolí, se začalo považovat za životní investici a podle toho k němu bylo i přistupováno. Objevily se prapodivné instituce udělující honosné certifikáty k jinak naprosto běžným a spíše rutinním činnostem (např. v administrativě či účetnictví nebo jazykové znalosti).

Především v Americe, v komunistických zemích a ve třetím světě degradovalo v druhé polovině století universitní vzdělání tak, že např. v řadě humanitních oborů nedosahovalo úrovně gymnasiálních maturit z první poloviny věku. Prohlubovala se propast mezi průměrným a špičkovým vzděláním, což umožňovalo v průmyslových státech novou proletarisaci větší části námezdně pracujících, takto snadno přístupné jakékoli mediální kampani. V honbě za tituly, resp. za všelijakými oborovými oprávněními, upadal pojem universita či akademie. Jsou vojenské akademie, policejní, ale také university veterinární či chemické...

Rychlost šíření informací mnohonásobně převýšila možnosti telegrafu a fotografie a politika zprostředkovávaná sdělovacími prostředky se stala jednou z nejvýraznějších forem bojů, svedených ve studené válce. Práce s informacemi, jejich selekce a okamžik šíření se v tomto století totiž staly nejzákladnějším způsobem prosazení politického a ekonomického záměru.

Vzrůstající životní úroveň v průmyslových státech světa dala zrod další podnikatelské branži, turistice. Mnoho národních ekonomik je přímo závislých na ziscích z tohoto odvětví, které ale tvoří důležitou součást příjmů i v těch nejrozvinutějších státech (Rakousko, Itálie).

Turistika se stala jednou ze základních proletářských zábav. Vzbuzuje dojem nekonvenčního poznávání nebo dokonce poznání cizích krajin a lidí. Jestliže v první polovině století převládala vnitřní turistika a nákladnější pobyty u severního Středomoří (Francie, Itálie), v posledních desetiletích věku se rozšířilo cestování za mořem a sluncem po celém Středomoří, do karibské oblasti, do Indického oceánu (Seychelly, Maledivy), do jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie) nebo do černé Afriky (Gambie, Keňa, jih Afriky).

Největšími turisty a největšími utráceči v cizině se stali Němci, Američané a Japonci. Turistické reservace v chudých zemích často ovšem naplňují zcela opačný účel: turisté provokují již svou přítomností a nechtěně radikalisují místní sociální a náboženské revolucionáře (srov. islamisty v Egyptě a v zemích Maghrebu).

Od 80. let získávali Francouzi, Němci, Holanďané a Britové šanci být turistou v orientu u sebe doma. Rychle totiž rostlo muslimské přistěhovalectví spojené s jeho vysokou porodností a s plíživou islamisací západní Evropy podporované širokou škálou lidí živících se politikou.

Individualisace ve společnosti a korupce

Evropský svět v druhé polovině 20. století doznal i několika hodnotových změn.
V osobním životě se začala všeobecně akcentovat orientace na osobní úspěch při současném zneužití jakéhokoli společenského závazku. Například členství v politických stranách (spolcích apod.) se ve druhé polovině století stalo spíše pragmatickým prostředkem k naplnění tužeb, kterým se v první polovině století ještě říkalo maloměšťácké.

Obecně lze říci, že společenský život se odideologisoval a je mimo jiné pozoruhodné, že právě členové velkých a silných extremistických stran (komunisté) jsou dnes ve světě často hlasitými ekonomickými liberály a místně i garanty svérázného přechodu systému reálného socialismu na systém volné soutěže (ovšemže plně pod státní/partajní kontrolou; rozumí se po pádu berlínské zdi, nebo v komunistické Číně či Vietnamu).

S koncem dvacátého věku byl spojen i ústup autority staré rodové a finanční šlechty. Osudy britské královské rodiny v devadesátých letech se dostaly do stejného bulvárního prachu jako například příběhy ze života a konání arrivistů typu Murdoch či Trumpová.

Na rozdíl od začátku století na jeho konci se rovněž ztrácela autorita státní byrokracie, ozbrojených a bezpečnostních složek (důstojník nebo policista už nebyl tak výhodná „partie“ na provdání dcery, někde dokonce svým způsobem ostuda).

V celém světě se pod tlakem vysokých finančních kruhů začaly probírat dokonalejší politické a právní kontrolní mechanismy proti celosvětově rozšířené korupci, finanční malversaci a proti propojení světa organisovaného zločinu se špičkami politickými.

Západní politici a učitelé politologie v duchu jakéhosi misionářství neustále vnucovali dalekým zemím evropský parlamentarismus a Američané byli "exportem" demokracie až posedlí: generace na přelomu 20. a 21. století věřily, že Spojené státy jsou předurčeny ke spáse světa a že jsou "v dějinách nezastupitelné" (ministryně zahraničí Madeleine Allbrightová).

Díky spíše nemajetnosti většiny politiků se přijímání „drobné pozornosti“ ze strany lobbujících koncernů či zločineckých skupin stalo v podstatě společenskou normou. Úplatky firem politikům a úředníkům při získávání státních zakázek se staly životním stylem světa politiky a velkého byznysu. Korupce se postupně šířila po planetě především ze zemí s latinskou kulturou, a to rychlostí, s jakou se tento svět zapojoval do celosvětové ekonomiky, eventuálně s jakou se přistěhovalci začleňovali do starých struktur severní části Evropy i Ameriky.

Politici se v posledních desetiletích dosti úspěšně zbavovali svého základního společenského poslání a v mnohých velkých demokraciích (Severní Amerika, západní Evropa) se zčásti stali jakýmisi zaměstnanci parlamentní demokracie. Protože tak přišli o charisma volby k poslání, stal se namísto politického programu voličsky rozhodující mediální šarm. Z politiky zmizeli koncem století „visionáři“ a s nimi vůle v parlamentech předkládat jasně formulované návrhy a představy, jichž si většina společnosti nedokáže nebo nechce všimnout.

V průběhu století se snižoval věk lidí vstupujících do politiky i výše volební hranice. Zlomem byla šedesátá a začátek sedmdesátých let, roky protestu proti starému pojetí rodiny, vzdělání a společnosti vůbec. Navazoval neustálý tlak radikálních společenských a ekologických organisací, vedený mnohdy stejným směrem. V měšťácké politice se nezřídka stává, že mladostí politiků trpí solidnost politiky celé. Nikdy v historii nebyl společenský život tak mladý: mládí se stalo kultem. Evropská "mladá" populace přitom soustavně stárla (v roce 2015 například ve Švýcarsku poprvé podle zjištění institutu Avenir Suisse slavilo více lidí 65. než 20. narozeniny).

Organisovaný zločin na jedné a převládající extremisticky liberální úvaha na straně druhé, že každé násilí je omluvitelné a právně obhájitelné, způsobily, že se ztrátou citu pro míru hodnocených věcí a událostí se do tradičních demokracií vkradl duch absolutního právnického zpochybňování.

Je to vlastně obdoba fundamentalistických náboženských požadavků, operujících ve společnosti smrtelných s absolutními kriterii. Díky ochotě advokátů a jejich lobby procedurálně protahovat vědomě neobhajitelné se posílila sebedůvěra nemravných jedinců v osobní nepostižitelnost.

Ze státu právního se v západním světě místy stal stát právnický, kde společensky okrajové skupiny a jedinci diktují „normativnímu“ celku. Ten si následně vytvořil obrannou ideologii chápání špatnosti a zla, tzv. positivní chování (srov. Spojené státy s hlubokými ethnickými problémy, s postavením různých náboženských a sexisticky orientovaných skupin apod.).

V posledním desetiletí už je například těžké rozlišit, které korupční způsoby politiků a byrokratů, zda ty unijní v Bruselu nebo na březích vltavských, jsou společensky přijatelnější či odpudivější. Jisté je ale jedno: často po roce 1990 směřoval zločin nikoli z východu na západ, ale ze západu na východ.

Proces praní špinavých peněz je dvouproudový, pašování drog je jednosměrné a stejně jednosměrné jsou v podstatě finanční spekulace při privatisaci a některých investicích do nově otevřeného prostoru.

Z obecně etického hlediska lze v těchto souvislostech konstatovat, že vítězům studené války se podařilo na východ exportovat lidsky často velmi podřadný materiál a manýry. Postoje a rozhodnutí bruselských eurokratů byla ve vztahu k exkomunistickým státům mnohdy nepochopitelná. Jsou to však postoje vítězů, což je o to trpčí, o co méně západ zná poměry v exsovětském bloku.

Všeobecně totiž v západním světě převládá naprostý nezájem a lhostejnost k tradičně tak vzdáleným zemím, které po tisíciletí nesrovnatelně více braly, než samy civilisačně rozdávaly...
Století naplnění ženských práv
Společenské a technické předpoklady uvolnily stará, nábožensky vázaná pouta rodinná.
Zásadním způsobem se v evropském kulturním okruhu, především v jeho germánské části, změnilo postavení žen a jejich zrovnoprávnění ve společnosti. Vždyť ještě na začátku století neměla většina evropských států pro ženy ani volební právo.

Dnes sice nalezneme jen tři panovnice mezi čtyřmi desítkami korunovaných hlav na světě, zato se ženy od šedesátých let stávají volenými hlavami států i vlád, a to i v takových zemích, kde nemají šanci obecně dosahovat rovnopráví s muži (srov. Pákistán, Bangladéš či Indii, ale i Turecko, Cejlon, Argentinu. Pákistánská předsedkyně vlády Bénazír Bhutto se v roce 1990 dokonce stala první ženou v historii, která během svého úřadování porodila - a byla to dcera).

Ve skandinávských státech a v Německu musejí partajní gremia a kandidátky obsahovat minimálně 40 procent zastoupení žen, což tím pádem platí i pro zastupitelské instituce. Některé směry křesťanství šly již tak daleko, že ženy volí do čelných liturgických funkcí (Anglie, Skandinávie, severní Německo). I v nejkonservativnější zemi Evropy, ve Švýcarsku, kde se ženám dostalo volebního práva až v roce 1971 (když referendum v roce 1960 bylo ještě zamítavé), se už žena dostala mezi ministry.

Letos tomu přitom bude teprve deset let, co mají Švýcarky plnou rovnocennost práv a povinností v majetkoprávních otázkách (na druhou stranu má Švýcarsko nejvyšší poměr počtu cizinců vůči "domorodcům" v Evropě - 15 procent a každý třetí zaměstnanec není občanem konfederace).

Evropský rekord konservatismu v ženských právech však nesmazatelně drží Lichtenštejnsko. V tomto alpském knížectví obdržely ženy volební právo až roku 1984, nikoli však ve všech místních obcích. Zbývající tři obce z jedenácti se připojily až o dva roky později.

Především v anglosaském světě začaly feministky děsit patriarchální planetu visemi nikoli rovnosti ženy a muže, ale návratu k eneolitickému matriarchátu. Vedle různých eko-skupin, které na nadnárodním základě od sedmdesátých let ostře vystupovaly proti příčinám ekologických katastrof, patří feministky mezi nejradikálnější neozbrojené zájmové skupiny na světě. Požadavek obnovení orgiastických kultů plodnosti zatím, díky bohům, hlasitě nezazněl. Zato se koncem století objevily první trendové náznaky rozmnožování nikoli sexem, ale pomocí umělého oplodnění zdůvodňované snahou po minimalisaci chorob dítěte a maximalisací jeho intelektuálních schopností.

Nelze však konstatovat, že by zastupitelské kvóty žen ve volených orgánech ve Skandinávii či v Německu zároveň přinesly nějakou viditelnou změnu...
V ovzduší uvolňování náboženských tabu vůči ženám je na konci století vedena silná kampaň proti interrupcím, dokonce proti kondomům apod., tzn. proti právu ženy rozhodovat o svém budoucím životu.

Největšími odpůrci takto regulované natality jsou především dogmatické monotheismy, a to hlavně katolické křesťanství, některé „letniční“ křesťanské americké sekty a islamisté. Proti právu ženy rozhodovat o budoucím životě zatím výrazně nevystoupili judaisté, hinduisté a buddhisté.

V Evropě se uvolnila bigotní náboženská rodinná dogmata a v průmyslově vyspělých zemích se šíří osamělý způsob života mužů i žen, bez rodinných závazků. Materiální ctižádostivost je kompensována „nevyváženým“ citovým životem, především ale nevázaným sexem, čemuž bylo ještě na začátku století opačně.

V Evropě poprvé na konci století ubývalo obyvatelstva, ačkoli byl půl století mír. Poprvé také nebyl problém populaci uživit a vyrábět pro ně více. Naopak, nastala nadvýroba a poprvé se lidstvo orientovalo na kvalitu, nikoli kvantitu.

Průmysl s láskou a nabídky pornobranže dosáhly na konci století takové oblíbenosti, že se staly stejně přístupné, jako např. tabákové výrobky či alkohol. Na začátku osmdesátých let byla záhadně po světě rozšířena smrtelná a dosud nevyléčitelná nemoc AIDS, především v černé Africe.

V západním světě se postupně měnil i vztah k homosexualitě a v řadě zemí se tolerance vůči společnému životu dvou lidí stejného pohlaví odrazil i v nově přijatých právních normách zrovnoprávňující homosexuály.

Důsledkem všech těchto myšlenkových a ekonomických změn se stalo to, že řada hospodářsky vyspělých evropských států začala ve druhé polovině století vymírat a doplňování jejich populací se děje již jen na základě migračním, příchodem většinou mimoevropských přistěhovalců.

Ženská část západního světa nebyla ještě nikdy tolik vzdělaná. Ve školách vykazovala děvčata lepší výsledky než kluci a na vysokých školách ženy převládly. Do nového tisíciletí vstoupily ženy zřejmě intelektuálně „silnější“ než muži, kterým možná hrozí posice ekonomicky slabších na hlídání dětí...

To vše vedlo k postupné recidivě rasově vyhraněných názorů a k násilnostem k migračním novousedlíkům, mnohdy kvůli nevyvážené sociální politice státních podpor vůči migrantům a místnímu evropskému obyvatelstvu, postiženému zvýšenou nezaměstnaností (styk dvou kultur, „civilisací“, se až dosud děl prostřednictvím válek, nikoli ekonomických migracích „za lepším“).

Jsou však i místa na planetě, která by se raději obyvatelstva zbavily. Tak japonští ekonomové by chtěli své pensisty vyvést mimo zemi, nejlépe do tichomořských ostrovních států. Odchod aktivně činného obyvatelstva z ostrova zase podporuje vládní program Mauritia. Např. v roce 1983 mauritijská vláda nabídla Spojenému království poskytnutí kolonistů na práci na Falklandech.

Zcela novým sociálním celosvětovým jevem se stala od konce 60. let konsumace silně omamných látek, drog, jejich výroba a obchod s nimi. Původně okrajový fenomen se v průběhu dalších desetiletí stal pro své silné destrukční vyústění jedním z hlavních problémů západní civilisace. Produkce a distribuce drog vedly ke vzniku zločineckých struktur po celé planetě, proti nimž zatím politici nenašli účinný obranný mechanismus.

Naopak: zisky z obchodu s drogami otevřely světu zločinu mezi politiky, do policejních kanceláří i do nejvyšších vládních orgánů (Kolumbie, Bahamy, Panama, Turecko). Řada latinoamerických levičáckých gueril (Kolumbie, Peru) se v téže době financovala obchodem s drogami, stejně jako nacionalistické, secesionistické či komunistické skupiny v Asii (Barma, Thajsko, Kambodža).

Národní a náboženské posuny
S uvolněním církevních vazeb vzrostla náboženská skepse a na místo náboženských visí a dogmat nastupuje pověrčivost. Především katolický kult v zemích Třetího světa se stal pestrou eklektickou snůškou starých domorodých praktik s křesťanskou věroukou (srov. Brazílie, karibské ostrovy či některé církve v anglosaském světě). V podstatě ušetřen zůstal dogmatický svět islámu, hinduismu či buddhismus. Ten se stal módním náboženským směrem generace šedesátých let, a to opět především v anglosaském světě, ale výrazněji nepronikl.

Celkové rozšíření obzorů a spekulativnost poválečné generace navodila atmosféru odinstitucionalisování náboženství v Evropě a vytvořil se prostor pro návrat polytheismu.

Liberálnost řady křesťanských theologů vnesla do církví moment pochybnosti a spekulace, což je pro jejich struktury zhoubné. Množí se počty věřících, kteří ke své víře dogmatickou a nedemokraticky řízenou organisaci církve nepotřebují a ani ji nevyhledávají. Zatímco počty „organisovaných“ věřících klesají, podle údajů Vatikánu mírně rostou počty kněží. V roce 1996 jich měla katolická církev po celém světě 404 750, což bylo o 289 více, než rok předtím (biskupů bylo 4224 a Vatikán udržoval diplomatické styky se 162 zeměmi světa).

Kupodivu stejně, jako pozvolna opouštějí věřící katolíci a protestanti své církve, snižují se i počty členů velkých všelidových politických stran - ještě v první polovině století bylo partajnictví pojímáno stejně bigotně, jako přináležitost k některé z křesťanských náboženských obcí.

Díky občanské toleranci v Západní Evropě a Americe vůči politicky a nábožensky jinak smýšlejícím mohou se zde po tragedii třicátých a čtyřicátých let v klidu rozvíjet judaismus a nejnověji buddhismus a islám. Je možné, že recese náboženské zanícenosti a hlad po tradicích při trvající potřebě určitého kultu povedou k návratu některých forem polytheismu (náboženství olympské nebo tzv. pohanská náboženství Slovanů, Germánů či Keltů). Politická a náboženská hravost vnuků však už není tak společensky směrodatná jako kdysi jejich evropských dědů.

Poněkud jiná situace je na Balkánu a v zemích bývalého Sovětského svazu, kde úpadek komunistické moci s sebou přivedl renesanci křesťanského pravoslaví (srov. Rusko, Ukrajina, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko). Na exponovaných hranicích s oblastmi a zeměmi islámskými je tradiční nevraživost obou náboženství snadným ideologickým prostředkem pro místní politiky, resp. se může stát součástí mocenských her, usnadňujících opětovné proniknutí do historicky závislých oblastí (srov. historické nepřátelství Řecka a Turecka, ač jsou oba státy v NATO; srov. dále Bosnu a Kosovo na Balkáně nebo turecké a íránské ambice v kavkazském a středoasijském regionu).

Přesto i v mateřské zemi pravoslaví, v Řecku, došlo v posledních dvou desetiletích k posunu: v roce 1982 byl Řekům poprvé od dob přijetí křesťanství povolen občanský sňatek a letos i občanský pohřeb.

Začátek století byl ve znamení nacionalistických emocí. K jejich útlumu došlo hlavně získáním hrůzného mementa z druhé světové války z toho, kam až může dojít v jádru intelektuálně neškodná romantická myšlenka nedílnosti a specifičnosti národa, dovršená systematickou genocidou jednoho etnika, překračující všechny známé historické dimense (srov. náboženská vyvražďování nepřátel Aššuru, římský způsob pacifikace, mongolské nájezdy či vyhlazení Indiánů, nebo z jiných důvodů např. likvidace Ukrajinců či Kambodžanů).

Národovectví ze státní politiky Západní Evropy zmizelo. Byly utlumeny „národní“ způsoby chápání kulturního prostředí a nastoupilo vědomí celoevropských souvislostí. Zvláštním způsobem zneužití tohoto jevu byl tzv. proletářský internacionalismus u těch národních komunit, které byly nebo se dostaly pod nadvládu komunistů (sovětský blok, Jugoslávie, Čína, srov. Tibet, Indočína).

Současně s konfliktem modelů parlamentních demokracií a reálného socialismu a v boji o získávání nových surovinových zdrojů přinášel technický pokrok do mimoevropských zemí uvolnění místních tradičních společenských vazeb a náboženské rigorosity, např. v zemích islámu. Společenské proměny byly však natolik rychlé a povrchní, že s koncem století přišly „fundamentalistické“ reakce islamistů a obrození náboženských norem (srov. Írán, Egypt, Afghánistán, Alžírsko či Súdán).

Islám se tak nyní, po rozpadu Sovětského svazu, opět po tisíci letech dostal do stadia nové expanse, zatím brzděné protichůdnými zájmy státními. Výhledově při zachování stávajícího trendu se islámský radikalismus stane otázkou vnitřní bezpečnosti evropských středomořských států a neodmyslitelným nástrojem expansionistických extremistů islámského světa od zemí Sahelu po Indonésii.
Konec konfrontací v západní Evropě
Národní mentalita evropských lidí se měnila pomalu a jejich „europeisace“ se projevila zatím jen vnějšími konsumními změnami. Jedinou novou kvalitu dokázali, či přesněji řečeno, k tomu byli donuceni, v sobě vytvořit Němci. Stát a lidé zdeptaní prohranou válkou vybudovali v rozmezí necelých dvou generací stát, který se stal pilířem evropské demokracie a vzorem pro exkomunistické země evropského Východu.

Němci odložili vypjatý šovinismus a dokázali se zbavit letitých předsudků vůči svým sousedům, aniž totéž mohli očekávat od druhých. Státní usmíření s Francií a se zeměmi tzv. Beneluxu se na začátku Studené války stalo základem nastupující evropské integrace.

Přes svou složitost a otevřenost se vztahy v Západní Evropě staly zcela jedinečným vzorem státních a občanských usmíření na základě pocitu civilisační sounáležitosti, solidarity, politické a náboženské shovívavosti. Ani takovou skutečnost lidstvo dosud nepoznalo - ač to zní paradoxně, je tomu tak pouze díky studené válce a jejím nukleárním výhrůžkám.

Spojený německý stát bude muset obstát v tvrdé zkoušce: na konci století, stejně jako na jeho začátku, je opět ústřední politickou a hospodářskou mocností Evropy. Na rozdíl od dob před oběma světovými válkami tohoto století se však na jeho konci neřeší otázka míry hegemonie nad ostatními, ale míry evropské integrace. A to je kardinální rozdíl, který z německé otázky dělá podstatnou součást celého dlouhého integračního procesu v Evropě.

Rozpad velkých říší
V průběhu celého století prodělali myšlenkový vývoj v mocenských postojích i občané tří generací dalších evropských a neevropských států. Rychlým vzestupem prošlo Japonsko, které v polovině století vojensky zničeno (mj. za prvního bojového použití nukleární zbraně v historii lidstva), se od konce šedesátých let zařadilo zpět mezi velmoci, tentokrát hospodářské. Vítězství admirála Toga v námořní bitvě s Rusy v průlivu Cušima roku 1905 byl prvním vítězstvím třetího světa nad Evropany a kolonialisty.

Spojenému království, Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku a Portugalsku se po druhé světové válce v rozmezí třiceti let definitivně rozpadly koloniální říše. Zanikla největší říše všech dob, britská, a to rychleji než její starší habsburská konkurence Karla V. (zemřel 1558). Král Jiří V. (vládl 1910 - 1936) byl z tohoto hlediska unikátním, ale určitě i smutným panovníkem. Byl totiž nominálním vládcem nad nejlidnatější říší v dějinách lidstva a zároveň ke konci vlády zažil její rychlý rozpad, jemuž musel přihlížet i syn Jiří VI.

Vnučka Alžběta II., o níž sice tradice praví, že je jediným vladařem v historii, který večer vylezl na strom jako princ, aby ráno slezl jako král (hotelový objekt v Keni), pak už jen zažila dokonání naprostého rozpadu impéria. Sama nakonec nominálně vládla svazku zemí ani ne v rozsahu začátku éry hannoverské dynastie z kraje 18. století.

Ještě rychleji se rozpadl Sovětský svaz, který sice nezdědil po carské Ruské říši celé území (přišel o Finsko, Polsko a Moldávii), ale i po odchodu jednotlivých tzv. svazových republik na začátku devadesátých let zůstala Ruská federace 89 územních celků (z toho 21 republik) stále ještě plošně největším státem světa, kterým ostatně Rusko bylo už na konci 17. století.

Nikdy v posledních více než 250 letech, stejně jako v případě Británie a dalších „postižených“, nebyl územní rozsah Ruska tak malý. Z tohoto hlediska lze dvacáté století nazvat mj. pravým opakem označení století předešlého, érou dekolonisační.

V prvním dvacetiletí odcházejícího věku se rozpadly dvě tradiční rivalitní středo- a východoevropské říše, habsburská a otomanská. Jejich místa zaujaly menší národní státní útvary, které koncem století prošly dalším štěpným procesem, opět na národním základu (Československo, Jugoslávie).

Zatímco vlastní Rakousko územních ztrát nezaznamenalo (srov. ale sporné Jižní Tyroly, na něž však nárok ze strany Vídně nebyl nikdy oficiálně činěn), plocha Maďarska (Uher) se po první světové válce zmenšila o dvě třetiny historického území, což je v historii evropského novověku situace ojedinělá. Vnitřní stabilitě Maďarska věnují velmoci mnoho pozornosti, neboť její porušení okamžitě ohrožuje klid v celém karpatském regionu (Slovensko, Rumunsko).

Po krachu sovětské moci ve východní části střední Evropy začaly všechny státy, které prostor zaplňují, usilovat o připojení k západoevropskému integračnímu systému a k atlantické obranné organisaci pod hegemonií Spojených států. Pochopitelná opatrnost vůči nedávnému studenoválečnickému nukleárnímu protivníku je však dosud ve všech rozhodnutích převažující - Amerika vyčkává na další vnitropolitický vývoj v těchto zemích a hledá odvahu k rozhodujícímu obsazení prostoru.

Na národním principu se v podstatě rozpadla i otomanská říše. Turci přišli kromě malého předmostí o všechny balkánské državy a o arabské země, kterých nabyly nejpozději v 16. století. Stejně jako v případě bývalé habsburské střední Evropy i anatolský stát Turků se stal na dlouhá léta spíše prostorem velmocenských zájmů, než aby dokázal vyvinout větší vnější tlaky.

Turecko se však nezúčastnilo druhé světové války a svou posici postupně restituovalo do úctu vzbuzující podoby, když v sedmdesátých letech nerušeně dokázalo rozdělit Kypr. Co do počtu stálých vojáků ve zbrani má Turecko nejsilnější „evropskou“ armádu, bez jejíhož souhlasu ostatně by ani nefungoval vnitropolitický život.

V poslední době se laicisovaná armáda stává dokonce garantem pro uchování demokratické ústavy země před reformními snahami islamistů. Doma turecké vlády systematicky likvidují autonomní snahy svých Kurdů, když arménskou otázku na území dnešního Turecka v podstatě vyřešila genocida v průběhu první světové války - bylo vyvražděno na 1,5 milionu Arménů.

Se změnami na Kavkaze a ve Střední Asii je evidentní zájem Ankary angažovat se v oblastech, v kterýc žijí turkické národy a které byly určitou část dějin pod vládou Porty. Z Turecka se koncem století stává opět nadregionální mocnost. Jeho soupeřem na východě je dnes theokratický Írán, tradiční mocnost středoasijské a kavkazské oblasti.
Ústup monarchií
Jedním z politologicky nejpozoruhodnějším fenoménem dvacátého století byl hromadný zánik monarchií. Ještě v první polovině věku měla většina státních útvarů v Evropě v čele korunovanou hlavu. To se změnilo hlavně po druhé světové válce a v mimoevropském světě v sedmdesátých letech.

První republikánský převrat odstranil v Evropě monarchii v Portugalsku již v roce 1910. V důsledku vnitřního převratu zanikly na samém konci první světové války odvěké monarchie na území Německa a Rakouska, v Rusku s revolucí o rok dříve, v Turecku roku 1924. V meziválečném období existovalo v Andoře efemérní království bělogvardějského uprchlíka Borise I. V červenci 1934 generální stavy andorské zvolili králem Borise Michajloviče Skosyreva (Skossyreff) a po čtrnácti dnech si pro něj přišli španělští policisté. Svůj pověstmi opředený život završil roku 1989 ve falckorýnském Boppardu (byl-li to vůbec on).

Jako důsledek Druhé světové války nahradila volená hlava státu dědičného monarchu v Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii, Albánii a v Bulharsku, v sedmdesátých letech zanikla monarchie v Řecku. V Evropě tak zůstalo již jenom deset zemí s korunovanou hlavou v čele.

V Asii první zanikla monarchie roku 1911 v Říši středu/Číně, v zemi s nejstaršími nepřetržitými suverénními státními dějinami v historii lidstva. O rok dříve zaniklo japonskou okupací staré království korejské. Po zániku Britské Indie se nástupnické státy staly po krátkém období tzv. dominií (kdy nominální hlavou zůstával britský panovník) republikami (Pákistán, Indie, Barma, Cejlon, později v sedmdesátých letech po krvavé válce Bangladéš).

V Indočíně zanikly ve složitých mocenských střetech studené války (srov. vietnamskou válku) monarchie ve Vietnamu v padesátých letech, v Laosu a v Kambodži o dvacet let později, takže v regionu zůstalo královstvím Thajsko, Kambodža, a malajská část Malajsie a Brunej.

Na konci padesátých let byla odstraněna královláda v Iráku, v šedesátých letech byla nastolena republika v Jemenu, v sedmdesátých letech pak skončilo tisícileté trvání monarchie v Etiopii a v Afghánistánu a o něco později dva a půl tisíc let trvající perská královláda v Íránu.

S koncem druhé světové války byla v Japonsku zbavena božství nejstarší panující dynastie světa. Kuriositou byla v 70. letech existence Středoafrického císařství jednoho bývalého domorodého poddůstojníka francouzské armády, po jeho sesazení prostého důchodce Bokassy I. Roku 1974 byl komunisty sesazen poslední z etiopských císařů Hailé Selassié I.

Poslední zaniklou monarchií, tentokrát ale odúmrtí v roce 1976, byl konec královlády na Západní Samoy. Na světě tak zůstalo na čtyřicet více či méně suverénních korunovaných hlav, naprostá většina z nich panuje v islámských zemích. Někdy též korunovaná hlava, jako osoba volená, zastává presidentský úřad (Spojené emiráty, Malajsie).

Tak je tomu např. mezi vládci Spojených arabských emírátů, kde jeden z nich bývá volen za presidenta, představitele federace, a krátce v šedesátých letech tomu tak bylo v Ugandě, kde bugandský král Mtesa II. byl současně presidentem tehdejší federativní republiky (musel však do exilu, kde se po třech letech v Londýně upil k smrti; jeho syn Ronald Mwenda Mteti II. se roku 2004 mohl na otcovský trůn bugandského kabaka vrátit). Zvláštní posici ve výčtu monarchií zaujímá Saúdská Arábie, státní útvar ustanovený teprve roku 1932, v němž do dnešních dnů vládnou pouze synové sjednotitele-zakladatele Abdalazíze ibn Saúda (zemřel roku 1953). Zjev to je v historii ojedinělý. Srov. v indické Magadě krátce vládnoucí dynastii Nandů, kde po otci vládlo osm jeho synů, viz v CSD rok 362 a 321.

Na západní polokouli (tak vzácné na korunované hlavy vůbec) se v tomto století žádný monarcha nenarodil. Obecně platí, že hlavně v Evropě je více ochotných příslušníků starých panovnických rodů, než potenciálních trůnů.
Zdánlivý klid a světová lhostejnost
Jak vidíme, všechny skutečnosti, uvedené v předcházejících částech seriálu, vykreslují odcházející století jako nesmírně pestré a antagonistické. Řada společenských dogmat vyvanula a člověk se mohl dostat díky technice „hned za svá humna“. Samozřejmě že ne každý a ne všude.
Jestliže na první polovinu století bývá nahlíženo jako na věk krutosti a šílenství, druhá půle bývá považována za éru stability. Mimo Evropu však bylo vybojováno a probíhá několik velmi krvavých mezinárodních i domácích válek, většina z nich jako důsledek Studené války velmocí.

V Evropě poklidný, neválečný, průběh Studené války, setrvalý hospodářský růst a měnící se kvantita životní úrovně vytvořily průměrnému občanovi klamný obraz zahraničněpolitické stability a pocitu „nesmírné blízkosti ke všem těm vzdáleným lidem kdesi tam v pralesích, na pampách, pouštích a ostrovech“.

Rozšíření módních hudebních žánrů přineslo spolu s toulavými literárními vzory dnešní střední generace zdání vzniku jakési celoplanetární civilisace, nějaké megakultury, jejíž základ mají tvořit euroamerické ekonomické a politické představy, odlehčené evropskými náboženskými a filosofickými pohledy a prošpikované podle nálady a míry etnické promíchanosti momenty z orientálních kultů.

Poválečná generace sice dokázala rozšířit cestovatelské radosti otců a dědů na společenskou normu znějící „na dovolenou mimo rodné hroudy a do pokud možno nejexotičtějších zemí“, nijak se ale při tom neodnárodnila. Jako vnější atributy své generace přinesla toleranci vůči cizímu způsobu života, přivedla do Evropy mimoevropské umělce a zavedla masovou konsumaci omamných drog, která se od konce šedesátých let stala osudovým doplňkem světové kriminality a osobní tragedií stejně jako o desetiletí později šíření HIV.

V ovzduší vnitřního klidu a s pocitem celosvětové stability žily i národy sovětského bloku. Že to byla občanská i státní stabilita jen zdánlivá, daná mocenským zařazením pod perutě jedné z nukleárních velmocí, ukázal vývoj od zlomového podzimu a zimy roku 1989/90.

Ačkoli zkoumáním a odhadem vývojových trendů se po desetiletí zabývaly na obou stranách zákopů Studené války početné vědecké teamy kremlinologů, badatelů-prognostiků z ústavů vědeckého marx-leninismu a vojáci s politiky, konec sovětského impéria zastihnul vítěze naprosto nepřipravené.

Západ neměl nachystanou systémovou podporu novým východoevropským demokraciím. Po počáteční euforii, jíž dokázalo využít pouze Německo k připojení bývalého sovětského satelitního státu na svém území, přešlapoval kolem rozšíření EU a NATO. Režimy, které přečkaly nebo se drobnou transformací dostaly k moci po skončení studené války ve státech sovětského bloku, je společné to, že se nelegitimovaly právem revolučním, ale dohodami s těmi, kteří moc předávali.

Což platí stejně např. pro Guayanu, Benin, Kongo, Mosambik, Etiopii, Čechii, Maďarsko, nebo Ázerbájdžán. Mnohdy si marx-leninisté předali moc po zavedení systému několika stran sami sobě, když si předtím (např. po občanských válkách) dali sněmovnami odhlasovat beztrestnost.

Konec studené války měl na straně poražených spíše charakter operetní přestávky, než systémové změny. Tzn., že všechny otázky a problémy, které válka za sebou nechala, se budou teprve řešit s další generaci - včetně event. vyrovnání se zločiny komunistů.

Institucionálně se západní svět nezměnil, protože na principech parlamentní demokracie není co měnit. Změnily se ale její základní kameny, politické strany. Od téměř náboženského zápalu všelidových stran z první poloviny století přecházeli partajní členové převážně nejmladších generací ke skepsi a šířily se protesty proti partajokracii, ovládání politiky a státní byrokracie partajními aparáty. Jestliže např. v Německu SPD měla v polovině 80. let na 920 tisíc členů, o deset let později to již bylo méně než 800 tisíc; stejný trend vládne v CDU).

V devadesátých letech se v žádném z exkomunistických států nové velké strany vůbec neobjevily. Za politologicky kuriosní platí skutečnost, že v např. v desetimilionové populaci českých zemí je nejsilnější partají strana s dvacetitisícovou členskou základnou, která vládne v koalici se stranami, z nichž jedna nemá více než tři tisíce členů.

Není ale tak zle, aby nebylo ještě hůř: na karibském Montserratu, který má 12 tisíc obyvatel, působí čtyři politické strany a jedna politicky aktivní odborová organisace, v Barmě se před pěti lety po obnovení činnosti stran ucházelo o místo v parlamentu na 160 partají (jako další kuriositu uveďme Vatikán, Bhútán, Nauru, Tuvalu či Tokelau, ale také monarchie Arabského poloostrova, kde pro změnu nemají politické strany žádné, a to ani v podzemí či exilu.

Transformací neprošly, ani z důvodů obtížnosti a krátkosti časového údobí nemohly projít, celoevropské instituce, které zatím fungují způsobem téměř ignorujícím existenci nových demokracií na východě.

Západoevropská veřejnost si dění v nových demokracií nevšímá, nemá na to čas, má vlastní žhavé problémy s vnitřní restrukturalisací. Sleduje dění v Rusku a krátce na Balkáně a tím pádem má pocit, že vnímá celý východ. Země východní Evropy ovšem byly pro Západoevropany v minulých staletích vesměs Drákulovými hrady, sídlem odpudivosti.

Umělecké originality z východu se vždy rychle nostrifikovaly na západě a doma pak působily kulturodárně. Hospodářské zájmy západu spočívaly vždy v dovozu surovin a potravin z východu a v exportu výrobků opačným směrem. Západ Evropy svým Východem vždy opovrhoval, nebo mu byl lhostejný.

Počet kulturních a hospodářských center na východě Evropy, směry učenců a umělců za vzděláním a za vzory z východu na západ, to vše jsou skutečnosti vypovídající o formách závislosti a z pohledu Západoevropanů snad i podřazenosti. Přitom u nich nešlo o standardisovaný pohled na Východ: jako asi pro řadu Čechů začíná Asie za Havlíčkovým Brodem a Třebovou, pro mnohé Evropany třeba už na Rýně.
Mocenské poměry se v posledním desetiletí tohoto století v Evropě i ve světě radikálně změnily.
Už s ukončením studené války nastoupilo lidstvo do nového století, byť o deset let dříve, než numericky skončí. Po uzavření této třetí světové války 20. století začalo lidstvo žít s minimálně dvěma novými jevy.

Protože zvítězil systém parlamentní demokracie, a to nejen ve východní Evropě, ale všude, kde se v uplynulých dvou desetiletích sovětské expanse uchytily režimy, aplikující různé obdoby reálného socialismu, bylo holdování vítězům nekrvavé: ethnická společenství nebyla odsouvána a přesouvána, naprostá většina místních politických přeměn byla poklidná a co je nejmarkantnější fenomén u poražených ve studené válce, moc staré, komunistické hierarchické elitní nomenklatury byla až na výjimky zachována díky aktivní účasti na všech hospodářských a politických proměnách.

Na rozdíl od konce fašistického šílenství nebyl nikde na světě (s výjimkou Albánie) za účast na zločinech totalitární moci z komunistů přímo souzen nikdo. Zároveň nedošlo, kromě rozpadu, k nijaké územní změně.

Druhým, zatím pro východoevropské politiky a politology stále ještě ne příliš vnímaným momentem, je to, že výsledek studené války překryl výsledky válek předešlých. Konkrétně versailleských a postupimských mírových konferencí.

Když krátce po skončení druhé světové války západní spojenci definitivně pochopili, že moc stalinského Sovětského svazu neúměrně vzrostla, bylo už pozdě: komunismus vládl v polovině Evropy a rychle se rozšiřoval dále. Proto především díky možnostem Spojených států byly v právě skončené válce poražené Německo a Japonsko proměněny ve spojence, z nichž se v průběhu dalších desetiletí staly nové velmoci ekonomické.

V Evropě se tak Německo stalo jedním z hlavních vítězů Studené války a svým způsobem z velké části dosáhlo anulování výsledků předešlých dvou světových válek (mezi šesticí, zakládající EHS, byl i další člen fašistické osy, Itálie).

Tato posice byla pak umocněna ještě o skutečnost, že při rozpadu sovětské moci se na východě Evropy a na Balkáně rozpadl stávající mocenský postupimský systém a vznikla pestrá síť národních států, oddělujících nynější Ruskou federaci od Evropy (srov. obnovení suverenity pobaltských republik, obnovení státní nezávislosti Ukrajiny, rozpad Československa a Jugoslávie).

Německo se v Evropě stalo strategickým spojencem USA číslo jedna - nikdy neopustilo linii atlantismu a jak tvrdil president Bill Clinton, co je v Evropě dobré pro Německo, je dobré i pro Ameriku.

Děje spojené s přetvářením a překonáváním dědictví bipolárnosti světa jsou důvodem pro to, proč je dnes celá Evropa neklidná a proč na rozdíl od časů studené války nastoupil dojem celkové planetární nestability. Jak jsme však v seriálu nastínili a jak budeme později dokladovat na dalších příkladech, byla během studené války řada tendencí a konfliktů „skryta“, hořela místně, bez zájmu velkých sdělovacích prostředků, eventuálně byla mocensky utlumována.

Války na území rozpadajícího se sovětského státu nebo na Balkáně toho jsou nejznámějšími příklady. O řadě konfliktů, které proběhly nebo probíhají stranou zájmu světových medií (např. dlouhé napětí ve Rwandě a Burundi před eklatantním vyústěním v 90. letech, války v Ugandě či v Barmě nebo Súdánu, boje Tuáregů v saharských státech atd.) lze říci, že na jejich budoucí eskalaci se podílela právě ona světová lhostejnost.

Za příklad mediální nezodpovědnosti a politické ostudy uveďme nedávný americký zásah v Somálsku (dvakrát v Libanonu, nebo v osmdesátých letech fiasko v Íránu) - ač spektakulární, klidu v zemi nepřidal a poměry nestabilisoval.

Nekontrolovatelným dědictvím z bojišť studené války je obrovské množství klasických střelných zbraní mezi lidmi, ozbrojené gangy v zemi, guerillové poměry. Ke statisícům padlých neustále přibývají tisíce a tisíce lidí zmrzačených výbuchem zákeřných min.

Hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu začaly nekontrolovatelně proudit do světa komponenty jaderných a jiných zbraní hromadného ničení. Mnoho bývalých sovětských vědců začalo pracovat pro vojenské programy jiných mocností, nebo islámských států.

Poprvé v historii byl svět v 80. a 90. letech konfrontován s obrázky dětí se samopalem v ruce, vycvičených k zabíjení (Kambodža, Angola). V letech 1995 - 1996 bylo odhadem na 250 tisíc dětí, a to i sedmiletých, nasazeno v boji ve 33 válečných konfliktech.
Nespokojené Spojené národy
Jedním z dalších důležitých jevů 20. století v politických vztazích byl vznik a činnost celosvětových mezistátních organisací (srov. o hospodářské a vojenské integraci v předcházejících částech seriálu).

V žádném případě nedošlo k vytvoření celosvětových výkonných center pro společenství národů s rozhodovací pravomocí, ale zcela určitě byly v důsledku velkých válek vytvořeny instituce, které by se zárodkem takových orgánů stát mohly.

Ve snaze vybudovat mírový systém mezinárodních garancí byla po První světové válce v roce 1920 založena Společnost národů, na které se nakonec podílelo 54 států planety. Byla plně pod kontrolou velmocí, k udržení míru nijak nepřispěla a pouze formálně přečkala druhou světovou válku.

Po ní byla proto nově založena Organisace spojených národů (OSN), původně ze zemí protifašistické koalice. Zakládajícími členy bylo 51 zemí, na konci století jsou jejími členy téměř všechny suverénní země světa (180), mezi nimiž má pět původních velmocí protifašistické koalice právo veta.

Třebaže v mnohých válečných konfliktech dokázala OSN účinně zasáhnout i pomocí společných ozbrojených, tzv. mírových sil (srov. korejskou válku, válku v Katanze, proti Iráku, jednotky např. na Kypru, v Palestině, Libanonu, v Salvádoru, na Balkáně, v Kambodži atd.), jádro činnosti spočívá v diplomatickém úsilí o překlenutí válečných hrozeb.

Již několik let funguje komise pro restrukturalisaci OSN, probírá se možnost rozšíření práv nových velmocí podle aktuální mezinárodněpolitické situace (srov. diskuse o začlenění Německa a Japonska mezi stálé členy Rady bezpečnosti a několika velkých států z třetího světa, jako např. Brazílie či Nigerie). Zatím ale jednala OSN spíše pouze jako prodloužená ruka velmocí, budící zdání skutečně skupinového rozhodnutí.

Přesto se díky převládajícímu úsilí západních velmocí o nekonfliktní řešení sporných otázek mezinárodněpolitických vztahů uchytila zásada, že slabší snadněji prosadí svou pravdu, než ten velký, jemuž z obavy o porušení rovnováhy v regionu zůstává už jen pocit převahy z vlastní shovívavosti, než převaha sama.

Obecně řečeno došlo v druhé polovině století k pozoruhodnému posunu pojetí velmocenského postavení, když této snahy o bezkonfliktnost (která souvisí se stejným úsilím ve vnitropolitických a společenských vztazích) a tolerantnost začaly menší státy zneužívat v prosazování svých požadavků způsobem, jaký by si před půl stoletím nedovolily.

Mnohdy byly mocnosti vzhledem ke svým vojenským potenciálům přímo vydírány. Srov. sleďové války Islandu se Spojeným královstvím a Norskem ze začátku osmdesátých let, argentinsko-britskou válku o Falklandy nebo různé formy terorismu (rukojmí) v blízkovýchodních konfliktech a naftové vydírání v sedmdesátých letech.

S touto zdrženlivostí ostře kontrastuje praxe velmocí v první polovině století, kdy se běžně provozovala tzv. politika dělových člunů. Rekordní počet použití této metody měly Spojené státy, které mnohdy i několikrát zasáhly v podstatě ve všech středoamerických státech a na některých antilských ostrovech (např. Nikaraguu nebo Haiti okupovaly USA dvě desítky let a v Hondurasu vojensky zasáhly celkem šestkrát).

Evropská vise pro 21. století

Jak už bylo řečeno, 1. ledna 2001 nevypukne žádný nový věk. S koncem studené války na přelomu let 1989 a 1990 vstoupil svět do nové éry.

Nejbližší roky budou pokračováním načatých změn, které vyspělé státy konce 20. století charakterisovaly: parlamentarismus, mocenská a technologická globalisace, ale zároveň politická a ethnická parcelisace. Průmyslové oblasti planety budou žít ve znamení postupujícího konsumismu a společenské stability a nadále bude na Západu pokračovat odideologisace společenského života, to vše ovšem při radikálnějším vymezení proti sociálně a nábožensky cizorodým prvkům.

Mladší generace nemají reformátorského ducha otců a dědů a lze předpokládat, že budou dlouho spíše dokončovat a konservovat, než začínat s čímkoli novým. Společenské procesy, které začaly koncem tohoto století (migrace, genderismus, ekologismus), se budou vyvíjet i v desetiletích následujících. Představy, že s novým stoletím přijde nějaký nový zlatý věk nebo naopak, že se do společnosti vkrade duch celkového úpadku a hrubého individualismu à la Petroniův Satyricon, jsou liché a patří do světa umělecké licence.

Nové cesty integrace bude hledat, a jistě je i nalezne, Evropská unie. Hospodářsky i společensky je již delší dobu unií vícerychlostní, a to od okamžiku rozšíření EU (tehdy EHS) o Irsko a o jižní křídlo, země Pyrenejského poloostrova a Řecko. Otevřenou otázkou zůstává, zda tato vícerychlostnost, tj. míra hospodářské závislosti na dotacích z centra, bude vyjádřena i mírou účasti na rozhodování. Zda např. hlasy Francie, Německa či Spojeného království a zemí Beneluxu budou platit více, než např. Portugalska či Irska.

Uvnitř Evropy bude pokračovat regionalisace velkých národních států, která může vytvářet nová hospodářská centra, překračující stávající hranice (např. oblast Baltu a Severního moře od Skotska jižního Norska a severního Německa po východní Balt, země Beneluxu a německé Porýní, české země v hospodářském spojení se Saskem a slezskou oblastí atd.).

Svět EU bude vzdorovat silným etnickým tlakům v oblasti Středomoří - v jeho západní i východní části. Velmi aktuální bude otázka míry „integrace“ arabského světa, minimálně jeho severoafrické části. Arabský svět je pro EU hrozbou, nikoli oblast Střední Evropy, kde vlastně vše spadlo do klína, do předsálí EU a pod dozor Německa.

Další rozšiřování EU není otázkou ekonomickou, ale politickou. V Bruselu nevědí, co je lepší: mít východní kuřátka hezky u kvočny, nebo je nechat běhat po dvorku, když stejně přijdou zobat na jedno místo. Připojením Finska se Unie stala přímým sousedem Ruska, což mj. zcela určitě povede k zintensivnění hospodářských vztahů právě přes východobaltskou oblast a dávné vikingské obchodní cesty.
Století národního socialismu?
S koncem studené války se rozhořelo v blízkosti evropských hospodářských center několik ethnicky a nábožensky motivovaných válek, jejichž příčiny leží v minulých staletích a které velmocenské vztahy dlouho tlumily. Často se proto hovoří o 21. století jako o věku renesance ethnické nesnášenlivosti.

Že pro takové tvrzení je důvodů na celé planetě mnoho, jsme již uvedli a dokladovat ještě budeme. Z tohoto pohledu můžeme s novinářskou nadsázkou přímo hovořit jako o planetě v plamenech.

Jak již však bylo řečeno, nejde o konflikty nečekané, ale vždy o postupný vývoj. Směrodatné bude, zda se podaří je udržet ve stínu nukleární hrozby a pochopitelně co nejdále od Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, které tak budou mít větší šanci a čas strukturálně přebudovat zřejmě již nevyhovující model spojenectví velkých národních států z doby romance.

Celkově lze očekávat, že příští desetiletí budou na velkých částech planety ve znamení lokálních ethnických konfliktů a z politických systémů se módně ve světě s rozvojem orientálních autokracií uchytí národní socialismus, nebo hnutí jinak pojmenované, ale stejně zaměřené: s liberální ekonomikou silně státem chráněné, s malou rolí parlamentu, ale velkou, byť neviditelnou, rolí armády s národními a sociálními hesly.

Překvapení z ethnických čistek se může objevit všude mezi malými komunitami, protože všude stále doutná. Z tohoto hlediska se může změnit např. jinak klidná česká kotlina v balkánský kotel nenávisti na všechny strany (srov. cikánskou otázku, nebo tradiční otázku česko-německé minulé i dnešní vzájemnosti).

V těchto souvislostech nezapomeňme na to, že ze svého geopolitického pohledu mohou velmoci považovat Čechy za pouhou oblast Horního Polabí a Moravu za součást Středního Podunají.

Zaniklý systém ideologické a mocenské bipolarity nahradí v nejbližších letech systém ekonomické soutěže mezi Evropou, Amerikou a novými asijskými centry. Odhadnout, zda přitom nedojde k vytvoření do sebe uzavřených příbuzných kulturních okruhů - jako reakce mj. na vzrůstající moc nadnárodních koncernů z mimoevropských oblastí - je prakticky nemožné, protože zcela odvisí od možnosti použití válečných prostředků.

Těmi shodou okolností nová ekonomická centra neoplývají, i když se snaží vše dohnat (srov. obrovské nákupy moderních zbraňových systémů a letectva ze strany Malajsie, Saúdské Arábie a dalších arabských monarchií). Hovořit v těchto souvislostech o vzniku nových železných opon (např. ve východní Evropě o novém sanitárním kordonu vůči neklidnému Rusku) se zdá nemožné, neboť jeho potřeba zřejmě nebude v takto úzce vymezené smluvní podobě nutná.

Osvícený věk Západní Evropy a Ameriky posledních desetiletí 20. století zasel v mladších generacích dojem, že mají zvládnuty všechny nástrahy nacionalismu, vícekulturnosti, tolerance vůči slabším.

Navíc jsou obklopeni technikou, z větší části využívanou pouze ve zlomku její kapacity. Ale to vše se dělo pouze na malém úseku celé planety. Zbytek světa ani zdaleka nedospěl např. k potravinové soběstačnosti a jen pro nepatrnou část jsou evropské hodnoty atraktivní i jinak, než pouze jako vysoký životní standard.

Pro větší část planety však Evropa, bílá Evropa, zůstává se svými občanskými normami cizím, ba nepřátelským světem. Řada rasově vystupujících hnutí v Severní Americe je natolik nekriticky protibíle orientovaných, že při jejich další zesílení se Evropa může připravit na remigraci bílých Američanů z USA do zemí původu svých předků.

O posunu hospodářských center jsme již hovořili. Asijští tygři čili země, kterým se v posledních třech desetiletích odcházejícího věku podařilo zařadit mezi průmyslové státy, jsou zatím velkou neznámou. Prudký ekonomický rozvoj Tchaj-wanu, Koreje, Singapuru, Malajsie, Indonésie, Bruneje, Thajska, ale i komunistické Číny či Vietnamu dosud nijak nekoresponduje s evropským pojetí občanského uvolnění ve společnosti, s její demokratisací. Zřejmě se tak ani nestane.

Všude vládnou v kouřové cloně národního demokratického státu autoritářské režimy s přímými vazbami na armádu a rodové klany. Tento model je velmi blízký zemím balkánským a státům bývalého Sovětského svazu (srov. Jugoslávie, Slovensko, Rusko atd.), ale i vnitropoliticky nestabilním latinskoamerickým zemím (jako rekord střídání vlád uveďme Honduras, kde za 146 let nezávislosti bylo 126 vlád, 16 ústav a 385 pučů nebo pokusů o ně; v letech 1821-1876 jich bylo 85).

V asijských mohamedánských státech přistupují pojítka náboženská (srov. Brunej, Malajsie nebo Indonésie, která je zároveň nejlidnatějším islámským státem). Jak ukazuje např. nejnovější vnitropolitický vývoj Tchaj-wanu nebo Japonska, s postupující ekonomickou úrovní se systémy jedné silné strany začínají postupně hroutit. Ve všech těchto zemích lze v dalších letech očekávat ostrý vnitřní střet hodnot tradičních - konfucianismu, islámu a buddhismu s hodnotami evropskými - s parlamentní demokracií a občanskou společností.

Mimoevropské kulturní tradice čeká renesanční vlna (srov. Čína, kde komunismus v podstatě vrůstá do podoby národního socialismu, dirigovaného konsumním konfucianismem). Zároveň všude existují neuzavřené teritoriální a mocenské spory s různým historickým pozadím (srov. ostrovní státy Indonésie a Filipíny s ethnicky a nábožensky pestrým obyvatelstvem, staré čínské územní nároky podél celé hranice říše středu, náboženské a územní spory na území bývalé Britské Indie, dědictví koloniální hranic v Africe atd.). Celkově však lze předpokládat, že evropský hédonismus by mohl nakazit asijské principy úporné životní cesty a oddané povinnosti vůči státu.

Prognosy futurologů praví, že dnešní složení ekonomicky nejsilnějších zemí světa, přijímajících rozhodnutí na summitech tzv. skupiny G 7, se v příštích desetiletích pozvolna změní. Jestliže dnes tvoří G 7 Spojené státy, Kanada, Německo, Spojené království, Francie, Itálie a Japonsko, předpovědi pro rok 2020 nejčastěji hovoří o Spojených státech, Japonsku a Německu, další účastníky však mají nahradit Čína, Indie, Indonésie a Korea. Zdá se však, že jde o kalkul ryze počtářský a méně objektivní: jmenované země nevynikají stabilními poměry, neboť procházejí celospolečenskými proměnami.

Bohatí versus chudí

Hospodářský vývoj dovede ke svému vrcholu odstátňovací vlnu z posledních dvou desetiletí tohoto století, ale k podstatnému snížení ingerenční role státu zřejmě nedojde: země vyspělého západního světa budou stát před úkoly takové závažnosti, že bude zapotřebí kolektivního souhlasu a společenské přijatelnosti.

Vlnu privatisační později opět zastoupí vlna postupného postátňování. Především země mimoevropské se v dohledných letech makrostrukturálně ani cestou důsledné deetatisace (např. země Latinské Ameriky) zřejmě ani nevydají, neboť jim to nedovoluje starý spor mezi charakterem místní ekonomiky (její malostí a malou konkurenceschopností) a „národními zájmy“ (srov. s myšlenkami národně socialistickými).

Velkým problémem bude vyřešení otázky subvencované agrární nadprodukce ve vyspělých zemích (srov. obchodní "války" mezi EU a USA, EU a Japonskem a USA a Japonskem atd.) a nízké produkce potravin ve třetím světě, hlavně v Africe.

Jakkoli se materiálně stírá vnější charakter dělnictva v zaměstnance s vyššími učebními předpoklady, proletariát zůstane proletariátem i na začátku příštího století. Přes formálně změněné zaměstnanecké vztahy lze v celé odvěké vazbě pouze konstatovat tolik, že jménem proletariátu se přestalo vládnout.

Evropa a Amerika je v nové konkurenci v jedné nesmírné nevýhodě a tou je vysoká cena nekvalifikované pracovní síly, výsledek staletého úsilí proletariátu o participaci na státu. Navíc budou bílý svět v příštích desetiletích zatěžovat stoupající náklady spojené s rostoucím počtem neproduktivních členů společnosti na solidárně platící lidi ve věku produkčním.

Chudnutí nejchudších států světa bude pokračovat, resp. z hlediska ostatních chudé země budou stagnovat a zaostávat ještě více. Ekonomické příčiny se mohou brzy stát zoufalým důvodem pro rozpojování stávajících státních útvarů, kde se mohou zbavovat bohatší oblasti těch bídných (oblast Sahelu), nebo naopak spojováním či přeformováním dnešních státních celků mohou vznikat ekonomicky silnější útvary (Guinejský záliv, Jižní Afrika, Střední Amerika a Karibik).

Hospodářsky nejzaostalejším světadílem je černá Afrika, kde leží většina nejchudších zemí světa (srov. Burkina Faso, Rovníková Guinea, Čad, Rwanda, Burundi, Somálsko, Středoafrická republika, kromě toho asijský Bhútán, Bangladéš a Laos).

Pozoruhodnou brzdou všech dosavadních rozvojových projektů v afrických zemích je rekordní korupce. Odhaduje se, že nejméně jedna třetina finanční prostředků, poskytnutých na hospodářské projekty či reformy, skončila na kontech místních politiků a úředníků v evropských bankovních domech. Řada velkolepých projektů nesplnila svůj účel nebo byla předimensována (srov. přehrady na Voltě v Ghaně nebo v Senegalu, velké ocelárny v Nigérii, největší africký pivovar v islámském Chartúmu atd.).

Právě Afrika je kontinentem největších hospodářských kontrastů. Tak např. nejzaostalejší zemí světadílu a pravděpodobně i celé planety je snad jen filatelistům známá Rovníková Guinea. Země, ve které díky klanovým vazbám za třicet let nezávislosti nevzniklo vědomí státní sounáležitosti, byla v roce 1968 (kdy Španělé ukončili svou vládu) na třetím místě afrického žebříčku hrubého národního důchodu na hlavu - o třicet let později na posledním. Opakem Rovníkové Guineje je Botswana, která za 25 let samostatnosti zvýšila svůj hrubý národní produkt jedenapadesátkrát!

Průmyslový svět bude muset nalézt účinnější cesty, jak kontrolovat hospodářské projekty a jak pomoci především v produkci potravin. Africké státy byly ve své většině před půl stoletím v dobách koloniálních potravinově soběstačné. Zdá se, že dnešní svět klanových a tribálních vztahů uvnitř afrických a asijských zemí, jsou největší zábranou mladých států.

Zároveň lze očekávat, že právě v Africe a na jihu Asie budou v novém století procházet těžkou zatěžkávací zkouškou staré hranice z dob koloniálních.
V těchto oblastech bude docházet ke krutým válečných střetům nově vymezujícím národní hranice namísto koloniálních (srov. např. války v Čadu, Libérii, biaferskou válku, války Tuáregů, ale také jakartské vlády proti Melanésanům na Západním Irianu-Nové Guiney či katolíkům na Východním Timoru, nebo dlouholetý odboj proti manilské vládě za strany moluckých mohamedánů a horských národů v Barmě a Indii proti ústředním vládám).

Zdaří-li se reorganisovat OSN, podaří-li se učinit tuto mezistátní organisaci určitou měrou nadstátním orgánem kolektivní obrany a pomoci proti zlu, bude její politická a vojenská mezinárodní garance i jistotou pro ekonomické projekty.

Nevypočitatelným společenských a celoplanetárním zlem jsou přírodní a ekologické katastrofy. Léta velkého sucha v polovině století a v jeho sedmdesátých a osmdesátých letech uvrhla především země Sahelu místy do hladomoru a ještě větší ekonomické závislosti, než kdy předtím.

Sucho je ovšem velkým nepřítelem i vyspělých států, jakými jsou Austrálie či Spojené státy. Nekontrolovatelné velké povodně pravidelně ničí hlavně země Indického subkontinentu, jihovýchodní Asie a latinoamerické země, zemětřeseními trpí z průmyslových center mj. Japonsko a ohrožován je západ Spojených států.

Nedávné zničení japonského Kóbe dokumentuje slabost lidského rodu proti planetě. Ačkoli Japonci vydávali ročně velké sumy na kontrolu a předvídání tektonické činnosti, byli bezradní. Přírodní katastrofy zůstaly v nukleárním věku nevyzpytatelným momentem lidské budoucnosti.
Jih proti Severu
Průmyslový Sever se bude intensivněji pokoušet nalézt politické a hospodářské prostředky, jak alespoň zpomalit zaostávání většiny zemí jižní polokoule.

Nejproblematičtější přitom bude skloubení industrialisace třetího světa se základními celoplanetárními ekologickými požadavky (srov. např. ubývání tropických pralesů v Africe a Jižní Americe, následky velkých vodohospodářských děl apod.). Nízká ekologická odpovědnost a potřeba snadných finančních zdrojů přilákala do chudých zemí světa výrobce nebezpečných chemických látek (srov. tragedii v indickém Bhópálu před deseti lety).

Vlády průmyslových států, aby obešly odpor doma, v osmdesátých letech uzavíraly dohody o skladování toxických chemických i jaderných odpadů v hospodářsky zaostalých zemích. Tak např. Spojené státy uzavřely v polovině osmdesátých let dohodu o skladování radioaktivního odpadu na ploše 800 km2 v Somálsku a jako protihodnotu nabídly hospodářskou pomoc, která pak byla činiteli tehdejšího režimu mj. dána armádě (podobnou dohodu uzavřela Jižní Afrika za možnost přistávat na somálských letištích).

Smlouvy o ukládání jedovatého odpadu, obvykle v ceně 2,5 dolaru za tunu, uzavíraly evropské státy v téže době i s Beninem, Guineou-Bissau, Somálskem, Čadem, Kenyou a Ethiopií.

Mezi Jihem a Severem je v ekologických otázkách základní spor: hospodářsky slabé státy nejsou schopny realisovat ekologické požadavky a z mnoha důvodů se nechtějí zbavovat rozšiřování vlastní průmyslové základny na úkor přírody. Je, tuším, otázkou relativně krátkého času, kdy někoho ze seveřanských ekologů napadne navrhnout, aby se celoplanetární ekologické zájmy prosazovaly třeba i vojenskou silou.
Lokální konflikty a jejich souvislosti
Odcházející století nebylo odlišné od předcházejících pro své velké války a počet dalších vojenských konfliktů, ale pro jejich charakter a pro změny, které s sebou přinesla třetí ze světových válek, zvaná studená.

Na vlastní linii střetu byl bojový klid a za celých čtyřicet let zde v podstatě nepadl výstřel. Konfrontaci demokratického a komunistického světa brzdilo oboustranné vědomí nukleární síly. Mocenská bipolarita světa po dlouhá desetiletí tlumila národní, politické a sociální procesy. V některých částech světa se v posledních deseti letech jeho mapa jakoby okopírovala v podobě o několik století zpět, neboť se zase objevily státy a státečky mezitím zaniklé ve větších útvarech.

Zároveň z minulého století zůstala nevyřešena řada mezinárodních sporů, které pouze čas zakonservoval, ale které hrozí kdykoli oživit lechtivá povaha politiků, neúspěšných na domácí scéně...

Lokální konflikty probíhaly i nadále se stejnou válečnou krutostí, kterou evropský svět spojuje se svou poslední zkušeností - s druhou světovou válkou. Boje v bangladéšské, pákistánsko-indické, vietnamské, katanžské či jemenské válce byly stejně krvavé a běžně se v nich děly zločiny proti lidskosti, jako za občanské války v Rusku po skončení první světové války nebo během kterékoli jiné války.

Evropanům to ale „jaksi“ sdělovací prostředky nesdělovaly, nebo to konsumenti informací, čtenáři a diváci, nechtěli vidět a číst. Po skončení studené války zavládlo překvapení, jakých že to krutostí je možné se dopouštět na bojišti. Obrazy např. z ethnických čistek na Balkáně postavily před odpovědné evropské politiky nepřekonatelnou hrůzu z přijetí jakéhokoli rozhodnutí a na mír navyklým Západoevropanům, Američanům a Australanům obnovily historicky neodvolatelnou a nenapravitelnou skutečnost, že totiž války se vedou o vítězství za jakoukoli cenu a že poražený je vydaný na milost a nemilost vítězovu.

Stejně tak si zjemnělý Evropan připomněl, že občanské války jsou ještě krutější, než ty mezietnické a že v nich lze zvítězit pouze jedním způsobem - naprostou fysickou deklasací jedné ze stran. To vše se ve světě dělo, děje a dít bude (srov. „dokonalost“ přístupů ve třech občanských válkách posledního století republikánského Říma).

Z obecně lidského hlediska bude muset blízká budoucnost rozhodnout, zda má mezinárodní společenství, nebo nějaká garanční velmoc, právo zasáhnout v interních konfliktech či v mezistátních válkách s plnou silou zbraní. Lidstvo nemá možnost se válek zbavit, dokáže je však zdokonalit a urychlit...

Na rozdíl od předešlých věků předvedlo končící století fenomén souboje ideologie společenské rovnosti, pojímanou s chiliastickým zanícením a šířenou systematicky po světě jako nástroj mocenského vlivu země Sovětů. Stejně systematicky byl vzápětí šířen islámský fundamentalismus perskými visionáři.

Sovětská expanse do třetího světa vymezená roky 1968 a 1989, kulminovala v polovině sedmdesátých a začátkem let osmdesátých. Pak přišla recese, protože Sovětský svaz nedokázal držet hospodářsky krok s demokratickou konkurencí a své satelity už nemohl dále účinněji podporovat.

Celé století, které jednou historici vymezí logikou událostí lety 1914 až 1989, neoplývalo kuriosními státními útvary a státečky, neboť svět byl pod kontrolou velmocí, nebo se řídil na západní polokouli zásadou „Amerika Američanům“. Za zmínku stojí čtrnáctidenní královláda záhadného ruského šlechtice a uprchlíka před bolševiky Borise Michajloviče Skosyreva v Andoře v červenci 1934 (srov. výše), což nelze srovnávat např. s rodinným knížectví Hutt River Province v Západní Austrálii, které existuje od šedesátých let dokonce zákonně a bylo diplomaticky uznáno.

Začátek století ještě znal galantní formu územního zisku - koupi: v tomto století se objevila jen dvakrát, roku 1904 koupila Brasilie od Bolivie dnešní spolkový stát Acre (pravda, předtím ho okupovala) a roku 1916 koupily Spojené státy od Dánska (za 25 milionů dolarů; roku 2010 přepočteno s inflací na půl miliardy USD) část Panenských ostrovů (St. John, St. Thomas a St. Croix, dn. Panenské o-vy Spojených Států). Předtím mezi velkými americkými územními nákupy (tedy nikoli válečnými zisky) bylo rozsáhlé území Francouzské Louisiany (1803; vlastně povodí Mississippi-Missouri) a Aljašky koupené od Ruska (1867). 

Ve druhé polovině století a hlavně v sedmdesátých letech se v souvislosti s ideologickými globálními hrami studené války a někdy i pro hospodářské zájmy objevily státní útvary, kde se s pozoruhodnou vitalitou uchytily marxisticko-leninské režimy, nebo do nich místní socialisté dorostli (je pozoruhodné, s jakou lehkostí po pádu sovětské moci se s vědeckým komunismem rozloučili; vydělali na tom téměř všichni).

Obvykle mohli své utopické nápady podpořit místní surovinovou základnou a obvykle se pohyblivost světových cen surovin směrem dolů také staly hroby všelijakých národněsocialistických revolucí. I tak se mezi státy s pokrokovými tradicemi zařadily země, jejichž jména po větší část století nemohly nic říci, protože prostě právě neexistovaly, nebo byly jen místním krajovým označením.

Pod vlivem komunistické Kuby se několik let vyvíjely národněsocialistické režimy v Guayaně, Surinamu, Nikaraguy a krátce na Grenadě, africké formy socialismu „kvetly“ po desetiletí v Tanzanii, Etiopii, Somálsku, na Seychellách, v Dahomé-Beninu, v Ghaně, Kongu, Burkina Faso, Mali, Alžírsku, nebo v Guineji, kde se nadšenci Sekou-Tourému podařilo spojit členství ve své monopolní straně s guinejským občanstvím a jako jedinému z osvícených myšlenkami marx-leninismu na světě se mu podařilo sjednotit stranu a stát v opravdovou státostranu.

V dlouhé válce s židovským státem vznikl institucionalisovaný odpor zvaný Palestinský stát s množstvím odnoží a údů, ale i ten se nakonec marx-leninismu zbavil, když dosáhl svého: získal autonomní území v Palestině.

Výrazné postavení ve světě revolucionářů-naftových magnátů zaujímala Libye. Plk. Kaddáfí díky surovinovému kapitálu země vytáhl tři libyjská písečná království z neznáma mezi nejproslulejší země a režimy světa (Kyrenaika, Tripolis a Fezzán). Jeho panarabský utopický socialismus se stal útočištěm pro mnoho lokálních revolucionářů a Kaddáfí mohl svůj antiamerikanismus a antisionismus exportovat.

Za jeho peníze se školily k boji proti imperialismu revolucionáři ze všech severoafrických a subsaharských států, měl přátele mezi pokrokovou mládeží na Antillách (srov. Grenada, nebo Trinidad a Tobago), stejně jako finanční účast na osvobozeneckém boji Kanaků na Nové Kaledonii a muslimů z Republiky Severních Moluk, bojujících leta proti katolické filipínské vládě. Podobně postupoval vládce Iráku Husajn.

Je ovšem pravda, že nafta dala moc i Kaddáfího protivníkům, bigotním islámským monarchiím na Arabském poloostrově. Království Saúdů se s koncem století stalo jedním z nejmoderněji vyzbrojených států pod sluncem. Jeho poslání je pravým opakem libyjského utopismu - udržet mohamedánský konservatismus.

Právě surovinový boom způsobil, že do popředí hospodářského dění se dostala většina arabských států, ale ambiciosní společenské představy pomáhala naplňovat surovina např. na Jamaice, Nauru, v Norsku i v Persii, v Malajsii i v Mexiku. S těmito a dalšími ekonomickými zázraky tohoto století jsou spojeny četné nevyřešené společenské a mezistátní konflikty, které budou utvářet obraz prvních desetiletí století 21.

Kromě chronicky známých globálních konfliktů zanechalo po sobě mnoho nedořešených otázek - diplomaticky i silou - mnoho lokálních konfliktů, které vedly státy mezi sebou, nebo ve kterých zasáhla na ochranu svých zájmů některá z velmocí, nebo konflikty, které byly vybojovány jako součást Studené války spojenci z obou stran.

Nejrozsáhlejší bojové operace byly v tomto století, a to výhradně v její první polovině, vybojovány na území Ukrajiny, Bílé Rusi, Polska, ve francouzsko-německé pohraniční oblasti, v Palestině a na Dálném Východě (japonská okupace Číny a následně občanská válka).

Státní útvar, na jehož území a z jehož území v odcházejícím století vyšlo a dopadlo nejvíce vojenských konfliktů, je bezesporu Sovětský svaz a jeho nástupnické státy (účast ve třech světových válkách, jedna zničující občanská válka, expansionistické akce, okupace Maďarska, Československa, Afghánistánu a války při rozpadu svazu). Rozsahem velké konflikty byly vybojovány na Indickém subkontinentu (Indie v. Pákistán, Indie v. Čína, bangladéšská válka, občanská válka na Cejlonu, náboženské nepokoje v Indii a ethnické a náboženské srážky v Pákistánu).

Na počty obětí slabší, ale pro příslušný region vyčerpávající, byly lokální občanské války ve Střední Americe a v černé Africe, které téměř všechny skončily s koncem komunistického Sovětského svazu. Národní polarisace v Americe, Asii a v Africe však zůstává otevřenou hrozbou (srov. indiánské nepokoje po celé století v Mexiku, vyvražďování autochthonního obyvatelstva v Brasilii, nepokoje v Nigérii, Súdánu, v Barmě, na Cejlonu nebo v Indonésii, rasové rozbroje na jihu Afriky).

V následujícím přehledu se pokusíme o stručný výčet válečných konfliktů v tomto století, sporných smluv a dohod o příměří, které hrozí kdykoli vybuchnout, a o odhad trendů. Obecně lze říci, že na světě není země, která by nepoznala cizího vpádu (srov. migrace). Jsou však země, ze kterých nepřátelský vpád nikdy v historii nevyšel, jako např. Švýcarsko, Lichtenštejn, Irsko, Island, Andora či San Marino, Belize, Panama, Austrálie...

 

Severní Amerika

byla část planety v tomto století bezpochyby nejklidnější, bez jakýchkoli větších mezistátních konfliktů, řekli bychom vzor ekonomického rozvoje ve stínu velmoci.
Ve Spojených státech bylo masové vyvražďování Indiánů na začátku století už ukončeno a do roku 1960 byly k Unii připojeny poslední čtyři spolkové státy. Území USA po celé století nikdo neohrozil, zato američtí vojáci se na straně vítězů zúčastnili všech velkých konfliktů a s koncem studené války má v nich „planetární oikúmena“ opět jen jednu jedinou skutečnou velmoc.

Kromě toho se po celou dobu americká armáda starala o ochranu amerických zájmů v okolních zemích. Byly to desítky ozbrojených intervencí často ve prospěch lokálních politických sil, které měly s cíly parlamentní demokracie společné velmi málo.

Jednou z nejznámějších adres 20. století byla Hradební ulice, Wall Street, hlavní stan kapitalismu. Pád akcií na burse o Černém pátku 25. října 1929 postrašil krachem systému volné soutěže. V Evropě následoval prudký vzestup národního socialismu a komunismu.

Americká zahraniční politika se v tomto dosti podobá politice starého Říma: obě důsledně podporovaly korupční diktatury a latifundisty a současně ostentativně vystupovaly proti různým zločinům, třeba i na lidskosti, a přehlížely jiné - srov. z poslední doby příběh gen. Noriegy, který se jako americký agent a obchodník s drogami dostal na čelo panamského státu, ale pak jako nepohodlný politik byl americkou invasí sesazen a později odsouzen na čtyři desetiletí do vězení. - Poučí se z podobných příkladů Spojené státy pro příští století?

Jižní soused USA se v devadesátých letech připojil k oblasti Severní Ameriky účastí na ekonomickém pokusu, nazvaném Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Tím se slabší mexické ekonomice formou politického gesta Kanady a Ameriky dostalo možnosti participovat na hospodářsky nejsilnějším prostoru planety. Mexiko v tomto století již o žádné území nepřicházelo (předtím ve prospěch USA polovina teritoria a ze Střední Ameriky mu zůstala jen provincie Chiapas).

Zato v prvních dvou desetiletích prodělalo občanskou válku a po celé století se opakovaně v lokálních ozbrojených bouřích projevovala sociální nespokojenost domorodého venkovského obyvatelstva, řízená městskými socialisty. Tohoto fenomenu se zřejmě země rychle nezbaví.

Co do plochy druhý největší stát planety, Kanada, získal zároveň pověst jedné z hospodářsky a politicky nejstabilnější země světa. Formálně zůstala Kanada britským dominiem (westminsterský statut 1931). Do jejího svazku roku 1948 na základě referenda (20. století bylo věkem referend a plebiscitů) vstoupila i poslední britská kolonie v Severní Americe, Newfoundland.

V druhé polovině století zesílilo v Kanadě autonomistické úsilí francouzsky hovořící menšiny, žijící téměř výhradně v provincii Québec. Vášně akceleroval francouzský president de Gaulle, který při státní návštěvě země pozdravil Quebečany slovy: "Ať žije francouzský Québec!"

Referenda o osamostatnění v Québecu zatím neprošla, i když secesionistické nálady se postupně rozšířily i do anglofonních provincií, kde důvodem je neochota finančně podporovat ekonomicky slabší provincie, hlavně na východě Kanady (srov. surovinově bohatou Britskou Kolumbii či Albertu a na východě malé provincie Newfoundland, New Brunswick, Nova Scotia a Ostrov prince Edwarda).

Od roku 1985 má Québec i frankofonní vládu a značné autonomní výhody. Politika kanadských Francouzů v mnohém připomíná vztahy v zaniklém Československu...

Federální kanadská vláda má kromě toho na krku ještě jiné teritoriální problémy. Jedním je místní jediné francouzské výsostné území, „collectivité territoriale“ St. Pierre et Miquelon v pobřežních vodách Newfoundlandu a důvodem starostí jsou občasné hádky kanadských a francouzských rybářů o rozsah lovišť.

Druhou otevřenou otázkou jsou kanadští Indiáni a Eskymáci. V Severozápadních teritoriích jim byla udělena v roce 1992 autonomie (Nunavut roku 1999 z teritorií zcela vyčleněn), ale k "nedorozuměním" dochází stále. Dva roky předtím povstali se zbraní v ruce Indiáni Mohawkové v reservaci Kahwawake u Montrealu proti stavbě golfového hřiště na území reservace. Po měsíci odolávání policejní přesile se několik desítek Indiánů vzdalo, protože jim prý došel tabák...

Díky sporům na obdobné úrovni vyhlásili Dánové v roce 1979 plnou autonomii své provincie Grónsko, které o šest let později vystoupilo i z EU, v němž má nyní jako první země status zámořského území. Ještě v devadesátých letech zde byla vládou přísně kontrolována spotřeba alkoholu a mezi místními Eskymáky byl dosti populární i marxismus. Lze předpokládat, že to budou právě originálně formulované národněsocialistické myšlenky, které povedou ke vzniku eskymáckého státu, k plné nezávislosti na Dánsku, ale i k rozšíření politických nároků v Kanadě a na Aljašce.
Americké Středomoří
Vedle častých vojenských zásahů Ameriky ve prospěch konfliktních domácích politiků, největším zjevem tohoto století bylo po občanské válce v padesátých letech katastrofické třicetileté budování reálného socialismu na „ostrově svobody“ a sovětského exponenta na západní polokouli, na Kubě.

Jakékoli napodobeniny antiamerické kubánské cesty v regionu Američané zlikvidovali. Např. 1983 Grenada, což bylo spojeno s obavami z mezikontinentálního letiště, stavěného s libyjskou pomocí, nikaragujské sandinisty, nebo v době jednání Bush - Gorbačov o ukončení studené války v prosinci 1989 Panama, kdy jediný stát, který schválil americkou intervenci, bylo Spojené království (jakoby oplátka za podporu během falklandské války).

Tato episoda má své pozoruhodnosti: jednak byl poprvé v historii uzavřen panamský průplav, jednak v únoru 1990 držel krátce hladovku nový panamský president Endara, aby americký president Bush dostál slibu, podle kterého měla Panama dostat miliardu dolarů hospodářské pomoci. Je to jediný známý případ, kdy státní president v úřadu držel hladovku).

Vývoj na antilských ostrovech byl z lokálního hlediska v průběhu století mnohdy revoluční a z většiny získaly samostatnost na evropské metropoli. Z celosvětového pohledu se koncem století Antily staly zajímavé z několika souvisejících důvodů.

Jednak je na ostrovech velmi levná pracovní síla a blízkost Spojených států je činí atraktivní pro výrobce spotřebního zboží, ale i pro telekomunikační společnosti a společnosti zpracovávající elektronicky zprostředkovávané informace (např. Jamaika, Bahamy, obojí Panenské ostrovy). Na Trinidadu a na Nizozemských Antilách jsou kromě toho velké rafinérie ropy, převážně venezuelské.

Dále se ostrovy vypracovaly na jedno z center turistického průmyslu, dosti atraktivní mj. i pro místní velmi liberální politické postoje (první premiérkou západní hemisféry byla roce v 1980 Mary Eugenia Charlesová na Dominice, zvaná Železná lady Karibiku). Často místní vlády nabízejí ke koupi pozemky na celých ostrovech (např. St. Vincent vyprodal své tři Grenadiny: jejich moře se prý považuje za nejlepší vody na jachting vůbec).

Na Jamaice, která je největším producentem hliníku na světě a na které jsou volební kampaně vždy spojeny s mrtvými na obou stranách, došlo rovněž ke zneužití lákadel vysokých surovinových příjmů: v 80. letech se původní zadluženost dvě stě tisíc dolarů propadla na neuvěřitelné čtyři mld. dolarů, což byl americký kontinentální rekord zadluženosti na jednoho obyvatele.

Od sedmdesátých let se celá antilská oblast dostala do sféry zájmu jihoamerických, hlavně kolumbijských, překupníků s drogami. Na ostrovech se kromě meziskladišť drog praly peníze z drogových obchodů a mnohdy podobné obchody zasáhly i místní nejvyšší představitele (např. v osmdesátých letech drogové skandály na Bahamách a Bermudách).

Kromě toho, poslední dvacetiletí Antily neproslavoval rum, doutníky a plážový písek, ale pojem daňový ráj, z nichž nejproslulejší jsou např. Kajmanní ostrovy, Panenské ostrovy, Bahamy a Bermudy. Bankovní domy v politicky dosti klidné oblasti nevyžadují vykazování původu peněz a bankovní poplatky jsou nejnižší na světě.

Ale i na Malých Antilách docházelo k ozbrojeným konfliktům. V letech 1967-69 jsme byli svědky secese Anguilly ze svazku britského přidruženého státu Sv. Kryštof a Nevis, takže Britové zasáhli výsadkem tří set parašutistů. Vyhlášení nezávislosti na koruně bylo výsledkem úsilí anarcho-pacifistů, mimo jiné jednoho ze zakladatelů politického ekologismu a ikony moderní levice Solnohraďana Leopolda Kohra (zemřel roku 1994). Dnes je to vedle Turks a Caicos, Brit. Panenských ostrovů, Montserratu, Kajmanních ostrovů a Bermud poslední britský koloniální zbyteček v oblasti.

Na Montserratu na začátku 80. let vzbouřil místní farář obyvatele proti vládě, když ho popuzovalo právě otevřené kasino. Poslední interní násilností byl pokus o puč na Trinidadu v létě 1990: prolibyjští muslimové pod vedením bývalého fotbalového representanta a policisty Jasina Abú Bakra chtěli k moci ve státě, kde je po 40 procentech křesťanů a hinduistů a jen šest procent muslimů, přičemž zcela originálně vzali mezi rukojmí i premiéra Robinsona. Po týdnu, než se vzdali, po nich zbylo vypálené Pt. of Spain a třicet mrtvých...

Kuba se zřejmě pustí cestou východoevropských sametů a harvardů a zase se stane ostrovem turistiky, rumu a tabáku. Socialismus Fidela Castra byl zjevným fiaskem, ale rpo chudý latinský svět Ameriky byl jistou nadějí.

Na Haiti i v Dominikánské republice se teprve od šedesátých let začaly stavět silnice, ale např. třicetiletá vláda rodiny Duvalierů na Haiti prý stála život 30 až 50 tisíc lidí. Civilisačního pokroku ostrov jistě dosáhl. Teprve roku 1915 byl zrušen článek haitské ústavy, který bez ohledu na barvu pleti vyhlašoval všechny občany za černochy a bílý člověk nesměl vlastnit nemovitost. Dnes je na severu ostrova turistická oblast a země je od poloviny osmdesátých let největším exportérem baseballových míčků a druhým největším podprsenek.

Ještě proslulejší ji dělá kult voodoo, neuvěřitelná korupce, počet generálů na vojáka a jedna z nejnižších životních úrovní na světě. Jak z Haiti, tak z Dominikány se v osmdesátých letech pokoušelo hodně lidí emigrovat na Portoriko nebo přímo do USA. Na ostrově několikrát zasahovala cizí vojska - Haiti bylo pod americkou okupací v letech 1915 - 1934 (naposledy v devadesátých letech jako mírotvorci v domácí občanské válce), v Dominikánské republice v letech 1916 - 1924, naposledy v roce 1965.

V minulém století byla španělsky hovořící východní část ostrova několikrát okupována z francouzsky mluvícího Haiti.
Jiný španělsky hovořící ostrov, Portoriko, se během století stal ze závislého území Spojených států jejich autonomním přidruženým státem. Požadavky na úplnou samostatnost v referendu neprošly. Země je v oblasti hospodářsky nejrozvinutějším státním útvarem, hned po Panenských ostrovech Spojených států (1916 koupeny od Dánska).
Střední Amerika
Patří mezi regiony s nejčastějšími ozbrojenými konflikty v tomto století. Úsilí o obnovení unie středoamerických států neodumřelo, ale také nedosáhlo výraznějšího úspěchu a zřejmě ještě dlouho zůstane v říši snů. Není země, v níž by armáda Spojených států v tomto století neintervenovala (v Hondurasu rekordně šestkrát).

Současně tu není v podstatě země, kde by v posledních třiceti letech neřádila občanská válka, jejíž jedna bojující strana neměla podporu Kuby a komunistických režimů za oceánem. A pokud snad byl v této době někde klid, země jako Kostarika si občanské války odbyla v první polovině století.

Ve Střední Americe z územních sporů uveďme nejprve starý nárok Guatemaly vůči Belize, státu bez armády s plnou samostatností od roku 1973. Belize (bývalý Britský Honduras) je jediným anglicky mluvícím státem ve Střední Americe/Mesoamerice a shodou okolností i jediným v regionu s vyrovnaným hospodařením. Dříve si Guatemala nárokovala celou zemi, nyní chce pro svá práva na přístup k Mexickému zálivu jen jednu z provincií.

Možnému konfliktu jistě brání i přítomnost koncernu Coca Cola, který v roce 1985 zakoupil osminu plochy belizského státu na pěstování citrusů a britská garance. Země nabídla státní občanství Číňanům z Hong Kongu a je zde rovněž nejvíce německy mluvících osad ve Střední Americe (mennorité, bydlící předtím v Kanadě).

Již dvakrát v minulosti se spojoval do státní unie Salvador s Hondurasem a dvakrát spolu obě země válčily o sporná území. V tomto století tomu tak bylo v roce 1969 v tzv. fotbalové válce. 1:0 vyhrál kvalifikační zápas na mistrovství světa v Mexiku salvadorský team v honduraské Tegucigalpě a salvadorští hráči byli po zápase napadeni domácími fandy. Během krátké doby obsadila salvadorská vojska větší část Hondurasu a pouze na zásah Spojených států neobsadila Tegucigalpu.

O něco později vypukla v Salvadoru občanská válka, která byla ukončena s pomocí OSN po dvanáctiletém trvání 1992 s odhadem 75 tisíci oběťmi. Téhož roku Mezinárodní soud v Haagu rozhodl smírně pohraniční spor s Hondurasem o ostrůvky na pacifickém pobřeží, z nichž dvě třetiny dostal Honduras.

Honduras, vlastně historické jádro středoamerické federace z minulého století, je jinak pojmem pro vnitropolitickou nestabilitu. Za 146 let nezávislosti měl šestnáct ústav, 128 vlád a 385 pučů nebo pokusů o ně. Státní sebevědomí zřejmě vzrostlo v osmdesátých letech, kdy v souvislosti se socialistickou vládou v sousední Nikaraguy a občanskou válkou tam, Spojené státy silně zmodernisovaly honduraskou armádu.

Po dlouhé občanské válce v Nikaraguy země vnitřní stability ještě nedosáhla. Otevřená je také záležitost autonomních požadavků oblasti na Atlantiku, která je známá jako Pobřeží Moskitů. Celý kraj byl v minulém století pod britským protektorátem jako indiánské Království Mosquito a k Nikaraguy bylo připojeno formálně roku 1860, fakticky až o více než třicet let později.

Na rozdíl od ostatního území Nikaraguy zde žije vedle domorodců větší počet černochů (stejně jako na atlantickém pobřeží Kostariky a dalších středoamerických států, srov. pak Belize) a v zájmu svých práv během občanské války byly Mosquitové jednou z bojujících stran, střídající koalice.

Ve státě, který vznikl díky průplavu, je průplav i jeho osudem. Panamu odtrhla roku 1903 Američany podporovaná revoluce od Kolumbie, jíž byla jednou z provincií (v 19. století byly dva pokusy o nezávislost neúspěšné). Spojené státy dostaly správu nad celou Zónou panamského průplavu na věčné časy, kteroužto vymoženost jim předtím nechtěla zaručit vláda kolumbijská.

Panamsko-americká smlouva byla v průběhu století několikrát revidována: podle poslední úpravy skončí všechna vlastnická a výsostná práva USA v Panamě v roce 2000. Kolem průplavu bude napětí do té doby, dokud nevznikne alespoň jedna náhrada.

Již celá desetiletí existují plány na nové prokopání Střední Ameriky, někde se už i investovalo, doděláno však není a dlouho nebude nic: počítá se s novými průplavy v Mexiku (Tehuantepecká šíje), na území Nikaraguy nebo na dvou jiných místech Panamy. Železnici pro převoz lodí v obřích vanách od oceánu k oceánu plánuje Kostarika.

Tato země byla v regionu po celé století nejklidnější: Spojené státy tu dělaly pořádek jen jednou, krátce na to v roce 1921 rozhodly ozbrojený pohraniční spor o území mezi Kostarikou a Panamou ve prospěch Kostariky a od listopadu 1983 je země "aktivní, autonomní, neozbrojená a věčně neutrální".

Od konce druhé světové války zachovaly civilní vlády z celého latinského nového světa pouze Kostarika a Kolumbie; jinak všude byly autoritářské režimy a teprve v osmdesátých letech odcházeli vojáci „do pense“. Po nich přišla krátká éra neoliberalismu, na něž koncem devadesátých let reagovala vlna levicových (Argentina, Brasilie, Chile) a levičáckých režimů inspirovaných castrovskou Kubou (Venezuela, v novém tisíciletí Bolívie a Ekvádor).
Latinská Amerika (Latam)
Latinoamerické země patří papírově mezi nejstarší demokratické státy na světě. Jihoamerické ústavy vznikaly pod přímým vlivem americké a francouzské revoluce. V minulém i tomto století bylo vybojováno několik válek o sporná území, většinou liduprázdná pobřeží a hluboké pralesní oblasti, dávající ale tušit nerostné bohatství.

Nejvíce postiženými státy byly ve válkách se sousedy Bolivie a Ecuador, který po konfliktech v letech 1904, 1916 a 1942 přišel o polovinu území ve prospěch Brasilie, Kolumbie a Peru. Že jde o problém kdykoli oživitelný, ukazuje nejnovější obnovení konfliktu ecuadorsko-peruánského. Peru byla navíc v sedmdesátých a osmdesátých letech sužována maoistickými guerrillovými brigádami (Sendero luminoso, Tupac Amaru).

V zemích, které kdysi tvořily Velkou Kolumbii (v letech 1819-1930 Ecuador, Kolumbie a Venezuela), je ale hraničních sporů více. Ozbrojeným konfliktem v letech 1932 - 1934 se Peru neúspěšně pokoušela získat kolumbijský amazonský přístav Leticia. Mezi Kolumbií a Venezuelou to občas zajiskří při výkladech hraniční čáry v pobřežních vodách před naftonosným Maracaibským zálivem.

Venezuela se nikdy nezřekla více než 150 tisíc km2, které podle arbitráže velmocí z roku 1899 připadlo tehdejší Britské Guyaně. Dodnes je to pro Venezuelu zóna en reclamación. Když se roku 1969 proklamovala v Guyaně separatistická republika Essequibo, dostalo se jí z Caracasu podpory.

Odlehlost pralesních oblastí a celková liduprázdnost tří státních útvarů, které se podělily o starý název pobřeží Guyana, přilákala v posledních desetiletích mnoho dobrodruhů všeho ražení. V nejzápadnější Guyaně je od 1970 kooperativní republika indické, černošské, čínské a indiánské populace. Jednotlivé její vlády se odlišují mírou levicovosti.

V 80. letech se země silně orientovala na Sovětský svaz, Kubu, DDR a Rumunsko, ale na druhé straně se v pralesích začaly usazovat prapodivné náboženské sekty (srov. hromadné sebevraždy Američanů v téže době).

Územní nároky vůči Guyaně mají Venezuela, Brasilie i Surinam. Při zachování současného vývoje nečeká zemi klidná budoucnost. Totéž platí pro sousední Surinam, bývalou holandskou část Guyany. Ještě před vyhlášením nezávislosti roku 1975 opustilo Surinam přes 200 tisíc lidí, polovina obyvatelstva, kteří odešli do Nizozemí. Což je pravděpodobně dosavadní světový migrační rekord (srov. ještě Ostrovy Zeleného mysu)!

S přestávkami v Surinamu probíhá válka etnických skupin. Z Francouzské Guyany jsou podporováni bojovníci za demokracii pro pralesní černochy, boschenegers, své ozbrojené skupiny mají Indiáni. Ústřední státní moc lze charakterisovat jako jakýsi experiment levičáckých utopistů.

V 80. letech v zemi krátce působili kubánští poradci, premiérem byl jeden čas dokonce bývalý aktivista z amerického hnutí Black Power, politické skupiny spoléhají na podpory soukromníků ve Spojených státech a celý systém je stavěn na základech, ztotožňujích stranu s etnickou skupinou. Ani zde se ještě nevytvořilo vědomí státní sounáležitosti (srov. například s Rovníkovou Guineou).

Jiná je situace ve Francouzské Guyaně, které v 17. a 18. století říkávali Francouzi France équinoctiale, "rovnodenní" čili tropická. Dotace z metropole, která mimo jiné v zemi provozuje odpalovací základnu raket, jejíž služeb používá celá Evropská unie, proměnily starou trestní osadu v malý zázrak: hrubý národní produkt ve Francouzské Guyaně je 24krát vyšší, než světový průměr (a to mezi exportní komodity patří pouze krevety, dřevo a rum).

Bolivie, která v minulém století přišla v tzv. tichomořské válce o přístup k moři, odstoupila území Argentině a prodala Acre roku 1904 Brasilii, ztratila v tomto století v krvavé válce s Paraguají v letech 1932-1935 velkou část Gran Chaka. Země vůbec patří mezi nejnešťastnější státní útvary na planetě a u toho zřejmě zůstane. Roku 1984 zaznamenala Bolivie rekordní neválečnou mírovou inflaci - 2177 procent.

I druhý vnitrozemský stát Latamu, Paraguay, může svým sousedům působit starosti. V 70. roce minulého století přišel stát o dvě třetiny svého území po válce s Argentinou a Brasilií (tu přežila jen třetina obyvatelstva, což je v nových dějinách srovnatelné snad jen s hrůzami třicetileté války!). Co do korupčnosti požívá země špatnou pověst i v jihoamerických podmínkách a hlavní město Asunción dostalo mj. vodovod až v padesátých letech.

Latinoamerická velmoc Brasilie neměla v tomto století otevřených vnějších nepřátel a její vnitřní vývoj byl ve znamení posouvání hospodářských aktivit od pobřeží do vnitrozemí. Od šedesátých let bylo do vnitrozemí v nově vybudovaném hlavním městě přesunuto i administrativní centrum státu a země prodělává rychlou industrialisaci se všemi společenskými důsledky: je ničen tropický prales v Amazonii, chudne větší část obyvatelstva, ubývá domorodého obyvatelstva (mnohdy díky řízené genocidy Indiánů).

Brasilie je země hlubokých sociálních propastí, nejvyšší kriminality mládeže na světě, ale její ekonomika zaujímá osmé místo na světě. Uruguay měla v první polovině století vzorovou jihoamerickou ekonomiku, později díky vojenským režimům měla pravý opak. V 70. letech tehdejší vojenská vláda dosáhla světového rekordu ve věznění lidí: každý pátý občan byl pro své názory zavřený.

Staré územní spory mezi sebou mají i Chile a Argentina. V tomto století se obnovil roku 1978 spor o ostrůvky kolem Ohňové země, který byl ukončen mírem roku 1984, kdy se tři z ostrovů v průlivu Beagle dostaly pod svrchovanost Chile. Ve sporném území se nacházejí naleziště ropy. Argentina koncem tohoto století udělala velmi špatnou zkušenost, když se v polovině roku 1982 pokusila odejmout Falklandské ostrovy ze svrchovanosti Spojeného království. Výsledkem byl debakl a memento, že velmoci jsou ochotny ustupovat až kam samy považují za vhodné.

Zato Argentina zaznamenala jiný územní úspěch: jako první stát na světě zahájila roku 1986 plný bankovní provoz v Antarktidě, ve světadílu, kde podle mezinárodních dohod neexistují hranice. Přesto právě Chile a Argentina spravují své antarktické claimy, které se částečně kryjí s britskými nároky a v padesátých letech již byly předmětem ozbrojeného zásahu Britů proti jedné argentinské stanici. Až dosud platí, že ledový světadíl je otevřený výzkumu a těžbě nerostného bohatství, ale uzavřen pro vojenské a politické nároky.
Arabský svět a Přední východ
V průběhu sedmého a osmého století obsadila arabská vojska celou severní Afriku od Maroka až po Indii a rozšířila tak jedno z monoteistických náboženství, islám. Po staletí se utvářel stejný životní styl, jeden z civilisačních okruhů planety. Sporů mezi Araby vždy bylo dost a některé přečkaly i do druhé poloviny století, kdy všechny země severní Afriky obnovily svou suverenitu. Připomeňme si některé.
Arabský Západ
Mezi Marokem a Alžírskem panovala vždy rivalita. Naposledy se projevila ke konci tohoto století, když v roce 1975 ukončilo Španělsko svou suverenitu nad územím tzv. Západní Sahary. Zemi si mezi sebou rozdělily dva islámské státy, Maroko a Mauretánie, ale místní Arabové a Berbeři s alžírskou pomocí proklamovali Saharskou arabskou demokratickou republiku.

Mauretánie už roku 1979 postoupila svou část záboru Maroku. Válka Maročanů se už táhne šestnáct let, zatím s jediným výsledkem: po několika jednáních obě strany pozastavily operace...

Maročané mají otevřený ještě jeden účet na severu, ačkoli mimo své výsostné území. Ve španělské Melille se od r. 1985 občas demonstruje za připojení k Maroku, třebaže muslimové jsou ve městě v menšině. Jinak má Maroko úzké hospodářské styky s EU a je jednou ze zemí, která již v 80. letech podala přihlášku na plné členství v EU.

V ostatních severoafrických arabských státech po získání nezávislosti přehlušovaly spory vnitřní spory se sousedy. Vzrůstající role konservativního islámského fundamentalismu se projevuje stejnou agresivitou v obou národněsocialisticky řízených státech, v Alžírsku i Tunisku a ohrožuje vnitřní stabilitu Egypta. Ten z tureckého panství a z britského protektorátu se v roce 1922 změnil v suverénní monarchii, od roku 1952 v republiku.

Od 80. let má nejsilnější armádu v Africe. Kromě válek s israelem, viz níže, má hraniční spor s Libyí a se Súdánem o trojúhelník Haladžib u Rudého moře. Haladžib spadá od roku 1902 pod egyptskou výsost, ale spravován byl Súdánem. Egypt oblast policejně obsadil roku 1993. Od poloviny 80. let sužují zemi násilné akce islámských fundamentalistů.

Nejvyhlášenějším státem posledního třicetiletí je však v této oblasti Libye. Z počátku století ještě turecká, od 1912 italská, po krátkém britském poručenectví od 1951 království a od 1969 republika se svérázným vývojem. Díky ropnému bohatství se plk. Kaddáfímu, od 1977 Vůdci revoluce, podařilo realisovat řadu průmyslových a sociálních projektů.

Jako revoluční islámský socialista se však zároveň staral o své ideologicky blízké, vyzbrojoval je a financoval stejně v Evropě, Guayaně, jako v USA, na Trinidadu, v Ugandě, na Filipínách, nebo v Oceánii. Kaddáfího boj s americkým imperialismem a s israelským sionismem vedl k vytvoření teroristické sítě, operující po celé planetě. Doplněna palestinskými, íránskými či syrskými agenty islámské revoluce zůstává do nového století funkční jako jeden z možných destabilisujících faktorů hlavně v zemích třetího světa.

Začátkem 80. let měla Libye více tanků, než např. DDR (2900), pozemní armáda čítala 100 tisíc mužů ve zbrani a počet bojových letadel (pilotovaných žoldnéři např. ze Severní Koreje) byl srovnatelný s italským letectvem. Od roku 1985 se přiostřily vztahy k USA a Západní Evropě.

O rok později byly spáleny francouzské a anglické knihy, vyhlášena hospodářská blokáda Libye a v Syrtě, kterou si Kaddáfí nárokuje celou, se konaly manévry amerického námořnictva, při nichž došlo k vzdušnému souboji, sestřelení libyjských letadel a k bombardování pobřežních měst. Ze země byly ve třech vlnách vypovězeni gastarbeiteři v počtu více než sta tisíc lidí, nejvíce z Egypta a Tuniska (v letech 1976, 1980 a 1985).

Plk. Kaddáfí podporoval vojensky i finančně mohamedánské skupiny v subsaharské oblasti (např. Gambie, Burkina Faso, Benin, Guinea-Bissau, válka v Čadu, Súdán atd.). Roku 1973 využila Libye občanské války v Čadu a obsadila na severu země oblast s oasami Aouzou, na něž si činila nároky podle neratifikované dohody o rozdělení Sahary mezi Francií a Itálií z roku 1935. V čadské občanské válce, vyvolané opět etnickými spory místních politiků, byla země od roku 1982 v podstatě rozdělená.

Později sice jihočadské jednotky, podporované mj. francouzskými legionáři, celou zemi opět obsadily, v jednáních se dospělo k určitým hraničním dojednáním, Mezinárodní soud v Haagu rozhodl ve prospěch Čadu, ale dohoda s Libyí není uzavřena dodnes.

V 80. letech se Libye postavila na stranu saharských Tuáregů, kteří především v Nigeru usilovali o autonomii, nebo přímo o vytvoření svého vlastního saharského státu. V Nigeru žije na půl milionu Tuáregů, v Mali na 300 tisíc, v Libyi asi 50 tisíc, v Burkině Faso na 30 a v Alžírsku asi 20 tisíc.

Kaddáfí Tuáregům nabídl Libyi za vlast a v Nigeru začal podporovat nejsilnější tuárežskou organisaci, Osvobozeneckou frontu Airu a Azawádu. V první polovině osmdesátých let ohrozilo tuárežskou populaci velké sucho a v roce 1986 rekordní záplava kobylek.

Tuáregové se dávali najímat jako žoldnéři u Kaddáfího, bojovali na straně Tamilů na Cejlonu, v Libanonu u Arafáta, v občanské válce v Čadu, v Polisariu na Západní Sahaře a pochopitelně v Nigeru proti ústřední vládě.
Arabský východ a kmenová území
Arabský Egypt a všechny země Levanty leží ve druhé polovině století v nejvýbušnější oblasti planety. Důvodem je obnovení židovské státnosti po 1900 letech na britském mandátním území Palestina (do konce první světové války pod tureckým panstvím), což nebylo dodnes definitivně přijato arabskými blízkými a vzdálenými sousedy Israele.

Celý kraj prodělal v průběhu století obrovské proměny. Palestina patřila k zaostalejším oblastem turecké říše a v roce 1920 dosahoval poměr arabského a židovského obyvatelstva čísla 9:1. O deset let později se ale redukoval už na poměr 2:1, stále ještě ve prospěch Arabů. Masivní vykupování pozemků z arabských rukou vedlo k protižidovským nepokojům v letech 1921, 1929 a v roce 1936 po generální stávce Arabů i k ozbrojenému nepřátelství proti britské administrativě.

Těsně po druhé světové válce byla Palestina Brity rozdělena na židovskou a arabskou část. Důsledkem byla první palestinská válka, během níž byl vyhlášen Stát Israel. Jedna ze zbylých částí Palestiny, Transjordání, připadla Jordánsku a druhá část, Gaza, se dostala pod správu Egypta.

Po druhé arabsko-židovské válce roku 1956 byl potvrzen status quo, ale o jedenáct let později v tzv. šestidenní válce deklasovali Židé spojené Araby a obsadili egyptskou Sinai, Transjordání a syrskou část Golánské vrchoviny. Čtvrtá arabsko-židovská válka roku 1973 potvrdila israelské zisky. Palestinští Arabové žijí po desetiletí v exilu v arabských zemích od Syrie po Jemen a Alžír.

Únava po desetiletí trvajících násilnostech zatím v náznacích vede k možnosti vytvoření podmínek mírové koexistence Židů a Arabů. V roce 1979 na základě separátního israelsko-egyptského míru dostala Káhira zpět Sinajský poloostrov. Po dlouhé teroristicky vedené válce došlo loni (1993) dokonce k uznání Organisace osvobození Palestiny a udělení autonomie arabským územím v israeli a k mírově smlouvě israele a Jordánska.

Vzhledem k tomu, že téměř jediným zahraničněpolitickým pojítkem všech arabských států byl odpor k existenci israele, je mírový trend na konci století příslibem pro celkové uklidnění poměrů na Blízkém východu s jeho surovinovými a finančními zdroji. V opačném případě je celá oblast jednou z možných zón pro použití nukleárních zbraní.

Šestnáct let trvala 1991 ukončená občanská válka v Libanonu, který roku 1920 oddělila Francie od Syrie (od roku 1941 formálně jako republika). Od sedmdesátých let operovala na jeho území i Organisace pro osvobození Palestiny a několik islámských náboženských ozbrojených skupin. Po intervencích israele a mezinárodních mírových sborů USA, Británie, Francie a Itálie začátkem osmdesátých let došlo v roce 1985 k ústavní změně, podle níž přišla křesťanská menšina o svou parlamentní většinu ve prospěch muslimů.

Během občanské války přišlo o život na 150 tisíc Libanonců. Bejrút, kdysi bankovní centrum arabského světa, leží v troskách a novými finančními centry se mezitím staly emiráty na Arabském poloostrově.

O tureckých ambicích a o Kypru jsme již hovořili. S dostavbou velkého vodního díla na horním toku Eufrátu se Turecko dostává i do posice vodního hegemona nad Syrií a částečně i Irákem a tuto vodní diplomacii se již pokusilo použít. Syrie kromě na israelem obsazené Golánské vrchoviny vznáší nároky proti tureckému držení malého území na moři, Hatay (hellénistická Seleukis).

Územní spory mezi státy Arabského poloostrova nabyly na důležitosti až v posledních desetiletích, kdy jsou spojeny se zisky z těžby ropy. Předtím šlo většinou o lokální boje beduinů o prameny a pastviny.

Tak byl v poslední době ohřát spor o vymezení hranic mezi spojeným republikánským Jemenem a saúdskoarabskou monarchií. Hraniční spory má od získání samostatnosti Bahrajn s Katarem, Katar s Abú Zabí ze Spojených arabských emirátů (dř. Pirátské pobřeží, později Pobřeží dohody, Smluvní šejchanáty nebo Dohodový Omán). Emiráty jsou ve sporu o několik ostrůvků v Perském (Arabském) zálivu, které obsadil Írán.

Všechny tyto země se díky svému ropnému bohatství staly jedněmi z nejbohatších států světa a finančně nejsilnějšími. Toho využívají i pro diversifikaci svých ekonomických zdrojů i k proměnám svého životního prostředí. Poněkud jiné primáty zaznamenalo od 80. let Jordánsko. V zemi, kde 60 procent obyvatelstva je palestinského původu a roční přírůstek činí čtyři procenta (což je po Keni druhé místo na planetě), navštěvoval každý čtvrtý Jordánec nějakou střední či vysokou školu. Jordánsko má od roku 1965 díky výměně území se Saúdskou Arábii za přístav Aqaba i přístup k moři.

Největším konfliktem je ale neuznávání suverenity Kuvajtu ze strany Iráku, což vedlo k obsazení země na Zálivu v létě 1990 a následně k mezinárodní vojenské akci OSN pod vedením Spojených států, která Iráčany z Kuvajtu vyhnala a doma vojensky porazila.

Byla to předimensovaná, mnohem rozsáhlejší bojová operace, než celá první světová válka v této oblasti. Irák vedl od šedesátých let s přestávkami vnitřní válku s Kurdy, usilujícími o plnou autonomii. Stejně jako v Turecku iráčtí Arabové usilovali o likvidaci Kurdů.

Nejnovější povstání Kurdů souviselo s bojovými akcemi, navazujícími na irácko-kuvajtskou válku roku 1991 a Kurdové byli opět velmocemi opuštěni. O rok později se v Ankaře dokonce dohodly Turecko, Syrie a Írán na nedělitelnosti území Iráku. V roce 1981 vybombardovalo židovské letectvo atomový reaktor francouzské výroby Osirak u Baghdádu, čímž byl zrušen irácký nukleární program. V letech 1980 až 1988 vedl Irák neúspěšně válku s teokratickým Íránem o Araby obývaný naftový kraj Chúzistán, jádro dávného Elamu, která byla zakončena pouhým příměřím. Američané evidentně ponechali Husajna u moci, aby zůstal hrozbou svým sousedům...

Černá Afrika

Velká část afrických zemí dostala nezávislost v roce 1960 (tzv. rok Afriky). Jimi založená Organisace africké jednoty, jinak nefunkční instituce, se rozhodla konservovat koloniální hranice se všemi etnickými nepřístojnostmi. První vlaštovkou byla Eritrea, která v dlouhých domácích válkách získala samostatnost a mezinárodní uznání v roce 1993.

Opakem rozpadu koloniálních hranic byly pokusy o vytvoření státních konfederací. Vedle arabských pokusů o státní spojení (srov. v padesátých letech unii Egypta a Syrie, později Egypta a Súdánu, pokusy Libye o unie se sousedy) dosud funguje spojení Tanganjiky a Zanzibaru v neobvykle stabilní, byť dlouholetým nyererovským socialismem zchudlé Tanzanii (1964).

Nevyšel pokus o spojení Senegalu a Gambie v Senegambii v osmdesátých letech. Rozpory přiostřil v roce 1985 incident na fotbalovém zápase, srov. salvadorsko-honduraskou válku. Od sedmdesátých let je v kraji Casemance na jihu Senegalu aktivní separatistické hnutí. Jeho lidé nechtějí nadvládu „severu“, který je muslimský. President Diouf navštívil jih teprve po šestnácti letech vlády v květnu 1996.

Zato prožila a prožívá černá Afrika několik občanských válek, přesněji řečeno srážek na kmenovém, klanovém a národním či náboženském základě uvnitř mnohonárodnostních států. Konflikty mezistátní byly kupodivu vzácnější. Zde uveďme (kromě již známých) protimauretánské a protisenegalské bouře v obou zemích v roce 1989, spojené se vzájemným vyháněním občanů, nebo válku Mali s Burkina Faso, která vypukla o vánocích 1985 (předtím již v roce 1974) o správní oblast Agacher se čtyřmi vesnicemi a která opět nic nevyřešila. Kromě toho, že se obě země velmi zadlužily u dodavatelů zbraní, což byl Sovětský svaz a Libye.

Roku 1977 vpadli somálští vojáci do etiopského Ogadenu s cílem vytvořit Velké Somálsko všech somálských kmenů. Byli odraženi a ačkoli se země přeorientovala z libyjsko-sovětského spojenectví na Spojené státy, o jedenáct let později vypukla doma meziklanová válka, která mj. vedla v roce 1991 k vyhlášení státu Somaliland na území bývalého Britského Somálska na severu (Berbera byla ve své historii britskou, sovětskou a naposledy americkou základnou).

Na rozdíl od Eritreje se ale Somaliland mezinárodního uznání ještě nedočkal. V Etiopii zaniklo po marx-leninské revoluci roku 1974 císařství. Nový vládce Mengistu Hailé Mariam se držel jen s pomocí sovětské a kubánské intervence. V domácích válkách byla roku 1990 ztracena Eritrea, Mengistu se zřekl marxismu a o rok později uprchl do Zimbabwe na ranč, který si pro svou rodinu u spřáteleného socialisty Mugabeho pořídil.

V posledním desetiletí procházejí v podstatě všechny země kolem guinejského zálivu vnitropolitickými bouřemi, často spojenými se zánikem sovětské, kubánské či libyjské podpory socialistických režimů (např. Benin, Kongo). Již pět let trvá krvavá mezikmenová válka v Libérii, do níž byla částečně zatažena a destabilisována sousední Sierra Leone.

V Nigérii na konci šedesátých let se neúspěšně pokusily Ibové na jihu odtrhnout jako Republika Biafra, aby unikli společnému státu s mohamedánským severem a aby měli zisky z ropy jen pro sebe. Po většinu času vládne v Nigérii armáda. Ve dvou vlnách (v roce 1983 a 1985) byli vyhoštěni občané okolních států, ale mnohdy stejné etnické příslušnosti, kteří žili v zemi bez pracovního povolení. Týkalo se to téměř čtyř milionů lidí, převážně z Ghany, Toga, Nigeru, Kamerunu a Beninu (jen v Ghaně žije 87 národností, užívajících 56 jazyků a nářečí).

Hraniční spor Guineje a Guineje-Bissau roku 1985 vyřešil Mezinárodní soud v Haagu a o rok později obdobný spor se Senegalem. V Kamerunu stále trvají spory o míru autonomie bývalé britské části země (Britský Kamerun byl rozdělen mezi Nigérii a bývalý francouzský Kamerun). V relativním domácím klidu žily dlouhá desetiletí bývalé francouzské země Pobřeží Slonoviny a ropou bohatý Gabun.

Pobřeží slonoviny má druhý největší katolický kostel na světě, ale president Houphouet-Boigny je také animista a v Gabunu vládne velký mohamedán Bongo - oba už třicet let.

Na ostrovech Zeleného mysu došlo za studené války k jedinečné situaci, že totiž hospodářskou pomoc státu, sužovanému dlouhým suchem, poskytovaly země z obou stran: vedle pomoci USA a EU byly realisovány i projekty Severní Koreje, Číny či Sovětského svazu. Ostrovy během desetiletého sucha 1940-1950 přišly o třetinu obyvatelstva a v cizině, většinou v Portugalsku, dnes žije dvakrát více Kapverďanů, než doma!

Více než dvě desetiletí trvá občanská válka v Súdánu mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem. Odhaduje se, že jen v letech 1983-1988 jí padlo za oběť na 35 tisíc Súdánců, na 260 tisíc zemřelo hlady a 360 tisíc jich odešlo do exilu. Proklamovaným cílem súdánských jižanů (hlavně nilotské kmeny Dinků a Šilluků) je nezávislost.

V Ugandě po diktatuře libyjského chráněnce boxera Idi Amina Dady od roku 1978 přerostla mezikmenová guerilla ve válku, jejíž konec není v dohlednu. Kenya je pro západní svět jakýmsi modelem africké podoby parlamentní demokracie a tržněkorupční ekonomiky: turistické oblasti a masoví turisté však musejí být i v této zemi separováni od domorodců, neboť se rozmohl banditismus.

V mnohonárodní největší africké zemi Zairu se několikrát pokusila odtrhnout provincie Kasai a Šaba (bývalá Katanga, povstání Šaba I. v roce 1977 a Šaba II. o rok později) s přímou vojenskou podporou Sovětského svazu, DDR a Polska z území Angoly. Zairský president Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Waza Banga (dř. prostě Joseph-Désiré M.) vládne přes dvacet let díky shovívavosti velmocí - jeho osobní majetek bývá odhadován výše, než jsou vůbec ekonomické možnosti Zairu, dříve Konga-Kinshasa, popř. Leopoldville.

Hned po odchodu Portugalců v roce 1975 vypukly občanské války v Angole a Mosambiku: v obou zemích se vládní marxistické strany po skončení Studené války zbavily revolučního charakteru a vyhrály pluralitní volby, v Angole se válka rozhořela znovu. K největší změně na černém kontinentu došlo na jihu, kde po desetiletí trvajícím rasovém oddělování černé a míšenecké většiny od vládnoucí bílé menšiny došlo loni k mírovému předání moci formou všeobecných parlamentních voleb.

Jižní Afrika se tak po dlouhých desetiletích mezinárodní isolace díky svému systému odděleného rasového rozvoje, apartheidu, stala opět positivním faktorem mezinárodněpolitického života. Teprve roku 1902 uznali Búrové britskou svrchovanost, o osm let později byla vyhlášena Jihoafrická unie a v roce 1961 republika.

Od sedmdesátých let vzniklo v Jižní Africe deset bantustánů, samosprávných černých území s rozličným statutem (srov. Republika Transkei, Bophuthatswana, Venda, Ciskei atd.). Jako dříve je Jižní Afrika nadále vystavena neustálému nebezpečí eskalace vnitřních kmenových, národních a rasových konfliktů.

Toto nebezpečí se vztahuje i na enklávy v jihoafrickém území, monarchie Svazijsko a Lesotho. Před obdobným problémem ovšem stojí všechny bývalé „frontové státy“ proti bílé vládě na jihu Afriky, třebaže v mnohých případech tvoří ekonomickou špičku černé Afriky a prošly válkami s bílými: Namibie (bývalá Jihozápadní Afrika), Botswana (bývalé Bečuánsko) a země bývalé Rhodesie a Njaska Zambie, Zimbabwe a Malawi. Kromě pohraničních problémů mezi Zimbabwe a Mosambikem během občanské války s jednou z válčících stran (Renamo), v regionu nepovstal žádný podstatný územní spor.

V šedesátých letech oživl hluboký etnický rozkol mezi Tutsiy a Huty v bývalé německé a posléze belgické oblasti Ruanda-Urundi. Tutsiové se už roku 1919 postavili na stranu Belgičanů proti povstavším Hutům. V Burundi i ve Rwandě je poměr obyvatelstva 85 % Hutů ku 14 resp. 15 % Tutsiů, úřednictvo v osmdesátých letech ale tvořili v Burundi Tutsiové z 95 %. Ve Rwandě je třetina obyvatelstva katolická, v Burundi dvě třetiny.

Hutuové na rozdíl od Burundi ve Rwandě i vládli. V r. 1959 Hutuové zničili ve Rwandě tutsiovskou hierarchii a král Mwami Kigeri V. uprchl (o dva roky později byla monarchie zcela zrušena; Kigeri V., občansky Jean-Baptiste Ndahindurwa zemřel v říjnu 2016 u Washingtonu ve věku 80 let)). Následovala agrární reforma a nové pogromy a menšinoví a dosud vládnoucí Tutsiové v hromadných exodech prchali do okolních zemí. Monarchie zanikla roku 1966 i v Burundi (Mwambutsa IV.).

Za jedenáctileté vlády Kaddáfího přítele a Tutsiho plk. Bagazy (1976-1987) byly mj. zakázány v zemi katolické svátky a bylo vyvražděno na sto tisíc Hutů, část z nich prchala do ciziny. V roce 1984 bylo ve Rwandě na 50 tisíc uprchlých Hutů, o čtyři roky později opět krvavé nepokoje v Burundi.

Roku 1990 vpadli Tutsiové z Ugandy do Rwandy a současně se proti vládě postavili i exiloví Hutuové. O dva roky později začal konflikt v oblasti, kde prý má obyvatelstvo z 80 procent virus HIV, eskalovat. V etnické válce se odhaduje, že byl vyvražděn téměř milión lidí a zhruba půl miliónu jich uprchlo do okolních zemí.

Relativním klidem žijí ostrovní státy Indického oceánu. Na Seychellách organisoval proslulý žoldnéř Mad Mike Hoare na začátku osmdesátých let tři pokusy o puč (údajně v dresu Adnana Kashoggiho, který zde přišel při postátňování o hotely a pozemky). Byl však vždy odražen tanzanským oddílem, který chránil socialistický režim na ostrovech (a později v Jižní Africe odsouzen na deset let, ale za dva roky propuštěn).

O Seychelly se v polovině osmdesátých let v rámci soupeření se Spojenými státy živě zajímal Sovětský svaz: měl tu 12 vojenských přidělenců a jednoho manažera Aeroflotu, který sem ovšem nelétal. Velvyslanec M. Orlov byl exšéfem KGB v Turkmenistánu. Vytvořit sovětský protipól americké základny na čagoském ostrovu Diego García se už nepodařilo. S pádem sovětské moci přešly i Seychelly na systém pluralitní demokracie.

Sesadit presidenta pomocí žoldnéřů (v Africe dosti obvyklé v posledních dvaceti letech, srov. pokusy v Beninu, na Komorách, ve Svazijsku, v Zairu-Kongu) se v listopadu 1988 pokoušeli příznivci monarchie i na Maledivách. V žoldu tentokrát stáli většinou Tamilové, ale po indické intervenci byl pokus snadno odražen. Dopadení žoldnéři byli později popraveni nebo exulováni na pusté ostrovy.

Jiný z indických států, Mauritius, prohlásil v roce 1982 za neoddělitelné od svého území Čagoské ostrovy s největším z nich, Diego García. Britové ale obyvatele ostrova přesídlili na Mauritius a odškodnili je. Ostatní, trvale neosidlované ostrůvky, jsou pod přímou správou Londýna jako Britské Indickooceánské terirorium. Mauritius si rovněž nárokuje na Francii ostrov Tromelin, který je spravován z Reunionu.

Muslimská Asie

Největší zvrat z nearabských muslimských zemí prodělal v tomto století Írán. Jedna z nejstarších monarchií změnila v roce 1935 svůj název Perské císařství na širší „íránské“ a v dalších desetiletích se stala díky ropnému bohatství hospodářsky i vojensky nejsilnějším státem regionu.

Po krátké revoluci a za všeobecného zděšení západního světa však byla monarchie v lednu 1979 odstraněna a nahrazena teokratickou islámskou republikou. Země, která za šáha v podstatě vstupovala do elektronického věku, se začala řídit náboženskými předpisy a popřela, za použití krutých represálií, vše evropské. V zahraničí začal teokratický režim financovat skupiny ozbrojených islámských radikálů, bojujícím proti americkému imperialismu a sionismu.

Systém jedné strany byl v roce 1988 sice opět nahrazen parlamentním systémem více stran, ale země zůstala v mezinárodní isolaci. Mocenské ambice se Írán snaží uplatnit ve své tradiční zájmové sféře, ve Střední Asii. Roku 1992 inicioval vznik hospodářského seskupení zemí kolem Kaspického moře (Írán, Rusko, Ázerbájdžán, Kazachstán a Turkmenistán) a k Organisaci hospodářské spolupráce, založené v roce 1965 Íránem, Tureckem a Pákistánem (ale nefunkční), se připojily ještě Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgystán.

V příštích desetiletích lze očekávat mocenský střet o oblast Střední Asie právě mezi Íránem, Tureckem, Ruskem a zřejmě i Čínou. Zatím jelcinovské Rusko cvičí íránskou armádu a staví tu továrnu na výrobu letadel MiG-29.

Velkými proměnami v druhé polovině století prošel Afghánistán. Po zrušení monarchie roku 1973 se k moci dostal socialistický režim, jehož vnitřní spory umožnily Sovětskému svazu po vánocích 1979 vojenskou intervenci, která skončila v únoru 1989 stažením vojsk. Tím se otevřel prostor k rozšíření občanské války různých etnických a politických skupin a klid není v zemi dodnes. Sovětská intervence v Afghánistánu měla obdobné rysy jako americká ve Vietnamu dvě desetiletí předtím.

Dosud jedinou islámskou zemí s vlastní odzkoušenou nukleární zbraní je Pákistán. Po odchodu Britů roku 1947 tvořilo jeho území ojediněle dvě části, Západní a Východní Pákistán, rozdělený územím Indie. Východní část se po krvavé válce oddělila v březnu 1971 s pomocí Indie jako republika Bangladéš (při stomilionové populaci má o tři miliony více mužů, než žen, což je ve světě unikátní).

Teprve dvacet jeden rok po válce byli odsunuti do Pákistánu muslimští Urdové, které jako zajatce drželi celou dobu muslimští Bengálci v Bangladéši v lágrech! Po pět desetiletí existence jsou vztahy mezi islámským Pákistánem a vícenáboženskou Indií napjaté a obě země spolu již vedly dvě války. V roce 1949 byl rozdělen stát Džammú a Kašmír, druhá byla vedena v prosinci 1971 (bez nějakého výsledku). Vztahy mezi oběma státy zůstávají i do budoucna pro mír v oblasti velkou neznámou.

Nejlidnatějšími muslimskými státy v Asii jsou Malajsie a Indonésie. V obou však žijí i jinověrci a náboženské spory bývají mj. častými příčinami konfliktů a prvkem nejisté budoucnosti pro vnitřní stabilitu.

V Malajsii žije 47 % Malajců, 34 % Číňanů a 9 % Indů. Malajština a Malajci mají zvláštní práva. Po skončení britského protektorátu nad malajskými sultány čas od času propukají etnické rozbroje mezi Malajci a Číňany a Malajci a Indy. V Sabahu a Sarawaku na Borneu přitom žije více Číňanů, než muslimských Malajců (75 % obyvatelstva Singapuru tvoří rovněž Číňané, což bylo příčinou osamostatnění se tohoto malého, ale hospodářsky silného ostrůvku). Zato převážně animistickým státem, ale s bigotně islámskou vládnoucí vrstvou, je naftový sultanát Brunei. O malajsijské území na Borneu vedou od 50. let spor Filipíny.

V Indonésii hned po skončení nizozemské koloniální správy v padesátých letech začala nová vláda napodobovat národnostní politiku holandské administrativy. Ta již od 1905 stěhovala desítky tisíc Javánců na řidčeji osídlenou Sumatru, Kalimantan a N. Guineu (Irian), kteří tam dostávali po jednom hektaru půdy.
V letech 1951-1983 odešlo odhadem z Jávy na 5 milionů lidí, ale ve stejné době jich na ostrově přibylo milionů 45. Dnes Javánci tvoří 62 % indonéského obyvatelstva. Součástí

Indonésie je od roku 1962 i bývalá Holandská Nová Guinea (jako Západní Irian) s melanéskou většinou a od roku 1975 Portugalský Timor s katolickou většinou. Čas od času zde dochází k násilnostem armády proti domorodcům.

Na Irian bylo přestěhováno v 80. letech na 700 tisíc Javánců, proti nimž zahájili Melanésané ozbrojený boj. Na Sumatru si od konce padesátých let činí nárok Malajsko a od šedesátých let působí na severu ostrova protivládní guerilla, která vyhlásila stát Atjeh (Aceh). K tomu přistupují občasné protičínské bouře, z nichž největší byla v návaznosti na pokus indonéských komunistů o puč v roce 1965.

Filipíny mají od 70. let na svém území dva odboje. Jedním je ozbrojená komunistická skupina a druhým je Fronta národního osvobození Moro, která proti ze severu přicházejícím katolíkům jako kolonistům s vládní podporou vyhlásila džihád, svatou válku. Nárokuje pro sebe třináct jihofilipinských provincií, které zahrnula do své Republiky Severních Moluk, podporované mj. z Libye.

Filipíny vyhlásily svůj nárok na Paracelsovy a Spratlyho ostrovy, stejně jako kontinentnální Čína, Vietnam, Malajsie a tchajwanská Čína. Formální nárok přednesly na Severní Mariany, které se nedávno staly samostatnými. Jako náhrada za v roce 1992 vyklizenou americkou základnu Subic Bay se počítá s pacifickým Guamem.

Přední a Zadní Indie

Indický subkontinent je co do počtu obyvatel nejrychleji se rozvíjejícím regionem a soudí se, že v první polovině příštího století jenom obyvatel Indie bude více, než kolik bude mít Čína. Indie se v průběhu tohoto věku proměnila z pestrého konglomerátu států a státečků, spojených Brity v Indické císařství, v polovině století na republiku, která v šedesátých letech zde ukončila i portugalské a francouzské panství.

V roce 1975 bylo jako spolkový stát připojeno Knížectví sikkimské. Sporná je hranice s Čínou (válečný konflikt v r. 1962), která neuznává tzv. MacMahonovu linii z roku 1914. O válkách s Pákistánem viz výše. V polovině 80. let propukl pohraniční konflikt s Bangladéší kvůli bengálské imigraci do Ásámu, kde se místní obyvatelstvo dostalo do menšiny. V téže oblasti, v Ásámu, v Nágsku a Tripuře, bojoval proti ústřední vládě národní ozbrojené, povětšinou marxistické skupiny za odtržení od Indie.

Marxisté ovládali vedle Tripury i Západní Bengálsko a Keralu. V 80. letech se přiostřil spor s paňdžábskými Sikhy, kteří usilují o samostatnost ve státě jménem Chálistán. Terostickým akcím padla za oběť i ministerská předsedkyně Gándhíová. Ústřední vláda roku 1986 obsadila Zlatý chrám v Amritsaru.

O čtyři roky později explodovaly náboženské spory mezi muslimy a hinduisty v Ajódhji v Uttarpradéši, které se přenesly i do indických komunit po světě. V zemi se hromadí náboženské, politické a sociální konflikty, pro něž neexistuje rychlé řešení (dodnes se např. udrželo kastovnictví, dlužní otroctví, prodej dětí, rituální sebeupalování vdov atd.). Je otázkou, zda má takto národně a nábožensky složitý stát vůbec budoucnost.

Značnou proměnou prošel i himálajský Nepál, kde v poslední době král Birendra umožnil činnost politických stran a odešel z aktivního politického života. V loňských volbách zvítězili místní komunisté/maoisté. Snaha o autonomii cejlonských Tamilů, které kdysi přiváželi na ostrov Britové na práci na čajových plantážích z jižní Indie, nenalezla u většinových obyvatel Srí Lanky pochopení a v 80. letech eskalovala v krvavou občanskou válku. Před pěti lety vyhlásili předáci Tamilů boj do "konečného vítězství".

Vnitřně velmi neklidnou zemí je dlouhodobě Barma. Již v dobách britské vlády bojovali menší národnosti Barmského svazu o svou samostatnost. Od šedesátých let v těžce přístupných lesních a horských oblastech bojují vládní oddíly s Kareny, se třemi ozbrojenými skupinami Šanů, s Darenny a Kajahy, s barmskými komunisty, thajskými revolucionáři a dokonce s čínským Kuomintangem.

V 80. letech kontrolovala ústřední vláda jen polovinu plochy státu s 80 % obyvatelstva. Stejně jako odbojné národy a revolucionáři i barmská armáda aktivně participuje na produkci a obchodu s drogami. V jedné z nejchudších zemí planety jsou už půl století u moci vojáci, kteří teprve po skončení Studené války ukončili experimenty se socialismem.

Při pronásledování zbojníků v občasných ofensivách vládních vojsk mnohdy dojde ke konfliktu s Thajskem. To přišlo na začátku století o některé provincie ve prospěch francouzských částí Indočíny Laosu a Kambodže. V thajských lesích působí od 60. let různé ozbrojené skupiny, ať už etnická, nebo klanová spojení pěstitelů a pašeráků drog (v r. 1985 zemřel vyhlášený opiový král Khun Sa).

Začátkem roku 1988 propukla krátká pohraniční válka s Laosem a Thajsko, které se v posledním desetiletí stalo mj. jednou z Evropany vyhledávaných turistických zemí, vzneslo své staré nároky i vůči Kambodži.

Kambodža byla v první polovině století pod francouzskou vládou. Jako samostatné království od roku 1953 zažilo již o rok později první vietnamský vpád. První polovinu 70. let existovala v zemi proamerická Lon Nolova Khmerská republika, po níž přišli Rudí Khmerové Pol Pota. Podle odhadů OSN vyvraždili 3,3 miliony Kambodžanů: lonnolovce, inteligenci, městské obyvatelstvo, vše v rámci maoistických kooperativ, čili nucených prací.

Po roce 1975 opět začali v zemi působit Vietnamci, a byli tu až do konce Studené války. Třebaže nyní v Kambodži působí jednotky OSN (mezi nimi poprvé po padesáti letech v cizině japonští vojáci), občanská válka se ještě neuklidnila. V Laosu byla suverenita království obnovena v roce 1954 a už dva roky na to propukla občanská válka s vietnamskou účastí. V r. 1975 nahradila komunistická republika tradiční monarchii (v jejímž čele stál deset let následník trůnu princ Souphanouvong!). Po odchodu Vietnamců ze země zůstali u moci komunisté.

Nejbohatší zemi Indočíny Vietnam postihly v tomto století čtyři války. Ta první vedla k okupaci země Japonci za světové války, druhá v letech 1946 až 1954 vedla k odchodu Francouzů ze země. V roce 1955 zaniklo Annámské císařství (dalšími historickými vietnamskými zeměmi jsou na severu Tonkin a na jihu Kočinčína) a na jihu země vznikla proamerická republika.

Proti ní a proti Američanům vybojovali Vietnamci úspěšnou třetí indočínskou válku v letech 1960 až 1975, která vedla ke sjednocení země pod myšlenkami marx-leninskými. Pak ještě následovala vietnamská expanse do Kambodži a Laosu, což můžeme v letech 1978 až 1989 považovat za čtvrtou indočínskou válku. Hraniční spory s Čínou Vietnam ukončil dohodou v r. 1991.
Eurasie a Dálný východ
Ruské bezpečnostní zájmy dnes, po půl století studené války, již neleží ve střední a východní Evropě, ale na Kavkaze, ve Střední Asii a na Dálném Východě. Tomu zřejmě bude muset v příštích desetiletích ruský stát věnovat veškerou svou moc, kromě zvládnutí domácího chaosu. Rusko tak bude odvráceno od problému Evropy a Evropské unie a intensivně se bude věnovat uchování surovinových zdrojů za Uralem a jejich prodejem („sibiřský emirát“).

Státy, které obnovily po studené válce svou existenci (západní část Sovětského svazu) nebo nově vznikly z bývalých svazových republik, budou mít především starost s vnitřní stabilitou. Jak v případě Ruska, tak i těchto nových států, lze předpokládat časté vnitřní konflikty (viz otázku ruských menšin v Pobaltí, spory mezi kavkazskými státy, karabašskou, abcházskou a čečenskou válku, islamisaci států Střední Asie, válku v Tádžikistánu, ale i složitou vnitřní situaci Ukrajiny, boje v Podněstří, nebo nároky Rumunska na Moldovu atd.).

Rusko je svou oblastí Kaliningradu, tedy zbytku Východních Prus s kdysi hlavním městem Pruského království Königsbergem, stále ještě přítomno ve východní Evropě asi jako na jihu Turecko svým thráckým předmostím. Oblast Kaliningradu se může stát citlivou zónou polsko-litevsko-rusko-německých zájmů.

U komunistické Číny lze očekávat pronikavý hospodářský boom, jehož šíření bude záviset od rusko-čínských vztahů, akceptovatelnosti jejího státního či partajního kapitalismu Západem a od schopnosti změnit stávající komunistický režim doma. Přitom nelze očekávat europeisaci, tj. převzetí evropského pojetí parlamentní demokracie. Do konce století připadne Číně bývalé britské a portugalské území Hong Kong a Macao, což bude zřejmě spojeno s exodem části místních podnikatelských kruhů.

Směr vývoje kontinentální Číny bude i odpovědí na rychlost, s jakou zanikne původně čankajškovský čínský stát na Tchaj-wanu; jeho přežití souvisí s ochotou Ameriky se nadále v regionu angažovat, tedy s vývojem Spojených států. Vícerychlostnost společenských změn může znamenat i rozpad dnešního centralistického maoistického režimu na několik čínských států.

Čína v tomto století prodělala prudké změny: v roce 1911 zaniklo čtyři tisíce let staré císařství a vznikla republika, následovala anarchie, ve třicátých letech přišla japonská intervence, po válce občanská válka republikánů s komunisty a roku 1949 vznikl nejlidnatější komunistický stát a zároveň celé planety. V letech 1950 až 1951 se Čína zapletla do korejské války, kde se dostala do přímého bojového styku s Američany: z milionového expedičního sboru padlo více než 900 tisíc Číňanů. Vůdcovství Maa stálo zemi mnohem více milionů obětí než obě světové války dohromady.

Desetiletí 1966 až 1976 země prožila v hrůzné ultralevičácké maocetungovské „velkou kulturní revoluci“, ničící všechny tradiční hodnoty minulosti. Ale i to země unesla, stejně jako předtím světovou nevoli s okupací Tibetu.

V Koreji bude pokračovat liberalisace komunistického režimu na severu a sbližování obou korejských států, existujících po obou stranách 38. rovnoběžky již půl století. Šance spojit zemi v jeden stát německým způsobem, tj. náhlým včleněním severu do jihokorejské ekonomiky a naroubování jihokorejských právních, politických a společenských norem, ale očekávat nelze.

Celý proces, bude-li mírový, bude dlouhodobý. Japonsko patří vedle Spojených států k technologicky nejvyspělejším zemím. Země byla v první polovině století vojenskou velmocí, okupující Koreu a velké části Číny (stát Mandžukuo) a ve druhé světové válce přechodně obsadila celou Jihovýchodní Asii a část Pacifiku.

Po totální porážce Spojenými státy a spojenci se po dvaceti letech stala opět velmocí, tentokrát hospodářskou. Problémem japonské budoucnosti bude změna společenské hodnotové orientace mladších generací, „nakažených“ evropským hédonismem. Řada výrob velkých koncernů se proto přesune mimo zemi (např. do Koreje, Číny, na Filipíny, do Thajska či Vietnamu atd.).

Austrálie a Oceánie

Dějiny Melanésanů, Mikronésanů a Polynésanů jsou plné zničujících agresí. Shodou okolností teprve velmoci v minulém století přinesly do oblasti klid... Již dlouho žijí vnitřním klidem Austrálie a Nový Zéland, které bychom měly řadit spíše po bok států severoamerických, než za asijské.

Indonésie ale vznesla nárok na australský Vánoční ostrov (od začátku století pod správou britského Singapuru, australský od roku 1958) a na Kokosové ostrovy (též Keellingovy zvané). V tomto století spadaly pod britskou administrativu v Singapuru, na Cejlonu a od roku 1955 jsou australské. Kdysi dostal rod Rossů, který se na ostrovech usadil se svými Malajci, od královny Viktorie vlastnická práva na věčné časy, což ale po stu letech začalo jiným překážet.

V roce 1982 vyhlásili nespokojenci na ostrově Horsburgh republiku. Rok nato bylo odloženo referendum o budoucnosti Kokosových ostrovů a teprve dalšího roku byl pátý Tuan Besar John Clunnies Ross referendem pod dohledem OSN definitivně zbaven mj. i soudní moci. Obyvatelstvo v počtu asi 600 lidí se přihlásilo k Austrálii a zvolilo si Radu Kokosových ostrovů.

Neklid trvá s přestávkami v Papui-Nové Guineji, která vznikla jako suverénní stát v r. 1975. Secesionisté na ostrově Bougainville vyhlásili Republiku Severních Šalamounových ostrovů, ale pokus byl potlačen. Opakoval se o patnáct let později pod názvem Republika Me'ekamui ("Svatá země" - Bougainville; roku 2004 se Francis Ona, jeden ze secessionistů, provolal za krále, ale do roka zemřel na malárii) a klidu v zemi není dodnes. Občas dochází k narušení hranic ze strany indonéských vojáků, když pronásledují melanéské partyzány ze Západního Irianu, kteří pod jménem Svobodná Papua bojují proti usidlování Javánců.

K neúspěšné secesi provincie došlo ještě před vyhlášením nezávislosti Vanuatu (dř. anglo-francouzské kondominium N. Hebridy) na ostrově Espiritu Santo pod jménem Federace Nagriamel. O pět let později, v roce 1980 byl na témže ostrově s francouzskou pomocí proklamován Melanésany oddanými "cargo cultu" Stát Vemerana s vůdcem Jimmym Stevensem, když týden předtím odtud byli vyhnáni Britové. Akce, která těsně předcházela oficiálnímu vyhlášení nezávislosti Vanuatu, byla opět neúspěšná a s pomocí britského a papuánského vojska a diplomacie britského komisaře Andrewa Stuarta potlačena ("kokosová válka").

Současně zanikla Republika N Makiante na ostrově Malekula. Pro podporu separatistů vládne mezi Vanuatu a Francií napětí. Vanuatu s probritskou vládou podporuje hnutí Kanaků na Nové Kaledonii. Zde se totiž v 60. letech začali usazovat alžírští Francouzi a domorodí Kanakové se dostali téměř do menšiny.

Začátkem 80. let vypukly násilné akce Melanésanů a koncem r. 1984 dokonce vyhlásili Socialistickou republiku Kanaků. Podpory se jim dostalo v Libyi, kam jezdili na školení. Francouzi protahují vypsání dalšího referenda o budoucnosti zámořského území a na konci 80. let se v hnutí Kanaků objevil rozkol.

Etnické spory s nově usazeným obyvatelstvem se řešily i na Fidži. V polovině 80. let bylo z necelých 700 tisíc obyvatel slabá polovina Fidžijců a o zhruba 35 tisíc převládali Indové, které sem od minulého století vozili Britové na práci na třtinových plantážích. V roce 1987 povolily spory v protiindický puč, provedený domorodou armádou.

Melanésané vyhlásili republiku s podporou Sovětského svazu a Libye. Indové se stáhli do pasivní resistence, ale o rok později bylo v Austrálii zabaveno větší množství zbraní určených pro Indy na Fidži. Mezitím se několik desítek tisíc Indů z ostrovů odstěhovalo a Melanésané mají převahu 56 procent.

Myslím, že pro naše účely je zbytečné uvádět chronicky známé konfliktní oblasti v Evropě. Proto na tomto místě seriál ukončím.

vyšlo v Českém týdeníku na pokračování začátkem roku 1995, zde doplněno

•

 

První dekáda 21. století

(volné pokračování XX. století, prosinec 2010)

 

Desetiletí 2001-2010 poznamenaly čtyři velké události. Dominovaly důsledky útoku sebevražedných wahhábitských sunnitů v unesených dopravních letadlech na New York a Washington 11. září 2001, který odstartoval „dlouhou válku“ Američanů s muslimským protizápadním terorismem.

President George Bush mladší se jí věnoval po celou dobu své vlády (2001-2009), přinesla vleklou válku do Afghánistánu a na paštunská území Pákistánu, stala se jednou ze záminek pro americký vpád do Iráku a pro likvidaci národně socialistického režimu Saddáma Husajna.

Američané koncentrovaní na Přední východ a Střední Asií zanedbali vývoj na Dálném východě. V historii nevídaná hospodářská expanse komunistické Čínské lidové republiky je dalším a největším fenomenem desetiletí. Země s 1,3 miliardami obyvatel se pro svou přelacinou pracovní sílu krocenou brutální maoistickou despocií stala planetární výrobnou západních koncernů, jejichž posice postupně přecházely pod kontrolu gigantických čínských státních podniků.
Letní olympijské hry 2008 v Pekingu se staly výkladní skříní maoistů a upozorněním celému světu, že hospodářský rozvoj je možný i bez demokracie a dodržování lidských práv.

Bushovu éru ukončila roku 2008 krise amerických bank a celého finančního systému, která přešla v krisi hospodářskou. Zmuchlaná pýcha finančního světového centra na newyorské Hradební ulici (Wall Street), který byl v tomtéž desetiletí na svém vrcholu i propadu, se promítla do celého západního světa. Největší ostudou byl krach jedné z největších investičních bank Lehman Brothers. Několik evropských států se dostalo na hranici státního bankrotu (Island, Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko). To je třetí úkaz desetiletí s důsledky do dalších let.

Americká vláda zachraňovala banky a podpořila domácí průmyslovou výrobu přímými injekcemi v objemu vyšším než jeden bilion dolarů. Zadluženost západního světa byla v přímém protikladu s mohutnícími národními ekonomikami Číny, Indie a Brasilie.

Jestliže se po celé dvacáté století pokládal dolarový milionář za nesmírného bohatce, koncem století a začátkem 21. se na místo milionů začalo počítat v miliardách – u státních i soukromých výdajů; nikoli milionář, ale miliardář byl společenským hrdinou nové éry. Po celé desetiletí rostla s poklesem dolaru cena zlata a do léta 2008 i ropy.

Šlágrem decenia byly „alternativní“ zdroje, například výroba etanolu jako pohonné hmoty na obřích plantážích cukrové třtiny nebo palmy olejnaté. V Brasilii proměna deštného pralesa v plantáže a pastviny významně ohrozila plochu amazonských lesů a v indonéské části Kalimantanu/Bornea zmizela polovina pralesa. V rozsáhlých částech světových oceánů se za stejnou dobu průmyslovým lovem významně snížil objem ryb.

Čtvrtým jasným fenomenem bylo šíření významu internetu. V jeho západními vládami nekontrolovatelném „cyber“ světě se šířily myšlenky mudžáhidů, optimismu a pesimismu Západu, zároveň také rozsáhlé soubory vojenských a diplomatických dokumentů (aféra WikiLeaks).

Zintensivnělo šíření islámu a muslimů na Západ a v řadě evropských států proti tomu rostl odpor (Skandinávie, německy mluvící země). Evropská unie se co do plochy zdvojnásobila a v očích eurokratů se naplnil sen jedné měny a Evropy od Atlantiku po Černé moře. Do ruské sféry vlivu, tedy na Ukrajinu a na Kavkaz, se EU ani Američanům proniknout nepodařilo.

Ani americký pokus rozšířit svůj vliv prostřednictvím afghánské války do Střední Asie nevyšel. Hráči nové „velké hry“ o Turkestán se s nimi vedle Rusů stali Číňané a tak trochu i Indové.

Rusové posílili pod vládou skupiny tajných policistů a rozvědčíků (bývalá KGB) kolem Vladimira Putina („putinovština“); ještě nikdy v žádném státě nevládli policisté ekonomikou a politikou současně. Po desetiletí rozvratu vrátil Putin Rusům díky vysokým cenám surovin pocit slávy a v očích Američanů se udělal partnerem pro jejich strategická jednání. K zásadní hospodářské proměně jako například v Číně však v Rusku nedošlo.

Číňané hledali, kde jsou volné kapacity pro těžbu surovin, skupovali firmy a těžební licence a především v afrických státech investovali obrovské částky protihodnotou za pravidelné dodávky ropy a nerostů. Jejich praktiky připomněly po dvou desetiletích pojem „neokolonialismu“.
Na rozdíl od Evropanů nekladli maoisté propagující svérázný partajně státní kapitalismus nikdy důraz na ideologii obchodních partnerů ani na jejich režimní praktiky.

Afrika zažila rozsáhlé „občanské“ války. Nejkrutější dvě „africké světové“ s přesahem z devadesátých let v Kongu s odhadem pěti miliony obětí. Černým kontinentem se šířila bída. V kdysi soběstačné Zimbabwe dosáhla v březnu 2009 inflace neuvěřitelných 231 milionů procent; roku 1996 v Kongu byla dokonce 6,3 miliardy procent (sic).

V Latamu se šířily levicové režimy, které všechny vzešly z voleb, nikoli převratů. Jihoamerickým fenomenem byla Brasilie v době presidentování Luize Inácia Luly da Silvy (2003-2010), jemuž se dařilo zmírnit masovou chudobu.
Žádné ze stávajících válečných ohnisek se nerozrůstalo, ale také nezaniklo. V rozpadlém Somálsku se poprvé od dob bukanýrských vedla mezinárodní válka s piráty unášejícími obchodní lodi s posádkami. „Jugoslávské“ války zavřelo odtržení albánského Kosova od Srbska Američany.