************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (viz však rok předešlý)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia se sedmi legiemi z celkového počtu dvanácti, které soustředil kolem Brundisia. Druhého dne se bezpečně vylodil v lokalitě Palaisté na území illyrských Germiniů na místě, které nebylo nepřáteli kontrolováno. Dorazil do Óriku, který bez boje vydal L. Manlius Torquatus, když mu hellénští obyvatelé města i oddíl illyrských Parthínů odmítli proti konsulovi Caesarovi bojovat. Stejně se zachovali obyvatelé Apollónie a velitel posádky L. Staberius utekl. Brzy na Caesarově straně stála většina obcí Épeiru.

Poslední nabídku Caesarovu na rozpuštění armád a ke smíru, sám že učiní teď hned první krok, Pompeius znovu odmítl. Poselství přinesl v době Caesarova vylodění L. Vibullius Rufus, oblíbenec Pompeiův, kterého už dvakrát Caesar zajal, viz rok předešlý. Pompeius, který byl právě na cestě z Makedonie do Apollónie a Dyrrhachia a byl na Egnatiově silnici/via Egnatia kdesi v Kandavském pohoří, se tak dozvěděl o Caesarově vylodění; do Apollónie přišel pozdě, v Dyrrhachiu Caesara předstihl.  

Lednový výsadek dopravních lodí uskutečněný za tvrdé zimy/gravissima hieme, to podle středomořských měřítek, doprovázelo pouze dvanáct válečných plavidel. Vrchní velitel celé pompeiovské flotily M. Calpurnius Bibulus kotvící s jádrem loďstva (110 válečných plavidel) na Korkýře, zcela selhal, což byl zjevně jeho životní úděl, viz o něm roku minulého.

Nečekal přeplavbu, neměl připravené posádky lodí a když se po vylodění legií Caesarovy lodě prázdné vracely a bez doprovodu bitevních lodí do Brundisia pro zbývajících pět legií pod velením Q. Fufia Calena, zaútočil ze vzteku: třicet lodí zajal a zapálil i s mužstvem na palubě. Teprve pak dal hlídkovat ve všech kotvištích mezi Korkýrou a Salonami. 

Tak se také zmocnil jedné z lodí z druhé vlny caesarovské přeplavby, kterou nezastihlo Calenovo varování, že před přístavy hlídkují nepřátelské lodi a přepravu zastavil. Bibulus, který kotvil u Órika, dal osazenstvo, otroky i svobodné do jednoho povraždit. Kuriosně však nemohla jeho flotila na břeh, který ovládali caesariáni, takže se nemohli zásobovat pitnou vodou a záviseli na dodávkách proviantu z Korkýry.

L. Scribonius Libo s M. Calpurniem Bibulem pověřili legáty M'. Acilia a Statia Murcia, aby s Caesarem, který byl právě s jednou legií u Búthrótu, vyjednávali o příměří, aby se mohli zásobit vodou a ukončit dlouhé dny na moři.

Caesar zprvu myslel, že jde o odpověď na Vibulliovu misi, když však viděl, že po několika dnech L. Scribonius nechce dát jeho vyjednávačům doprovod k Pompeiovi, kontakt ukončil.

Pompeius vůbec pokládal Caesarův návrh za past. Bibula (c. 55) zablokovaného na moři zmohla permanentní zima a námaha, odmítl vyklidit posice a na lodi zemřel. Po něm už Pompeius žádného vrchního velitele svých flotil nejmenoval.  

Obě armády držely tábory v ten čas na obou březích řeky Apsos nedaleko od Apollónie. Vojáci obou stran spolu komunikovali, dohodli se, že po sobě nebudou střílet, dokud nedošlo k incidentu a kdy začaly létat šípy. Tehdy vykřikl T. Labienus vzkaz na caesariánský břeh: "Nemůžeme mít žádný mír, ledaže by se nám donesla hlava Caesarova/nobis nisi Caesaris capite relato pax esse nulla potest." 

Přes část zimy ležel Cn. Pompeius Magnus u Dyrrhachia, Caesar držel ležení u Apollónie. Pompéjovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. Caesar posílal do Brundisia s žádostmi o vyslání zbývajících legií, ty ale nepřiplouvaly. Rozhodl se dokonce vypravit přes moře osobně. Vytratil se v noci z hostiny, nasedl v doprovodu tří otroků do naslepo sehnaného říčního člunu a nepoznán se pokoušel přes nepřízeň počasí dostat na moře po toku Aóu jižně od města. Vysoké vlny a vítr vanoucí od moře mu v tom zabránili, a to i když svou identitu lodníkům prozradil. 

Následoval pokus L. Scribonia Libona zmocnit se s padesáti loděmi Brundisia. Vyrazil od Órika a obsadil ostrůvek před Brundisiem a zničil několik nákladních lodí. Caesariánům velel tehdy M. Antonius, který se svými muži náhlým protiútokem šedesáti menších plavidel flotilu zahnal ode města. Výsadku pompéjovských jezdců zabránili načerpat pitnou vodu a Libonovi nezbylo, než se vrátit. 

Teprve v dubnu se přeplavil s posilami M. Antonius a Q. Fufius Calenus k Lissu a byly obnoveny boje na Jadranu, které se před zimou Octaviovým útěkem zastavily, viz rok předešlý. Caesarovskou flotilu pronásledoval velitel rhodských lodí před Dyrrhachiem C. Coponius, ale nedohonil. Caesariáni se vylodili v přístavišti Nymfaion u Lissu.

Pompejovský velitel posádky v Lissu Otacilius Crassus obklíčil dvě zbloudilé lodi. Noví odvedenci z první lodi vyjednali, že se mohou vzdát, ale Otacilius jich dal všech dvě stě popravit. Na druhé lodi se plavili veteráni, kteří se vylodili, přečkali noc na souši a probili se ráno ke svým. Římané z Lissu pak vydali město Antoniovi a Otacilius utekl k Pompeiovi.

Antoniovy jednotky se spojily u Órika s Caesarovými. Poněvadž však Caesar odvelel od pobřeží sílu vojáků, aby zajišťovali zásobovací cesty z Makedonie a Thessalie, odkud se mu též dostávalo projevů sympatií, například od Menedéma, představitele části Makedonie, které se tehdy říkávalo "svobodná" (neznámé a dnes záhadné území, snad restituce jedné ze čtyř makedonských "republik"? o Menedémovi viz v indexu s. v.).

Dvě legie caesariánů poslané do Makedonie (Cn. Domitius Calvinus), jedna do Thessalie (L. Cassius Longinus, bratr C. Cassia, tehdy pompéjovce, viz zde níže) a do Aitólie, Akarnánie a Amfilochie několik kohort (C. Calvisius Sabinus) se setkávaly s přátelským přijetím. Legát Calvisius snadno obsadil Aitólii, pompéjovci před ním vyklidili Naupáktos a Kalydón, srov. o něm zde níže.

V Makedonii a Thessalii však byli caesariáni tísněni syrskými legiemi Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiky, srov. zde níže a rok předešlý. Sami Thessalané, resp. jejich elity, byli rozděleni na dva tábory: aristokrat Hégésaretos byl se svými pompéjovec, mladý Petraios vynikal mezi caesarovci.  

K polní bitvě nedošlo, třebaže kdesi na Haliakmonu proti sobě stály legie Cn. Domitia a Q. Caecilia Metella; rozešly se po dvou jezdeckých šarvátkách, v první zemřelo osmdesát pompéjovců a dva caesariáni, z druhé se údaj o ztrátách nedochoval.

Podle jiného podání však pompéjané výrazně zvítězili a bitvu z Domitiovy legie přežilo jen osm set mužů. Další verse praví, že poražen Scipionem Nasikou a Thrákem Sadalou byl v Thessalii L. Cassius Longinus v době, kdy se manévrovalo u Dyrrhachia, tedy v létě. Cn. Domitius byl podle tohoto podání vytlačen z Makedonie M. Favoniem (rukopisně: Faustus), získal však oporu v Lokridě a Aitólii a vpadl do Thessalie. Třebaže padl do léčky, obešel ji, sám jinou nastražil a v bitvě porazil legie Scipiona Nasiky (?). O tažení Fufia Calena do Hellady na začátku léta viz zde níže. 

Vakua před Órikem, jehož obranu měl na starosti legát M'. Acilius, využil Cn. Pompeius ml., praefect egyptské flotily, a zmocnil se přístavu. Na místě nechal pro obléhání D. Laelia, který byl odvolán z velitelství asijské pompéjovské flotily, sám přepadl se svými plavidly lodi v přístavu Lissu: zapálil třicet caesarovských nákladních lodí, zanechaných tam Antoniem, ale po třech dnech marného obléhání odplul a Órikos a Lissos zůstaly caesarovské. 

Pompeius se zjara zmocnil parthínského Asparagia, a vytáhl Caesar proti němu, aby mu nabídl bitvu. Moc z toho nebylo a Caesar se hbitě obrátil zpět k Dyrrhachiu, nočním pochodem překvapil Pompeia a ráno byl před Dyrrhachiem. Pompéjovci se rozložili kolem města, dovnitř ke své posádce nemohli, a loďmi zablokovali přístup do města z moře. V kraji dal Pompeius vybudovat 24 pevnůstek s proviantem, takže pahorkovité okolí města opevňovaly valy s palisádami Caesarovy o délce patnácti mil obklopené zvenčí valy s pevnůstkami Pompeiovými. Během opevňovacích prací docházelo k potyčkám o nově získané pahorky a jejich opevňování a vlastně se obě armády obléhaly navzájem; že by se pompéjovská posádka Dyrrhachia pokoušela o výpad, zpráv není (srov. podobnost situace, v níž se ocitlo Caesarovo vojsko roku 52 před Alesií). 

Caesariáni byli v řadě drobných potyček poráženi, pompéjovci měli navrch. Caesarovi vojáci trpěli špatným zásobováním obilím, podobně jako loni v Hispániích anebo pod Alesií. Chléb pekli z jakéhosi kořene zvaného místními chara (řec. a lat. lapsané/lampsané, popř. kýma), zato masa bylo z dobytka přiháněného z Épeiru dostatek.

Naopak pompéjovci měli nesnadný přístup k pitné vodě, neboť Caesar dal v kraji odvést toky ze svých směrů a dílem je zahradit. Nedostatek krmení pro koně vedlo na obou stranách k tomu, že se jim předkládalo drcené stromové listí a rákos. 

Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni. Do zrady je doprovodili jejich poddaní Keltové. Jeden ze sourozenců padl brzy na to v jezdecké potyčce ještě před Farsálem, jméno neznáme. 

V červenci Caesarova armáda neuspěla v několika pokusech prorazit pompéjovský valový systém a při protiofensivě pompéjovců po porážce ve dvou bitvách svedených v jednom dnu musel Caesar vyklidit posice a ustoupit. Caesar vyznal, že bylo chybou usadit se před Dyrrhachiem, přímo před Pompeiovou základnou. Jeho legie putovaly od města přes staré ležení u Asparagiu k jihu do Apollónie, kde zanechal raněné a vyplatil žold; Pompeiova armáda následovala s jednodenním odstupem.

Od Apollónie směřoval se šesti legiemi do Thessalie, aby se spojil s oddíly Cn. Domitia, až spolu dorazili do Gomf. Pompeiovi poslové mezitím roznesli po světě zprávu o Caesarově porážce před Dyrrhachiem a řada sympatisantů znejistila nebo dokonce změnila tábor. Pompeius měl zároveň obavu, aby Caesar nesmetl legie svého tchána.

To byl snad také hlavní důvod, aby nevyslyšel protinávrh: vrátit se s plnou silou do Itálie a odtud se znovu zmocnit celého Západu. Naproti tomu přívrženci okamžité rozhodující bitvy války poukazovali na nezkušenost Caesarových mužů, jehož legie byly z velké části sestaveny z čerstvých odvedenců a nikoli z mužů, s nimiž pacifikoval Gallie (tak argumentoval T. Labienus).

Vojenský velitel Gomf, Thessal Androsthenés, informovaný o Caesarově neúspěchu, zavřel brány města, dal dohromady domobranu posílenou otroky a žádal Pompeia a Q. Metella Scipiona, který ležel se svými legiemi u Lárissy, o pomoc.

Oba byli však daleko a Caesar se Gomf zmocnil bleskovým útokem téhož dne na hradby; město dostali vojáci v plen, po dlouhé době se najedli a napili. Totéž se opakovalo pod hradbami Métropole, kam Římané dorazili rychleji než zpráva o osudu Gomf. Zde se však občané vzdali a byli ušetřeni (v Gomfách si dvacet starců, asi radních, vzalo život jedem, který jim nachystal ve svém domě místní lékař).  

Cn. Pompeius Magnus Caesara s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, stále následoval. Nyní v Thessalii, když se proud Pompeiův spojil se Scipionovým, kdy se obě armády zásobily sklizní obilí široko daleko, v ležení pompéjánů probírali, kdo obsadí které příští funkce, jak budou potrestáni poražení caesariáni, jaké budou odměny.

Radikál L. Domitius Ahenobarbus, který se během debatních kratochvílí zasazoval o soudy nad těmi senátory, kteří se nepostavili na Pompeiovu stranu, se svých soudů nedočkal: byl zabit téhož dne na útěku a stal se nejvýše postavenou obětí bitvy. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, při řece Enípeu byla vybojována za žhavého dopoledne jediná polní bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen.

Heslem caesarovců bylo Afrodíté přináší vítězství/Afrodíté níkéforos, pompéjánů Héráklés aníkétos/H. je neporazitelný. Caesarovým šikům na křídlech veleli M. Antonius a P. Cornelius Sulla, zřejmě synovec diktátora Sully, středu Cn. Domitius Calvinus, Pompeiovým křídlům L. Domitius Ahenobarbus a L. Cornelius Lentulus Crus, středu tchán Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, sám Pompeius velel s L. Afraniem zálohám chránícím ležení.

První se dala po srážce šiků na útěk Pompeiova jízda zaskočena pěšáky ze zálohy mířícími do očí jezdců kopími, jeho pěchota ustupovala ke svému ohrazenému ležení. Spojenečtí vojáci Pompeia prý z velké části ani do bojů nezasáhli, jen přihlíželi vývoji bitvy a pak prchali.

Pompeius, který z bitvy utekl do tábora, vsedl na koně, odhodil své imperátorské atributy a ujížděl do Lárissy; o jeho dalším osudu viz zde níže. Jeho narušené legie ustoupily k večeru do hornatého terénu a Caesar je stíhal se svými čtyřmi: nabídku bitvy pompéjáné nepřijali a druhého dne zrána kapitulovali, v jejich řadách značný počet senátorů.

Pompeiova vojenská síla však zlomena nebyla, ztráty nebyly vysoké a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž disponoval, se mohl snadno znovu postavit na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné od pochlebníků přezdívky Agamemnón a král králů, ze země prchl přes Lárissu na moře. Caesar se zmocnil ležení pompéjovců, nádherně vybavených stanů aristokratů a všech jejich zásob a osobně snědl večeři chystanou Pompeiovi. Poražené legionáře pardonoval již během bitvy, když je v okamžiku zjevného vítězství vyzýval, aby skládali zbraně a přešli k němu. 

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatové, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově armádě stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků, Kappadoků, Hellénů, dokonce alexandrijských Germánů, srov. rok 56. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60).

Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a od roku 45 nástupce Sadalás II. (zavražděn roku 42). Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme).

Pompeius měl po celý rok dost času na to, aby vybudoval silnou flotilu poskládanou z lodí z celého egejského prostoru, Anatolie a Levanty. Celý římský východ zatížil pro své zbrojení daněmi, peníze vybíral od protektorátních dynastů, odváděl do své armády římské kolonisty usazené v Helladě, Makedonii, Épeiru a na Krétě, zařazoval do ní pomocné jednotky orientálních spojenců, nashromáždil velké zásoby proviantu.  

Celkově disponoval Pompeius před bitvou 45 tisíci pěšími vojáky a sedmi tisíci jezdci, Caesar jen 22 tisíci pěšími a jedním tisícem jezdců (myšleni v těchto počtech jsou snad jen vojáci pocházející z Itálie). Z nich na bojišti zůstalo šest tisíc pěších pompéjovců a čtyřicet jezdců, z caesariánů přes dvě stě legionářů a třicet centurionů (tak podle účastníka bitvy).

Vyskytly se ovšem u historiografů údaje i mnohem vyšší: sám Caesar uvedl, že padlo pompéjovců na patnáct tisíc a zajato že bylo přes 23 tisíc mužů. Dohromady se ve farsálské bitvě sešlo prý na šedesát až sedmdesát tisíc mužů z Itálie. Asi na základě vyšších údajů básnil například literát M. Annaeus Lucanus o století později o hodech pro vlky, lvy a medvědy a že "každý strom nechával skapávat krvavou rosu z krvelačných ptáků/omnisque cruentá álite sanguineís stíllávit róribus arbor".  

• Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole v boji proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu zemřelo nesrovnatelně méně mužů.

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany, zřejmě caesariány, zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva, které přežilo, později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29).

Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil "homérovský" státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, viz o něm též zde níže, a též Pergama v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompéjovští grandi dali na útěk, někteří okamžitě přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, později jeden z předních Caesarových vrahů, nyní velitel syrské flotily s plavidly z celé Levanty, počty neznáme, operující v létě u břehů Sicílie a jižní Itálie. U Messány leželo 25 Caesarových bitevních lodí pod M. Pomponiem, před Vibonou/Hippóniem kotvil s další flotilou praetor P. Sulpicius Rufus.

C. Cassius použil v obou případech stejné taktiky. Před Messánou ho nikdo nečekal a za příhodného větru poslal proti Pomponiovým lodím nákladní plavidla plná koudelí, smůly a vším možným hořlavým. Jejich požár se přenesl na kotvící lodi a celá Pomponiova flotila shořela. Pád města prý odvrátila zpráva o Farsálu. P. Sulpicius před Vibonou propadl hysterii, dal lodi vytáhnout na souši, ale za příhodného větru zápalná plavidla spálila pět z nich.

Tehdy se caesarovští veteráni v kraji dislokováni na doléčení odhodlali k boji, nasedli do lodí, počty neznáme, potopili dvě bojové lodi a zajali dvě další; z jedné z nich se C. Cassius zachránil jen tak tak. Teprve nyní dorazily zprávy o Farsálu zaručené, aby jim uvěřili i pompéjovci. Cassius odplul od Sicílie a vydal se Caesarovi.  

Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale nedokázal toho všeho využít. Na útěku stále naříkal, že to až sem dopracoval díky špatným svým rádcům. Z egyptského bohatství a celkového nepřítelova potenciálu měl tehdy velký strach i Caesar. 

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56sq. Gabinius byl původně oddaný pompéjovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující.

Gabinius se odmítl přeplavit nejkratší cestou do Illyrie, ale putoval s vojáky z Brundisia kolem celého Jadranu. Na území Delmatů dorazil někdy v zimě za povětrnostní nepřízně: zásobování po moři zablokováno, země válkou již zplundrována, dobývání nepřátelských posic a pevnůstek probíhalo za chladného špatného počasí. 

Jeho a Caesarova quaestora Q. Cornificia, který stál v čele dvou nově odvedených legií, protivníkem na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy jadranské flotily, srov. zde výše. Po smrti svého vůdce se připojil k ostatním pompéjovcům na Korkýře a odplul s nimi do Afriky. Podle jiného možného výkladu se tak stalo až roku následujícího, viz tam. 

Cn. Pompeius ml. měl s egyptskou spojeneckou flotilou namířeno na Brundisium, kam poslal D. Laelia. Proti jeho lodím, počty neznáme, se však velitel města P. Vatinius, který v zimě sloužil Caesarovi na Apsu jako vyjednavač s pompéjovci, dokázal bránit, nikoli však útočníky odradit; to se stalo až když dorazila zpráva o Farsálu. Syn se po otcově vraždě, když Egypťané odpluli, přidal ke Catonovi, viz zde níže. 

Q. Fufia Calena (Q. Furia Calena, jak nápisně v Delfách?) poslal Caesar také ještě před Farsálem, srov. zde výše, aby zbavil Helladu pompéjovců, jimž velel praetor P. Rutilius Lupus, správce Acháie, který se opevňoval na Isthmu. Calenus obsadil Delfy, Théby, část střední Hellady musel dobývat, obsadil neopevněný Peiraieus, zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly, kromě však Megar.

Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

Zřejmě t. r. nebo následujícího honorovali delfští amfiktyoni jistého Kallista z Knidu za zásluhy o amfiktyonii, Hellény a za jeho vliv na "vojevůdce/hégemones" Římanů (jméno ani ethnicita nevyjádřeny) proxenií, proedrií o Pýthiích, bronzovou sochou a zlatým věncem.

Druhé usnesení je fragmentárnější a pravděpodobně vyjadřovalo pocty pro téhož Kallistu za pomoc legátovi a pro praetorovi Q. Furiovi (zde nikoli Fufiovi) Calenovi za jakousi pomoc u Kirrhy: odměnou byly pro něho i jeho potomky proxenie, asýlie, promanteia, ateleia a právo vlastnit v Delfách půdu a budovy.

Zřejmě ze stejné doby pocházela nedochovaná  socha zasvěcená Apollónovi Pýthijskému s dedikačním nápisem na zachovaném soklu C. Iuliovi Theopompovi, mýthografovi a historiografovi rovněž z Knidu. Jak vyplývá ze jména, dostalo se mu římského občanství od Caesara, jehož byl přítelem ještě z doby před občanskou válkou, srov. o něm zde výše.

Theopompovi prokázali vděk též občané syrské Láodikeie, kteří se na počest Caesarovu přejmenovali na Iúliá Láodikeia pros thalassé (tento rok je začátkem datační éry Láodikeie) a postavili mu v Knidu sochu. Knidští zahrnuli Theopompa hérójskými poctami, když roku 45 dosáhl v Římě uzavření spojenecké smlouvy, a stejně tak jeho rodinu: Telesteiru, dceru Hippokritovu, adopcí dceru Theopompovu/kata thygatropoián Theopompú, C. Iulia Hippokrita, Theopompovu vlastní dceru Iúlii Nossidu a syna, rhétora Artemidóra, který zůstal v Římě a v onen osudný den varoval Caesara, viz rok 44.

Fragment nápisu s textem přísežné smlouvy/horkion Knidu s Římem nalezen v Chalkidě na Euboji. Knidští vyslanci za přítomnosti Theopompa se synem a s Hippokritem přísahali na Iuliově foru 8. listopadu 45, za Římany Cn. Domitius Calvinus a Cn. Pomponius Rufus (tento odjinud neznámý). 

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám zanechaným v Dyrrhachiu, viz zde níže, aby čelil případnému novému výsadku z Itálie anebo nepřátelství illyrských Parthínů. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru, v jejíž vodách kotvilo na tři sta triér, a pokusil se s věrnými jednotkymi zmocnit Peloponnésu. Obsadil jen Patry a zde se k němu přidali M. Petreius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn.

Proti Catonovu námořnímu výsadku vytáhl Q. Fufius Calenus, takže pompéjovci se museli s Peloponnésem rozloučit a odpluli do Kýrénaiky, kde se dozvěděli o Pompeiově smrti. Odtud pak Cato v zimě putoval po 27 dnů podél Syrty s nákladní karavanou oslů a deseti tisíci muži na západ do provincie Afrika k P. Attiovi Varovi, který nadále s králem Iubou drželi při Pompeiovi. Numid přitom dával všem najevo, že to je on, kdo je pánem situace, nikoli Římané.

(pokr.)