Výběr z hellénských historiografů a autorů příbuzných oborů, které nelze časově zařadit (většina zřejmě hellénistických; podle Fragmenta historicorum graecorum): Afrodisios n. Eufemios z Thespií (?, Peri tés patridos), Agathón ze Samu (Skythika, Pontú periplús, Peri potamón), Agathónymos (Perséis; zřejmě nikoli o makedonském králi, ale epos), Agésiláos (Ítalika), Agiás z Argu (?, Argolika), Aglaosthenés n. Aglósthenés popř. Agathosthenés (Naxiaka), Agriopás (Olympioníka), Agroitás z Massalie (deklamátor z Neronovy doby?, Libyka, Skythika), Alketás (Peri tón en Delfois anathématón), Alkimos ze Sicílie (rhétór, Sikelika, Ítalika, Peri Amyntán), Alexarchos (Ítalika), Alexis ze Samu (Samión hóroi, Peri autarkeiás). 

Amfilochos n. Antilochos či Antiochos (spis o mýthických dobách), Amfión z Thespií (Peri tú en Helikóni múseiú/agónos?), Anaxikratés (Argolika), Anaxiláos (?), Andreás z Panormu (Sikelika), Andriskos (Naxiaka), Androitás z Tenedu (Periplús tés Propontidos), Andronikos zvaný Alypios (?), Andronikos z Rhodu (peripatétikos, ?), Anténór (Krétika), Antigonos (Ítalika, Makedoniké periégésis), Antileón (Chronika), Antilochos (Historĕs, o vzdělancích od Pýthagory po Epikúra), Antimachos (historiografos), Antiochos (Ta kata polin, mýthický spis), Antiochos z Alexandreie (Peri tón en té mesé kómódiá kómódúmenón poiétón/o básnících střední komédie), Antipatros (Peri Rhodú), Apellás n. Apallás z Pontu (Delfika, Peri tón en Peloponnésó poleón).

Apolodóros z Artemity (viz o něm u roku 50), Apollodóros z Eryther (Pontika a spis kritický k Homérovi),  Apollónios Hórapión (Aigyptiaka), Apollónios z Létopole, autor neznámého díla, popř. Apollónidés archiereus (dva různí autoři, nebo jeden a ten samý?), Apollónios z Askalónu (nezn. obsah), Apollónios z Rhodu (epos Ktiseis, jehož část byla zřejmě psána prosou, Alexandreiás ktisis, popř. Naukrátidy), Apollothemis (autor nezn. historického námětu). 

Archemachos z Euboie (Euboika o čtyřech kn.), Arétadés z Knidu (Makedonika, Grygiaka, Nésiótika), Aretés z Dyrrhachia (chronograf), Archínos (Thessalika), Architímos (Arkadika), Ariaithos z Tegeje (Arkadika), Aristainetos (Peri Fasélidos), Aristeás z Argu (asi = Aristippidés; Arkadika), Aristeidés z Míléta (c. čtyřicet knih Ítalik, Sikelika, Persika, Peri Knidú, Mílésiaka, Peri paroimón), Aristippos (Peri Arkadiás/Arkadika), Aristón z Pelly (o Hadriánově židovské válce), Aristobúlos (Ítalika, Peri lithón), Aristoklés (Ítalika, Paradoxa, Peri Gigantón, Peri músikés, Peri chorón), Aristokratés (Lakónika), Aristokreón, Chrýsippův žák, mistrovi posmrtně postavil sochu (Aithiopika), Aristokritos (Peri Mílétú, Peri Kaunú kai Byblidos, Ta pros Hérákleodóron antidoxúmena), Aristomenés (historiograf), Aristoníkos z Tarenta (dtto), Aristofanés z Boiótie (Hóroi Thébaión, Boiótika).

Armenidás (Thébaika), Artemidóros z Askalónu (Peri Bíthýniás), Artemón z Kládzomen (Hóroi Kládzomenión, Peri Homérú), Artemón z Pergama (Sikelika), Artemón z Kassandreie (Peri synagógés biblión, Peri biblión chréseós, grammatický spis Peri tú dionýsiakú systématos, Peri zógrafón), Astynomos (grammatik?), Athanadás (Ambrakika), Athénikón (Samothrákika), Athénoklés (Assyriaka), Athénodóros z Eretrie (osm knih Hypomnémat), Augeiás (Argolika), Autesión (Achaika?), Autocharis (Chronika), Autokratés (Achaika).

Balagros (Makedonika), Basilis (Indika), Télekleidés (Hésiodia), Bión ze Sol (Aithiopika), jiný Bión (devět knih o Músách, Assyriaka), Botryás z Myndu (?), Brettios/Bruttius (křesťanský chronograf), Bútoridés (o pyramidách), Kaimarón (Indika), Kallikratés (Peri Athénón), Kallidémos (o Euboji?), Kallippos z Korinthu (Es Orchomeniús syngrafé), Domitios Kallistratos, zřejmě jeden z propuštěnců zajatý za mithridátovských válek (c. sedm knih dějin Hérákleie Pontské a Samothráky). Jiný Kallistratos, syn Aristofanův, byl z Tenedu, vykladač Arátův, jak rukopisně, ale dost možná, že se jmenoval Kleostratos z famílie (?) tenedských astronomů: o prvním z nich viz u roku 432 a v Bohové & jejich svátky vi.

Karystios z Pergama (Historika hypomnémata a Didaskaliai z c. poloviny druhého století př. n. l.), Kassandros ze Salamíny (?), Kerkidás z Megalopole (viz o něm u roku 344), Chariklés z Athén (?, Peri tú astykú agónos), Charón z Naukrátidy (Peri Naukrateós kai alla tina peri Aigyptú), Charón Karchédonios sepsal děje všech tyrannů Evropy a Asie a k tomu životopisy význačných mužů ve čtyřech knihách a stejně obsáhle významných žen/Bioi endoxón andrón, Bioi endoxón gynaikón, což je primát v evropských literaturách.

Chréstodémos (= Aristodémos?, Thébaika), Chrýsermos z Korintha (Peloponnésiaka, Persika, Indika, Peri potamón), neznámý Chrýsippos (Ítalika), libertínus Klaudios Iúlás, n. Iúllos/Claudius Iolaus (Foiníkika), Klaudios Theón složil hellénské dějiny, ale znám je jen křesťanovi Hierónymovi, Klaudios ho Neápolítés (?), Klémés historikos (děje římských králů, spis o autokratorech, o Hierónymovi Syrákúském a o isokratovských schématech), Kleobúlos (autor asi zemědělský?), Kleón z Magnésie pod Sipylem (?), Kleón ze Syrákús (Peri limenón), Kleiniás (římské dějiny), Kleofanés (Peri agónón), Kleoforos (nejméně šestnáct knih o bozích/Peri theús), Kleitónymos (Ítalika, Sybaritika, Thrákika) Kleitofón z Rhodu (Indika, nejméně třináct knih Zakládání měst/Ktiseis, Galatika/Keltika).

Konón (Ítalika, Hérákleia), Kosmés (Aigyptiaka), Kratés (Peri tón Athenési thysión, Peri Attikés dialektú), Boiótika), Kreón n. Paión z Amathúntu (Kypriaka), Kreofylos (Efesión hóroi), Kritoláos (nejm. tři knihy Épeirótik, Fainomena), Kritón z Píerie (Getika = bellum dacicum Traiani?, Palléniaka, Syrákúsón ktisis, Syrákúsón periégésis, Sikeliaka, Persika, Peri tés archés Makedonón), Kritón z Naxu (Oktaetéris), Ktésiklés (Chronika), Ktésifón (Boiótiaka, Persika, Peri dendrón, Peri fytón), Ktésippos (Skythika), Kýdippos z Mantineie (Peri heurématón), Daés z Kolón v Tróadě (?), Dalión (Aithiopika), Damón (nejm. šest knih Peri Býzantiú), Dámokritos (Taktika o dvou knihách, Peri Iúdaión), Démadés z Athén, známý rhétór, byl zřejmě též autorem díla Historiá peri Délú kai tés geneseós tón Létón paidón.

Démagorás ze Samu (Tróika), Agathyllos (řísmé děje), Dámarátos/Démarátos z Korinthu, přítel Filippův a druh Alexandrův (Arkadika, Frygiaka, Peri potamón, Tragódúmena), Démétrios z Kallátidy (Peri Asiás kai Európés o dvaceti knihách se zachovaným zlomkem s výčtem zemětřesení ve střední Helladě), Démétrios z Eryther ("poikilografos anthrópos kai historika kai rhétorika pepoiéke biblia"), Démétrios z Odéssu (dílo o dějinách své vlasti), Démétrios ze Salamíny kyperské (Pamfyliaka, Argolika, Ta kata Aigypton), Démétrios z Efesu (Peri tú en Efesú náú).

Démognétos (Peri Knidú), Démosthenés z Bíthýnie (Bíthýniaka o nejm. deseti knihách, Ktiseis), Démotelés (Aigyptiaka), Derkyllos z Argu (?, Argolika, Aitólika, Ítalika, Ktiseis, Peri orón, Peri lithón, Satyrika), Dieuchidás z Megar (Megarika), Deinarchos (o krétské mýthologii), Deinarchos z Délu (epický autor), Deinarchos z Korinthu, attický rhétór, Deinarchos (spis o Homérovi).

Diogenés z Kýziku (grammatik, též autor Patria Kýzikú), Diogenés z Chalkidy (Ktiseis), Diofantos (Pontikai historiai), Diofantos z Lakedaimon (Archaiologika, "de sacris deorum"), Ailios Dios (= Dionýsios?), Peri Alexandreiás, Foiniaka), Dósiadés/Dósidás z Kréty (Krétika), Dósitheos ((Ítalika, Sikelika, Aitólika, Lýdiaka, Pelopidai), Drakón z Athén (Peri genón), Drakón z Korkýry (Peri lithón), Drakón ze Stratoníkeie (grammatik).

Echemmás/Echemenés z Kréty (Krétika), Echefylidás/Echefyllidás (o městech Peloponnésu), Empodos (Apomnémoneumata), Epafos (hist. dílo o nejméně sedmnácti knihách), Eparchidés (nezn. dílo), Epimenidés z Kréty (Peri thysión, Peri en Krété políteiás, epy a theoginie), Epimenidés genalog a Epimenidés (Peri Rhodú, dórsky psáno), Ergiás n. Erchiás z Rhodu (Kolofóniaka, Rhodiaka?/Peri Rhodú), Euagorás z Lindu (Bios Tímagenús, Aigyptiaka, Zétéseis kata stoicheion Thúkýdidú/zřejmě první indexované vyhledávání v literárním díle?, učebnice řečnictví v pěti knihách), Eualkés (Efesiaka), Euanoridás z Élidy (Olympioníkai, viz o něm roku 240), Eukratés (Rhodiaka), Eudoxos z Rhodu (Historiai), Euémeridés z Knidu (historikos), Euelpis z Karystu (?), Euthýmenés z Massalie (Chronika, srov. o něm s. v. objevy a u roku 450).

Faistos (Lakedaimoniaka), Fanokritos (Peri Eudoxú), Fanodikos (Déliaka), Farnúchos z Nisiby (Persika), Falalios z Korinthu (? mýthografos), Filémón (Skythika??), Filétás z Efesu (?), Filippos z Theangel v Kárii (Kárika), Fillis z Délu (Peri chronón, Peri músikés, Peri aulétón), Filistidés (Syngenika), Filokratés (Thettalika), Filomnéstos (Peri tón en Rhodó Smintión), Filónidés (?), Filogenés (?), Filteás alias Kalabaios (Naxiaka) = Filétás z Kalakty (?). 

Glaukippos (Peri thysión Athénési?), Glaukos (Arabiké archaiologiá), Gorgiás z Athén (Peri hetairón), Gorgón  (Peri tón en Rhodó thysión), Harmodios z Leprea (Komódúmena, Peri tón kata Figaleión nomimón), Ailios Harpokratión (sofista se spisy o řečnictví a také o očerňování údajů Hérodotových/Peri tú katepseusthai tén Hérodotú historián), Hégémón z Alexandreie (?, dílo o leukterské válce a veršované děje Dardanika), Hégésandros z Delf (Hypomnémata), Hégésandros ze Salamíny (?), Hégésidémos z Kythnu (historikos), Hégésippos z Mékyberny (Palléniaka, Mílésiaka), Héliodóros z Athén zv. Periégétés (Peri tés Athénési akropoleós), Hérákleitos z Lesbu (Makedonika), Hérás/Héreás (Megarika), Hermaios (Peri Aigyptión), Hermésianax z Kypru (Frygiaka), Hermésianax z Kolofónu (elegik, jeho Persika byla spíše báseň než dílko historiografické?).

Hérón z Athén (rhétór, autor spisu o athénském právu, Poznámek/hypomnémata k Hérodotovi, Xenofóntovi a Thúkýdidovi, epitomé z některého z historiků se jménem Hérákleidés, Peri tón archaión rhétorón a o jejich řečech, jimiž navzájem proti sobě soupeřili), Héropythos (Hóroi Kolofónión), Hikesios (Peri mystérión; pokud pocházel z Mílétu, mohl by být identický s vyslancem u Antiocha IV., když obsazoval Egypt), Hierón z Efesu n. Alexandreie (nezn. historické dílo), Hieroklés (Filistores), Hippagorás z Leontín (?, Peri tés Karchédonión políteiás), Hippasos ze Sparty (Lakónón políteiá v pěti knihách), Hippiás z Eryther (Peri Erythrón), Hippostratos (Genealogiai), Histiaios (Foiníkika), Hypermanés (Peri Chiú), Hyperochos z Kým (Kýmaika), Hypsikratés (nezn. hist. dílo).

Isigonos z Níkaie Bíthýnské (Apista, Peri hellénikón theón), Laitos (Laetus? Foiníkika, přeložil do řečtiny foinícké spisy tří učenců s hellénsky znějícími jmény), Lamiskos ze Samu, syngrafeus (?), Láosthemidás (dílo neznáme), Leókrinés (dtto), Leónidés (Peri Ítaliás), Linos z Oichalie, historikos, Lepidos /Historiás epitomé, dějin lakedaimonských), Lúkios n. Lúkillos z Tarrhy na Krétě, grammatik (Peri Thessaloníkés a kommentář k Apollóniovým Argonautikám), Lykeás z Argu (veršované děje pyrrhovské), Lykeás z Naukrátidy (Aigyptiaka), Lýsaniás z Mallu (Peri Eretriás).

Makareus z Kóu (Kóaka), Malakos (Sifnión hóroi), Markellos (Aithiopika), Megaklés n. Megakleidés (Peri endoxón andrón), Melanthios (Atthis, Peri tón en Eleusíni mystérión), Melanthios zv. Malíř/Zógrafos (Peri zógrafiké), Melisseus (Delfika), Melitón (Peri tón Athénési genón), Menandros z Efesu (Foiníkika), Meneklés alias Kallikratés z Barky (Libyla, Peri Athénón, Synagógé, Glóssokomon), Meneláos z Anaie, peripatétik a historiografos (?), Menesthenés (Polítika), Menetór (Peri anathématón), Menippos (Peri Lýdón), Menyllos (Ítalika, Boiótiaka).

Métrofanés z Eukarpie ve Frygii (sofista, dvě knihy Peri tés Frygiás, Peri staseón a spisy s rhétorskými náměty), Mnésimachos z Fasélidy (?, Peri Skythón, Diakosmoi), Mnásigeitón (?), Molpis ze Sparty (Lakedaimonión políteiá), Monimos za Syrákús (?, Thaumasión synagógé), Myróniános z Amástridy (Homoión historikón kefalaia), Mýés (?), Myrsilos z Méthymny, (syngrafeus; Lesbiaka, Historika paradoxa), Myrón z Priény (Messéniaka).

Níkandros z Chalkédonu (Peripeteia), Níkandros z Alexandreie (Peri tón Aristotelús mathétón), Níkandros z Thyateir (grammatikos; Peri tón démón), Níkiás z Níkaie (?, Arkadika), Níkiás z Mallu (Peri lithón), Níkiás z Níkaie (Filosofoi diadochai), Níkoklés ze Sparty (Lakónón políteiá), Níkomachos (o egyptských svátcích), Níkomédés  z Akanthu (Makedonika), Lakedaimoniaka, Peri Orfeós), Níkokratés (Peri tú en Helikóni agónos), Níkostratos (?).

Olympichos (Samiaka), Pamfilos zv. Filopragmatos (z Amfipole, Sikyónu n. Níkopole; akadémikos?, Eikones kata stoicheion, Techné grammatiké, Peri grafikés kai zógrafón endoxón, Geórgika ve třech knihách), Parthax (Ítalika), Pásitelés z Neápole (viz o něm s. v. sochaři 2), Pausaniás ze Sparty (Peri Helléspontú, Lakónika, Peri tón en Lakósin heortón, Chronika, Peri amfiktyonón), Pausaniás z Damasku (Patridos ktisis, Peri Antiocheiás), Pausimachos ze Samu (Ktiseis, Paksamos logos, Opsartýrtika kata stoicheion/recepty abecedně řazené, Boiótika, Dódekatechnon/esti peri aischrón schématón), Bafika/dvě knihy o barvení látek, Geógrafik dvě knihy), Petellidés (o hvězdách), Peisistratos z Lipary (hist.).

Polyanthos z Kýrény (Peri tés tón Asklépiadón genesós), Polycharmos z Naukrátidy (Lykiaka, Peri Afrodítés), Polykratés (Lakónika), Polygnótos n. Polygnostos (Peri Kýzikú), Polyzélos z Rhodu (Peri Rhodú), Possis z Magnésie (Magnétika, Amázonis), Praxión (Megarika), Proklés z Karthága, s. Eukratův (?), Prótagoridés z Kýziku (Peri tón epi Dafné panégyreón, Kómikai historiai), Prótarchos z Trall (geógrafos?), kněz Ptolemaios z Mendéty (Aigyptiaka, Chronika), Pyrandros n. Pyrrhandros (Peloponnésiaka, Peri aulétón), Pyrgión (Krétika nomima), Pýthainetos (Aiginétika), Pýthagorás ("de mari Rubro"), Pýthermos z Efesu (Historiai), Pýthoklés ze Samu (Ítalika, Geórgika, Peri homonoiá).

Skamón z Mytilény/Skamnón n. Skamandrónymos (Peri Heurématón biblia dyo, Peri Lesbú), Skytínos z Teu (Historié), Seleukos z Emesy, grammatik (Aspalieutika di' epón ve 4 knihách/Halieutiky, Parthika 2 knihy ve verších), Seleukos z Tarsu/Halieutika v prose (shodný s předcházejícím), Seleukos z Alexandreie (komentář k básníkům), Semérónios z Babylón, Peršan (Seiramnés?), Sémos, grammatik z Élidy n. Délu (dvě kn. Periodoi, Peri Parú, Peri Pergamenú, Peri paiánón, vše o jedné knize).

Sókratés z Argu (Periégésis Argús, Peri osión), Sókratés z Kóu (o božských přízviscích/Epikléseis), Peri orón kai topón kai pyros kai lithón), Sósandros, ho kybernétés/kormidelník (Indika), Sósikratés (Krétika), Sósikratés z Rhodu (Diadochai, o nástupnictví ve vedení filosofických škol), Sósthenés z Knidu (Ibérika), Sóstratos (Tyrrhénika, Thrákika, Mystikés historiás synagógé, Kynégetika/Peri dzóón dvě knihy), Stafylos z Naukrátidy (Peri Thettalón, Peri Athénón, Peri Aioleón, Peri Arkadón), Stésikleidés z Athén (Archontón kai olympioníkón anagrafé).

Télefanés (Peri tés asteós), Telesarchos (Argolika), Teukros z Kýziku (Peri chrýsoforú gés, Peri tú Byzantiú, Mithridátikón praxeón biblia pente, Peri Tyrú 5 kn, Arabikón biblia 5, Iúdaiké historiá 6 kn., tři knihy Efébón tón en Kýzikó askésis, Orismos/o definicích), Teupalos z Andru (Éleiaka), Theágenés z Makedonie (Makedonika, Kárika, Peri Aiginés), Themisón (Peri Pallénidos), Themistagorás z Efesu (Chrýsé biblos), Theoklés (?), Theodóros z Rhodu, stratégos (Hypomnémata), Theodóros z Hierápole (Peri agónón), Theodóros ze Samothráky (mýthograf?), Theodóros z Ília (Thrákika), Theognis (Peri tón en Rhodó thysión), Theolytos (Hóroi), Theofilos (Ítalika, Peloponnésiaka, Periégésis Sikeliás, Peri Iúdaión), Theotímos (Peri Kýrénés, Ítalika), Théseus (Bioi endoxón v pěti knihách, Korinthiaka ve třech).

Tímagétos (Peri limenón), Tímagorás (Thébaika), Tímoláos (Frygiaka), Tímomachos (Kypriaka), Tímónax (Skythika), Tímotheos (Argolika).

Úranios ze Syrie (?, Arabika), Xenagorás (Chronika, Peri nésón), Xenión (Krétika, Ítalika), Xenokratés (Chronika), Xenofilos (Lýdikai historiai), Zénis (Peri Chiú), Zénodotos z Troizény (Rhómaiké historiá), Zópyrión z Býzantia (Historika, Mílétú ktisis, Peri potamón).  

•

Římští historici (píšící latinsky). Za nejstarší římskou „historickou“ literaturu můžeme považovat fástí cónsulárés, seznamy římských epónymních úředníků. Řeckým slovem se jmenovaly leukémata, a skutečně měly fástí podobnost se stejným hellénským usem - nabílenou deskou se jmény úředníků (tabulae dealbátae). Záznamy vedli v Římě nejvyšší pontifikové. Obdobně byly vedeny fástí sacerdótálés, seznamy kněžských úředníků, a fástí triumphálés, seznamy římských válečných vítězství a vítězů.

Nápisy, jejichž zlomky se zachovaly, dal roku 36 restaurovat Octavianus a později je jako Augustus umístil na oblouku, dedikovanému svému vítězství nad Antoniem. Podle umístění v Museo Capitolino se od 16. století tyto texty nazývají fástí Capitólíní. S mezerami obsahují údaje o letech 483 - 13.

Jako první však obsah pontifikálních desek vydal a kronikářsky doplnil pontifex maximus P. Múcius Scaevola, cos. roku 133, srov. tam. Jeho nezachované dílo o údajně osmdesáti knihách bylo ve starém věku známo jako Annálés máximí/„Velké letopisy“. • Starobylé librí linteí/plátěné knihy, obsahovaly seznamy úředníků s úředními záznamy. Byly uchovávány v chrámu Iúnóny Monéty a staří historici je citují. V době vrcholného principátu již neexistovaly (viz acta).

Koncem 3. století latinsky psanou historiografii otevřel (stejně jako římskou literaturu vůbec) Neříman, kampánský Latin, básník Cn. Naevius epem o první válce púnské Bellum Poenicum. Národní epos Annálés a poprvé v římské literatuře psaný hexametrem vytvořil další Neříman, Messap z Kalábrie Q. Ennius. Své veršované historické dílo dovedl od bájných počátků Říma až do své současnosti, zřejmě do roku 181.

Nejstaršími prosaickými latinskými historiografy byli annálisté, označení moderní. Svá díla, obvykle nazývaná Annálés, „Letopisy“, řadili po letech od založení Říma až do současnosti autorovy. Tento způsob zůstal typický pro římské dějepisectví celé republikánské epochy a přečkal v podstatě do novověku. Starší annálisté byli hlavně aristokratickými politiky a vojevůdci, kteří psali řecky, aby hellénskému světu mohli propagandisticky předvést slávu vlastních dějin.

Teprve v polovině druhého století se v římské historiografii pevně uchytila latina. Starší annálisté bývali ve starém věku považováni za spolehlivější, než jejich mladší následovníci - mladší annálisté v 1. století. Završením patriotické republikánské annálistiky bylo dílo T. Livia. Kromě velké části jeho dějin jsou práce všech římských annálistů, píšících řecky i latinsky, zachovány jen v nepatrných zlomcích.

Nejstarším ze starších annálistů/palaiotatos anér tón ta rhómaika syntaxamenón byl současník Naeviův Q. Fabius Pictŏr/řec. Kointos Fabios Piktór, který řecky vypsal římské dějiny s důrazem na děje druhé púnské války, jichž se osobně účastnil, srov. rok 216. Při pojednání nejstarších dějin Říma využil díla Dioklea z Peparéthu (autora též dějin perských/Persika a spisu o hérójích/peri héróón) a od Tímaia převzal dataci olympiádami. Jako vůbec ze všech starých římských chronografů zachovány jen citace, povětšinou u T. Livia. ● Jiný historický autor se jménem Dioklés pocházel z Rhodu a složil aitólské dějiny/Aitólika.

Vrstevníkem Q. Fabia byl další autor annálů Num. Fabius Pictor, řecky psali též L. Cincius Alimentus a mladším byl P. Cornélius Scípió, syn vítěze nad Hannibalem. Řecky psali římské děje ještě Postumius Albínus, cos. v letech 151 a 146, člen „korinthské“ komise (vydal též annály latinské) a roku 142 vydal své dějiny filhellénský senátor C. Acilius Glabrio, který mimo jiné tlumočil vystoupení tří hellénských filosofů v Římě za Athénské ve věci Órópos roku 155. Aciliovy řecké annály přeložil do latiny jistý Claudius a byly užívány ještě na konci republiky. Praetor Cn. Aufidius Orestés složil řecky psané římské dějiny/Epitomé, viz u roku 103 a s. v. gladiátoři. Řecky skládali dějepisná díla P. Rutilius Rúfus a jeho vrstevník L. Cornélius Sísenna, který též zprodukoval pět knih latinských biografií a překlad zamilovaných "mílétských" příběhů.  

•

Módu římských aristokratů psát řecky, ukouzlovat se hellénskou kulturností a „specifiky“ rázně přibrzdil římský ultranacionalista a fundamentální konservativec M. Porcius Cató Cénsórínus. Kromě jiných spisů sepsal i Oríginés/„Začátky, Původy“, totiž Říma a dalších italských měst. Pochopitelně byla jazykem jeho prací latina, která se tak stala i jazykem historiografickým. Jeho pohled na svět, stejně jako většiny annálistů a později Liviův, je v pojmech novodobých vyhraněně šovinistický a nacionalistický, snižující všechno před římskými úspěchy. Svým způsobem byli Římané předchůdci židovského apologety Iósépha Flávia, viz zde níže.

Ve druhé polovině druhého století sepsali latinské Annály L. Cassius Hémína, L. Calpurnius Písó Frúgí a C. Fannius Strabó. L. Coelius Antipater vydal první římskou historickou monografii, věnovanou druhé válce púnské/Bellum Poenicum. Časový úsek od vyvrácení Karthága roku 146 až do začátků italské spojenecké války roku 90 s názvem Rérum gestárum librí (či Rés Rómánae n. Historiae) popsal Semprónius Asellió.

V téže době vznikly i první latinské autobiografie. Jejich autory byli reformátor C. Semprónius Gracchus, cos. roku 115 a cénsor roku 109 M. Aemilius Scaurus, cos. 102 Q. Lutátius Catulus a konsul roku 105 P. Rutílius Rúfus, jehož Dé vítá suá/„O svém životě“ kolovala i v rozšířené řecké versi. V prvním století pak autobiografická díla sepsali velemocný L. Cornélius Sulla Félíx a psavý advokát M. Tullius Ciceró, jehož ctižádostivost nutila na toto thema tvořit veršem i prosou, latinsky i řecky.

O svých válečných činnech podal ve čtyřech zachovaných „kommentářích“ zprávu C. Iúlius Caesar, své činy stručně shrnul Augustus, viz zde níže.

Určitým přechodem mezi starší a mladší annálistikou bylo dílo Cn. Gellia, jehož Annály prý měly 97 knih a byly dovedeny do roku 146. Nejvyhlášenějšími mladšími annálisty byli Sullův vrstevník Q. Claudius Quadrigárius, jeden z hlavních zdrojů Liviových Valerius Antias, který byl již svými současníky považován za velkého fabulátora, L. Licinius Macer, objevitel údajně plátěných svitků v chrámu Iúnóny Monéty se jmény úředníků a Caesarův současník Q. Aelius Tuberó.

První římské starožitnosti sepsali cos. roku 129 C. Semprónius Tuditánus (Librí magistrátuum/„O úřadech“ a Annálés), M. Fulvius Nóbilior a L. Aelius Stiló Praecónínus. Nejproslulejším autorem tohoto žánru byl Aeliův žák a přítel Pompéiův M. Terentius Varró Reátínus, který se ve svých 75 spisech o údajně 620 knihách, což je rozsah v římské literatuře ojedinělý, věnoval mj. annálisticky pojatým dějinám a římské ethnografii Antiquitátés rérum húmánárum et dívínárum, Dé vítá populí rómání a Dé gente populí rómání, tj. „Lidské a božské starožitnosti“, „O životě římského národa“ a „O kmenu římského národa“. Ve verších, v elegických distiších, vysvětloval římské mravy, zvyky a jejich původ/aitiologii Bútás, propuštěnec M. Porcia Catóna Utického.

První latinské kronikářsky pojaté historické dílo složil Cornélius Nepós (Chronica), který také uvedl do římské literatury sbírky kuriosit a pozoruhodností (paradoxa). Nejznámější je ale neúplně zachovaný Nepótův spis Dé virís illústribus/„O slavných mužích“, což byly první paralelně sepsané stručné biografie hellénských a římských osobností v latinské literatuře. Ještě stručnější než Nepótova Chronica byl historický přehled T. Pompónia Attica s názvem Liber annális. 

Jejich předchůdcem a též slavného Plútarcha z Chairóneie (viz o něm roku 122+) v psaní biografií byl polyhistór a nejpsavější latinský autor M. Terentius Varró. Složil nedochované dílo Hebdomadés vel dé imáginibus librí quíndecim/Sedmy čili Patnáct knih o portrétech obsahující sedm set vyobrazení (sic) významných Hellénů a Římanů s krátkým životopisem a epigrammatem. 

Životopis „na zakázku“ zřejmě u Římanů jako první napsal Theofanés z Mytilény, který řecky popsal život a války Cn. Pompéia Mágna, který jeho vlast prohlásil za autonomní. Theofanés, celým občanským jménem Cn. Pompéius Theofanés, byl historik a poradce Pompéiův ve válkách proti Mithridátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompéia byl propuštěnec L. Voltacilius Pilútus, který napsal též biografie svého patróna a jeho otce a podle latinské tradice byl prvním historikem-propuštěncem.

Životopis Caesara a dalších Římanů sepsal C. Oppius, který ovšem později ve prospěch Octaviána sepsal i pamflet, v němž dokazoval, že Ptolemaios Kaisarión nebyl synem Božského Iúlia.

Jako první z Hellénů zahrnul římské dějiny do chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu Chronika poprvé sestavil synchronní tabulky/kanón, který dovedl do roku 61. Jako první z Neřímanů také počítal události podle římského zvyku, podle konsulů; viz o něm zde výše.

•

V 1. století rovněž vznikla historická díla, která byla zároveň ospravedlněním vlastní politiky autorovy nebo jeho skupiny: vždyť patří do řetězce dlouhých občanských válek. Sullův a Pompéiův legát L. Cornélius Sísenna, který v optimátském duchu vylíčil ve třináctisvazkovém spisu Historiae/Dějiny období let římských občanských válek let 90 snad až do roku 78, navazoval na historické dílo Semprónia Asellióna. Ciceró knihu chválil.

Na Sísennu časově navázal C. Sallustius Críspus ve stejnojemnném díle, ale jiného ducha - autor byl populár. Kromě toho je Sallustius autorem moralisujících monografií o Catilinově spiknutí a o válce s numidským Iugurthou. Na Sallustiově osudu je pozoruhodné to, že v psaném projevu zdůrazňuje zkázu římských mravů, korupčnost quirítské elity, ale sám nesmírně zbohatl během správcování provincii Afrika (srov. podobného moralistu v éře iúlsko-claudiské L. Annaeu Seneku).

Jiný Caesarův stoupenec, C. Asinius Póllió, cos. roku 40, rovněž sepsal dějiny občanských válek s názvem Historiae, a to let 60 až 42. Jako antóniovec zřejmě nechtěl dílo vést dále než k bitvě u Filipp a v pozdější válce Antónia s Octaviánem se držel stranou. Pod stejným názvem ale naopak v proticaesarovském duchu popsal dobu obou triumvirátů dnes již neznámý Tanusius Geminus (jeho spis bývá jmenován také jako Annálés). Dějiny spojenecké a sullovské občanské války let 91 – 81 sepsal pompéjovec a korrespondenční přítel Cicerónův L. Lucceius, Caesarem později omilostněn.

C. Iulius Caesar sám je autorem nejméně dvou propagandisticko-historických spisů, kterým dal skromné označení „zápisky, poznámky“: Commentárií dé bello gallicó a Commentárií dé belló cívílí. Caesar je pravděpodobně ještě autorem historické monografii Bellum Alexandrínum, spisy Bellum Áfric(án)um a Bellum Hispaniense se považují za díla neznámých autorů. Nicméně všechny spisy dohromady tvoří dnes tzv. Corpus Caesariánum. O acta diurna etc. viz rok 59.

Zřejmě první autobiografii sepsal z Římanů M. Aemilius Scaurus, srov. rok 89. „Komentáře“, a to zeměpisné a vlastní životopis napsal M. Vípsánius Agrippa, a také Augustus složil třináct autobiografických knih s názvem (Commentárií) dé vítá suá, „(Zápisky) o mém životě“, dovedené min. do roku 27. Krátce před smrtí pak vydal krátký životopis pod názvem Index rérum (á sé) gestárum/„Seznam (mnou vykonaných) činů“, jehož kopie se nápisně několikrát dochovala: podle nejstaršího nálezu se dokument nazývá Monumentum Ancyrárum, Ankarský památník (o starších autobiografiích viz zde výše).

Známý etruský aristokrat a propagandista augustovských poměrů C. Cilnius Maecénás napsal knihu o svém životním stylu (Dé cultú suó) a pro svým způsobem liberální klima za Augusta začal tehdy psát své Annálés vedených od konce občanských válek do roku 25 n. l. A. Cremútius Cordus (uvedeného roku byl přinucen Tiberiem spáchat sebevraždu). Z životopisů principů později kolovaly ještě Claudiův, Vespasiánův, Tráiánův, Hadriánův, císařem vydaný pod jménem P. Aelia Flegóna z Trall, jinak autora rozsáhlé chronografie Olympiades věnované jistému Alkibiadovi z praetoriánské gardy Hadriánovy (15 n. 16 knih; z toho asi pořídil epitomé olympioníků o dvou knihách), díla o dějích za olympiád v osmi knihách, o Sicílii, o svátcích Římanů o třech knihách, o římské topografii a původu římských místních jmen a mimo jiné spisu o dlouhověkých a pozoruhodných lidech/peri makrobión kai thaumasión. Křesťanský činovník Fótios, patriarcha kónstantinopolský a bibliofil (zemřel roku 891 n. později), měl Flegóna za autora nudného zahlcujícího čtenáře jmény a, ovšem, údaji o polytheistických kultech.  

Biografie složil též Sevérus a Cónstantínus I., Gordiánu I. nepsal o sobě, zato složil epos Antónínias o třiceti zpěvech (nedochováno). Posledními z autobiografických autorů nepocházejícími z panovnické rodiny byl za Claudia a Neróna úspěšný vojevůdce Cn. Domitius Corbuló a C. Suetónius Paullínus. Všechna dílka jsou ztracena. 

Konec občanských válek, doba Augustova, znamenala pro celý římský svět intelektuální rozkvět, z moderního hlediska též ztrátu (nejen) umělecké svobody. Nejslavnějším historickým dílem této doby jsou Ab Urbe conditá librí/„Knihy od založení Města“ T. Lívia, které ve 142 knihách vylíčily římské dějiny do roku 9, do smrti Tiberiova bratra Drusa v Germániích. Ačkoli větší část dějin je ztracena, zůstal Lívius dodnes nejčtenějším latinským autorem. Mladším současníkem Líviovým byl jistý Fenestella, celé jméno neznáme, autor výrazně kratších, ale dlouho čtených Annálů. Na základě Líviových dějin za Tráiána pořídil zachovaný přehled římských válek na cestě k velikosti jistý Flórus, zřejmě básník P. Annius Flórus (Epitomé n. Bellórum rómánórum librí duo). Podle všeho neexcerptoval pouze Lívia, což učinil též jeho vrstevník Granius Liciniánus, ale jeho práce se nezachovala.  

Éru od vraždy Božského Iúlia do snad až konce vlády Ti. Claudia vypsal ve svých rozsáhlých Annálech epikúrik Aufidius Bassus a přidal dílo Bellum germánicum. Spolu s prací senátora M. Servília Nóniána posloužily jejich knihy jako zdroj pro spisy autorů zčásti zachovaných Cornélia Tacita a Cassia Dióna. Na Bassa navazoval C. Plínius Secundus, slavný enycyklopedik, dílem, které se snad jmenovalo Á fíne Aufidií Bassí/"Od konce dějin Aufidia Bassa", a dovedl vyprávění asi do konce vlády Nerónovy. Dobu tohoto imperátora vypsali senátor Cluvius Rúfus a Fábius Rústicus, pochopitelně až po jeho smrti za liberálních Fláviovců.  

Stejně jako v rhétorice rozdělovali se staří historici i podle slohového projevu, kterého v knihách používali. Základními protikladnými směry byl atticismus a asianismus. Zatímco asianisté (od 3. století) používali květnatého až nabubřelého způsobu vyprávění, „manýrismu“ a vyzdvihování detailů, atticisté o století později reagovali návratem ke slohové jednoduchosti a napodobovali slavné řečníky a literáty klasických Athén.

Historická a další studia podporoval v Římě vznik veřejných knihoven. První takovou otevřel roku 39 po vzoru Alexandreie a Pergama Asinius Póllió. Roku 28 pak zpřístupnil Augustus další, které se podle umístění říkalo bibliothéca Palátína. Prvním knihovníkem/správcem instituce stal Augustův propuštěnec, žák Alexandra Polyhistóra, Hispánec C. Iúlius Hyginus, mimo jiné autor starožitnických spisů Dé orígine et sitú urbium Ítalicárum/„O původu a poloze italských měst“, Dé vítá rébusque illústrium virórum čili „O životě a skutcích slavných mužů“ apod. 

Podobná, zachovaná "memorábilia" složil Valerius Máximus: sbírka pozoruhodností ze všech oborů lidské činnosti přečkala věky pod titulem Dé dictís factísque memorábilibus librí novem. Valeriovu sbírku o tři staletí později zestručněly výtahy jistého Iúlia Parida a Iánuária Nepótiána. Novověká vydání doprovázívá sbírka zlověstných znamení excerptovaných z Líviových dějin jistého Iúlia Obsequenta žijícího snad ve čtvrtém století (Liber dé pródigiís). 

Veřejnou knihovnu na počest M. Claudia Márcella založila po jeho smrti roku 23 jeho matka Octávie, sestra Augustova. Nejvšestrannějším antikvářem/ethnografem Augustovy doby byl M. Verrius Flaccus, vychovatel nešťastných Augustových vnuků. Byl autorem řady rovněž nedochovaných prací, jako např. Librí rérum Etruscárum/„Knihy o etruských dějinách“, Librí rérum memoriá dignárum/„Knihy o pamětihodnostech“, význam a původ slov vysvětloval spis Dé verbórum sígnificátú/„O významu slov“ a také byl k tomu všemu autorem kalendáře vystaveného v Praeneste.

Vedle řecky píšících autorů Dionýsia Halikarnásského a Diodóra Sicilského (viz Hellénští historici) sepsal v Augustově době své dějepisné dílo první gallský/vokontijský literát dějin (Cn.?) Pompéius Trogus. Jeho výslednou prací byly jediné latinsky psané universální dějiny starého věku, dovedené ve 44 knihách do roku 20, kdy dostali Římané zpět vojenské odznaky, ztracené roku 53 Crassy u Karrh. Protože ale za centrum výkladu jsou vzaty dějiny Makedonie a jejích dynastií, celá práce byla Trogem nazvána Historiae Philippicae/„Filippské dějiny“.

Dílo samo je ztraceno, zachoval se však výtah, který si pod názvem Epitomé historiárum Philippicárum snad někdy ve 3. století n. l. pořídil jistý M. Iúniánus Iústínus. První latinskou geógrafickou příručku sepsal začátkem Claudiovy vlády Pompónius Mela z Hispánií, srov. zde výše, pod názvem Dé sitú orbis liber, resp. Dé chorographiá. Pozdější jsou itineráře Itinerárium próvinciárum Antóníní Augustí a Imperátoris Antóníní Augustí itinerárium maritimum.

Stručný přehled římských dějin složil armádní důstojník nadšený obdivovatel Tiberia C. Velléius Paterculus. Dlouhé dny své vojenské kariery za Fláviovců si zřejmě krátil Sex. Iúlius Frontínus výpisky z dějepisných děl. Shromáždil sbírku lstí Stratégémata a v ní též události, které z jiných zachovaných pramenů neznáme. Z doby, kdy byl správcem římských vodovodů, pochází námět pro spisek Dé aquaeductú. C. Licinius Múciánus, muž, který pomohl Vespasiánovi na trůn a byl natolik moudrý, že se dále politice nevěnoval, sesbíral v jedenácti knihách staré úřední dokumenty. Soudobé dějiny od občanských válek po asi císaře Gaia popsal řečník L. Annaeus Seneca st., miliardářův otec.

Soudobé dění bylo vždy nepříjemné thema pro ztvárňování. Ti. Claudius, který jakýmsi zázrakem dožil vladařství nad říší, bádal v dějinách etruských, púnských (řecky vydal Tyrrhénika, Karchédoniaka), ale při sepisování dějin moderního Říma na radu báby Lívie a matky Antónie přeskočil dobu občanských válek. Jeho vrstevník (?) Q. Curtius Rúfus v deseti knihách latinsky popsal počiny Alexandra Velikého, kniha z velké části zachovaná.

Novodobý svět nejvíce cení historiografické dílo senátora a cos. 97+ Cornélia Tacita, zachovaného však jen zčásti. Jeho annály "Od smrti božského Augusta"/Ab excessú díví Augustí vedené do smrti Nerónovy a navazující Historiae končící smrtí Domitiánovou jsou v zachovaných pasážích prodchnuty obdivem k senátorské aristokratické oposici vůči principům a odporem k vládnoucí dynastii. Dění v říši ho příliš nezajímalo, sledoval hlavně vztahy mezi senátem a principem, jak tvrdil, nezaujatě, nestranicky/sine írá et studió. Jeho vyobrazení postav iúlsko-claudijské dynastie zůstalo po tisíciletí definitivní jejich podobou a ti, kteří byli Tacitovi sympatičtí, zůstavají blízcí dodnes čtenářským srdcím (srov. protiklad Tiberius - Germanicus). 

Složil též spisek o řečnících, biografii svého tchána Cn. Iúlia Agricoly, úspěšného vojevůdce a objevitele v Britániích. A ovšem zachované krátké pojednání o Germánech, první komplexnější zprávu o střední Evropě severně od Alp vycházející ze stavu z doby Augustovy, za něhož a Tiberia byl vztah k neznámým barbarům při severní hranici říše na čas klíčový. Přes svou zaujatost vynikl Tacitus stylisticky, v latinské prose jedinečně a jeho zhuštěné, stručné a trefné vyjadřování fascinuje stejně jako styl Thúkýdidův u Hellénů.

Současníkem a přítelem Tacitovým a rhétora a autora zachované korespondence C. Plínia Secunda Caecilia (Plínia mladšího) byl C. Suétónius Tranquillus, neúspěšný dvorní úředník Hadriánův, viz rok 122+. Za to se do světové literatury zapsal čtivými životopisy prvních dvanácti císařů Dé vítá caesarum, na něž o sto padesát let později navazovala skupina autorů možná se smyšlenými jmény označovaných novodobě jako "Autoři císařských dějin"/Scríptórés historiae augustae (SHA). Sbírka pojímá biografie od Hadriána po Numeriána.

Přímo na Suétónia navazoval životopisy Nervy až Sardanapalla/Héliogabala L. Marius Máximus Perpetuus Auréliánus, další životy po Gordiána III. přidal Aelius Iúnius Cordus. V éře Theodosiově složil Annály senátor Virius Nícomachus Fláviánus a ač polytheista věnoval je císaři. Posledního vrcholu dosáhla latinská historiografie v díle Rérum gestárum librí syrského Helléna Ammiána Marcellína (zemřel c. 400). Jeho dějiny začaly u Nervy a skončily adriánopolskou katastrofou (zachována zůstala druhá polovina díla).

Z jeho vrstevníků složily dějepisné příručky, které lze dodnes používat jako kompendium římských dějin, Eutropius Breviárium ab Urbe conditá dovedené do smrti Ioviánovy, Rufius Féstus Breviárium rérum gestárum populí Rómání věnované císaři Valentovi, a Sex. Aurélius Victor Historia abbreviáta ab Augustó Octáviánó dotažená do Constantia roku 361, neboli Liber dé caesaribus. Uchoval se též zkrácený výtah neznámého autora s podobným obsahem Epitomé dé caesaribus, o dalších spiscích Victorových viz rok 320+.   

•

Nejrozsáhlejší historiografické příručky skládaly národy východoasijské. „Velké původní annály Vietnamu" obsahující vládu dynastie Nguyen v letech 1802-1945 jsou uloženy ve 548 knihách. Annály korejské dynastie Čoson/Joseon vládnoucí v letech 1392-1910 mají 1893 svazky a je to co do rozsahu textu asi největší dílo věnované jedné dynastii (letopisy sahají do roku 1863). Annály čínské dynastie Ming v rozsahu 260 let a vlád třinácti císařů (do roku 1644) mají 2964 svazků, ale útlejších než korejské. Annály mandžuské dynastie čínských císařů Čching (Qing) pokrývají 296 let ve 4404 knihách, ale obsahují jazykové verse v mandžuštině, čínštině a mongolštině.

•

dějiny křesťanské, středo- a novověké§ viz pod křesťanství

•

děnisovští lidé, homo altaiensis§ viz pravěk

Derveni§ viz Leté

Dhammapada, veršovaná sbírka Buddhových výroků§ 383 

Dhana Nanda§ viz Aggramés

dharmasútra, hinduistické právnické texty§ 600 

Dhofár, Zufár, historický kraj  a provincie na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s metropolí Salála§ 400