************************************************************

68.

Ol. 178, 1

Dioklés z Hypaip v Lýdii

244 SE

180 AE

(Theoxenos II.) | neznámý 

a. u. c. 686

L. Caecilius Metellus (zemřel už na začátku úřadu) a Q. Marcius Rex

P. Servilius Vatia cos. suff. (zemřel před nastoupením konsulátu, nikdo další nebyl volen)

Rok 1 lokální éry v Kilikii

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Stratoníkos či Stratón z Alexandreie jako čtvrtý po Hérákleovi v palé a pankratiu téhož dne současně. Stratoníkos na nemejských hrách zvítězil v jednom dni jak v kategorii dorostenců, tak v kategorii mužů celkem ve čtyřech disciplínách! Zvítězil též v následujících hrách olympských, isthmických i pýthijských. 

V provincii Asia vynesl propraetor P. Cornelius Dolabella kuriosní soud nad vražedkyní svého manžela a syna. Jistá žena ze Smyrny, jméno se nedochovalo, se pomstila, když se dozvěděla, že oba muži zavraždili jejího syna z prvního manželství; ani zde důvody neznáme. Propraetor raději přenechal soud athénskému Areopagu. I tam se zachovali moudře: rozhodli, aby se žalobci se ženou před ně dostavili za sto roků.  

Na Krétě se Q. Caecilius Metellus, bratr konsulův, vylodil se třemi legiemi u Kydónie a porazil vojsko o 24 tisících mužích vedených Panarem a Lasthenem. Město, které hájil Panarés, bylo Římany obléháno do vyhladovění, kterou vydal oproti slibu bezpečnosti Panarés. Lasthenés unikl do Knóssu.

Byla to pozoruhodně veliká síla zjevně konfederovaných Kréťanů. Oba muži v Metellově triumfu však nebyli vedeni, neboť vítězství nad Kréťany si přivlastnil, jako i vlastně mnohdy i jindy, Pompeius Magnus, viz rok 67 a 62sq. 

Metellus posléze dobyl též Knóssos, kde zapálil svůj dům s veškerým majetkem Lasthenés, než uprchl, padl Lyktos a další města, Metellus vyvrátil Falasarnu. Srov. předešlý rok, kdy zahájil tažení: to vše vlastně byla předehra k dokončení války s piráty, která se Římanům ostudně táhla od roku 74. Po něm se díky Metellově neúprosnému snažení stali svobodní Kréťané vůbec poprvé v historii poddanými. 

Zradou dobyl Metellus následujícího roku zradou Eleuthernu, kde obránci jedné nedobytné věže po nocích lili do základů cihlové stavby ocet, až se zdi rozlomily. Nasledovala Lappa, třebaže tu držel Pompeiův legát v pirátské válce L. Octavius, který s částí Kréťanů ostudně spolupracoval. Pompeius ho totiž poslal na ostrov, aby krétská města před ctižádostivým Metellem ochránil (sic).

Lasthenés s Panarem totiž požádali Pompeia o ochranu před Metellem a ten bojovníka s Kréťany vyzval, aby vyklidil ostrov a města aby neposlouchala Metellovy příkazy. Q. Metellus výzvu ignoroval, měšťané podle všeho také, a válčil dále, viz zde níže a rok následující.  

Legát Octavius dal dohromady oddíl z Kréťanů, Kiliků a Římanů a vypukla studená i horká válka s Metellem. Z Acháie přivedl své kohorty Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna (o jeho osudu viz rok následující) a ve spojení s Kiliky a Kréťany, jimž velel jistý Aristión z Kydónie, porazil Octavius Metellova qaestora L. Bassa a obral ho o Kydónii. 

Metellus ale město znovu oblehl a dobyl ho zpět. Koho jeho vojáci dopadli, dal zabít, s výjimkou L. Octavia a jeho Římanů. Aristión Kydónský se svým oddílem unikl a obsadil Hierápytnu. Pod Metellovým tlakem i odtud uprchl se svými lidmi na moře, ale v bouři bylo jeho loďstvo zničeno; o Aristiónově osudu není nic známo. 

Na konci jara vytáhl L. Licinius Lucullus ze svých zimovišť v Gordyéně severozápadním směrem do Armenie. Zřejmě přes zimu Římané obsadili pevnosti na pravé straně Tigridu Sareisy a Satalky, na levém Pinaky, pevnost se třemi nezávisle ohrazenými hrady. Ve vojsku se nadále panovala nespokojenost s cestou do nitra hornaté země, srov. odpor k dalšímu tažení roku loňského u jednotek Sornatiových. Šířily se mezi mužstvem řeči, že Lucullus plánuje výpravu proti Parthům. 

Mithridátés dal všude po městech zbrojit a shromažďoval další armádu, ale kde všude to bylo, nevíme. Prý vybral korpus o sedmdesáti tisících mužích pěchoty a o 35 tisících jezdcích, vše převážně Armenů (stejné množství lidí prý poslal domů). Tentokrát je sestavil po italském způsobu, ale moc si nepomohl. V září porazili Římané v bitvě na horním toku řeky Arsaniás, přítoku Eufrátu, krále Tigrána I. a Mithridáta VI. opět tak výrazně, že oba museli znovu bezhlavě uprchnout. Lucullus táhl na Artaxaty, staré sídlo armenských králů, ale zaskočilo ho počasí, v těchto letech podle všeho obecně v regionu chladnější.

V době kolem podzimní rovnodenosti, tj. kolem 23. září, ale přišlo velmi studené počasí, sněžilo, vodní plochy se pokrývaly ledem. Lucullus byl nucen nespokojené vojáky odvést zpět na jih do teplejší Mesopotamie. V říjnu zahájili Římané obléhání Nisiby, tehdy již odhellénisovaného sídelního města hellénistické Mygdónie (srov. pod heslem Antiocheia v Mygdónii). Město hájil Tigránův bratr Gúrás a jeho hlavním vojenským inženýrem/poliorkétem byl Kallimachos, předtím proslavený obranou pontského Amísu. Římané ale Nisibu brzy dobyli: Gúrás byl ušetřen, Kallimachos popraven Lucullem za to prý, že při dobývání Amísu, viz roky 72 a 70, založil ve městě zničující požár.

Nespokojenost vojáků, podporovaná aristokratickou nepřístupností, pohrdáním mužstvem, zkrátka vnějškovým elitářstvím optimáta L. Licinia Luculla, přešla v otevřenou vzpouru. Problémy měl především s chronicky popudlivými vojáky bývalých Fimbriových legií (srov. rok 86sq.). Jejich mluvčím se stal P. Clodius Pulcher, Lucullův švagr, který v severní Mesopotamii poprvé vystoupil na dějinnou scénu. Štval mužstvo proti veliteli řečmi o velbloudích nákladech pokladů, které dává Lucullus odvážet do Říma, zatímco oni z toho všeho plahočení nemají nic. 

Vojáci si vynutili přezimovat v Mygdónii a v Gordyéně, třebaže Mithridátés s čerstvými silami vpadl do Pontu. Proti dalšímu tažení Lucullově štvali v Římě také agenti publikánů omílající, že nutí vojáky válčit jen proto, aby dále vydělával. Praetor L. Quictius tam přišel s návrhem, aby bylo vrchní velení ve válce v Orientu předáno někomu jinému. 

Na podzim vypuklo v Pontu protiřímské povstání. Král Mithridátés se vrátil do země a také Tigránés se vrátil do svého království. Vyháněl římské posádky a kdesi v Armenii oblehl oddíl fimbriovce a dvojnásobného přeběhlíka L. Fannia, viz rok 73, v době, kdy Lucullus obléhal Nisibu; vyslaná pomoc Fannia osvobodila. 

Mithridátés porazil dvakrát Římany pod M. Fabiem Hadrianem, a ti se museli před Pontskými uchýlit do Kabeir, kde byli obleženi. Vítězný Mithridátés (bylo mu c. 64) v jedné z bitev o římský tábor dostal kamenem do kolena a šípem pod oko, což jeho vojáky zastavilo, jinak hrozila Římanům zkáza. M. Fabius dokonce dal předtím svobodu otrokům, ti však v rozhodujícím okamžiku spolu s oddílem spojeneckých Thráků přešli ke králi (srov. dále rok 67). 

Nato se v Pontu objevil legát C. Valerius Triarius (srov. předešlý rok) a převzal v Kabeirách, které zbavil obléhání, od M. Fabia velení. Mithridátovy vojáky zahnal až po Pontské Komány, definitivní úspěch však neměl: za bitvy, do které se obě strany pustily, se rozpoutala silná bouře, která dokonce ničila ležení obou armád, takže se s bojem přestalo a armády se oddělily. Přezimoval pak Triarius v pontských Gáziúrách nad Íridem, v jednom ze starých královských hradů/basileion.

Stejně jako Komány Pontské i Kappadocké, Ameriá u Pontských Komán, Zély a Uénasy v Morimeně, kilická Olba se satelitní osadou s pozdějším názvem Diokaisareia s chrámem Dia Olbia byly Kabeiry chrámovým státem, v jehož čele stával velekněz kultu titulující se jako král.

Anatolské theokratické státečky vlastnily tisíce chrámových otroků, roční výnosy jejich hospodářství dosahovaly 25 talentů, a v západním světě je proslavila sakrální prostituce, místa, kde tisíce dívek obětovaly svá panenství Anaítidě (Zély), popř. bohyni Ma alias Enýó, brutálnímu kultu válečnému (Kabeiry). Chrámové občiny proměnil o čtyři roky později Cn. Pompeius ve formálně sekulární státní útvary, v poleis, a přečkaly staletí až do expanse monotheismu.    

V Orrhoéně zemřel arabský dynasta/fýlarchos Abgar I. Péqá, tj. Němý, (vládcem od roku 94, resp. 92). Před rokem byla jeho armáda (?, cf. "Sarakénové"?) poražena Římany, když táhla na pomoc Tigránovi. Nástupcem v Edesse se stal jeho syn Abgar II. Ariamnés (vládl do roku 53). Vrátil se ke spojenectví s Parthy, nicméně za drobné poskytnuté úsluhy ho Pompeius prohlásil jako fýlarcha za římského spojence, viz rok 63, viz ovšem rok 53. 

V Alexandreji se narodila čtvrtá a nejmladší dcera krále Ptolemaia XII. Nového Dionýsa či Pištce Arsinoé IV. (zavražděna roku 41). • Jako její o rok starší sestra Kleopatrá VIII. také ona byla v rodu nelegitimní.

C. Iulius Caesar vykonával v Hispániích quaestorský úřad (srov. předešlý rok a rok 61). Tehdy zemřela jeho žena Cornelia, dcera L. Cornelia Cinny, a na Foru pronesl eulogium na zesnulou, což přispělo ke zvýšení jeho obliby mezi populáry: nebývalo zvykem pronášet pohřební řeči za mladší ženy (žili spolu od roku 84). S Cornelií měl Caear své jediné dítě z legálních manželství, dceru Iulii (t. r. 15).

Po návratu do Říma se Caesar dva roky po smrti Cornelie oženil s Pompejí, dcerou Q. Pompeia Rufa, vnučkou Sullovou. Se svou druhou či třetí manželkou (počítá-li se jistá Cossutie, s níž byl v šestnácti zasnouben) se rozvedl roku 62.

Konsul L. Metellus zemřel zkraje roku a dovolený náhradník zesnul před nástupem do funkce: Q. Marcius úřadoval po většinu roku sám.

V Římě zemřel Antiochos z Askalónu (narozen někdy mezi lety 130 až 120), učitel n. rádce a průvodce L. Licinia Luculla. Od roku 79 byl scholarchem nové Akadémie: v Athénách přednášel v ptolemaiovském gymnasiu. Nástupcem v úřadu se stal jeho bratr Aristos, přítel M. Iunia Bruta, a po něm, jak dlouhé době, nevíme, nastoupil jistý Theomnéstos z Naukrátidy, sofista a rhétór, jenž mohl setrvat ve filosofickém úřadu až do občanských válek (?).

V Indii skončila na severu v Pátaliputře, metropoli státu Magadha, vláda dynastie Šunga (u moci od roku 185). Následovala panovnická dynastie Kanva (vládla do roku 22, resp. 73 až 28). Poslední ze Šungů, král Devábhúti, byl zavražděn otrokyní navedenou ministrem-rádcem Vásudévou z klanu Vana, zakladatelem nové dynastie.

Po Vásudévovi vládl jeho syn Bhúmitra, po něm Nárajána a posledním z dynastie byl Sušarma, sedící na trůnu prý 45 let (viz rok 22). Za Kanvů moc Magadhy rychle upadala (srov. roky 600, 461, 362, 321 a 185).

Hunský šan-jü Chu-lu-ku  po nemoci zemřel (vládl od roku 85) a jeho nástupcem zvolili hunští předáci Sü-lu Čchuang-čchua/Xulu Quangqu (vládl do roku 60); v jakém byl příbuzenském vztahu s Chulukuem, nevíme. Roku 66 po bojích byli Hunové nuceni vyklidit úrodné okraje Tárímské pánve a Číňané úrodnou půdu osídlili ozbrojenými vesničany (systém upomíná hellénské klérúchy). Dva roky na to se Hunové pokusili dvakrát ztracené posice získat zpět, ale Číňané je odrazili; Hunové ztratili i další boje. Viz dále rok 60.

 

************************************************************

67.

Ol. 178, 2

245 SE

181 AE

(Zénión) | (Theoxenos II.) 

a. u. c. 687 C. Calpurnius Piso a M’. Acilius Glabrio

Rok 1 autonomní éry Alexandreie na Issu

************************************************************

Na jaře poslal Mithridátés vojsko ke kappadocké pevnosti Dadasa (pl.), v nichž měli Římané uskladněna svá zavazadla. Na úpatí hory Skotios u Zél v Pontu král Mithridátés Eupatór porazil Římany s legátem C. Valeriem Triariem, který nečekal, nebo nechtěl, popřípadku už nemohl čekat na příchod L. Licinia Luculla z jeho mesopotamských zimovišť: padlo tehdy v létě prý sedm tisíc Římanů, 24 vojenských tribunů a 150 centurionů (první bitva u Zél). 

Po bitvě chtěli Římané Triaria lynchovat, ale Lucullovi se podařilo ho uchránit. Na stejném místě o dvacet let později porazil Caesar Mithridátova syna Farnaka. Na vrcholu Skotia dal král postavit pomník, který za Caesara ještě stál. Ostatky padlých Římanů pohřbil až o tři roky později Pompeius. 

Mithridátés pak odtáhl do tzv. Malé Armenie, vlastně východní části království Pontos. Bylo to královo jedno z mála větších vítězství nad Římany ve válkách s nimi; srov. též rok předešlý. V bitvě byl ťat do stehna jistým centurionem, jehož královští pokládali za přeběhlíka (králova garda byla vyzbrojena pořímsku a celá armáda po římském způsobu organisována). Říman, jehož jméno neznáme, útok na krále nezavršil, neboť ho stráž rozsekala na místě na kusy. 

Mithridátovo krvácení zastavil chirurg Tímotheos, který krále postavil na nohy a jeho návrat na scénu vlilo do vojáků nadšení a v důsledku zvrat v bitvě. Senátor Attidius, celé jméno neznáme, který k Mithridátovi utekl z Říma před rozsudkem v jakési kriminální záležitosti, zosnoval vzápětí rovněž proti králi spiknutí, to se ale prozradilo a nevděčný senátor byl popraven, jeho lidé dostali milost; srov. zde výše osud centurionův.

Lucullus po zélské bitvě rozbil ležení u pevnosti jménem Talaura (pl.) v Malé Armenii, protože neměl důvěru v nespokojené legie: zde ho pravděpodobně zastihla zpráva o rozhodnutích v Římě, viz zde níže. Snad i zde došlo k pokusu jezdců najatých v Makedonii přeběhnout ke králi, ale Lucullus nad nimi vyzrál. Když se oddíl blížil k posicím pontské armády, dal troubit k útoku a z toho královští pochopili, že se jedná o útok jízdy na jejich posice: "Makedoni" tak byli donuceni bojovat. Jak to dopadlo, nevíme. 

V nové situaci se dokázali Mithridátés s Tigránem opět postavit na nohy. • V Talaurách roku 65 nalezl Cn. Pompeius jeden z velkých pokladů Mithridátových, srov. tam. V jeho počtu bylo na dva tisíce zlacených pohárů z onyxu, osobní věci královy a nábytek posázený drahokami spolu s předměty pocházejícími z majetku kdysi Dáreia I. a část ptolemaiovského pokladu uloženého Kleopatrou III. na Kóu v Asklépiově chrámu, viz rok 103 a 88: prý ty předměty tehdy Římané přebírali měsíc. Talaury mohou být identické s Gáziúrami, pokud; viz v indexu s. v.

V téže době obsadil Tigránés I. zpět celou Armenii. Král Atropatény, jehož jméno historie nezachovala, vpadl do Kappadokie a zemi pustošil. Lucullova éra právě skončila a čekal na "vystřídání": v životě neztratil jedinou bitvu, ve vítězství v mithridátovské válce mu zabránil "vnitřní nepřítel" - trpké dozvuky občanské války mezi optimáty a populáry.

V Římě byl pověřen dalším vedením války s Mithridátem v Pontu konsul M’. Acilius Glabrio a zároveň mu byla svěřena správa provincie Bíthýnie. Do provincie dorazil po zélské porážce a spolupracovat s Lucullem, který měl ve válce vyšší velitelská oprávnění, v Bíthýnii odmítl, natož aby mu předal vojsko; sám na cestu nové jednotky od senátu nedostal. 

V létě se chtěl L. Licinius Lucullus vypravit z pontského vnitrozemí do Mesopotamie, ale nová vzpoura vojáků mu v tom zabránila a musel zůstat trčet v Galatii v zemi Trokmů: rozšířilo se mimo jiné, že je Lucullus v Římě žalován za protahování války. Senátní vyslanci, kteří přišli v domnění, že Pontos je plně pod římskou kontrolou, byli zaskočeni poměry v římském ležení a zažili, jak z Luculla mají vojáci jen legraci. 

V této době dobyl král Mithridátés zpět celý Pontos a Tigránés pustošil Kappadokii. Římský spojenec Ariobarzánés I. Filorhómaios musel pošesté opustit své království (v exilu do následujícího roku). Prosil o pomoc Luculla, ten ho však musel odkázat na přicházejícího M’. Acilia. 

Od Lucullova vojska uprchl vzpurný P. Clodius Pulcher, viz předcházející rok. V Kilikii se připojil ke svému druhému švagrovi a správci provincie prokonsulovi Q. Marciovi Regovi, který mu svěřil správu loďstva neznámé velikosti. Marcius Rex s sebou přivedl tři nové legie, viz rok předešlý, s nimiž pochodoval přes Lykáonii do Kilikie.

Dorazil též k němu přeběhlík od pontského krále hipparch Menemachos, viz o něm roku 71. Q. Marcius daroval za svého pobytu v Orientu autonomním Antiošským stavbu cirku/hippodromu (?), když přišel donutit Seleukovce Filippa II., který nosil přízvisko Filorhómaios, zaplatit jakýsi tribut, viz rok 65. O jaké závazky šlo a proč Marcius Rex stavěl cizí populaci, s níž neměl žádné vztahy (?) hippodrom, známo není. 

Syrii postihlo někdy v průběhu roku 69 (?) katastrofální zemětřesení, při němž zahynulo na 170 tisíc lidí. Hippodrom pak rozvalilo nové zemětřesení (už roku 64? srov. tam) a M. Vipsanius Agrippa za svého druhého pobytu ve městě asi roku 15 dal stavbu obnovit. Předtím za městem založil veřejné lázně/démosion lútron Agrippianon, jimž se mnohem později začalo říkat Ampelinon lútron. 

Veřejné stavby věnoval Antiocheji též Tiberius dílem za svého rhodského "exilu", viz rok 6-, dílem jako panovník, kdy roku 72 autonomní éry města, tedy asi roku 24+, postihl město velký požár, který zničil i Marónovo Múseion, srov. rok 69. Tiberius dal rozšířit sloupořadí v centru města, obnovil n. postavil řadu chrámů včetně Diova, Bakchova a Dioskúrů, obnovil divadlo a rozšířil staré seleukovské opevnění. Měšťané mu z vděku postavili bronzovou sochu na vysokém podstavci, která po všech otřesech půdy stála ještě na na svém místě na začátku šestého století. 

Clodius, jehož tehdy nikdo na Východě neznal, padl do rukou pirátů a když poslal na Kypr ke králi Ptolemaiovi se žádostí o poslání výkupného, přišly dva talenty, tak malá částka, že se tomu piráti zasmáli a milého římského šlechtice, který sám sebe upravil na plébeje, propustili gratis. Ptolemaios, mladší bratr Ptolemaia Auléta, který vládl v Alexandrii, tím podepsal svůj ortel smrti, poněvadž Clodius se mu za to roku 58 pomstí, viz tam. Podle jiného výkladu se piráti tehdy báli Pompeia, který byl právě pověřen v Římě válkou s nimi.

Na podzim byly na pokyn prokonsula provincie Asie rozpuštěny po dvacetileté službě (!) obě „fimbriovské“ či také „valeriovské“ legie/legiones valerianae (srov. roky 86sq.), čímž se L. Licinius Lucullus stal definitivně nebojeschopný. O jejich reaktivaci viz rok následující.

• To vše způsobila nenávist velevlivných římských publikánů, kteří proti Lucullovi a staré nobilitě systematicky v Římě štvali a na místě se o Lucullův pád a ponížení zasloužil novoplébej Ap. Claudius Pulcher/Ap. Clodius Pulcher (viz rok 71sqq.).

V Kappadokii se proti svému otci, armenskému králi Tigránovi, vzbouřil jeho třetí a nejmladší syn téhož jména. Mladý Tigránés byl však královskými poražen a uprchnul do Parthie. K povstání byl údajně podněcován králem Mithridátem. • Tigránés ml. byl prvorozeným synem Tigrána I. Armenského s Kleopatrou Pontskou, dcerou Mithridáta Eupatora.

Q. Caecilius Metellus (Creticus) přes nepřátelství s Pompeiem dobyl a pacifikoval celou Krétu, čímž ukončil krétskou válku Římanů, která se vlekla od roku 69 (srov. následující rok); o bojových operacích viz rok předešlý. Krétští vůdci Panarés a Lasthenés nakonec otočili, opustili své dohody s Pompeiem a obrátili se žádostí o ochranu na Metella, jemuž se vzdali, viz rok předešlý. 

Metellus se intensivně snažil, aby o slávu z vítězství nad krétskými piráty nebyl okraden Pompeiem, který ostrov zahrnul do svého operačního rajonu, což se mu nepodařilo, ačkoli si stěžoval písemně i osobně u senátu (osobně asi nikdy Velký Pompeius na ostrově nebyl). 

Poslední "pirátské" město, které Metellus dobyl, byla na východě ostrova Hierápytna. Na triumf nad Krétou musel Q. Metellus pro třenice v senátu kolem Pompeia a jeho obstrukce čekat pět let; Panara a Lasthena však musel přenechat Pompeiovi do jeho vítězného průvodu roku 61. O dalším osudu obou Kréťanů není nic známo. 

• Na rozdíl od Pompeia však Metellus spatřil za své války úkaz prazvláštní. Když po velké jarní vodě ustoupily řeky do svých koryt, na jedné z nich bylo nalezeno "lidské" tělo dlouhé 33 lokty, tedy téměř dvacet metrů; nález zůstane záhadou, pokud ho neodbudeme odkazem na nějakého prehistorického tvora. 

V Jerúsalému zemřela královna Židů Salómé Alexandrá, též Salómé I.  (73; vládla od roku 76, srov. rok 69). Nástupcem na trůnu se stal její starší syn a spoluvládce Ióannés Hyrkanos II., vládl však pouhé tři měsíce. Ve válce se svým bratrem, ideologicky vzato též ve válce mezi sektou farisajů a saddúkajů, viz rok 69 a srov. roky 110 a 76, totiž podlehl a hodně vojáků přešlo k vítězi. 

V bitvě u Jericha byl Ióannés poražen mladším bratrem Aristobúlem II. Kuriosně utekl Ióannés do Barie, do stejné pevnosti, v níž s farisaji držel Aristobúlovu ženu a děti (viz rok 69). V chrámu se tedy bratři dohodli a přísahali: králem bude Aristobúlos II. (vládl pak do roku 63), Hyrkanos II. že zůstane soukromníkem se stejnými poctami, ale bez výkonné moci. Aristobúlos odešel bydlet do paláce, Ióannés do dosavadního bratrova sídla. Rodinný mír vydržel jen dva roky, viz rok 65.

V Římě byl v lednu na základě návrhu tribuna lidu A. Gabinia přijat zákon/lex Gabinia o jmenování velitele loďstva, které by definitivně zlikvidovalo piraterii ve Středomoří. Jmenován byl senátem Cn. Pompeius Magnus, jemuž se podařilo po rychlých přípravách během tří měsíců Středozemní moře vyčistit a tím ukončit permanentní válku s piráty, která trvala od roku 74. Ve všeobecně Pompeiovi nakloněné náladě oponoval návrhu tribun lidu L. Trebellius a ustoupil až když proti němu hlasovalo prvních sedmnáct tribuí z osmnácti rozhodujících. 

Gabinius byl v této době pompéjovcem. Roku 61 byl praetorem, roku 58 konsulem, ale to již podporoval P. Clodia Pulchra, Caesarova spojence. Jako prokonsul v Syrii roku 57 zasáhl do židovských dějin, viz, a roku 55 byl Pompeiem poslán do Egypta dosadit na trůn Ptolemaia Auléta. Zanechal v Alexandrii žoldnéře, převážně germánské a keltské, známé jako gabíniání/gabíniovci, kteří se později postavili po bok Caesarovým nepřátelům, viz roky 55 a 49. A. Gabinius však v občanské válce stál na straně Iulia Caesara a udatně bojoval proti Delmatům, viz rok 48.

Cn. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí, imperium infinitum, nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií nebo padesáti mil, tj. na osmdesát kilometrů od pobřeží. K ruce dostal patnáct, později dvacet pět legátů s praetorskými pravomocemi. Jim rozdělil moře od Hispánií po Foiníkii na třináct obvodů s vlastními veliteli, kde všude byli piráti pronásledováni téměř současně. Stal se nejvyšším velitelem 120 tisíců pěších vojáků a čtyř (pěti) tisíc jezdců, korpu, jaký Římané dosud do pole nepostavili. Loďstvo čítalo 270 bojových plavidel všech kategorií. 

Za čtyřicet dnů obeplul obvody západně od Itálie kolem Sicílie, Sardinie a Afriky (o nápadu přemostit průliv dnes zvaný Otrantský viz rok 275), pak se osobně rychle vypravil přes Athény a Rhodos, kde navštívil jednu přednášku gurua římské aristokracie Poseidónia, do Orientu směrem na Kilikii. V Lykii v pevnostech v horách Kragu a Antikragu se briganté vzdali, stejně jako v horských pevnostech kilických.

V námořní bitvě u Korakésia byli piráti Pompeiem v čele flotily šedesáti lodí definitivně poraženi a již v zimní době dobyl a vyvrátil Pompeius jejich sídla ve zbylé Kilikii. I tato část války mu trvala čtyřicet dnů.  

Římané se zmocnili 846 lodí a spálili na 1300 plavidel různé velikosti a v boji s nimi zahynulo na deset tisíc brigantů, jak dával Pompeius úředně rozhlašovat; kromě korakésijské bitvy žádný jiný detail z Pompeiova tažení a z činů jeho podřízených v jednotlivých rajonech války neznáme. Po skončení operací zůstával Pompeius na Východě, aby organisoval pacifikované kraje a dobytá města, viz rok následující.

Obyvatelé ostrovů, hlavně businessmeni, byli Pompeiovi velevděční a na řadě míst se dochovaly nápisy z podstavců dedikačních soch. Imperatorovi věnoval sochu "lid Samu" a na Délu Apollónovi Athéňané sdružení do spolku Pompeiových přátel/koinon tón pompéistón.  

Pompeius nedával piráty a jejich rodiny úplně vyvraždit, ale například asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných hellénských městech v Kilikii Mallu, Adanách a v Oiniandu/Epifaneji. Byly jimi znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které se obě staly později římskými koloniemi. Znovuosídleny pod jménem Pompeiopolis byly kilické Soloi (srov. rok 77 a dataci roku následujícího). • Tak se do Hellady poprvé masově dostalo nehellénské obyvatelstvo.

Po anatolských pirátech, kteří v dlouhých desetiletích po úpadku ptolemaiovské, rhodské, attalovské a seleukovské moci na moři vyplenili v podstatě všechny velké panhellénské svatyně v regionu, přečkala vlastně jen mystéria Mithrova kultu, který po Středomoří mezi nehellénskou populací rozšířili, viz rok 69.

Likvidovat piraterii se ovšem Pompeiovi stoprocentně nepodařilo, zničil na čas její údernou sílu. Lokálně pirátské bandy ohrožovaly středomořský svět dále. Tak asi roku 62 zavraždili olympioníka v boxu z roku 72/Ol. 177 Atyananta z Adramyttia, za občanské války se stali piráti důležitými spojenci obou stran, hlavně pofarsálovských pompéjovců.    

Někdy v této době skončila v Tarsu tyrannida, o jejíž délce nám není nic známo. Epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, stefanoforos, nechtěl po zákonné lhůtě úřad složit a chopil se moci. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým vavřínovým věncem na hlavě a "rozděloval majetky bohatých chudým". Při této činnosti hodně lidí zavraždil, nic bližšího známo o něm a jeho konci dále není. Srov. se sociální revolucí v Athénách roku 88.

V Římě tribun lidu C. Cornelius (celé jméno neznáme) prosadil zákon zavazující praetory, aby se při soudním rozhodování drželi svých vlastních úředních nařízení, lex Cornelia de edictis. Neprosadil však zákaz senátorských půjček "vyslancům cizích států na hanebně vysoký úrok, z čehož vznikaly báječné zisky/legátís pecúnia mágná darétur úsúrá turpiáque et fámósa ex eó lucra fierent". Dluhy pak vyssávaly provincie.

Senát ho totiž odkázal na senátní usnesení z roku 94, které zakazovalo půjčit peníze Kréťanům, okolnosti neznáme, srov. zde níže. Senátoři použili proti Corneliovi obstrukcí jeho kolegy P. Servilia Globula, na sněmovišti došlo k násilnostem, létaly na konsula kameny, takže Cornelius ukončil schůzi. Návrh se projednával v senátě, ale neprošel pro odpor optimátů. 

Cornelius prosazoval ještě nějaké další zákony, o nichž ale nevíme nic až na zákon přísněji omezující korupci v předvolební kampani/de ambitu. Ani zde podrobnosti neznáme snad až na to, že jeho součástí rovněž bylo právo lidového shromáždění na udělování výjimek. 

Jeho nápady zjevně převzal do svého zákona konsul C. Calpurnius Piso, viz zde níže. Cornelius vždy narazil na odpor svých kolegů v tribunátu. To platí též o zákazu půjčování peněz provinciálům v Římě na vysoké úroky, který prosadil Corneliův kolega A. Gabinius/lex Gabinia de versura Romae provincialibus non facienda, srov. zde výše.  

O dva roky později Cornelia žalovala skupina optimátů, neboť dodržování zákona ohrožovalo jejich finanční machinace v provinciích při okrádání provinciálů (obchodovat senátorům bylo ze zákona zakázáno); žalobu na vlastizradu/dé máiestáte podávali bratři C. a P. Cominiové. M. Tullius Cicero Cornelia, Pompeiova quaestora, úspěšně obhajoval a ve čtyřdenním procesu pronesl dvě řeči Pro C. Cornelio, z nichž však přečkaly do dnešních dnů pouhé fragmenty. 

Corneliův kolega a Ciceronův přítel L. Roscius Otho prosadil návrh, aby jezdcům v divadlech patřilo čtrnáct řad od scény, hned za čtyřmi senátorskými, lex Roscia theatralis; srov. rok 46 a 19+. Akce patřila k triumfálnímu tažení publikánů za mocí a k demonstraci svého vlivu na fungování státu; viz pak Augustovu revisi roku 26 a roku 5+, kdy rozšířil privilegium i na circus.

O čtyři roky později se takové uspořádání znelíbilo radikálním populárům, vypískali Othona, a nepokoje uklidnil konsul Cicero na shromáždění lidu v chrámu Bellony a jak napsal jeho biograf, na divadle pak Othonovi tleskali. ● Rytíři, které potkal bankrot a říkalo se jim proto décoctórés (doslova: "uvaření"), už do předních řad nesměli a museli dozadu hlediště do vyhrazeného prostoru pro ně.   

Konsul C. Calpurnius Piso zpřísnil zákon o volební korupci zavedením pokuty, vyhazovem ze senátu a namísto desetiletého (tak Sullův zákon) zákazem celoživotním vykonávání voleného úřadu/lex Calpurnia de ambitu; viz dále rok 63. Odsouzenci nicméně směli nadále pobývat v Římě. Vtipné na legislativní činnosti Pisonově bylo to, že sám čelil žalobě z uplácení voličů, když se loni ucházel o konsulských mandát.

K nepříliš častému jevu, přesněji jen jednou známému, došlo ke konci roku v Římě, když městský praetor L. Lucullus odmítl odejít do provincie, která mu losem připadla jako propraetorovi, na Sardinii: "celá záležitost mu byla odporná, poněvadž ji tolik lidí pobytem v cizině zošklivilo/mísésás to pragma dia tús pollús úden hygies en tois ethnesi dróntás." Tolik upřímnosti aby mezi římskými elitami pohledal! Celé jeho jméno neznáme a s bojovnými bratry Lucullovými nemá nic. Ale tak rukopisně uchováno Cassiem Dionem; snad míněn pompéjovec a historik Lucceius, neúspěšný konsulský kandidát na rok 59 spolu s Caesarem? 

Propraetorem t. r. a následujícího v Africe byl L. Sergius Catilina, jejíž prý provinciály zle vykořisťoval/cum graviter vexasset i nad poměry mezi senátory obvyklé, takže to bylo též předmětem jednání ještě za jeho úřadování, ovšem pro Catilinu neškodného. Aristokrat se proslavil krutostí vůči mariovcům, roku 73 byl obžalován ze znásilnění vestálky Fabie, ale odsouzen nebyl nikdo z nich, viz tam. Za úřadování v Africe byl roku 66 žalován P. Clodiem, viz tam.

Volby byly t. r. velmi rušné, když se vehementně o konsulát ucházel populár L. Lollius Palicanus, srov. o něm roku 71. S podporou tribunů lidu prohlašoval, že byl konsulem lidem zvolen, ale resolutní "ne" konsula C. Calpurnia na foru Lolliovo tažení za úřadem zastavilo. Tehdy byl Cicero zvolen praetorem. O snaze tribuna lidu C. Manilia na rok 66 změnit volební zákon viz rok následující. 

Snad t. r. začal vykrmovat a prodávat pávy M. Aufidius Lucro a měl z toho pěkné peníze. První podával na stůl páva řečník Q. Hortensius Hortalus u příležitosti svého vstupu do kněžského sboru/aditionalis cena sacerdotii. Zda-li byl obchodník s pávy příbuzný s T. Aufidiem, praetorem spravujícímu napřesrok vzorně provincii Asii, známo není. 

Zemřel na nemoc na Krétě historik L. Cornelius Sisenna (ročník 118). Byl právě jedním z velitelů ve válce s piráty, jemuž za úkol připadla oblast od Makedonie, Thessalie po Euboiu a Acháiu. Sloužil pod Sullou za spojenecké války, jejímuž vylíčení věnoval třináct nezachovaných knih. Roku 78 byl praetorem na Sicílii a roku 70 se podílel na obhajobě Verra.