366-365

 

************************************************************

366.

Ol. 103, 3

Kéfísodóros I.

a. u. c. 388

L. Aemilius Mamercinus a L. Sextius Lateranus, primus e plebe consul

************************************************************

V Sikyónu opět vypukly občanské nepokoje (viz předcházející rok). Město a jeho akropoli přechodně obsadili Arkaďané, kterým velel stratégos spolku a vyhlášený vojenský theoretik Aineiás ze Stymfálu. Řada lidí musela do exilu, vládce Eufrón unikl do přístavu. Odtud povolal z Korintha Pásiméla a jeho prostřednictvím vydal přístav Sparťanům (sic!), poněvadž prý s nimi vždycky držel. Aby se pomstil všem, kteří ho zradili, zřídil v Sikyónu démokratii. 

Pak se vše zase zamíchalo a Eufrón musel uprchnout do Athén. V sousedním Fleiúntu občané zdokonalovali opevnění Thyamie na hranicích se Sikyónií, když se exulanti zmocnili Órópu. Na jeho znovuzískání se vypravili z Athén s celou svou vojenskou silou a povolali z Flíúntie též Charéta. Tehdy sikyónský přístav s pomocí Arkadů obsadili sikyónští měšťané. 

Eufrón se po vyřešení órópské otázky, viz zde níže, vrátil z Athén s pomocí najatých žoldnéřů. Podrobnosti o občanské válce v Sikyónu a víceméně ani o dalších zmatcích šedesátých let čtvrtého století na Peloponnésu neznáme; jaký režim vládl v Sikyónu v mezičase, nevíme. 

Eufrón si s politickou orientací nedělal starosti. Na hradě města však seděla thébská posádka a té se potřeboval zbavit více než oligarchů. Podle jedné verse byl vyrazil do Théb přemluvit tam archonty, aby mu vrátili město do moci. Když thébští aristokraté, nedávní exulanti, viděli, že by se mu to i podařilo, zavraždili Eufrona přímo na jednání s thébskými archonty a radou na Kadmeji; jména atentátníků neznáme. 

Jeho smrt prý Thébané zasedající na sněmu uznali za spravedlivou, neboť atentátníci se hájili tím, že zbavili Théby zrádce. Démokraty byl v Sikyónu oslavován jako ktistés/zakladatel města a pohřben byl na agoře (srov. předešlý rok).

Novou expedici na Peloponnésos uchystal ve dvanáctém roce boiótské války Epameinóndás ve spojení se stratégem Argívských Peisiem. Laxnost polemarcha spartských žoldnéřů Nauklea a athénského oddílu Tímochara ve strážní službě na Oneiu umožnila Arkadům hřbet se dvěma tisíci hoplítů obsadit, aby thébské šiky se spojenci neohroženě mohly projít do Acháie. 

Aristokratické vlády/kratistoi achajských měst se dokázaly s Epameinóndou dohodnout, že Achajové vstoupí do symmachie s Thébany, kteří nebudou však nic měnit na ústavách jednotlivých státečků ani nebudou nikoho exulovat. Po stížnosti radikálně démokratických Arkadů na Epameinóndu, že tak učinil s ohledem na Sparťany, vyslali Thébané do měst své harmosty a ti ve spolupráci s démokraty svrhli oligarší vlády. Nicméně běženci se brzy vzchopili, dali dohromady, detaily ani data neznáme, a ve svých obcích se vrátili k vládě; ujednání s Thébany padlo a achajské státečky setrvaly ve spojenectví s Lakedaimonem. 

Byla uzavřena symmachie Athéňanů s Arkaďany (viz předešlý rok), čímž se Arkaďané stali i spojenci Sparťanů. Ve smlouvě byla podmínka vojenské pomoci Arkaďanům, nikoli však povinnost táhnout do Lakónie. Smlouvu dojednal v Athénách vůdčí Arkaďan Lykomédés z Mantineie, který sympatiemi k Thébanům rozhodně neoplýval. Když se vracel domů, padl do rukou arkadským exulantům, kteří ho zabili: v Athénách totiž vsedl na loď, kterou si sám vybral a vylodil se podle vlastního výběru přímo na pobřeží, kde žili usazeni arkadští exulanti... Kde to bylo, nevíme. 

V Athénách pak démagógos Démotión vyzýval k vydání rozkazu velitelům athénských oddílů umístěných v Korinthu na základě paktu obou států, aby za nové situace zajistili setrvalou náklonnost Korinťanů k Athénám; Arkadové nepatřili mezi přátele Korinthu. Korinthští obsadili všechna strážní místa držená Athéňany, vypověděli je z města a flotilu, s níž připlul Charés a tvrdil, že přijel na pomoc proti spiknutí, které je v Korinthu na spadnutí, nevpustili do přístavu Kenchrejí: bylo po spojenectví. 

Uzavřen naopak na žádost Korinthu mír mezi ním, Thébami, Fleiúntem a Argem (srov. změny v těchto státech, které nastaly předešlého roku); strany stály jako součást protithébské koalice ve válce od roku 371. 

Spojenectví Arkadů s Thébami nicméně nezaniklo. Někdy v této době vydal sofista Isokratés v Athénách pamflet Archidámos, v němž spartský král radí svým lidem nepouštět ze zřetele Messénii a bojovat o ni; Isokratés podporoval mír Athén se Spartou, srov. jeho Panégyrikos roku 380, a stavěl se proti míru Lakónů s Thébany. 

Naopak sofista/rhétór Alkidamás z Elaie v pamfletu (nedochovaném) Messéniakos (sc. logos) doporučoval Lakónům s Messéňany uzavřít mír, stavěl se za heilóty a za rovnost všech lidí danou bohy; Alkidamás byl žákem dědicem Gorgiovy školy, viz rok 350, a zastáncem školeného sofistického umění improvisovat a také tím byl opakem Isokratovým představ, proti němuž sepsal řeč Peri sofistón/O sofistech. 

Syrákúsští na dvanácti triérách s výsadkem, jemuž velel Tímokratés (viz o něm dále roku 358), pomohli z vůle Dionýsia II. Sparťanům se znovudobytím Sellasie, která byla od roku 371 thébským spojencem a autonomním městským státem. Po akci se expedice vrátila na Sicílii. 

Athéňané znovu obsadili Órópos (srov. rok 411, od kdy byl v boiótských rukách, a zde výše). Órópos krátce předtím dobyli místní exulanti, podporovaní Themisónem, prothébským tyrannem v Eretrii. Brzy však byli Athéňané vyhnáni těmi, které sami poslali do vyhnanství: stratégové Chabriás a Kallistratos za to byli v Athénách souzeni, žalobcem byl Isokratův žák a politik prothébský Leódamás z Acharn, ale osvobozeni; viz dále rok 361. Órópos setrval pod thébskou kontrolou a spory o něj zmrazily athénsko-thébské vztahy až do koalice proti Filippovi II. Makedonskému. 

Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (pokud událost nespadá do klasické doby protiaristokratických převratů, kolem roku 550). • Órópos zůstal thébský až do roku 338 (srov. roky 411 a 402).

Athéňané obnovili zemětřesením zničené dórské město Kós, nikoli však na původním místě (k zemětřesení srov. rok 373 a dále kolonisaci rok 362). Město, nový stát pospojovaný synoikismem všech ostrovanů, dostalo nové hradby a přístav a zařadilo se mezi nejvíce prosperující hellénské státy. Zřejmě nyní povstalo zde spojení kultu Afrodíty Pandámy a Pontie do jednoho dvojchrámu, srov. rok 201. Ostrovním střediskem do té doby byla zřejmě Astypalaia, kde však došlo v neznámém okamžiku k občanské válce a lidé migrovali do Kóu, pravděpodobně před zemětřesením. 

Druhý pobyt Platónův (61) na Sicílii trval do roku 365. Zprvu na mladého Dionýsia zapůsobil, hostitel se věnoval vědám a filosofii, jak se traduje, též lidé u jeho dvora; alespoň tohle platónici později tradovali. Významnou roli zaujímal tehdy v Syrákúsách Dión (44), syn Hipparínův (srov. rok 410), který stál za druhou Platónovou pozvánkou na ostrov, viz rok 389, a u Dionýsiova otce byl rovněž ve váženosti. 

Dionýsios II. se v ovšem tomto čase rozkmotřil s Diónem, jehož autoritu soustavně podrýval Filistos, který se někdy krátce před Platónovým pobytem směl vrátit z exilu, kam ho roku 386 vyhnal Dionýsios starší, ačkoli byl jeho režimu tolik oddán. Když byl zachycen Diónův dopis púnským diplomatům, aby mír, viz zde níže, neuzavírali bez něho, neboť jim je schopen zařídit lepší podmínky, rozkol byl neodvratný. 

Dionýsios se vůči Diónovi zachoval velkoryse, vždyť šlo o vlastizradu, a po rozhovoru mezi čtyřma očima ho posadil na loď a dal dopravit do Itálie; stalo se tak čtvrtého měsíce Platónova pobytu v Syrákúsách. 

Dión odešel do Korinthu a pak do Athén, kde pobýval do roku 357 (viz tam). Dionýsios se dal rodinou umluvit, aby nebyl k Diónovi tolik tvrdý, tak za ním do exilu poslal dvě lodi naložené majetkem a otroky, kolik si jen přál. Štědří byli též jeho přátelé: sám byl vedle Dionýsia nejbohatším pravděpodobně Syrákúsanem a žil v Helladě jako magnát. 

Aby opravdu nestrádal, posílal Dionýsios za ním rovněž roční výnosy z Diónova majetku. Příznivci akadémie na exulanta pěli chválu tehdy i později a tato tradice se uchovala do dob moderních; příčiny Diónových neúspěchu ovšem nikdy nevysvětlili, respektive žádná řeč o nich zachována není.

Dionýsios II. se ostře postavil proti utopicko-reformistickým radám Platónovým a Diónovým, viz rok následující. Aby měl Platóna pod dohledem, přestěhoval ho k sobě na hrad. Když pak filosofa pouštěl domů, slíbil mu, že se do roka s Diónem usmíří; což se nestalo. 

Zřejmě téhož roku byla Dionýsiem mladším ukončena pátá válka Hellénů s Kartháginci o Sicílii, která začala roku 368 z popudu Dionýsia staršího: mírová smlouva musela potvrdit stav z roku 383 (srov. tam). Aniž bychom znali data, válčil posléze Dionýsios II. s Lúkány a po několika vítězstvích s nimi uzavřel mír. Pak se pravděpodobně věnoval likvidaci piraterie v jihoitalských vodách. Viz dále o syrákúských dějích rok 361. 

Po roce 366 zemřel hédonický filosof Aristippos z Kýrény; narodil se kolem roku 435.

V Římě byly poprvé v nové podobě ve dnech 4. až 19. září provozovány na Iovovu počest patricijské římské hry, ludi Romani, též magni či maximi zvané společně s plebeji. Od roku 240 k nim byly přidány hry scénické (viz tam, srov. rok 221). • Původně konány nepravidelně a trvaly jen den, druhý den slavností byl přidán roku 509 po vyhnání králů, třetí po secesi lidu roku 494; srov. rok 500.

Na začátku roku nový keltský výpád k Římu, tentokrát skupin potloukajících se Apúlií; o bojích s nimi není nic známo, srov. rok předešlý.   

************************************************************

365.

Ol. 103, 4

Chión

a. u. c. 389

L. Genucius Aventinensis I. a Q. Servilius Ahala I.

************************************************************

Vypukla válka Élejských s Arkaďany o Trifýlii (viz ovšem rok 370 a 240; trvala do roku 363). Élejští ve třináctém roce druhé války boiótské ve snaze revidovat stav z roku 400, viz tam, obsadili Lasión, historicky jejich město na severovýchodu Élidy, dlouho však náleželo do arkadské konfederace. Arkaďané s podporou Athéňanů přitáhli do Élidy, Élejští je nedokázali v poli zastavit, v bitvě přišli o dvě stě mužů, poloviny oddílu, který poslali do pole.

Argívští se zmocnili řady obcí v Akróreji s výjimkou Thraustu. V Olympii obehnali dokonce kolovou hradbou Kronův pahorek, pak jim zrádci vydali Margany. Ve městě Élidě byli odraženi až v bitvě na agoře. I za války se mezi sebou v Élidě potíraly strany démokratů a oligarchů. Démokraté vedeni Charópem, Thrasónidou a Argeiem se dohodli s Arkady a obsadili akropoli. Jejich sokové okamžitě proti nim zaútočili, démokraté nevydrželi a na čtyři stovky jich odešlo na exilu. 

Nevzdali to a s podporou jakýchsi Arkadů obsadili nedaleký Pylos, který se stal střediskem démokratů mířících sem z Élidy. Na élejské straně bojovali Achajové chránící jejich města proti arkadským spojencům z Písy, viz rok následující. Do Élidy dorazil oddíl až z achajské Pellény, spartských spojenců. Tehdy Arkadové obsadili pellénský Olúros, takže se Pellénští vrátili a doma bojovali proti démokratům a Arkadům v Olúru, dokud ho nezískali zpět. 

● Obec Skillús, v níž tehdy žil Athéňan Xenofón, se vrátila do svazku federalisované Élidy (o jejím uspořádání viz rok 471)Xenofón, který tak definitivně přišel o majetek darovaný kdysi Sparťany, žil v té době s rodinou v Korinthu (srov. roky 397 a 394)V Athénách byl pardonován, pravděpodobně mu byl vrácen i majetek, ale ve městě se usadili pouze jeho synové Gryllos a Diodóros; starší Gryllos padl v řadách athénského jezdectva u Mantineie. O datu Xenofóntovy smrti viz rok 353.  

Když Arkadové s pomocí démokratických exulantů Élejských zle tísnili Élidu, požádali Élejští o pomoc Lakedaimoňany, s nimiž po dlouhá desetiletí nežili ve shodě (srov. předešlý rok, kdy se Arkadové stali faktickými spojenci Sparťanů; nyní došlo na élidsko-spartskou symmachii). Předtím totiž Élejští udeřili na Arkaďany tábořící kdesi mezi Élidou a Kyllénou, ale v bitvě neuspěli; jejich hipparchos Andromachos si vzal život, neboť si neúspěch kladl za vinu.  

Sparťané na to vpadli do Arkadie, obsadili na jihu země Krómnos/Krómny a osadili ho posádkou. Pak se vrátili domů. Arkaďané, kteří se vrátili z élidského tažení, Krómnos oblehli. Na to se Archidámos s vojskem vrátil a plenil celý hornatý kraj včetně Skirítidy. V bitvě cestou na Krómnos se srazili s Arkaďany byli však se ztrátami odraženi. Archidámos (III.) byl v bitvě zraněn do stehna, padl Polyainidás a Chílón, manžel Archidámovy sestry. 

Katastrofě Archidámos zabránil tím, že požádal přes posla o možnost pochování padlých (a tím také přiznal porážku). Později byli spartským nočním protiútokem na obléhací val obležení zčásti osvobozeni, to, co byl dále od průlomu, neunikli a byla jati. Obléhatelé, to byli vojáci z Argu, Théb, Arkadie a Messénie, si stovku Sparťanů rozdělili mezi sebe. Élejci v tomto čase obsadili Pylos, opět Margany (srov. roky 400 a 371). 

V Korinthu dal Tímoleón za bílého dne na agoře zavraždit s pomocí Aischyla, bratra Tímofanovy manželky, svého bratra Tímofana, který od roku 367 vládl údajně tyransky. Byla obnovena démokratiá. Tímoleón, politickými oponenty pokládán za bratrovraha a vlastní matka se mu vyhýbala, se pak dvacet let politicky nijak neangažoval, viz rok 345, kdy osudově zasáhl do dějů sicilských.

Tímotheos v čele athénské flotily odtrhl po deseti měsících obléhání Králi Samos, který byl perský od roku 390 a pod spartskou kontrolou od 404. Usadil tu dva tisíce attických klérúchů. Jedním z jejich potomků byl též filosof Epikúros. Vyhnaní Samští se uchýlili do aiolské Elaie, kde žili ve vzácném souladu s domácí až do obnovy samské státnosti za Alexandra Velikého, viz roky 324 a 322.

Athéňané se pokusili obnovit své panství, ale neúspěšně viz rok 315. Období své nesamostatnosti nazývali Samští fygé/exil. O vyhnání Samských povstalo mezi athénskými kolonisty rčení o "attických sousedech/attikoi paroikoi", tedy je-li někdo bez sousedů. 

Pak se Athéňané opět od konce peloponnéské války uchytili na Thráckém Chersonésu dobytím Séstu, obsadili města Býzantion, na makedonském pobřeží Pydnu a Méthónu (možná až roku následujícího či roku 363; Poteidaiu a Pydnu dobyl Filippos roku 356, Methónu o dva roky později, viz tam). 

Obce Toróné a Poteidaia vystoupily z chalkidického spolku, obležení (Thráky) byl zbaven Kýzikos (většina těchto událostí se stala asi až následujícího roku, viz tam). Rovněž athénskými se staly na Chersonésu osady Elaiús a Krithóté (dnešní turecké Gelipolu, Gallipoli); srov. o městech roky 387 a 367.

V Makedonii zavraždil král Perdikkás III. (c. 20) asi t. r. svého poručníka Ptolemaia I. Alórského, který v zemi zaujímal postavení faktického vládce od roku 368. Perdikkás III. se pak dal volbou potvrdit králem Makedonců a vládl do roku 359. Perdikkův mladší bratr Filippos se směl nyní vrátit z Théb domů (srov. rok 383 a 369)

Do Perdikkovy královlády zasahoval Platón Athénský, viz o něm  zde níže, a jeho akadémici. Platón neměl v lásce krále Archeláa pro jeho "nízký" původ (monarchova matka byla ženou zotročenou, viz rok 413), za to k Perdikkovi poslal svého žáka Eufraia z Órea, aby mladému panovníkovi sloužil jako poradce, resp. našeptávač Platónových podivných státoprávních theorií. Jeho péčí například nesměl ulehnout k hostině s králem nikdo, kdo se nevyznal v geómetrii a filosofii; a takových lidí bylo v Makedonii té doby jistě velmi málo. 

Platónovský poraděnko ovšem umluvil Perdikku, aby svému bratrovi Filippovi přenechal část království, takže v okamžiku Perdikkovy smrti roku 359 měl nástupce trůnu k disposici vojenský oddíl a tím pádem jednodušší nástup k moci. Později vykládal tuto skutečnost Platónův synovec, žák a nástupce v čele Akadémie Speusippos, že se Mistr zasloužil o Filippa II. a že je král nevděčníkem. Eufraios se totiž ve své vlasti postavil na stranu démokratů a proti makedonofilům, takže Filippos pověřil Parmenióna, aby Eufraia odstranil: Makedonec chytrolína dopadl v jeho rodném Óreu a zabil, viz o události roku 341.   

Kotys I. napadl (viz zde výše) Séstos, který držel s Krithótou jako perský vasal dynasta Filiskos z Abýdu (viz rok 368 a 365), chráněnec satrapy Ariobarzána a velitel jeho žoldnéřů. Thrákové neměli úspěch a zásahem spojenců Agésiláa Spartského a Tímothea Athénského se stal Séstos athénským, viz zde výše. Jak dlouho se u moci udržel Filiskos, nevíme. Někdy před rokem 352 ho zavraždili Abýďané Thersagorás s Exékestem. K čemu atentát vedl, nevíme, možná, že po něm následovala vláda jistého Agaua; oba tyrannobijci pak žili v exilu na Lesbu. 

V Abýdu zřejmě vládli od konce peloponnéské války s perskou vůlí hellénští vojenští dynastové až do doby makedonské expanse. Rovněž časově nezařaditelným samovládcem v Abýdu byl jistý Ífiadés, který proslul vojenskou lstí při dobývání Paria pomocí vozů s roštím zapálených v uzavřené městské bráně, která od nich chytla. Zatímco Parijští hasili, Ífiadovi muži na jiném místě slezli hradby (o podobné lsti viz v indexu s. v. Pýthón z Klázomen). 

Jako jiná hellénská města v regionu v perské moci vládli v této době zřejmě dynastové/despotové také v Lampsaku, odkud známe jedno lépe nezařaditelné jméno: Astyanax. Byl si jist svou mocí, že dopadl stejně jako polemarchos v Thébách Archiás, viz rok 379: neotevřel dopis, jímž mu kdosi prozradil chystané spiknutí, věnoval se jiným věcem a když ho pučisté zavraždili, držel ještě dopis v ruce. 

Na Chersonésu se zkřížily zájmy Odrysů s athénskými a pro Kotya to znamenalo konec vzájemného spojenectví (srov. rok 368 a následující rok).

Platón se vrátil ze Sicílie do Athén, kde byl od roku 366 na svém druhém pobytu, a Dión zřejmě při této příležitosti přesídlil z Korinthu do Athén. Platón, který se nikdy neoženil, nevíme o žádném jeho vztahu ani neměl žádného potomka, byl s mladším Syrákúsanem již od svého prvního sicilského pobytu velmi spřátelený. 

Dión se stal jeho posluchačem v Akadémii a jistě byl škole silnou podporou. Speusippovi, scholarchovi po Platónovi, věnoval při odchodu do vlasti statek, který si u Athén koupil. Dionýsios ho prý na dálku prosil, aby ho Dión v Helladě nepomlouval a nic proti němu nepodnikal, viz rok předešlý. Podle všeho se však syrákúských vládce rozešel s Platónem v dobrém, filosof ho podle všeho nadále pokládal za svého žáka a korespondovali spolu. Kromě toho mu Dionýsios dovolil používat úvěr ve výši šestnácti min, který samovládce měl u athénských bankéřů. 

Kolem roku 365 zemřel v Athénách Sókratův posluchač a zakladatel kynické školy Athéňan Antisthenés (narozen někdy v letech 450 až 445). Antisthenés přednášel v gymnasiu Kynosarges; odtud i jméno celé školy, kynikové, tj. psi (okrsek byl jinak odedávna zasvěcen Hérákleovi); o kynicích více viz v indexu s. v. školy (2).  

V rozpětí let 365 až 360 se v Syrákúsách nebo v Solech narodil Filémón, básník nové attické komédie. Prvního scénického vítězství dosáhl v roce 327, pak zřejmě žil nějaký u Ptolemaia I. Egyptského a asi roku 264 zemřel v Athénách, viz tam a v indexu s. v. komédie. Jeho stejnojmenný syn se živil stejně - psaním komédií, viz rok 264. 

Někdy v téže době se v Élidě narodil zakladatel skeptické školy Pyrrhón. Zúčastnil se Alexandrovy výpravy do Asie a dostal se až do "Indie", kde se setkal s buddhismem. Třebaže to není výslovně nikde uvedeno, je téměř jisté, že se do Hellady vrátil se znalostí buddhismu a že jím byl ovlivněn. Byl učitelem Tímóna z Fliúntu a zemřel asi v letech 275 až 270; o obou viz v indexu s. v. školy (2).

V Římě vypukl opět mor; jeho rozsah neznáme, viz však rok následující. Census nemohl být proveden, neboť jeden z censorů zemřel, též tři tribunové lidu. 

V Číně se narodil filosof a největší z taoistických myslitelů Čuang-c’, autor Čuang-cu, souhrnného výkladu taoismu (zemřel kolem roku 290).