dlužníci, dluhy, odklady, oddlužení, srov. pod banky, lichva, daně a ceny§ 2450, 594, 325, 296, 174, 173, 115

Dluhy, dluhy, všude samé dluhy

Po tísiciletí bývalo zvykem, že člověk za své dluhy osobně ručil. Doslova a do písmeme: svou vlastní osobou, tělem, svou svobodou. Od těch časů se hodně změnilo, poněvadž v moderní době bylo podnikatelsky vymyšleno, že dlužit mohou i nehmotné „právnické“ osoby, businessmanovy firmy.

Kdo se chce společensky předvést, musí na to mít. Rozumí se peníze, nikoli intelekt. Mezi Hellény dokonce museli. V Athénách platívali majetní lidé řadu „sociálních“ programů, aniž by byli jinak zvýhodněni oproti chudším spoluobčanům.

Povinnostem lidí od jistého příjmu výše vůči státu se říkávalo leitúrgie a financovaly se tak státní kultovní slavnosti s divadelními představeními, také vydržování válečného loďstva a jeho veslařského mužstva; srov. pod leitúrgie.

Na tíži daní tehdy nadával málokdo, leda ti postižení leitúrgiemi a symmoriemi zahrnutí mezi 1200 bohatých Athéňanů, resp. mezi nejbohatších tři sta, neboť v dnešní podobě neexistovaly (srov. pod daně, ceny apod.).

Athéňan ovšem měl také možnost, nebo také nebezpečí, že náklady neutáhne. Když leitúrgii odmítl vykonat, mohl ho kterýkoli spoluobčan vyzvat, aby si vyměnili majetky („antidosis“): právě zbohatnuvší chudák to jistě dokázal z nově nabytého majetku vyškrábat...

Takto sice Helléni naplnili zákon a vyhnuli se osobní zadluženosti, ale z villy se přestěhovali kamsi do paneláku, řečeno moderně: dostali majetek toho chudšího. Zní to hrozivě, ale z dochovaných zpráv o antidosi není dokladu o tom, že někdy ke skutečné, stoprocentní výměně majetku došlo, jak nařídil roku 594 zákonodárce Solón.

Mesopotamští průkopníci

Dluhy a touha je dělat mají tradice prastaré. První proti vysoké zadluženosti svých „spoluobčanů“ zakročil Entemenna, vládce v sumerském Lagaši: dluhů je zbavil, tradovalo se tehdy dávno, nevíme však jak a na čí účet. Nelze vyloučit, že na jejich umoření použil válečné kořisti, viz rok 2450 a jeho válku s Ummou. Pokračoval v podobném sociálním programu po desetiletích usurpátor v Lagaši Urukagina, poslední z Ur-Nanšeho dynastie (asi 2384 do 2371).

Proletářský revolucionář to zřejmě nebyl, neboť jeho manželka Šaša (Šag-šaga) byla velekněžkou bohyně Baby. Moc Lagaše tehdy sahala na jihu Mesopotamie až k moři a Urukagina hodně stavěl.

Je prvním známým společenským reformátorem, který zbavil lidi „zlodějů a vrahů“, jak mluvil o lichvě a lichvářích. Podobně se lidem vyžadujícím vysoké odměny vedoucí k zadluženosti postavili v Uruku, Larse a Bad-tibiře. Bylo to v době, kdy „trh“ řídily směnné ekvivalenty potravin a váženého stříbra; do ražených peněz bylo ještě hodně daleko.

Takovému osvobození od dluhů, státních i soukromých, se sumersky říkávalo amar-gi, akkadsky andurárum. Že by rušení dluhů předcházely u Sumerů revoluce, známo není. 

V Mesopotamii snad v letech 1935 - 1924 jinak neznámý vládce Isinu Lipit-Ištar („Dotek bohyně lásky Ištary“) „osvobodil syny a dcery Sumeru a Akkadu od břemen“.

Někdy mezi rokem 1830 a 1815 vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši Narám-Sîn. Také nařídil odpuštění dluhů, které zahrnul zřejmě do trestního zákoníku, který možná sepsal.

Oba reformátoři byli možná vzorem pro dílo Chammurapiho, vládce první babylónské dynastie.

Dílo babylónského Amorejce v platnosti nebylo, byl to literární výtvor dochovaný na kamenné stéle, jakási vise, vymezující úrokové sazby a tresty za nedodržení plateb (codex Chammurapi). Mimo jiné stanovil, aby obchodníkův zaměstnanec, který se nestará dobře o podnikatelův majetek, zaplatil dvojnásobek hodnoty kapitálu, která mu byla svěřena.

Osobně ručili za výkon svého povolání lékaři a řemeslníci: co pokazili, o to přišli "oko za oko, zub za zub“. Když zedníkovi spadl dům zadavateli prací na hlavu, sám přišel o život. Kdo neměl na zaplacení dluhů, praví jeho paragraf 117, „a prodal svou manželku, syna a dceru za stříbro nebo nabídl do dlužní služby, budou v domě kupcově nebo věřitelově pracovat nejvýše tři roky; ve čtvrtém roce budou propuštěni.“

Bibličtí Židé měli na odpouštění dluhů, a vlastně vůbec i dalších vin obecně, vlastní přikázání. V Pentateuchu v Deuteronomiu (25) se nařizuje odpouštět každého sedmého roku. Odpustí se finanční dluh Israélitovi, ale na cizinci lze peníze vymáhat dál. Totéž platí o dlužním otroctví: po šesti letech služby budou lidé propuštěni, a to s dárkem na cestu ve formě ovce, kozy, obilí a vína. Mají totiž Židé pamatovat na to, že sami bývali otroky v Egyptě. Kdo by z osvobozených nechtěl odejít, poněvadž se mu ve službě zalíbilo, zůstane v otroctví nastálo. 

V knize Leviticus (25sqq.) se odpustky pro všechny Israélity podávají ve spojení s dalšími beneficemi. Jednou po sedmkrát sedmi letech, desátého dne sedmého měsíce, bude troubeno na vyhlášení padesátého roku, roku odpuštění, na milostivé léto, šenat ha-jobel, v Septuágintě afeseós sémasiá, ve Vulgátě iobeleus annus (annó iobeleí) n. annus iubilaeus (odtud "výročí/jubileum"), u katolíků annus sanctus.

Jobel znamená "beran", z jehož rohu byla vyráběna rituální trubka šófár (v Septuágintě jen salpinx: diangeleite salpingos fóné en pásé té gé). Jak podobné, mnohdy jistě velkorysé odpustky dluhů ve skutečnosti vypadaly, a to hlavně u soukromníků, známo není.  

Setřesení břemen

Dlužní otroctví bylo průvodním jevem celého starého světa, nejen v Mesopotamii. Byla to zásada, o níž nevíme, zda opravdu vedla ke ztrátě svobody pouze na tak krátce. Spíše se nešťastník a jeho rodina stali otroky doživotním. K tomu přistupuje, že lichvářství zůstalo vážným společenským po celý starý svět.

Roku 594 si v Athénách zvolili šlechtice Solóna, aby rozhádané spoluobčany všech vrstev uklidnil a dal Athéňanům nové zákony. Zcela stát reformoval, rozdělil Athéňanům podle příjmových kategorií povinnosti vůči státu (kdo více platil na stát, měl na jeho řízení větší vliv) a zasáhl do věčné zadluženosti: zrušil dlužní otroctví mezi občany, čemuž se říkalo seisachtheiá - ještě ve 4. století byly v Athénách slaveny svátky „setřesení břemene“, seisachtheje.

V Římě podle tradiční datace došlo k prvním finančním nepokojům chudiny přesně o sto let později; říkalo se tomu první secesse lidu. Ve dnech 4. až 7. listopadu plebejové demonstrativně odešli na Svatou horu, Sacer mons, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvářství.

Pozdvižení uklidnil u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, ale jak toho dosáhl, nevíme; zemřel následujícího roku. K tomu definitivně došlo v Římě až mnohem později: 

Roku 325 zatoužil nenasytný lichvář L. Papirius po sexu se synem jednoho ze svých dlužníků, který dal kluka namísto sebe do dlužního otroctví. Podobná praxe, ale s dcerami, trvá po světě dodnes: hovoří se o ní mezi africkými muslimy, v latinskoamerickém světě, v Indii, Nepálu i Číně.

Papiriův chtíč vedl k plebejské revoluci a ke konci dlužního otroctví v Římě: zákon konsula C. Poetelia zakázal zotročování plebejů prostřednictvím lichvy a zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž dlužníkův majetek.

Drzí lichváři

Lichvu v Římě to přirozeně nezlomilo. Čas od času zasahovali proti „podnikatelům v úvěrovém bankéřství“ kurulští aedilové, jimž přináležel dohled nad obchodem a podnikáním. Roku 296 pohnali Cn. a Q. Ogulniové před soud několik bankéřů pro nemírnou lichvu. Za trest museli na své náklady ozdobit několik chrámů.

Moc bankéřů rostla, neboť jejich služby vyhledával kdekdo. Lepším „bankéřům“ se říkávalo argentárius, tedy „člověk od stříbra“ a místu jejich podnikání na foru taberna argentária, „bouda na peníze“. Asociacím finančníků se pak říkalo societás argentária, „peněžní společenství“ (moderní zkratka ve románském světě podnikání S. A. odtud nevzešla, neboť znamená „anonymní společnost“, tedy „akciovou“); viz více pod bankovnictví.

Velké římské bankovní firmy si začátkem principátu držely síť poboček po celé říši. Vedli je propuštěnci nebo otroci, obvykle Hellénů, stejně jako účetnictví většiny římských businessmanů a podnikatelů.

Úměrně s mocí rostla jejich drzost. Roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků.

V této době dostala pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů kapitolská vlčice, dílo původem etruské ze začátku 5. st., dnes ale „dochováno“ jako středověký falsifikát; také dnešní sošky pod ní jsou až z dob renesančních, neboť původní časem zmizely.

Sošky byly rovněž pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli navrch vydláždit kus Města, na Capitólium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy.

Na latinské lichváře máme ještě další vzpomínku. Calendaria neboli kalendária byly původně účetní knihy bankéřů/lichvářů, knihy pohledávek, dlužní knihy. Jméno měly podle toho, že splátky dluhů se platily vždy k prvnímu v měsíci. Plútarchos (zemřel po roce 120 n. l.) o nich v Moraliích (Peri tú mé daneidzesthai) napsal: "Kalendy a núménia/novoluní, nejposvátnější dny v roce, z nichž lichváři učinili dny hrůzy a smutku...".

Ne všichni byli ve starém věku tak na peníze a kvežízniví jako římští výběrčí daní/publikáno a finančníci vůbec. Např. v Persii i Spartě bývalo zvykem nově nastupujících králů, že odpouštěli dluhy vůči „koruně“.

Obíraní bohové

Jako v novověku fungují „právnické osoby“, podobnou roli ve vztahu ke státu hrávali kdysi bohové, dokud je to bavilo. Například o vztahu bohyně, jejího chrámového pokladu ke státním účtům smrtelných Athéňanů vypovídají dokumenty Athéniných pokladníků.

Jsou to seznamy votivních darů, tedy příjmů, a výdajů na účely kultovní, ale také pronájmy cenných předmětů státním úředníkům a výplaty na armádu (vše z dob peloponnéské války). Válečné dluhy státu se stávaly dluhy bohyně, takže chudla přímo úměrně svému státu.

Samovládce Peisistratos byl zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl také prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech.

Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale aby zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že za něho se žilo jako „za Krona“.

Později za "demokracie" vedlo deset losovaných úředníků jménem apodektés, něco jako inkasní úředník, seznamy všech athénských občanů, seznamy vyčíslených dluhů.

Vláda lidu, ve skutečnosti pod kontrolou nejbohatších z populace, dokázala střežit své výdaje jednoduchými opatřeními. Tak například z Efesu, pravděpodobně hellénistického, je znám zákon, který nedovoloval stavitelům překročit náklady na státních zakázkách o více než čvrtinu: kdo to „přetáhl“, platil ze svého.

Válka splácí dluhy

Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant - a s dluhy asi dvou set talentů; v té době nesmírná částka.

O deset let později při příležitosti masové svatby deseti tisíc párů v Súsách zaplatil král všechny dluhy svých ženících se vojáků s „barbarkami“, údajně to bylo dvacet tisíc talentů, tedy stokrát více, než kolik kdysi dlužil (v raženém kovu by to bylo zhruba 600 tun).

Jako součást nikdy neuskutečněných slibů o králově pohřbu a o památkách na něho měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu. 

Možným příkladem kalkulace s válkou a ožebračováním poražených je Božský Iúlius. Cestu do provincie mu roku 61, viz, zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy, ještě mu nebylo čtyřicet, prý činily neuvěřitelných 830 talentů. 

Z pramenů nelze vyčíst, že by vlastním momentem spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě tyto dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky. Nicméně mu "správa" Zadní Hispánie vynesla tolik, že mohl věřitele uklidnit (ale asi ne tolik, aby smazal všechny dluhy, to až díky svým válkám v Gallii). O podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni velikáni republikánské éry římských dějin, byl to rys doby.

Život na doraz

Při životním stylu římských elit nebyla o zákazníky nikdy nouze. Mezi klienty bankéřů patřili svého času i hellénističtí monarchové. Nejznámější je státní dluh Ptolemaia Auléta u C. Rabíria Postuma a u Božského Iúlia. Aulétés musel dokonce Rabíria udělat svým ministrem financí, dioiketem, aby uklidnil Římanovy nároky. A ten se činil!

S Egyptem to pak definitivně šlo z kopce a na venkově byl dokonce hlad: smutné dědictví pro Aulétovu dceru Kleopatru...

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón se svými vojáky (zřejmě Leukón I., který vládl v letech 389 - 349): poněvadž voják s dluhy je velmi snadná kořist pro rozvratnou činnost nepřátelské propagandy, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně.

Na peníze Římané hleděli stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“, hlavně, když byli vidět. Podivný aristokrat, který se dal k plebejům, P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu séstertiů. Jeho nesmiřitelný pouliční soupeř, pompéjovec T. Annius Miló, měl sedmdesát milionů dluhů; to ho netrápilo, vadil mu Clódius, ale když ho při náhodném setkání obou band zabil, byl jeho majetek vydražen a on sám musel do vyhnanství do Massilie.

Věčná zadluženost

Po celý hellénský a římský věk se lidé potýkali s dluhy. Na rozdíl od doby zcela moderní se chudáci nezadlužovali nákupy domácí elektroniky, aut, chat a dovolených, ale nezbytnými výdaji v zemědělství pro osev; pokud přišla neúroda, bylo zle (tak to funguje dodnes například na indickém venkově).

Aitólové určili roku 205 Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce, ale přes odpor Alexandra Ísia, nejbohatšího muže tehdejší Hellady, neprošly jejich návrhy na zrušení dluhů (asi by o hodně přišel). K něčemu to bylo dobré alespoň pro jednoho z Aitólů: Skopás odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk.

Roku 173 uklidňoval spolek Aitólů M. Claudius Marcellus. Jako člen senátorské komise přiměl rozhádané strany poslat do Korinthu rukojmí. „Domluvil“ jim, aby zrušili vysoké úroky a rozhodli se, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let.

V achajské Dýmé propuklo roku 115 sociální a protiřímské povstání, které revolučně zrušilo dluhy. Brzy bylo po revoluci, viz k tomu onen rok.

Otázka dluhů a pozemkové reformy rozvrátila Spartu. Roku 243 zahájil král Ágis IV. reformy a prosadil zrušení dluhů a nové rozdělení půdy, klérů. Ágidova matka Agésistraté a babička Archidámiá, které byly zároveň nejbohatšími osobami Sparty, rozdaly svůj pozemkový majetek dobrovolně (revoluce se zhroutila).

Roku 71 vojevůdce ve válce s Mithridátem vi. L. Lucinius Lúcullus přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti vyssávané provincie Asie. Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy, čímž si získal nenávist římských publikánů, převážně jezdců, kteří si za paušál zakupovali od státu právo vybírat daně v provinciích.

Na daních a válce Římané časů republiky bohatli nesmírně. Roku 61 nastoupil po uši zadlužený C. Iúlius Caesar propraeturu v Zadní Hispánii. Podrobil Romě zbytek Lúsítánců a tím zmírnil břemeno svých dluhů, srov. zde výše. Když se napřesrok vrátil do Říma, mohl nejenom jako šlechtic, ale také jako magnát uzavřít triumvirát s Cn. Pompéiem a nejbohatším Římanem té doby M. Liciniem Crassem.

Nyní mohl půjčovat druhým. Jako zadlužený aristokrat by nic neznamenal.

•

Dmejr§ viz Goharia 

Dmétór z Kypru, k., s. Iasův§ 1070 

D’MT§ viz Da’mot

dna§ viz podagra 

Dněpr, Podněstří, ř. na Ukrajině, Dnipro (ukr.)§ viz Borysthenés

Dněstr, Podněstří, ukrajinsko-moldovská ř.§ viz Tyrás