Volaginius, vrah pučisty L. Arruntia Scríboniána§ 42+ 

Volaterrae, č. "do Volaterr", m. v sev. Etrúrii, etr. Velathri, dn. Volterra§ 539, 298, 82, 69, 34+ 

volba krále vojskem§ 283
volby, kněží§ 145, 104

volby, kampaň předvolební§ 181

Na rozdíl od hellénských zvyklostí, kde se část úřadů každoročně losovala, Římané volili do všech. Třebaže občanů bylo na vrcholu republiky několik set tisíc, vlastních voleb se účastnily řádově pouze tisíce Římanů: žili v Římě, nebyli daleko, zajímalo je to, nežili na venkově apod. Konsuly, praetory a censory volily 193 comitie centuriátní sestavené na základě majetkového censu. Centuriátní komicie též potvrzovaly státní smlouvy a války. 

Ostatní úředníky zvolila comitia tribúta (35), do nichž byli zařazeni všichni občané (i kdyby sídlili jinde v Itálii a v provincii). Nevolený senát, v němž zasedalo (původně) tři sta Římanů, kteří vykonávali nejvyšší státní funkce, byl jediný zařízený na rozpravu. Měl autoritu, odtud vycházely návrhy zákonů, což nicméně směly po řadě reforem dělat též lidové sněmy. Volební proces trval celý den, neboť k volební nádobě přistupovali muži z jednotlivých centurií jednotlivě. 

Senát však nebyl parlamentem a ani žádnou jinou formou moderní vlády, nebyl volen a nikoho nezastupoval: byl to vládní systém konsulů-praetorů-quaestorů a aedilů původně ryze aristokratického původu (srov. anglickou sněmovnu lordů). Lid později každoročně volil deset tribúnů lidu se širokou pravomocí, s právem předkládat návrhy zákonů a vetovat senátní usnesení. Volení censoři, obvykle jednou za pět let na dobu osmnácti měsíců, aktualisovali seznamy občanů, senátorů a rytířů/jezdců a konali majetkový census. Kontrolovali smlouvy týkající se státního majetku. Na rozdíl od moderních dob, starý republikánský svět v jednom kuse o něčem hlasoval.  

Na politiku bylo ovšem třeba v římském světě mít. To ve všech dobách. Náklady na zábavu Římané nešetřili. Vedle subvencovaných potravin tvořily dominantní položku "sociálních výdajů" státu a magnátů. A bylo to výsostné politikum. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, třebaže na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. 

Na rozdíl od hellénských démokratií, kde se na politice v podstatě nedalo až tak zbohatnout a ani se pro státní funkci peníze až tak moc nepotřebovaly (srov. athénský kontrolní systém a náročné povinné leitúrgie, k tomu Lýsiova řeč o penězích Aristofanových, viz rok 392), kdo se ucházel o veřejný úřad (ambitus/kandidatura) v Římě, ten se musel hodně ukázat. I když na to byly zákony. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – rozdávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně pořádali hry. 

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle vulgárním a obscénním). Uchazeči o konsulát ohlašovali kandidaturu za vrcholné republiky rok dopředu před volbou. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Původně však vypadala předvolební kampaň velmi prostě. Kandidát, petítor, s ostatními, competítórés, vyšli v bílém/candidátí na veřejná prostranství v doprovodu přátel, déductórés, a rodinných klientů, sectátórés, aby lidu sdělili, co mají na srdci. Lidi, které potkávali cestou, oslovovali jménem, ačkoli ho nikdy nespatřili: k tomu sloužil nomenclátor, obvykle otrok pamatující si kde koho.

Zákony regulovaly volební korupci. Uchazeči o podporu lidu dávali svými lidmi rozdělovat peníze, pozornosti, službičky a služby. Říkalo se tomu rovněž ambitus, řec. dekasmos/dekadzó, podplácet. Několik zákonů krotilo snadné získávání hlasů, soudy za volební korupci konce nebraly. Zákon Corneliův a Baebiův z roku 181 stanovoval, že usvědčený korumpátor se nesmí deset let ucházet o žádný úřad/léx Cornélia Baebia dé ambitú. Calpurniův zákon stanovil roku 67 peněžitý trest a k tomu celoživotní zákaz vykonávání voleného úřadu a Ciceronův zákon z roku 63 přidal trest vyhnanství. Stanovil, že kandidát nesmí dva roky před volbami pořádat veřejné podívané a zaměstnávat lidi na ovlivňování občanů.  

Uchazeči o mandát se ucházeli o přízeň různých původně náboženských (také pohřebních, coll. funeráticia) nebo řemeslnických spolků, collégia a sodálitátés, podporující kandidáta v terénu. Jmenovaly se podle svých vůdců a mívaly velkou moc. Pokud se spojily s kriminální činností, terorisovaly Řím, srov. např. party Clódiovy a Milónovy.

Že byly zákony, které se daly použít proti úplně každému v římské politice, jasně říká M. Tullius Cicero v obhajobě L. Licinia Mureny žalovaného za korupci ve volbách/dé ambitú, viz rok 63: "Pročež by se neměly římskému lidu brát tyto požitky z her, gladiátorů, pitek, co všechno naši předkové nachystali, ani tahle velkorysost by se neměla odnímat, znamenající spíše štědrost než úplatek/quáré nec plébí Rómánae éripiendí frúctús istí sunt lúdórum, gladiátórum, convíviórum, quae omnia máiorés nostrí comparáverunt, nec candidátís ista benígnitás adimenda est, quae líberalitátem magis sígnificat quam largítionem." 

Slůvko rívális, ríválitás, tedy moderně rival, rivalita neměl s politikou co dělat. Pochází od rívus/potok, tedy "kolem potoka, kolem zavodňovacího kanálu" ve významu sousedství na vodním toku (a s tím pravděpodobně související řevnivost v odběru vody). Ve významu "rival" se objevilo v klasické éře jako "sok v lásce", pro politiku v užívání až v době moderní.     

Politické spolky/kluby, z dnešního hlediska politické strany, se v Římě radikalisovaly v éře po pádu Karthága a souvisely s boji o rozdělování půdy, o pozemkovou reformu (statkáři versus bezzemci, nóbilitás vers. populus). Ze stavovské přináležitosti se stalo fanatické partajnictví, v rámci stavů rozčleněné do frakcí. Poprvé byly zakázány senátem na popud diktátora Sully roku 80, pak podruhé roku 64 (zákonem Fufiovým), roku 58 obnoveny Clódiem (léx Clódia dé sodálitátibus) a o tři roky později znovu zakázány zákonem triumvira Crassa (léx Licinia dé sodáliciís). Republikánský systém nepřežily.

Srov. factiónés pod dostihy a hetairie u Hellénů. Partajnictví se u Římanů začalo rozvíjet v desetiletích po pádu Karthága a lze to vyložit jako náhradu za vnějšího nepřítele i jako vyostření domácích hospodářských poměrů.

Během reforem bratří Gracchů se objevily zárodky partají a násilnických gangů. Ale už v poznámce k dění roku 304, kdy byl kurulským aedilem slavný písař Cn. Flavius a censorem Q. Fabius Maximus, se v Liviovi praví, že urozeným Římanům se postavila "partaj z náměstí", factió forensis, zřejmě náladové lidové shluky nepřátelské aristokratům a dalším vlivným lidem třeba i plebejského původu.

Před volbami stoupávaly úroky ze čtyř na osm procent/měsíc. Býval to reakce bankéřů na předvolební koalice dvou silných kandidátů, jak se stalo roku 54 (coitió). Byl velký zájem o půjčky a slabší nemohli držet krok. Peníze byly výhradně na korupci (tehdy kandidáti slíbili, že do centurií, které hlasují jako první, rozdají deset milionů sésterciů).

Intelektuálové si na korupci stěžovali, ale římský volební systém ji měl přímo integrovanou: platila zásada „ukázat se a mít přátele“. Proto se kritisovala korupce jen tehdy, když to bylo příliš přes míru (nebo ji provozovala konkurence).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Na hrách si žádný z majetných Římanů netroufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků/apophoréta při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Není informace o tom, že by při losování a volbách ve starém věku došlo k tak kuriosní situaci, jako v amerických presidentských volbách roku 2000, kdy se několikrát přepočítávaly hlasy jednoho volebního okrsku na Floridě a těchto několik rozhodlo o vítězství George W. Bushe (rep.) nad Alem Gorem (dem.) ve státu s tehdy 250 miliony obyvatel.

Pozdněrepublikánský Řím měl pro kandidaturu na úřad dokonce spisek, byť původně formou soukromého dopisu. Q. Tullius Ciceró sepsal roku 65 svému staršímu bratrovi Commentáriolum petitiónis, Poznámky ke kandidatuře na úřad (konsulský), a jeho rady ukazují, jak se svět politiky ucházející se o hlas voličů nijak příliš nezměnil: přátelé, přítelíčkové, jejich přátelé a přítelíčkové, politické kluby/partaje, vážené osoby, velké úsměvy a otevřenou náruč…: "Kdo ti projevuje úctu, kdo přicházívá do tvého domu, toho musíš počítat mezi přátele... Lesku ti dodají lidé významní postavením a jménem...". Trochu cti v tom ovšem zůstávalo: "Drž se optimátů, neboť tam jsme vždycky patřili a ani v nejmenším jsme nikdy nebyli populáry."

Velkou roli na konci republiky hráli propuštěnci, bez nich to při shánění hlasů také nešlo. Často fungovali jako prostředníci (sequestrés) nebo jako rozdělovači peněz, aby kandidát nebyl při tom vidě (dívísórés). Q. Tullius také bratrovi klade na srdce, aby nezapomněl, že je v politice "homó novus", nový člověk, z jezdeckého rodu, který ještě neměl velkých veřejných zásluh a svým způsobem arrivista ve vysoké politice i společnosti. Doporučoval advokátovi, aby si stále připomínal: "Jsem nový člověk, ucházím se o konsulát, jsem v Římě, obci vzniklé ze směsi národů...".

Volební korupce nebyla během republiky nikdy dovyřešena (to vyřešil až principát likvidací voleb). Advokát Ciceró korupci nazýval státní chorobou, ale nijak ji neléčil: neschvaloval činy protivníků, k přátelům byl shovívavý (T. Annius Miló) a sám si dával od bratra radit, jak s penězmi na podporu kandidatury nakládat.

Fungovalo úplně všechno a jak ukazují nápisy z Pompéjí probíraly se veškeré uchazečovy kvality, opravdu veškeré. Jistá fanynka (nebo záludný oponent?) doporučovala v dialektu: "Zvolte Ísidóra aedilem, nádherně líže, optime cunulincet."

•

volby, dohody§ 60

volby, průzkum veřejného mínění: podobnou instituci starý věk neznal. Směrodatní činitelé se dokázali obvykle dohodnout tak, aby k překvapení nedošlo. Hellénská demokracie částečně losovaných veřejných úřadů žádnou prognosu nevyžadovala.

Protože pséfísoforos, oprávněný volič, hlasoval (pséfídzein), obvykle hlasovacím kamínkem, pséfís n. pséfos, procesu se říkalo v Helladě pséfoforiá, hlasování, volba, a výsledkem bylo například pséfisma, sněmovní usnesení. Od těchto slov má základ novověká nauka o veřejném mínění před volbami, psefologie, angl. psephology.

Čínští císařové dynastie Čou (1122-221) užívali na průzkum nálad obyvatelstva a ohlasů na vládní politiku „úřadu na sbírání písní“, cchaj-š´-kuan. Zapisoval lidovou tvořivost a z toho u dvora usuzovali na náladu mezi lidem. Dynastii Čou instituce nepřežila.

Hlasovacích kamínků se užívá též moderně. Sice jenom v Gambii, ale tam již od roku 1961. Skleněné "kamínky" (Tchaj-wan zemičce o dvou milionech obyvatel věnoval jeden a půl milionu hlasovacích skleněnek) vhazují Gambiové do plechových bubnovitých nádob barevně rozlišených a olepených podle kandidátů. Roku 2016 takto hlasovali též o odchodu dlouholetého diktátora Yahyi Jammeha. Skleněnky jsou naplánovány k poslednímu užití ve volbách 2021 a země přejde ke křížkování na papíru, neboť kandidátů přibylo. Kromě toho se změnil hlavní důvod zavedení antické volby: tehdy byla většina obyvatel negramotná, nyní jen polovina (2020).   
První průzkum veřejného mínění systematicky prováděl od roku 1936 George Gallup a jeho American Institute of Public Opinion. 

Volcae§ vide Volkové

volcanália, vulcanália, svátek Vulcánův v nejvyšším létu 23. srpna§ 153, 20, 217+ a viz v oddílu Bohové a jejich svátky 

Volcánus, Vulcánus, bůh, řím. a ital. obdoba Héfaista§ 492, 260, 177, 40-, 112+, 122+  

Volcácius, též Volcátius, Vulcátius

Volcátius Sédigitus, filolog a literární historik§ 100

C. Volcácius Tullus, voj. tribun, syn L. Volcácia (?)§ 53 

L. Volcátius Tullus§ 1. cos. 66, praet. 46, o. C. Volcácia (?); 2. cos. 33

Volceí, m. v Lúkánii, dn. Buccino§ 209 

Voleró§ = Voleró Públilius

Volha, Povolží§ = Rhá

Volkajské mokřiny, řec. Uolkaia helé, nezn. lokalita mezi Dunajem a Sávou§ 7+

Volkové, lat. Volcae, kelt. ethnický svaz pův. z gallské Belgie, sídlící v Gallii Narbonské (zde již před hannibalskou válkou po obou březích Rhodanu)§ 52 

Tvořen dvěma společenstvími. Arekomikové (Volcae Arecomicí) měli sídelní město v Nemausum/s (od roku 16 či 15 Colónia Augústa N., dn. Nîmes), od Augusta administrativní středisko provincie (srov. rok 27). Druhým větším sídlem byla Areláte či Arelás, „město u bažin“ (pův. ligurskou osadou s kolonií z Fókaie, kterou roku 535 Ligurové zničili, později emporion Massalských, kterou roku 123 obnovili Římané jako svou kolonii, roku 46 rozšířena Caesarem, dn. Arles). 
Druhou větví byli Tektosagové (Volcae Tectosagés) se sídlem v Tolóse (dn. Toulouse). Srov. též pod Kotíni. 

[Platí-li výklad Caesarova údaje o tom, že Volkové Tektosagové sídlili „kolem Hercynského lesa“, tzn. v rakouském a maďarském Podunají či na západním Slovensku, je možné, že po odchodu Bojů se stali v této oblasti nejvýraznějšími keltskými sousedy germánských kmenových svazů (a sousedů pravděpodobně germanisovaných). Je možné vzít také v potaz to, že právě v tomto prostoru vznikla etymologie slova Valach, Vlach, tedy germ. označení pro Kelty, srov. sthn. Walah, Walh, střhn. Walch, dn. welsch, nebo dokonce, že dn. moravští Valaši jsou slovanisovaným keltským kmenem původních Volků, od nichž jako od sousedů Dáků přišlo také později na území dn. Rumunska, srov. až pozdní název Valachie, Valašsko.]

voló, volónés, "dobrovolníci", státem vyzbrojení otroci§ 216 a viz pod otroci

Vologaisés§ = Búlogaisés

Vologaisés I., per. Valagaš, k. Armenie, s. Sinatrukův§ 116+, 162+ 

Vologaisés II., s. Vologaisa IV. Parthského popř. jistého Tigrána, k. Armenie, arm. Vagharš, aram. Waršeš§ 178+, 185+, 191+, 199+, 208+ 

Vologaisés III. Armenský, arm. Vagharšak, s. Papa s Zarmanduchty, b. a spoluvládce Arsaka III.§ 374+, 379+, 383+  

Vologesias/Vologasiás, gen. Vologasiady, Ologasiá, Vologesokerta (pl.), m. v Babylónii§ 51+, 130+ a viz pod Ktésifón

C. Volosenna Sevérus§ cos. suff. 47+ 

M. Volscius Fictor, tr. pl.§ 461 

Volsinií, Vulsinií, Volsinie (pl.), m. v Etrúrii, etr. Velzna. Po zničení V. na pův. místě Urbibentum, Urbs vetus, dn. asi Orvieto, opodál Volsinií noví, dn. Bolsena; ve městě sídlil kult etr. bohyně osudu jménem Nortia, Nevortia (= Atropos)§ 539, 392, 391, 282, 280, 265, 264-, 62+, 107+  

Volskové, lat. Volscí, Vulscí, řec. Uolúskoi, latinská národnost§ 578, 534, 533, 496 - 487, 485 - 483, 471, 470, 468, 464 - 462, 460, 459, 449, 444, 443, 441, 431, 430, 423, 413, 409 - 408, 406 - 402, 397, 396, 388, 386, 385, 382 - 378, 346, 345, 341, 328, 313, 294, 125

L. Voltacílius Pitholáus n. Plótus, učitel řečnictví a historik§ 50

Voltinia, řím. tribue§ 87 

Voltumna, celonárodní, „federativní“ bůh Etrusků blíže neznámý, lat. Vortumnus, Vertumnus; v jeho svatyni dvanáctičlenná federace sněmovala, v Římě s chrámem na Aventínu§ 539, 405, 397, 264  

T. Volturcius z Krotónu, catilinovec§ 63 

Volturnum, Vulturnum, m. v Kampánii, Castel Volturno; zde slaven svátek kampánského říčního boha Volturna či Vulturna, o. nymfy Iúturny, Volturnália§ 423, 197, 194, 42  

Volturnus, Vulturnus, ř. v Kampánii obtékající mj. Casilínum§ 296, 216, 215, 211 

Volucer, "Okřídlený", kůň běhající za zelené§ 38+, 162+ 

Volumnia, manž. Cn. Marcia Coriolána (podle jednoho pramene se jmenovala Vergilia)§ 487

Volumnia Cythéris§ viz Cythéris 

P. Volumnius, praef. týlových jednotek/fabrum§ 43

P. Volumnius Amintínus Gallus§ cos. 461

P. Volumnius Eutrapelius, sen. (cf. se jménem praefecta fabrum)§ 26 

L. Volumnius Flamma Violéns§ cos. 307 a 296, 295 

C. Volusénus Quadrátus, voj. tribun, praef. equit., iúlián§ 57, 55, 52, 51

L. Voluséius Proculus§ cos. suff. 17+ 

Q. Volusius Flaccus Cornéliánus§ cos. ord. 174+ 

L. Volusius Maeciánus, první poradce Piův§ 140+ 

L. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. suff. 12, o. no. 2; 2. s. předešlého, cos. suff. 3+, 18+, praef. Urbí, 56+; 3. cos. ord. 87+   

Q. Volusius Sáturnínus§ 1. cos. 56+, s. L. Volusia no. 2; 2. cos. ord. 92+ 

Volúx, gen. Volúka, s. Bokcha I.§ 107, 106

vomitória, přístupové a odchodové cesty k sedadlům v divadlech, jako místa k vyprazdňování plných žaludků hodovníků nedoložena, srov. lórum vomitórium/"blicí řemen" na strkání do krku§ 44+ 

vomitus, zvracení§ 44+ 

von Lohenstein, Daniel Casper, něm. literát§ 1346 

Vonónés z Parthie, řec. Onónés, syn Fraáta IV.§ 10
Vonónés ze Sakastánu§ viz Onónés

voňavky, parfémy§ viz pod móda (2) 

Vopiscus§ význam: dvojče, které přežilo sourozence

Flávius Vopiscus Syrácúsius/"Syrákúský", biograf ze sbírky SHA§ 27, 217+, 282+  

Vortigern, Guarthigirn, z Powysu, k., manž. Seviry/Sevéry, o. Britua; popř. vortigern, titul, nikoli osob. jméno, vůdce Britorománů§ 383+, 388+ 

Vortumnus§ viz Voltumna 

vosk včelí§ viz pod včely

Votadinové, Votadíní, též Oradíní, kelt. lid na jihových. Skotska§ 100+ 

Voturové, kelt. nárůdek v Galatii§ 276 

vousy, plnovou, kníry§ viz pod móda 

Vramšápúh, Bahrám-šápúr, b. Bahráma IV. Sásánovského, k. Armenů/Persarmenů§ 338+, 379+, 387+  

vražda, příbuzného§ viz příbuzní, vraždy neduživých novorozeňat viz hesla Sparta a ženy
vražda, obecně§ vide passim v CSD a viz pod smrt
První vraždou dějin zprostředkovanou televisí v přímém přenosu milionům diváků Ameriky byla 24. listopadu 1963 střelba Jacka Rubyho, kterou zabil Lee Harvey Oswalda obviňovaného z vraždy presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho spáchané dva dny předtím. 

vrtulník, helikoptéra§ viz cestování

vši, kanaánský hřeben zasvěcený boji s nimi§ 1380 a viz s. v. Lachiš

vši, smrt na ně§ 347, 78
Morbus pédiculosus/pédiculáris, scabies, řec. fthiriásis, lékař. phthiriasis: chronické zavšivení způsobené druhem zákožky, roztoče (Harpyorhynchus), který byl pokládán za vši; nešly odstranit a zavrtávaly se do kůže a svalů a způsoboval hrozné puchýře. Na vši zemřel podle jedné tradice stoletý filosof Démokritos Abdérský, drbalo se to o Platónovi, další výčet obětí viz rok 78. V moderní společnosti a medicině již neexistuje, o vších při založení Tarentu viz s. v. a poprava oběšením, Kallisthenés.
O jiném smrtelném působení vší viz pod války (Napoleon). 

vtipy, žerty, anekdoty:

Vyprávění žertovných příběhů a vymyšlených historek s vtipným zakončením patřilo ke standartní zábavě každé hellénské společenské hostiny a pijácké zábavy (viz hostiny). Postupem doby se dokonce vytvořila skupina profesionální žertéřů - šprýmařů, resp. přednašečů vtipů - veřejných bavičů, kteří se bavením společnosti více či méně smyšlenými příběhy živili. „Vyvinuli“ se z tzv. parasítů, příživníků, což byla v Athénách původně vážená činnost: parasíty byli lidé, kteří kněžím kultu pomáhali při obřadech, hlídali posvátné obilí, za což dostávali část obětních darů a jedli spolu s kněžími v chrámu.

Tato činnost se dílem postupem doby zcela sekularisovala a z parasíta se stával náš známý parasit: byli to lidé, kteří „vymetali“ stoly bohatých spoluobčanů a přitom dokázali společnost pobavit. Parasítos byla jednou z povinných postav komédie, obdoba novověkých negativních bezcharakterních vyžírků (a to i v politickém smyslu).

V Athénách existoval ve 4. století „klub žertéřů“, sběratelů kuriosit, anekdot a příběhů. Podle jejich počtu se mu říkalo „šedesátka“, hexékonta. Sídlila v gymnasiu Kynosarges na athénském předměstí, kde později Antisthenés založil a podle gymnasia pojmenoval novou filosofickou školu - kyniky, „psy“.

Podle zprávy Athénaia z Naukrátidy (2. století n. l.) v díle Deipnosofistai („sofisté, mudrci na hostině“) vyplatil Filippos II. uvedené athénské společnosti talent stříbra za to, že mu pošlou sepsanou svou sbírku vtipů.

Anekdoty, vtipy, vtipné výroky a veselé příběhy jsou obsaženy v životopisem slavných mužů. Sbírka 264 vtipů pod názvem Filogelós ek tón Hierokleús kai Filagriú grammatikón, Přítel smíchu, výbor z grammatiků Hieroklea a Filagria, pochází až ze 4. st. n. l. Oba jmenovaní nejsou odjinud známi a předpokládá se, že sbírka měla vzor v díle mímografa Filistióna z doby kolem přelomu letopočtu.
Latinské vtipy, dicta, prý sbírali Cato St., Caesar a Cicero.

Vulca z Véjí, etruský sochař§ 507, srov. pod vlčice

vulcánália§ viz volc- 

Vulcátius§ viz též Volc- 

Vulcácius Gallicánus, životopisec ze sbírky SHA§ 217+ 

Vulcácius Rufínus, praef. praet., b. Naeratia Ceriála, praef. Urbí, praef. praet.§ cos. 347+, 352+, 364+   

Vulcátius, haruspex§ 44 

Vulcí, m. v Etrúrii, etr. Velch-, řec. Olkion, č. Vulky; do území státu Vulcí patřila i Cosa a Statónia, dn. Poggio Buco§ 1100, 539, 280 
V. vzniklo spojením několika vsí kolem roku 700, největší etruské mohylové pohřebiště, středisko Aineiova kultu, který byl odtud zřejmě převzat Římany.

Vulgáta, trad. označení pro latinský překlad bible§ 347+, 393+ a viz pod křesťanství 

vulkány, sopky§ viz Pompéií

Vult-§ viz Volt-
Vulturnália§ viz Volturnum

Vuzurg Šápúr, m. sev. od pozd. Baghdádu, arab. Ukbar᧠259+ 

vůz, vozová jízda§ viz dostihy

výcvik, zákl. vojenský v Athénách§ 334

Východní Čou§ = Čou

Východní Chan§ viz Chan, Chanové 

Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja§ viz pod Západní a Arabská. Núbijská poušť v Súdánu je její jižní částí

výchova státní u Hellénů§ viz Athény

výdaje, státní, rozpočet§ viz pod daně

vydání velitelů nepříteli, praktikováno římanským senátem, aby nemusel dodržet podmínky mírové dohody, uzavřené poraženými veliteli vojsk s nepřáteli v poli pod tlakem porážky§ 321, 236, 136

vyhlazování, národa n. jeho skupiny, jinověrců. apod.§ viz genocida 

vyhnanství§ srov. pod petalismos a ostrakismos
vyhnanství, v Římě, exilium/exsilium§ 148, 105, 70, 60, 52, 38 a pass.

Běžný tvrdý trest starého světa. U hellénského ostrakismu a petalismu zůstávala zachována občanská práva, exil byl časově limitovaný. Přísnější formy znamenaly vyhnanství doživotní. V Římě se občan vyhnul soudu hrozícímu vězením odchodem do exilu. Pokud byl trest doprovázen zákazem vody a ohně, interdictió aquae et ígnis, čili nesměl mu nikdo z Římanů poskytnout přístřeší, byl exil věčný a doprovázen propadnutím majetku a ztrátou občanských práv; viz první takový případ v podnikatelské praxi s podvody kolem státních dodávek roku 212, srov. tam. Mírnější formou exsilia byla relegace, relegátió, při níž potrestaný nepřicházel o majetek ani svá občanská práva. V tomto případku odcházel do exsilu na své náklady (srov. básníka Ovidia), při deportaci, déportátió, byl na místo nuceného doživotního pobytu dopraven.

Před římskou mocí nebylo ve Středomoří kam se ukrýt. Jako kdysi prchali Helléni postižení občanskými nepokoji a válkami v mateřské Helladě na východ k Seleukovcům, odcházeli do exilu Římané před vítězi interních válek do zemí ovládaných Parthy. Když L. Septimius Sevérus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra Iústa, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáku a usadilo se v Mesopotamii. Před hněvem Tiberiovým za to, že byl v příliš dobrých vztazích se Seiánem, se dal na cestu z Říma za Eufrát jistý Rubrius Fabatus. Čím jinak vynikl a co vůbec provedl, známo není, ale vojáci ho dopadli na lodi před Sicílií a vrátili do Říma. Dostal stráž a kupodivu přežil: historik Tacitus si myslel, že na něho princeps prostě zapomněl. Fabatus je pravděpodobně první Říman a Evropan trestaný za to, že se pokusil opustit svůj rodný stát a jeho totalitní režim vojenské diktatury. Nevíme, jestli si uvědomoval, že v parthské říši soupeřících feudálů a obvykle slabého arsakovského monarchy by to asi moc nevyhrál, ale určitě byla Seleukeia Tigridská lepší adresa než nějaké germánské sídliště za Labem nebo chamsínem zasypávaná osada saharských Garamantů.

Že při vynucené emigraci až tolik nehrají civilisační rozdíly rozhodující roli, ukazuje příklad Poláků, kteří odešli do exilu před ruskou okupací země. Na asijském břehu Istanbulu roku 1842 (v té době v Čechách vznikl Plzeňský Prazdroj) založilo kníže Adam Jerzy Czartoryski polskou osadu zvanou buď Adampoli nebo Polonezköy/Polská ves. Usedlost posílili polští a údajně také čeští žoldnéři v tureckých službách po krymské válce. Začátkem 21. století měla na čtyři sta obyvatel a z nich desetina plynně polsky hovořila. Jméno si turečtí Poláci udělali chovem vepřů a prodejem vepřového liberálním tureckým muslimům.  

Pravým opakem exilu a vykazování z Města bylo omezení pohybu po Římě, které zavedl císař Claudius. Jeho forma „domácího vězení“ znamenala zákaz vzdálení se z Města ke třetímu milníku, tj. na 4,5 km od hradeb. 
Vyhn. není „dobrovolné“ jako emigrace nebo migrace§ viz tam. 

vychovatel§ viz škola

vykání§ viz pod princeps

výkupné§ viz únosy

vylodění§ viz námořní invase, loďstvo

Výmar§ viz Weimar 

Vynohradiv, m. v Zakarpatské oblasti UA§ pravěk (1) 

vyslanci§ viz diplomacie

výstavy, výstavnictví, „expo“, výroční veletrhy, umělecké výstavy a podobné akce starý věk neznal a nepořádal; každodenní tržiště, agorá a forum, podobné akce nahrazovaly.

vyvraždění, příbuzných§ viz příbuzní
vyvraždění, soků na stadionu§ viz pod stadion
vyvraždění, masové§ viz pod terorismus

vyznamenání§ viz pod věnce