1119-1100
*********************************************************************
1119. - 1110.
1113:
V Egyptě po vládě Ramessea X. (od 1121) následuje Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun-nečer-heqa-Junu/Ramesse Chaemwaset neboli Ramesse XI., král Men-maat-Re-setep-en-Ptah, Hor Ka-nechet-meri-Re, poslední dynasta z Dvacáté dynastie (do 1085). Vládl zřejmě jen v Dolní zemi, a to asi jen v okolí královského města Per-Ramesse a Memfidy; západní části Delty už nebyly pod egyptskou mocí, v další části se rodilo panství Dvacáté první dynastie.
V Thébách držel moc v rukách Amunův velekněz Amenhotep, králova vláda v Horní zemi zřejmě jen nominální, viz dále rok 1102.
Za Ramessea XI. žil v Karnaku kněz Nesi-Amun, jehož dobře zachované krční orgány mumifikovaného těla/"Leedská mumie" umožnily v roce 2020 britským vědcům donutit zesnulého "hovořit": z hlasivek vyšly dva neartikulované zvuky, což stačilo mimo jiné na debatu závistivců v egyptském parlamentu na thema "jak je možné, že cizinci tohle dokáží a naši vědci nikoli".
1116:
V Aššuru zemřel Aššur-réša-íší I. (vládl od 1132). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra I. (do 1077; hebr. Tiglatpilesar). Někdy před rokem 1116 napsal babylónský král Nabû-kudurrí-usur I. králi Aššur-réša-íšímu I. ve věci znovuuvedení na assyrský trůn exulanta Ninurta-tukulti-Aššura (srov. 1134sqq.), strýce Aššur-réša-íšího, který ještě tehdy v Babylónu, resp. na babylónském území žil.
Na prosazení požadavku se Babylónci vypravili proti Aššuru. Oblehli s pomocí strojů assyrské hraniční město či pevnost Zaqqu/Zanqu, ale při příchodu assyrské armády obléhací zařízení Babylóňané spálili, aby nepříteli nepadly do rukou, a vrátili se domů.
Později oblehli assyrské město Ídu na Dolním Zábu/Zábu šupálû (nikoli tedy Idu/Idi, Iddû, Ittû, jak dříve předpokládáno, na Eufrátu, řec. Is, dn. Hít? v IRQ, asi starobab. Tuttul, v dobách marijské dynastie s loděnicemi). Zde v bitvě vedené bojovými vozy utrpěli těžkou porážku a babylónský polní velitel Karaštu (?) padl do assyrského zajetí; to vše se událo ještě za vlády Aššur-réša-íšího.
1115:
Tukulti-apal-Ešarra I. podnikl tažení proti národům Muški/Muškája (= Frygové) a Kaskája/staří Gasga, Kaška ze severu Anatolie, kteří se s vojskem dvaceti tisíc mužů (jiné verse nápisu uvádějí dvanáct tisíc) pod pěti "králi" právě vypravili do Katmuchu a možná, že jejich cílem byla přímo Assyrie.
Oba národy žily již půl století (viz rok 1160) v Alzi a Purukuzzi/Purulumzu, kdysi poplatných churritských knížectvích, a sami platily tribut assyrským králům. Důvody protiassyrského povstání v jinak churritském Katmuchi a na celém západním horním Tigridu známy nejsou, snad "opomenutí" platby poddanských tributů.
Assyřané porazili oba národy na úpatí hor Kašiari (arab. Túr 'Abdín); zajatců z Frygů/Muški bylo na šest tisíc. Obě knížectví se stala provincií a zajatci asi skončili s rodinami jako kolonisté možná v okolí Nisiby, lze-li Strabónovu poznámku o Mygdonech v Pochábúří v kraji kolem Nasiby/Nisiby po nich zvaném spojit s částí Frygů (jméno Mygdonie může být původu spíše až hellénistického, srov. v indexu s. v. a Antiocheia v Mygdonii).
Pak v policejní akci dobyli a zničili Assyřané město Šerešše, churritské knížectví Papchu, spojence Katmuchu, a jeho vládce Kili-Tešuba (alias ass. Errupi/Irrupi), syna Kali-Tešubova, zajali s celou rodinou, majetkem a jeho palác zničili, viz více u roku 1114. Vládce opevněného města Urratinaše na úpatí hory Panari jménem Šadi-Tešub, syn Chattuchův, utekl před příchodem assyrské armády a pak se za cenu velkého tributu podrobil (šedesát měděných kotlíků, nádob a van, k tomu sto dvacet otroků a dobytků).
V roce, kdy Tukulti-apal-Ešarra táhl na Katmuchu, obsadily aramajské kmeny břehy Tigridu, plenily kraj kolem Idu (opět asi jiné od eufrátského m., viz zde výše) a Ninúje/Ninúwy, viz dále rok 1112.
1114:
Tukulti-apal-Ešarra I. táhl s armádou opět přes Alzi a Purukuzzi a donutil místní knížata obnovit tributární podřízenost vůči Aššuru. Assyřané na horním Zábu bojovali s místními horskými národy a ukončili tak nadvládu národa Muški nad knížectvími Papchi, Chimme, Lúchi, Arrirgu/Arrirgi, Alamun a Nimnu/Nimri (srov. 1160).
Assyrie dobyla zpět celé historické Šubartu, když Aššurova armáda přemohla čtyři tisíce Kasků, Urumů a Abešlů. Národu Lullumu odňal 25 bohů a bohyň, odvlekl je do Aššuru a chrámové majetky daroval assyrskému Adadovi. Assyřané zničili státečky Adauš, Sarauš, Ammauš, Sugu, "města proměnili v hory ruin jako po povodni".
Kmenovou federaci národa Muški (= Frygové) vedlo pět knížat, kteří stáli v čele Západních Muški (se střediskem asi v Gordiu ve Frygii), Východních Muški (Mazaky Kappadocké) a knížectví Tabal (ass. Bít Burutaš); srov. rok 51 s nepokořenými dosud Eleutherokiliky/"Svobodní Kilikové" (označení hellénistické).
Východní Muški v údolí Eufrátu žili částečně pod vládou churritského knížete Kili-Tešuba z Katmuchi, syna Kali-Tešuba. V Katmuchi, hellénist. Kommágéně, ve vládnoucí vrstvě převládaly íránské kořeny, které lze odvodit z dob Mitanni a které zřejmě odolaly tlakům ze strany Muški (?). Nicméně všechna tato knížectví, resp. dvory jejich vládců, se relativně rychle chetitisovala.
1113:
Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil proti národům Nairi západně od jezera Van: "ša ach tâmti eléníti ša šalámu šamši ša kanáša lá idú/na západním břehu Horního moře, kteří poddanství neznaly" (srov. 1275 a 1233). Assyřané se dostali až kamsi k pozdějšímu Malazgirtu (pod východořímským jménem Manzikert se lokalita tragicky zapsala do evropských dějin).
Porazili zde koalici 23 knížat (na jiných nápisech téhož krále jich bylo třicet), zmocnil se 120 spřežení a šedesát knížat nairských včetně těch, kteří jim přišli na pomoc, zajali. Assyrské tažení bylo přes obtížnost horského a lesnatého terénu zřejmě zničující, neboť názvy většiny z knížectvích se už více neobjeví; podle nápisné kroniky-samochvály krále Tukulti-apal-Ešarry platila osvobozená nairská knížata tribut 1200 koní a dvou tisíc dobytků.
Přežila pouze Dajánu/Dajaenu, Dajénu (pozd. západní Urartu), Tumme (jižně od Urmijského jezera) a Chimua (Chimme, chet. Chimuwa). Sieni/Séni, král Dajaenu, který byl zajat a jako jediný internován v Aššuru, neboť se původně nechtěl poddat, byl rovněž propuštěn; podle jiné nápisné verse byla knížata odvedena do Aššuru s provazem v nose jako voli a musela vydat za rukojmí své syny.
Na zpáteční cestě Assyřané donutili v zemi Chanigalbat k poplatnosti krále v Melid (Milidia, hellénist. Meliténé, dn. Malatyav TR) jménem Allumari/Allumaru.
1112:
Tažení Assyřanů proti zemi Musri/Musru při severní assyrské hranici na východním břehu Tigridu, viz rok 1115 (v novoassyrské době se země jmenovala Musasir, viz rok 725 a 714) a proti jejímu spojenci Qumánu/Qumménu, dvacetitisícovou armádu zde rozprášili. V Transtigridě dobyto kultovní město Arini ležící na úpatí hory Aisa. Rozvalil v Qumánu město Chunusu s jeho pevnostmi a Tukulti-apal-Ešarra oblehl residenční město Kipšunu.
Král, jehož jméno nestálo Tukulti-apal-Ešarrovi za zmínku, se vzdal, musel rozvalit své hradby s věžemi a vydat tři sta rodin, "jejichž srdce se nepoddala Aššurovi, mému pánu". Do svého pátého panovnického roku přemohl assyrský "šarru dannu, šar kiššáti lá šanán/mocný král, král veškerenstva, který nemá sobě rovného" 42 země a jejich vládce.
V prostoru mezi Karchemiší a Sutiem bojovaly assyrské jednotky s nomády Achlamu, achlamé Armája/"Nájezdníci, beduíni Ar(a)májové: "narkabáti u qurádia lú alqe, mudbara asbat, ana libbi achlamí (mát) Armája, nakrút Aššur, lú allik/bojové vozy a své vojáky jsem věru vzal, vypravil se do stepi a táhl proti beduínům, nájezdníkům aramajským, nepřátelům boha Aššura."
Během bojů nebo přesněji za trestných výprav proti Aramajům, nejsilnějším z achlamů/Achlamů, překročil Tukulti-apal-Ešarra I. a jeho vojevůdci za téměř čtyřicetileté vlády Eufrátés dvacetosmkrát, jednou dokonce dvakrát v roce. Assyřané vítězili nad beduíny až u Tadmoru.
Byl to první velký konflikt Assyřanů s Aramaji/č. též Aramejci. O řádění Aramajů viz rok 1099, o válce Assyřanů v Babylónii viz rovněž tam, o Achlamech viz roky 1320 a 1275. Aramajskou ničivou expansi na východ nedokázal nikdo zastavit, srov. roky 1099 a 1081, roku 1068 seděl už první Aramaj na babylónském trůnu.
1111:
Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil do Syrie proti Tadmóru (ass. Tadmar, hellénist. Palmýra, kraj se studněmi Palmýréné), zřejmě hlavní shromaždiště beduínů západně od Eufrátu (královi vojáci pak téměř každoročně Aramaje pronásledovali až sem, na východ Syrie).
Od Tadmóru táhl Tukulti-apal-Ešarra do země Amurru (tj. velká část hellénist. Foiníkie), století zaniklého království, k němuž Assyřané počítali také Gublu/řec. Byblos a Sídún, Sídúnu/řec. Sídón. V Armadu (Arwad, hell. Árados, dn. arab. Ruad) ulovil v moři narvala (ass. náchiru) a stal se prvním králem Aššuru, který se dostal ke Středozemnímu moři skrz území dnešního Libanonu. Zároveň to je první historická zmínka o lovu mořských dravců panovníkem některé z mesopotamských říší; o králových lovech slonů za jeho syrského pobytu viz rok 1077.
Assyrie se dostala do popředí tehdejších diplomatických hodnot. Egyptský král Ramesse XI. daroval Tukulti-apal-Ešarrovi I. krokodýla. Tribut Aššurovi poskytl mimo jiné král Chatti (= severní Syrie) se sídlem v Karchemiši jménem Ini-Tešub (II.), a to někdy na zpátečním tažení z foinícké oblasti v letech 1104 - 1087.
Řec. foinĭx, foiníkes = hebr. kena'aní, Kanaánci, „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st. (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár).
Foiníkové nikdy nevytvořili společný „národní“ státní útvar. Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ stavovských obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní část Syrie patřila až do roku 200. O Foiníčanech viz také 3200.
Přibližně v době vlády Tukulti-apal-Ešarry I. a Ramessea XI. vládl v Byblu král Zakar-Ba´al jako vládce kanaánského státu, do něhož patřila např. i oblast pozdějšího Bérýtu (viz dále rok 1000). V Askalónu vládl filistský panovník Waraktir či Warkatara (srov. rok 1200).
Chetitská království v Syrii (Chatti) v této době až do doby ustavení assyrských provincií: Karchemiš, Chalab/Aleppo, Pattin/Unqi a Melid
vládci v Karchemiši:
jméno současník v Aššuru/doložen
Ini-Tešub (II.) Tukulti-apal-Ešarra I., Chetita byl jeho tributárním poddaným
x
x
x
X-pa-ziti Aššur-rabi II.
Ura-tarchunza Aššur-réša-íší II.
Šuchi I. Tukulti-apal-Éšarra II.
Aštuwatamanza Aššur-dan II.
Šuchi II. Adad-nérári II.
Katwa Tukulti-Ninurta II.
Sangara Aššur-násir-apla II./c. 870 - 848
Astiruwa Adad-nérári III.
Jariri dtto
Kamani Aššur-nérári V.
Piširi Tukulti-apal-Ešarra III./738 - 717
vládci v Melid:
Allumari c. 1100
x
x
x
Lalli 853 - 836
Šachu dtto
Chelaruanda 780 - 750
Sulumal 743 - 732
Gunzinanu dtto
Tarchunazi c. 720 - 712
ass. provincie 712 - 705
Gurdí/Kurtí (vládce v Kulummu a Urdutu revoltoval)
Mugallu 675 do Aššur-báni-apli (unie s Tabalem?)
c. 1116:
Po povstání proti Amoritům/Amorajům se do čela Israélitů postavil jako nový soudce Jiftách z Gil'ád, řec. Iefthae n. Iafthás z Galaádítidy, lat. Iepthae, bibl. č. Jefte, z klanu Jehúdá. Porazil Amoraje pod králem Síchónem/řec. Séónem z Chesbónu/Esebónu (srov. 1400 a 1134) a pak Ammónské. Před bitvou zasvětil Jahwemu nevědomky svou dceru, jméno nedochováno, neboť slíbil obětovat prvního, kdo vyjde po vítězném návratu z Jiftáchova domu; slib po dvouměsíčním odkladu dodržel.
Následovala válka Galaádu proti israélskému kmeni Efraim, kteří odmítli poslat pomoc do války s Ammónity a také o kontrolu nad říčními brody: Jiftách zvítězil v bitvě na Jordánu, nepřátel padlo prý na 42 tisíce. Jiftách byl soudcem šest roků do c. 1110. Zemřel přirozenou smrtí a v hodnosti ho na krátkou dobu následoval na sedm roků Ibsán z Béth-lechemu, řec. Abaissan n. Esebón z Baithleemu (do c. 1108); proslul asi tím, že měl po třiceti synech a dcerách.
Podle jiné tradice s vyšší datací se roku 1110/AM 4390 prvním králem Židů stal Saúl z kmene Benjámín (viz ale roky 1020sqq.). Kolem roku 1130/AM 4370 n. 1110 věštil Šmú'él/Samuhél, Samúél, viz však 1020.
1116:
Dórové dobyli Mélos, osady a ostrova v té době asi foinícké, srov. rok 1424. Přesně sedm set let poté, roku 416, přišli na ostrov Athéňané (srov. rok 1300, 1220, 1180, 1120 a 1104). Část Dórů se někdy po tomto datu pokoušela usadit v Kárii. Nymfaios z Mélu vedl výpravu do Kryassu, kde jim dovolili Kárové se vedle nich zabydlet. Chystali však úskok a Dóry zamýšleli pobít, což však vyzradila jistá panna Karéné. Dórové proto uchystali slavnost, k níž přišli beze zbraní. Svěřili je však svým manželkách, které je nesly pod šatem. Kárové v domnění, že hodují s bezbrannými, dali si signál. Tehdy vytáhli Dórové zbraně své a Káry pobili.
1110:
Podle jiné tradice přišli Néleovci do Athén. Zde akmé Archeláa (do c. 1080) a Melanthos.
1112 v Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Postumus (vládl od 1141), nástupcem syn Lavinie s Melampodem Aeneas II. Silvius, tedy Postumův nevlastní bratr (vládl do 1081). • O jiném řazení králů v Albě Lonze viz v příloze Dynastové xiii.
*********************************************************************
1109. - 1100.
1102?:
Před rokem 1095 se v Egyptě konaly opět procesy s vykradači královských hrobek (srov. rok 1095, předtím roky 1140 a 1125). V zemi panuje anarchie, boje (?) krále s kněžími, srov. rok 1113. Velekněz Amunova kultu v Thébách Amenhotep (srov. rok 1140) byl v neklidných dobách palácovým pučem nebo jakýmsi povstáním sesazen. Je možné, že vicekrál Kuše Panehesi, Pinehesi t. r. vpadl do Horního Egypta, možná v úkolu Ramessea XI., a Amenhotepa z úřadu i Théb vyhnal.
Panehesi počítal roky své vlády nad Núbií a Horní zemí jako král. Po nějakém čase však otočil, nevíme proč, a válka vypukla nanovo; pravděpodobně se Amenhotep vrátil do Théb. Proti Panehesimu vypravil Ramesse XI. vojevůdce Piancha a byla z toho někdy v 17. až 19. roce/c. 1096 - 1094 „občanská válka“.
Pianch Panehesiho porazil a zahnal zpět do Núbie, kde nadále zastával svůj místodržitelský úřad (doložen jeho 28. rok vlády a pochován v Mi'amu/dn. Aníbě na jižní hranici Egypta. Pianch/Pi-anch se stal v Thébách wezírem, po Amenhotepově smrti také veleknězem a vlastně suverénním vládcem egyptského jihu. Jeho manželkou byla Hereret a jejich syn se jmenoval Pinudžem (I.), srov. zde níže.
Část Kúšitů, kteří přitáhli s Panehesim, se v okolí Théb usadila. Během svého egyptského pobytu se mimo jiné obohacovali vykrádáním hrobů: núbijští vojáci poprvé v historii v Egyptě a logicky procesy s nimi patřily až do roku 1095.
Pianchovým nástupcem v Thébách se kolem roku 1090 stal Heri-Hor/Herihor, Hrihor, plným jménem Sa-Amun Heri-Hor, vysoký důstojník neznámého původu; spekuluje se o libyjských rodičích. Mohl být Pianchovým zetěm. Herihorova manželka se jmenovala Nodžmet/Nedžemet, Nedžmet (I.; její tvář je známa ze zachované mumie, nepatří-li však Hereretě/Herere, Hrere, matce též Nodžmety?), dcera možná Ramessea XI. Tato Nedžmet byla snad i manželkou Pianchovou (?), viz zde výše, pokud to nebyla jiná jmenovkyně, viz rok 1075.
Herihor se brzy stal vlastníkem četných úřadů a nejmocnějším muže země (srov. rok 1095); po smrti Ramesseho XI. užíval i královské titulatury Hem-nečer-tepi-en-Amun, Hor Ka-nechet Sa-Amun. Jeho vláda v Thébách ani nástupci nejsou započítáváni mezi manethónovské dynastie, ale v novodobé chronografii jsou vedeni jako autonomní Amunovi velekněží vládnoucí ve své doméně paralelně s králi dolnoegyptské 21. dynastie. Viz dále rok 1095.
1103:
V Babylónu zemřel Nabû-kudurrí-usur I. (od 1125). Nástupcem se stal jeho syn Enlil-nádin-apla (do 1099), o němž nevíme nic přesnějšího až na jeden neobvyklý skutek: vytáhl na Aššur a dobyl ho. Podle babylónského nápisu na kudurru z chrámu Nanše v Nippuru měl Nabû-kudurrí-usur I. zemřít 696 let po Gulkišarovi z přímořské dynastie (což sotva souhlasí, neboť Gulkišar zřejmě vládl cca. 1625 - 1570, srov. tam).
Na konci své vlády, roku čtyři, řešil Enlil-nádin-apla územní spor o pozemky bohyně Nanše předložený jejím veleknězem Nabû-šuma-iddinou mezi E-kar-ra-iqíšou a E-an-na-šuma-iddinou, guvernéry provincií Bít Sîn-mágir a Mát tâmti/Přímoří, který vznikl před mnoha staletími. Králův verdikt zůstal s předmětem sporu zaznamenán na kudurru z chrámu Nanše v Přímoří: "Nepřekračujte své hranice, neměňte je! Nenáviďte zlo, milujte dobro!"
1101:
Podle jedněch tradičních údajů byla v tomto roce z Byblu založena osada Utika a Gádés (tyto „krátce po trojské válce“); údaj se týká cedrových trámů v chrámu Apollónově v Utice, jimž prý roku 77+ bylo 1178 let (!). Viz ale rok 969.
1108:
V Palestíně zemřel soudce Ibsán/Abaissan z Béth-lechemu (od c. 1110). Nástupcem v úřadu se stal Éjlón ze Zbúlún/řec. Ailón ze Zabúlónu, lat. Ahialon, bibl. č. Elon, kraje na severu Palaistíny (soudcem do 1098).
Děkovná píseň věštkyně a soudkyně Debóry a vůdce Báráqa za vítězství nad Kanaánci (Starý zákon, Kn. soudců 5, viz rok 1253), která vznikla kolem roku 1100 (podle vyššího odhadu c. 1200), dokládá, že v této době existovalo cca. dvanáct israélských kmenů, ačkoli jmenováno je pouze deset; srov. rok 933. Kmenový výčet v textech kolísá, celkově se objevuje čtrnáct jmen (incl. Mnašše/Manasse a Efraim).
Israélské kmeny (dódekafýlon):
Dvě skupiny synů Já'qobových/řec. & lat. Iakób s manželkami ve starozákonním podání:
• synové Léje/Léa (řec. Leia) Re'uben (řec. Rúbén, lat. Ruben), Šim'ón (řec. & lat. Symeón), Lévi (řec. Leui, lat. Levi), Jhúdá (řec. & lat. Iuda), Jisáschár (řec. Issachar, lat. Isachar), Zbúlún (řec. & lat. Zabúlón),
• synové Rachél Jóséf (řec. Ióséf, Iósépos, lat. Ioseph) a Binjámín/Benjámín (řec. & lat. Beniamin).
Tyto kmeny (klany) existovaly zřejmě již před obsazením vnitřní části Palestíny. S Bilhou, otrokyní Ráchel, měl Já'qob syny jmény:
• Gád (dtto řec. i lat.) a Ášér (řec. & lat. Asér);
• se Zilpou, otrokyní Leje, měl beduínský patriarcha syny: Nafthálí (řec. & lat. Nefthali) a Dán (dtto řec. & lat.).
Roku 722 jako „deset ztracených kmenů israélských“ bylo jmenováno Re'uben, Šim'ón, Jisáschár, Zbúlún, Ášér, Gád, Dán, Nafthálí, Mnašše/Manasse a Efraim (poslední dva tvořily kmen Jóséfův). O novodobém revivalu Mnašše viz v indexu s. v.
1104:
Návratem Hérákleovců, epistrofé tón Hérákleidón, Hérákleidón kathodos, potomků Hérákleova syna Hylla, viz roky 1266 a 1220, vrcholil vpád Dórů na Peloponnésos, odkud byli po Hérákleově smrti vyhnáni, jak zní tradiční podání.
Datace je podle Eratosthena, osmdesát let od trojské války, cf. u roku 776; jinak též ve vyšší a nižší tradiční dataci 1148 a 1097. Událost byla též začátkem prvního celosvětového evropského historického díla Efora z Kýmy dotaženého do dvacátého roku Filippa II., tj. do roku 340; srov. také pod 1180, 1120 a 1116. O Graicích a Hellénech viz rok 1521.
S Achaji na Peloponnésu měli prý Lokrové (asi Ozolští/Západní) dohodu, že jim dají ohňový signál/pyrsoi pro případ, že by se Hérákleovci přeplavovali na Peloponnésos u Rhia a nepřecházeli po souši přes Isthmos. Lokrové tehdy vyslali signál, že přicházejí přátelé a od té doby měli Hellénové rčení/paroimiá o "smlouvě à la Lokrové/Lokroi tás synthékás".
V Mykénách během dórské invase skončila královláda Kómetova (či Kýmetova, viz 1168), posledního z achajských Pelopovců na trůnu (vládli v Argolidě od 1311, "mykénské období" začalo c. 1600, viz tam a rok 1266). Po "návratu", události, jíž moderní historiografie obecně nedůvěřuje nikoli však starověká, zůstaly na Peloponnésu achajskými část Élidy, Acháiá a ve vnitrozemí "Pelopova ostrova" Arkadie.
Prvním argívským králem se stal vůdce návratu Hérákleovců Témenos, syn Aristomachův, prapravnuk Hérákleův a byl pokládán za zakladatele státu. Aristomachos, syn Kleiodaiův, byl vnukem Hylla a Ioly, dcery krále Euryta z Oichalie, kterého Héráklés, otec Hyllův, porazil v soutěži v lukostřelbě. Iolé se stala jeho milenkou a jako vdova manželkou héróova syna. Aristomachos padl při pokusu zmocnit se Argu, v němž tehdy vládl Tísamenos. Výčet héráklovských dynastů v Argu viz u roku 1266.
Mykény se pak dostaly, resp. navrátily nastálo pod argívskou vládu. Témenův bratr Kresfontés uchopil vládu v Messénii, v Élidě aitólský pomocník Hérákleovců Oxylos, který vedl invasi z Aitólie přes Naupáktos loděmi na Peloponnésos ("élejská migrace"). Aristodémos, třetí ze synů Aristomachových, se chystal obsadit akarnánské a aitólské kraje, ale Apollón ho srazil bleskem, poněvadž kdosi z Dórů zabil jeho věštce.
Aristomachos byl ženat s Argeiou, dcerou autochthonního, tedy podle všeho foiníckého thébského krále a spojence Dórů Autesióna. Jejich syny byla dvojčata Eurysthenés a Proklés, od nichž počítali začátek spartští králové dynastií Ágidovců a Eurypóntovců, viz rok 1275.
Podle jednoho nepříliš rozšířeného mýthu byl Témenův syn Archeláos vyhnán bratry z Argu, uchýlil se do Makedonie a stal se spojencem krále Kissea, který mu za pomoc ve válce slíbil trůn a svou dceru. Slovo nedodržel, chystal Hérákleovcovu vraždu, ten ho však předešel. Veden Apollónovou věštbou a jakousi kozou založil pak Aigy/Aigai, o mnoho staletí později residenční město makedonských králů.
O Oxylovi, zřejmě nikoli tomto, ale jeho potomkovi, Helléni tradovali, že uzákonil, aby část půdy přidělené občanům a jejich potomkům nesměla být zastavována jako záruka na půjčku. Řada dalších hellénských států přímo prodej občanských pozemků zakazovala; nejpozději v hellénismus se zákazy zhroutily, srov. vývoj vlastnictví klérů v Lakedaimonu.
1103:
V Lakedaimonu vládne jako první z dórských králů Eurystheus/Eurysthenés, syn Aristodémův, který porazil Tísamena a obnovil dórskou moc na poloostrově (do 1061; seznam mýthických králů viz Panovníky). Podle jiné tradice vládli ve Spartě od 1093 dvojčata Eurysthenés s Prokleem, zakladatelé dyarchické řady králů z rodů Ágidovců a Eurypóntovců a byli pokládáni za zakladatele dórského města.
Tísamenos byl pokládán za zakladatele achajských státečků na severozápadu Peloponnésu, viz rok 1275 až 1266, kde též o foiníckých kořenech spartských králů.
V Efyře vyhnali Dórové panovníky z rodu Sísyfovců. Posledním jejich králem byl Hyanthidás a Hérákleovec Alétés, zakladatel dynastie Bakchovců (vládla do roku 766, z toho do roku 779 s královským titulem, pak jako doživotní prytanové) přejmenoval či znovu osadil Efyru pod jménem Korinthos (c. 1098).
Alétés byl synem Hippotovým, vnukem Fylantovým, pravnukem Antiochovým a prapravnukem Hérákleovým. O třech dórských fýlách viz rok 595. Podle jiné tradice byl prvním dórským králem Korinthu Bakchis, podle něhož se rod jmenoval, viz však rok 958.
Alétés vládl do své smrti roku 1067 a jeho nástupci se nestávali synové zemřelých králů, ale nejstarší v rodu: Ixión kraloval do roku 1030 (o známějším Ixiónovi, králi Lapithů, viz rok 150), Ageláos/Agelás I. do roku 993 a Prymnis/Prúmnis do roku 958, viz dále tam. Seznam korinthských králů, o jejichž činnosti kromě jmen nevíme vlastně vůbec nic, viz v přílohách Dynastové xii.
cca. 1100:
Konečné zničení achajských Mykén Dóry (srov. rok c. 1200, 1125, viz dále v historii rok 494) a doložena zkáza zdiva Mílétu. Thessalové vedeni potomky Hérákleova syna Thessala ukončili migraci z Thesprótie do země po něm dodnes jmenované ("thessalská migrace"). Boiótové odtáhli z úbočí Pindu do své Boiótie ("boiótská migrace", obě z doby před trojskou válkou), Ainiánové z okolí Dódóny (podle jedné tradice, jíž se držel Aristotelés, pravlasti Hellénů) dorazili na jih Thessalie a do Kirrhy, stejně Dryopové z Épeiru a Dolopové do nových zemí.
Dórové zčásti setrvali v Dóridě (odtud jejich název), zčásti dobyli velkou část Peloponnésu a po egejských ostrovech doputovali na Krétu a Rhodos (kde se usadil po otcově smrti Hérákleův syn Tlépolemos, který později padl před Troiou; "dórská migrace" po trojské válce).
O konci suchého období někdy v této době trvajícího od c. 1250 viz rok 1200.
Rhégnidás, vnuk Témenův a syn Falkův, pokořitele Sikyónu, vytáhl z Argu proti Fliúntu, pravděpodobně ve stejné době, kdy se jeho klanový příbuzný zmocnil Korinthu, viz zde výše. Jeho obyvatelé nebyli Dórům nepřátelští a usnesli se, že jim přenechají část půdy. Část Fliúnťanů n. Fliaských však nesouhlasila a vedeni Hippasem odešli z Peloponnésu na Samos, srov. však zde níže. Hippasovým synem byl pak Eufrón/Euthyfrón, vnukem Mnésarchos a údajně pravnukem (či spíše o mnoho kolen mladší) filosof Pýthagorás.
• Hérákleitovec Falkés se zmocnil Sikyónu nočním přepadem, když v něm vládl Lakestadés, s. Hippolytův. Vítěz přibral Lakestada ke spoluvládě a po jeho smrti vládl Rhégnidás již sám.
S příchodem Hellénů na ostrov se vázala zkazka o dohodě s Káry, kteří tehdy Samos obývali. Patroklés/Proklés (?) a Tembrión se s nimi dohodli o založení svých dvou osad vymezených říčkou Schésiem. Jedna kolonie ležící na potoku se jmenovala podle toku Schésiá, druhá Astypalaia. Osadníci v této první vlně mohli pocházet z Argolidy n. Athén. Podle jedné staré datace se Helléni pod Tembriónem usadili na ostrově roku 986, srov. u roku 650, což však může být jen jedna z kolonisačních vln.
Období let 1100 - 1000 nebo až 900 či po roce 800 bývá označováno v hellénských dějinách dobou temna, srov. rok 1380. Kolem 1100 skončila éra bez paláců a celé mínójské období (od c. 2600 n. 2500). Analfabétičtí Dórové se zmocnili Peloponnésu a Kréty, velkou část Anatolie až po horní Eufrátés drželi Frygové migrující z Thrákie a Makedonie (zde zváni Brygové), Chetité se udrželi v severní Syrii a Kommágéně. Původní "mykénské" obyvatele zahnali Dórové do hor slabě "Mykéňany" osídlených (Arkadie), nebo je zotročili (Sparta, Messénie, Kréta). Nejbližším útočištětem mykénských emigrantů ovšem byla Attika (srov. osud pylských Néleovců).
Mykénský administrativní systém s byrokracií a palácovým životem elit se od poloviny století hroutil, řada míst achajské "homérovské" šlechty se již nikdy nezmohla (Pylos, Mykény, Tíryns, Iólkos). Nelze vyloučit, že se mykénská centra v Argolidě stala cílem útoků v tomto století několikrát, pravděpodobně v souvislosti s devastujícími vlnami migrací "mořských národů", které mohly doprovázet revolty podrobeného obyvatelstva proti mykénské šlechtě vycházejících například též z neúrody či jiné přírodní katastrofy.
S dórskou invasí, „návratem Hérákleových synů“, se Iónové nikdy zcela nesmířili a tento vztah je jedním z klíčových v celých hellénských dějinách. Místy dokonce hodně dlouho zakazovali Dórům vstup do chrámů (Paros v 5. století). Srov. roky 2000, 1521 a 1104. Srov. nemilosrdné achajské zúčtování s dórskými Lakóny roku 188.
Archeologicky je doba c. 1100 - 1050 charakterisována chudou „submykénskou“ keramikou (na Peloponnésu), kdy zmizelo kamenné stavebnictví. V Attice pak navazovala c. 1025 - 900 vyspělejší protogeometrická keramika (na Kypru c. 1050 - 750, kyperské archaické období c. 750 - 600). Léta 900 - 700 jsou „keramicky“ geometrickým obdobím, do roku 850 raným, do 800 vrcholným, do 750 zralým a do 700 pozdním.
Tehdy začala „protoattická keramika" a s ní malíř na vázy zvaný v novověku podle naleziště Analatos, mnohem později černofigurální Nessos (jméno od kentaurovského námětu). Umění let 750 - 650/600 bývá označováno v hellénském světě jako orientalisující (c. 750 - 575 v Etrúrii), archaické umění v Helladě trvalo c. 600 - 480, doba pro druhou fázi kyperské archaické éry, na niž navazují historici umění období kyperské klasiky 480 - 310 a hellénské kontinentální klasiky 480 - 323.
V Levantě po mykénské éře chybějí c. 150 let nálezy dovážené keramiky z hellénského prostoru, objevila se až keramika s geometrickými vzory. Stejně tak jako na západě Středomoří, kde v letech c. 1000 - 800 rovněž vypadl dovoz z egejské oblasti. Objevily se teprve od Etrúrie po Sicílii poháry střední doby geometrické c. 800 - 750 a vlastní produkce hliněných pohárů začala c. 750 - 725 (pozdní éry geometrická).
Viz dále roky 1077 a 1044, attická a eubojská kolonisace Iónie, achajská emigrace před Dóry.
V Popádí se od c. 1100 usazoval lid protovillanovské kultury (do c. 900), jejíž druhá fáze (900 - 750/700) se rozšířením až do Kampánie dostala do aktivního kontaktu s hellénskými osadníky a s východním Středomořím; viz předtím rok 1600.
Raně železná kultura má jméno podle statku Villanova u Bologne, odkud pocházejí první nálezy (1853). Osady Caere/dn. Cerveteri, Tarquinii, Veii, Vulci, Populonia, Clusium/Chiusi se později proměnily v etruské městské státy. Villanované pohřbívali původně žehem a popel ukládali do hliněných uren ve tvaru svých chýší/domů; ve druhé fázi pohřbívali do země do rakví.
Byli součástí pozdněbronzového středoevropského civilisačního komplexu kultury popelnicových polí spalujícího v době c. 1300 - 800 své mrtvé, srov. rok 775 a o jejich migraci roku 1300. Koho byli (proto)villanovští předky, nelze určit, podle nálezů byli v menšině oproti původním obyvatelům, ale zvyk žárových pohřbů s urnami bývá pokládán za indogermánský/indoevropský.
Jednou z větví villanovské kultury byla v Latiu kultura latinská/cultura laziale, latiál, c. 1000 až 630 - 580. Původně pozdně bronzové vesnické osídlení (do c. 830) přešlo v protoměstské a na konci v archaické městské osídlení, které se dostalo do styku hellénskou civilisací, etruskou a foiníckou. Z období let 630 - 580 pocházejí hroby, jejíž bohatá výbava obsahuje předměty z východního Středomoří.
Jižně od Latia se vyvíjely kultury pohřbívající do země. V Kampánii a Kalábrii kultura příkopových hrobů, cultura delle tombe a fossa/Fossakultur, pojmenovaná podle tvaru vykopaného a vyzdívaného po stranách hrobu přikrývaného kamennou deskou, popř. vysekaného do skály; nahrazoval východní nákladnější sarkofág. Od končícího osmého století se italské pobřeží s příchodem kolonistů z Hellady hellénisovalo.
Archaické umění v Itálii ohraničují roky 575 a 490, klasické roky 490 a 300.
c. 1100:
V Indii šedá malovaná keramika ve východním Paňdžábu (angl. Punjab) a na horním Gangu (do roku 900, srov. ale předtím rok 1500). Konec kultury skladišť mědi a okrové keramiky (od 1500).
c. 1100:
Na Madagaskaru uzavřena migrace prvních lovců z Afriky, záhadného trpasličího lidu Vazimba, kteří se relativně rychle asimilovali s původním obyvatelstvem ostrova (od 1600, viz dále u roku 300). Podle jiných úvah byli původními obyvateli ostrova Melanésané, kteří připluli z oblasti dn. Indonésie a teprve po Austronésanech dorazili "Afričané"; viz ovšem jiný odhad u roku 300.