************************************************************

100.

Ol. 170, 1

Simmiás ze Seleukeie na Tigridu (první a poslední z bývalých seleukovských Horních satrapií)

212 SE

148 AE

(Theodosios)

a. u. c. 654

C. Marius VI. a L. Valerius Flaccus I.

************************************************************

Kolem roku 100 se na Délu poprvé na hellénské půdě konaly gladiátorské hry (srov. rok 262). Z Amorgu snad z doby kolem t. r. pochází framentárně zachovaný text o založení kultovního nadačního fondu Hégésaretou z Mínóje. Částku neznáme. Z výnosů peněz poskytovaných na zúročené půjčky se měl ročně zakoupit býk n. kráva/bús, zjevně v oběť Velké Matce bohů/Métér o jejích slavnostech métrójích (není v dochovaném textu uvedeno). 

Kolem tohoto roku začala v sídelním městě Astů Bizyé ve východní Thrákii vládnout nová panovnická dynastie, která byla u moci až do minimálně druhého desetiletí prvního století našeho letopočtu. Jejím prvním vládcem byl Kotys IV. (vládl do roku 87). Jak k tomu došlo, nevíme. 

Kolem roku 100 a později probíhaly neustálé obranné boje Hellénů proti barbarům (Skythům, Getům?) na jihu dnešní Ukrajiny. Níkératos/Neikératos, podle všeho stratégos Borysthenu, v bojích před městem padl, jak dosvědčuje poničený dekret spoluobčanů o poctách pro zemřelého. Vyznamenal se v předcházejících bojích, dosáhl smíru mezi znesvářenými občany a tehdy byl oceněn sochou a obrazem, nyní státním pohřbem a sochou jízdní umístěnou podle přání rodiny. Podle všeho se Borysthenští ubránili, viz však rok 60. 

Ve válkách vedených se Skordisky dva roky dosáhl t. r. praetor T. Didius, cos. 98, nad nimi triumfu. O průběhu bojů víme jen to, že je vyhnal z provincie do Thrákie a jistou část jí dobyl: teprve teď si Římané zajistili v plném rozsahu attalovské dědictví v Thrákii, viz rok 129, eliminovali agresivní Kainy, viz však ještě rok 88, srov. rok např. 130. 

Didius podrobil Thrácký Chersonésos a Kainy/Kainiké, "kainskou zemi". Spadlo nyní attalovské dědictví pod správu makedonské provincie. Jak se později Chersonésos a možná i protilehlé thrácké pobřeží dostalo do osobního majetku M. Vipsania Agrippy, známo není, viz rok 12. 

Z kořisti dal Didius renovovat a rozšířit úřední budovu censorů, villu publiku, na Martově poli; srov. rok 435. ● Část pramenů jmenuje Didia Markem. 

Zřejmě tohoto roku (srov. rok 102) posadil král Mithridátés Eupatór Dionýsos zpět na kappadocký trůn Ariarátha VII. Filométora, syna Ariarátha VI. Ariaráthés Filométór vládl jen krátce, viz rok následující, a to ještě jen nominálně jako loutka Mithridátovy kliky. 

Jeho matka Láodiké IV. Pontská, sestra Mithridátova, uprchla se svým novým manželem Níkomédem II. Epifanem, dcerou Nýsou (II.), jejímž otcem byl rovněž Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, a s Níkomédovými oddíly zpět do Bíthýnie. 

Její druhorozený syn Ariaráthés Mladší, pozdější král Ariaráthés IX., unikl do provincie Asie (viz rok 112 a 99): byl posledním z Ariaráthovců, rodu to původu perského.

Snad někdy z této doby pochází řecko-aramejská bilingva z Faras v Kappadokii, jíž dal jistý Sangarios/Sagarí, vojenský velitel Ariaramneie, na vědomí, že se dal k mithraistům: Sagarios Mai[fa]rnú/Mahifarna, stratég[o]s Ariaramnei(ás), emageuse Mithré.  

V Indobaktrii skončila někdy v této době vláda krále Antialkidy Sótéra Níkéfora, syna (?) Hélioklea II. Dikaia (vládl od roku 115). Moc v říši Eukratidovců převzali zřejmě formou rozdělení státu jeho synové či jiní nástupci (?) Diomédés Sótér (vládl snad do roku 85) a Télefos (mohl vládnout buď jen do roku 85, nebo snad až do roku 80). Jejich třetí bratr (?) Amyntás Níkátór pak vládl od roku 85 (viz).

Mezi lety 100 až 50 se rozšířili germánští Suébové, skupina kmenů/též polabští Germáni/Elbgermanen, která vzešla z kultury jastorfské, směrem k jihu:

• Markomanni se uchytili v jižním Německu a v Čechách (I. vlna, viz rok 60 a 6),

• Tribokové se usadili v jihozápadním Německu, v okolí dnešního Stuttgartu,

• Quádové ve středním Německu,

• Sémnoni ve střední části dnešních nových spolkových zemí Německa; v jejich severní části zůstali žít Suébové a Anglové.

V první polovině prvního století získali pro sebe východogermánští Vandalové střední Slezsko, odkud vytlačili Kelty. Části Vandalů dorazily až do Haliče. Burgundové se rozšířili v téže době až do okolí dnešní Varšavy. 

Po roce 100 vzniklo kdesi v Germánii rúnové písmo. Jeho předchůdcem byla asi jedna ze severoetruských abeced, v níž je vyveden nápis na bronzové helmě jistého kněze Harigasta užívané pravděpodobně k rituálním účelům ze slovinské lokality Negova u obce Lenart (něm. Negau). Byla součástí nálezu dvou tuctů podobných helem z roku 1811 a nápis dlouho pokládán za první rúny, viz o rúně v indexu s. v. Helmy mají různé stáří, nejstarší jsou z pátého století, nejmladší, včetně té s nápisem, ze druhého n. prvního století př. n. l.  

V Římě zmítaném pouličními nepokoji a vzrůstem kriminality se bojovalo o druhou část Mariových reforem (viz rok 102), o rozdělení keltské půdy dobyté v Gallii na Germánech (a tím pádem v logice vítězů nyní římské!). L. Appuleius podal návrh dovětku k zákonu, že pět dnů po schválení tributními komiciemi musí zákon přijmout i senát a kdo ze senátorů zákon neodpřisáhne, přijde o příslušnost k senátu a zaplatí pokutu ve výši dvaceti talentů. 

Jediný, kdo na zákon odmítl přísahat, byl Q. Caecilius Metellus Numidicus, Mariův odpůrce, a odešel do exilu, viz rok 102 a zde níže. Po schválení zákona byla jeho platnost rozšířena ještě na Kampánii, kde se půdy dostalo Římanům se třemi a více dětmi a Capua se tehdy stala římskou kolonií poprvé, viz rok 59. Z roku 98 pochází seznam dělníků podílejících se na stavbě larária v Capui: propuštěnec C. Terentius Philomusus s třinácti otroky s převážně řeckými jmény. 

Hlasování v komiciích provázely nepokoje, bitky mezi Římany z městských tribuí a venkovských. Sám Marius jako konsul nejprve jako první lstivě prohlásil, že přísahat nebude, takže ho hodně následovali, po uplynutí lhůty to však s přáteli udělal a ze strachu následovali také ostatní senátoři. Metellus měl sice širokou podporu, lidé ho doprovázeli ozbrojeni dýkami, ale do boje se pustit odmítl a odešel z Města a žil krátce na Rhodu a ve Smyrně, kam později směřovali další exulanti, viz rok 105.

● Metellus Numidicus byl ženat s Caecilií, ženou z jiné klanové větve. Podle zvykového práva zalehla, aby měla věštebný sen pro dceru své sestry, která byla na vdávání. Zdálo se jí, že děvčeti vykládá o tom, že jí uvolní místo. Stalo se: Caecilia brzy zemřela a starý Metellus si vzal ono děvče, jehož jméno neznáme, ale asi též Caecilia. Metellus zemřel c. 91 a podle jedné tradované verse byl otráven senátorem Q. Variem, viz o něm roku 91sq.     

Ačkoli Mariovi senát přiznal s výjimkou dva triumfy, vítěz nad Germány přijal pouze jeden a o ten se podělil s Catulem. Pomohly mu ve volbách hlasy vracejících se vojáků, kteří pod ním sloužili, a stejně tak pomohly ke druhému tribunátu Saturninovu. Volby tribunů lidu na tento rok vyhrál proti Appuleiovi však jistý A. Nonius, sok obou reformátorů. 

Proti němu se proto populárové okamžitě spojili, Nonius (též jmenován jako A. Nunnius, Ninnius) se strachem utekl do jakési restaurace s koloniálem/pandocheion, kde byl zavražděn jakýmisi vojáky a Appuleius pokoutně zvolen druhého dne údajně dříve, než se celé volební shromáždění vůbec sešlo.    

Rok druhého tribunátu L. Appuleia Saturnina, srov. rok 103sq. Praetorem a jeho straníkem byl C. Servilius Glaucia, rovněž schopný řečník, který prosadil zostření zákona o vymáhání peněz na úřednících, jichž se domohli během svých úřadů vydíráním provinciálů, lex Servilia Glaucia de repetundis (bývá kladen již do roku 104, srov. rok 149). 

Permanentní vyšetřující soudy/quaestiones perpetuae s praetorem v čele o 450 občanech rytířského stavu mohly od nyní trestat úředníky a legáty nejen pokutami, též vyhnanstvím. Zákon ještě pozměňovali L. Cornelius Sulla roku 81 a C. Iulius Caesar roku 59.  

Hrocení vnitropolitického boje spočívalo na soustavných třenicích mezi optimáty a populáry, mezi venkovskou a městskou populací, jíž se nelíbilo při přidělování půdy zvýhodnění mimořímských občanů. Appuleius prosazoval pro "lid" velmi levné obilí, nejvýše pět šestin assu za modius/lex frumentaria. I zde se muselo brát v potaz, kdo je a není římským občanem, resp. komu z nich nadělovat. 

Proti zákonu se postavil quaestor Q. Servilius Caepio, syn stejnojmenného cos. 106. Pokusil se s dalšími optimáty/cum viris bonis zabránit lidovému hlasování o něm zničením přístupových můstků ke comitiu a volebních krabic/pontes disturbat, cistas deicit. Nevíme však, zda uspěl. Následujícího roku byl Caepio žalován z vlastizrady, ale neusvědčen. Podruhé stanul před soudci roku 95, kdy ho obhajoval a obhájil konsul L. Licinius Crassus.  

U Appuleia pobýval jistý L. Aequitius Firmanus/L. Equilius Firmanus, vydávající se za syna staršího z gracchovských reformátorů a usilující o tribunát; Sempronia, sestra Gracchů, však jeho identitu nepotvrdila a censor Q. Caecilius Metellus ho nedovolil zapsat mezi římské občany podléhající censu, srov. rok 102. Marius dal Aequitia zavřít, ale dav ho z vězení osvobodil a zvolil mezi tribuny lidu, stejně jako potřetí Saturnina.

Na Saturninův příkaz byl v prosinci zavražděn protivník optimátů, tedy člověk z jeho tábora, C. Memmius, který se ucházel o konsulát na rok 99, ovšem proti zájmu Glauciově, který si sám brousil zuby na úřad. Viz Memmiovo potírání optimátů v době války s Iugurthou roku 111, kdy byl tribunem lidu: reformátoři nyní poslali do volebního shromáždění své bijce a ti Memmia utloukli všem na očích k smrti.

Z toho povstalo pozdvižení Římanů městských proti venkovským, kteří podporovali Saturnina. V bitvě 10. prosince v Římě, první mezi občany v ulicích Říma vůbec, byli populárové-straníci reformátorů optimáty posílenými částí nespokojených Římanů poraženi a z velké části ubiti, když přechodně obsadili Capitolium, a pak se vzdali Mariovi v naději, že jim "jejich člověk" pomůže. Toho dne nastupovali úřad tribunové lidu na rok 99. 

Marius, který v této situaci nijak proti násilníkům nepospíchal, otočil, spojil se se senátem, neboť oba aktéři reforem i nepokojů se stali nezvladatelní: Saturnina, Glauciu s nastávajícím quaestorem C. Saufeiem zavřené v budově capitólského chrámu vydal „lidu“ na smrt. 

Trojice se konsulovi vzdala a Marius je zavřel do budovy senátu. Nechtěl je však vydat k lynchování, že prý budou souzeni, takže dav rozebral střechu a taškami "revolucionáře" ukamenoval, a s nimi několik úředníků a Pseudosempronia, několik hodin tribuna lidu. 

Opět bylo předtím přijato senatus consultum ultimum (srov. rok 88) a C. Marius se záchranou státu v chaotických dobách nepokojů chlubil na dochovaných nápisech, zde z Arretia: rem p(úblicam) turbátam séditiónibus tribúní plébei et praetóris, quei armátí Capitólium occupáverant, sextum có(n)s(ul) vindicávit. 

Tribuna Saturnina tudíž legálně zabil Scaeva, otrok jistého Q. Crotona, jemuž se usnesením lidu dostalo za to svobody. Když se za této situace domáhali lidé, aby byl z exilu povolán Q. Caecilius Metellus, viz zde výše, postavil se proti tomu P. Furius, jeden z tribunů, syn propuštěncův a zjevně překabátěný saturninovec, třebaže příčina vyhnání již pominula a a stejnojmenný Metellův syn ho prosil na kolenou. 

Následujícího roku či až 98 byl za to Furius (celé jméno?) tribunem C. Canuleiem pohnán před soud, ale k přelíčení nedošlo, neboť byl obžalovaný davem roztrhán/démos diespasen ton Fúrion. Zřejmě to byla druhá žaloba proti Furiovi, poněvadž jiný pramen jmenuje jeho žalobcem C. Appuleia Deciana, tribuna lidu 98, který se pustil do Furia na sněmovišti, ale u lidu neuspěl, poněvadž v jedné části své řeči politoval smrti Saturninovy a Glauciovy. 

Podobně neuspěl se žalobou na optimáta L. Valeria Flakka po jeho kurulské aedilitě roku 99 (cos. suff. 86 za Maria). Populár Decianus se vzápětí sám stal obětí za svá vstřícná slova o saturninovcích a exulován. Vzal s sebou do vyhnanství i svého stejnojmenného syna, odešel do Pontu a připojil se ke dvoru Mithridáta Eupatora. Slyšet o něm již nebude.  

Snahy populárů o důsledné provedení agrárních reforem tak byly znovu pozastaveny (půda pro veterány v koloniích na Sicílii, v Makedonii a Acháji atd.). Později, po oslabení moci sullovců, byla Saturninova vražda předmětem soudního jednání. 

Po 36 letech obžaloval z Caesarova návodu T. Labienus jezdce a senátora C. Rabiria za účast na vraždě tribuna lidu, jehož před lidovým sněmem obhajoval jeho starý známý M. Tullius Cicero: řeč za C. Rabiria obviněného z vlastizrady/pro C. Rabirio perduellionis reo oratio. 

Aktérů likvidace Saturnina a Glaucia žilo tehdy ještě mnoho a žili jejich synové. Labienus neuspěl: o lsti s praporem na Ianiculu při hlasování shromáždění centurií roku 63 viz v indexu pod centurie. Populár Caesar, sám ovšem vznešeného rodu, chtěl varovat senátory, aby nepodléhali lidovým hnutím, jako se stalo právě roku 100. O Rabiriovi se později tradovalo, že se Saturninovou hlavou chodil pro pobavení hodovníků po hostinách. 

Řádění pirátů ve východním Středomoří měl ukončit zákon podaný Saturninem/lex Appuleia de piratis persequendis, pokud to nebylo usnesení senátu/senatus consultum. Všem spojeneckým dynastům, tedy třem Ptolemaiovcům (tzn. že Apión t. r. již kraloval, snad od roku 102) a dvěma Seleukovcům, vládci na Kypru a římským konsulárům a praetorům, kteří budou působit na východě a hlavně v provinciích Asie, Makedonie a Kilikie (ta již zřejmě rozšířena o Lykáonii), text předepisuje zajistit bezpečnost a kdo by něco zanedbal, bude pokutován částkou dvou set tisíc séstertiů. 

Spojencům zákon zakazoval jakýmkoli způsobem s piráty spolupracovat a poskytovat jim útočiště. Významnou roli určuje text Rhoďanům. Stéla s nápisem byla nalezena v Delfách a na Knidu. Pokud měl být zákon příležitostí k válečnému štěstí Mariovu, nedošlo k tomu pro spory se senátem a Marius odcestoval na Východ jako soukromník, viz rok následující. Zákon nebyl účinný stejně jako řada dalších opatření protipirátských, viz až rozhodnutí z roku 67.

Jiný Appuleiův zákon se postaral o Mariovy vysloužilce. T. r. byla po konsultaci se Sibyllinými knihami, důvod neznáme, založena na území ligurských či keltských Bagiennů/Bagitennů osada Eporedia/dn. Ivrea, jejíž pevnost měla dohlížet na Salassy, srov. rok 143 a 27sqq. Na severu Korsiky vznikla v tomto roce nebo později Colonia Mariana, řec. Mariané, nesoucí jméno triumfátora C. Maria. O lokalitě není jinak nic známo.

Z doby kolem t. r. pochází fragment bronzové oskicky psané desky s municipiální ústavou Bantie v Lúkánii při hranicích s Ápúlií/tabula bantina osca. Nejpozdějším datem vzniku textu by mohl být konec spojenecké války roku 88.     

13. července se narodil C. Iulius Caesar (zavražděn byl 15. března 44), Božský Iulius/Divus Iulius. Byl mladším bratrem Iulie Caesaris I. a Iulie II., která zemřela roku 51. Jeho otec C. Iulius Caesar (III.) zemřel roku 84, matka Aurelia roku 54. Sestra Iulie II. byla matkou Atie (viz rok 63 nebo 44). Otcova sestra Iulia byla manželkou C. Maria. Aurelie porodila císařským řezem, srov. rok 183, a jméno chirurgického zákroku souvisí podle starých s Caesarovým jménem (viz index s. v. řez císařský, též pod Iuliové Caesarové více a dtto pod Marciové Reges). 

● 13. červenec je svátkem narozenin Apollónových a nemohl tedy císařský Řím téhož dne slavit svátky dvou bohů. Proto se kultovně vedly Caesarovy narozeniny již 12. července/a. d. quartum idus quintiles, srov. k tomu oddíl Bohové & svátky viii. 

Tohoto roku nebo roku následujícího se narodil v Cisalpinské Gallii P. Valerius Cato, básník, grammatik a pedagog. Datum jeho smrti neznáme.

Koncem druhé poloviny druhého století tvořili:

• Volcatius Sedigitus, filolog a literární historik,

• Porcius Licinius, básník z okruhu Lutatia Catula,

• Antipatros ze Sídónu či Tyru, filolog a literární historik, epigrammatik, snad identický se stoikem; proslavilo ho to, že odmala byl každoročně nemocen na své narozeniny a že téhož dne také zemřel, 

• Antipatrem z Tyru, přítelem cos. roku 102 Q. Lutatia Catula; prý byl za celý život nemocen jen jeden den a ten byl i jeho posledním, srov. příběh předešlý, 

• Valerius Aedituus, básník epigramů, rovněž z  Lutatiova okruhu,

• Aristeidés z Mílétu, klasik antické erotické novelly, autor Mílétských příběhů, Mílésiaka,

• Artemidóros z Efesu, geógrafos, autor jednoho z několika ve výtahu zachovaných itinerářů-periplů. Za 169. olympiady (roky 104 - 101) vedl úspěšnou misi do Říma se stížností na řádění publikánů, kteří si přivlastňovali i daně chrámové. Efesští mu v uznání za zásluhy postavili zlacenou sochu. Složil příručku s popisem známého světa o jedenácti knihách, jejíž součástí asi byl výpis vzdáleností mezi přístavy.  

Po roce 100 působil první známý římský lyrický básník Laevius, celé jméno neznáme, předchůdce neóteriků, ztotožňovaný novodobě s jistým Laeviem Melissem, o němž také nevíme nic. Laevius složil sbírku Erótopaignia, Erotopaegnia/Hrátky lásky, veršů pestrého obsahu a forem; zachovány citáty (srov. k tomu v indexu s. v. otroci 3 a rok 1+). 

Někdy v této době rukou neznámého tvůrce vznikla socha Afrodíty z Mélu. Ve druhém nebo až v prvním století složeny tzv. tabulae Iguvinae, sedm desek s latinsko-umberskými religiosními texty (odtud naše znalosti tohoto italického jazyka).

Ve druhém nebo v prvním století či na přelomu obou staletí žili:

• Valerius Antias, annalistický historik, začal psát po smrti Sullově,

• Kaikílios, lat. Caecilius, z Kalakty na Sicílii, žák Apollodóra z Pergamu, rhétór, literární kritik, teoretik atticismu a historik. Žil v Římě, mluvil a psal řecky. Byl to původem zotročený Žid, jehož otrocké jméno znělo Archagathos. Jak se na ostrov dostal, nevíme, nicméně to byl první známý židovský intelektuál v západním Středomoří, jeho themata byla ale navýsost hellénská. Napsal ve dvou knihách dílo Proti Frygům, srovnal Démosthena s Ciceronem a Démosthena s Aischinem, byl autorem spisu o rozdílnostech stylu attického a iónského/tini diaferei ho attikos dzélos tú asianú, rozebral styly attické řečnické desítky;

• L. Manilius nebo L. Manlius Manilius (?), básník,

• L. Plotius Gallus, řečník a první učitel latinského řečnictví v Římě, přítel C. Maria,

• Sempronius Asellio, celé jméno neznáme, vojenský tribun v armádě P. Scipiona Africana Aemiliana před Numantií, historik svých dnů,

• otec a syn Sasernové, autoři spisů o zemědělství.

V prvním století působil:

• Athénaios z Attaleie (zřejmě v Pamfýlii, kterou  založil c. 150 král Attalos II. Filadelfos), žák Poseidóniův, lékař a zakladatel tzv. pneumatické školy,

• Boéthos ze Sídónu, peripatétik, autor komentářů k Aristotelovi,

• Catius Insuber, první epikúrik, který psal latinsky, podle přízviska zároveň první keltský epikúrik a literát vůbec,

• Theodosios z Bíthýnie, filosof a mathématik (spolu se svými syny, jejichž jména neznáme), autor zachované geómetrické příručky Sfairika ve třech knihách, dvě knihy věnoval střídání dne a noci, složil komentář k Archimédovi. Jiný Theodosios pocházel z Tripoli, autor básně o jaru/eis to ear, bývá novodobě ztotožňován s Bíthýnijcem, 

• Q. Valerius Soranus, promariovský tribun lidu roku 82, filolog, literát a antikvář, autor nedochovaného spisu o mystériích Strážkyně/hai epoptides. Za Sully likvidován v úřadu údajně za to, že vyzradil (asi někde uvedl v některém ze svých spisů, zřejmě v tomto citovaném) tajné jméno bohyně Romy (viz pod divalia/angeronia v Bohové a jejich svátky, x.). Podle jedné verse byl z rozhodnutí senátu ukřižován (sic), podle jiné dopaden na útěku na Sicílii a popraven Cn. Pompeiem, srov. rok 81. V odborné literatuře byl inovátorem: jako první ze Západoevropanů opatřil své dílo na úvodu obsahem. 

Kolem roku 100 porazil čínský císař Wu zničujícím způsobem Huny. Nájezdníci pak zahájili svou cestu na západ do Střední Asie: vlastní začátek tzv. stěhování národů. • Po 475 letech, roku 375 našeho letopočtu, Hunové na své cestě dospěli do povodí Volhy (viz rok 177 a v indexu pod heslem Hunové).

V této době se stalo konfuciánství oficiální čínskou státní ideologií.