Tanec kolem nebeského disku
Nejstarší vyobrazení oblohy předmětem soudních sporů 

Náhoda a policie zachránily pro veřejnost jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů z oblastí severně od Alp z poslední doby, který nemá obdoby ani ve Středomoří. 

Vlastně to bylo jednoduché. Stačilo si pořídit detektor kovů pocházející ze starých armádních skladů po lidové armádě NDR, vyrazit do terénu a mít štěstí. Dvěma „archeokopům“, hledačům starožitností, na kopci Mittelberg (252 m) u obce Nebra ve spolkové zemi Sasko-Anhalt, přístroj v červenci roku 1999 nadějně indikoval, že pod povrchem je cosi většího z kovu. Tesařským kladivem se prokopali ke svému pokladu. 

Nejprve narazili na jakýsi bronzový disk s plátky zlata a v hledačském zápalu ho poškodili. Dovyhrabali dva bronzové zlatem vykládané meče, sekyry, majzlík a dvě ozdobné pažní spirály. Odborníci později zjistí, že poničili hrob z kultury zvoncovitých pohárů a v lokalitě našli řadu dalších předmětů. 

My to nevěděli 

U překupníka nálezcům poklad vynesl 32 tisíc marek (tehdy 16 tisíc eurů). Další překupníci bronzový poklad koupili za 230 tisíc marek a berlínskému museu pravěku a prehistorie jej nabídli za milion. Byli odmítnuti, ale archeologové se dozvěděli, že se na černém trhu obchoduje s dosud neznámým předmětem vysoké ceny. Jeden z vědců se nabídl spolupracovat s policií a předstírat, že chce bronzový poklad koupit. 

Nabídku řediteli zemského musea v Halle Haraldovi Mellerovi za obchodníky učinila autorka esoterických románů Hildegart Burri-Bayer(ová). K předání mělo dojít v únoru 2002 v basilejském hotelu Hilton: nejprve prozkoumání pravosti, pak 380 tisíc eurů na dřevo. Partner vykutálené umělkyně, v civilu školský úředník, měl disk konspiračně pod košilí a Meller v roli volavky byl o pravosti okamžitě přesvědčen. Jak převyprávěl příběh týdeníku Spiegel, stačilo přivolat číhající švýcarské policisty. 

Nálezci byli předminulou středu s ohledem na spolupráci s policií odsouzeni jen k několikaměsíčním podmíněným trestům, veřejným pracím a peněžní pokutě. Překupníci ještě na výrok „jménem lidu“ v sasko-anhaltském Naumburgu čekají. Všichni tvrdí, že nevěděli, že spolkové zemi automaticky patří všechno z archeologických nálezů, ať už to nalezne kdokoli. 

Nálezci prý pokládali astromapu z doby bronzové za „poklop k hrnci“, ale citlivá autorka snivých titulů šla dále: „Chtěla jsem disk zachránit pro Německo.“ 

Nebeský zázrak 

Řada vědců, mezi nimi prof. Wolfhard Schlosser z Astrofysikálního institutu Ruhrské university v Bochumi, je přesvědčena o tom, že bronzový disk z Nebry u Merseburgu v kraji známém četnými hrady jako Burgenland, je nejstarším vyobrazením kosmu v dějinách. Byl zakopán v době kolem roku 1600 př. n. l. za éry končící únětické kultury (něm. Aunjetitzer Kultur), je nejméně o tísíciletí starší (c. 1750), byl třikrát přepracováván a že jsou předměty autentické, potvrdili archeometalurgové i policejní laboratoř. 

Podle chemického složení pochází měď v bronzové části disku z východních Alp, odkudsi z území dn. Rakous, cín prý z Cornwallu stejně jako zlato (původně se soudilo, že ze Sedmihrad). Dávný „umělecký kovář“ disk několikrát zahřál na 400 až 500 °C a zčernalý povrch očistil octem (technika byla v bronzové době již známa). 

Teprve posléze bylo bronzové nebe přiozdobeno zlatými hvězdami a dalšími objekty, oblouky horizontu (levý ztracen n. odstraněn). Od roku 2013 je disk na německém seznamu památek UNESCO.

Dvoukilogramový disk o dvou milimetrech tloušťky a o 32 cm v průměru je osazen zlatými hvězdami, sluneční bárkou (nebo to je Mléčná dráha?) a kulatým měsícem a jeho srpkem. 25 hvězd ukazuje nejviditelnější hvězdy, sedm tvoří podle soudu znalců souhvězdí Pléjad, jehož pozorování bylo důležité pro správné časování úrody a cestování po moři. 

S jejich východem v květnu souvisí začátek žatvy a sklizně, s jejich západem v září orba (jak již napsal jeden z nejstarších evropských literátů Hésiodos, ale mnohem mladší než neberský disk). Podle zaměření disku na posice hvězd bylo možné určit dobu zimního a letního slunovratu (viz také pod hodiny). 

Disk zobrazuje podzimní oblohu nad Nebrou před nejméně 3600 lety. Poklad je nejzáhadnějším nálezem z poslední doby severně od Alp. Řada znalců ho dává do souvislosti s mnohem vyspělejšími středomořskými kulturami a prof. Schlosser pro Spiegel dokonce prohlásil, že si je jist tím, že nordická knížata únětické kultury věděla, který z faraonů právě sedí na trůnu. 

Vyšel totiž z předpokladu, že slunce je na neberském disku o velikosti vinylového elpíčka vyobrazeno jako zlatá bárka, v níž, jak Egypťané byli přesvědčeni, jejich bůh slunce Ra pluje po obloze. 

Profesorova slova jsou nepochybně myšlena jako nadsázka: V době kolem roku 1600 př. n. l. totiž Egypt neměl jedno mocenské centrum a egyptologové vypočítávají do této doby dvě hyksóské, tedy neegyptské dynastie, a dvě domácí (srov. v exkursu). 

Staré otazníky 

Z žádné z mesopotamských, anatolských ani egyptských říší nemáme zprávy o tom, že by někdo odtud navštívil oblast severně od Alp, nebo vůbec že by cestoval daleko na západ. Hellénské pověsti si oblastí severně od Dunaje téměř nevšímají, zmínky v klasických historiografiích či jejich zlomcích jsou vzácné. 

Čím by ostatně země dnešního jádra EU byly pro civilisaci atraktivní: svou pravděpodobně gynaikokratickou společností praktikující v rámci kultu plodnosti sakrální kanibalismus? 

Nejstarším nalezeným zobrazením oblohy z doby historické jsou modré hvězdy v pohřebních komorách pyramidy posledního egyptského krále V. dynastie jménem Unas (2375 – 2345). 

Jsou to však jen dekorace, kdežto disk z Nebry oblohu přesně vymezuje. Snad katalogy hvězd z novoassyrské doby z 8. století př. n. l. jsou opisy starobabylónských textů o tisíc roků starších, ale nedochovaných.

"Astronomická" stropní výzdoba hrobky Setiho I. (✝︎c. 1304), Ramesse IV. (✝︎c. 1160), VI. (✝︎ c. 1148) a IX. (✝︎c. 1121) už zjevně dekorativní nebyla. Víko Nesi-taudžat-achet, "paní domu/nbt pr, zpěvačky Amun-Rea, hudebnice chóru bohyně Mut, možná manželky Šošenqa II. (21. dyn.), pokrývá vyobrazení bohyně Nut s hvězdami na těle a ohnuté do oblouku s rukama a nohama na zemi, což vyvolává představu Mléčné dráhy. 

Saskoanhaltský objev zůstává překvapením v temných dějinách protogermánského dávnověku, neznalého písma a počtů. Eneolitický svět dnešní západní a střední Evropy nepochybně žil propojeně a návazně pak také svět bronzový. Po éře stavitelů megalitických staveb přišla éra zručných tavičů bronzu, slitiny mědi a cínu, kteří ve své době nepochybně fascinovali své ještě převážně „kamenné“ okolí. 

O míře propojení tohoto exklusivního kovářského cechu využívajícího cínových dolů v Cornwallu, Bretagni a Krušnohoří (kultura zvoncovitých pohárů) lze však zatím jen spekulovat. Dokladů pro jakýsi „dálkový obchod“ kolem roku 1550 ze Středomoří například na sever Německa a do jižní Skandinávie, je však řada. Cín totiž ve Středomoří není, ale byl v Anatolii, Británii a severně od Alp. 

Archeozlodějna má svůj život. Zatímco světová musea a nároční soukromníci nehledí na čistotu zdroje svých sbírek a shánějí se po dalších a dalších cennostech z drahého kovu nebo vysokého stáří, aniž by brali ohled na cennější archeologické souvislosti na místech nálezů, nebeský disk z Nebry vdechl nový impuls do jedné z nejchudších německých provincií. 

Spolková země Sachsen-Anhalt však bývala pravlastí německých dějin a králů a má 42 tisíce registrovaných pamětihodností, nejvíce z celého Německa. Teď se ještě stává nejatraktivnější oblastí předgermánského mystického pravěku. 

Zjištění, že prapředkové Sasů-Anhalťanů byli až takovými koumáky, že to udělalo dojem na profesory ze západní části Německa, dělá z Nebry a okolí turisticky atraktivní oblast s vlastním museem (otevřelo  roku 2007). Hádku o obchodní práva nad lokalitou vedou země Sasko-Anhalt a okresní městečko Querfurt, jehož starosta si na disk již dal patentovat obchodní práva. A v třítisícové Nebře místní pekárna prodává nebeský disk z marcipánu. Doba bronzová se stala i kšeftem legálním éry pomyslného anthropocénu. 

•

exkurs: Negramotní astrofysici a Středomoří 

c. 5000 př. n. l. neolitická kultura lineární/volutové keramiky, první evropští zemědělci (zřejmě Neindoevropané); menhiry, dolmany a cromlechy c. 5000 ve Španělsku a Bretagni, c. 4000 se megalitické stavby dostaly do Británie a o něco později do Německa 

Po c. 4000 ve střední Evropě eneolitická kultura nálevkových pohárů, po c. 3000/2500 kultura šňůrové keramiky s kultem slunce (Indogermáni migrující z Východu, jezdci a chovatelé dobytka), po c. 2500 kultura lidu se zvoncovitými poháry (metalurgové ze Západu). Obě kultury ve střední Evropě vedle sebe sídlily snad bez válek a jejich splynutím, snad s převahou lidu "zvoncovitých pohárů" vzešla kultura/"říše únětická (?)"

2300 z obou kultur vychází kultura únětická (něm. Aunjetitzer Kultur) končící po c. 1600 s centry v prostoru středního Německa po Labe, v Čechách, v horním Podunají a na středním Poodří. Soudívá se, že její nositelé hovořili jakousi pragermánštinou, členili se po knížectvích a své vůdce ukládali do mohyl. 

Byl též vysloven názor, že pohřební mohyla s nálezy z únětické kultury Bornhöck u Dieskau v Sasku-Anhaltu u Halle (c. 1800), která byla odstraněna majitelem pozemku roku 1874 n. l., patřila velmožům, pravděpodobně původním objednatelům neberského disku. Mohyla/tumulus v Leubingen u Sömmerda při Erfurtu pochází z doby c. 1940. 

2000 - 1600 v prostoru zhruba mezi Erfurtem a Magdeburkem snad existovalo "únětické" knížectví, jehož velmožové byli pochováváni do mohyl s bohatou záhrobní výbavou, jejich poddaní do prostých hrobů (a bez bronzových zbraní, neboť na kov měla knížata obchodující se Skandinávií a s jihem mimo jiné s kožešinami a otroky podle všeho monopol)

1600 dostavba kultovního megalitického objektu v jihoanglickém Stonehenge, dánský Trundholm (bronzový koník s vozíkem se zlaceným zdobeným slunečním diskem po jedné straně (?, c. 1600 – 1400, cf. rok 1600) a německá Nebra: disk posloužil možná jako obětina za zdar v časech špatného počasí, neúrody. 

V době, kdy vznikl disk, se na Předním východu děly velké změny.
V Babylónu končí vláda První amorejské dynastie, kterou vyvrátí roku 1594 chetitský král Muršiliš I. a na půl tisíciletí se Babylónie zmocnili Kassité, původně horalé ze Zágrosu. 

Egypt je rozdělen na několik království: v Deltě skončila vláda domácí XIV. dynastie „xojské“, největší moc drží Hyksóvé („velcí“ a „malí“, dynastie XV. a XVI.), v Thébách, tedy v Horní zemi, vládne domácí XVII. dynastie. 

Na Krétě kolem roku 1600 zemětřesení (?) ukončilo střední mínójskou éru a největší výbuch sopky v civilisovaných dějinách rozmetal Théru (známa i jako Santorin). V Indii skončila kultura harappská (od 2300). Explose Théry mohla na desetiletí ochladit klima, srov. v CSD rok 1200 př. n. l.

Při vší přesvědčivosti výkladu nálezu zůstávají základní otazníky vědecky nezodpovězeny. Jak se mohou astromatematickými výpočty zabývat lidé negramotní? Mezi tehdejšími obyvateli středního Německa, o nichž se lze pouze domnívat, že to byli jazykově Proto- či Pragermáni, byli čtyřicátníci zasloužilými kmety; většinou lidé umírali kolem třicítky – jak tedy uchovávali tradice, resp. jak je dokázali tvořit? 

Proč jsou na disku 32 hvězdy, když severní obloha ukazuje běžnému oku několik set hvězd? 

„Němečtí“ hvězdáři uměli stanovit světové strany jenom proto, aby věděli, jak položit zemřelého do hrobu? Jak se soudívá z nálezů záhadných kuželů, snad kdysi špiček „čarodějnických“ klobouků z jemného zlatého plechu členěných na obvodu na devatenáct úseků, dokázali naši brzy umírající analfabéti sjednotit sluneční a lunární kalendáře do pravidelných devatenáctiletých period. 

exkurs k mapě: Kraj dávných astronomů 

Media a někteří archeologové dávají neberský nález do souvislosti s mnohem starším objektem, se „sluneční pozorovatelnou“ v Gosecku u Merseburgu, 25 km od Nebry. Lokalita vykopávána od loňska a letos v srpnu (2004 a 2005) zpřístupněna je označována za „nejstarší observatoř Evropy“. Místo je obklopeno kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Příkop byl hluboký 15 a široký 3,5 metrů. 

Pohled ze středu objektu skrz brány v obou palisádách dával směr východu a západu slunce každého 21. prosince, v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. 

Údajně postaveno někdy kolem roku 4900 ranými zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlícími na území Maďarska, ČR až Branibor (srov. TÝDEN 32/03). Podobných „kalendářových staveb dosud nalezeno na stovky, ve střední Evropě na dvě stě, v Sasku-Anhaltu osmnáct, Goseck je snad nejstarší (s dolnobavorským Unterberg-Künzing řazen do kulturního okruhu lengyelského). 

Objekt o šesti tisících metrech čtverečních nepochybně také sloužil jako rituální pohřebiště (nalezeny lidské ostatky), místo pro soudy a trhy (?), útočiště. 

Osada zanikla náhle po dvou staletích. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge je zhruba stejně starý jako únětický nebeský disk z Nebry. 

Podle archeologa prof. Françoise Bertemese z University Halle-Wittenberg, sloužila sluneční observatoř za nejstarší centrum společenského a náboženského života, nejstarší „svaté“ místo střední Evropy. 

S ředitelem zemského musea v Halle Haraldem Mellerem označili objev observatoře za milník archeologických výzkumů: „Poprvé se můžeme podívat do duchovního a náboženského světa prvních zemědělců Evropy. Dosud jsme věděli pouze to, že žili v dlouhých domech.“ 

Na lokalitě se bude počas léta kopat až do roku 2007, pak je naplánována rekonstrukce objektu. V března 2009 Bertemes na základě objevu mínójské pečeti na ostrůvku Küçük Tavşan Adasi před Bodrumem (hellénský Halikarnássos) z doby kolem roku 1600 př. n. l. přišel s theorií, že disk z Nebry znázorňuje krétskou obchodní plachetnici. Nápad nezaujal, za to se uvažuje o tom, že únětičtí analfabéti přišli k neberskému disku zprostředkovaně přes obchodní cesty z Orientu přes Krétu, tedy přece jenom plachetnice, jižní Itálii nebo Jadran, a že jim vlastně ani nic neříkala, ale líbila se. 

Z nové observatoře se stalo esoterické putovní místo. 

(ve zkrácené podobě publikováno v časopisu Týden 39/03; později doplňováno) 

• 

Zakrvácená prapozorovatelna 

Po sedmi tisíci letech „změří“ na nejstarší sluneční observatoři Evropy v Německu znovu den zimního slunovratu.

Tajemná lokalita v Gosecku u Merseburgu ve spolkové zemi Sasko-Anhalt se vrací k životu. Po vykopávkách byla letos v srpnu zpřístupněna a 21. prosince prodělá novověkou resuscitací. Nejstarší známá observatoř Evropy z pozdněkamenné doby byla podle archeologů „sluneční pozorovatelnou“. 

Místo je obklopené kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Pohled ze středu objektu skrz brány v palisádách ukazoval směr východu a západu slunce v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. 

Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. Goseck podle prof. Françoise Bertemese z University z Halle-Wittenberg vybudovali někdy kolem roku 4900 př. n. l. raní zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlící na území od Maďarska, přes ČR po Branibory (srov. TÝDEN 32/03 a 39/05). 

Podobných „kalendářových“ staveb bylo dosud nalezeno na stovky, Goseck je snad nejstarší. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge, jehož nejmladší uživatelé byli o tři tisíce let mladší než zemědělci z Polabí. 

Osada neznámých Předindoevropanů zanikla náhle, zřejmě vyvrácena, po dvou staletích. V observatoři o ploše šesti tisíc m2 byly nalezeny mimo jiné hroby s lidskými ostatky a odborníci soudí, že na „hvězdárně“ byli lidé rituálně zabíjeni za zdar příští úrody. Místo zřejmě také sloužilo za útočiště a prostor pro konání soudů a snad i pratrhů. Stopy valů byly poprvé objeveny roku 1991 při leteckém snímkování terénu. 

Nález rovněž potvrzuje theorie, podle nichž má astronomie své kořeny v Evropě ještě před nástupem civilisací v Meziříčí a Ponilí. O první „astropozorovatelně“ Ameriky viz pod Peru. 

(ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden 51/05; později doplňováno) 

•

Máter deum, Magna Máter deum, Máter deum Magna Ideae, řec. Megalé tón theón Métér, tj. Velká Matka bohů, též Kybelé, Métér Kotyana, anatolská Kubaba§ 4000, 2000, 1815, 1502, 914, 498, 464, 592, 339, 294, 204, 191, 190, 166, 160, 145, 143, 111, 102, 100, 77, 58, 46, 43-, 182+, 186+, 190+, 218+, 232+, 249+, 268+, 364+       

Bohyně Kybelé, prastarý gynaikokratický kult nejznámější u Frygů. Uctívaný monolith (meteorit?), který nakonec putoval do Říma, byla forma starého palladia, srov. s arabskými baitýly, ve fryžské i předněvýchodní podobě mohlo být i dřevěné, vždy bez zřetelných anthropomorfních rysů (srov. pád Troie a např. pod Emesa); srov. u severních Germánů bohyni Nerthus, „Terra Máter“. Viz také pod Elah-gabal/Héliogabalos. 

Její kultovní místa byla Métróa (hiera), v Athénách Métróon viz s. v., tak se též jmenovala hudba na její počest, kultovní slavnosti métróia. 

S podobnými ríty se v Athénách, Korinthu a v Římě uchytila také thrácká bohyně Kottytó se svými vyznavači Bapty/Baptai, lat. Baptae, "Křtitelé". Palladion, lat. palladium, byl obraz Athény v Troji, v Římě umístěn ve Vestině chrámu (též lokalita v Athénách). Slovo je od Pallas (č. gen. Pallady, snad souvisí se slovesem palló, metat, třást). Athéniny sošky dávaly lokalitám víru v nedobytnost.

V Pessinúntu, hlavním středisku fryžského Kybelina kultu, byla uctívána též Agdistis (bisexuální), jmenovaná dílem vedle Kybely, dílem jako její přízvisko. Jiným Kybeliným přízviskem byla Dindyméné. 

Básník Catullus vylíčil běsné stavy mladého muže, který se v rituálním transu vykastruje (k tomu sloužila střepina z keramiky pocházející ze Samu) a sám si literát přeje, aby si ho Kybelé nikdy nevšimla a držela se se svým šílenství pryč od jeho domu. 

Vykastrovaný v kultu Syrské bohyně běžel s uříznutým kusem svého těla do města, kde ho hodil do nejbližšího domu při cestě. Jeho obyvatelé ho vybavili ženskými šaty a ozdobami a ženské vystupování mu zůstalo do konce života. Tím se stal novicem kultu/métragyrtés a pověřený žebrotou o příspěvky pro svou komunitu. 

O pohledu republikánských Římanů na praktiky autokastrací viz případ soudní z roku 77. O mesopotamských protějšcích srov. Ninchursag, Nintu, Ninlil, Bélet-ilí, srov. též pod Atargatis, Aštarta a Syriá theos/theá. 

Máter Mátúta, Mátúta Máter, ital. a řím. bohyně úsvitu a zrání plodin§ 509, 197

Máteres, "Matky", ión. Méteres, kult na Sicílii§ 213 

Máternus§ viz Cúriátius Máternus

Máternus, bandita§ 186+ 

Flávius Máternus Cynégius/Kynégios, praef. praet. Orientis§ 384+, 388+, cos. 388+ 

Mathura, řec. Methora, angl. Muttra, m. na Jamuně na sz. IND severně od Ágry, v záp. části dn. IND spolkového státu Uttarprad隧 600, 90, 55, 20+ 

Sídel. m. Šurasenů a Kušánů a jedno ze svatých míst hinduismu, rodiště Krišnovo, čín. Mo-tchou-luo.   

Matila, Matilla, anatolské m. nezn. polohy§ 1550 

Matí-ilu, aram. kníže Arpadu/Bít Agúsi, s. Attar-šumkího/šumqa§ 870, 805, 754, 742 

matkovrah, matkovražda, viz také příbuzní (viz Klerchos a Oxathrés z Hérákleje Pontské, z pozdější doby proslul jako strůjce matčiny smrti císař Neró, předtím údajně matčin milenec)§ 294, 289, 101-, 59+  

Mathós z Libye, vůdce vzbouřených kartháginských žoldnéřů§ 241, 239 - 237 

Matidia st., dc. Tráiánovy sestry Ulpie Márciány§ viz Salónia Matidia

Matidia ml., dc. Salónie Matidie§ viz Mindia Matidia

Matienové, neident. národ na jihu dř. Urartu§ 550 

P. Matienus, voj. tribun§ 205 

C. Matienus, duumvir pro správu flotily§ 181 

C. Mátius, přítel Božského Iúlia i Octáviána, autor nezachovaných kuchařek (pokud autorství nepřipadá jeho stejnojmennému synovi)§ 61, 50, 47, 46   

Cn. Mátius, autor mímiambů (identický s C. Mátiem?)§ 50 

Matiané (limné), Matianus (lacus)§ = Urmia 

Matka Lü, statkářka§ viz Lü

Matka Mátúta§ viz Máter Mátúta 

Mato Grosso, brazilský spolkový stát§ pravěk (2) 

matriarchát, protiklad k patriarchátu, kultovní dominance žen ve společnosti§ 4000, 683 (u Epizefýrských Lokrů ) a srov. pod patriarchát  

Matriás z Ostrovní federace/Nésiótés, proxenos v Ath.§ 287 

matrika, vedení matrik§ viz pod občanství

L. Matrius z Casína, duovir§ 40 

Mátrofanés ze Sard, s. Menekratův, Métrofanés, proxenos a theopropos v Delfách§ 213 

Mátrón z Pitany, parodoval Homéra§ 350 

Mátrona§ viz Marne 

Mátrónae, Mátrae, trojice germ. bohyní plodnosti, lat. jméno§ 166+ 

Mátróniánus, comes§ 382+ 

Matsja, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND§ 600 

Mattan, Matten, k. v Tyru a Sídónu§ viz Metenna 

Mattathiás, s. Ióannův, hebr. Mattatjáhú/Matitjáhú ben Jóchánán, z klanu Hašmonaim/Hasmónů, kněz a povstalec, o. Iúdy, Simóna, Iónathana, Iónatha a Eleazara§ 166

Mattathiás, s. Simónův, b. Iúdy a Ióanna Hyrkana§ 135

Mattathiás, Matthiás, žák Ježíšův, č. Matouš§ 80+, 165+ 

Mattanjá z Júdy§ = Sidqijáhú
Matten, Mattan§ = Metenna

Mattiakové, Mattiací, germ. nárůdek s hlavní osadou Mattiacum§ 47+, 69+ 

Mattiacum n. Aquae Mattiacae/Mattiacórum, dn. Wiesbaden v Hessensku§ 47+, 372+ 

mattiobarbulové, mattiobarbulí n. mártiobarbulí, speciálně vyzbrojené illyrské legie§ 285+ 

Mattium, hlavní osada Chattů, dn. nezn. polohy§ 15+

Mattiwaza§ viz Kurtiwaza 

L. Matuccius Fuscínus§ cos. suff. 159+ 

Ma-ťia-jao/Majiayao§ viz kultura 

Mátúta§ viz Máter Mátúta 

Mauakés ze Saků, k.§ 331

Maués, Mauakés ze Saků, k., čín. asi Mu-kua; podle některých numismatiků existovali dva vládci tohoto jména, druhý asi synem Artemidórovým§ 170, 95, 55 

Maurentius, velitel císařské osobní gardy§ 193+ 

Mauretánie, lat. Mauretánia i Mauritánia, řec. Maurúsiá, Mauretánci, lat. Maurí, řec. Maurúsioi, č. Maurové, lid berberský, země a její obyvatelstvo v dn. severním Maroku a severním Alžírsku; srov. odtud č. mouřenín = černoch§ 213, 206, 205, 148, 147, 108 - 104, 81, 80, 72, 64, 60, 56, 50, 47, 44, 41, 39, 33, 25-, 2+, 17+, 23+, 24+, 37+, 40 až 42+, 44+, 69+, 75+, 84+, 92+, 118+, 128+, 142+, 144+, 152+, 166+, 170+, 171+, 177+, 178+, 193+, 217+, 228+, 240+, 245+, 253+, 255+, 260+, 261+, 275+, 277+, 281+, 286+, 296+, 307+, 355+, 372 až 374+        

Římané poprvé v této zemi bojovali až za Claudia (41 - 54 n. l.), a to proti jistému Aidemónovi, propuštěnci krále Ptolemaia, mstiteli smrti svého pána, kterého zahubil Caligula; králové Maurů bývali uctíváni jako zbožtělí Bucurés, Bukurové (srov. pod Iuba). 

Římané kr. rozdělili na provincii M. Caesariénsis s hl. městem v Caesaréji (starší Iol, dn. Cherchell v DZ) a na západní M. Tingitána se sídlem v Tingis, dn. Tandža, v evrop. jazycích Tanger; druhým velkým m. byla Volúbilis u dn. Maknásu/Maknes (fr. Meknès) v MA, srov. s. v. Diocletiánus z Caesarské M. vyčlenil Mauretánii Sitifitis, srov. rok 42+. 

Vedle Lixu, viz s. v., v Tingitáně byla velkou osadou původně foinícká Sala, dn. Šálá, fr. Chellah, součást marocké métropole Rabatu, s velkým capitóliem, které dal vystavět rodák C. Hosidius Sevérus, armádní důstojník sloužící v Kappadokii a v Moesii a v Británii úřadoval jako prócúrátor Augustí nejpozději snad za Hadriána. 

Zřejmě nejvýše postaveným Maurem v císařském Římě, možná také snad černochem, byl šlechtic původem, senátor Lúsius Quiétus, velitel jízdy, který potlačil povstání Židů vypuknuvší za Tráiána roku 116 a měl velké úspěchy na Východě. Císař si ho oblíbil a udělal z něho správce Iúdy. Hadriánus v něm viděl soka a z rozhodnutí senátu ho dal roku 118 za údajnou účast na spiknutí popravit (srov. pod Iudaiá). 

M. Opellius Macrínus byl z Iol. Nebyl ani senátorem, rodem možná Maur či z jiného berberského kmene (?), jinak ryzí proletář, který udělal kariéru jako advokát a správce Sevérova majetku, príncipa pocházejícího z Lepty Magny. 

Maurícius, Mauríkios, východní císař Flávius Maurícius Tiberius§ 284+ 

Maurítius z Thysdru, decurió/radní§ 238+ 

Maurjové, Maurijové, Mauriya, indická panovnická dynastie ve státu Magadha§ 321, 303, 273, 260, 232, 206, 185, 180 

Maurus, voják Iúliánova mužstva, jehož náhrdelník posloužil př provolání augustem§ 360+ 

Maurúsiové§ viz Mauretánie 

mausóleion, maussólleion, lat. mausóléum, původně výstavná hrobka k. Kárů Mausóla§ 353 

Hellénský svět mausolea nestavěl. Héródeion byl opevněný palác židovského krále Héróda Velikého, viz tam, a také jeho hrob. Z římských je nejznámější mausoleum Augustovo, viz roky 28- a 218+, a císaře Hadriána, který papežové přebudovali v pevnost Castel Sant'Angelo, Andělský hrad, přibylo mausoleum Honóriovo, zemřel 423+; 49+, 118+, 134+ a 138+. 

V Emese/Homs stávalo mausoleum a nekropole dynastie Sampsigeramů, viz 78+. Posledním antickým mausoleem byla hrobka císaře Honória vedle původní basiliky sv. Petra. Zničeno bylo pro získání místa na stavbu renesančního chrámu sv. Petra ve Vatikánu rok 1519. 

Císař byl pohřben ve zlaté látce a z jeho šatu a dalších předmětů bylo přetavením získáno pro papežskou pokladnici 36 liber zlata. 

Vedle něho ležely ostatky jeho první manželky augusty Marie, dcery Stilichónovy, zřejmě též druhé manželky Thermantie, Theodosia, prvního syna augusty Gally Placidy, manželky Athaulfa Visigotského, asi také jejího druhého syna Valentiniána III. (otcem Cónstantius III.), samotné Placidy s Cónstantiem a císařů Libia Sevérus a Olybria. 

Největším mausoleem byl posmrtný palác čínského císaře Čchina, viz rok 221. Začal ho stavět jako třináctiletý roku 247, zemřel po 36 letech. 

V novověku se řada totalitních režimů uchýlila k nekrofilnímu zvěčnění těl svých vůdců. Chemicky udržovaná těla leží v monumentálních stavbách zvaných mausolea. Zatímco Atatürkovo mausoleum Anitkabir v Ankaře tělesné pozůstatky tureckého vůdce Kemala Paši nevystavuje, vůdce bolševické revoluce v Rusku Vladimír Iljič Lenin je nejznámějším z novodobě nabalsamovaných těl v mausoleích. 

Snad nejskvostnější mausoleum dali postavit vůdci Kuomintangu, čínských národovců, Ťiang ťie-š ́ovi (čes. obvykle Čankajšek) v Tchaj-peji na Tchaj-wanu (stavěno v letech 1975 - 1980). Mausoleum Maa, jeho vítězného protihráče, otevřelo v Pekingu roku 1977 a za třicet let ostatky šíleného komunistického diktátora shlédlo 158 milionů lidí. 

Roku 1975 otevřelo v Hanoji mausoleum vůdce vietnamských komunistů Ho Či Mina (✝︎1969). V Pchjongjangu leží v paláci Kumsusan těla vůdců Kim Ir-sena (✝︎1994) a jeho syna Kim Čong-ila (✝︎2011). Dimitrovovo mausoleum v Sofii zbořili sami komunisté, stejně jako se v Praze dostalo pohřbu komunistickému pučistovi Klementu Gottwaldovi. 

Dočasné mausoleum zřídila tělu svého zesnulého manžela Imelda Marcosová. Filipínský diktátor president Ferdinand Marcos byl vyhnán revolucí roku 1986 a zemřel v americkém exilu na Hawaii o tři roky později. Jeho tělo rodina udržovala v podchlazeném stavu v mrazáku a roku 1993 ho převezli na rodný sever Luzonu, do Ilocos. V rodinné hrobce držela manželka Imelda podchlazené do té doby, až parlament povolí Marcosův pohřeb se všemi státními poctami. To se nestalo a v listopadu 2016 rodina převezla vojenskou helikoptérou ostatky do Manily k soukromému pohřbu, nicméně s vojenskými poctami. 

Mausólos/Maussólos i Maussóllos z Kárie, s. Hekatomnóův, k. a satrapa, manž. a b. Artemísie§ 391, 378, 368, 367, 362, 361, 357, 355, 353, 344, 193  

Mavia, řec. Mauíá n. Maniá, arab. Mawija n. asi Ma'áwija, ka Sarakénů-Tanúchů, manž. al-Hawárího, m. Chasidaty§ 377+, 382+ 

Mávortius, praef. praet.§ 356+ 

Mawíja z Azdů, manž. 'Amr ibn 'Adího z Lachmů, m. Imrú'a al-Qajse§ 325+ 

Máxentius, celým jménem M. Aurélius Valerius Máxentius, s. Máximiána Herculia s Eutropií, b. Theodóry, manž. Valerie Máximilly, o. Valeria Rómula§ 285+, 293+, 305 až 307+, 309 až 312+, 315+  

Máxima Séquanórum, též Séquania, gallská provincie se střediskem ve Vesantiónu§ 90+, 384+ 

Máximiánopolis§ viz Antónínúpolis 

Máximiánus Herculius, celým jménem M. Aurélius Valerius Máx., legát, caesar a koaugust Diocletiánův§ 285+, 286+, 289+, 290+, 293+, 296+, 298+, 303+, 305 až 308+, 310+, 311+

Máximinova bota, caliga Máximiní, označení pro velké a hloupé lidi§ 235+ 

Máximinus vulgó Paris, herec ze Syrie§ 166+ 

Máximinus, příbuzný imp. Tacita, designovaný nástupce§ 276+ 

Máximinus, právník, praef. annónae, vicárius Romae, praef. praet., rodu karpského, o. Márcelliána§ 364+, 368+, 369+, 372+, 373+    

Máximinus Thráx, Máximinus I., prínceps§ viz C. Iúlius Vérus Máximinus

Máximinus Daia, Máximinus II., císař, celým jménem C. Galérius Valerius Máximinus§ 284+, 303+, 305+, 310 až 313+, 337+, 363+   

Máximos Agnoósios z Athén§ arch. 118+ 

Máximos z Efesu, okultista a novoplatónik, ž. Aidesiův, b. Klaudiánův a Nymfidiána§ 240+, 320+, 360+, 363+, 364+, 371+     

Máximos z Tyru, filosof§ 185+ 

Máximos, biskup v Alexandreji§ 264+ 

Máximus, propuštěnec, palácový činovník, vrah Domitiánův§ 96+ 

Máximus, Tráiánův legát, celé jméno neznáme§ 116+ 

Máximus, senátor, praef. Urbí§ 361+  

Máximus z Mauretánie, s. Iúliána Zegrenského§ 177+ 

Máximus, předpokládaný cos. ord., celé jméno neznáme§ 263+ 

Máximus, nezletilý rodný s. Maximina Daji s nezn. manželkou§ 305+, 313+ 

Máximus, dux/vojenský velitel v Thrákii§ 376+ 

Maxitové, berber. národ v sousedství kartháginských hranic§ 654

Maxyové, řec. Maxyĕs, lid libyjský/berberský, snad potomci Mašmašů, možná titíž co lat. Mazicés n. Urcilliání§ 1303 

Mayiladumparai, archeol. lokalita na severu Tamilnádu, okr. Krishnagiri§ 1800 

Mayové, Maya, č. též Majové, mesoamerický národ, šp.: el mundo Maya§ 3114, 1800, 1500, 500-, 292+ 

Jeho předklasické období trvalo od c. 2000/1500 do asi 250 n. l. (města zničena a opuštěna), klasická doba rozkvětu do cca. 900 n. l., poklasická 909 – 1520, konec 1697; jiná data viz rok 1800.

Národ s hieroglyfickým písmem, kalendářem převzatým od Olmeků a vyznávají krvavé kulty a sakrální kanibalismus přežil v počtu asi 7,5 milionu osob na území dnešních států Mexiko (asi dva miliony), Guatemala (3,5 milionů), Honduras, Salvador a Belize a od 1994 dokonce touží na území Mexika po vlastním státu (spolkový stát Chiapas, kde mimo jiné proslulé ruiny Palenque, „královského“ města z let 250 - 900). Nejstarší známé mayské datum je v přepočtu z roku 36 př. n. l. (viz více u roku 1800).

Nejstarší mayské písmo je známo z nástěnné malby v San Bartolo v komoře pyramidy s motivem mýthu o zrození světa (šířeji publikováno roku 2006) z předklasické doby mezi 300 - 200 př. n. l. Znaky jsou odlišné od klasického mayského písma a asi souvisejí se staršími zapoteckými n. olmeckými vzory. Nejstarší archeologickou lokalitou pokládanou za mayskou je Cuello v Belize. 

V poklasickém období se M. plavili po Antillách. Za jedny z nejbližších potomků M. lze pokládat Lakandony  na hranicích mezi mexickým Chiapasem a Guatemalou, kteří mimo jiné přečkali i násilnou christianisaci.

Mazabda (f.)§ viz Láodikeia na Moři

Mazaetulus, řec. Mazaitúlos z Numidie, poručník krále Lakumaza§ 205 

Mazaios z Persie§ 1. per. satrapa Kilikie a Syrie, 354; 2. satrapa Babylónie (aram. Mazdaj), 331, 328 

Mazaios z Efesu, propuštěnec (?) Augustův§ 4 

Mazaiové, lat. Mazaeí, pannonský n. delmatský kmen§ 120-, 7+  

Mazaka (pl.), Mazaky, hl. m. Kappadoků, od Ariarátha III. residenční m. králů, římská Kaisareia/Kaisariá pros tó Argaió, lat. Caesaréa, Kaisereia Kappadocká, dn. Kayseri v TR v kraji s homolovitými skalními útvary pod horou Argaios, Argaeus, dn. Erciyes Dağı (n. Hasan Dağı) o výšce 3916 m§ před 6000 (2), 1114, 163, 77, 47-, 17+, 72+, 100+, 259+, 275+, 301+, 360+, 365+, 372+, 377+        

Mazakés z Persie, poslední per. satrapa Egypta§ 335, 332, 330 

Mazamua§ viz Zamua 

Mazara, přístavní m. západně od Selinúntu původu foiníckého, dn. Mazara del Vallo§ 259 

Mazaros z Persie, per. satrapa v Lýdii§ 546, 545 

Mazaros z Makedonie, frúrarchos Sús§ 331

Mazdaj n. Misdeos§ viz Bazodéo

Mazénés, pers. hyparchos v Hormuzském zálivu§ 325 

Mazhidž, angl. Madhig, Mazhidžové, arab. kmenový svaz na sz. Arábie§ 325+ 

Mazikové, lat. Mazicés, lid berberský§ 1303 a viz Mašwaš, Mayové 

Mazippa, vůdce Maurů/Berberů§ 17+ 

Mázrá, biskup v Zabdikéně§ 123+ 

Mazuca, berberský velmož, b. Fírmův§ 374+ 

Maz'úr, Banú Maz'úr z Orrhoény, klan arab. nomádů Maz'úrovců; o. Abdú z Orrhoény§ 127, 94

Mazuwati§ viz Tíl Barsip