************************************************************

57.

Ol. 180, 4

255 SE

191 AE

Dioklés V.

a. u. c. 697

P. Cornelius Lentulus Spinther a Q. Caecilius Metellus Nepos

************************************************************

V Thrákii vydal konsulár L. Calpurnius Piso Caesoninus, Caesarův tchán a správce Makedonie, zajatého vládce Bessů Rabokenta, který byl ve válce s Římany od roku 61, za tři sta talentů králi Kotyovi V. (vládl do roku 45, srov. rok 80). Piso měl též vzít dvě stě talentů od občanů Apollónie za to, že se v Římě postará o likvidaci jejich dluhů.

Jak vyplývá z procesu s ním, viz rok následující, advokát započetl mezi jeho makedonské zločiny vraždu illyrského velmože Platora z Orestidy, kterého vylákal do Thessaloníky, dal zavřít a svým lékařem mu otevřít žíly; důvod neznáme. Stejně tak nevíme, proč válečně napadl Denthéléty/Denseléty, kteří drželi při Římanech i v dobách, kdy se celý region proti nim vzbouřil, viz rok 91. 

V říši Parthů byl král Arsakés XII. Fraátés III. (vládl od roku 70) zavražděn svými syny Mithridátem a Oródem; bližšího o události není nic známo. Nástupcem se stal jako starší Arsakés XIII. Mithridátés III. Dikaios Epifanés Filhellén (vládl v Parthii a v Íránu do roku 54), dosud údělný dynasta v Médii.

Proti němu se záhy postavil jeho mladší bratr Arsakés XIV. Oródés II. Ktistés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén (vládl až do roku 37). • Po vítězném Oródovi II. měli pak všichni následující parthští králové titul Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén.

Domácí válka mezi Parthy zatraktivnila jejich říši římským expansionistům (viz zde níže, rok 55 a Gabiniův návrh roku následujícího a roky další).

Alexandrijští měšťané vyslali do Říma misi, aby zabránili návratu vyhnaného neoblíbeného krále (srov. osud Seleukovců v Antiocheji v letech 65sq.). Tvořilo ji stovka lidí, kteří směřovali na Řím různými cestami, neboť si byli vědomi králova nesmírného vlivu a dlouhých prstů. Ptolemaios XII. Aulétés (srov. předešlý rok) dal členy poselstva korumpovat, některé povraždit najatými lidmi, popřípadě bývali obviněni u podplacených římských úředníků. 

Vůdce poselstva akadémik Dión/Dión Akadémaikos sice do Říma dorazil, žil v domě pompeiana L. Lucceia, historika spojenecké a občanské války (nedochováno), ale do senátu, který si setkání s ním výslovně přál, se nedostal, poněvadž byl na římské ulici za bílého dne zavražděn, viz k tomu 56.

Jeden z Pompeiových agentů P. Asicius byl sice obviněn, advokát Cicero, zjevně ve shodě s Pompeiem, Asicia obhájil (o novém procesu v této věci a s novým obviněným viz rok následující). ● Dión byl bratrem Topsia, známého tehdy alexandrijského zápasníka/palaistés. 

Krále nikdo nepotrestal, neboť byl nedotknutelný: žil ve venkovské ville/statku Cn. Pompeia Magna, viz předešlý rok, a ten mu také zajistil návrat na trůn, viz rok 55. Pompeius po své poražce u Farsálu bude prokázanou službu na útěku pokládat u Aulétových dětí za volnou vstupenku do Egypta. 

O pomoc králi byla tahanice. V prosinci na návrh konsula Lentula Spinthera nebo čerstvého tribuna lidu L. Caninia Galla (jednou jmenován jako Canidius) měl plout do Egypta Pompeius jen v doprovodu dvou liktorů a dynastické spory urovnat, což bylo všeobecně odmítnuto jako riskantní. Po vojenské akci však toužil Spinther osobně. 

Tuhle hru vyhrál: na podzim opustil Aulétés Řím, protože senát pověřil konsula P. Cornelia Lentula Spinthera jako designovaného správce provincie Kilikie, aby ho uvedl zpět na alexandrijský trůn. Začátkem následujícího roku se však záměr zvrtl, neboť do Iovovy sochy na Albanu udeřil blesk a na návrh Clodiova sympatisanta a tribuna lidu na rok 56 C. Porcia Catona byly konsultovány Sibylliny knihy. I tu se objevilo, že existovala její věštba, která hrozila Římu nezdarem, odmítne-li egyptskému králi (jakémukoli?) přátelství, ale zároveň pomůže-li mu (viz ale rok 55). 

Senát mu tedy pomoc odepřel, srov. rok 59. Aulétés se usadil v Efesu, kde do roku 55 sídlil v Artemísiu, a v Římě zůstal jeho vyslanec Ammónios. Otázku králova návratu do Alexandreie vyřešila konference triumvirů roku následujícího a následující intervence Gabiniova.

Za královy nepřítomnosti byl v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, definitivně dokončen Horův chrám, s jehož stavbou začal Ptolemaios III. Euergetés I. roku 237, viz tam a srov. rok 142.  

Cestou do své provincie se dal konsulár A. Gabinius uplatit (?) kappadockým králem Ariobarzánem II., aby ho zbavil jakýchsi nepřátel. Prý při tom byla zničena římská jízda, podrobnosti, důvody ani jméno nepřítele neznáme a ani není jasné, jakých vojáků k tomu Gabinius použil.

Co posléze vykonal Gabinius v Syrii, také nevíme, kromě toho, že se chystal vpadnout do Mesopotamie, k čemuž ho později ponoukali parthští běženci Mithridátés, jemuž se ve válce s bratrem nedařilo, s přítelem Orsamem (viz zde výše a dále roku 55), a že se dal zatáhnout do židovské dynastické politiky. 

V Iúdaji Alexandros II. (prohlásil se králem Židů roku 62, viz; syn krále Aristobúla II., žijícího v zajetí v Římě, viz roky 63 a 61) disponoval vojskem o deseti tisících pěších a 1500 jízdních vojácích. Začal dokonce obnovovat hradební zdi rozvalené za Pompeiova obléhání, ale to mu zatrhli Římané dislokovaní ve městě. Na to se rozhodl proti němu ze Syrie vytáhnout A. Gabinius a podpořit Ióanna Hyrkana II. 

Jeho straník Antipatros z Idúmaie stál také na římské straně a poskytl oddíly, jimž veleli Peitholáos a Malichos. Připojili se k římskému předvoji, jemuž velel M. Antonius, budoucí triumvir. S jádrem syrských legií dorazil Gabinius a kdesi před Jerúsalémem porazili Alexandra, který v bitvě ztratil šest tisíc mužů, z nichž polovina padla, ostatní byli zajati. 

Římané ho oblehli v pevnosti Alexandreion (srov. rok 29), když v bitvě před ní porazili Židy podruhé a velká část Alexandrovy armády se rozprchla. Gabinius zanechal část vojska, aby vedla obléhání, s další se vypravil po Iúdaji. Postaral se o revitalisaci zpustošených měst Skythopole, Samareie, Anthédonu, Apollónie, Iamneie, Rafie, Marisy, Adór, Gamal a Azótu; srov. o řadě z nich roku 63, poničena či vylidněna musela být v mezičase (?). 

Pak se s celou armádou vrátil před Alexandreion a tehdy se Alexandros II. vzdal a vydal též pevnosti Hyrkanii a Machirús. Na přímluvu své matky, která nebyla internována s manželem v Římě a jejíž jméno neznáme, nebyl popraven, zato na její doporučení dal Gabinius všechny tři pevnosti rozvalit, aby se nestaly náčiním nových bojů (srov. rok 55).

Jako symbol usmíření mezi Hasmóny se Alexandros oženil s Alexandrou, dcerou Ióanna Hyrkana II. Měli spolu syna Aristobúla (III.) Iónathana, pozdějšího velekněze, a dvě dcery, jednou byla Mariamné (I.), pozdější manželka Héróda Velkého. Druhá, jejíž jméno neznáme, se provdala za Héródova bratra Feróru. 

A. Gabinius při té příležitosti změnil uspořádání a omezil suverenitu židovského státu: Ióannés Hyrkanos II., o němž není při líčení Gabiniova tažení zmínky a ani nevíme, kde v té době žil, byl přiveden zpět do Jerúsaléma, zůstal již jen veleknězem a výkonná moc ethnarchova byla omezena radou „předních v národě“ (viz další reformu roku 55, pokud ji Gabinius neprovedl již nyní). Jak to fungovalo ve skutečnosti, nevíme, srov. rok 37. 

V Galliích porazil ve své třetí válce C. Iulius Caesar Belgy. Legie nechal provokativně přezimovat legiím v Gallii u Sequanů, zřejmě u jejich největšího sídla Vesontionu, viz rok předešlý, a na jaře postavil do pole dvě nové z Přední Gallie/G. Cisalpina: po odvodech konaných přes zimu v předalpské části Gallie legátem Q. Pediem disponoval nyní Caesar osmi legiemi. Sám k legiím dorazil v době, kdy se na polích ukázalo dost pastvy/cum primum pabuli copia esse inciperet. 

Přes zimu chodily zprávy od Labiena, který velel legiím zimujícím u Sequanů, že se Belgové paktují a že se chystají na Římany. Na římskou stranu a pod ochranu Říma se postavili z Belgů Remové, z nichž s Caesarem vyjednávali Iccius a Andecombogius/Andecumborius. Spojenci zůstali Haeduové vedení Dívikiákem Haedujským, který po dohodě s Caesarem hned vytáhl proti Bellovakům. 

Koalici Belgů vedl do války strach z toho, že germánskou okupaci právě nahradila římská. Nejsilnějšími z Belgů byli Bellovakové, kteří byli schopni postavit do pole až sto tisíc mužů, z nichž pro válku slíbili šedesát tisíc. Nerviové slíbili do války vypravit padesát tisíc bojovníků, stejně tak jako Suessionové.

Další desítky tisíců ozbrojenců slíbili přivést Ambianové (deset tisíc), Atrebatové (patnáct), Atuatukové (devatenáct), Morinové (dvacet pět), Menapiové (devět), Caletové (deset), Veliocassové (deset), Viromanduové (deset), to byli národové keltští, z Germánů Condrusové, Eburonové, Caerosové a Paemanové: ti dohromady asi čtyřicet tisíc.

Vůdcem belgické koalice byl král Suessionů Galba, pravděpodobně nástupce Dívikiáka/lat. Diviciaka, který platil mezi Belgy za nejmocnějšího a měl vliv i na Belgy britské; Galba poskytl pro válku padesát tisíc mužů sebraných z jeho dvanácti oppid. Belgové oblehli prořímské Remy vedených knížetem Icciem v Bibraktu, ale remského města, jemuž se dostalo rychlé Caesarovy pomoci, dobýt nedokázali. 

Brzy na to byli Keltové nad řekou Axonou nedaleko od města Římany pod Caesarem a legáty Q. Pediem, L. Aurunculeiem Cottou a T. Labienem poraženi a nejvíce jich bylo pobíjeno do noci na útěku; prý Římané přecházeli řeku a mokřiny po tělech mrtvých Keltů.

Legie pak táhly na území Suessionů a k jejich dobře opevněnému, ale chabě bráněnému městu Noviodunum, kde se ještě před obléháním raději Keltové vzdali a na přímluvu Remů byli ušetřeni. Král Galba předal Caesarovi jako záruku míru a poddanství své dva syny a vydal všechny zbraně z oppida.

Po nich se v hradišti Bratuspantium vzdali Bellovakové, které Římané ušetřili po přímluvě Dívikiáka Haedujského, bellovackého předtím spojence. Většina protiřímských vůdců prchla do Británie a pro jistotu si od Bellovaků Caesar vyžádal šest set rukojmí a veškerou výzbroj oppida. Bez boje se vzápětí vzdali Ambianové. Ostatní Belgové ve válce setrvávali a legie se vypravily proti Nerviům, s nimiž nyní sdíleli protiřímskou frontu Atrebatové, Viromanduové a Atuatukové. 

Vůdce Nerviů Boduognatus přepadl pochodující Římany kdesi na řece Sabis v lesnatém terénu a armádu o osmi legiích (Sedmou až Čtrnáctou) dostal do kritické situace, Keltové se zmocnili římského ležení, spojenecká treverská jízda prchla. Válečné štěstí se však vzápětí otočilo a Boguognatus přivedl národ do zhouby, neboť jeho muži byli z velké části Římany pobiti: ze šedesáti tisíc Nerviů schopných zbraně přežilo pět set, ze šestisetčlenné rady starších jen tři. Starci, ženy a děti, které ukryli před bojem Nerviové do lagun bažinatého kraje, se vzdali a Caesar jim ponechal svobodu i území, jehož nedotknutelnost ze strany sousedů garantoval. 

Atuatukové, potomci kdysi Kimbrů a Teutonů, byli teprve na cestě do války a když dorazila zpráva o bitvě na Sabě, vrátili se domů. Všechna svá sídla opustili a soustředili se na obranu jediného, jméno neznáme, kam soustředili své majetky. Nejprve se Caesarovi po krátkém obléhání vzdali za stejných podmínek, jaké dostali přeživší Nerviové.

Neodevzdali však všechny zbraně a v noci se pokusili o výpad z hradeb. Neuspěli, na čtyři tisíce Atuatuků padlo a druhého dne Římané oppidum ovládli. Po dobytí hradiště prodáno do otroctví 53 tisíc lidí, jak Caesarovi nahlásili kupci (což muselo přinést vojenské pokladně a Caesarovi hodně peněz, jako ostatně všechny Caesarovy gallské války, a hodně jich posílal do Říma, aby se i na dálku udržel ve hře v nejvyšší politice).

Caesarův legát P. Licinius Crassus, syn triumvirův, s jedinou legií pacifikoval některé Aremoriky při Oceánu, viz rok následující, mezi nimi v počtu Venety, Venelly, Osismy, Coriosolity, Essuvie, Aulerky a Redony. Od všech podrobených vzal rukojmí, než se svou legií (vii.) odešel do zimoviště v kraji Andů. 

Aby volně zprůchodnil cestu z Itálie přes Alpy k Rhodanu, vyslal Caesar legáta Ser. Sulpicia Galbu s jednou legií (xii.), aby podmanil Římu Nantuaty, Veragry a Seduny vybírající v kraji od obchodníků cla. Po několika potyčkách se horalé podali a Ser. Sulpicius umístil část legionářů k přezimování k Nantuatům, sám se zbytkem tábořil u Veragrů, v jejich sídelní osadě Octodurum. 

Brzy se to však Keltům rozleželo, pohrdli malým počtem Římanů a udeřili na tábor v síle třiceti tisíc mužů. Při zdařilém výpadu, k němuž radili bojovností vynikající centurio P. Sextius Baculus, hrdina z bitvy na Sabě, a tribun C. Volusenus, legionáři obléhatele rozprášili, deset tisíc jich zůstalo na bojišti, nicméně legát se rozhodl stáhnout do provincie, neboť tak jako tak měl zásobovací problémy: ves spálil a s celou legií, i s kohortami tábořícími u Nantuatů, odešel na území Allobrogů. Pacifikace alpských Keltů se tedy napoprvé nezdařila. 

● Ser. Sulpicius Galba, legát Pomptinův a nyní jeho nástupce Caesara, praetor roku 54, usiloval roku 50 neúspěšně o konsulát. Proti pompéjovcům se neprosadil a setrval na Caesarově straně. Když mu později Božský Iúlius ke konsulátu nepomohl, přidal se k caesarovrahům a roku 43 se dostal na proskripční seznamy triumvirů (lex Pedia); další jeho osud znám není, zřejmě byl dopaden a popraven.

Jeho syn C. Sulpicius Galba dosáhl rovněž praetury a sepisoval historie, vnuk Gaius byl cos. suff. roku 5- a jeho syn Servius Sulpicius Galba se stal v létě 68+ na několik měsíců principem-imperátorem.  

Legie přezimovaly na územích Carnutů, Andů/Andecavů, Turonů a zčásti i Aremoriků a Belgů. Na předáka Carnutů tehdy Caesar povznesl prořímského Tasgetia, zavražděného roku 54 nepřátelskou frakcí. Caesarovi se v Římě dostalo patnáctidenní děkovné slavnosti v čase, kdy on sám putoval do Illyrie, jejíž správa mu rovněž náležela, to "aby poznal tamní lid a kraje/quod eas quoque nationes et regiones cognoscere volebat"; k jeho činnosti tam viz rok následující. V jakém rozsahu Římané tehdy chápali pojem Illyrie a co z toho považovali za provincii takhle vysoko na Jadranu, nevíme.  

V Římě přišel již na Nový rok konsul P. Cornelius Lentulus s požadavkem povolat z exilu M. Tullia Cicerona. Návrh zablokovali tribuni lidu Sex. Atilius Serranus a Q. Numerius. 25. ledna znovu s návrhem přišel tribun lidu Q. Fabricius, ale na sympatisanty zaútočily Clodiovy bandy; podporovali je praetor Ap. Claudius Pulcher, Clodiův bratr, a konsul Q. Caecilius Metellus Nepos. Během útoků násilníků bylo několik lidí na foru zabito, někteří z tribunů lidu zraněni a Ciceronův Quintus bratr unikl v řeži smrti tím, že si lehl mezi mrtvé. 

Tribun lidu T. Annius Milo, representant aristokratických/patricijských konservativců, se chystal žalovat Clodia, ale z procedurálních důvodů se k tomu nedostal: jednak nebyli na tento rok zvoleni quaestoři, do jejichž kompetence patřilo sestavovat poroty, jednak konsul Q. Caecilius Metellus Nepos, ostře proticiceronovský, zakázal městskému praetorovi takový soud konat a sám žádné řešení nehledal.

Nato si s tichou podporou Pompeiovou opatřil Milo úderku ozbrojených gladiátorů a Řím se proměnil v bojiště. Ozbrojenci se obklopil též další z tribunů t. r. P. Sestius, rovněž prociceronovský. 

29. května, o hrách na počest Honoris/boha cti a Virtutis/bohyně mužské síly, jednal v jejich chrámu, který dal vybudovat C. Marius, viz rok 101, senát o Ciceronově návratu, nic však podle všeho nedekretoval. V listopadu eskalovaly pouliční násilnosti mezi ozbrojenými bandami démagógů populára P. Clodia Pulchra (velitelem jeho mužů byl Sex. Cloelius, písař/scriba) a jeho čerstvě vyrostlého prooptimátského protivníka T. Annia Milona. Guerrilla mezi milonovci a clodiovci, kteří požívali velkých sympatií římské ulice, trvala do 18. ledna roku 52, kdy byl Clodius v potyčce s milonovci na Appijské silnici u Bovill zabit (viz tam).

Clodius vybavil v průběhu roku svůj gang rovněž gladiátory, které mu poskytl jeho bratr App. Claudius Pulcher, praetor tohoto roku. To vylekalo též konsula Q. Caecilia Metella Nepota, dosud Clodiova příznivce, a přidal se na Pompeiovu stranu: senát tehdy dekretoval Ciceronův návrat. Když se advokát snažil zvrátit loňské rozhodnutí o vyvlastnění svého majetku, měl hned příležitost se Pompeiovi odvděčit. 

Projednat znovu možnost Ciceronova návratu se sešel senát v chrámu Iova Capitólského. Díky sílícímu vlivu tribunů P. Sestia a T. Annia Milona, stoupenců Pompeiových, hlasovaly 4. srpna centuriátní komitie pro návrat Ciceronův z exilu. Následujícího dne se exulant vylodil po přeplavbě z Dyrrhachia v Brundisiu. 4. září se Capenskou branou M. Tullius Cicero vrátil do Říma po šestnácti měsících v Makedonii za všeobecné pozornosti, prý mu cesta davem trvala celý den. Pompeius totiž opět změnil názor na Cicerona, viz rok předešlý, který se mu nyní hodil jako protiváha k moci Clodiově, proti němuž začal též podporovat Milona (v době advokátova návratu řídil v Capui zakládání nové kolonie, viz rok 59). 

Jemu především děkoval Cicero v řeči k senátu a v kratší k lidu 5. a 6. září/oratio, cum senatui/populo gratias egit (event. oratio post reditum in senatu): vypočetl otevřeně všechny své přátele a neopomněl všechny nepřátele. 

Žádal pak na senátorech restutuci svého římského majetku, domu, který stával do loňska na Palatinu vedle Catulova portiku (z kimberské kořisti postavil Q. Lutatius Catulus, cos. 102, viz rok 101) a na místech domu grakchovce M. Fulvia Flakka, cos. 125 (viz 125sqq.; po něm neúspěšný reformátor Livius Drusus, po Ciceronovi místo obýval mimo jiné Sisenna Statilius Taurus, cos. 16+, srov. rok 16-).

P. Clodius dal místo srovnat se zemí, vybavení domu si rozebrali lonští konsulové, a na části pozemku postavil chrám Libertatis/Svobody se sochou u náhrobku jakési významné hetairy/lat. meretrix z boiótské Tánagry, jméno neznáme, kterou z Hellady přivedl Clodiův bratr Ap. Claudius Pulcher. Senát souhlasil s obnovením Ciceronova domu na státní náklady, ale pouze se souhlasem sboru pontifiků, neboť šlo o posvátný pozemek. 30. září pronesl Cicero úspěšnou řeč k pontifikům/de domo sua ad pontifices. 

Senát pak dal zelenou obnově, ale Clodius se nevzdal. Ucházel se o aedilitu a jeho lidé napadali dělníky pracující na obnově staveb, kradli materiál, zakládali ohně. O ochranu před útočníky poslal v listopadu své muže Milo a stavba mohla pokračovat.

Následujícího roku 56, to už byl kurulským aedilem, využil znepokojujících zlých znamení z římského okolí registrovaných haruspiky, též násilností mezi egyptskými vyslanci, aby obvinil Cicerona z bezbožnosti, že to jsou projevy nespokojených bohů, když advokát znesvětil jejich půdu obnovou svého domu. Začátkem léta 56 mu Cicero odpověděl v senátu řečí známou jako de haruspicum responso n. responsis/"o dobrozdání n. dobrozdáních věštců". 

Přesvědčil i konservativní část senátorů, že záležitosti bohů a lidí až tolik nesouvisejí: "Prosby jsou snadno přístupné u těch, kteří nám sami od sebe ukazují cestu spásy; naše hádky a neshody mezi sebou musíme (však) srovnat si sami/sed facilés sunt precés apud eós, quí ultró nóbís viam salútis ostendunt; nostrae nóbís sunt inter nós írae discordiaeque plácandae."  

Cicero měl po návratu do Říma přímluvu též v lidech Crassových i Caesarových a do vysoké politiky se nemíchal; advokacii, obranu svých politických přátel a srovnání účtů se svými nepřáteli však nezanedbával. Do roku 52 se hodně věnoval literární činnosti. Zůstával ideologickou oporou optimátských kruhů (srov. lat. optumus/optimus a řec. aristos).

Ve Městě tehdy vypukl hlad nebo spíše zavládl nedostatek státem dotovaného obilí a dav hrozil vraždami senátorů a vypálením kurie a chrámů. Praetor L. Caecilius Rufus pocítil vztek chudiny osobně, když se do něho pustil dav v divadle za červencových Apollinských her. Byl rád, že utekl a dav pak oblehl jeho dům; událost jinak ojedinělá, ale jak to s ním dopadlo, nevíme. Další nepokoje, které podněcoval Clodius, vypukly po Ciceronově návratu 7. září a dav šel z divadla hlučet před sněmovnu. 

Cicero umluvil senát, aby znovu pověřili Pompeia mimořádnými pravomocemi: Cn. Pompeius Magnus získal proti Clodiově úsilí a výhružnému shromažďování lidu na Capitoliu 8. září od senátu na pětiletí dohled na zásobování Říma potravinami z celého římského světa, curator annonae. Zákon definovali oba konsulové, splnili též požadavek Pompeiův, aby dostal k ruce patnáct legátů (jako prvního jmenoval Cicerona), prošel též návrh tribuna lidu C. Messia, aby Pompeiovi byly svěřeny též státní finance, flotila a vojáci a aby jeho slovo mělo v provinciích váhy větší než správců.

Pompeius se bezprostředně plavil, ačkoli bylo mimo sezonu, na Sicílii, Sardínii a do Afriky, kde správcoval Q. Valerius Orca, a osobně řídil nákup obilí. Před jedním z vyplutí hrozila bouře a kapitánovi se na moře nechtělo. Pompeius prý prohlásil: "Plout je nutné, žít ne/plein ananké, dzén úk ananké!" Své poslání ukončil roku následujícího. 

Kromě toho se věnoval své manželce Iulii více než politice, a stavbě divadla, které otevřelo roku 55, viz tam; Clodiovým bandám se ovšem postavit neopovážil, ačkoli po prohře o kontrolu nad zásobováním lidu jeho vliv upadal. Volným spojencem se nyní stal Crassovým, muže sice v té době nejbohatšího nad Tiberem, ale jinak vedoucího život spíše skromný a bez skandálů. 

Za úspěchy v Galliích mezi Oceánem a Rýnem odhlasoval pak senát Caesarovi, opět na Ciceronův návrh, neobvykle dlouhé, patnáctidenní, díkůvzdání bohům (srov. s rokem 55): Cicero se tak během několika dnů stačil odvděčit Pompeiovi i Caesarovi za jejich zásluhy o svůj návrat z exilu.

Kuriosním příkladem aristokratické nenasytnosti byla akce konsula P. Cornelia Lentula Spinthera. Chtěl svého stejnojmenného syna dostat mezi augury, ačkoli zákon zakazoval, aby ve sboru fungovali ve stejný okamžik dva příslušníci stejného rodu/klanu. Členem náboženského kollegia již byl Sullův syn Faustus Cornelius Sulla. Konsul tedy synovi nařídil, aby přešel do klanu Manliů Torquatů. O osudu obou Spintherů viz rok 51, srov. též v indexu s. v. sedm divů, no. 6 (sed 2).

Přízvisko Spinther dostal podle podoby s hercem toho jména. Jeho kolega Metellus Nepos byl podoben herci Pamphilovi/Pamfilos, jako Spinther umělci prý druhořadých rolí, a Římané jejich společná vystoupení přirovnávali k divadelnímu podiu. Lentulus Spinther pořádal na Capitoliu výstavky ze svého majetku, například soch a velkých onyxových džbánů na víno (zda-li to byly akce prodejní, s placeným vstupným, nevíme).    

V Indii o éře Saků/Šaků začínající t. r. viz rok 55.   

V Koreji vzniklo dohodou šesti činhanských dynastů z roku 69 na jihovýchodě poloostrova království Silla/Sil-la jako další z nástupních států, na něž se rozpadla mýthická říše království Čoson či Ko-Čoson, tj. Staré Čoson, údajně založené 3. října roku 2333 (srov. rok 105). Tato část poloostrova byla jako poslední zasažena čínskými kulturními vlivy, konfuciánstvím i buddhismem.

Království Silla existovalo do roku 668, resp. 935 našeho letopočtu, kdy pohlcením Pekče a Kogurja vznikl ze Silly jeden stát na poloostrově, Korea/Čoson. Sídelním městem Silly byl Kumsong, dnešní Kjongdžu. 

Prvním vládcem království byl velmoži, viz rok 196, vybrán třináctiletý Pak Hjokkose Kosogan (angl.: Bak Hyeokgeose Geoseogan; 57 př. n. l. do 4 n. l., to mu bylo 73, srov. rok 200+), předek klanu Paků (angl. Park). Následoval Namhe Čcha-čchaung (ang. Namhae Ch’ach’aung, 4 n. l. - 24). Pak vybudoval v sídelním městě královský palác, roku 28 čelil čínskému vpádu z Le-langu. Jeho ministrem byl Hogong pocházející z Wa, tedy Japonec, zdatný diplomat. 

Silla sice byla prvním novým státem v Koreji obsazené na severu Číňany, zásluhu na vyhnání Číňanů však má hlavně stát Kogurjo (srov. rok 37), který Číňany vypudil roku 313 našeho letopočtu. Silla to dokázala až roku 676 našeho letopočtu, kdy byli Číňané definitivně vyhnáni z celého poloostrova.

Za starší nástupnický stát Čosonu se pokládalo království Pujo, kor. Buyeo, které od poloviny 3. století existovalo v severním Mandžusku. Jeho prvním známým králem byl He Mosu/Haemosu, jehož vláda skončila roku 195 s nástupem Wimanovým. Pujo v různých formách existovalo na dálněvýchodní mapě do roku 494 n. l., kdy bylo pohlceno Kogurjem. 

Po zániku Čosonu roku 105 krátce existovalo království Puk Pujo/Bukbuyeo, "Severní Pujo" (do c. 58) se dvěma panovníky, a "Východní", Tong Pujo/Dongbuyeo (c. 86 - 22+) se třemi králi; všechny státy ležely na severu dn. Koreje, resp. v Mandžusku.