***********************************************************
17. n. l. 
Ol. 199, 1
Aischinés z Mílétu
328 SE
264 AE
neznámý
a. u. c. 770
L. Pomponius Flaccus a C. Caelius Rufus
coss. suff. C. Vibius Marsus a L. Voluseius Proculus

***********************************************************

Na olympských hrách obnoveny závody čtyřspřeží, tethrippon, a vyhrál je Germanicus Caesar; nikoli osobně, ale jeho koně řídil vozataj, jehož jméno neznáme. O úspěchu jeho adoptivního otce na Ol. 194 viz rok 6-.

V Římě triumfoval 26. května Germanicus nad stále nepokořenými Cherusky, Chatty, Angrivariy a dalšími germánskými národy na západ od Labe, viz roky 9+ a 15 až 16+. V průvodu byli jako zajatci vedeni Segestova dcera a Arminiova manželka Thusnelda (c. 27) s dvouletým synem Thumelikem, viz rok 15+.

13. srpna Tiberius znovu zasvětil chrám Cerery a Flory v Cirku maximu, viz o požáru roku 31-, 18. října zasvěcen restaurovaný chrám Ianův u Marcellova divadla. 

• Tiberius odmítl senátorský návrh, srov. roku 14, aby jeho rodný listopad nesl nadále principovo jméno: "Co budete dělat, až bude Caesarů třináct?"

Tiberius pravděpodobně ještě před Germanikovým příjezdem do Říma jmenoval na místo Q. Caecilia Metella Cretika Silana (v úřadu od roku 13 a viz předešlý rok) legátem Syrie Cn. Calpurnia Pisona, svého konsulského kolegu z roku 7-. Germanika vzápětí poslal s imperiem maius, vrchním velením nad vším, co bylo na východ od Jadranu, aby uklidnil poměry v několika zemích. Creticus Silanus už předtím zasnoubil svou dceru s Neronem Iuliem Caesarem Germanikem (11), nejstarším synem Germanikovým, dohnaného k sebevraždě roku 30. 

Svéhlavý Cn. Piso pohrdal Tiberiem a jeho rodinou jako mnohem nižšího původu a stál nad spory u dvora mezi straníky Drusa, Tiberiova vlastního syna, a adoptovaného Germanika. Nafrněná Pisonova manželka Munatia Plancina byla navíc velmi bohatá dáma a též vznešeného rodu, přítelkyně Liviina. 

Oba se neradi podřizovali autoritám a ani nemuseli dostávat od principa a jeho matky přímé pokyny, jak se chovat ke Germanikovi s Agrippinou, která počtem dětí a pověstí vynikala nad Livii: cesta obou párů stejným směrem zaručovala dopředu konflikt.

Germanicus opustil s opět těhotnou Agrippinou, některými ze svých dětí a doprovodem Řím pravděpodobně na podzim a do konce roku pobýval v Dalmatii návštěvou u svého nevlastního bratra Drusa, viz zde níže a rok následující. 

Kappadokie s Kommágénou se t. r. po smrti svých králů staly provinciemi pod císařskou správou. S kappadockým králem Archeláem II. s přízviskem Filopatris/"Vlastenec" a rodným jménem Sisinés měl Tiberius nevyřízené účty.

Archeláův stejnojmenný praděd byl Mithridátovým vojevůdcem, který přeběhl po porážkách od Sully k Římanům. Jeho děd se z Pompeiova přičinění stal veleknězem v theokratickém státečku Kománách a jako manžel Kleopatřiny starší sestry Bereníky byl také na několik měsíců roku 56 a 55 egyptským králem, přesněji řečeno dynastou v Alexandrii. 
    Jeho stejnojmenný syn převzal po otci kománské velekněžství, o které přišel rozhodnutím Božského Iulia roku 47 př. n. l. Jeho synem s Glafyrou, která byla roku 42 a 41 milenkou M. Antonia, než triumvir propadl ptolemaiovské Kleopatře, byl Sisinés, od roku 36 díky Antoniovi král Kappadoků (viz tam). 
    Když Tiberius v letech 6 př. n. l. až 2 n. l. (viz tam) pobýval ve svém podivném "dobrovolném" exilu na Rhodu, neprokázal mu Archeláos II. žádnou úctu náležející muži, který sice utekl z Říma před Augustem, ale stále stál vysoko v nástupnictví a byl po pět let do roku 1- nejvyšším úředníkem římského Východu. Již ve starém věku se spekulovalo, že Archeláos II. jednal spíše na popud Augustův, aby nejel na Rhodos, než aby riskoval z vlastní iniciativy. 

    Hned po Augustově smrti se Tiberius revanšoval. Roku 14+, v padesátém roce Archeláovy vlády nad Kappadoky, vylákal Tiberius krále dopisem signovaným Livií do Říma s příslibem srovnání starých sporů, když nového principa odprosí. Tiberius ho však přijal chladně a v senátu ho obvinili ze zavádění jakýchsi nezákonných pořádků, za což králi hrozila smrt. 

Archeláos, nebyl jako cizinec mezi Kappadoky oblíben, rozumí se, že jejich klanovými předáky, o nichž nevíme v podstatě vůbec nic nejen zde, ale v celých perských a hellénistických dějinách. Neustále byl jimi z různých příčin u římských protektorů obviňován, sám byl těžce nemocen dnou, nebyl schopen samostatného pohybu a budil zdání demence. Už Augustus mu poslal pro dohled nad správou jeho majetku své úředníky. 
    Když slabého muže senátoři spatřili, Tiberius s návrhem neuspěl. Byl však po tři roky držen v Římě, až tam roku 17 zemřel. Tak se stala Kappadokie římskou provincií a Tiberius snížil Římanům jednoprocentní daň, centesima, z prodejů, z níž byl financován armádní rozpočet, na půlprocentní, ducentesima rerum venalium, viz rok 15. Královskou metropoli Mazaku/Mazaky přejmenoval na Kaisareiu/Caesareu, Sebasté, dn. Kayseri ve středním TR.

S nezávislou Kappadokií zaniklo i království Kommágéné, kde znenadání zemřel syn Mithridáta III. Epifana s médskou princeznou Iotapou, dcerou Artavasda I., Antiochos III. Epifanés (vládl od roku 12-). Jeho děti Antiochos IV. a Iotapé ještě nedospěly a regenti se hádali o to, zda ukončit monarchii a požádat Romu o vládu, nebo zda uchovat monarchistickou samostatnost. Tiberiovo rozhodnutí bylo prosté: Kommágéné se jako součást provincie Syria stala římským územím. 

Roku 38 vrátí Gaius Iulius Caesar vulgo Caligula královládu sourozeneckému manželskému páru Antiocha IV. Epifana s Iotapou, viz. Třebaže rod kommágénských dynastů přišel o vládu, měl velmi dlouhé trvání, viz v seznamech dynastů. Ještě roku 431 n. l. byl konsulem jistý Antiochus, snad z kommágénského rodu, ale to již jako křesťan.

Téhož roku zemřel též král části Kiliků Tarkondimotos III. Filopatór vládnoucí v Kastabalech v Rovinaté Kilikii (dnes u Ceyhanu) od roku 30, popř. 20-; o jeho rodu viz roky 64, 41, 31 a 30 př. n. l. Je možné, viz rok 30, že Tarkondimotos III. ani neexistoval a že jde o Tarkondimota II. Filopatora, viz rok 30. Tiberius zemičku proměnil též v provincii a pravděpodobně rovněž připojenou pod správu syrského legáta. Královládu tu obnovil Claudius roku 42, když zemi věnoval dynastovi Polemónovi II. Pontskému.

Germanika na Východ doprovázel P. Vitellius, Augustův finanční úředník/procurator, který po Germanikově smrti vystupoval v procesu s Cn. Calpurniem Pisonem jako žalobce. Patřil později k seianovcům a po jeho pádu roku 31 si otevřel žíly; nechal se však umluvit a ošetřit, aby brzy na to zemřel na jakousi chorobu.

Jeho mladší bratr L. Vitellius měl s manželkou Sextilií syny Aula, budoucího císaře, a Lucia. Sextilia obdržela roku 69 od svého syna titul Augusta a zemřela krátce před smrtí obou svých dětí, a to buď otrávena svým císařským synem, nebo sama požádal o jed odporem k životnímu a vladařskému synovu stylu.

A. Vitellius patřil na Capri do rozpustilého Tiberiova teamu a tušilo se, že z toho vztahu profitoval otec L. Vitellius. Tiberius na otce Vitellia hodně dal a roku 34 zastával L. Vitellius svůj první řádný konsulát. Viz dále rok 35 a o rodině Vitelliů viz v indexu s. v. 

Svého jediného syna Drusa Iulia Caesara poslal vládce do Illyrika jako správce, aby navykl životu vojenskému a zároveň aby byl blízko k dění v Germánii, viz dále rok 19 a 21. Do Říma totiž dorazila žádost Suébů o pomoc proti Arminiovým Cheruskům, kteří se pustili do války s Marobuduuem a jeho říší, srov. rok 6+. Z ní se suébští Semnonové a Langobardi přidali k Cheruskům, ale po Marobuduově boku nyní bojoval i Inguiomerus, Arminiův strýc, který už měl mladšího šéfa plné zuby.

Kdesi v Germánii vybojovaly obě strany velkou nerozhodnou bitvu, v níž však Marobuduus před rozhodnutím druhé dne vyklidil pole. Odtáhl na své území a odtud požádal o pomoc. Tiberius, který byl už roku 6+ rozhodnut, že potáhne do prostor dnešních Čech, ale pomoc odmítl poslat, neboť Marobuduus zůstával za války Římanů s Arminiem neutrální. Drusus však měl zafungovat jako "zprostředkovatel" míru. Viz dále rok 18.

V Thrákii eskalovala rivalita mezi dynasty Kotyem VIII. a jeho strýcem Rhéskúporidem III., mezi nimiž roku 12+ Augustus potvrdil rozdělení země. Rhéskúporis/Rhaskúporis se však cítil poškozen, neboť jeho část nebyla právě nejúrodnější a většina hellénských měst ležela na území synovce vládnoucího Odrysům a Astům. 

Po Augustově smrti sjednal s bandity, aby Kotyovo království napadali a vylupovali, až se situace vyostřila ve válku. Tiberius napsal oběma dynastům, aby rozpustili oddíly a aby se dohodli. 

To se stalo a Rhéskúporis pozval Kotya, který byl mimo jiné archontem v Athénách a zdobil chrámy v Helladě, na hostinu stvrzující uzavření míru. Zajal ho a do Říma napsal, že mu mladý Kotys strojil úklady a že ho pouze předešel. Stal se jediným vládcem Thráků a pod záminkou války s Bastarny a Skythy zbrojil dál. Kotyova manželka Antónia Tryfaina, dcera Polemóna I. Pontského s Pýthodóridou Trallskou, prchla s dětmi do Kýziku. Viz dále rok následující.

Snad do této doby patří nájezdy Getů. Vyloupili Aigissos, který osvobodil jistý Vitellius (asi výše uvedený P. Vitellius), který připlul se svým oddílem po Istru. Nedaleké město Troesmis osvobodil L. Pomponius Flaccus, viz rok následující, a předal ho králi Rhéskúporidovi.   

Zemětřesení v provincii Asia zničilo Sardy, Magnésii pod Sipylem, Témnos, též lýdskou Apollónidu Hyrkánii Makedónidu/dn. u Mecidiye, celkem tucet měst. Do té doby to bylo nejsilnější, které římskou říši postihlo. Tiberius městům odpustil placení daní na pět let a na obnovu uvolnil deset milionů HS. Kibyra/Velká Kibyra, "hé megalé", na severu Lykie už obnovena nebyla. Filadelfští nazývali své město po obnově Neokaisareia. Z fragmenu nápisu z doby kolem roku 300+ lze usuzovat, že též Apollónis pozměnila z vděku jméno: [Maked]onón Kaisareón A[pollóni]|[deón] hé búlé kai ho démos [...]. 

V Numidii povstal gaitulský Berber z kmenového svazu Musulamiů Tacfarinas/Takfarinas, berb. Tikfarin, srov. roky 3+ až 6+ a 45+. Nelze zjistit, co vojáka sloužícího v římské armádě, k válce vedlo, ale banditismus asi byl silným motivem, spíše než ochrana kmenových n. klanových zájmů o pasteveckou půdu pro své příbuzné nomády. 

Soudívá se moderně, že revoltu vyprovokovala stavba silného armádního ležení v Ammaedaře/dn. Hajdra v TN při hranicích s DZ, od roku 75 Colonia Flavia Augusta Emerita Ammaedara, sídlo Třetí legie Augusty, a komunikací spojujících sever provincie s Capsou na jihu. 

Organisoval své oddíly po římském vzoru a stal se mezi Musulamii vůdcem, ačkoli pravděpodobně nepatřil k žádné urozené rodině. Připojil se k němu Mazippa, vůdce Maurů a loupili v rozsáhlém kraji dnešního východního Alžírska, jižního Tuniska a severozápadní Libye, kde ohrožovali i Cinithie. Proconsul Afriky od roku 15 M. Furius Camillus, cos. roku 8, měl k disposici pouze jednu legii s pomocnými jednotkami, ale vyrazil proti přesile do pole. Berbery v bitvě porazil a Tacfarinas prchl do pouště. Odboj kočovníků definitivně zlikvidován Římany až roku 24, viz tam a rok 20.

Po spasiteli Říma z keltských rukou M. Furiovi Camillovi, "druhému zakladateli Říma", viz roky 390 nn. a 364, se triumfátorských poct dostalo dalšímu a poslednímu z Furiů až roku 17 n. l. za vítězství nad Berbery. Synem tohoto M. Furia Camilla byl vedle stejnojmenného prvorozeného syna L. Arruntius Camillus Scribonianus, který se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz. Jeho sestrou byla Livia Medullina, s níž byl od roku 8+ zasnouben Claudius a která zemřela v den svatby krátce před sňatkem.

V Mauretánii doložena poslední mincovní ražba se jménem královny Kleopatry (IX.) Selény (II.), dcery Kleopatry VIII. s M. Antoniem. Datum je záhadné a soudívá se, že zemřela mnohem dříve, že nežila už v roce 2-, kdy se její manžel Iúbás II. oženil s Glafyrou Kappadockou, vdovou po Héródovu synovi Alexandrovi; viz roky 25 a 2-.

Historik T. Livius (narozen asi 59-) zřejmě t. r. zemřel ve svém rodném Pataviu/Padově. Z jeho rozsáhlých dějin Ab urbe condita o 142 knihách dovedených do roku 9 n. l. se zachovalo pouze 35.

V Tomidě na Pohostinném moři ve vyhnanství pravděpodobně zemřel básník P. Ovidius Naso (narozen 20. března 43 př. n. l. v Sulmonu, viz tam a rok 8+).

V Číně byla zavedena daň z otroků, srov. rok 9. Wang Mang dal stanovit horní, střední a dolní ceny na výkup přebytků, ale obchodníci a podnikatelé najatí císařskou správou vyprovokovávali vzpoury.

***********************************************************
18. n. l. 
Ol. 199,2

329 SE
265 AE
neznámý 
a. u. c. 771
Ti. Caesar Augustus III (do 31. ledna) a Germanicus Caesar II (do dubna?)
coss. suff. L. Seius Tubero (1. února - 31. července) a L. Livineius Regulus (1. května - 31. července); C. Rubellius Blandus (od 1. srpna) a M. Vipstanius Gallus (od 1. srpna)
***********************************************************

V Thrákii pokračoval spor mezi Rhéskúporidem III. a jeho synovcem Kotyem VIII. Tiberius nyní žádal Kotyovo vydání a trval na soudním prošetření jeho loňské internace. S dopisem poslal do Thrákie na neznámé místo vojáky legáta moesijské legie Latinia Pandusu; správcem provincie byl C. Poppaeus Sabinus, viz rok 12 a 15, přímořskou praefecturu s hellénskými městy ("Levý Pontos/en aristerá tú Pontú, laevus Pontus") spravoval Q. Iulius Vestalis z rodu keltských alpských Cottiů v čele armádního oddílu, později jistý Monianios. 

Rhéskúporis dal tedy vězněného synovce zavraždit a Římanům tvrdil, že si vzal život sám. V téže době zemřel přirozenou smrtí legát Pandusa a Rhéskúporis do Říma po poslech tvrdil, že byl proti němu zaujatý. Tiberius na jeho místo jmenoval konsulára L. Pomponia Flakka, králova starého známého.

Nový legát přemluvil Rhéskúporida III., aby vstoupil na římské území a eskortován jako na oko svobodný muž do Říma, kde byl senátem odsouzen do exilu v Alexandreji. Svědčila proti němu i Antónia Tryfaina, vdova po Kotyovi; viz o ní rok 35-. V Egyptě nebo cestou tam byl však roku 19 při pokusu o útěk zabit, nebo strážci zavražděn.

Na straně Rhéskúporida se spiknutí proti Kotyovi a války s ním podílel jistý Antistius Vetus, řec. Anthestios, významný makedonský občan a podle jména z významného římského rodu Antistiů. Na popud Tiberiův byl roku 21 exulován "na jakýsi ostrov bez spojení na Makedonii a Thrákii" a o jeho osudu nevíme dále nic. Viz dále o Thrácích rok 21.

Dědictví Kotya VIII. nastoupila jeho vdova se svým nezletilým synem Rhoimétalkem II. a správcem této části země jmenoval princeps propraetora Trebelliena Rufa (vzal si život roku 35, aby unikl odsouzení za údajnou urážku majestátu). Rhéskúporidova syna Rhoimétalka n. Rhómétalka III., který s otcovou politikou nesouhlasil, Tiberius ušetřil, aby vládl v otcově údělu. Roku 38 byl Caligulou uznán za krále celé Thrákie. Byl ženat s Pýthodóridou (II.), dcerou Kotya VIII. s Antónií Tryfainou a sestrou Rhoimétalka II. a roku 45 n. 46 byl při povstání zabit (nebo chotí zavražděn). Viz rok 38 a 46.

Nápisně známe činorodého stratéga Rhoimétalka II. Apollónia z Bizye a jeho manželku Leontu. Za dobro své, manželčino a společných dětí zasvětil za vlády Rhoimétalkovy v Anchialu oltář/bómos Apollónovi Karsénovi a jiný Démétře. Další oltář dedikoval Apollónovi Paktyjskému a Kitharistovi/Kitharoidos. Muž oddaný apollinskému kultu je znám ze čtyř nápisů, na nichž jsou jeho stratégovské pravomoci rozdílné: spravoval Anchialos, kraj kolem něho/tón peri Anchalú topón a Anchialos se Sellétikou a Rhysikou, dvěma dalšími stratégiemi.

Z Apollónie pochází stručná dedikace Diovi Stvořiteli, kterou učinil Ti. Klaudios Proklos, kněz Rhoimétalkova kultu/Rhoimétalkú hiereus.  

V Dalmatii budoval silnice legát pro praetore P. Cornelius Dolabella, Tiberiův guvernér v letech 14 až 20 (jeho nástupcem byl snad L. Volusius Saturninus). Kolekce čtyř nápisů, jeden z roku 18, moderně tabulae Dolabellae, hlásá dostavbu silnic ze Salón/colonia salonitana, na hranice provincie o 167 mílích vojáky Sedmé a Jedenácté legie. Zároveň byla vydlážděna silnice ze Salón do Andetria, kterou kdysi budoval Caesarův legát A. Gabinius. 

Germanicus Iulius Caesar na své cestě do Orientu, viz rok předcházející, v Níkopoli nastoupil konsulát s nevlastním otcem. Přes Athény, kde vystupoval spíše jako soukromník, a Euboiu dorazil na Lesbos, kde Agrippina porodila své poslední, deváté dítě, dceru Iulii Livillu (asi zavražděna žárlivou Messalinou roku 42). 

Rodina se pak plavila do Helléspontu, navštívila Býzantion, Ílion a Germanicus si dal věštit Apollónem v Kolofónu. Na Rhodu ho dohonil Cn. Piso, který dorazil do Antiocheje dříve a pokoušel se s Munatií Plancinou podrývat autoritu nadřízeného Germanika.

Germanicus putoval z Rhodu do Armenie, nejdůležitějšího cíle jeho mise na Východu, země mezi říšemi Římanů a Parthů. 

Roku 16 se armenská šlechta, pravděpodobně po výhrůžkách Artabána IV., zbavila Arsakovce Vonóna I., který prchl do Syrie. Za interregna si mezi vlivnými rody vydobyl sympatie Zénón, syn pontského krále Polemóna I. Na rozdíl od hellénisovaného Vonona/Onónés, jehož jeho "západní" způsoby stály trůn už u Parthů, viz rok 12, Zénón v zemi vyrůstal a přijal armenský životní styl. Co to znamenalo, není v pramenech specifikováno. Sám patřil do rodu Pýthodórova, anatolského Helléna: jeho matkou byla Polemónova manželka Pýthodóris Filométór, královna Pontu, vnučka triumvira M. Antonia). 

S vůlí většiny šlechty položil v armenské metropoli Artaxatách Germanicus Zénónovi na hlavu diadéma a korunoval ho tak za krále Artaxiu III. Vládl pak pod římským protektorátem do roku 34, kdy zemřel jako bezdětný.

V Kappadokii jmenoval Germanicus prvním legátem nové provincie, viz předešlý rok, Q. Verrania, prvním praetorem Kommagény Q. Servaea. Teprve na syrském území v Kyrrhu, od časů Pompeiových posádkovém městě Římanů a trvalém zimovišti Desáté legie, se setkal s Cn. Pisonem, který předtím ignoroval jeho příkaz přivést část syrských legií do Armenie. 

Piso v ležení provokoval odporem vůči vrchnímu veliteli Germanikovi. Na hostině, kterou dával král Nabatů Aretás IV., dostali od Araba Germanicus s Agrippinou po zlatém věnci, Piso s dalšími hodnostáři lehčí. Piso uraženě věnec odhodil s tím, že je na hostině syna římského principa a nikoli parthského krále a špačkoval též cosi o marnotratnosti/et multa in luxum addidit, čímž přivedl Germanika do trapné situace. Aretás zřejmě osobně velel oddílu, který poskytl pro armenské tažení. 

Vzápětí vyslanci parthského krále Artabána IV. Germanika požádali, aby pro snížení napětí na Eufrátu usadil běžence Vonóna I. někam mimo Syrii. Germanicus buď nechtěl válku, nebo ji nechtěl vést Tiberius, viz rok 16, a tak Parthovi vyhověl a prořímského exponenta poslal do internace v Pompéiúpoli (Pompéiopolis) v Kilikii, do starých Sol. Vonóna si v Antiochii oblíbila Munatia Plancina, neboť jí posílal dárky. O jeho osudu viz rok následující.

V Egyptě 23. července roku 18 n. l. objevil v pouštním kraji při egyptském Rudém moři naleziště porfyru jistý C. Cominus Leugas.  Římané pak otevřeli ve Východní poušti porfyrové lomy na Džebelu Dochán/Džabal ad-Duchán, Mons Porphyrites/Porfyrítés, padesát kilometrů do vnitrozemí od dnešního egyptského letoviska na Rudém moři Hurghada. Purpurová barva, odtud i název pro kámen, byla za císařství v užívání jen pro nejvyšší zákazníky říše až do začátku pátého století n. l. 

Asi padesát kilometrů jižně od Porfyrové hory leží Mons Claudianus, kde se lámal šedý diorit na sloupy náročných stavitelů, jimž mimo jiné imponovalo, že je právě z konce světa. Kámen odtud byl použit mimo jiné při stavbě římského Panthéa/Pantheia, Hadriánovy villy, římských veřejných lázní. V lomech nacházejících se v dodnes liduprázdné pustině pracovali především svobodní řemeslníci pod armádním dozorem a se zásobováním řízeným armádou.

Drusus Iulius Caesar, Tiberiův syn a od konce roku 17 správce Illyrika, do něhož počítána i Pannonie (Illyricum inferius, Delmatia Illyricum superius) spustil mezi Germány intriky, jimiž byl zbaven vlády markomanský král Maroboduus/Marbod, vládce říše spřízněných kmenových svazů, vedle Arminia nejmocnější z germánských vůdců a poslední z velkých nebezpečí pro římskou severní hranici. 

Markomanského velmože zlomila jeho politika isolationismu, neboť se v cherusko-římských válkách nepostavil na žádnou stranu, nepodpořil Arminia ani v okamžiku vítězství a stejně tak v pannonském povstání se v těžké hodině pro Římany nepostavil na stranu Pannonů. 

Před lety vyhnal Marobuduus ambiciosního proarminiovského šlechtice Katvaldu/Catualda, který uprchl na severovýchod k Lugiům-Vandalům obývajícím tehdy pozdější Slezsko a střední Polsko, popř. ještě dále ke Gotům (v pramenech v této době: Gotónům).

Roku 18 dal Katvalda, osobně snad gotónský šlechtic, dohromady armádu ochotných podílet se na plenění bohaté země a dobyl centrum markomanské říše neznámé polohy (pravděpodobně kdesi v Čechách, nebo kdesi v Rakousích na severním břehu Dunaje?), kde nalezl kořist starých suébských válek s Římany a též majetky usazených římských obchodníků.

Bývalý římský voják Marobuduus přešel s družinou Dunaj do Nórika a požádal Tiberia o asyl. Autor Velleius Paterculus, který krále pravděpodobně znal osobně, o něm uvedl, že byl "rodu vznešeného, statný, zmužilý, barbar spíše národním původem než myslí/Marobuduus genere nóbilis, corpore praevalens, animá feróx, nátióne magis quam ratióne barbarus". 

Aby zvýraznil svou vlastní velikost, vylíčil princeps v senátu Germána jako jednoho z největších nepřátel římských dějin; koneckonců teprve teď byl král pokořen, když roku 6+ unikl velkému Tiberiovu tažení, které zrušila pannonská vzpoura. Marobuduus byl internován v Ravenně, kde isolován zemřel roku 36 n. 37. Je nejstarším z obyvatel pozdějších Čech, jemuž se v novověku dostalo pamětní desky ve Walhalle, viz dále k tomu v indexu, s. v.

Marobuduova družina se zčásti pravděpodobně směla usadit na římské straně Dunaje, lze se domnívat, že severně od Neusiedler See/Fertü-tó, č. Neziderského jezera na rakousko-maďarském pomezí, tedy v západní Pannonii, v sousedství keltských Nóriků, Boiů a illyrských Pannonů, srov. zde níže. Další zmínku o Markomannech viz roky 69 a 86.

Zřejmě ještě téhož roku byl Katvalda poražen Hermundury žijícími rovněž v Poohří. Jejich kníže Vibilius byl však už následujícího roku z Markomanie nebo jen Boiohaima či jeho části vyhnán Quádem Vanniem, který pod svou moc spojil do roku 50 vládu nad svým národem s Markomany a pravděpodobně i bývalé Marobuduovy spojence. Drusus nového krále uznal a potvrdil. Roku 50 se Vibilius bude podílet na vyhnání prořímského Vannia. 

Regnum vannianum bylo vedle Marobuduovy říše prvním společným státním útvarem na území pozdějšího Československa (1918 - 1992), Marobuduovo království první nadkmenovým/nadnárodním germánských státem a Vanniovo prvním státním útvarem na soudobém Slovensku (později 1939 - 1945 a od 1993).

Katvalda prchl rovněž k Římanům za Dunaj a jeho doživotní adresou se stalo Forum Iulii, dn. Fréjus v Narbonnské Gallii. Jeho a asi část Marobuduovy družiny byla usazena mezi řekami Marus a Cusus, tedy mezi Moravou a snad Hronem, lat. tradičněji Granua, nebo Váhem, lat. Vagus, popř. sedmihradskou řekou Körös/Criș. Senátní šovinistický historik Tacitus dodává, že "jim byl dán za krále Vannius z quádského národa", srov. s rokem 50+.

Senát poctil oba principovy syny, Drusa za Germánii a Germanika za zvládnutí armenské krise, ovacemi. 

V Číně se vesničtí povstalci v provincii Šan-tung říkající si Čchin-mej, Rudá obočí (pinyin: Chinmei), neboť si pro odlišení od armádních vojáků hennou malovali obočí a čela, pod kolektivním velením, v němž zprvu vynikal Fan Čchung/Fan Chong, stali osudovou ranou pro císaře Wanga Manga, viz dále rok 22. Povstání spuštěné záplavami a hladomory po dvou změnách řečiště Chuang-che a hladem trvalo do roku 27 n. l. 

Válka se rozjela roku 17, kdy se státní moci vzepřela statkářka řečená Matka Lü. Rozprodala majetek, aby měla na pomstu nespravedlivě popraveného syna, který sloužil v provinčním aparátu. Postavila se do čela venkovského davu, úředníka, jehož ze smrti svého syna vinila, sťala a hlavu obětovala na synově hrobě. Brzy zemřela a její povstání se stalo základem hnutí Rudých obočí.