Ašaréd z Kazallu, ensi§ 2316 

Ašaréd-apal-Ekur, k. v Aššuru§ 1077 

Ašati, Ašajt, manž. Mentuhotepa II.§ 2061 

Ašdod§ viz Azótos

Ašdub, Ašdubba, m. u Larsy§ 1823 

Ašdúni-jarim z Kiše, amor. dyn.§ 1895 

Ášér, jeden z kmenů Israéle, řec. Asér§ 1108 

Ašera, manž. Jahweho§ 728 a viz tam

Ašguzái, ass.§ viz Skythové

Ašchadar§ viz Axidárés 

Ašchena z Alánie, dc. k. Aškatara/Ašchadara, manž. Tíridáta III. Armenského, m. Chosroa III. Kotaka§ 330+ 

Aškatar/Ašchadar, k. Alánů, o. Ašcheny, manž. Tíridáta III. Armenského§ 330+ 

Aškenázim, hebr.§ viz Skythové

Aškur, Ašpap, Ašpa, nezn. churrit. kult§ viz v theoforním jménu Mut-Aškur 

Aškur-Addu z Karány, amor. dyn.§ 1779 

Aši’abatu/Aši´ábatu, n. Aši´ábaširi (-piri??), manž. Gotarza I.§ 91

Ašina ze Sús, Atrina, k. Elamu (?)§ 522

Ašmi-Šarruma z Chattuše, s. Arnuwandy I.§ 1460 

Ašmu-nikkal z Chattuše, dc. Tutchaliji II., manž. Arnuwandy I.§ 1460, 1440 

Ašnakkum, m. v Pochábúří, asi dn. Tell Šághar Bázár, Šághir Bázár§ 1830 

Ašnunnak§ viz Ešnunna 

Ašóka, Asóka, Ašoka, Asoka k. z rodu Maurjů, řec. Piadassés/Piodassés (podle Prijadarší/Prijadaší), s. Bindusary, jeho hlav. manželkou byla Asandhimira, zemř. bezdětná c. 240, ženat byl se čtyřmi dalšími ženami a s nimi měl nejméně tři syny§ 321, 303, 273, 269, 260, 245, 244, 232, 185

Ašókův sloup§ 232

Ašpabára§ viz Išpabára 

Ašpap, Ašpa§ viz Aškur 

Aššur, bůh, manžel Ninlil/Mulissy, Mylitty§ 2400, 2000, 1977, 1920, 1860, 1850, 1815, 1736, 1555, 1426, 1366, 1337, 1320, 1308, 1300, 1275, 1232, 1198, 1134, 1114, 1112, 894, 884, 857, 853, 849, 848, 843, 837, 833, 818, 800, 785, 724, 722, 669 a passim do roku 612

Aššur, sídel. m. Assyřanů, bab. Baltil (asi původní jméno lokality), ass. někdy Libbi-áli, Álu/"Město", aram. Aththór/Aththúr (odtud hell. Atúria); dn. Qal’at Šerqát§ 2490, 2420, 2400, 2307, 2150, 2078, 2048, 2039, 2000, 1977, 1933, 1920, 1880, 1850, 1830, 1815, 1798, 1782, 1779, 1769, 1742, 1736, 1700, 1591, 1585, 1571, 1568, 1555, 1530, 1517, 1491, 1477, 1464, 1452, 1431, 1426, 1411, 1403, 1393, 1366, 1337, 1330, 1320, 1308, 1300, 1275, 1245, 1235, 1219, 1198, 1188, 1140, 1116, 1113, 1111, 1103, 1097, 1077, 1072, 1057, 1032, 1020, 973, 968, 935, 912, 899, 898, 891, 889, 885, 884, 877, 859, 827, 813 - 811, 789, 763, 722, 703, 687, 680, 678, 670, 615, 614 a viz pod Assyrie 

Země Aššur, Assyrie, se rozkládala mezi Horním (Velkým) Zábem a Tigridem, staré Gutium, cf. s. v. Assyrie. Roku 2002 zahájila irácká vláda stavbu přehradní nádrže Machúl (angl. Makhul/Makhoul Dam) na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu, které zatopí část dávného kmenového území Assyřanů, 65 míst archeologických míst včetně Kár-Tukulti-Ninurta a obytné části Aššuru pod pevností. V Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, ale odkryli dosud pouze třetinu objektů.

Aššur-acha-iddina, k. Assyřanů, hebr. Ásarchaddón/Ésarchaddón i Éserchaddón, řec. Asordan, Asaradinos n. Asarachoddás; zkraje své vlády a v Babylónu užíval jména Aššur-etil-iláni-(m)ukín-apla, Aššur-etil-iláni-ka'in-apla§ 3200, 1700, 1275, 830, 705, 701, 688, 681, 678 - 673, 671, 669, 668, 663

Mladší syn Sîn-achché-eríby trpěl chorobou, s níž si jeho lékař Urad-Naná nedokázal poradit. Soudívá se, že to byla nemoc autoimunního systému lupus erythematosus. Otec devatenácti dětí se dožil 47 let.

Aššur-apla-iddin, Aššur-apla-idí z Aššuru, dyn.§ 1736 

Aššur-báni-apli, k. Assyřanů, hebr. Assurbanipal, řec. Sardanapallos (?), s. Aššur-acha-iddina s Ešarra-chamat§ 2490, 1730, 1159, 1111, 678, 672, 669 - 661, 659, 655, 653 - 651, 648, 642, 639, 631, 625, 617, 553, 547-, 218+     

Aššur-bél-kala, k. v Aššuru§ 1077, 1068, 1057 

Aššur-bél-níšéšu, k. Assyřanů§ 1594, 1426, 1411, 1410, 1393  

Aššur-bél-šamê z Aššuru, o. Puzur-Sîna§ 1619 

Aššur-dan I. z Aššuru, k.§ 1275, 1235, 1198, 1180, 1161, 1134, 1077  

Aššur-dan II., k.§ 1111, 987, 955, 935, 912  

Aššur-dan III., k. Assyřanů§ 772, 770, 767, 766, 765, 763, 761, 755

Aššur-da'nánni, ass. vojevůdce, turtán§ 744

Aššur-dannin-apla/Aššur-dá'in-apla, s. Salmán-ašaréda III., pučista§ 827, 824 

Aššur-dín-ámur, turtán§ 896 

Aššur-dugul, k. Assyřanů, usurpátor§ 1742, 1736 

Aššur-etil-iláni, k. Assyřanů§ 631, 628

Aššur-etil-iláni-mukín-apla nebo Aššur-etil-iláni-ukín-apla/-apli n. A.-etil-iláni-ka'in-apla§ viz Aššur-acha-iddina

Aššur-etil-šamê-ersetim-mubalissu z Assyrie, šešgallu Sînův, b. Aššur-báni-apliho§ 669

Aššur-iddin z Aššuru, s. Qibi-Aššura, sukkal§ 1275 

Aššur-imittí, s. Ikúna§ 1850 

Aššur-iqíša, pevnost v zemi Nairi§ 739

Aššur-le'u z Karally, dyn., b. Amitašiho§ 715

Aššur-mukín-palé'a z Assyrie, šešgallu Aššurův, b. Aššur-báni-apliho§ 669

Aššur-nádá, podnikatel a jeho klan§ 1920 

Aššur-nádin-achi/-achché I. z Aššuru, k.§ 1600, 1452, 1431  

Aššur-nádin-achi/-achché II. z Aššuru, k.§ 1403, 1393 

Aššur-nádin-apla z Aššuru, A.-n.-apli, k.§ 1235, 1198 

Aššur-nádin-šumi, k. v Babylónu, s. Sîn-achché-eríby§ 700, 694

Aššur-násir, hl. palácový eunúchos v Aššuru a spiklenec§ 670 

Aššur-násir-apla z Aššuru, n. A.-nádin-apla (?), k.?, bez dyn. číslování§ 1198 

Aššur-násir-apla I. z Aššuru§ 1057, 1032, 1014 

Aššur-násir-apla II.z Aššuru§ 1111, 1000, 884 - 859, 866

Aššur-nérári nebo Aššur-nírári, Aššur-nárári, též -nérárí etc., jméno pěti assyrských vládců:§

Aššur-nérári I.§ 1600, 1512, 1491, 1411   

Aššur-nérári II.§ 1600, 1594, 1426  

Aššur-nérári III.§ 1235, 1198, 1188  

Aššur-nérári IV.§ 1020, 1014 

Aššur-nérári V.§ 1111, 806, 755, 754, 746

Aššur-nírka-dai'na, arcičíšník Aššur-násir-apliho§ 844

Aššur-rabî I. z Aššuru, k.§ 1600, 1452, 1431  

Aššur-rabî II.§ 1111, 1014, 1000, 973, 942 

Aššur-réša-íší I., A-r.-iši, A.-réší-išši, k. v Aššuru§ 1139, 1134, 1116 

Aššur-réša-íší II.§ 1111, 990, 973, 968  

Aššur-rîm-níšéšu, k. v Aššuru§ 1411, 1403 

Aššur-šadúni z Aššuru, k.§ 1600, 1452 

Aššur-šallimanni, správce Arrapchy§ 729

Aššur-šarra-usur, místodržitel v Qué§ 709

Aššur-šuma-asbat, s. Réš-Aššurův, guvernér Assyrie§ 1134 

Aššur-uballit I. z Aššuru, k.§ 1815, 1366, 1345, 1337, 1330 

Aššur-uballit II., poslední k. Assyřanů§ 2400, 612, 610, 609, 606

Aššuwa, chetit. označení pro (achajskou?) konfederaci na západě Anatolie, možná odtud řec. Asi᧠1460, 1288 a viz Arzawa

Aštabala, m. v Babylónii polohy nezn.§ 1831 

Aštamar-Addu z Kurdy, amor. dyn.§ 1830 

Aštar-Kmóš, bohyně Móabů§ 854 

Aštarpa, ř. v centrální Anatolii, neidentifikována§ 1326 

Aštart(a), Aštaroth§ viz Atargatis

Aštata, m. a churrit. země na Eufrátu§ 1580, 1350, 1320 a viz Emar 

Aštuwatamanza z Karchemiše, k. Chatti§ 1111, 900 

Ašusikildingir, A-šu-sikil-dingir, též Aja-šu-sikil-an, ka. v Uru, manž. Akalamdugova§ 2600 

Ašvaghoša, ind. buddhistický učenec, básník a dramatik§ 100+ 

Ašvaka, Assaka, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND§ 600 a viz také pod Afghánistán

Ata-bima, manž. jap. generála Take-hani-jasu-hiko§ 98

Atab z Kiše, k.§ 3200 

Atabyrion§ viz Tabór 

Atacama, poušť na severu Chile§ před 6000 (2), 800 

Atagis§ viz pod Athesis

Atalanté, panenská lovkyně§ 38+ 

Atalanté z Makedonie, dc. Perdikova§ 321

Atalanté, ost. před Lokridou, dn. Talandonisi§ 432, 426 

Atalia, ka. Assyrie, manž. Šarru-kéna II., dc. Jaby§ 727 

'Ataljá, 'Ataljáhú, 'Athaljá, královna v Jerúsalému, dc. Ach'ába Israélského, řec. Othlia n. Gotholia§ 857, 849, 842, 836, 76 

Atamaita' z Elamu, rebel, pokrouceno snad z elam. Atta-chamti-Inšušinak (?), pak by to byl druhý elamský dynasta tohoto jména, srov. u roku 648§ 521 

Atamrum z Allachadu, s. Warad-Sînův, amor. dyn.§ 1769, 1764 - 1762   

Atalšen§ viz Arišen

Atalu z Natúnie/Natúnisarokert, nezn. dyn.§ 116+ 

Atanius Secundus, rytíř§ 37+ 

Atapuerca, Sierra de A., pohoří v provincii Burgos§ 5999

Atarbás z Karthága, nauarchos; jmenován též jako Adherbal§ 249

Atargatis, gen. Atargatidy, Atargitis, Thar'ata, její chrám Atargateion/Atergateion§ 1928, 1555, 1379, 1320, 1000, 969, 933, 887, 275, 260, 187, 164, 138, 54-, 54+, 179+, 199+, 218+ a srov. pod Mulissu a Béltíja/Bélit-ilí, Bélit iláni, "Paní bohů" 

Západosem. bohyně, v hellénisované formě Derketó, do pasu napůl žena a ryba, obecně označována Hellény jako Syriá theos, Syriá theá, hé theos hé Syriá n. lat. Diana n. Dea Syria/„Syrská bohyně“. Její kult se střediskem v Hierápoli/Bambyké souvisí se starší bab. Ištarou a Hellény byla v záměně s foin. Astartou/Aštartou či „assyrskou“ Mylittou/Mulissou, sum. Ninlil, připodobňována k Afrodítě; srov. v Bohové a jejich slavnosti u data 13. září a viz též Matka bohů. 

Atar-§ viz Attar- 

Atarneus, m. v Aiolidě, dn. u Dikili§ 545, 494, 398, 347, 345, 342, 341, 283, 150, 129  

Atašchodaj, perský vojevůdce§ 356+ 

Atatürk§ viz Kemal Paşa

Atatürkova přehrada, na Eufrátu v TR, Atatürk barajı§ 72+

Atax, gen. Ataku, ř. (dn. Aude), mí. a m. v Narbonské Gallii, též Narbo Martius, dn. Narbonne§ 82

Atbara, ř.§ viz Astaborás

Ateás ze Skythie, k. Agathyrsů, též Atheás či na mincích ražených v Kallátidě Ataiás§ 340, 339

Ategua, m. v Baetice u Corduby, dn. asi měst. část Santa Cruzu§ 45 

L. Atéius Praetextátus zvaný Philologus, řec. Atéios, rodem z Athén, polyhistór a učitel řečnictví§ 86, 50

C. Atéius Capitó§ 1. tr. pl. 55, legát M. Antónia, 40, o. asi no. 2; 2. s. předešlého, 55, právník 50, cos. suff. 5+, 19+, 22+; 

M. Atéius, Sullův vojenský tribun a majitel Atéia Praetextáta§ 86

ateleiă, daňové osvobození občanů, viz také pod ceny, daně§ 413, 390, 364, 357, 355, 349, 334, 277, 268, 252, 249, 245, 228, 217, 213, 208, 200, 185, 173, 157, 153, 140, 111, 102, 94, 86, 44-, 12+, 216+         

S atelejí v novověku souvisí slovo filatelie, milovník bezdaňovosti, sběratel poštovních známek, filatelista (protože nespadaly pod žádnou z daní, když byl dopis ofrankován, tzn. opatřen znamením, že přepravné bylo zaplaceno).

Átella, m. v Kampánii§ 211, 210 

átellána (sg.), původ. kampánský (oskický) komediální divadelní žánr, herec Atellánus§ 115, 50

Aten, Aton, pův. atribut Reův/"sluneční kotouč", pozd. monotheistický sluneční kult v Egypt짠1720 (v Kermě), 1520, 1450, 1417, 1382, 1379, 1378, 1375, 1373, 1361 

atentát a jeho schvalování§ 1250, 1108, 1030, 780, 697, 650, 640, 514, 374, 338, 230, 217, 181, 172, 170, 163, 160, 157, 156, 149, 147, 86, 78, 67, 44, 26 (jap.), 15, 9, 8, 2-, 2+, 41+, 47+, 182+, 217+   

atentátník, jeho osvobození§ 160

atentát sebevražedný, první§ 1030 

atentáty, puče; srov. také pod sebevraždy a terorismus, smrt

První změna vládce palácovým spiknutím a atentátem je zřejmě z asi roku 2384 ze sumerského Lagaše vražda krále Lugalandy, kterou spáchal nebo řídil Urukagina. Pučista pak vládl se svou ženou a byla to první spoluvláda muže a ženy v dějinách. Roku 2333 zavraždila osobní garda krále Tetiho a egyptského trůnu se zmocnil jistý Userkare, snad jeden z pučistů a poručník Fiopse/Pepiho I.

Roku 2292 v Agade zavraždil kdosi akkadského krále Maništúsua a nástupcem se stal jeho syn Narám-Sîn; zřejmě tedy první korunovaný otcovrah dějin. Pučisty a atentáty na příbuzné se to hemží v chetitských dějinách. Roku 1590 se v Chattuši spikli manžel královy sestry Charapšiliš a Muršilův arcičíšník Chantiliš se svým zetěm Zidantou a zavraždili krále Muršila I. Jím skončila stará chetitská dynastie. Pak už se atentáty staly neoddělitelnou součástí chetitských dějin. 

Když roku 1560 zemřel král-usurpátor Chantiliš I. zavraždil krvelačný Zindata s pomocí svých synů Chantilova syna a nástupce Kaššenu a sám zasedl na trůn.

Roku 1337 v Babylónu zavraždili ve vzpouře kassitští šlechtici mladého krále Kadašman-charbeho II. Pučisty vedl jistý Nazibugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu“. Z Aššuru přišel jako mstitel Aššur-uballit I., Kadašman-charbe byl jeho vnukem, a roku 1336 byl Nazibugaš poražen a zabit.

Roku 1198 v Assyrii při vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě Kár-Tukulti-Ninurta, tři km severně od Aššuru na levém břehu Tigridu, a zde zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty.

Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Roku 1182 v Israeli zemřel Gedeón (u moci od 1206). Nástupcem se stal jeho syn Abi-melech (do 1179): s výjimkou Jóthama zavraždil všech svých sedmdesát bratrů, zřejmě z jiných matek. Ehúd, soudce Israélitů, zavraždil Eglóna Móabského při audienci mezi čtyřma očima, aniž by si toho všimli palácoví služebníci, viz rok 1280. 

Roku 1170 v Egyptě pokus o „harémový“ převrat, vedený jednou z žen krále Ramesse III. jménem Tij, která chtěla na trůn prosadit svého syna Pentwere. Spiknutí bylo prozrazeno a pučisté byli popraveni (o osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám).

Roku 1168 byl v Mykénách zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách, vítěz od Ília. Před Trojou se vypravili do ležení Frygů Odysseus s Diomédem a zamýšleli povraždit ve spánku trojské vůdce. Athéna je od záměru odradila a zavraždili ve stanu pouze thráckého krále Rhésa, spojence Priamova ve zlaté zbroji, s dvanácti jeho muži a ukořistili jeho ceněné koně.

Roku 836 v Jerúsalému stál v čele spiknutí proti júdské královně Athalji velekněz Jahweho kultu Jehojada či Jójada. Puč byl s pomocí kárských žoldnéřů úspěšný a královna byla zavražděna. Je to první případ světových dějin využití zahraničních vojenských sil k intervenci v domácí záležitosti.

V Římě zemřel roku 716 nebo byl senátory zavražděn první král Rómulus, zakladatel Města a tvůrce římské státnosti. Rómulus byl po smrti zbožtěn a jeho kult se jménem Quirínus později ztotožněn s kultem boha války Mártem. Krevní msta jako politická vražda (je-li to případ i Rómulův) nebyla v raných dobách hellénských a římských dějin nijak vzácná, srov. níže tyrannobijce.

Sekerou do hlavy na Foru byl roku 578 zavražděn pátý římský král Tarquinius Príscus a na trůn se dostal pučista a pozdější reformátor Servius Tullius, prý syn otrokyně a sám nějaký čas v otrockém postavení.

Po čtyřiceti letech vlády mu to vrátil syn nebo vnuk zavražděného Tarquinia L. Tarquinius zvaný Superbus s pomocí Tullie, Serviovy manželky: roku 534 přesvědčil Římany o tom, že král je otrockého původu a Servia na útěku dal zabít. Sám dopadl podobně. Po hrůzovládě, jak alespoň podávají tradiční římští historici, se králův nejmladší syn Sextus roku 510 pokusil znásilnit choť jednoho z předních Římanů Lucrétii, která vynucovanému sexu unikla sebevraždou. Případ vedl k sesazení královlády a Sexta Tarquinia později v exilu v Gabiích dohnala krevní msta za římské zločiny.

Roku 508 se z obleženého Říma do tábora Etrusků vypravil C. Múcius, aby zavraždil krále Porsenu (srov. jeho přízvisko Scaevola, "levičák", po prozrazení). Za pokus o atentát a rozhodnost, s jakou vložil levou ruku do ohně a napovídal Porsenovi, kolikže Římanů je ochotných vražedný útok opakovat, prý dostal od senátu lán pole.

V lednu roku 681 byl v Assyrii zavražděn král Sîn-achché-eríba. Mezi vrahy byl jeho nejstarší syn a nástupce, jehož jméno historie nezachovala. Zřejmě vládl dva měsíce. Po nepokojích a po povstání se k moci dostal Sancheribem údajně původně designovaný vládce, jeho mladší syn Aššur-acha-iddina. Bratra se souspiklenci porazil v poli v zemi Chanigalbat.

V Athénách roku 514 zavraždili o velkých panathénajích na rozmezí července a srpna Harmodios a Aristogeitón, oba z rodu či lokality Gefýraioi, Peisistratova druhorozeného syna a athénského spoluvládce Hipparcha.

Je to nejstarší politický atentát v Evropě a jeden z nejznámějších, neboť vedl ke vzniku démokracie v Athénách a k pravzoru dnešní demokracie vůbec. Vraždit chtěli z osobních důvodů (msta za urážka nebo dokonce znásilnění sestry) a teprve později se jim dostalo slávy tyrannobijců, tyrannoktonoi.

Atentátník Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden později a Hippiás ho dal umučit, aby vyzradil jména. Atentátník udal všechny Hippiovy přátele a už se nedozvíme, zda záměrně, aby jim ublížil, nebo skutečně byli součástí spiknutí. Zřejmě však spáchal vyprovokovanou sebevraždu. Slíbil, že řekne ještě více a aby mu Hippiás podal ruku. Pak mu vynadal, že podal ruku bratrovrahovi, a ten ho probodl.

Oba atentátníky ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina, Lvice, Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké státní pocty.

Strach z atentátů přivedl některé z vládců na podivuhodné nápady. Dionýsios I. Syrákúský (zemřel 367) dal stranou umístěnou místnost se svou ložnicí obehnat příkopem s rozebíratelným můstkem, z něhož cestou na lože vytahoval kolíky přichycená prkna a ráno cestou ven je opět vracel na své místo.

Dionýsios II. Syrákúský prodělal pozoruhodný rozvoj. Jeho nedůvěřivý otec Dionýsios I. ho ze strachu před atentáty zavíral doma, kde z dlouhé chvíle vyřezával hračky ze dřeva, svícny a nábytek. Později se mu dostalo vzdělání, takže když byl sesazen, živil se v exilu v Korinthu učitelováním.

V Číně císař Čchin (221 – 210) se ve svém rozlehlém paláci A-fang-kung pohyboval tajnými chodbami a každý den spal na nějakém jiném místu (viz rok 221). Zažil několik atentátů, jeden dokonce osobně zlikvidoval probodením útočníka, viz rok 228. Při jednom unikl útoku pomocí velkého kovového kyvadla, viz rok 230.

S vymyšleným příběhem, pravděpodobně, se dostal do protispartské Tegeje jistý Lakón Sthenippos. Získal si tam přátele v lidech, kteří nesnášeli archonta Aristoklea, který se držel Thébanů. Ve vhodný okamžik, viz rok 361, Sparťan archonta zavraždil; co to udělalo s politickou orientací Tegeje a jak dopadl atentátník, nevíme. 

Alexandros Ferský, samovládce thessalský, byl roku 358 zavražděn spiknutím vlastní ženy Théby. Neoblíbeného muže v noci překvapila ve spánku, ona posvítila, její tři bratři podrželi a zabili. Ryze rodinný příběh. Něco podobného, neshody v rodině a příliš žen, zabily Filippa II., otce Alexandra Velikého. Zřejmě šlo o mstu Olympiadinu za novou manželovu avantýru s mladou Kleopatrou. Atentátník, který krále probodl v létě roku 336 na cestě vedoucí z divadla do paláce v Aigách, byl na místě gardou rozsekán meči.

Obdivuhodný byl počin stratéga Theodota z Aitólie, který se před bitvou vplížil do stanu Ptolemaia IV. u Rafie, viz rok 217, ale s atentátem neuspěl. Dvořané zavraždili roku 181 jeho syna Ptolemaia Epifana, neboť jim dal jasně najevo, že bude po nich chtít peníze na válku se Seleukem IV.

Pokus o klasický atentát v krajině přežil pergamský vládce Eumenés II. Při návratu z Itálie domů roku 172, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal zastavit, svrhl na něho skálu jistý Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea. Eumena zachránil Pantaleón z Aitólie. Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni.

Roku 71 naoko od Mithridáta Eupatora k Lúcullovi přeběhl údělný vládce Dandánů Olthakos/Olthakés, aby mu sloužil jako jezdec. Snažil se dostat do vojevůdcovi blízkosti, ale pokus o atentát v noci, kdy Lúcullus už spal, znemožnila neodbytnost sloužících. Olthakos proto prchl zpět k pontskému králi.

Za války s Pompeiem Ml. v jižní Itálii roku 38 na útěku před nepřítelem chtěl zabít otrok Octaviánova průvodce Aemilia Paula za to, že proskriboval jeho otce L. Aemilia Paula, cos. roku 50, který pak zemřel na útěku v Mílétu.

Proti Augustovi bylo několik spiknutí po Aktiu: L. Aemilius Lepidus Paulus, syn censora roku 22 a manžel Augustovy vnučky Iúlie, zemřel roku 13 n. 14 n. l.; L. Licinius Varró Múréna, cos. roku 23, popraven rok na to a s ním Fannius Caepió; M. Egnátius Rúfus, praetor roku 20, spiknutí rok na to, popraven; C. Plautius Rúfus, spiklenec; stařec L. Audasius chtěl s Asiniem Epicadiem z illyrských Partheinů osvobodit exulované Augustovy potomky; Télefos, otrok-nomenclátor, plánoval útok na Augusta a senát; jistý illyrský voják byl dopaden u Augustovy ložnice, nic mučením neprozradil (ale důvod asi měl, neboť Octaviánus dlouho v Illyriku válčil).

T. Aelius Seiánus, praefectus praetorió a v době, kdy byl Tiberius na Capri neomezený pán Říma, si svou důležitost hodně bral, až všechno prohrál. Roku 31 n. l. při pokusu o sesazení Tiberia byl předejit a s rodinou popraven.

Atentát na Gáia provedl tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea. Claudius ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při puči byla surově zabita také Caligulova dcerka.

Na podivína Claudia, jehož vláda byla první pohled klidná, byly čtyři atentáty a jedna vzpoura proklamující jeho sesazení. Jinak humánně zaměřený Claudius miloval zabíjení gladiátorů v cirku a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora nebo řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo.

Přitom se velmi bál a dával se soustavně hlídat gardisty, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní a asi byl prvním Evropanem, který si sebe vysoce cenil, že mohl zavést roentgenové přístroje…

U Římanů dal násilnický sexuální maximalista s něžnými literárními a scénickými sklony Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Trochu jinak to bylo mezi císařem Domitiánem a jeho manželkou Domitií Longinou (svoji od roku 70 n. l.). Po třinácti letech manželství ji poslal za cizoložství s pantomímickým hercem Paridem do vyhnanství, roku 89 ji povolal zpět. Jako Asiátikos v případě Vitellia sama nijak moc o pozornost svého manželského protějšku nestála. Věděla o přípravě atentátu na chotě roku 96 a prý ho přežila o čtyřicet let.

Roku 182 n. l. po nezdařeném spiknutí sestry Lucilly s neúspěšným atentátem Ti. Claudia Pompéia Quíntiána na Commoda se císař radikálně změnil. Opustil okruh přátel svého otce M. Aurélia Antónína. Atentátů na Commoda bylo několik, úspěšný byl poslední, provedený jedem 31. prosince roku 192 jeho do té doby věrnou milenkou Márcií. Když jed nezabral a císař ho vyzvracel, zardousil ho jeho palácový přítel, „chlapec“ a osobní gladiátor Narcissus.

Márciini souspiklenci Laetus a Eclectus pak lidem namlouvali, že Commodus zemřel na mrtvici z nezřízeného života a vybrali ještě v noci dokonce jeho nástupce Pertinaka (vydržel naživu jen tři měsíce, zabit 28. března 193). Spiklenci brzy smutně skončili. Později byla Márcie na příkaz Didia Iúliána (vládl jen tři měsíce roku 193) zabita a Narcissus předhozen lvům. Eclectus byl ještě věrný Pertinakovi, bojoval se vzbouřenci a s Pertinakem byl také zabit.

Roku 187 n. 188 n. l. chtěl maškarního reje o hilariích využít k atentátu na císaře Commoda bandita jménem Máternus převlečen za praetoriána, ale byl udán. Předtím loupil po provinciích a banditismus mu stoupl do hlavy.

Císař Caracalla byl zavražděn na vojenském tažení roku 217 n. l. při konání velké potřeby na cestě z Karrh do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku n. boku. Nesnesitelný syrskoarabský mladík Elagabalus/Héliogabalos byl zavražděn vojáky na záchodě, kam se před nimi ukryl. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Soaimiás alias Symiamirá a její tělo zřejmě skončilo stejně.

Cónstantínus II., syn Cónstantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Cónstanta (337 – 350). Krutostí záměru proslul atentát nebo pokus o něj na papeže Leóna III. 25. dubna 799, viz pod křesťanství, oddíl o papežství.

•

Ve středoevropském prostoru lze s jistým odstupem označit za první sebevražedný útok označit vraždu proruského konservativce, literáta Augusta von Kotzebue v březnu 1819 v Mannheimu. Burš Carl Ludwig Sand ho přišel ubodat do jeho vlastního bytu. Vraždu viděl Kotzebueův synek a Sanda to rozhodilo tak, že si vrazil sám dýku do prsou. Vyběhl na ulici a tam se bodl ještě jednou. Přežil a byl pak za úkladnou vraždu odsouzen na smrt stětím. 

Za prvního novodobého sebevražedného atentátníka bývá též pokládán polský anarchista Ignacy Hryniewiecki, který v březnu 1881 jako pětadvacetiletý hodil pod nohy ruskému císaři Alexandru II. a sobě bombu; cara přežil o několik hodin.

Statistika novodobých ozbrojených útoků na nejvyšší představitele státu je relativně střízlivá. The Times Literary Supplement z ledna 2019 shrnulo čísla CIA a massachusettského nevládního spolku National Bureau of Economic Research: v letech 1895 až 2007 se konalo ve světě 298 pokusů o atentát a pouze 59 z nich bylo úspěšných čili skončilo dokonanou vraždou. Použití střelných zbraní bylo úspěšné v třetině případů, zato pouze sedm procent výbušnin splnilo svůj účel.  

První moderní významnou sebevražednou akci podniklo 31. ledna 1968 komando Vietkongu v Saigonu. V rámci ofensivy Tet nazvané podle lunárního vietnamského nového roku přepadli nad ránem americké velvyslanectví a třebaže všichni nakonec byli zastřeleni, jejich akce a celá ofensiva měla velký propagandistický význam, maskovala krutost komunistických guerrill a americká válka v Indočíně ztratila doma poslední sympatie.

Největší sebevražedný atentát dějin spáchali lidé ze Strany boha/Hizballáh libanonské šíitské skupiny podporované ajatolláhy z Íránu. Tehdy patřila ještě pod kontrolu Amalu a guerrillovým způsobem bojovala proti Israeli a jeho americkému spojenci za nezávislost palestinských Arabů a za zničení židovského státu.

23. října 1983 v Bejrútu vjel sebevrah s nákladním autem s výbušninou do objektu americké námořní pěchoty: zemřel 241 voják. Ve stejný okamžik opodál v Bejrútu stejným způsobem vrazil sebevrah do posic francouzských vojáků: 56 mrtvých. Mezinárodní síly opustily Libanon v dubnu 1984.

11. září 2001 unesly tři skupinky arabských atentátníků dopravní letadla ve Spojených státech a s lidmi na palubě je zamířily na obě budovy Světového obchodního centra v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Zemřelo více než 2600 lidí. V květnu 1991 zavraždila sebevražedná tamilská atentátnice indického premiera Radžíva Gándhího, viz pod terorismus.

Mezi nejslavnější atentáty novodobých dějin patří dva americké. Šestnáctý president Abraham Lincoln, vítěz v americké občanské válce Severu proti Jihu, která přinesla smrt šesti stům tisícům lidí, byl zastřelen 14. dubna 1865 ve Fordovu divadlu během komédie Our American Cousin. Po Filippovi ii. Makedonském byl Lincoln druhým státníkem zavražděným v divadelním prostředí.

Herec John Wilkes Booth vystřelil jednou a atentát doprovodil slovy: „Sic semper tyrannis“ a „Jih je pomstěn“. Je kuriosní, že vrahův otec se jmenoval Iunius Brutus Booth a že vraždil na tzv. velký pátek, jak křesťané nazývají den umučení ústřední postavy svého mýthu Ježíše Krista, úvodní den velikonocí.

Aboliciononista Lincoln ve Spojených státech skutečně požívá mučednické pověsti. Jeho památník podle návrhu Daniela Chestera Frenche z roku 1920 byl inspirován velikostí Feidiova trůnícího Dia Olympského v Olympii, chrám byl v letech 1914 – 1922 postaven podle návrhu stavitele Henryho Bacona po vzoru Parthenónu (36 dórských sloupů symbolisuje počet států Unie v okamžiku Lincolnovy smrti).

Třicátý pátý president John Fitzgerald Kennedy zastřelený na dálku při průjezdu texaským Dallasem 22. listopadu 1963 nemá žádné významné památníky (nepatřilo to k době), jeho vrah nebo spiklenci nejsou dodnes známi, přesto tento významný sukničkář s Bílém domu požívá téměř kultovní váženosti, ačkoli to byl politicky slabý president.

Jiné atentáty současnosti: V říjnu 1981 byl na vojenské přehlídce členy Muslimského bratrstva zavražděn polní maršál a egyptský president Muhammad Anvar as-Sadat (vládl od roku 1970). V září 1980 byl v ulicích paraguajského Asunciónu zavražděn nikaragujský diktátor Anastasio Somoza, kterého rok předtím vyhnali ze země sandinisté.

Vzácný je případ atentátu z Kigali ze ž. dubna 1994. Nezjištění spiklenci sestřelili dvěma raketami přistávající letoun, který měl na palubě dvě hlavy státu: rwandského presidenta Juvénala Habyarimanu a burundského presidenta Cypriena Ntaryamiru. Oba byli Hutuové a atentát vedl k masovému vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě s odhadem osmi set tisíci oběťmi.

Ateporix z Galatie, dyn. v Zélítidě, tj. v Pontu Galatiku§ 36, 12

A. Aternius Várus Fontinális§ cos. 454, 448

Aternum, m. na Jadranu, jméno od řeky Aternus pramenící u Mársů, dn. Pescara§ 286, 154 

Ateste§ 69+ a viz Venetové

Atfet, hornoegyptský nomos, řec. Antaiopolítés§ 2283