***********************************************************
63. 
Ol. 210,3

374 SE
310 AE
neznámý
a. u. c. 816
C. Memmius Regulus a L. Verginius Rufus I 

***********************************************************

O konci války s Parthy o Armenii, viz rok předešlý, rozhodla diplomacie, Neronova dobrá nálada a jeho nechuť zabývat se zahraniční politikou, srov. jeho strach z britské války. Do Říma dorazili na jaře opět vyjednávači Vologaisa I. s královým dopisem žádajícím potvrzení stavu z loňského roku s tím, že jeho bratr Tíridátés může přijet do Říma a dát se korunovat diadématem z rukou Neronových a přísahat že bude před obrazy legií. Poslové byli znovu posláni domů bez odpovědi, tentokrát však obdarováni s pomyslným vzkazem, aby o inthronisaci žádal bratr osobně.

Když se Nero s poradci ujistili, že zprávy L. Caesennia Paeta byly lživé, pověřil znovu Cn. Domitia Corbulona řízením záležitostí Východu, legátem spravujícím Syrii na jeho místo jmenován C. Cestius a Corbulonovy legie posíleny o jednu pannonskou, tedy dohromady již sedm. Nero Claudius napsal všem spojeneckým dynastům, aby byli poslušni Corbulonových příkazů: stal se tak fakticky druhým nejmocnějším mužem říše.

Osud L. Iunia Caesennia Paeta je zajímavý. Nero z něho měl po návratu do Říma legraci a nijak ho za ostudné chování v Armenii nepotrestal. Pouze si ho dobíral za zbabělost. Caesennius Paetus se roku 70 z Vespasianova pověření stal správcem Syrie a postaral se po podivné likvidaci Antiocha IV. o připojení jeho Kommágény k Syrii roku 72, viz. Nyní se kommágénskému dynastovi dostaly odměnou tři satrapie Sófény hraničící s jeho královstvím. 

Původně se na Východ chystal Nero osobně a po vzoru Alexandra Velikého se s armádou chtěl dostat až za Kaspickou bránu. Snad roku 66 vyslal do Albánie oddíly z pomocných sborů germánských, britských a illyrských legií, které ovšem roku 68 povolal zpět do Říma proti Vindikovi. Nerona však pomyšlení na válčení v Orientu již následujícího roku přešlo a nastoupil raději hanebné umělecké turné po Helladě. 

Cn. Domitius Corbulo shromáždil armádu u Melitény a se čtyřmi legiemi táhl do Armenie. S Parthy vyjednával o smíru, armenské velmože, kteří odpadli od Říma, trestal vypalováním jejich tvrzí a sídel. K přímému jednání mezi Corbulonem a Tíridátem došlo podruhé v Rhandeji a zde byl dojednán mír o Armenii: Římané vyklidí Armenii, opustí Mesopotamii a že králem armenským bude Tíridátés, bratr parthského krále Vologaisa I.; srov. stejné podmínky roku předchozího. 

Několik dnů na to před nastoupenými vojsky sňal Tíridátés I. své diadéma s hlavy před obrazem Nerona Claudia s tím, že mu je římský imperátor osobně položí zpět na hlavu, což se stane roku 66. Ke Corbulonovi se dostavili osobně Monobázos Adiabénský i Vologaisés a předali Římanům rukojmí. Válka o kontrolu nad arménským království trvala od roku 54, boje v poli od roku 58.

Tři latinské nápisy z 13. října 64 až 12. října 65 zanechané u pevnosti Ziaty, arm. Charpútu, v Sóféně po míru v Rhandeji se jménem imperatorovým, legáta Augusti pro praetore Cn. Domitia Corbulona a legáta Třetí legie Gallské T. Aurelia Fulva, děda imperatora Antonina Pia, dokazují, že Sóféna zůstala pod římskou kontrolou.   

Keltské nárůdky obývající Přímořské Alpy, Alpes maritimae, podělil Nero latinským právem. 

V Britannii po P. Petroniovi Turpilianovi (od roku 61) novým správce M. Trebellius Maximus. Úřadoval do roku 69, kdy byl donucen prchnout z provincie do Říma před legáty legií rozezlených jeho indolencí ve věcech vojenských; pomoc žádal od Vitellia. Za něho vypukla vzpoura jedné ze čtyř ostrovních legií a jednu převelel roku 66 nebo 67 Nero na Východ pro chystané kavkazské tažení. Po první bitvě u Bedriaka na jaře roku 69 se vrátila do Britannie.

V Jerúsalému byla roku 63 n. 64 po 84 letech dokončena Héródem Agrippou II. přestavba Jahweho chrámu započatá a z velké části dokončená Héródem Velikým, někdy označovaného za „třetí“, viz roky 521, 516 a 20-. Najednou bylo prý osmnáct tisíc (!) dělníků bez práce. 

V této době rekonstruoval král Kaisareiu Filippú a přejmenoval ji na Neróniadu. Agrippás nedržel světskou vládu nad Iúdaiou, měl však dozor nad chrámem a jeho správou. Po Iésúovi, synovi Damnaie, veleknězem nyní Iésús, syn Gamaliélův. Výčet veleknězů podává Iósépos Flávios v Židovských starožitnostech/Iúdaiké archaiologiá, xx., 10. 

***********************************************************
64. 
Ol. 210,4

375 SE
311 AE
G. Karreinás Sekúndos, syn Gaiův/C. Carrinus Secundus
a. u. c. 817
C. Laecanius Bassus a M. Licinius Crassus Frugi 

***********************************************************

Rok s nejznámější episodou Neronovy vlády. Princeps se po nesmělých pěveckých vystoupeních doma v paláci, ve svých zahradách a o málo navštěvovaných iuvenaliích, viz rok 59, rozhodl pro přípravu uměleckého turné po Helladě. Soustřeďoval se v Neápoli, obci se silným podílem hellénské populace, a do divadla dal vždy nahnat klaku svých uměleckých přátel a vojáků.

Sami od sebe na říšského vládce chodili místní a lidé z okolí: kdo kdy viděl a slyšel panovníka vystupovat na divadle? Když se však z neznámých důvodů divadlo zřítilo v okamžiku, kdy diváci odešli, vystrašen cestu do Hellady odložil.

V Beneventu pak dával na principovu počest gladiátorské hry jistý Vatinius, vyučený švec, selfmademan a údajně jedna z nejodpornějších postav Neronova dvora. Rozptýlen vrátil se Nero Claudius do Říma a chvíli se zase zabýval myšlenkou, že podnikne expedici na východ říše a hlavně do Egypta. I z toho dostal strach a tak pořádal po celém Městě veřejně přístupné hostiny. Nejslavnější prý byla Tigellinova na velkém voru na Agrippově nádrži s vybranými pokrmy z celého světa, nábřeží obestavěné boudami s ženami, večer jasně osvětleno loučemi. 

Krátce po Tigellinově kulturně-osvětové akci, koncem června n. začátkem července (?), se Nero (26) provdal za jakéhosi Pýthagoru, jehož druhé jméno bylo Doryforos, "Nositel kopí", zjevně někdo jiný než principův tajemník, srov. rok 62. Svatba konána se všemi náležitostmi, imperátor se ukazoval v závoji a svatební noc obou mužů měli všichni na očích.

Na svatební cestu odjel Nero s manželem do svého rodiště Antia a tam ho zastihla zpráva o největším z požárů, které kdy řádily v Římě. Vypukl v obchodech u Cirku maximu a za silného větru od 19. července po pět dnů ničil dvě třetiny Města včetně Palatinu (v době, kdy gallští Senonové dobyli a zničili roku 390 Řím, den po vítězství na Allii, viz tam; staří spočetli, že se to událo 418 let, 418 měsíců a 418 dnů předtím...). 

Polovina až dvě třetiny Římanů přišly o přístřeší, obětí bylo "bezpočet". Vyhořelo deset ze čtrnácti augustovských městských okresů, z toho tři do základů včetně Palatina. Zničeny chrámy a pamětihodnosti z královské éry Města, hellénské sochy, shořely obrazy, knihovny a rodinné archivy, zanikl dřevěný Neronovů amfiteátr na Martově poli, stavba z roku 57. Jak s touto událostí, a zda vůbec, souvisí Neronův zákaz pro správce provincií a procuratory pořádat v provinciích gladiátorské hry a štvanice, známo není.   

Princeps pobýval po většinu požáru v Antiu a do Říma se vrátil až se zprávou, že hoří i jeho palác. Dal zpřístupnit všechny možné prostory lidem postiženým neštěstím, dal rozdávat zlevněné obilí dovezené narychlo z Ostie, medimnus za tři séstertie. 

Přesto se lidem šířila zvěst o Neronově žhářství a že na domácím divadlu pod dojmem plamenů pěl o zkáze Ília: tak mizernou měl asi caesar pověst. 

Konsulové dokonce tvrdili, že byli spatřeni lidé z Neronova služebnictva pobíhající s loučemi a že do kamenných zdí sýpek poblíž budoucího Zlatého domu dal princeps bušit obléhacími stroji. Šílený vládce se chtěl inspirovat pohledem na hořící Město při skládání jakési písně, prozpěvoval si přitom oděn jako na divadlo vlastní song Dobytí Troje/Halósis Íliú (ostatně sám byl příbuzným posledních z Iuliů, kteří odvozovali původ od Aineia a Afrodíty).

Podle křesťanských historiografů či spíše hagiografů vypuklo s požárem druhé pronásledování křesťanů: Nero je obvinil ze žhářství, srov. předcházející protivenství roku 36, 49 a též 90 a 95. O desátém výročí nástupu na trůn dal prý 13. října ukřižovat (na jeho přání hlavou dolů - pokud se ho tehdy na to někdo ptal) křesťanského věrozvěsta/apoštola Simóna Petra, prvního z patriarchů antiošských a biskupů římských, srov. rok 37, na Vatikánském pahorku (uvádí se i rok 65 a 67, třebaže není o Petrově římském pobytu žádného dokladu, srov. rok 49; o jiném přístupu křesťanů k Nerónovi viz v indexu s. v. křesťanství). 

Římský občan a hlavní ideolog raného křesťanství Paulus/Pavel byl roku 67 sťat na silnici do Ostie, viz, řada křesťanů byla roztrhána psy během her v cirku pořádaných Neronem u Vatikánského pahorku, mons Vaticanus, nebo ukřižována či upálena jako živé pochodně. Zachované klasické prameny o těchto událostech podrobnosti neznají.

Nástupcem apoštolovým v biskupské hodnosti a zároveň prvním z "domácích" biskupů-papežů byl Petrův vyvolenec Linus, který zemřel za vlády Vespasiánovy n. Titovy. 

Novodobý turistický průmysl římský ukazuje státní vězení carcer tullianus/středověký c. mamertinus na Foru, kde podle křesťanské legendy byli vězněni Petr s Pavlem. Legendou je rovněž tvrzení, že papež Silvester I. (v úřadu 314 - 335, viz) proměnil věznici ve svatostánek; místo sloužilo za věznici do konce západořímského státu a nejstarší křesťanská památka tam, freska, je až ze 7. století. 

Již z Neronovy doby pocházejí první italští "mučedníci víry" vyhlašovaní církevními činiteli za "světce", o jejichž autenticitě vládnou však všeobecné pochybnosti. Byl prý sťat lékař Ursicinus z Ravenny, který si držel uťatou hlavu v rukách před sebou, pohřbil ho Vitalis, snad z Mediolana, jehož popravčí prý pohřbili za živa nebo upálili; umučena byla též Vitaliova manželka Valeria.

Ze senátorů se pravděpodobně první dal na Petrovu víru Q. Cornelius Pudens se svou manželkou Priscillou. V jejich domě prý misionář žil a část domu je zřejmě součástí kostela Santa Pudenziana. Jejich stejnojmenný syn se stal svatým Pudentem, když byl zahuben Neronem. Jeho syny byli Novatus a Timotheus, kteří zemřeli pro víru c. 151. 

Podle klasických autorů princeps hledal, na koho by požár hodil a tak se zbavil řečí o tom, že to bylo jeho dílo. Vybral si prý k persekucím křesťany a tak za Neronovy vlády došlo na první popravy křesťanů/christiání v říši, "lidského druhu nové a škodlivé pověry/Christiání, genus hominum superstitiónis novae ac maleficae" (tak autor Suetonius o půl století později). Tacitus monotheistickou víru označil za "zhoubnou pověru", exitiábilis superstitió. 

Mezi jednotlivými frakcemi křesťanství a těmi, v jejichž kultu vystupuje postava jakéhosi nebeského spasitele lidstva, Římané ani Helléni tehdy zjevně nebyli schopní rozlišovat. Sektářství bylo a je jedním z dominantních jevů monotheistů, tedy i křesťanských: výběrový přehled množství sekt raného Ježíšova kulta viz v indexu s. v. křesťanství.

Nakolik se spory kléru týkaly prostých Ježíšových příznivců, zda byly součástí nějakého lidového "křesťanského" hnutí na podporu čisté víry, nebo zda pouze naplňovaly život klerikálních kruhů a církevních intelektuálů, není až tolik jasné.  

Na části požárem uvolněné plochy a na Oppiově pahorku/Oppius mons si postavil Nero Claudius Zlatý dům/domus aurea o rozloze zhruba třiceti hektarů, parkový villový objekt s jezerem a lesíkem se zvěří, to vše

uprostřed Říma: „Konečně začínám bydlet jako člověk/quasí hominem tandem habitáre coepisse.“ K tomu patřila jeho kolosální socha čtyřicet metrů vysoká, míle dlouhá kolonáda s trojnásobným sloupořadím, srov. v indexu s. v. hostiny (3). 

Stavbu vedli architekti Severus a Celer (celá jména neznáme), další z mála latinských stavařů známých jmény; srov. však dříve pravděpodobného architekta Agrippova Pantheonu L. Coccéiu Aucta, rok 27 a v indexu s. v. tunely a jejich pokračovatele roku 86 a nejstaršího známého D. Cossutia roku 173- a 129+. Budování Zlatého domu trvalo pouhý rok (!!), úplného dokončení se však nedočkal, a to ani celý podnik. 

Srov. s Neronovým "předchůdcem" v pohledu na dobré bydlení, s Lipit-Ištarem Isinským roku 1935 př. n. l., který si v Sumeru postavil E-me-te-nam-lugal-[la]/"Dům vhodný ke kralování".  

Komplex budov a jejich zařízení zřejmě vynikal spíše elegancí a nikoli drahocenným vybavením. Římané principa podezřívali, že to byl důvod k založení požáru a také to, aby Město opatřil širokými bulváry (viz v indexu pod architektura).

Před vchod do domu dal v duchu rhodského Hélia postavit sochařem Zénodórem čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu, u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol). O Zénodórovi není více známo než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Neronem u něho za několik milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji v Gallii deset let a udělal si tím velké jméno v Římě, viz v indexu s. v. sedm divů. 

Domus aurea byl Vespasianem rozvalen, gesto démagogické než praktické, a na jeho místech povstalo Colosseum (označení vzato od obří sochy, oficiálně: "Flaviovo divadlo/theatrum Flavii"), později Titovy lázně, Traianovy lázně (stavbu však zahájil Domitianus) a nové chrámy. 

Po požáru přišla nová stavební ustanovení o lepších materiálech, širších ulicích, nižších stavbách a před domy bylo nařízeno stavět sloupořadí, odkud by byl snazší přístup při hašení ohně v patrech. Hradil to princeps a na obnovu soukromých staveb stanovil cenu, kterou majitel pozemku získal, pokud postavil nový dům ve stanovené lhůtě. Každý dům musel být obehnán vlastními zdmi a do určité výše vystavěn z nehořlavého kamene. Rum ze starého Říma nakázal vozit do bažin v okolí Ostie loďmi, které se po dovozu obilí vraceli z Města k moři prázdné. 

Aedilové dozorující dovoz potravin do Města začali kontrolovat čerstvost masa, ryb a potravinových výrobků prodávaných ve Městě. Voda, kterou z aquaduktů často soukromníci sváděli pro svou potřebu, vedla v nových poměrech ve zvýšené míře na veřejná místa a v domech musely být k disposici protipožární pomůcky. Římští reptalové ovšem tvrdili, že se širokými ulicemi do Města dostalo horko...

Začala šílená stavba plavebního kanálu mezi Ostií a Avernským jezerem, mythickým vstupem do podsvětí, širokým tak, aby se vyhnuly dvě pětiveslice. Jeho staviteli byla opět kancelář Severus & Celer. Vzdálenost jezera v Kampánii podél mořského břehu (sic) na sever Latia k ústí Tiberu činí vzdušnou čarou dvě stě kilometrů. 

Kromě toho chtěl Nero spojit mořskou hladinu od Misena k Avernskému jezeru a proměnit břehy v příjemnou procházku pod sloupořadím.

Na práce císař delegoval vězně z celé říše, nicméně dokončeny nebyly: už dávno totiž došly peníze (srov. posedlost Neronova adoptivního otce Ti. Claudia vysoušením Fucinského jezera, viz roky 40 a 52). 

Bez peněz. Stejně jako před čtvrtstoletím Gaius začal Nero s brutálními rekvisicemi majetků. Z dědictví propuštěnců, z nichž fisku připadala polovina, vyžadoval pět šestin, zabavoval majetky všech, kteří se v závěti k principovi zachovali "nevděčně", tzn. že ho neuvedli mezi dědici, později vymáhal zpět též odměny, které věnoval městům za věnce, jimiž ho vyznamenávaly za "vítězství" v hudebních soutěžích. 

Sáhl rovněž na zlaté a stříbrné votivní dary v chrámech, zločin napravený v Římě z části Galbou. Do chrámů Hellady a Asie poslal Nero rekvírovat propuštěnce Akráta, takto zřejmě vychovatele, a učitele řečnictví Carrinu Secunda, kterého v Athénách jmenovali epónymním archontem (pravděpodobně syn stejnojmenného rhétora exulovaného c. 39 z Říma). 

Zprávy neříkají, jak úspěšné akce byly a zda opravdu sanovaly prázdnou císařskou pokladnu, umělecká kořist mohla částečně nahradit ztráty z požáru Říma. Jenom z Delf ukradli Neronovi lidé pět set soch bohů a lidí a pravděpodobně od této doby věštírna pustla; srov. jeho nenávist k místu roku 67+.

Finanční úředníky jmenoval do úřadu s připomínkou: "Víš, co potřebuji", popřípadě "Snažme se, aby nikdo neměl nic." Zřejmě t. r. devalvoval měnu. Od Božského Iulia resp. posléze od Augusta se z libry ryzího zlata (327,5 gramů) razilo čtyřicet, popřípadě 42 zlaťáků/aurei (c. 8,19-7,3 gramů). Nero dal razit z libry zlaťáků 45 a z libry stříbra dénáriů 96 (od Caesarových dob bývalo 84); o ražbě viz v přílohách pod "Míry & váhy". 

L. Annaeus Seneca začal psát poslední ze svých písemností Epistulae morales ad Lucilium, sbírku 124 literárních dopisů tehdejšímu procuratoru sicilské provincie, o němž kromě jména nevíme nic.

Procuratorem Iúdaje po Lucceiovi Albinovi (od roku 62) se stal z Neronovy vůle Gessius Florus, poslední ze sedmi předválečných císařských prokurátorů (do roku 66). Pocházel z Klázomén a jeho manželka Kleopatrá patřila mezi přítelkyně Poppaeji Sabíny. Židovská historiografie ho podává v nejtemnějších barvách. Přidal na Albinově hrabivosti, u lupičských band si rovněž říkal o podíl na kořisti, bavilo ho provokovat davy až dospěl do situace, z níž se rodilo povstání. Viz rok 58 a dále rok 66.

O smrti cos. Q. Laecania t. r. na karbunkl viz v indexu s. v. lékaři (2).

 

***********************************************************
65. 
Ol. 211,1; Ol. 211 konána na přání imperátora Nerona až roku 67, viz
Tryfón z Filadelfie
376 SE
312 AE
Démostratos
a. u. c. 818
A. Licinius Nerva Silianus Firmus Pasidienus a M. Iulius Vestinus Atticus
coss. suff.: C. Anicius Cerealis a C. Pomponius Pius 

***********************************************************

V Římě dal Nero po usnesení senátu zavřít Ianův chrám a při té příležitosti razil séstertius s nápisem "Po dosažení míru pro římský lid na zemi i moři zavřel Iana/pace p(populi) r(omani) terra mariq(ue) parta Ianum clusit". Srov. rok 29- a 71+. 

Provalil se pokus o svržení Nerona chystaný o hrách v cirku na Cereřin svátek 19. dubna/cerealia a ludi cereales. Lehkomyslně plánovaný atentát dostal jméno písónovské spiknutí podle jeho nejvýraznější postavy, senátora C. Calpurnia Pisona. Roku 40 ho Gaius donutil rozejít se s manželkou a pak ho obvinil z cizoložství a exuloval. Vrátil se s nástupem Ti. Claudia k moci. Uměl mluvit, pozorný ke svému okolí, získal v senátu vliv. Jeho slabostí, jak ukázal pokus o puč, byla nerozhodnost a lehkovážnost. 

Bezprostředně po odstranění Nerona Claudia měl být imperátorem proklamován Piso. Podle jedné verse se počítalo i se Senekou, ačkoli ten stál mimo a zřejmě ani o něm a dalších účastnících nic nevěděl; jiné zdroje hovoří jasně o přímé Senekově účasti. 

Kromě několika senátorů se na konjuraci/coniuratio pisoniana podílela řada rytířů z nejbližšího Neronova okolí a vojáků praetoriánské gardy: mezi nimi vynikl jejich souvelitel s císaři věrným Tigellinem L. Faenius Rufus. Jistá propuštěnkyně Epicharis nespokojená s váhavostí vůdců spiknutí dokonce o své vůli plánovala puč mezi námořníky mísénské flotily a svá tajemství vyjevila jednomu nakloněného triérarchovi: ten ji však udal. Nevyzradila nikoho ani při třídenním nejukrutnějším mučení, jaké dokázal Tigellinus vymyslet; život si vzala uškrcením na šňůrce svého prsního pásu (= předchůdci podprsenek, viz pod móda), když ji přenášeli na krytých nosítkách k výslechu k Neronovi. 

Jména a rozsah spiknutí udal propuštěnec senátora Flavia Scaevina jménem Milichus. Vyslechl poradu a navíc ho pán pověřil nabroušením vražedné díky. Běžel k Neronovi a dostal se k němu přes jeho tajemníka a libellis, propuštěnce Epafrodíta. Jeden z vůdců konjurace, rytíř Antonius Natalis, rychle otočil a prozradil další soudruhy; za to vyklouzl bez trestu. Zaskočení pučisté, kteří z části o sobě ani nevěděli, se pak vyzrazovali; o konci Scaevinově zpráv není. O osudu pučisty Plautia Laterana viz rok 48.

Dva tucty spiklenců bylo popraveno nebo donuceni vzít si život. Jména velké většiny Neronových obětí odjinud neznáme a velkých postav dějin mezi nimi mnoho není. Zato však jeden z nejbohatších z Římanů, dlouho nejdůležitější muž po Neronově boku a filosofující bankéř a autor L. Annaeus Seneca (asi 70), s ním jeho starší bratr L. Iunius Gallio Annaeanus, cos. suff. 56, o rok později mladší Senekův bratr M. Annaeus Mela, otec Lucanův. Miliardář Seneca otevřel žíly sobě i manželce Paulině. Jemu do smrti pomohli vojáci, ona na Neronův povel přežila. 

Nero využil okolností, aby se svého vychovatele a poradce konečně zbavil: už rok předtím se měl pokusit otrávit Seneku jeho propuštěnec Kleoníkos, jak mu přikázal Nero, ale literát se držel velmi jednoduchých jídel a pil jen vodu. 

Žíly si dal lékařem otevřít 30. dubna i literát M. Annaeus Lucanus (25), Senekův synovec, autor uchované, ale nedokončené Pharsalie/Bellum civile; viz rok 39. Ve snaze vykoupit se udal původně Neronův oblíbenec a podlézavý spisovatel poetické chvály panovníkovy vedle dalších pučistů i svou nevinnou matku Acilii a dosáhl u matkovraha toho, že se směl zabít sám: dal si tedy žíly otevřít lékařem. 

C. Calpurnius Piso si dal rovněž otevřít žíly, centurió Sulpicius Asper a tribun praetoriánů Subrius Flavius, kteří měli provést vlastní atentát na principa, vyjadřovali upřímně zklamání a odpor vůči vládci i při mučení a byli sťati stejně jako jejich velitel Faenius Rufus (v úřadu s Tigellinem od roku 62). 

    Tiberiáda/neroniáda: Během čistek vedených mezi římskou elitou v rozsahu jako za Tiberia po pádu Seianově zemřeli lidé i za to, že měli doma obraz caesarovraha Cassia, nebo že žili u fora. Jeho vzdálený potomek C. Cassius Longinus, cos. suff. 30 a správce Syrie v době Meherdátova dobrodružství, viz rok 49, autor právnické příručky, přežil Nerona v sardském vyhnanství a dožil se Vespasianovy rehabilitace; brzy na to zemřel v Římě. Viz jeho výklad v kause vraždy Pedania Secunda roku 61.

L. Iunius Silanus Torquatus, syn M. Iunia Silana, cos. 46, byl udavači obviněn z incestu s tetou Iunií Lepidou, manželkou C. Cassia Longina, v jehož domě Silanus vyrůstal. Calpurnius Piso se ho prý obával, že by se mohl místo něj stát vládcem. Byl tedy s Cassiem poslán do vyhnanství. V obci Barium/Bari byl posléze zavražděn centurionem, kterého za ním poslal císař, ale až po boji s vojákem a jeho lidmi, kteří mu doporučovali sebevraždu. 

Podobně ukončili život příbuzní Rubellia Plauta, viz rok 62. Tchána Lucia Antistia Vetera udali jeho zlotřilý propuštěnec Fortunatus a správce asijské provincie Claudius Demianus odsouzený Antistiem za podvody. Záminku neznáme, ale na statku ve Formiích si Antistius s manželkou Sextií a dcerou Pollitou, vdovou po Plautovi, otevřeli žíly a společně čekali na smrt.     

P. Clodius Thrasea Paetus, který ležel dlouho Neronovi v žaludku, propadl hrdlu následujícího roku, viz tam, neboť nechodil do senátu a poněvadž nenaslouchal Neronovým hudebním produkcím, ani neobětoval císařově „božskému hlasu“ jako ostatní. Nesměl na setkání s armenským králem a prořízl si před kynikem Démétriem z Korinthu a C. Helvidiem Priskem žíly se slovy: „Tobě Iove, Ochránče svobody, obětuji tuto krev/soi túto to haima, ó Zeu Eleutherie, spendó!“ 

C. Ofonius Tigellinus zůstal praefectem praetorio a na místo L. Faenia Rufa se jeho kolegou stal C. Nymphidius Sabinus (do roku 68), jeden okamžik div ne nástupce Neronův, syn propuštěnkyně, který se chlubíval, že je synem Caligulovým.

Římanů se likvidace písónovského spiknutí nijak netýkala, neboť zůstalo omezeno na dvůr, senátorské elity a praetoriány. Těm ostatně Nero Claudius dal vyplatit na ruku po dvou tisících séstertiích na prostého vojáka a rozdat mezi ně gratis obilí, které jinak platili se slevou.

Pak už se lidový Řím zase bavil. Nejprve zaujal jistý Pún Caesellius Bassus, který principovi nakukal, že pod jeho pozemkem u Karthága je jeskyně s ohromným množstvím zlata, prý poklad královny Dídó, zakladatelky Karthága. Koupil si setkání s Neronem a vládce mu uvěřil! Bylo právě o nerónejích, konaných nyní podruhé (viz rok 60), a o pokladu se šířily fantastické řeči. Pošetilý Bassus v doprovodu vojáků a kopáčů obrátil svůj africký pozemek vzhůru nohama, ale Dídónino zlato nikde. Vzal si život, avšak podle jiné verse mu byly fiskem zabaveny statky.

O hrách v divadle skandováním lid donutil Nerona vystoupit v soutěži ve zpěvu s kytharou před porotou a jeho výkon nadšeně diváci doprovázeli tleskáním do taktu. Vládce Středomoří před publikem poklekl a nervosně očekával výrok poroty. Vedle bavícího se proletariátu však trpěla honorace. Netroufla si totiž v divadle na celodenních hrách chybět a netleskat. Málem by zde skončila kariéra Vespasianova, když ho udal propuštěnec Foibos/Phoebus, že spí.  

Po hrách se Nero (27) zbavený okruhu starých známých, jimž dlouho důvěřoval, proměnil v despotu. V návalu vzteku kopl těhotnou a extrémního luxusu milovnou manželku Poppaeu Sabinu (35) do břicha a tak ji zabil. Sama si kdysi přála, aby zemřela dříve než u ní nastane stáří, ničila a likvidovala každého, koho pokládala za soka n. sokyni a odporným způsobem se podílela na vraždě první Neronovy manželky Octavie, viz rok 62. 

• Morbidní prchlivost zamilovaných manželů bývala zjevně kdysi tolerována, první případ viz roku 628. Srov. kopnutí Chaireovo milované Kallirhoy v Charitónově novele, až téměř vypustila duši: manželské násilí tak spustilo napínavý erótický/milostný příběh čtený dodnes, srov. rok 407 a v indexu s. v. novela.  

    Císař ji nedal spálit, ale balsamovat a uložit do hrobky Iuliů. Po Poppaeině smrti se ucházel o Claudiovu dceru Antonii (asi 35), ta mu však odvážně řekla "ne". Poněvadž podle všeho patřila mezi písónské spiklence, odmítnutí jí přineslo i smrt. 

Poppaeu velmi postrádal a opatřil si ženu, která se Sabině podobala. Později dal chlapce jistého propuštěnce jménem Sporus, jehož tvářička Sabinu připomínala, vykastrovat a žil s ním jako se svou manželkou, ačkoli byl vdovcem po sňatku se dvěma ženami a k tomu byl od loňska už provdán za jiného propuštěnce jménem Pýthagorás vulgo Doryforos, který se někdy v této době formálně oženil se Sporem. 

Svatbu slavil později za účasti senátu, který dal i věno, celý Řím, a oděn byl po vzoru provdávaných panen. Na veřejnosti se s eunúchem Sporem ale ukazoval jako se svou manželkou jen Nero a také ho veřejně líbal. Nero byl tedy vdovcem, manželkou, manželem i milencem, vpravdě totálně rodinný typ.

Poppaea Sabina byla u lidu oblíbena a takéž mezi provinciály. V sebasteiu lyckého Búbónu byla její socha vystavěna s manželovou, ale ta byla po jeho smrti hned odstraněna, Sabínina zůstala v kultovním místě císařského kultu stát až do vyvrácení sebasteia někdy po roce 260. K Búbónu viz dále roku 190, srov. roky 150 a 83 př. n. l.

V říši Parthů zemřel kolem t. r. Arsakés XXV. Sanabarés, vzdorokrál čtyř panovníků od c. 50 v Margianě/Merv. Bývá ztotožňován s králem indoparthského království téhož jména. O celé této době, jeho vládě a poměrech ve Střední Asii, nevíme téměř nic, viz rok 49.

Básník M. Annaeus Lucanus, viz zde výše, ve své Pharsalii jako první ze starých autorů zmínil národ sarmatských Alanů/Alánů. Kočovali tehdy kolem severních břehů Kaspiku, kam dorazili ze Střední Asie, srov. v indexu s. v., a šířili se jihoruskými stepmi směrem k Donu. O jejich vpádu do Armenie a Médie a válce s Vologaisem I. viz rok 75.   

Narodil se kolem t. r. nebo již někdy mezi lety 50 až 60 v Aquinu (?) D. Iunius Iuvenalis, autor šestnácti Satir, Saturae; zemřel roku 127 nebo až někdy kolem roku 138. Urazil Domitianova oblíbeného herce Parida a princeps Iuvenala poslal do exilu do garnisonu na jižní egyptské hranici. Zde buď zemřel steskem, nebo ho Nerva pardonoval. 

K literátům pějícím chválu na Neronovu vládu patřil jistý T. Calpurnius Siculus, snad propuštěnec některého ze synů pučisty C. Calpurnia Pisona. O jeho životě nevíme nic. Zachováno pod jeho jménem zůstalo sedm vergiliovských eklog, o jejichž autentičnosti se vedou spory a bývají, alespoň z části, přisuzovány současníku principa Cara a jeho syna Numeriana M. Aureliovi Olympiovi Nemesianovi, autorovi vedle eklog didaktických básní s náměty loveckými, rybářskými a plaveckými, srov. rok 283+.  

Márkos/Marcus, č. Marek, jeden ze sedmdesáti původních křesťanských věrozvěstů-apoštolů a první z koptských papežů, sepsal, resp. pod jeho jménem v letech 65 - 70 v Římě vznikla jeho verse Ježíšova životopisu, euangelion/evangelium. Márkos či Ióannés Márkos zemřel 25. dubna 68 (nebo někdy později do c. 75) smrtí násilnou, když ho dav vláčel po dva dny Alexandrejí uvázaného za nohy/podle jiných za krk. Pokusu zlotřilých jinověrců spálit světcovo tělo na hranici zabránilo počasí: nastala tma a padaly i kroupy. Podle jiné verse ho měli lapit búkolové, nilští bandité, a upálit; dožil prý se 120 let.