************************************************************

83.

Ol. 174, 2

229 SE

165 AE

Pammenés

a. u. c. 671

L. Cornelius Scipio Asiaticus (Asiagenus) a C. Norbanus

************************************************************

Na Aigíně nalezena poškozená stéla s usnesením snad Megarských (?) z roku 64 (zjevně provinční éry), tedy z tohoto roku, jímž poctili Diodóra za obětavý výkon funkce agoránoma v době, kdy byl stát sužován válkou a piráty, kteří se tu vylodili a zemi vyrabovali. Za hladu, poněvadž byl pro válečné odvody vyčerpán obilní fond/sítónikú kat[analisko]menú eis [strati]ótikás oikonom[iás peri po]lemon a také pro přelidnění ostrova zajistil na své náklady zásobování pšenicí a za to byl vyznamenán zlatým věncem za jedno sto zlatých/statérů a stélou s usnesením. 

Začátkem roku opustil L. Cornelius Sulla se čtyřiceti tisíci vojáky, z toho bylo pět plně osazených legií a šest tisíc jezdců, a s loďstvem o 1600 plavidlech Peiraieus; žádný z Římanů nevelel dosud tak veliké flotile (nižší údaj: 1200). Přes Patry a Dyrrhachion se objevil v Itálii, viz zde níže: co v Helladě nebylo Římany zničeno nebo uloupeno před šedesáti lety, leželo za Sullou nyní definitivně zpustošeno.

● Jako kuriosita tohoto tažení se uvádí, že u Apollónie v lokalitě zvané Nymfaion narazili vojáci na spícího satyra. Když ho přivedli k Sullovi, nikdo z tlumočníků se s ním nedokázal domluvit; tak bytost vypadající jako ty, které malovali a sochali umělci, zase pustili. 

Spolu se Sullou se do Itálie dostal také syn krále Ptolemaia X. Alexandra I. Ptolemaios Alexandros II., který roku 85 uprchl z Mithridátova zajetí na Kóu k Sullovi a získal jeho sympatie (viz roka 103 a 88). • Ohledně rozměrné Sullovy flotily je pozoruhodné, že po celou svou válku s Mithridátem se musel obejít bez loďstva, srov. roky 87sqq. 

V Anatolii zanechal loni Sulla praetora L. Licinia Murenu, aby obnovil poměry v římské provincii. Mithridátés Eupatór Dionýsos právě bojoval s jakýmisi povstalci v Kolchidě. Král dal pro podezření ze zrady zatknout, dostal zlatá pouta, a popravit svého prvorozeného syna Mithridáta VIII. Připravoval dále tažení proti revoltě v Bosporském království a jeho okolních národech, až si Římané mysleli, že se chystá opět na ně, viz o válce roku 80.

Králův stratégos Archeláos utekl k Murenovi, když se dozvěděl, že mu král nedůvěřuje za to, že při jednáních se Sullou radil k větším ústupkům než musel. Protože Mithridátés VI. ještě nevyklidil celou Kappadokii, radil přeběhlík krále předejít, takže vpadl Murena do země a začal ji drancovat: král Ariobarzánés I. uprchl a tím skončila jeho čtvrtá vláda v zemi (trvala od roku 85; viz dále následující rok). 

Vyslanci, Helléni a mezi nimi filosofové, prý královým zájmům svým vystupováním před Římanem a jednáním více škodili, než prospěli. ● Archeláos měl stejnojmenného syna, který ve službách Mithridátových nadále fungoval, viz rok 73. Později udělal krátkou kariéru v Alexandreji u dvora, viz rok 64 a 56sq. 

L. Licinius Murena dorazil se svými dvěma fimbriovskými legiemi až ke Kománám v Pontu, kde se obsloužil chrámovými penězi. V Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie a zřejmě také zanikla lycká tetrapolis, v níž Kibyra dominovala; dalšími členy byly státečky Terméssos při Oinoandách/Oinoandy, Búbón a Balbúry, nyní včleněny do lyckého koina. Posledním dynastou byl Moagetés (III.?), srov. rok 189 a 150. Čím se Moagetés Murenovi znelíbil, nevíme. 

Někdy po této době či spíše po roce 50 vyznamenali Búbónští bronzovou sochou a zlatým věncem, chválou, předním místem o hrách a gratis jídly o veřejných obětech jistého Menesthea za jeho náklonnost k vlasti/epainó, proedriá en tois agósin, sítései en tais démotelesi thysiais. Za co, nevíme, usnesení není datováno. O Búbónu viz dále roku 190+. 

Těmito akcemi vypukla druhá válka Římanů s Mithridátem VI., která trvala rok. Vedením války pověřil senát Murenu. Král poslal do Říma a do Hérákleie Pontské vyslance, aby si stěžovali na skutky L. Licinia a v Hérákleji aby získal jejich spojenectví. Héráklejští si nechtěli znepřátelit krále ani Římany, kteří je rovněž obeslali vyjednavači, odpověděli oběma, že při vypuknutí tak velké války se sami sotva dokáží postarat o svou nezávislost, natož pomoci jiným. 

Murena, který argumentoval Mithridátovi i v Římě tím, že mírové dohody z Dardanu nebyly sepsány, mezitím založil na kappadocko-pontských hranicích město Likinia, čin ryze symbolický, svědčící o Murenově ctižádostivosti a také neposlušnosti vůči Sullovi. Nelze vyloučit, že jeho legátem byl A. Terentius Varro, později praet. roku 78 (to však celé jméno neznáme) a rok na to správce/propraetor Asie, který byl c. 74 v Římě žalován provinciály za vykořisťování. 

V Syrii zřejmě zemřel seleukovský král Filippos I. Epifanés Filadelfos (vládl ve své části země od roku 95; je možné, že zemřel ještě před tímto rokem). Po něm byl Tigránem vyhnán ze Syrie, viz zde níže, nebo zesnul jeho sok Antiochos X. Eusebés Filopatór (vládl od téhož roku, viz o něm též roky 92 a 88).

Podle jiné pramenné verse zahynul Antiochos X. hrdinně v boji s Parthy, viz rok 88, popř. již někdy po roce 94 byl Antiochos X. Filippem poražen a musel prchnout k Parthům. Ti ho po letech pustili, ale Pompeius mu odmítl království na žádost Antiošských vrátit (64); není-li tento příběh záměnou s ději Antiocha XIII.

Na to se do Antiocheie dostavili z Alexandreie Meneláos, Lamprón a Kallimandros a jménem měšťanů žádali Antiocha X. (?), aby se chopil vlády nad Egyptem, když právě vyhnali Ptolemaia XII., toho, kterého si sami vybrali na úkor legitimní nástupkyně trůnu Kleopatry V. Selény I.; přijal, ale zemřel na nějakou nemoc. Viz k tomu rok 58, kdy ovšem do Alexandreie dorazil jiný Seleukovec, syn pravděpodobně Antiocha X. s Kleopatrou Selénou.  

Chaotických poměrů v rozpadlé seleukovské doméně využil Armen Tigránés, který se již zmocnil řady parthských zemí, viz rok 88. Vytáhl na Syrii s prý třemi sty tisíci vojáky a podle všeho se jí snadno z velké části zmocnil. Přinesl do země klid, který v podstatě trval až do roku 69. Možná, že teprve nyní přijal titul Král králů, basileus basileón (srov. ale rok 92).

Satrapou Syrie a části Kilikie residujícím v Antiocheji jmenoval jistého Magadata či Bagadata, o němž jinak nevíme nic. Magadatés dal někdy během svého úřadování obléhat Ptolemáidu, kde se držela Kleopatrá V. Seléna; zajata byla roku 71. Někdy za Tigránovy vlády postihlo Syrii namísto války zemětřesení, které zničilo mnoho měst a zahubilo údajně na sto sedmdesát tisíc lidí; nic bližšího neznáme. 

Ze Seleukovců se Filippos II., syn Filippa I., uchytil kdesi v Kilikii, a Antiochos (XIII.), syn Antiocha X. Euseba, se usadil v provincii Asia (bývalá attalovská říše, tedy na římském území); proto byl později lidově zván Asiátikos. Jeho kultovní přízviska byla Filadelfos, Filométór a snad i též po otci Eusebés (viz rok 75, 69 a později).

Podle nedatovatelného fragmentu stély z Diokasareie v Kilikii, osady vzniklé původně kolem chrámu Dia Olbia u Olby, jmenoval Filippos, syn Filippa jistého Hermiu syntrofem. Hermiás jako první zdolal hradbu pevnosti neznámého "tyranna", kterého zabil i s jeho dvěma strážci. Kde a kdy se tak stalo a kdo byl oním samovládcem a v jaké souvislosti se dostal do sporu se Seleukovcem, nevíme. 

V Itálii se na jaře (srov. zde výše) L. Cornelius Sulla (asi 55) v čele pěti legií a šesti tisíc jezdců, vojska o čtyřiceti tisících mužů, vylodil v Brundisiu. Cestou na Řím se u něho hlásili optimáté z celé Itálie, především Q. Caecilius Metellus Pius, který definitivně uzavřel spojeneckou válku (srov. rok 88 a následující) a po neúspěchu zmocnit se se svým oddílem posilněným krátce lidmi Licinia Crassa provincie Afriky, kde setrvával praetor C. Fabius Hadrianus na straně mariovských konsulů, vyčkával v Ligurii.

M. Licinius Crassus (asi 32), další z budoucích triumvirů, který před mariovci prchl do Hispánie, viz rok 86, sbíral po odchodu z Afriky v Sullově úkolu síly mezi Marsy. Se svými oddíly dobyl umberskou obec Tuder a vinili ho u Sully nepřejícníci, že si většinu kořisti přivlastnil (jistě majetků v městečku bylo sotva tolik, aby to stálo za pomluvu). O Crassových majetcích a podnikání v Římě viz více v indexu s. v. zlato (2). 

Nepokoření Samnité a Lúkánové při populárech naopak drželi, což se jim stalo osudným, viz následující rok. Naopak s prosíkem přiběhl P. Cornelius Cethegus, oddaný ještě nedávno mariovec, otec katilínovce C. Cornelia Cethega.  

Cn. Pompeius, třebaže teprve třiadvacetiletý a stavu jezdeckého, ale již s velkou autoritou (srov. předešlý rok), dával dohromady vojsko v Pícénu, kde z klientů a svému otci zavázaných mužů plně sestavil a zásobil tři legie. Z Říma proti němu vytáhli se svými oddíly C. Carrinas (praetor roku následujícího), C. Coelius Caldus a L. Iunius Brutus Damasippus. Pompeius se ocitl v obležení tří táborů, vybral si jízdní útok na oddíly Damasippovy, skolil kopím prvního z Keltů a rozprášil v první bitvě své kariery mariovce tak, že zbývající velitelé se stáhli.

Za to, když Sullu při setkání oslovil podle náležitostí jako imperátora, sám byl Sullou, který seskočil s koně, osloven jako imperator. Už jako diktátor před jediným ze svých mužů vstával Sulla z křesla, to vše prý, poněvadž byl uchvácen jeho dynamickým mládím (srov. podobnou zaujatost M. Pomponiem Attikem roku předešlého). Sulla vzápětí vyslal Pompeia na sever do Předpadánské Gallie, aby vypomohl oddílům Q. Caecilia Metella Pia. 

Na začátku války disponovali populárové osmi legiemi a podle jednoho zdroje byl poměr vojenské síly vracejícího se Sully vůči konsulské armádě třicet tisíc ku dvěma stům tisícům, vojáků nikoli však tolik zdatných z aktuálních válek. První otevřená římská občanská válka, kterou vedli mariovci se sullovci, populárové s optimáty, byla na italském území krátká: skončila na konci následujícího roku.

První Sullovou otevřenou bitvou této občanské války a vůbec první polní bitvou mezi Římany byla bitva pod lesnatým pohořím Tífátami u Casilina v Kampánii dne 6. července, kde byl mariovský konsul C. Norbanus poražen; padlo na šest tisíc jeho vojáků, Sullových sedmdesát (v jiné versi padlo sedm tisíc z konsulské armády, šest tisíc bylo zajato a ze Sullovy jen 124 mužů). Prchl do Capuy a po dalších válečných neúspěších následujícího roku do Praeneste. Sulla obětoval na Tífátách v chrámu Dianě, jíž byl celý kraj zasvěcen.  

● Někdy před těmito událostmi byla na návrh tribuna lidu M. Iunia Bruta, otce stejnojmenného caesarovraha, zavedena osada římských občanů do Capuy. Projekt podle všeho neměl dlouhého trvání, neboť kolonie spojená s přerozdělením půdy v okolní Kampánii byla znovu projednávána tribunem lidu P. Serviliem Rullem, oponentem Ciceronovým roku 63 (a opět na rozdělení státní půdy držené latifundisty).  

Po Casilinu se proti Sullovi a oddílům Metella Pia obrátil druhý z konsulů L. Cornelius Scipio Asiaticus. Jeho armáda byla však nahlodaná, neměla chuť bojovat, v jejích řadách bylo hodně Sullových příznivců. Scipio nebyl mužem akce, začal s nepřítelem vyjednávat, dokonce se i na něčem za příměří na osobní schůzce mezi Caliemi a Teanem se Sullou dohodli (výsledky zůstaly utajeny). Scipio poslal do Capuy za Norbanem se zprávou, co se děje, a rasantní Q. Sertorius cestou se svými muži obsadil Suessu, která se předtím přidala k optimátům.

Sulla to měl za porušení příměří, vrátil Scipionovi rukojmí zaručující dodržení příměří a konsulští vojáci nespokojení s vyostřením situace vzetím Suessy se dohodli se sullovci na zběhnutí; svou roli sehrály Sullovy peníze. Tak se stalo, že dohodnutého dne zajal Sulla v nepřátelském ležení pouze konsula L. Cornelia Scipiona se synem, neboť ostatní již tvořili posily Sullovy armády: ke svým dvaceti kohortám přidal dvakrát tolik. Scipionové se ale k němu nepřidali a směli volně odejít. Sestavil pak dědic velkého jména ještě jednu armádu, ale tu porazil se svými oddíly nebo dílem rovněž odlákal Cn. Pompeius, který porazil ještě další tři vojska populárů, a L. Cornelius Scipio skončil následujícího roku mezi proskribovanými. Unikl však a hledal exil v Massilii. Zřejmě tam nedorazil a zemřel, pravděpodobně na lodi, u Stoichadských ostrovů.   

● Ze Suessy se dochoval dedikační nápis ze soklu nedochované sochy věnované obcí Sullovi: "L(ucio) Cornelio L(uci) [f(ilio)] | Sullae Feleici | imperatori | publice." Přízvisko Felix/Epafrodítos si připojil ke jménu roku následujícího, viz tam. Sulla pozvedl město na municipium, roku 28 budoucí Augustus na římskou osadu s plným jménem Colonia Iulia Felix Classica Suessa. 

Sulla poslal do Capuy svého vyjednávače, ale Norbanus nechtěl o dohodě slyšet. Obě armády na to plenily Kampánii, k bitvě se nepostavily. Sertorius byl již dříve pověřen mariovci správou Hispánií jako praetor a tak se vypařil, aniž podle všeho Norbana informoval. Sbíral muže po Etrúrii nakloněné populárům z vděku za občanství, do války v Itálii již nezasáhl. V Hispániích ho však nikdo s otevřenou náručí nečekal a podle jiného podání prostě před sullovci uprchl, když přemlouval Scipiona, aby nevyjednával, neboť tušil, co se stane, srov. rok 81. 

V Římě zvolili konsuly na rok 82 oba radikální populáry. Proti volbě svého syna C. Maria, bylo mu teprve 27 let, byla i jeho matka Iulia, teta Božského Iulia (pro úřad předepsaných bylo 43 let věku). Přes zimu obě strany sbíraly po Itálii a provinciích síly. Totéž obě strany konaly po skončení válečné sezony. Zima 83/82 byla velmi tuhá a žádné operace neumožňovala.

Sullova diplomatická iniciativa mezi Italiky získala širokou důvěru, města se spolehla na jeho ujištění, že na nedávno získané občanství jim nesáhne a posílala rukojmí své věrnosti do Říma už v okamžiku, kdy ještě nebylo dobojováno a část města drželi mariovci. Za nových konsulů roku 82 povolilo senátní usnesení roztavit stříbrné a zlaté ozdoby římských chrámů, aby bylo na žold konsulských vojáků. 

Na přelomu roku vypukla v Utice rebelie a v ní byl brzy zabit správce provincie Afriky propraetor C. Fabius Hadrianus: pokoušel se prý usurpovat autonomní vládu s pomocí otroků, ale byl jejich majiteli obklíčen a v domě s celým svým majetkem a rodinou upálen (okolnosti nebyly nikdy vyšetřovány).

Praetor Q. Antonius Balbus přišel o Sardinii a život; ostrova se zmocnil pro Sullu legát L. Marcius Philippus, cos. 91, srov. rok 86. Quaestor M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, cos. roku 61, si vylosoval službu pod konsulem L. Scipionem, kterou ale u jeho oddílů nenastoupil; nestalo se mu nic, srov. zde výše. 

8. července v noci (podle jiného údaje již 6. července, tedy v den bitvy u Casilina) vyhořel v Římě Iovův chrám na Capitoliu; příčiny požáru zůstaly neobjasněny. S ním byla zničena sbírka Sybillininých výroků, libri Sibyllini, uložená ve sklepeních chrámu, ale podařilo se je do jisté míry restituovat mimo jiné z podkladů zjištěných na Samu, v Íliu, Erythrách, po římských osadách v Itálii, v Africe a na Sicílii.

Roku 405 n. l. byla tehdy již utajovaná sbírka zničena definitivně pokřtěným Vandalem v římských službách Stilichónem. Chrám byl po generální opravě zahájené Sullou, viz rok 81, nově zasvěcen roku 69 Q. Lutatiem Catulem, vyhořel znovu roku 69 n. l. a 80 n. l. a byl obnoven Domitianem. • Zachráněný chrámový poklad čtrnácti tisíc liber stříbra a šesti tisíc liber zlata dal Marius ml. přenést do Praeneste (srov. množství se Sullovou kořistí z Východu roku 81).

Se sullovskou válkou přišla móda do Říma stříbřených a zlacených lůžek a lehátek/lectí, triclínia. Ženy takové stříbrné již mívaly před občanskou válkou. První zlaté, tedy zlatým plechem pobitá hodovní lůžka/triclínium, pořizoval jinak neznámý rytíř Carvilius Pollio, nikoli po délském vzoru, ale púnském; modely ani dobu Carviliovu neznáme, cf. rok 41+. Před Sullovou vládou prý existovala v Římě jen dvě stříbrná triclínia. 

Kolem t. r. se v Alexandreji narodil Didymos zvaný Chalkenteros/"S bronzovými střevy" nebo Bibliolathás/"Zapomínač knih (svých)", syn obchodníka se slanečky/taríchopólos Didyma, grammatik aristarchovský, autor údajně 3500 knih a více. Bývá ztotožňován s Didymem Atéiem/Attiem a Areiem n. Areiem Didymem, viz v indexu s. v. Datum jeho smrti neznáme (srov. ale rok 30).

Žil též v Alexandreji další grammatik se jménem Didymos, známý jako "mladší", přednášející v Římě, autor spisů o přesvědčujících argumentech/Pithana, o orthografii a dalších jazykozpytných a sofistických knih. Jiný, Klaudios Didymos, grammatik z éry júlsko-klaudijské, psal o analogiích. Další grammatik Didymos žil v Římě za Nerona, živil se jako obchodník a proslavil se jako hudebník a talentovaný zpěvák. 

T. r. se narodila Iulia, dcera triumvira C. Iulia Caesara s Cornelií, dcerou L. Cornelia Cinny, cos. 87: byla podle římských zvyků jediné legitimní Caesarovo dítě-dědic (srov. roky 45, 44, 34 a 30). 

14. ledna se narodil M. Antonius, pozdější triumvir a děd císaře Claudia. Život ukončil v bezvýchodné situaci sám 1. srpna 30. Senátním usnesením byl 14. leden po Aktiu prohlášen v rámci zatracení jeho jména z paměti/damnátió memoriae za den neblahý/diés nefás. Byl synem Iulie, dcery C. Iulia Caesara Strabona, viz rok 87, s M. Antoniem Cretikem. Iulia se po smrti manželově provdala za P. Cornelia Lentula Suru, popraveného roku 63.

 

************************************************************

82.

Ol. 174, 3

230 SE

166 AE

Démétrios III.

a. u. c. 672

C. Marius iun. a Cn. Papirius Carbo III. (oba coss. padli)

interrex L. Valerius Flaccus, cos. 100; L. Cornelius Sulla Felix dict. I.

************************************************************

Na jaře se vypravil L. Licinius Murena přes řeku Halys do kmenového území Pontského království a s velkou kořistí se vrátil zpět. Zde ho sice v Galatii čekala zpráva z Říma od senátu zprostředkovaná Q. Calidiem, srov. o něm roku 102, aby ve válce nepokračoval, neboť král nic neporušil; nebral ji však vážně a podle všeho ani Calidius dodržování smlouvy v soukromém rozhovoru nevyžadoval.

Když se pokusil o nový loupeživý vpád, byl Mithridátem Eupatorem a jeho stratégem Gordiem, který mobilisoval Kappadoky, drtivě poražen na jakési řece (opět Halys?), v bitvě ztratil mnoho vojáků, údaj neznáme, a jen s obtížemi unikl do Frygie na římské území.

Byla z toho velká sláva, mithridátovci opět zdvihli hlavy a z Kappadokie byly vypuzeny všechny Murenovy posádky. Král pak zapálil Diovi Stratiovi na jeho kultovní hoře, polohu neznáme, obrovskou děkovnou vatru, prý vyšší než ona hora. O plamenech se bájilo, že byly vidět z lodí na moři do vzdálenosti jednoho tisíce stadií, c. 190 kilometrů (?!). 

Sulla si nepřál novou válku s Mithridátem, s nímž měl smlouvu, a poslal za Murenou A. Gabinia s upozorněním, že Calidiovo poselství bylo myšleno vážně a že musí nastat smír Mithridáta s Ariobarzánem. Z rozhodnutí Sully dostal L. Licinius Murena titul imperátora (sic!), triumf v Římě a Gabinius vše dojednal: král Mithridátés VI. na smírčím setkání zasnoubil svou dceru s Monimou, tehdy čtyřletou Athénaidu Filostorgu (II.), stejnojmennému synovi krále Ariobarzána I. Filorhómaia (!), který tak nastoupil po krátké římské okupaci svou pátou vládu nad Kappadokií (trvala do roku 77). 

Část Kappadokie, nevíme jakou, ale podle všeho směl podržet Mithridátés Eupatór. Tak skončila druhá válka Římanů s Mithridátem (vedená od minulého roku, srov. k tomu rok 88 a 73). Na oslavu míru uspořádal Mithridátés hostinu s odměnami ve zlatě v opileckých disciplinách; A. Gabinius, srov. o něm roku 89, se hodokvasu kupodivu neúčastnil; snad že tušil, že dohoda nemůže mít dlouhého trvání.  

Murenovým stejnojmenným synem, který sloužil pod otcem na jeho anatolském dobrodružství, byl konsul roku 62, známým z procesu vedeného proti němu roku 63, v němž byl obžalován za korupci při právě skončených konsulských volbách. Byl osvobozen a mezi jeho prominentními advokáty fungoval úřadující konsul M. Tullius Cicero. Murena mladší přežil všechny občanské války, které následovaly, a zemřel roku 22.

Ciceronova advokátní kariera začala roku 81, to mu bylo 25, řečí na obhajobu P. Quinctia/Pro P. Quinctio, resp. je to první z jeho zachovaných. Jeho řečnickým protivníkem byl tehdy zkušený, o osm roků starší Q. Hortensius Hortalus, cos. 69 (zemřel roku 50).

Dědický spor o dluh po zemřelém bratrovi s jeho společníkem v podnikání na statcích v Narbonské Gallii, který chtěl zabránit prodeji podílu v pozemcích, Cicero pro jezdce Quinctia uprostřed proskripcí podle všeho vyhrál (verdikt znám není, ale sotva by jinak ješitný Cicero svou řeč publikoval). Soud souvisel s rozvětveným plébéjským klanem Rosciů původu zřejmě umberského: sestra Q. Roscia byla manželkou Ciceronova klienta P. Quinctia.    

V občanské válce na jaře začalo seriálem vyhraných bitev finální tažení sullovů. V bitvě u Clusia porazil mariovce P. Servilius Vatia Isauricus, který sloužil pod Sullou na Východě, na řece Aesis na severních hranicích Pícéna Q. Caecilius Metellus Pius C. Carrinu v bitvě, která trvala celé dopoledne a když Carrinas prchl, přešli ostatní k sullovců. Metella pak dostal do kleští konsul Carbo, jakmile však dorazila zpráva o sacriportské bitvě, odtáhla konsulská armáda do Arimina; její pochod znesnadňovaly útoky Pompeiovy jízdy.

Po těchto událostech Pompeius porazil u Seny C. Marcia Censorina a město vyplenil. U Fidentie stál M. Licinius Lucullus alias M. Terentius Varro Lucullus, bratr slavnějšího L. Licinia, proti třikrát silnějšímu nepříteli, přesto zvítězil a údajně jeho muži pobili osmnáct tisíc mariovců, jimž velel Cn. Papirius Carbo. 

Ve stejný čas na sebe obě armády narazily v deštivém počasí u Signie. Když dal později budovat ležení, vyrazil Marius do útoku v domnění, že nepřítel bude zmatený; ale přepočítal se. L. Cornelius Sulla u Sacriportu u Praeneste, někde při spojení zřejmě Latinské silnice a Labické/via Latina & Labicana mariovce porazil, když během bitvy přešlo k Sullovi několik Mariových oddílů. 

C. Marius ml. prchl po ztracené bitvě do Praeneste, bašty populárů. Na hradby ho vytáhli Praenestští v koši, neboť zavřeli před přívalem uprchlíků z bitvy brány. Sullovci pak pod hradbami města pobili množství mariovců, kteří neměli kam uniknout, ze zajatců dal Sulla okamžitě povraždit všechny Samnity; obléhání vedl Q. Lucretius Ofella, viz o něm zde níže.  

Z obleženého Praeneste přikázal Marius městskému praetorovi L. Iuniovi Brutovi Damasippovi, aby ve Městě povraždil všechny optimáty, na což několik optimátů opravdu doplatilo: P. Antistius (Pompéiův tchán, viz roku 86, na to si vzala život jeho manželka), C. Papirius Carbo Arvina (žádná přízeň s konsulem, viz o něm roku 89), L. Domitius Ahenobarbus, cos. 94, kterého Damasippus zavraždil přímo v Hostiliově curii, a pontifex maximus Q. Mucius Scaevola, cos. 95; jejich těla naházeli mariovci do Tiberu.  

Sulla posílal na Řím oddíly, aby získávaly nové posice po městech a pokusily se uchytit v Římě, což se zdařilo: lidé otevírali brány ze strachu i hladu. Pak sám vyrazil na Řím, odkud ozbrojení mariovci již prchli, a legie nechal stát na Martově poli. Zabavil a prodal majetky vůdců populárů, správu Města svěřil přátelům a vrátil se do války směrem na Clusium. Porazil mariovce u Saturnie v době, kdy na druhé straně Apennin Metellus obsazoval kraj až po Ravennu. Někdy po té se zradou sullovci zmocnili Neápole.

U Clusia se vojska Sullova a Carbonova rozešla po nerozhodném boji, když nastala noc. Poblíž pak na řece Glanis v jízdní bitvě porazili sullovci keltské jezdce poslané na pomoc konsulům praetory z Hispánií: padesát jich padlo, 270 přeběhlo, zbývající dal popravit konsul Carbo (celkový počet neznáme). 

U Spoletia Pompeius s Crassem zvítězili nad dalším konsulským vojskem a tři tisíce mužů Carbonových padlo (podle jedné verse se tak stalo ještě před bitvou u Sacriportu). Sullovci oblehli oddíly Carrinatovy a z posil, které na pomoc poslal konsul Carbo jich Sulla ze zálohy dva tisíce pobil. Rovněž výprava osmi legií pod velením Marciovým, které Carbo poslal na pomoc obleženým v Praeneste, nedopadla dobře. Přepadl je se svými muži Pompeius a rozprášil. Takže se Marcius vrátil ke Carbonovi jen s troskami velké armády.

Když se na pomoc Mariovi v Praeneste vypravilo sedmdesát tisíc Lúkánů pod M. Lamponiem a Samnitů pod C. Pontiem Telesinem, zablokoval jim cestu na sever Sulla, takže šanci na osvobození C. Maria neměli. Ve stejný čas konsul Cn. Papirius Carbo s C. Norbanem narazili na jednotky Metellovy u Faventie a třebaže bylo krátce před západem slunce, na bitevním poli mezi vinicemi utrpěli těžkou porážku: na deset tisíc mariovců padlo, šest tisíc zběhlo k sullovcům, ostatní se rozutekli. K Metellovi přešla legie odvedenců z Lúkánie, jejíž velitel Albinovanus se vrátil k Norbanovi sám. Celá Cisalpinská Gallie se pak postavila na Metellovu stranu. 

Na podzim v další bitvě u Clusia, kde ještě disponoval Carbo třiceti tisíci muži, zvítězil Cn. Pompeius a zde údajně zahynulo dvacet tisíc vojáků konsulské armády. Kdo z nich neutekl domů, prchal s Carrinatem, Marciem a Damasippem k Římu, který drželi sullovci a v zádech za prchajícími postupoval Pompeius. Konsul Papirius Carbo se podle všeho clusijské bitvy neúčastnil, neboť prohlédl, že je jeho věc ztracena a s přáteli odplul z Arimina směrem do Afriky, kde se chystal uchytit, což se mu nepodařilo a snažil se pak uniknout do Egypta, viz o jeho konci roku 81. 

Po těchto neúspěšných bojích zaskočila mariovce zrada jedné z vůčích postav hnutí P. Tullia Albinovana, který po dohodě se Sullou dokonce pozval na hostinu k Norbanovi mimo jiné C. Antipatra a bratra Flavia Fimbriy, (Norbanus nedorazil) a tam je zavraždil. P. Albinovanus dosáhl u Sully milosti, mariovci ztratili Ariminum, poslední výspu moci, kde se vojáci přidali na Sullovu stranu a Norbanus utekl na Rhodos, kde si brzy na to vzal život uprostřed agory, když Sulla žádal jeho vydání (věděl, že by Rhodští Sullovi, po jehož boku válčili, neodmítli). 

Optimáté vedeni Sullou dobyli podruhé Řím, podruhé, co Město dobyli sami Římané, srov. s rokem 88. Ve Městě optimáti krvavě pronásledovali populáry a vypsali nové proskripce (srov. rok 87). Sulla na obílené desky, prócríptiónis tabulae, "vypsal/proskriboval" jména lidí, kteří propadli majetkem/publicatio bonorum a hrdlem, a dal je veřejně vystavit jako úřední vyhlášky. 

Nejprve, ještě před pádem Praeneste, vypsal asi čtyřicet senátorů (jiné zdroje napočetly jmen osmdesát) a 1600 jezdců, určil odměny udavačům a vrahům, tresty za přechovávání populárů, o majetky přišli i synové proskribovaných. Sulla však nikdy nezbavil života nikoho z patricijů. 

V následujících dnech přidával další a další jména, celkem prý na devadesát senátorů, patnáct konsulů a 2600 jezdců (vyšší starověký odhad mluví o 4700 "parlamentních" obětech); proskripční seznamy byly uzavřeny až k 1. červnu 81. Rozšířil seznamy/tabulae publicae na Italiky, dokonce na celá města, základny mariovců. Lidé masově přicházeli o majetky, každý, kdo byl ve styku s mariovci, o život, města o opevnění a byla zavalena těžkými daněmi. Partajníci a oblíbenci Sullovi přicházeli k obrovskému jmění. 

Samnium a Lúkánie byly v návaznosti na spojeneckou válku natolik Římany zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstávaly liduprázdné, města poklesla z velké části na úroveň vesnic. Následujícího roku po dobytí Aesernie Sulla rozdělil samnitskou půdu a půdu dalších potrestaných obcí po celé Itálii mezi vojáky 27 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o 135 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 162 tisíc (to pro případ po šesti tisících; nižší údaj Appiánův hovoří o vojácích 23 legií)!

Kolik z nich si našlo ženy, založilo rodiny a živilo je prací na vlastním statku, známo není. U mužů zvyklých získávat obživu mečem, je pravděpodobné, že spíše než venkovskou idylu hledali pro své pozemky kupce. Část veteránů usadil Sulla do Faesul, Arretia (obě v Etrúrii), do Kampánie do Capue, Urbana a Suessuly a na Korsiku do Alerie. Zda se všechny veterány Sullovi podařilo usadit do vojenských osad/colonias deduxit do konce svého života roku 78, není jasné. 

Senát a diktátor Sulla/cum imperio a senatu missus poslal vycházející hvězdu konservativců Cn. Pompeia s vojskem na Sicílii a do Afriky, kde měl zlikvidovat protivníky z řad populárů, kteří se zde po porážce v Itálii shromažďovali, viz rok následující. Sulla odmítl pustit mladého Pompeia do úřadu tribuna lidu, ale triumf nad Afrikou mu po návratu z Afriky povolil, viz rok následující: Pompeius byl tehdy jezdec a triumfoval jako 24letý, což byl rekordně nízký věk republikánských dějin Říma (jeho další rekord viz rok 70). Z jezdců vybral diktátor tři sta oddaných a doplnil jimi senát. 

Tím vlastně skončila první občanská válka Římanů, která trvala jen krátce (srov. předešlý rok; rozumí se bojové akce v poli). Během ní podle odhadů již ze starověku zemřelo v Itálii na sto tisíc (ozbrojených) mužů a jen v bitvě před branami Říma na obou stranách padlo padesát tisíc mužů ve zbrani, viz zde výše. Appiános tvrdil, že se počty padlých v jednotlivých bitvách pohybovaly od deseti tisíc po padesát tisíc mužů.

● Sulla se svými přáteli vyznamenávali občanstvím i Hellény, ačkoli nevíme, za co: tak se stali Římany Q. Lutatius Diodorus z Lilybaia, A. Clodius Apollonius z Drepana (později je okradl o cennosti praetor C. Verres, také sullovec), Aristón z Massalie a Alexa z Hérákleie.

V Africe následujícího roku udělil Pompeius občanství za účastenství na svém tažení jistému Hasdrubalovi z Gád, mámertínským sourozencům Oviovým a Fabiům ze Sagunta. Údajně dal Sulla svobodu deseti tisícům mladých otroků zavražděných mariovců, dal jim jméno Corneliů a zapsal mezi římské občany. Zachován kolektivní dedikační nápis těchto lidí z Říma: L(ucio) Cornelio L(uci) f(ilio) | Sullae Feleici | dictatori | leiberteini.   

L. Cornelius Sulla Felix se stal prvním neomezeným vládcem prakticky celé oikúmeny v historii Evropy a zůstal jím až do své smrti roku 78 (ačkoli se úřadu vzdal o rok dříve). • Sulla dával volit konsuly, také sebe, viz rok následující, ale stále zůstával diktátorem, nikoli však na doživotí. Volbu konsulů neřídili konsulové odstupující, ale opět interrex, volený na pět dnů, jako kdysi za dávna (L. Valerius Flaccus, cos. roku 100 a censor roku 97 se stal jeho magistrem equitum/velitelem jízdy).

V letech 82 až 79 vznikla provincia Gallia Cisalpina, k níž byla administrativně připojena římská Illyria (pokud tato nepatřila k provincii Macedonia, srov. rok 167). Jak do jejího vzniku byl zapojen procos. C. Valerius Flaccus, nevíme; viz o něm roku 93 a 81. 

Narodili se: 

• M. Caelius Rufus, caesarovký politik a řečník, zprvu podporovatel Cicerona ve sporech s P. Clodiem, viz k tomu rok 56, tribun lidu roku 52, praetor roku 48, zemřel či popraven téhož roku (viz tam),

• C. Licinius Macer Calvus, syn annalisty L. Licinia Macera, viz o něm roku 66, básník-neóterik a řečník, sok Ciceronův před soudem, viz rok 56. Byl malého vzrůstu, že ho jeho přítel Catullus označil za "salaputium disertum/výřečného skrčka". Zemřel někdy po roce 54 za občanské války. Choroby zaháněl olověnými destičkami, které si věšel na prsa a tak i řečnil. Po mnoha desetiletích ho napodobil při zpěvu princeps Nero;

• v Ataku v Narbonské Gallii básník P. Terentius Varro Atacinus (zemřel kolem roku 35).