Na Korkýře předtím jmenovali pompéjáni vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, který loni vytáhl do války s mužstvem ze Syrie, kde byl prokonsulským správcem a zanechal tak římský východ nekrytý; obyvatelé Syrie se proto obávali parthského vpádu. 

Není divu. Ke králi Óródovi II. totiž Pompeius vyslal svého věrného a podle všeho též příbuzného C. Lucilia Hirru n. Hirriu/o jménu viz v indexu s. v. s žádostí o pomoc proti Caesarovi. Parth ale za to chtěl Syrii, což vyslanec okamžitě odmítl a byl králem uvězněn. Po propuštění se s ním Caesar udobřil a dobytkář z Bruttia, snad potomek satirského básníka C. Lucilia, velkochovatel ryb, daroval na stoly za oslav triumfu Božského Iulia šest tisíc murén; triumvirové ho o dva roky později, asi pro jeho majetek, proskribovali, utekl k Sex. Pompeiovi na Sicílii a už o něm není slyšet. 

Prokonsul Scipio Nasica se svými vojáky zimu 49/48 přečkával v pohodlí Pergama a ubikací provincie Asia a vydíral provinciály o peníze. Vypisoval daně např. ze sloupů, ze dveří, zadlužovala se města, soukromníci a celá asijská provincie, viz již rok předešlý. Dokonce dostal zálusk na chrámový poklad Artemidy Efeské, ale bohyni zachránilo protentokrát to, že v den, kdy ho šel v doprovodu řady senátorů zabavit, dorazil dopis od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, takže už k tomu neměl čas. Nepodařilo se to ani o něco později po farsálské bitvě T. Ampiovi Balbovi, pompéjovskému legátovi pro praetore, jemuž při počítání pokladu asistovali senátoři přítomní v provincii: před blížícím se Caesarem utekl.

Tohoto Scipiona poctili bodří občané Pergama sochou, z níž se zachoval pouze nápis na podstavci, kde je Říman nazván imperátorem/autokratór a spasitel a dobroděj lidu Pergamu/kai heautú sótér kai euergetés. Ze stejné doby a místa pochází dedikační nápis na rovněž nedochované soše Cornelii, Scipionově dceři a manželce Pompeia Magna, ten je titulován pouze jako prokonsul/anthypatos, za její moudrost a náklonnost/sófrosyné kai eunoiá.

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec, zůstal pro nemoc v Dyrrhachiu, netáhl do Thessalie. Po Farsálu odmítl velitelskou funkci, kterou mu nabízeli M. Porcius Cato, velitel patnácti kohort zanechaných Pompeiem v Dyrrhachiu, T. Labienus a M. Terentius Varro; měl prý války plné zuby. Cn. Pompeius ml. ho tehdy nazval zrádcem a div že ho nezabil. Přeplavil se na začátku listopadu do Brundisia a čekal tam téměř rok na návrat Caesara z Orientu, viz rok následující; krátce po něm dorazil M. Antonius. 

Vítěz pardonoval většinu pompéjovců i poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy. Cicero podpořil před Caesarem roku 46 udělení milosti pro aristokrata M. Claudia Marcella, cos. 51, pompéjovce první hodiny, takže se směl vrátit z Mytilény, kde po Farsálu žil; cestou do Říma však byl zavražděn, zřejmě v osobní hádce, svým přítelem a pohřben v Athénách, viz rok 45. 

Stejně se Cicero roku 46 zasadil o legáta Q. Ligaria, který proti Caesarovi bojoval v Africe a nesměl do Říma - a pak se přidal k caesarovrahům (Ciceronovy zachované projevy Pro Marcello a Pro Ligario); Ligariovým žalobcem byl právník a pozdější historik Q. Aelius Tubero, viz rok 50. 

Cn. Pompeius Magnus se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy a s třiceti jezdci dorazil k moři. Pokračoval od ústí Péneia nákladní lodí businessmana C. Peticia v doprovodu M. Favonia a konsulára L. Cornelia Lentula. Kus cesty s ním sdílel Déiotaros, přes Amfipoli, kde pobyl jen den, ale přesto zde vydal edikt o sezvání Hellénů a Římanů ke složení vojenské přísahy, pokračoval na Lesbos do Mytilény. 

Zde se spojil s manželkou Cornelií Metellou a Sex. Pompeiem, svým mladším ze synů (nebylo mu dvacet), které sem poslal před bitvou do zázemí (snad už na jaře); starší Cn. Pompeius (c. 30) ležel s flotilou v době farsálské bitvy před Korkýrou, srov. zde výše. 

● Mytiléna se okamžitě po odplutí pompéjovců přerodila v caesarovskou obec. Vůdčím elementem byl historiograf a rhétór Potamón, syn rhétora Lesbónakta, který se dožil devadesáti let, ještě začátku vlády Tiberiovy. Mytilénští ho uctívali jako héróa a postavili mu svatyni Potamóneion. Zachován je z něho fragment Caesarova děkovného dopisu z t. r. potvrzující jeho přátelství s Mytilénou, z následujího roku s usnesením senátu o téže věci, kdy Potamón byl mezi vyslanci do Říma, a tři dokumenty z vlády Augustovy. 

Na posledním z nápisů, nedatovaném fragmentu z augustovské doby, je podle všeho Potamón (jméno nedochováno) honorován jakousi poctou a je označen za potomka Penthila, krále Aiolů. Viz o něm roku 75 a 70.

●● C. Peticius obchodoval s celým Středomořím a jeho rodinná firma fungovala nejméně po celé první století n. l. Podle jednoho náhrobního kamene ze severní Itálie s vyobrazením velblouda s nákladem amfor lze se domnívat, že to bylo firemní logo.    

Přes Rhodos, který odmítal pompéjovce přijímat, a Attaleiu v Pamfýlii, kde se k němu přidalo několik triér s vojáky z Kilikie a skupina se rozrostla o šedesát senátorů, pokračoval Velký Pompeius na Kypr, kde se dozvěděl, že ani syrská Antiocheia ho nechce a ani nikoho z jeho stoupenců. 

Původně chtěl vyhledat spojenectví Parthů, ale to mu přátelé vymluvili. Iubu Mauretánského rádci nepokládali za dost nóbl, směřoval proto Pompeius do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou, neboť chlapeckého Ptolemaia XIII. před Farsálem podporoval a jeho otec mu byl zavázán.

Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Dal naložit náklad mědi určené pro válku a vyzbrojil na dva tisíce mužů, převážně otroků poskytnutých spolky publikánů/ex familiis societatum nebo vybrané podnikateli/a negotiatoribus. Pompeius zjevně doufal ve stejný zázračný návrat do čela světové politiky jako se to kdysi podařilo vůdci populárů C. Mariovi, jehož krvavý návrat do Říma roku 87 si "Magnus" musel z mládí pamatovat. Kromě toho se mu na Kypru asi dostalo zpráv o tom, že stále ještě disponuje velkou flotilou a že se jeho straníci shromažďují v Africe. 

Když lodi kotvily u Kasia před Pélúsiem, přes posly královým lidem vysvětlil, že ho připlul požádat o pohostinnou ochranu v Alexandreji. To vyděsilo dvořany a jednou z jejich spekulací bylo, že by se mohl zmocnit vlády nad Egyptem. Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora a na radu rhétora Theodota z Chiu ("mrtvý nekouše/nekros ú daknei") zavražděn centurionem královské gardy, viz rok 55, L. Septimem či Septimiem, Salviem a stratégem Achillou (narozen byl Magnus 29. září roku 106). 

Vylákali Pompeia z triéry výmluvou, že v místě jsou pro loď mělčiny, aby přestoupil do jejich menšího plavidla. Ubodán byl při přípravě na vystoupení z plavidla. Zajat byl druhého dne konsulár L. Cornelius Lentulus Crus, který plul kolem cestou z Kypru a zaregistroval, že na břehu se konal pohřeb kohosi žehem. Později ve vězení královskými zavražděn. 

Ptolemaios Filopatór ležel před Pélúsiem táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius; nyní stál v královských službách, viz o gabíniovcích roku 55. 

Bezhlavé Pompeiovo tělo spálil na mořském břehu jeho propuštěnec Filippos s otrokem Skythem a údajně též kyperským quaestorem Cordem (jinde jmenovaný jako Servius Codrus). Caesar mu dal později postavit náhrobek, jeho vraždu pomstil a ostatky s pečetním prstenem předal Cornelii Metelle v Římě; již se znovu neprovdala a více o ní není známo.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla přes Tyros zpět na Kypros; manželka Cornelia Metella (c. 25), jejímž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče (vdovou od roku 53), byla Pompeiovi, jehož byla od roku 52 pátou manželkou, oddána a oporou; jejich manželství bylo rovněž bezdětné. Byla vzdělána v literatuře, mathématice, ve filosofii a hudbě. O matce jejích nevlastních synů viz rok 60. 

• Později byl Pompeiovi rodinou vybudován u Kasia náhrobek s bronzovými sochami, který ještě ve starém věku obnovil císař Hadrianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l. Za stejné války Židé zničili u Alexandreie háj zvaný Nemesis zřízený Caesarem kolem hrobu, kam pochoval Pompeiovu hlavu, když mu ji královští doručili. 

Jen o několik dní později, dne 1. října (iul. 26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos pouze s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar. Toho provázela Venuše Vítězná i po Farsálu. Přes Helléspontos se totiž přeplavoval třetího dne po bitvě na malém člunu, když tu se objevily pompéjovské bojové trojveslice s velitelem L. Cassiem (Longinem? jiný od caesarovraha C. Cassia), které byly na cestě k Farnakovi II. doprosit se pomoci proti Caesarovi. Cassiova flotila čítala osmdesát lodí, ale její velitel se uprostřed vod prostě vzdal a byl přijat na milost... 

Stejně milostivě se zachoval k provinciálům asijským a z Rhodu se s jedinou legií, kterou měl z Thessalie, za níž následovala oslabená legie Q. Fufia z Acháie, dohromady 6400 mužů, přeplavil na palubě zabavené Cassiovy flotily do Alexandreie. Dorazili tam třetího dne plavby středem moře. 

Uvítán dvořany, král byl ještě v Pélúsiu, dozvěděl se o Pompeiově smrti, chodil po památkách, poslouchal prý filosofy v ulicích, choval se mile; čekal, až dorazí posily. Idylicky to vše vypadalo jen na první pohled, viz dále zde níže 

V Egyptě vládla napjatá situace, rozumí se v ptolemaiovské métropoli a okolí. Nešlo jen o dynastické rozepře. Zemi pro nízkou hladinu nilských záplav sužoval hlad, špatné úrody trápily venkov i v dalších letech. Záplavy se nedostavily roku 53 a 52 a královna dala pro zásobování alexandrijských občanů otevřít královské sýpky. 

O poměrech v Horní zemi informováni nejsme, ale podle všeho klid v Thébaidě zajišťoval, a asi také zásobování, epistratégos Kallimachos, který byl ve funkci nezvykle dlouho: v letech 62 až 39. Jako stratégos sloužil třem panovníkům již od roku 74, později byl též stratégem Rudého a Indického moře. Zcela jistě nelze tvrdit, že by součástí Kleopatřiny slávy byla její starost o stav její nilské říše. 

Kallimachos byl za své zásluhy o obnovu Théb zničených před lety v sérii revolt poctěn přízviskem Sótér/Spasitel, tedy kultovním epithetem příslušícím dosud jen panovníkům a lze předpokládat, že v Horní zemi vládl s téměř královskými poctami zcela autonomně na alexandrijském dvoru lhostejno, kdo tam dole v Deltě hrál prim.

Ze září roku 48, 20. thóthu 5. roku králů Ptolemaia XIII. a Kleopatry, se uchoval démotický nápis z chrámového graffita ze západní thébské nekropole Madínat Hábu o návštěvě stratéga jménem Plénis alias Pamonthés, syna Monkorea. Jeho zřejmě předchůdce Kalasaris byl Pléniův bratr a místo opatřil záznamem 1. týbi 26. roku Ptolemaia XII., tedy 4. ledna 55. Čeho byli oba stratégy, není jasné, ale zjevně podřízení Kallimachovi.    

Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána či unikla královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další, logičtější verse, měla prchnout do Syrie, tedy na římské území. O tom by svědčilo i královo táboření v Pélúsiu. 

Oba královští sourozenci sbírali vojsko, z jakých zdrojů tak činila královna, známo není. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. drželi v době bitvy u Farsálu proti sobě armádní ležení u Pélúsia a u mysu Kasion.

O přijetí Caesara Alexandrijskými se zprávy rozcházejí. Podle jedněch s ním byli zkraje spokojeni, viz zde výše, podle druhých se mezi egyptským (hellénským nebo domorodým?) obyvatelstvem šířila okamžitě nespokojenost s římskou přítomností, s cizáky ve městě. Po městě byli Římané přepadáváni a zabíjeni a podle všeho byla situace v několika málo dnech neudržitelná. Caesar přitom se svými muži odplout nemohl, poněvadž tomu nepřály pasátní větry/etésiai, etesiae. 

Na základě římských protektorátních smluv a závěti Ptolemaia XII., otce mladého krále a jeho sestry, jehož zapečetěnou kopii měli v Alexandreji k disposici (druhá byla uložena v Římě v Pompeiově domě), vstoupil Caesar jako úřadující konsul do palácové politiky v roli rozhodčího v sourozeneckých sporech. 

Zároveň dal regentovi Potheinovi najevo, že začne s výběrem peněz, dluhu po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Též Potheinovi oznámil, že oba sourozenci mají svá vojska rozpustit a spolu jednat. 

Potheinos se proti tomuto rozhodnutí spikl se skupinou vlivných dvořanů a povolal z Pélúsia stratéga Achillu, kterého učinil velitelem královy armády. Achillás neprodleně vytáhl na Alexandreiu a obsazoval části města, které Římané nedrželi. Na Caesarův pokyn poslal král k Achillovi jako vyjednavače Dioskúrida a Serapióna, které podle všeho znal Caesar z jejich diplomatických misí ve službách Aulétových, aby stratégovi sdělili Caesarovo rozhodnutí. Achillás jednoho z nich na místě zavraždil, druhého přizabil a nešťastník přežil díky tomu, že ho služebnictvo odklidilo jako mrtvého. 

Brzy ovládli Achillovi vojáci s královskou gardou vedenou L. Septimiem většinu velkoměsta. Disponovali dvaceti tisíci muži, mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, kteří se ve městě usadili a založili též rodiny (o osudu velké části jich viz rok předešlý). S nimi se spřáhli běženci, bandité a piráti ze všech koutů Středomoří, jak tvrdil autentický svědek událostí Caesar. 

Početně mnohem slabší Římané neměli v cizím městě šanci, viz jejich sílu zde výše. Silné boje vypukly o přístup do válečného přístavu, kde leželo padesát troj- a pětiveslic, které se vrátily ze spojenecké výpomoci Pompeiovi, viz zde výše, a s nimi 22 lodí, stálá ochranná flotila města.

Caesariáni plavidla zapálili, zmocnili se Faru a několika důležitých míst ve městě s částí palácového komplexu. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny. Plameny zničily čtyři sta tisíc svitků, menší část svitků uložených v Sarápeiu zůstala přesto zachována (o náhradě škod viz rok 33 a v indexu s. v. Múseion). 

Stejně bojovně konali Alexandrijští, kteří dokonce velmi rychle přistavovali k novým obléhacím valům až desetiposchoďové kamenné věže doplňované helepolemi pohybovanými dobytčaty po širokých bulvárech Alexandreie. Všechno jim hrálo do karet: početně slabý nepřítel, roční období znemožňující rychlou pomoc po moři, legie téměř bez podpory zvenčí: od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji válka známá už ve starém věku jako alexandrijská.

Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat do města a k Caesarovi a představit se mu. Zprodukoval to její důvěrník Apollodóros ze Sicílie, který ji na loďce zabalenou do vaku na lůžkoviny/strómatodesmon dopravil do paláce. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar (52) se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl. 

Caesar, pevně na straně královny Kleopatry VIII., byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. Pro oprávněné podezření ze spiknutí dal stít eunúcha Potheina, hlavního odpovědného za Pompeiovu smrt. Popravčí voják odsouzenci smrt neulehčil, neboť po jeho ráně "visel krk špatně mečem ťatý/cervíx gladió male caesa pependerit", jak odkudsi vyčetl z historií poeta M. Annaeus Lucanus.

Všeobecně se předpokládá, že to byl Potheinos, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře. Sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, podle autora ničemnému dvořanu císaře Arkadia/Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l. 

Caesar pak ukázal mladého krále Ptolemaia XIII. lidu a opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. Formálně byla obnovena vláda obou sourozenců, jak si přál jejich otec. V nepřátelském táboře se změnil poměr sil. Ambiciosní Achillás se brzy rozhádal s Arsinoou IV., mladší sestrou Kleopatřinou. Zprvu Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinou IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, svým vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce a z Caesarovy moci. 

Ganymédés ovládl Arsinou a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda. Příštího roku po bitvě na Nilu byl Caesarem odveden jako zajatec i s Arsinoou do Říma, viz tam.

Caesar s Kleopatrou se pokoušel s Arsinoou vyjednávat, aby získal čas, než dorazí pomoc. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar nespokojené mladší Kleopatřině sestře vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros, nebo jeho část, pak byl v letech 48 n. 46 až 30 naposledy egyptský). Měla však velké oči. Ganymédés začal uzavírat podzemní přívod pitné vody do palácové čtvrti a do přístavu, které drželi Římané, a naopak strojově čerpat do podzemních cisteren vodu mořskou. 

Jako protiopatření začali Caesarovi vojáci kopat vlastní studny, neboť o podzemních kanálech nevěděli, ale během dvou dnů se mohli opět zásobovat pitnou vodou. V listopadu doplula k Alexandreji legie sestavená po Farsálu v Asii Cn. Domitiem Calvinem z omilostněných pompéjánů (legio xxxvii.). Vplout do alexandrijského přístavu zabraňoval nepříznivý vítr. Když se uklidnil, podařilo se po úspěšné bitvě za účasti Caesarovy nákladním lodím s vojenskou technikou přistát. 

Ve dvou námořních bitvách zvítězilo malé Caesarovo loďstvo tvořené spojeneckými plavidly, v němž nejbojovnější byli Rhoďané pod velením nauarcha Eufranora; ve třetí u Kanópu Rhoďan padl, viz rok následující. Na souši v přístavu v tvrdých bojích se střídavým štěstím padlo několik set Římanů, egyptských zajatců v bojích kolem Faru bylo osm tisíc. 

Při přetížení jednoho z člunů, na níž unikali Římané převaze Achillových vojáků, šlo plavidlo ke dnu a s ním se dostal do vody Caesar: uplaval k nejbližší římské lodi dvě stě dvojkroků/c. tři sta metrů s levou rukou nad hladinou, v níže držel jakési listiny (není známo, že by plavání patřilo k základům výcviku legionářů, ale viz v indexu s. v. lázně). 

Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořícím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros, který též zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků z Libanu Iamblicha a Ptolemaia, Soaimova syna (nebo Mennaiova?). Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi a na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoy IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna/Serapióna, viz o něm zde výše a roky 43 a 41. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (stratégem až do roku 30?). Nelze vyloučit, že pod kyperskou stratégii připadl z vůle Caesarovy také kus Kilikie, resp. se tak stalo za Antonia: z listopadu 38 je doložen ptolemaiovský stratégos "ostrova a Kilikie". 

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam. 

• Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. 

Farnakovy sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. Jak a zda se s nimi Farnakés potýkal, nevíme, srov. rok 63. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, stál na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu, zde Sinópu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující. Zřejmě koncem t. r. přišel galatský král Déiotaros za Cn. Domitiem Calvinem, jemuž Caesar svěřil správu Asie a okolních provincií, a prosil ho, aby nedovolil Farnakovi napadat Galatii, Ariobarzánovu Kappadokii a Armenii. Jinak že nebudou schopni splácet Caesarovi na tributech, co slíbili. 

Cn. Domitius vyzval Farnaka, aby dobytá území vyklidil. Chystal proti králi trestnou expedici a shromažďoval armádu do Komán Kappadockých: bývalého pompéjovského správce Kilikie P. Sestia pošle za quaestorem C. Plaetoriem, aby od něho přivedl legii nespokojenců tábořících v Pontu, a z Kilikie přivedl vojáky Q. Patisius (= senátor Patiscus lovící tu od roku 51 levharty pro arény?). 

K tomu měl k disposici legii Déiotarovu vycvičenou po římském vzoru a vojáky Ariobarzánovy. Vlastní dvě legie poslal Cn. Domitius na Caesarův pokyn do Egypta, o první viz zde výše, druhá pochodovala Syrií na jih; zůstala mu jen jedna (legio xxxvi.). Viz dále rok následující. 

V Římě se M. Caelius Rufus (34; též Coelius), praetor peregrinus t. r., caesarovec a muž výřečný, postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy splácely bezúročně po dobu šesti let. 

Což když bylo odmítnuto, navrhoval, aby byly zrušeny na rok činže v nájemných bytech a pak dokonce aby se zrušily dluhy vůbec. Přišlo na srocení lidu, během kterého byl zraněn městský praetor C. Trebonius: senát pak na konsulův návrh M. Caelia zbavil ho úřadu. O rušení dluhů v Římě viz roku následujícího. 

Caesar před odchodem do války v Římě ustavil smírčí soudce/arbitri na odhad majetků v cenách předválečných a takto aby je věřitelé brali od dlužníků. Chtěl tím předejít chaosu za nových masových úpadků, neboť po celé Itálii úvěrová jistota upadala/cum fides tota Italia esset angustior. M. Caelius byl v tom konání příliš horlivý. 

Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Ze vzteku se dal cestou puče. Poslal do Massalie pro pompéjovce T. Annia Milona, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, nyní z města prchl; žil zde od rozsudku roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu. Pod záminkou, že putuje za Caesarem, opustil M. Caselius Řím a dal na jihu Itálie kolem Thurií dohromady oddíl z velké části z otrockých pastýřů a gladiátorů, mužů kdysi Milonových. Ti se po návratu šéfa předtím pokoušeli zmocnit věcí z původního Milonova domu, srov. k tomu o nových majitelích u roku 19. 

Caelius se pokoušel s gladiátory zmocnit Neápole, ti se však neopatrně prozradili a byli vyhnáni. Neuspěl s nimi ani v Capui, kde mu v plánech zabránila místní římská domobrana. Milo se mezitím vydával za pověřence Pompeiova a dal dohromady různorodý oddíl včetně otroků či svobodných zavřených do manufaktur s nucenou prací/ergastula. Poražen v Kampánii unikl do Tifat. 

Koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa resp. jeho hradu/castellum compsanum byl Milo smrtelně zasažen kamenem v okamžiku, kdy se proti němu objevila legie vedená praetorem Q. Pediem, kterou vyslal konsul. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení, podle jiného podání byl zabit v Thúriích gallskými a hispánskými jízdními vojáky místní caesarovské posádky, když se je pokoušel uplatit.

18. října oblékl C. Octavius, budoucí Augustus, mužskou togu/toga virilis; bylo mu čtrnáct a viz dále roku 47. 

Zemřel t. r. v Placentii caesarovec a řečnickým uměním attického stylu proslulý M. Calidius, praetor 58, tehdy propraetor/správce Předalpské Gallie/Gallia cisalpina n. togata. Byl žákem Apollodóra Pergamského.

Zemřela Gaia Afrania (rukopisné Cafrania nelze zcela odmítnout), choť senátora Licinia Bucciona, snad nějak příbuzná/sestra? L. Afrania, cos. 60. Udělala si jméno ochotou soudit se/prompta ad lites contrahendas a přitom se před praetorem sama obhajovat. Ne že by neměla na advokáty, ale byla prý až tak nestoudná/sed quod impudentia abundabat. Dělala prý svým nezvyklým štěkáním na foru/inusitatis foro latratibus ostudu ženám, až se s jejím jménem začalo říkat všem podobným.

Právník Ulpianus a praefectus praetorio, viz roky 222+sq., ve svém souboru ediktů o "velmi bezostyšné" Afranii uvedl, že právě díky ní byl přijat zákon zakazující ženám vystupovat na veřejnosti v soudních sporech, to že je práce mužů. Zda byla žena svobodymilovná nebo prostě hašteřivá, se již nedozvíme.