Hellénští autoři si začali všímat římských starožitností až v polovině druhého století; prvním z Hellénů to byl Theopompos z Chiu, starší vrstevník Alexandra Velikého, před ním zřejmě Damastés ze Sígeia, viz o něm roku 480, a Antiochos ze Syrákús, snad mladší současníci Hérodotovi. Kratés z Mallu, který jako pergamský diplomat roku 155 navštívil Řím a když si tu zlomil nohu, přednášel Římanům stoickou filosofii, grammatiku a geógrafii a také jim prý předvedl vůbec první glóbus; že by o nich něco napsal, známo není.  

Jako zajatec v mithridátovské válce do Říma přišel grammatik Kornélios Alexandros z Mílétu zv. Polyhistór/Polyistór, žák Kratétův a učitel C. Iulia Hygina. V řadě zeměpisně historických monografií, "ethnika" (např. Aigyptiaka, Assyriaka, Chaldaika, Indika, Peri Syriás, Peri Iúdaión, o většině anatolských zemích) sepsal i dílo „O Římě“ (Peri Rhómés biblia pente) a o filosofických školách Diadochai filosofón. Viz o něm více u roku 105. Alexandros z Efesu složil spis o válce s Marsy. 

Jistý Apollónios z Afrodisiady (Kárské?), o němž se dochovalo, že byl veleknězem/archiereus kai historikos, ale nevíme kterého z chrámů ani dobu, složil děje kárské/Kárika o nejméně osmnácti knihách, trallské/peri Tralleón a spis o Orfeovi a o zasvěcování do jeho mysterií/peri teletón. Příběhy, které nedopadly hezky/tragódúmena, dal dohromady v šesti knihách Asklépiadés z Tragila v Bisaltii.

Jeho jmenovec z Kypru složil Peri Kyprú kai Foiníkés, spis také snad spíše mýthologický, a jistý Asklépiadés, syn Areiův napsal titul o Démétriovi Falérském. Někdy v éře Augustově Asklépiadés z Mendéty sepsal Aigyptiaka a plodný Asklépiadés z Anazarby napsal knihu mimo jiné o řekách. Asklépiadés z Myrleie/Apameie, syn Diotímův, byl autorem nejméně deseti knih o dějích bíthýnských/Bíthýniaka. 

Armenský král Artavasdés/Artauasdés II., syn Tigrána Velikého, psal řecké tragédie a vydal jakési dějiny. Peripatétik Aristón z Alexandreie vydal knihu o Nilu a spis o původu měst/Ktiseis. Jiná Aigyptiaka sepsal Lýsimachos z Alexandreie, rodem snad z Kýmy. Byl též autorem spisu Thébaika paradoxa, dvou knih o "podvodu" Eforově/peri Eforú klopés, Návraty/Nostoi a knížku o básnících/peri poiétón. Popsal též athénské měsíce a svátky a jejich původ a dal dohromady knihu o attických řečnících.

Dionýsios z Pergama zvaný Attický byl sofista, logograf a zřejmě též historiograf z Augustovy doby. Diodóros ze Sard zvaný Zónás byl rhétór za Mithridáta, který se později dokázal ze svých vazeb s králem vymluvit. Jeho mladší jmenovec a soukmenovec byl historiograf, přítel Strabónův. Stoik Athénodóros z Tarsu, syn Sandónův, zvaný podle jakési vsi Kananítés, složil spis o své vlasti Peri Tarsú patridos a proslov k Oktaviánovi. Jeho jmenovec a rovněž z Tarsu byl ke stáru za občanské války bibliothekáriem v Pergamu a byl znám pod příjmením Kordylión.  

Jako první zahrnul římské dějiny do hellénské a orientální chronografické práce Kastór z Rhodu, který ve svém spisu o omylech v chronografiích/Chronika agnoémata pravděpodobně poprvé sestavil synchronní tabulky, kanón, který roztáhl za hranice dobytí Ília k babylónskému Bélovi a Ninovi a v Sikyónu k Ógýgovi a dovedl do roku 61, do Pompeiova triumfu. Jako první z Neřímanů počítal události podle římského zvyku, podle konsulů. Navazoval svým způsobem na Apollodóra Athénského, viz zde výše v prvním oddílu. Kromě chronografie sepsal spis o Babylónu o dvou knihách, o Nilu, o thalassokratii, o záměrech/peri epicheirématón v pěti knihách, ve dvou o přesvědčování/peri peithús, učebnivi řečnictví atd. 

Kastór nebyl pouze historik a rhétór, ale také aktivní spolutvůrce dějin: v roce 65 vedl úspěšné povstání fanagorejských měšťanů proti Mithridátovi VI. Eupatorovi a Pompeiův druhý amísský mír ho na Krymu potvrdil jako místního dynastu (Kastór Filorhómaios, viz rok 63). Historii Mithridátových dnů sepsal Hérákleidés z Magnésie. V pěti knihách popsal děje Mithridáta Eupatora Teukros z Kýziku, autor řady dalších historických monografií, viz rok 25+, pompéjovec Theofanés z Mytilény sepsal Mithridatika. L. Licinius Lúcullus své válčení s pontským a armenským králem nezvěčnil, ale složil prý řecky spisek o válce s Marsy. Řecky a latinsky o svém konsulátu (63) psal M. Tullius Cicero, řecky o jeho konsulátu napsal jeho přítel T. Pomponius Atticus. 

V prvním století rozsáhle sepsal římské dějiny a zvyky až do začátku první púnské války Dionýsios z Halikarnássu v díle Rhómaiké archaiologiá/Římské starožitnosti, a to mnohem rozsáhleji než Lívius. Aby mohl čerpat z římských autorů, naučil se latině, což byl do té doby u hellénských historiků přístup nezvyklý. Byl římský „fanda“: "Posuzujeme-li země téže velikosti, není podle mého Itálie nejkrásnější z Evropy, ale též celého světa." Srovnával latinský svět s hellénským, fakta prokládal dlouhými vložkami řečnických výstupů dramatických postav. Uchovala se první polovina jeho práce.

Synchronickou universální „Dějepisnou knihovnu“/Bibliothéké historiké, na níž pracoval třicet let, vydal zeměpisec, folklorista, dějepisec, mýthograf a báchorkář Diodóros ze sicilského Agyria. Dílo od stvoření světa, bohů a lidstva dovedl až do roku 56, do začátku gallských válek Caesarových, a byl při tom velmi "světový": za kolébku lidstva pokládal Egypt, Thébais je místo, kde mohly pro to vzniknout podmínky a jižní Egypt je navíc místo bez dešťů, takže tu lidé snadno přežili deukalionovskou potopu. Egyptští bohové vytvořili vše, na co lze pomyslit a Egypťané kolonisovali Mesopotamii, Syrii i Helladu, z Egypta dovezli Helléni všechny podstatné společenské vymoženosti... Zhruba čtvrtina jeho "bibliothéky" se zachovala, ze zbytku četné citace. 

Tímagenés z Alexandrie, Diodórův mladší vrstevník, zřejmě rodilý Egypťan, jehož otec byl královský směnárník/argyramoibos. Vydal rozáhlé dějiny věnované králům, Peri basileón/O králích, vedené do Caesara; viz o knize roku 55. Do Říma přišel jako otrok roku 55 a stal se rodinným učitelem římských elit. Když se znelíbil Augustovi, stal se přítelem Asinia Pollióna. Zemřel v Albanu pravděpodobně otráven jídlem. Jeho nedochované dílo prý bylo vůči Římanům velmi kritické. Kromě toho sepsal dějiny Keltů, které kolovaly ještě v polovině 4. století n. l.

Byl ještě jiný Tímagenés, autor popisu všech moří v pěti knihách/periplús pásés thalassés (pokud to nebyl náš Alexandrijec). Tímagenés n. Tímogenés z Mílétu, rhétór a historiograf, složil ve třech knihách dějiny Hérákleie Pontské, vydal dopisy a životopisy slavných Hérákleótů. Nelze vyloučit, že ti všichni byli jedním jediným mužem.

Sókratés z Rhodu popsal občanské války/peri emfyliú polemú, osobní lékař Kleopatřin vydal svědectví o jejích posledních dnech/peri Kleopatrás a rhétór Empylos z Rhodu, přítel M. Iúnia Brúta, psal o smrti Caesarově. Rhétór Kaikilios z Kalé akty, současník Dionýsia z Halikarnássu, vydal spisy o Agathokleovi a o válkách s otroky/peri tón dúlikón polemón; srov. o něm u roku 100.  

Strabón z Amaseie je vedle proslulého zeměpisného díla Geógrafika autorem rozsáhlých Historických zápisků/Historiké hypomnémata o 47 knihách, v nichž navázal na Polybia a dovedl je až do roku 27. Zatímco Strabónovo zeměpisné dílo se zachovalo, rozsáhlejší dílo Démétria z Kallátidy žijícího ve 3. století nikoli. Pravděpodobně jako první sepsal Démétrios i spisek věnovaný speciálně zemětřesením. Zachovány z něho jsou jen zmínky a je též možné, že soupis byl součástí jeho objemného díla O Asii a Evropě o dvaceti knihách vybaveného mapami a často kdysi citovaného. 

Z Antiocheie byl geógraf Serapión, o něhož se zajímal advokát Ciceró. Tímosthenés z Rhodu, nauarchos Ptolemaia Filadelfa, viz rok 270, složil spis O přístavech/Peri limenón o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech/Peri nésón, vše nedochováno. podle všeho všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli, až to po staletích vypadalo, jak napsal jeden z nich, že od něho prostě opisovali. Tímosthenés doplnil též o čtyři větrnou růžici větrů na dvanáct.

Periply, zprávy o pobřežní plavbě, lokalitách/přístavech po Středomoří, Pontu, Rudém moři (až po Indii), ale též po celé oikúmeně, složil první Kólaios ze Samu, který se dopravil do Tartéssu a za Gibraltar, srov. rok 635. Cestu z Indie odkudsi z povodí horního Indu (neznámá lokalita Kaspatyros/Kaspapyros v zemi Paktyika, snad na severu PAK) do Egypta vykonanou z pověření Dáreia I. popsal jeden z kapitánů výpravy Skylax z Karyandy, zachovány zlomky, srov. rok 517 (pravděpodobně existovali i další literárně činí Skylakové, jeden z Halikarnásu matematik a hudebník, jiný autor o Hérákleidovi z Mylas). 

Periply, jak je známe z citací u jiných autorů, psali Pausimachos ze Samu, historik/ethnograf Damastés/Damastos ze Sígeia a Antiochos ze Syrákús, oba asi současníci (mladší) Hérodotovi, Pýtheás z Massalie, Apellás z Kýrény, Euthýmenés z Massalie, Fileás z Athén, Androsthenés z Thasu, jistý Bótthaios, Simmiás/Simeás z doby Ptolemaia Euergeta, do řečtiny byl přeložen periplús Hannónův/Annón z Karthága, kapitán/ho kybernétés Sósandros popsal cestu do Indie, o níž psal i jinak neznámý Polemón.

Mnáseás z Pater n. Patar, žák Eratosthenův, složil periplús n. periégési, kromě toho psal o mýthech a věštění; srov. o něm roku 195 a s. v. diasporá. Nejstarším periplem severního arabského břehu Rudého moře a Sínaje bylo ztracené dílko Anaxikrata, druha Seleuka I. (jiný Anaxikratés složil dějiny Argu, rovněž ztracené). 

Kolem roku 100 zeměpisně popsal oikúmenu Artemidóros z Efesu, Skymnos z Chiu, po něm Augustovi současníci Strabón z Amáseie, Menippos z Pergamu, výtah z Artemidóra Markiános z Hérákleie, Agathemeros, historik Arriános (viz dějepisci 2), Dionýsios z Býzantia popsal někdy ve 2. st. n. l. pobřeží Bosporu/periégésis tú en tó Bosporó anaplú, Dionýsios, syn Kallifóntův, "obeplul" Helladu. Periégése Hellady, popisy zemí, pořídil Dikaiarchos, Dionýsios z Alexandreie zvaný Periégétés za Hadriána (jiný od předešlých) a zachovaný Pausaniův.

Zřejmě rozsáhleji pojednal svou ztracenou Geógrafii, zdroj mimo jiné pro Ptolemaia, Marínos z Tyru, současník Tráiánův. Mathématik a geógraf vzal za nultý poledník ten procházející Rhodem. Z vlády asi Constantiovy pochází spisek s výkladem o zemích říše a národech, o jejich stravě apod. zachovaný v latinském překladu Expositió tótíus mundí et gentium, viz rok 350+.    

Nejrozsáhlejší historické dílo starého věku sestavil Níkoláos z Damasku, učitel Kleopatřiných dětí, důvěrník Héródův a Agrippův. Jeho Historiá katholiké (?) či Historiai byla členěna do 144 knih, z nichž se zachovaly pouze citace. Kromě vlastní biografie/peri idiú biú vydal životopis Augustův, ale také „Sbírku mravů/Ethón synagógé", spis o zvycích snad všech tehdejších známých národů.

Seleukos z Alexandreie sepsal životopisy/Bioi (asi filosofů), spis o Solónovi a jakési Všehochuti/symmikta. Thrasybúllos z Mendéty složil Thrákika a Aigyptiaka, sofista Potamón z Mytilény, syn Lesbónaktův, psal o Alexandrovi Makedonském a dějiny Samu/hóroi Samión. Augustův propuštěnec Thallos, rodem ze Samareie, složil dějepisné shrnutí od pádu Troie do roku 112 (Ol. 167, 1)/hypomnémata historika. 

Grammatik Apión, syn Pleistoníkův n. Poseidóniův, zvaný Mochtos/"Robota", žák Apollónia, syna Archibiova, převzal grammatuckou školu Theónovu a složil též dějiny podle národů; vrstevník Dionýsia Halikarnásského. Jeho nekonvenční výklad židovských dějin a zvyklostí Kata Iúdaión dráždil židovské autory (z nichž známe proto Apiónovy citace u Iósépa Flávia). Kromě toho byl autorem Aigyptiak o pěti knihách, spisku o luxusním životě Apiciově/peri tés Apikiú tryfés a čehosi o magii. Pistův syn Iústus z Tiberiady/Iústos Tiberieus, tajemník Agrippy II. a Iósépův sok, složil děje židovských panovníků až do Tráiána/chronikon Iúdaión basileón. 

Pamfilé z Epidauru byla "filosofos kai historiké" a viz o ní a jejím otci Sóteridovi u roku 60+. Prínceps Claudius zanechal spisy o Etruscích/Tyrrhénika o dvaceti knihách a o Karthágu/Karchédoniaka o osmi knihách; nedochovalo se nic stejně jako z Hadriánovy autobiografie. Jeho vrstevní Polyainos ze Sard, rodem Makedon, sepsal dějin Théb/peri Thébón. Memnón sepsal v šestnácti knihách dějiny Hérákleie Pontské, pravděpodobně své vlasti.

Grammatik Filón z Byblu po sobě zanechal spis o dějinách Foiníkie a o zakládání měst. Sofista Aspásios z Byblu, současník Hadriánův, složil Hypomnémata a jeho vrstevník polymathés Favórínus z Areláty, všichni řecky píšící autoři, dal dohromady Pestré příběhy/pantodapé historiá a Pamětihodnosti/apomnémoneumata. 

Autorem rozsáhlých historických kompendií Rhómaika až do dob Tráiánových byl Appiános z Alexandreie (zemřel kolem roku 165 n. l., viz tam). Dochovány jsou knihy o válkách občanských, "vnitřních"/Emfýlia, jinak v podstatě větší římské (války s Mithridátem, s Karthágem, v Hispániích, syrská válka) a menší zlomky.

Z 1. st. n. l. známe jméno rhétora a historika Hermogena z Tarsu, syna Charidémova, z éry M. Aurélia, nikoli však dílo (autor fryžských dějin a spisu o Koilé Syrii). Jiný Hermogenés z Tarsu či Smyrny byl Hadrianovým lékařem a velmi plodným autorem knih o medicíně. Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, o vojenství a o své vlasti.

V Hadriánově éře sepsal dějiny od assyrského Nina po Alexandra jistý řečník Kefalión a nazval je buď Músai (podle počtu knih?) anebo Pantodapai historiai/"Všeliké příběhy". Jeho vrstevníkem byl grammatik Níkánór z Alexandreie, syn Hermeiův, autor řady grammatických spisů a knize o své vlasti a O změnách jmen měst/Metonomasiai. Grammatik Télefos z Pergama byl učitelem Verovým, pojednával o homérovských thematech, k tomu sepsal spisy o athénských soudech, zákonech a zvycích a v pěti knihách děje attalovských králů. Kromě toho dal dohromady životopisy autorů komédií a tragédií. Ve stejné době jistý Pallas napsal o Mithrových mystérií a Charax z Pergamu, kněz a filosof, sepsal hellénské dějiny o čtyřiceti knihách/Hellénika, k tomu Ítalika a Chronika. 

Jeho současníkem mohl být jistý Abýdénos, pravděpodobně nehellénský autor spisku Peri Assyrión, "O Assyřanech", popř. Assyriaka kai Médika, z něhož se uchovaly zlomky v armenštině. Jistý Démétrios ze Sagalassu sepsal dějiny Parthů pod podivným názvem Parthoníkika. V neznámé době žil Théseus, autor historických spisů Korinthiaka (tři knihy) a Životopisů slavných lidí v pěti knihách. 

Mauretánský král Iuba/Iobás II. z 1. století n. l. složil římské dějiny/Rhómaiké historiá, dvě knihy Assyriak, nejméně tři knihy Libyk, spis o Arábii, dějiny scénického uměni/theátriké historiá o nejméně sedmnácti knihách, spis o malbě a malířích/peri grafikés kai peri zógrafón o nejméně osmi knihách a obsahově nejasný spis o nejméně patnácti knihách Podobnosti/homoiotétes. Dámofilos z Bíthýnie vydal římské dějiny, jistý Antiochiános, Krepernios Kalpurnános z Pompéiopole, Kallimorfos zvaný Iatros vydali spisy o parthských válkách. 

Snad do stejné doby patří Pausaniás ze Sparty, autor chronografie a monografií o Helléspontu, Spartě/Lakónika, o spartských svátcích a o amfiktyoniích. Theodóros z Gadar, sofista za Tiberia, který se v Římě potýkal s Potamónem a Antipatrem, složil kromě grammatických spisů též cosi o Koilé Syrii; jeho syn Antónius se stal za Hadriána senátorem. Učitelem Nerónovým byl stoik Chairemón z Alexandrie, autor Aigyptiak, Hieroglyfik a pojednání o kométách (možná, že šlo o dva různé autory). 

Markův propuštěnec či Verův Chrýserós zvaný Nomenklatór sepsal dějiny Říma, Tráiánův lékař Statilius Critó dácké války v knize Getika, senátor A. Claudius Charax, cos. suff. 147, dějiny Hellénů a Římanů ve čtyřiceti knihách, Amyntiános psal dějiny Alexandra Velikého za Marka, jemuž spis věnoval, též biografie o Filippovi II., Olympiadě, Dionýsiovi, Augustovi a Domitiánovi. Autor obsáhlé sbírky pozoruhodností ze všech možných oblastí života Sofisté na hostině/Deipnosofistai o patnácti knihách (původně zřejmě třiceti) Athénaios z Naukrátidy složil též spis o seleukovských králích. 

Antipatros z Hierápole, vychovatel Sevérových synů, složil děje Septimia Sevéra, Iasón z Argu dějiny Alexandrovy, Kritón z Píerie sepsal dějiny makedonské až po Alexandra, též perské a sicilské dějiny, Aspasios z Tyru psal o své vlasti. "Historik a theolog" Iúdás sestavil chronografii od začátku světa po desátý rok Septimia Sevéra. Císař sepsal svou biografii řecky. 

C. Asinius Quadrátus/Kodratás sepsal patnáct knih římských dějin od založení Města po Alexandra Sevéra, které nazval Rhómaiké chílietéris/Římské tisíciletí. K tomu nejméně devět knih spisu o parthských válkách Římanů/Parthika; srov. o něm u roku 248+. Sofista Níkagorás z Athén, syn rhétora Mnésaia, sepsal za císaře Filippa spisek o Kleopatře. Současník Níkagorův Maiór Arabios/Arabský, rovněž sofista, sepsal třináct knih o revoltách/peri staseón.

Za Galliena/řec. Galiéna vynikal v Athénách sofista Múkiános. Jeho žákem a Agapetovým byl Genethlios, syn Genethliův z Petry, v Athénách sok C. Kalliníka zv. Súktórios, "Syřana" rovněž z Petry, autora deseti knih o Alexandreji. Sofista Iúliános z Kaisareie Kappadocké, syn Domnův, Kalliníkův vrstevník, za Kónstantína I. sepsal rovněž dějiny Alexandreie. Jistý grammatik Lúperkos z Bérýtu vydával grammatické spisy, o jmenných rodech, o kohoutu u Platóna, také o založení Arsinoy v Egyptě.  

Nevíme, kdy žil Kapitón z Lykie, lat. Capitó, který složil Isaurika v osmi knihách, vydal dějiny Lyků a Pamfýlů a přeložil do řečtiny výtah z Liviových dějin. Všechna díla jsou ztracena, jakož vůbec většina řecké a latinské historiografické produkce. 

Eforos z Kýmy vydal řecky dějiny Galiénovy vlády ve 27 knihách, k tomu Korinthiaka a spis o Aleuadech. Sofista Níkostratos z Trapezúntu vydal děje říše od Filippa až po zajetí Valeriánovo. Níkomachos psal o Zénobii, Kallikratés z Tyru popsal děje Aureliánovy, jistý Theoklés složil životopisy císařů, ve stejné době psal historik Asklépiodotos a královna Zénobiá pořídila údajně výňatky z dějin Alexandreie a zemí římského Východu.

Historii Říma po Markovi Auréliovi Tés meta Markon basileiás historiai sepsal Héródiános pocházející snad ze Syrie (Antiocheie? zemřel kolem roku 255 n. l., srov. rok 165+). Nejrozsáhlejší výklad římských dějin od počátků do roku 229 n. l. podal v osmdesáti knihách řecky Dión Kassios alias L. Cassius Dió z bíthýnské Níkaie, k jehož jménu později historie připojila přízvisko Cocceiánus. Senátor a očitý svědek imperiálního života v Římě setrval na posici senátorské oposice laškující s vyvanutým republikánstvím, postupoval ve výkladu annalisticky a je velká škoda, že se dílo nedochovalo celé.

Na jeho práci a podobných historiografických dílech je pozoruhodné, že v nich není zachycen vzestup moci monotheistického aparátu v říši, až na výjimky žádná replika (Tacitus, Suetónius, Plínius ml.). Mnohem později, za vlády Iústinána I., složil Hésychios z Mílétu výrazně stručnější dílo, šest knih universálních dějin Chroniké historiá od babylónského Béla do smrti východořímského panovníka Anastasia I. roku 518, a alfabétický Přehled slavných vzdělanců/Pínax tón en paideiá onomastón, zachovaný v citacích ve slovníku zvaném "Súda" (zcela zmizely jeho dějiny vlády Iústína I. Psal tak, že nelze ze zlomků určit, zda byl či nebyl monotheistou, srov. zde níže Zósima. 

Na Dióna a na Hérodiána, jehož kniha se dochovala a který s výkladem skončil kolem roku 238, navázal Dexippos z Athén alias P. Herennius Dexippus, syn Ptolemaiův a z rodu Kéryků, epónymní archón, chronografickým dílem o dvanácti knihách Chroniké historiá dovedené do Ol. 262, tj. roku 269/270 n. l.; jeho práce je známa pouze v citacích. Ve čtyřech knihách shrnul dějiny od smrti Alexandra Velikého/ta meta Alexandron a sepsal války se "Skythy", tj. s útočícími Germány z kdysi skythských prostorů/Skythika, války od Decia po Aureliána. 

Na Dexippovy dějiny navazoval novoplatónik Eunapios ze Sard, jehož Historiá hé meta Dexippon resp. Chroniké historiá o čtrnácti knihách končila snad roku 414 n. l. Na ně a na Kassia Diona navazoval křesťanský excerptor Flávios Petros z Thessaloníky zvaný Patrikios, magister officiorum Iustiniana I. od roku 539 do 565, tedy extremně dlouho, císařův vyjednavač na dvoře Chosroa I.

Současník Diocletiánův Porfyrios z Tyru, velký neoplatónik a jeden z mála, o němž víme, že složil spis proti křesťanům/kata christianón. Pod jeho jménem se dochovaly výpisky z rozsáhlé Chronografie s tabulkami dynastů; více o něm u roku 232+ a 270+. Jistý Eusebios (jiný od kaisarejského církevního historika) sepsal dějiny či životopisy císařů od začátku po Cára, Klaudios Eusthenés (Claudius Eustenius?), za Diocletiána údajně císařský tajemník "ab epistulís", řecky vylíčil životy Cára, Cárína a Numeriána.

Členění revolucí n. revolt/Staseón diareseis a práce řečnické sepsal v Kónstantínově éře sofista Onásimos z Kypru n. Sparty a k tomu děje Probovy. Byl synem sofisty Apsina z Gadar, autora shrnutí řečnické profese/Techné rhétoriké, a otcem Apsina z Athén, přítele Filostratova. Tento Apsinés je zřejmě i ten, o němž se psalo, že je z Kypru či Sparty (?) a zván též atticky Onésimos, pokud druhý nebyl synem předešlého; srov. u roku 200+.

Kónstantínovým vrstevníkem byl Praxagorás z Athén, autor dějin Alexandra Velikého o šesti knihách a dvou o Kónstantínovi I. Stejný sujet, ale o deseti knihách, zpracoval sofista Bémarchios z Kaisareie Kappadocké. K tomu vydal sbírku cvičných deklamací/Meletai a kolekci protiřečících si projevů. Sofista Palladios z Methóny popsal římské svátky/peri tón para Rhómaiois heortón a publikoval theoretické spisy rhétorské. 

Sofista Eustachios z Kappadokie sepsal děje za Kónstanta/ta kata Kónstanta, kappadocké starožitnosti a národů dalších. Účastníci Iúliánova perského tažení Magnos z Karrh a Eutychiános z Kappadokie, velitel armenských jednotek, popsali expedici, stejně jako jistý iatrosofista Magnos z Nisiby. Totéž popsal grammatik a dvořan Eutychiános s funkcí prótosékrétés, sofista Eutropios a filosof Eleusios.

Sofista a rhétór Tróilos sepsal zřejmě jako první dílo o Kónstantínopoli, historické themata pojednával jeho vrstevník Hésychios zvaný Tachygrafos ("notář", stenotypista); toho jména mohli být dva, jiní od výše uvedeného. 

Zřejmě posledním z polytheistických literátů, který složil římské dějiny, byl jistý Zósimos, císařský úředník v Konstantinúpoli za Anastasia. Jeho zachované Nové dějiny/Historiá neá v šesti knihách od časů Augustových do roku 410 háže vinu za říšský úpadek na křesťany.

Děje od Kónstantína I. po Anastasia, zachované ve fragmentech, sepsal Malchos k Kónstantínopole. Olympiodóros z egyptských Théb, roku c. 412 vyslanec k Hunnům, sepsal ve 22. knihách děje od třináctého roku Honoriova do roku 425, kdy se stal císařem Valentiniánus III. Sofista Priskos z Pania (pozd. Theodosiúpolis) na Propontidě, vyslanec Theodosia II. s Máximinem roku 448 k Attilovi, událost popsal v díle o osmi knihách Ta kata Attélan. K tomu vydal dějiny Býzantia/historiá býzantiké, dopisy a cvičné text řečnické/Meletai. 

Christodóros, syn Paniskův z Kaptúpoleós v ET, epopoios za Anastasia (Lýdiaka, Isaurika, dvanáct knih o Kónstantínopoli, 25 knih o Thessaloníce, Patri Mílétú, vydal práce o Trallex, Afrodisiadě (ze všeho nedochován ani řádek). Úředník u dvora Ióannés z lýdské Filadelfie, syn Laurentiův, psal latinsky a řecky. Zván Ióannés Lýdos byl žákem athénského neoplatónika Agapia, žáka Proklova a Marínova, a jeho dějiny perských válek Iústiniánových se nedochovaly. Zachována jsou řecky psaná pojednání o kalendářních měsících/peri ménón, nebeských jevech/peri diosémeión a o římských úřadech/peri exúsión n. peri archón tés Rhómaión políteiás; zemřel někdy kolem roku 560.

●