Z doby kolem 4000 pochází nález osídlení c. tři kilometry od Stonehenge z roku 2014. V té době se plánovala stavba dálničního tunelu pod Stonehengem. V lokalitě nalezeny kamenné zbraně a kosti zubrů. • Největší na plochu z anglických "henges" je Marden Henge v hrabství Wilt ohraničující plochu 14 hektarů, Durrington Walls mají plochu 12 a Avebury 11,5 hektaru.

Teprve kolem 1300 dostalo Stonehenge (III.) po třech až pěti stavebních etapách táhnoucích se více než 1500 lety definitivní podobu, srov. o původu kamenů a jejich stěhování zde níže. Kultovní celek měl na devadesát kamenných „desek“ obklíčených kruhovým valem z dřevěných kůlů a hlíny („Durrington Walls“) ve vzdálenost asi tří kilometrů (stály od c. 8500, viz zde výše). Z druhého kruhu s 24 kůly v průměru o 75 centimetrech a údajné výšce kolem osmi metrů vedla široká (procesní) cesta k řece Avonu. 

Stonehenge, jak se soudí, byl nasměrován na východ slunce za slunovratu, dřevěná stavba s valem na západ slunce. Vně hliněného valu bylo vykopáno několik kamenných domů asi pět krát pět metrů podobné neolithickým stavbám nalezeným na Orknejích nazývaných typově po největší z mohyl Maeshowe/Maes Howe: 35 metrů v průměru a sedm metrů vysoká zemní stavba kdysi obklopená příkopem poblíž Kirkwallu s megalithickou přístupovou chodbou a místností, zřejmě kultovní a pohřební z let c. 3200 - 2900. 

Jako součást Durringtonských valů ("Superhenge") bylo v létě 2015 speciálními radary objeveno pod metrem půdy třicet kamenů o velikosti až 4,5 metrů a základové jámy po šedesátce dalších, zřejmě dávno kamsi přesunutých. První kameny byly postaveny kolem roku 3100 až 3000. Sestaveny byly do podoby písmene C (tedy půlměsíce). Valy mají v průměru pět set metrů (Stonehenge 110), jsou 1,5 kilometru dlouhé, třicet metrů široké a tři metry vysoké, uvnitř s příkopem osmnáct metrů širokým. V takto uzavřeném prostoru stávaly dva dřevěné kruhy s domy. 

Nejnověji (Royal College of Art, 2013) vysloven dohad, že Stonehenge užíváno jako hudebních kamenů, což se v lokalitě Carn Menyn ve Walesu udrželo do novověkého 18. století. Některé obří kameny doleritu vzdáleného Stonehenge zřejmě pocházejí odtud stejně jako z Carn Goedog a Craig Rhos-y-felin v pohoří Preseli/Mynydd Preseli, angl. Preseli Hills v Pembrokeshire ve Walesu, c. 225 kilometrů od Salisburské pláně. Byly vylomeny kolem roku 3400, popř. 3200 (Carn Goedog), ale do Stonehenge dorazily nejdříve až c. 2900. Jiná zjištění (2020) praví, že dvacetitunové sarseny nejsou z daleka, ale z relativně nedalekého anglického okolí. 

Podle další z theorií (2015 a 2020) byly kameny/glaciální bluestones nejprve postaveny ve Walesu v lokalitě Waun Mawn v kopcích Preseli a asi po půl tisíciletí rozloženy a transportovány na dřevěných saních tažených po kmenech jako kolejích do Stonehenge. Je též možné, tak zní jedna spekulace, že jsou symbolem jednoty dosažené společným úsilím. Podle další úvahy kolem waleského transportu symbolisovaly kameny, materiál nepomíjivý, podobně jako na Madagaskaru, zemřelé, kdežto dřevo živé. Stonehenge tedy podle této úvahy bylo sídlo mrtvých, nedaleké Durrington Walls živých. 

Když se dávní lidé rozhodli přestěhovat z Waun Mawn, vzali s sebou též své mrtvé, tzn. Stonehenge; ve waleské lokalitě nalezena obdobná stavba včetně úlomku kamene, zapadající do jednoho ze stonehedgeských dolmenů. 

Kolem roku 2300 byl pohřben poblíž Stonehenge „lučištník z Amesbury“ (objeven v květnu roku 2002), nejstarší a nejvýpravnější prehistorický pohřeb objevený v Anglii. Pohřbený (40 – 45 let) patří do kultury zvoncovitých pohárů (od c. 2600/2400; viz rok c. 5200) a na ostrov zřejmě přišel z alpské oblasti. S ním pohřbené předměty jsou britské unikáty, nejstarší zlaté předměty zpracované člověkem na území Spojeného království. Poblíž hrobu byl nalezen podobný, v němž byl pohřben muž ve věku 25 let. Zřejmě otec a syn, který zemřel dříve.

Kultura zřejmě patřila litcům a kovářům bronzu, výrobcům zbraní, jejichž typické poháry byly do země pohřbívány vedle nich. Vyšli původně z dnešního Španělska a rozšířili zpracování kovu až do Švédska a Polska. Obyvatelstvo Evropy tehdy většinou žilo v době kamenné a "bratrstvo" litců-kovářů pravděpodobně byli jakousi „nadnárodní“ elitní skupinou s řadou výsad. 

(2300) 1800 až (800) 700 doba bronzová v Evropě, na rozdíl od všech generací předtím pohřeb žehem.

Z doby c. 3000 pocházejí menhiry c. pět metrů vysoké u obce Callanish na hebridském ostrovu Lewis. Sestaveny do kruhu ohraničují plochu c. 5400 metrů čtverečních uprostřed s komorovým hrobem a dalšími menšími kameny sestavenými do kříže. Největší neolithická stavba Skotska byla zničena lidmi doby bronzové.

V Irsku v lokalitě Sí an Bhrú/Newgrange u řeky Boyne v hrabství Meath se nachází megalithická hrobka datovaná do doby c. 3150. Oválná stavba o průměru devadesáti metrů s šachtovitou chodbou přes dvacet metrů dlouhou byla rekonstruována za použití železobetonu. Podobné objekty označované za pasážové hroby s ostatky těl pohřbených kremací ze stejné doby leží nedaleko v lokalitě Cnóbha/Knowth a Dubhadh/Dowth.  

4750 na jaře začíná první rok datovací éry Jazídů/Jezídů, kurdské monotheistické náboženské skupiny s kultem andělů odvozující původ od Churritů a říše Mitanni.

4500 v Egyptě neolithicko-chalkolithické období. Kultury Tása-Badárí a Naqáda I. (též amratien; obě v Horním Egyptě), Naqáda/Naqada na západním břehu bývala hellénistická Ombos n. Omboi (pl.), eg. Nubt/Nubet (nezaměňovat s mnohem jižnějším Ombem/Nubtem, dn. Kúm Umbú, na východním břehu Nilu) a badárien, jehož částí nebo kulturou starší je tásien, Fajjúm A (Fayyum, eg. původně Šedet, c. 9000-6000) a Merimda (5000-4000, obě v Dolním Egyptě).

První zemědělská vesnice a lidé badáríské kultury byli několika typů, pěstovali ječmen, čočku, měli ohrady pro dobytek (ovce, kozy), lovili ryby, měli kontakty s Dolním Egyptem a se syrskou oblastí. Viz dále 3500, kde Naqáda II.

Souběžně s hornoegyptským badárienem (Naqáda I. až konec II.) v Dolním Egyptě žije kultura Ma´ádí/Maádí (káhirské jižní předměstí naproti Gíze). Její lidé obchodovali s palestinskou oblastí a se západem, chovali prasata, hovězí, rudu získávali ze Sínaje a mrtvé pohřbívali jako skrčence. Odtud je nejstarší celokammenný egyptský dům

Byl vysloven názor, že prvními obyvateli Ma´ádí byli Kanaánci, nicméně jejich přítomnost v Levantě v zemi, která se pak po nich jmenovala, se odhaduje archeologicky na raní dobu bronzovou, v Palestíně fáze Ia-b, c. 3200-2900. 

4500 - 4000 na Krétě a na egejských ostrovech raně neolithické kultury. Od 4000 na Krétě doba středněneolithická (do 3500). Na Kykladách trval neolith do 3500.

4400 - 3500 v Súsách archeologické období Susa I, resp. 4150 - 3650, osídlení vesnického typu kolem akropole. V Persii v téže době Tal-i Bakun A (c. 4500 - 3900), po něm Lapú'í (3900 - 3400), lokalita u Persepole, osídlení chudší než Susa I.; s pozdějšími Elamity nemají kultury zřejmě nic společného. Viz dále rok 3500. Po Lapú'í následuje v Persidě období Náneš/Bániš c. 3300 - 2800, rovněž nezávislé na Susách, kde v letech c. 3100 - 2900 kvetlo období Susa III (odpovídá Uruku III).  

4300 - 3500 V Mesopotamii mladší chalkolith: vrcholila kultura al-'Ubajd/El Obejd (datováno též 4500 - 3900; název podle lokality Tall al-'Ubajd u Uru, to z Ubajd al-Láh, což zdrobnělinou z Abd al-láh, „sluha boží“). Nejznámější místa vrcholu kultury: Eridu (lokalita spojovaná s "rájem"), Qal'at Saqr (Qal'at Sukar, starý název neznám), Hadždží Muhammad.

Námořní obchod fungoval v prostoru celého Perského zálivu. Se začátky po c. 6500 rozšířena v celém Meziříčí. Spojovat nositele ubajdské civilisace s některým ze známých národů nelze. Do Eridu ležícímu kdysi na okraji mokřadů, původně kultovního místa Enkiho pro celou oblast, kladou sumerské mythy začátky městského osídlení, třebaže historicky nejvýznamnějším pansumerským kultovním střediskem byl s výjimkou éry Šulgiho Urského Nippur. 

Na začátku 4. tisíciletí první zavlažovací systémy v Mesopotamii, vodní kanály propojovaly vesnická sídliště a tak vznikala společná kultovní centra, města a šance pro ústřední regionální vlády. Viz dále rok 3200.

4200 - 2000 první lidé v Karibiku, naleziště kamenné kultury v lokalitě Levisa na východu Kuby. Pravděpodobně připluli z Mesoameriky, neboť archeologové odkazují na podobnost s předmayskými nálezy z lokality Colha v Belize z doby c. 3400. Tito "Belizané" patří mezi nejstarší známé konsumenty kakaa a čokolády. Přes Kubu se populace šířila na ostatní Antily. Viz dále rok 2000. 

4000 - 3400 na Sardinii neolithická kultura Bonu Ighinu (obec u Mary), vyšší datace 4700 - 4000, jako první po třech předcházejících kulturách na ostrově pohřbívala své mrtvé do jeskyň ve skrčené poloze. Následovala kultura ozierská/Ozieri, největší přednuraghická (zvána též San Michele; c. 3200 - 2800, vyšší datace 4300 - 3700). 

Jejím současníkem byla kultura Arzachena rozšířená též na jih Korsiky s podobou na nálezy v Katalánii a na celém jihu Francie. Zatímco lidé arzachenští byli spíše pastevci než farmáři a pohřbívali své elity jednotlivě do kruhových kamenných jednokomorových hrobek, ozierští lidé pohřbívali kolektivně do země pod svá kultovní střediska. Oběma byla nejvyšší nadpozemskou bytostí helladská Matka bohů. Viz dále rok 1800. 

nejpozději c. 4000 v pontických stepích se z východu objevili Indoevropané/Indogermáni, lidé společné jazykové skupiny žijící zřejmě na rozdíl od většiny tehdejšího obyvatelstva ve Středomoří a v Evropě v patriarchátu, viz předtím rok 5200nn., lid lineární kultury. Severozápadně od nich žili Ugrofinové a ve 3. až 2. tisíciletí v Povolží skončila jednota fino-ugrijské skupiny. Finno-permská skupina se rozpadla c. 1500 a vzešli z ní jazyky komi a udmurtština. Ve stejné době se z finno-volžské skupiny vyčlenily jazyky mari a mordvinština. Jednota ugrické skupiny skončila c. 500, kdy se na jejím jihu oddělili prapředkové Maďarů. 

V sousedství měli c. 4000 Indoevropané mluvčí jazyků uralských mezi pohořím a Obem, c. 6. až 4. tisíciletí se z nich vyčlenila samojedská skupina (Encové, Něnci/"Samojedi"). Východně a v okolí Indoevropanů žili lidé protoaltajské skupiny.

Protoaltajské jazyky vznikaly v prostoru mezi Kaspikem a Altají kolem c. 7000, než se rozdělily na západní, což byly předkové jazyků turkických, a východní, které se vyvinuly v jazyky prototunguské; v další cestě na východ v mandžuské. V další cestě na východ c. 4000 vzešli předkové mluvčích korejštiny, japonštiny a rjúkjú. Korejština se od japonštiny mohla oddělit c. 2665.  

První fáze indoevropské expanse trvala do c. 2750 (viz tam). Během ní ie. skupiny obsadily rozsáhlá území na východu a jihovýchodu Evropy. Je to však pouze západní část ie. migrace. 

Soudívá se, že v oblasti pontických stepí (Ukrajina a jižní Rusko po Kaspik) se společný jazyk praindogermánštiny/praindoevropštiny rozčlenil na dnešních asi čtyři sta jazyků. Podle nejnověji sdíleného názoru (Quentin Atkinson, Nový Zéland, 2012) k tomu však došlo zhruba již kolem 7500 až 6000, a to v Anatolii, odkud pochází jádro společných výrazů.

Podle jedné z theorií se drávidsky hovořící lidé pohybovali v době c. 4000 na jižním okraji středoasijského regionu, expandovali později k jihu mezi Elamem a Indií, kam později migrovali a usadili se mnohem dříve než Árjové, srov. rok 2000.  

Jedna z theorií o vztahu matriarchátu a patriarchátu praví, že patriarchát byl násilně importován ze severu „válečnickými“ národy, kdežto matriarchát bylo společenské uspořádání usazených zemědělců. 

Jámovou kulturu (podle ukr. a rus. jména pro jámu jamna/jamnaja, viz po 6000 v oddílu "5999", Grubengrabkultur, pit grave culture) na východu Ukrajiny a západu jižního Ruska po oblasti severně od Kaspiku v rozpětí let 3600 - 2300 spojovanou s Praindogermány/Praindoevropany charakterisovaly pohřby do kurganů. Těla zesnulých ležela na zádech a byla natírána okrem. V jednom tumulu bylo více pohřbů doprovázených oběťmi dobytka a koní. 

Pohřby vykazují málo zbraní, ostatky málo zranění, takže se moderně usuzuje, že se jámoví lidé nešířili násilně (?). Prapředkové většiny Evropanů měli kolové vozy a c. 2500 dorazili do střední Evropy, později až po Pyreneje (na Balkán a za Kavkaz se zjevně nedostali, srov. o Chetitech u roku 3000). Na východě v dnešních kazašských stepích se obraceli k jihu do moderního Afghánistánu a Pákistánu (Árjové).

Byl vysloven soud postavený na genetických vzorcích, že většina migrujících lidí jámové kultury byli mladí muži vydávající se za lupem (?). Do světa exportovali morové bakterie yersinia pestis a jejich migrace souvisí podle hrobových nálezů časově se šířením moru, srov. rok 2900, a že tak migranti přicházeli do liduprázdných krajů na západě, kde sídlívaly populace zemědělské. Viz dále rok 2500. 

Na koňský hřbet vylezl člověk poprvé kolem roku 3500. Stalo se tak v kazašských stepích v kultuře zvané podle naleziště u hlavního města státu Astany Botai (c. 3700 až 3100). Nálezy ukazují, že obyvatelé, podle jedněch Indogermáni, podle jiných Praturci, žili v osadách o sto staveních a ve vzdálenosti usedlostí c. 120 kilometrů od sebe. Většina zvířecích kostních ostatků patřila koním. Na keramice "Botajů" byly nalezeny stopy po kobylím mléku, další důkaz o zatím nejstarším dokladu domestikace koní. Pravděpodobně z téže doby pochází fermentovaný mléčný nápoj kumys. 

Jezdectví na koních se rozšířilo ze Střední Asie kolem konce třetího a začátku druhého tisíciletí po celém Předním východu. Z doby kolem roku 1000 pocházejí skalní malby lovců na koni z lokality Dhambalin v Somalilandu. Z doby kolem 2000 pocházejí z celé této oblasti bývalého Britského Somálska (1884 - 1960) kresby dobytka, ovcí a koz, také například žiraf, které tam už dávno nežijí.

c. 4000 střídala na Kavkazu kulturu Šulaveri-Šomu Tepe, viz rok 6000 v oddílu "5999", raněbronzová kultura Kura-Araxés. Zemědělci, pěstitelé dobytka a vína, obsáhli celý Kavkaz s výjimkou Kolchidy, na jihu v době rozkvětu její lid žil až v Palestíně, na západě dorazili do pontické oblasti TR, na východě u jezera Van, měli kontakty na Sumery. Byli zdatnými metalurgy a kultura bývá dávána do souvislosti s indogermánskou migrací.

Zanikla c. 2000 v řadě kultur menšího rozsahu, mezi nimiž vynikla kultura Trialeti (lokalita v jižní Gruzii) trvající c. 2200 až c. 1500. Udržovala kontakty s celým kulturním světem té doby, měla blízko k mykénské civilisaci. Viz dále rok c. 1700.    

Severními sousedy kultury Kura-Araxés byl lid majkopský (c. 4000 bis 3200), jehož severními sousedy byli lidé "Jámoví", viz zde výše. O etnických souvislostech kurské a majkopské kultury viz rok 1700 a v indexu s. v. Maiótové.    

c. 4000 v již. Francii neolith (a v západní Evropě, New Stone Age) do c. 1600 v již. Francii; 4000 – 2500 starý neolith, do 1800 střední a do 1600 mladý neolith. Následovala c. 1600 – 750 doba bronzová na jihu Francie: 1600 – 1400 stará, do 1200 střední, do 900 mladá I., do 750 mladá II.; 750 – 50 doba železná, do 500 hallstadtská, do 50 laténská.

c. 4000 vesnické osídlení od 5. tisíciletí v povodí středoasijských řek Ámú-darjá (řec. Óxos) a Sýr-darjá (řec. Iaxartés) s rozsáhlými zavodňovacími kanály na území dnešního Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu (jeho Horský Badachšán s afghánským Badachšánem mívaly nejbohatší naleziště vyhledávaného lapidis lazuli pro celý starověký svět). V Altyn Tepe u vsi Mian v Turkmenistánu s keramickými dílnami a zavodňovacími kanály nalezeny šperky z Mesopotamie a Indie (1965).

Z doby kolem 4000 pochází dosud nejstarší doklad pro pěstování hroznů, výrobu vína a jeho skladování: jeskynní lokalita Areni (dříve Arpa) na jihu novodobé Armenské republiky asi sto kilometrů od Jerevanu. Dosud nejstarší vinný nález je z Egypta z hrobu krále Skorpiona I. z doby nejpozději kolem 3150 (? viz rok 3500). Nádoby s chemickými zbytky vína ze severozápadního Íránu v Zágrosu pocházejí z let 5500 - 5000. Mokasín pocházející ze stejného naleziště je z let 3630 - 3380, viz pod móda. Oblast je známa vínem dodnes. Nejstarší chemická stopa po vínu je na nádobě z c. 6000 - 5800 z gruzínské lokality Chramis Didi jižně od Tbilisi; srov. o čínském vínu rok 8000. Všeobecně se předpokládá, že pěstování a kultivace hroznového vína vzešly z jižního Kavkazu, tedy z území dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu.

Od pátého tisíciletí byla osídlena zemědělskými osadami Harappá (viz dále rok 2300), stálé osady doloženy v ostatním Pákistánu a ve východním Afghánistánu, přičemž "civilisace údolí Indu" (viz 2300) měla nejstarší osady ze šestého tisíciletí (předcivilisační období 9 až 8 tisíc, raná harappská keramika 8 až 7 tisíc, období Hakra, c. 6000).

c. 4000 v Číně nejpozději v této době definitivně skončil mesolith a začal neolith (do c. 1800; viz předtím rok 6500 a dále rok 3000). V téže době migrovali lidé v malých člunech na Tchaj-wan (starší datace: 6 - 5 tisíc). Kolem 3000 až 2600 (nebo až kolem 2000) z Tchaj-wanu (nebo okolí) migrovala farmářská populace Praaustronésanů (?) na Filipíny.

Na severu Luzonu ve Filipínské Kordilleře v okolí Banaue Austronésané snad od doby kolem 2000 do doby kolem začátku n. l. vybudovali rozsáhlá srázná terasovitá rýžoviště na úbočích hor. V nadmořské výšce 1500 metrů jsou zavodňovány z lesů ležících nad nimi, udržovány všemi svými nástupci (posledními v řadě jsou Ifugao) a dodnes jsou na úhrnné ploše přes deset tisíc km2 funkční.

Ve stejné době, nebo kolem roku 2000 (či již kolem 4000?), zahájilo protomalajské obyvatelstvo osídlování souostroví Indonésie. Měli s sebou rýži a prasata. Zřejmě také v této době jiní pěstitelé rýže Monové opustili oblast dnešní Číny, prošli horskými přechody a usadili se v dnešní jižní Barmě (nejstarší nálezy rýže jsou z čínské provincie Chu-nan z doby 12 - 10 tisíc př. n. l., její pěstování od kolem 8000, tedy jako obilniny na Předním východu). 

Urbanisace zde na ostrovech a v jihovýchodní Asii začala nejpozději kolem roku 100 př. n. l., první státní útvary ve druhém století n. l., srov. rok 175.

Obyvatelé Moluk (z Malajska, nebo Austronésané?) někdy v téže době migrovali na sever Austrálie. Kolem roku 1800 odtud dorazilo obyvatelstvo s tmavou kůží na ostrůvky Mikronésie, kolem roku 1300 (vyšší datace: c. 3200?) Mikronésané dorazili do Melanésie, osídlili Fidži a Šalomounovy ostrovy (nebo je to přímá migrace z Tchaj-wanu a Filipín?). 

Kolem roku 1200 (n. až 1000) jiné obyvatelstvo, s kůží hnědou, osídlovalo Polynésii a obsadilo Samou a Tonga (vyšší datace: c. 3000?). Zřejmě to byli míšenci dosud zmiňovaných skupin s bělochy, předky dnešních Ainu na severu Japonska. Podle starší datace přišly na Fidži dvě lidské rasy, melanéská a polynéská, již kolem 1500. Austronésané postupovali z Vanuatu, Nové Kaledonie a východních Šalomounů.

V době kolem roku 1200 měli obyvatelé Tichomoří k disposici věci, které si jejich předkové vzali s sebou z Asie: keramiku, ovoce, kokos, cukrovou třtinu, taro, chlebovník, také slepice, prasata a psy. Tichomoří ovládla kultura Lapita (podle naleziště na Nové Kaledonii). Nejstarší známé nálezy lapitaské civilisace (austronéské?) jsou z doby kolem 1800 ze souostroví St. Matthias severně od Nového Irska (Papua-Nová Guinea). 

Kamenná kultura s obsidiánovými nástroji sahala od Nové Guineje po Samou a Tongu (zde c. 850 - 700, od c. 1000 n. l. první dynastové), vzdálenost čtyř tisíc kilometrů. Skončila kolem roku 700 nebo až na začátku n. l. Austronéská jazyková skupina je dnes největší na planetě: patří do ní na dvanáct set jazyků od Madagaskaru po Velikonoční ostrov. 

Kolem roku 300 n. l. Samojci kolonisovali Marquesy, odtud tzv. Společenské ostrovy včetně Tahiti a Velikonoční ostrov/Rapa Nui. Novější zjištění však praví, že Rapa Nui byl kolonisován až kolem roku 1200 n. l. a teprve dvě staletí po svém příchodu začali obyvatelé stavět své proslulé sochy; a tím se pozvolna ničit, neboť těžba dřeva pro dopravu kolosů vedla k totálnímu odlesnění ostrova, k jeho deforestaci, jevu, který mnohem dříve potkal rozsáhlé oblasti Středomoří.

Souvislost stavění kolosů s ničením stromů byla nejnověji zpochybněna. Nejvýše měl ostrov obyvatel kolem patnáct tisíc, ale osídlení nemuselo prožívat drastické propady počtů z proměny životního prostředí spojeného s deforestací, válkami a evropskou kolonisací. Podle DNA naopak nejnovější theorie praví, že až do příchodu Evropanů počty obyvatel stabilně rostly. Desetina rapanuiských genů jsou indiánského původu z c. 13. až 15. století. 

Prvními Evropany na vzdáleném ostrovu byli holandští plavci roku 1722. K Rapa Nui viz oddíl "před 6000 (1)". Polynéská kolonisace Nového Zélandu a příchod Maorů (Máorové) spadá také až do 13. století n. l. Přelidnění a zničení přírodních zdrojů vedlo též k isolaci ostrovanů, neboť neměli z čeho stavět lodi. Za příchodu Evropanů byly vzdálené ostrovy Pitcairn a Henderson Polynésany již opuštěny. 

Kolem roku 1000 n. 1200 n. l. mohli polynéští migranti dosáhnout Ameriky, tedy v době, kdy se na východní straně kontinentu objevili Vikingové. Že existovaly styky napříč Pacifikem dokazuje skutečnost, že se v Polynesii objevily americké sladké brambory, srov. k tomu theorii o obráceném směru kolonisace Tichomoří u roku 14 000 v oddílu "před 6000 (1)".

c. 3800 na jihu Peru v lokalitě Pernil Alto na řece Río Grande první doklad pěstování sladkých brambor, viz v indexu s. v. Peru

od c. 3800 udržuje východní Sahara a Ponilí stejné podnebí jako dnes, jen s kratšími vlhčími obdobími.  

3761 první rok židovské éry od stvoření světa (anno mundi, AM). Éra začíná 1. tišri, nedělí 6. října (gregor.: 6. září) 3761 padesát minut před půlnocí a svět byl podle židovské tradice stvořen jejich bohem následujícího dne 7. října 3761. Podle AM odpovídá tento rok 2985. roku před první tradovanou olympiádou, tj. rokem 776 př. n. l. 

AM byla v platnosti hluboko do středověku. Nemá žádnou vazbu na křesťanskou éru (annó dominí/AD, "léta páně") začínající údajným narozením Ježíše Krista (v moderní době zvaná našeho letopočtu, také universální/obecná, common era/CE, a before the common era/BCE apod.). Podle kónstantínopolských/"byzantských" počtů začala AM už 1. září 5508 př. n. l. (tak v kronikách, např. v kyjevské Nestorově), srov. rok 330+,  ale jednota mezi kleriky nevládla.

Mniši Anniános Alexandrijský a o tři staletí mladší Geórgios Synkellos počítají vznik světa na 25. března/1. nisan 5500 (resp. 5492; a byl to prý také den, kdy Ježíš vstal z mrtvých). V Kónstantínopoli byly mezi křesťany v užívání též představy, že Ježíš se narodil 25. března 5001 AM, popř. 21. března 5507, kolovala i další data AM (5504, 5006, 5517 i 5968, tak Ióannés Malalas).   

Kalendář dalších monotheistů se počítá od útěku arabského proroka Muhammada z Makky do Madíny (hidžra) 15. června 622 n. l. O kalendářích, datovacích érách a klasických svátcích podrobněji viz v příloze oddíl Bohové a svátky ii. a srov. rok 284+. 

V tradičních chronologiích vedených v éře AM se roku 3512 podle "vysoké" datace židovské mythologie narodil Metúšálach/Metúšelach, řec. Matúsala (bibl. č. Metuzalém), syn Chanochův (řec. Enóch, arab. Idrís, bibl. č. Henoch/Enoch) a otec Lemechův/Lámechův, a zemřel v prý 969 letech roku 2543 (podle nízké datace roku 1656). Lámech se narodil roku 3325 a zemřel roku 2648.

Noach/Nóach, řec. Nóe/Nóé a Nóchos (arab. Núch, bibl. č. Noe), jeho syn, se narodil roku 3143 a zemřel roku 2193, srov. rok 2543. Celosvětová povodeň v židovské tradici přišla roku 2985 a viz k tomu rok 3200. 

• S ještě vyšší datací počítaly některé hellénistické kroniky a chronografové. Historik Iósépos Flávios při datování Jahweho chrámu (podle něj dostavěn roku 961) počítal, že to je 3102 let od stvoření Adama, k čemuž tedy v této souvislosti došlo roku 4063 př. n. l., 1440 let od potopy, tedy roku 2301 př. n. l., 1020 let od příchodu Abráháma z Mesopotamie do Kanaánu, což by se bývalo stalo roku 1981, a 592 leta od odchodu Židů z Egypta, k čemuž v tomto systému došlo roku 1553 př. n. l. (k tomu viz rok 1448).