Díva Augusta§ viz Lívia Drúsilla

Díva Sabíba§ viz Vibia Sabína

divadlo, v Helladě, theátron, lat. theátrum, tj. podívaná, lat. spectácula, amfitheátron, amphiteatrum (theátron to kynégetikon), amfiteátr, oválná stavba na krvavé hry v době římské, viz také pod tragédie, komédie, satyra, herci

Největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem třicet tisíc návštěvníků (nižší údaj: dvacet až 21 tisíc) bylo po roce 368 vybudováno v arkadské Megalopoli (o největším římském, Scaurovu, viz zde níže). Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. Sněmovna „Veleměsta“, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!), dosti pravděpodobně pro všechny tehdy plnoprávné občany arkadské métropole. 

Soudí se tak podle jména "poslanců" Arkadského spolku zvaných mýrioi/"deset tisíc". Archelogové odhadli, že se do Thersilia vešlo 8700 sněmovníků, zbytek možná stál. Město mělo velkou stou na počest makedonského krále nazvanou Filippeion, která byla dlouhá 160 metrů (Attalova stoa v Athénách má 113 metrů). 

Úctyhodná byla též kolonáda zvaná Myropólis/"Mastičkářka, Parfumérka", kterou vybudoval Aristodámos ze spartské kořisti, viz rok 265. Antiochos Epifanés podaroval v Arkadii dokonce i Tegeu divadlem, a to mramorovým, srov. rok 173. Za povšimnutí stojí, že Arkadie nikdy nepatřila k oporám hellénské kulturnosti. 

Slavné divadlo v Epidauru architekta Polykleita mladšího (viz pod sochaři) ze čtvrtého století má dodnes místo pro čtrnáct tisíc diváků v 55 řadách (po moderní rekonstrukci). V Athénách Ódeion Héróda Attika má dnes 32 rekonstruovaných řad pro pět tisíc diváků. Divadlo v Aspendu pojme patnáct tisíc diváků, v Méridě čtrnáct tisíc, divadlo v Pergamu mělo osmdesát řad pro asi patnáct tisíc diváků. Divadlo z římské éry v Efesu dávalo prostor 25 tisícům diváků, srov. rok 41.

Pro srovnání: do největšího amfitheátru/theátron to kynégetikon (řec. vlastně "loveckého", se štvanicemi), theátrum Flávií, známé jako Colosseum, se vešlo padesát až padesát pět tisíc návštěvníků, v Thysdru 35 tisíc, v Nemausu/Nîmes, Pule a Arles po 25-26 tisících, ve Veroně dvacet tisíc. 

První zastřešená divadelní scéna světa byla postavena po roce 445 za Periklea a roku 86 zničena Sullou. Ódeion v Athénách dal obnovit Ariobarzánés II., rekonstrukci řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos (o Ódeiu více viz tam).

V dobách východořímských ("byzantských") se slovem theátron, taková stavba v Kónstantínopoli původně neexistovala, nazývalo hlasité veřejné čtení oslavných řečí a listů, epideixis.

V Helladě jsou 134 stará divadla: třicet se aktivně využívá na novodobé kulturní akce, 76 jsou ruiny a zbylých 28 dosud nebylo odkryto (stav roku 2000). V celém hellénském světě od Kýrény po Baktrii archeologové zatím zjistili 251 divadel. 

•

divadlo, viz také pod spolky, herci:

divadlo, nepokoje§ 15+ 

první divadelní hry v Římě§ 364, první čtyřdenní 214 

první kamenné divadlo římské, v Pompéjích a Římě§ 80, 55, 13

první divadlo stálé v Římě§ 145, 62, 58, 55

Theátrum Scaurí, Pompéiův vojenský tribun a legát M. Aemilius Scaurus, praetor 56, jako svůj aedilský volební tahák roku 58 uspořádal hry a postavil dřevěné divadlo pro údajně osmdesát tisíc diváků, o 360 dovezených mramorových sloupech až 38 stop vysokých, tj. 12,5 metru. Mělo jeviště s tříposchoďovou scénou, dolní mramorovou, střední skleněnou (!) a nejvyšší z pozlacených desek. 

Mezi sloupy, podle všeho většina z nich nebyla součástí scény, stálo na tři tisíce (sic) bronzových soch, prostor vyplňovaly obrazy dovezené z Hellady, viz s. v. malíři (1) a nespecifikované zlacené ozdoby. 

Na kolik divadlo přišlo, o zdroji peněz viz roku 62, nebylo dochováno, ale věci z něj po skončení produkce byly převezeny do Scaurovy villy v Túsculu a když ta nedbalostí služebnictva vyhořela, byla škoda oceněna na třicet milionů séstertiů. 

Divadlo bylo provozováno podle všeho sotva měsíc a pak rozebráno. O dalším osudu výzdoby není nic bližšího známo. Odkud pocházely sochy a jaké to byly, známo také není. Z Afriky dal Scaurus k pobavení diváků v rámci těch samých her dovést 150 leopardů. Brzy ho v tomto trumfnul Pompéius se 410 zvířaty v aréně, a nakonec Augustus se 420.

Tvorům z Afriky se říkávalo áfricána/"věci z Afriky" a vešlo se pod to označení vše od koček po slony. Scaurus ukázal Římanům hrocha a pět krokodýlů, pro něž pro všechny dal kdesi v Římě vykopat na potřebnou dobu jakýsi bazén; o osudu zvířat nevíme nic, ale předmětem zápasů v aréně se asi nestala. 

Kromě toho vystavil Scaurus kostru jakési zubaté obludy/belua, kterou přivezl z Iopy, prý toho draka, který chtěl sežrat Andromedu Aithiopskou. Kostra byla dlouhá čtyřicet stop/dvanáct metrů, žebra měla velikost kostí indického slona a obratle byly tlusté půl stopy. Ani o dalším osudu první v Evropě vystavované paleontologické ukázky není nic známo.

Efemerní Scaurovo divadlo zůstalo zřejmě největším evropským divadlem všech dob. Římská říše je asi také podle všeho „nejkulturnějším“ státním útvarem evropských dějin. V dobách rozkvětu císařství stávalo na jejím území mezi Rýnem a Eufrátem 186 amfiteátrů. Obrat "kulturní" ovšem uvádějme v úvozovkách, neboť z dnešního hlediska je označení velmi lichotivé pro skutečný program divadel: taškařice, štvanice a zápasy na život a na smrt byly hlavními „taháky“. 

Jakmile Scaurova stavba zmizela, zajímavé zjištění pro dávnou římskou mentalitu, zanikla i paměť na ni, kterou o tři roky později překrylo kamenné divadlo a hry Pompéiovy, viz zde níže. 

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly tehdy náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. 

Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly). Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriónés (slovo etruského původu).

Římští autoři později zavedených produkcí divadelních představení se s tvorbou pro lid moc nepárali. Stejně jako v latinské tragédii i komédie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ (tzv. kontaminacemi) jako u tragédie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togáta.

V Římě byla kamenná divadla menší než v hellénském světě, neboť žánrově byli Římané zapáleni spíše pro přímý pohled na vzrušení, excentrický zážitek incl. krve, než na literárně zprostředkovaný zážitek. Balbovo divadlo bylo pro asi jedenáct tisíc diváků, Pompéiovo pro téměř dvacet tisíc a největší kamenné divadlo v románské Itálii, Márcellovo, bylo stavěno s kapacitou více než dvacet tisíc (často se u všech uvedených divadel uvádějí kapacity výrazně nižší, např. pro Márcellovo 14 600 diváků).

Pro srovnání: dnes světově proslulá milánská La Scala má 3600 míst a pařížská Opera 2156 míst! - Pozoruhodné srovnání, kolik lidí chodívalo „na kulturu“ a kolik v době křesťanské... 

Na druhé straně největším operním představením byla zřejmě roku 1998 inscenace Pucciniho posledního díla Turandot režírovaná Čangem I-mouem (Zhang Yimou). S představením pak cestoval po světě a příběh kruté čínské princezny presentoval na velkých stadionech. Podium bylo 170 metrů široké a 42 metry hluboké. Hlavní konstrukce vážila dvě stě tun, kulisy 440. Herců bylo na pět set, ušito bylo 2500 kostýmů. Sbor byl stodvacetičlenný, orchestr devadesátičlenný (tak vypadalo představení v mnichovském olympijském stadionu koncem června 2005). Produkční náklady: 1,5 milionu €.

Největší podium ale stálo v Berlíně 21. července 1990 na Postupimském náměstí pro koncert rockové skupiny Pink Floyd „The Wall“. Bylo dlouhé 183 metry a široké 18 metrů. 19. února 2006 na pláži Copacabana v Riu de Janeiro měli Rolling Stones podium šedesát metrů dlouhé a 24 vysoké: hráli gratis pro asi 1,3 miliony lidí (náklady 3,9 milionů € převzalo město a dva mobilní operátoři).

Římané dlouho neměli stálou divadelní scénu, ačkoli ji měla každá porobená hellénská obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli quirítští konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. První divadelní jeviště ale asi bez stálých prostor pro diváky stávalo u Apollónova chrámu, které dali censoři roku 179 upravit.

Po porážce Illyrů roku 168 dal v Cirku postavit velké jeviště vítěz nad nimi L. Anicius a sezval vyhlášené umělce z Hellady. Jednou z kratochvílí bylo, že nařídil všem flétnistům, aby hráli současně všichni podle svého jakoby soutěžili a do toho poslal na scénu tanečníky napodobující boxery a boxery s trubači a všichni představovali soutěž ve své branži (lidi to bavilo, smysl akce dochován není...).

První stálé divadlo bylo v Římě téměř dostaveno roku 151 n. 150, jak o tom rozhodli cénsoři roku 154 M. Valerius Messalla a C. Cassius Longínus. Krátce před jeho dokončením ale vlivný P. Cornélius Scípió Násíca Corculum, protivník M. Porcia Catóna ve věci vyhlášení války Karthágincům, v senátu dosáhl toho, aby bylo zbouráno a diváci se na hry dívali i nadále ve stoje. Podle P. Cornélia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům, měli to tedy za hellénský móres a jako takový to bylo ještě několik generací u konservativců společensky neprůchozí.

Pro římské publikum bylo rozhodujícím kritériem pěkně se pobavit a pro pořádajícího aristokrata zaujmout. Ať to stálo, co to stálo, vkus vzal čert. Když zemřel "osvoboditel Hellady" T. Quínctius Fláminínus, jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na uchování paměti na otce pro obveselení Římanů maso a uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži...

O dvacet let později za aedility bratrů L. Licinia Lúculla a M. Terentia Varróna Lúculla se poprvé v Římě měnila dekorace otočením kulis - a k tomu Římanům poprvé v aréně předvedli ještě větší podívanou, souboj slona s býkem. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc séstertiů hodnoceny jako „slušné“.

Caesarián C. Scríbónius Cúrió dal roku 52, o okolnostech viz roku 53, sestavit dřevěné otáčivé divadlo o dvou scénách (theátra Cúriónis), které se s diváky proti sobě otáčely až do tvaru amfiteátru: bylo to první oválné divadlo v Římě a první evropské otáčivé divadlo, srov. výše. Dopoledne se hrálo divadlo, odpoledne se konala aréna. Ostatní římská divadla byla podkovovitého tvaru, tak jako hellénská. Po skončení her bylo podle všeho Cuúriónovo divadlo rozebráno. O "antidivadelních hrách" téhož roku, dávaných aedilem M. Favóniem inspirovaných nápady M. Porcia Catóna viz tamtéž. 

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu s přiléhajícím sloupořadím a sněmovním prostorem (cúria, cf. ibid.), kde byl před Pompéiovou sochou, jak bizarní, zavražděn Božský Iúlius. Theátrum Pompéí Cn. Pompéia Mágna mělo scénu téměř sto metrů širokou a kolem divadla stávalo čtrnáct soch představujících jednotlivé národy tehdejšího světa (a podle římského chápání). 

Pro (celodenní) občerstvení čtyřiceti tisíc sedících diváků bylo vybaveno kanálky s tekoucí vodou a soudí se, že zabíralo plochu větší než později veleslavné Colosseum. Vzorem bylo Pompéiovi prý divadlo v Mytiléně, což již nelze ověřit, neboť se z hellénské stavby na Lesbu nic nedochovalo. 

Zasvěceno bylo až roku 52 a šla zvěst, že skutečným stavitelem byl Pompéiův oblíbený propuštěnec Démétrios z Gadar, který vše uhradil ze svého, ale jméno stavbě dal, logicky, po svém patrónovi. Démétrios se svou manželkou Augou vystavěl též své rodné Gadary a přesto po něm zůstalo ještě na čtyři tisíce talentů, na propuštěnce pozdněrepublikánské éry pozoruhodná skutečnost. 

Související hry spojené se zasvěcením chrámu Veneris Victorícis na současníky udělaly dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie prý sama uznala, že to nebylo ono). Ovšem originalita podívané nescházela. V Acciově tragédii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů (tj. širokých keramických nádob na míšení vína o hostinách).

Za to v jiném oddílu divadelních slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty/vénátiónés, povraždilo se pět set lvů (republikánský rekord; vyšší údaj: šest set, z nichž 315, jak vyzdviženo, bylo s hřívou), svezeno do arény bylo 410 leopardů a že byli v římské aréně štváni sloni: osmnáct se jich střetlo v bojovníky v brnění, někteří chobotnatci byli zabiti hned, jiná ze zvířat při jiné příležitosti později. Podle jiného podání se slonům postavili Gaetulové ozbrojení jen oštěpy, podle dalšího šlo o odsouzené kriminálníky. ● Poslední vénátió v Římě konána roku 523, viz pod gladiátoři.

Poprvé byl tehdy Římanům předveden rys/lynx dovezený z Gallie, kde se mu prý říkalo chama. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. 

Smýšlení lidu, a to nejen za republiky před volbami, ale později též v principátu, bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Všechna divadelní představení se hrála od východu slunce do soumraku a pokud se nedotáhly některé gladiátorské zápasy, i za světla pochodní a ohňů. Čtyřdenní divadelní hry poprvé uspořádali v Římě aedilové roku 214.

Jako první celokamenné římské divadlo bylo otevřeno roku 13 nákladem L. Cornélia Balba theátrum Balbí (srov. rok 19 a 40). 4. května roku 11 otevřel Augustus na paměť M. Claudia Márcella další divadlo, theátrum Márcellí, jehož základy pokládal ještě Božský Iúlius; během slavností byla v aréně pozabíjeno na šest set kusů africké zvěře. Restaurovat ho dal o osm desetiletí později Vespasiánus. 

Octáviánův vojevůdce T. Statilius Taurus dal v Římě roku 29 vystavět první pevný amfiteátr, který byl zničen roku 64 n. l. neronovským požárem. Nejstarší kamenný amfiteátr římského světa však stával v Pompéjích od roku c. 80.

Největším amfiteátrem starověku bylo fláviovské Colosseum (označení asi podle kolossální sochy Nerónovy resp. Héliovy (Sól), která stávala opodál, viz pod Sedm divů a architektúra/domus aurea). 

Theátrum Flávií/amphitheátrum flávium, jehož stavba z iúdské kořisti začala roku 70 a zasvěceno bylo roku 80 n. l. císařem Titem. Roku 217 n. l. udeřil do horního patra stavby blesk a způsobil rozsáhlý požár, viz tam, o údržbě viz 222+. Divadlo bylo nejvyšší veřejnou budovou Říma (o obytných „mrakodrapech“ viz pod architektúra). 

Mělo sedm pater, v prvním po obvodu krámky s jídlem, pochutinami, dárky. Ženy seděly až nahoře: opatření, aby se neproducírovaly na okraji arény, kde byly všem na očích a nerozptylovaly diváky svlékáním, stripteasem.

Do oválu stojícího na dvanáctimetrových betonových základech a postaveného z dvou set tisíc tun travertinu do výše 48,5 metru se vešlo na padesát až padesát pět tisíc diváků. Systém 28 důmyslných výtahů z útrob Colossea vypouštělo do arény divou zvěř a dvacet zdviží s deskou o čtyřech krát pět metrů sloužilo k dopravě kulis a osob. Summum chorágium byl sklad všech různých nástrojů a kulis nutných pro chod „divadla“.

Vše ručně ovládáno rumpálovou technikou v osvětlení loučemi a v kamenném podzemí, jehož chodby byly vybaveny sedmnácti vodními kanály na snazší odplavování exkrementů a krve zvířat a lidí.

Jak se prokázalo nálezem zbytků pestrobarevných fresek roku 2012 v přístupovém tunelu pro diváky ve třetím patře, byla stavba zdobena malířskými díly a určitě nebyla mramorově šedá.

Ačkoli byly v Colosseu prameny pitné vody, nebyly tu žádné záchody! Během déle trvajících zápasů se Colosseem nepochybně šířil pach krve, mrtvol, zdechlin, nářek umírajících lidí a zvěře. 

Novověké odhady hovoří o tisícovce mrtvých ročně v Colosseu; ačkoli se během her konaly popravy zločinců všeho druhu, lze zřejmě odhady snížit. V letech 70 až 404, kdy se konaly v Colosseu poslední gladiátorské zápasy (v indexu viz tam), mohlo v jeho aréně zemřít na tři sta tisíc profesionálů a obětí. V historiografických záznamech se nedochovala zmínka o tom, kolik z mužů boj v aréně přežilo a kolik ne: známe počty dvojic, nikoli však výsledky.  

Stejně obrovské mohou být odhady ubité zvěře: rekord drží Tráiánus z roku 107 při oslavě pacifikace Dáků: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a do arény bylo vypuštěno jedenáct tisíc kusů divé zvěře všeho druhu. O chod divadelního kolossu se staral prócúrátor amphitheátrí fláviání, úřad náležející do císařské administrativy, srov. rok 71+. 

S koncem starého Říma sloužilo Colosseum jako stáj a sklady, nahoře se bydlelo. Kolem roku 1000 n. l. se změnilo v hrad rodu Frangipane odvozujícího původ od Aniciů. V podstatě do roku 1747 sloužily ruiny za kamenolom římských stavitelů. Toho roku vydal papež Benedikt xiv. (v úřadu 1740 - 1758) edikt o zachování Colossea jako památníku na křesťanské mučedníky, a tím stavbu zachránil. 

• Od 1. srpna 2013 zakázal lékař z Janova a římský starosta Ignazio Marino (58) zvolený za Demokratickou stranu (PD) na silnici kolem stavby automobilový provoz. Plánoval zřízení pěší zóny mezi Colosseem, které začátkem 21. století navštěvovalo ročně na šest milionů turistů, a Piazza Venezia.

V době Kónstantína I. byly v Římě dva cirky, dva amfitheátry a tři divadla. Za zmínku stojí, že v Kónstantínopoli žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se. Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro čtyřicet tisíc lidí ležící u císařského paláce. Východořímští autoři mu říkali theátron, divadlo.

Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium. Největší spotřeba plachtoví byla u Colossea, poněvadž mělo na délku 188 m. Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther o deset let později a celé Forum Rómánum zastínil první diktátor Caesar. 

Plachtoví bylo koncem republiky trojbarevné, žluto-červeno-šedé/modré, jak dosvědčuje ve čtvrté knize svého veršovaného filosofického výkladu epikúrik T. Lucrétius Cárus, když popisuje, jak se přenášejí barvy: "lidu to dělají žluté, červené a ocelově šedé plachty, když ve velkých divadlech roztaženy na stožárech a trámech se v záchvěvech vlní/et volgó faciunt id lútea russaque véla et ferrúgina, cum mágnís in theátrís per málós volgáta trabésque trementia flutant."

Hlavní opona, aulaia, lat. aulaeum, byla vyšívaná látka, tapiserie, původně užívaná ve formě baldachýnu v sálech bez kasetového stropu, lacunaria. Jako divadelní opona byla začátkem představení spuštěna k zemi, na konci vytažena (od 2. století n. l. se ustaloval dnešní zvyk). V komédiích se pro mezihry užívala kulisní opona síparium (od supparia, druhu plachty).

Roku 194 na Římských hrách, lúdí Rómání, seděli poprvé senátoři odděleně od ostatního lidu a Augustus roku 26 nařídil, aby po celé říši seděli senátoři v divadlech v prvních řadách.

theátrum Pompéí, míst 17 630, podle jiného zdroje čtyřicet tisíc, opraveno za Tiberia, když vyhořelo restaurováno za Claudia a znovu pak zasvěceno§ 55, 35-, 36+, 39+, 66+    

theátrum Mummií§ 145

theátrum Balbí, míst 11 600§ 13

theátrum Agrippae§ 27 

theátrum Márcellí, míst 20 500, za Sevéra Alexandra již nebylo v provozu a k jeho opravě, jak mladý imperátor zamýšlel, nedošlo§ 46, 11-, 17+, 70+ 

theátrum Pompéí§ 55, 13-, 58+ a viz zde výše

theátrum Tráiání§ 112+ 

(amphi)theátrum flávium, Flávií§ viz zde výše a s. v. Colosseum 

sedadla pro senátory§ 194

•

Teror kolem divadla: Divadlo a události kolem divadelních scén několikrát zasáhly do dějin. Jinotaje divadelních kusů rozdmýchávaly za Habsburků v 19. století autonomistické nálady v severní Itálii (irredenta). V nejtvrdších dobách spartsko-athénské války si Athéňané v 5. století př. n. l. při Aristofanových komediích smíchem vyřizovali účty se svými politiky a vojevůdci (o smrti, popravách v divadlu viz pod poprava, sebevražda apod.). 

Roku 406 využil Dionýsios davu Syrákúsanů odcházejících z divadelního představení ke spuštění nálad proti jeho politickým protivníkům a druhého dne na sněmu, v témže divadle, to občanům stačilo jen zopakovat a puč ústavní cestou byl hotov. Cestou z divadla byl o sedmdesát let později zavražděn Filippos, otec Alexandrův, viz zde níže. 

Roku 213 dal velitel římské posádky L. Pínárius povraždit občany Henny shromážděné v divadle, aby předešel jejich zradě a přidání se ke Karthágincům. Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech zápasy. 

Za Tiberia roku 27 se u Fiden při gladiátorské podívané zřítil přecpaný amfiteátr. Při neštěstí zemřelo více než dvacet tisíc lidí; zřejmě útěcha pro zakrvavělé bojovníky z arény. Stavitel, jistý propuštěnec Atilius byl potrestán... vyhnanstvím a pro Evropu událost zůstala v divadelnictví rekordním neštěstím.

Čečenská moskevská inscenace z koncem října roku 2002 se sedmi až osmi sty rukojmími se dosud nekonala nikde na světě. Přitom se v divadlech vraždilo, divadlo dokonce vdechlo život jednomu z evropských států. Během premiéry opery Daniela-Françoise Aubera Němá z Portici roku 1830 s příběhem z neapolské revoluce se při duettu Svatá láska k vlasti se slovy „Na tyrany platí smělý lov“ rozhořelo v Bruselu povstání proti holandské vládě. Lidé vyběhli z divadla a sehráli děj opery v ulicích. Pustili se do holandských úředníků a vzniklo (katolické) Belgické království.

Státnickou smrtí skončili v divadlech dva známí protagonisté dějin. V pátek 14. dubna roku 1865 zastřelil ve Washingtonu herec Fordova divadla John Wilkes Booth presidenta Spojených států Abrahama Lincolna. Prý chtěl pomoci Jihu.

Poetičtěji zemřel Filippos II., otec slavného Alexandra Makedonského. Byl sukničkář a královna Olympias trpěla. Nakonec to král přehnal, když se oženil s jistou Kleopatrou, jejíž strýc, králův důvěrník, se honosil, že mladá novomanželka dá Filippovi dědice trůnu, ačkoli jím byl Alexandros, syn Olympiady. V červnu roku 336 př. n. l. byl Filippos v Aigách zavražděn při odchodu z divadla. Protože byl vrah strážemi na místě ubit, pravdu o ženině mstě se už nedozvíme.

Jiný státník si v divadle zahrál už jen jako mrtvý. Římský boháč M. Licinius Crassus, jeden z triumvirů, byl na tažení proti Parthům poražen a 30. května roku 53 př. n. l. zabit. Jeho hlavu použili Parthové v divadle jako kulisu v jedné řecké tragédii na představení pro krále Óróda II. Parth miloval řecké tragédie a sám je dokonce skládal.

Jinou divadelní tragédií bylo v komunistickém Československu za časů Národní fronty udílení vyznamenání v pražském Národním divadlu vůdcem prosovětských kolaborantů a kavárenským levičákem dr. Husákem. A že politika má k divadlu v Čechách blízko, dokazuje umístění poslanecké sněmovny v bývalém Thunovském paláci. V letech 1779 až 1794 v něm společnost Pasqualea Bondiniho provozovala divadlo, kam prý chodil i císař Josef II. Když vyhořelo, prodali roku 1799 Thunové palác českým stavům.

•

Divakarasena, s. Rudraseny II. a Prabhavatígupty, b. Damodaraseny a Pravaraseny II.§ 375+

dívália, svátek slunovratový§ viz pod Bohové a jejich svátky, x.

diverse, záškodnictví§ 204 

Díviciácus (lat.), řec. Díbikiákos§ 1. kníže/vergobret keltských Haeduů, b. Dumnorígův§ 60, 58, 57; 2. vládce belgických Suessiónů, jehož moc sahala do Britannie, starší vrstevník Caesarův, 57

Divicó, Divikó, velmož/kníže („král“) keltských Helvétiů-Tigurínů, švýcarský "národní" hrdina§ 107, 58 

Divió, dn. Dijon§ viz Séquanové

Divitia, castrum Divitium, pevnost ležící proti CCAA na Rýnu, dn. Deutz§ 310+ 

Divodása z Indie, lékař§ 100+ 

Dívodúrum, D. Mediomatricórum, oppidum Mediomatriků, dn. Metz, č. Mety§ 69+ 

Dívórum, templum, porticus Dívórum, "Zbožtěných" Vespasiána a Tita§ 80+, 86+ 

Divové, národ indický n. cejlonský§ 362+ a viz Cejlon 

Diyala§ viz Dijála

Diyllos z Athén, o. Fanodémův§ 332 

Dixatelmeus, thrácký dynasta§ 277

Dizalás, s. Kotyův, strat. Asyutiky§ 10

Flávius Dizalás, s. Ezbeniův, vn. Amatokův, manž. Raptaterky (?), dc. Hérákleidovy, o. Aidezyury, strat. thrácké Bessiky§ 10 

Djakovsk, kultura djakovsk᧠600