Je/Ye, m. a archeolog. lokalita v prov. Che-nan§ 189+ 

Jebusité, Jbúsí, řec. Iebúsaioi, lat. Iebúseí, nezn. lid v Kannaánu obývající osadu Jebus, pozd. Jerúsalém§ 1448, 1400, 1005  

ječmen§ před 6000 (2), 3500 

jed, jedy§ viz lékaři, farmakologie, traviči, travičství, příbuzní

jednookost, jednoocí vojevůdci, viz Filippos II. Makedonský, Antigonos I. Monofthalmos, Hannibal z Karthága a Říman Sertorius, Amani-šacheto alias Kandaké z Meroé
Jedídá, Jdídá, dc. 'Ádáje z Básqat, manž. k. Ámóse, řec. Iedida, lat. Idida§ 641 

jednozubý, monodús, viz Pyrrhos a Prúsiás II.
Jefferson, Thomas§ viz hérós a otroctví
Jefte§ viz Jiftách

jehně, věštící v ET§ 720

Jehó-, v hebr. theoforních jménech vlastně vyslovováno Jhó-:

Jehó'adán, Jó'adán z Jerúsaléma, ka., m. Amasjáhúova§ 797 

Jehóácház z Israéle, Jóácház, JHW'CHZ, k.§ 815, 800, 798 

Jehóácház z Júdy, bab. Iau-chazi ^mátIaudája, k.§ 609, 608 

Jehóᚧ viz Jóáš

Jehójádá', Jhójádá', Jójádá', velekněz v Jerúsalému, řec. Iódae§ 1. 849, 836, 797; 2. 445  

Jehóchánán§ viz Ióannés
Jehójáqím, Jhójáqím, řec. Ióakim, lat. Ioachim, narozen jako Eljáqím, řec. Ióakeimos, bibl. řec. Eliakim, lat. Eliachim, k.§ 608, 605, 602, 597

Jhójáqím, velekněz§ 538 

Jehónádáb, Jhónádáb, s. Rchabův, vůdce rechabitů§ 842 

Jehórám§ viz Jórám 

Jehosádáq, o. exilového velekněze jménem Jéšú'a§ 538 

Jehóšáfát, Jhóšáfát, Jóšáfát z Júdy, k.§ 873, 857, 854, 849

Jehóšáfát z Israéle, o k. Jéhúa§ 842 

Jehóšebá', Jhóšebá', ses. Achazjáhúova§ 849 

Jehóšú'a, Jhóšú'a§ viz Jóšúa a Jéšú'a

Jehózarach, jhwzrch, s. Chilqijáhúa/chlqjhw, o. Eljáqíma, král. úředník Chizqijáhův§ 728 

Jéhú z Israéle, řec. Iú, Iéús, ass. Jaúa, Jaúk.§ 849, 842, 815, 747

Jéhú z Israéle, štvavý monotheistický kazatel§ 876 
Jehúdá, Jhúd᧠viz Iúdás

Jehúdá, řec. Iúda, jeden z kmenů Israéle§ 1108, 1015, 900

Jecháljáhú, Jcháljáhú z Jerúsaléma, ka., manž. Amasjáhúa a m. 'Azarjáha/'Uzzijjáhua§ 773 

Jechezqé'l z Júdy, řec. Iezekiél, lat. Hiezecihel, č. Ezechiel, jako islámský prorok arab. Dhul-kifl/Zul-kifl, jehož hrob leží jižně od Babylónu§ 596

Jechimilk z Byblu, k.§ 950, 925

Jechizqijáhú, Jchizqijáhú§ viz Chizqijáhú 

Jekatěrinburg, m. na Uralu, za bolševiků Sverdlovsk§ před 6000 (2)

jelen, chov a lov, spřežení§ 286-, 274+

jelen, pobíhání po Babylónu§ 1081 

Jenisej, sibiřská ř.§ 2500, 105 a viz pod Kirgizové

Jemen, historická země a moderní stát v již. Arabii; jeho hlavními přístavy ležely v hellénismu v Arabském zálivu, tzn. na Rudém moři Múza/dn. Hodejda naproti Bereníky epi Deirés a Okélis/dn. Mokka v Aualském zálivu, Adané/Adaná, dn. Adan, č. Aden§ 3000, 743, 715, 711, 600, 400, 340, 311, 270, 160, 119, 25, 24-, 106+, 115+, 325+, 330+   

Jemiši, Emiši, též Ezo, lid na severu Japonska, asi předkové Ainů§ 343+ 

Jen-čchaj§ viz An-čchan

Jerachmi'el z Júdy, řec. Irameél, s. Ṣidqijáhúa/Zidqijáhúa§ 587 

Jeremiᚧ viz Jirmjáhú

Jerevan, hl. m. novodobého státu Arménie§ 4000, 3500, 786  

Jeríchó, hebr. Jríchó, m. v Iúdaji, řec. Hierichó, Hierikús, Hierichús, dn. arab. Eríhá/Aríhá, č. Jericho§ před 6000 (2), 1400, 876, 345, 135, 63, 39, 36, 10, 4-, 68+

Bylo vyvráceno Římany 21. června 68 n. l.; slovo pochází od klanu Jarichu z kmene amorejských Benjamín/Bené-Jamína, Binú jamíni, kteří se zdržovali a pásli zač. 19. st. hlavně kolem Charránu a později odkočovali do Kanaánu. 

Jeroboám§ viz Járáb'ám 

Jersey, jeden z Normanských ostrovů§ před 6000 (1) 

Jeruba'al, Jerubešet§ viz Gedeón 

Jerúsalém, Jrušálajim, sídel. m. Židů, na čas Aelia Capitólína, řec. Ierúsalém, Hierosolyma, lat. Hierosolymae (oba tvary pl.: "do Hierosolym") nebo neskl. Hierúsalém, Ierúsalém (tak euangelion Lukášovo/Lúkás, nejbližší č. tvaru), akkad. Urušalim, n. ass. Ursalimma, arab. Bajt al-Muqaddas nebo al-Quds aš-šaríf, tj. „Svatá“, č. běžně Jeruzalém§ 1942, 1567, 1400, 1380, 1365, 1200, 1048, 1015, 1005, 968, 955, 933, 928, 917, 905, 876, 873, 849, 836, 814, 800, 797, 783, 773, 735, 736, 728, 701, 699, 675, 671, 643, 641, 622, 598, 597, 589, 587, 560, 538, 537, 521, 516, 458, 445, 433, 320, 309, 289, 255, 246, 232, 217, 208, 201, 200, 190, 182, 177, 173, 171 - 163, 161, 160, 153, 147, 145 - 142, 140, 139, 135, 132, 131, 101, 96, 95, 76, 69, 65 - 63, 57, 55, 54, 49 - 47, 40 - 36, 34, 29, 20, 8-, 1+, 19+, 26+, 27+, 29+, 30+, 35 až 37+, 39+, 41+, 44+, 46+, 48+, 52+, 54+, 57+, 58+, 62+, 63+, 66 až 70+, 81+, 96+, 130+, 135+, 240+, 249+, 326+, 333+, 336+, 355+, 360+, 362+, 392+       

Původní název byl snad Šalim, Salim, Šálém, řec. Solyma (pl. n.), „Dědictví Šalimovo“ (hebr. JRWŠLJM je tvarově duál). Jako Urušalim/^uruŠalim závislý na Egyptu bylo m. známo z al-amárnské korespondence vedené s Babylónci akkadsky (= „Město Šalimovo/Šalimov“, nebo souvisí s ugaritskou bohyní Š.). 

Podle starověké tradice založil J. kanaanský k. a velekněz Malkí-sedeq/Malki-sádiq/řec. Melchisedech, Melchisedek a bylo sídlem kanaánských Jebusů/Jbúsí, po nichž se původní osada, resp. její akropol/ófel, jmenovala Jebus. Král podle židovské starozákonní kroniky poctil beduína Abraháma vínem a chlebem, tedy nikoli zvířecí obětí. Král mu požehnal a šejk Abrahám mu odvedl desetinu svého majetku, zřejmě na znamení poddanství. 

Nejstarší mimobiblickou hebrejskou zmínku města obsahuje papyrový útržek strvzenky z druhé poloviny sedmého století o dodání vína "královskými otrokyněmi"/amat ha-melech do "Jerušálima". Fragment byl publikován roku 2016. Podle Plínia byl J. díky stavbám Héróda jedním z nejkrásnějších měst "východu". 

Z Héródovy éry pochází nápis na kameni jistého "Chananíji, syna Dudolose z Jerúšalájim", přičemž nálezci nápisu z roku 2018 předpokládají, že Dudolos není otcovo jméno, ale označení cechové přináležitosti, snad židovského architekta Chananíji k cechu Daidalově (?). 

O dobývání města viz pod Jahwe. Jako náboženské centrum J. přestal fungovat roku 70 n. l., kdy Římané vyvrátili Jahweho chrám (viz pod Jahwe), za císaře Hadriána město romanisováno jako Colónia Aelia Capitólína, kdy také byl ve městě zakázán pobyt Židům (směli se vrátit až po dobytí města Araby roku 638 chalífou Umarem).

Za císaře Cónstantína I. stavěny první křesťanské chrámy. Evropané se nakrátko vrátili do Palaistíny a Jerúsalému jako tzv. křižáci, křesťanští válečníci s mohamedány, 7. června 1099 n. l. Od roku 1517 byl osmanský, od 9. prosince 1917 britský či britsko-arabský (gen. Edmund Allenby), od 1948 židovsko-arabský, od 1967 de facto opět židovský.

Mezi křesťanskými věřícími hlavně ze zámoří, kteří turisticky navštěvují Jerúsalém, existuje tzv. jerúsalémský syndrom, psychiatrická porucha poprvé vědecky popsaná roku 2000. Postihuje podle údajů z prosince roku 2007 (Reuters) třicet čtyřicet turistů ročně, kteří pod dojmem náboženského zážitku a únavy z cesty opouštějí kolektiv výpravy, převlékají se do bílého, nejčastěji hotelových lůžkovin, recitují biblické texty a mají vidiny. Po vyprchání biblického efektu si buď nic nepamatují, nebo tvrdí, že měli vidiny.

Podle řady archeologů byla období let 1200 - 700 a 550 - 250 v osídlení Jerúsaléma neměstského charakteru, neboť nálezy nevykazují žádný urbanistický charakter; byla to spíše neohrazená vesnická lokalita. 
jerúsalémský chrám§ viz Jahwe
Jervand/Erovand§ viz Orontés z Armenie 

Jesboche-amani, poslední známý k. v Meroé§ 10

jeskyně, nejhlubší zjištěná a slezená, Krubera v Abcházii v údolí Ortobalagan v pohoří Arabika. Na její dno 2080 metrů od vstupu, který leží v nadmořské výšce 2250 metrů sestoupil v říjnu 2004 team z kyjevského Geologického institutu vedený Olegem Klimčukem; není v CSD. 
Jésús, Iésús§ viz Jehóšú'a, Jéšú'a
Jéšú'a, s. Jhósádáqův, velekněz, řec. Iésús, syn Iósedekův, lat. Iosue, s. Iosedecha§ 538 

Ješa'jáhú z Iúdy, Jša'jáhů, s. Ámósův, řec. Ésaiás, lat. Esaia/Isaias, bibl. čes. Izaiáš, arab. Išijá, prorok Jahweův§ 728, 701

Jeturow, ses. a manž. Atlanersy Kúšitského§ 600

Jewepet z Mešweš, libyjský dyn.§ 730

jezdec, jezdci, rytíři, eques, equités, majetkovým censem určený stav, společenská vrstva v Římě, hippeis, jezdci v Athénách, viz tam a pod Athény§ 753, 578, 194, 26-, 107+ 

Jezdci v Athénách byli občany s ročním výnosem obilí nebo oleje nad tři sta medimnů. Začátkem peloponnéské války jich bylo c. 1200, po Alexandrově smrti tisícovka. Sloužit ovšem mohli též jako hoplítai/těžkooděnci, jejichž úplná bronzová zbroj o c. dvaceti kilogramech přišla kolem roku 400 na 75 až jedno sto drachem (tolik tehdy stával na trhu otrok). 

Kůň stával tři sta až pět set drachem a pořizován byl u chovatelů/hippotrofoi. Kdo na koně a jeho údržbu neměl, mohl si od státu na něj půjčit/katastasis, kterou po ukončení služby musel splatit. 

Část jezdců, asi dvě stovky, byla ozbrojena jako hippotoxotai, jízdní lukostřelci, ale nepocházeli z vyšší majetkových censorních kategorií. Někdy před rokem 350 byli nahrazeni předzvědnými jezdci/prodromoi z řad thetů, kteří dostávali koně státní a jejich údržba byla také na státní útraty. Kromě rozvědných služeb se podíleli na bitkách v průběhu tažení. 

Jezdecký/rytířský řád římský, ordó equitum, byl plébéjskou nobilitou a řada plébéjských rodů pronikla do senátu už za republiky a stala se součástí římských elit, nóbilitátis. J. se rozpoznávali zlatým prstenem. Původně podle serviovské ústavy, viz rok 578, tvořili skupinu osmnácti centurií, od státu dostávali koně/equus públicus a tvořili v armádě jízdu, equités equó públicó. 

Aby toho dosáhli, potřebovali koncem republiky osobní svobodu ve třetí generaci a majetkový census minimálně ve výši čtyř set tisíc séstertiů neboli jednoho sta tisíc dénáriů (I. třída podle serviovské ústavy předpokládal majetkový cénsus sto tisíc assů, ovšem v době Servia Tullia nebyly raženy v Latiu žádné mince, ani assy ani séstertie, a už vůbec ne dénárie). O pozdějších změnách viz zde níže. 

Podobně dostávali od censorů přiděleného koně pro vojenskou službu všichni mladí patriciové ze senátorských rodin. Jakmile se tito stali členy senátu, koně vraceli, hlasovali o komitiích s první třídou, nikoli s jezdci. 

J. od roku 123 zasedali v soudních porotách a protože senátorům byla zakázána jakákoli větší obchodní činnost, tvořili jezdci se svými propuštěnci a otroky páteř římského businessu a "národního" bohatství. Jezdecký stav vymizel za dominátu, viz zde níže, a jednotlivci zůstali tím, čím byli tak jako tak: podnikateli, a to většinou velmi bohatými.

Všichni ostatní svobodní Římané s majetkovým odhadem nižším než čtyři sta tisíc séstertiů byli lidem, národem, populus, což je zároveň výraz pro celý římský národ. Úřední označení římské vlády je formulka senátus populusque rómánus, senát a římský lid, S. P. Q. R. Viz také pod tribúnus plébis. O občanských právech Římanů viz občanství.

O jízdě jako zbrani viz pod vojsko, legionáři apod. V príncipátu zprvu úřady u dvora zastávali především císařští propuštěnci, od Tráiána císařskou byrokracii plnili jezdci, spolehlivější pro imperátory než šlechta. Od M. Aurélia Antónína jim příslušelo oslovení vir perfectissimus n. égregius. 

Povstali za Rómula z jeho osobní gardy o třech stech členech nazývaných celerés. Jméno souvisí buď s řec. kelés/jízdní kůň, srov. dostihovou olympijskou disciplínu, popř. od Celera, Rómulova přítele a Remova vraha, viz rok 753. Odtud pak snad adjektivum celer/rychlý. 

Později se jezdcům říkalo od držení uzdy flexuntés/flexúminés, pak tróssulí, slovo snad etruské n. označení podle obce Tróssum či Tróssulum u Montefiascone (ital. z móns Faliscórum/"pohoří Falisků"), které někdy dobyli; označení se udrželo až do časů C. Semprónia Graccha, než nastoupilo "equités".

V príncipátu udělovali imperátoři rytířství i bez majetkového censu jako vyznamenání/equó públicó exornátus. V armádě vojenští rytíři/mílitiae equestrés zastávali nižší velitelské funkce v kohortách/tribúnus cohortis a alách/praefectus alae, bývali v pěchotě prímí pílátí, hlavními centurióny legie/tribúnus angusticlávius. To po patnácti až dvaceti letech služby s tím, že odslouží dalších dvacet. 

Dotáhnout to jako equites singulárés mohli až na praefecta castrórum, tribúna městských stráží/vigilés, tribúna praetoriánské gardy. Není dokladu o tom, že by prímí pílus byl mladší 49 let.

Nápisně doloženy případy, že otcova hodnost přešla na nezletilého syna. Vojáci vyznamenaní císařem státním koněm/equó públicó ab imperátore exornátí se stávali uchazeči o důstojnickou hodnost/petítórés mílitiae. Nešlo jen o prestiž v poli, často to byla záležitost propojení na panovnický dvůr a senátorské prostředí. Jistý Aemilius Pardalás za Gordiána III. děkoval vestálce Campii Sevéríně za náklonnost k rytířskému stavu a za to, že mu pomohla v další službě.

Podle moderních statistik z epigrafických nálezů pocházelo v Augustově éře sedmdesát procent vojenského rytířstva z Itálie. Kolem roku 250+ již jen pětina. Po Římu bylo podle censů nejvíce rytířů usazených v Pataviu, přes pět set, v Gádách prý ještě více. 

Již za iúlsko-klaudijské dynastie degradoval zlatý prsten jezdců/ánulus aureus na odměnu pro císařské propuštěnce a otroky, L. Septimus Sevérus ho dal armádním důstojníkům. Cónstantínus I. pak odboural pro rytíře požadavek majetkového censu ve výši min. čtyři sta tisíc HS, rytířství se stalo odměnou. 

Dvanáctá kniha Códicis Iústíniání obsahuje císařův dopis/dé perfectissimátús dignitáte se sdělením, že pro rytířské postavení s titulem perfectissimus musí dotyčný splňovat podmínky jiné, než za republiky: nesmí být otrokem, nesmí dlužit státu ani panovníkovi, nesmí být mlynářem/pístor ani něčí zaměstnanec nebo správcem (majetku).  

jezevec, pobíhání po Babylónu§ 1081

Jezídové§ viz Jazídové 

Jezreel§ viz Jizreel 

Ježíš§ viz Iésús

jho, lat. iugum, řec. zygon, poslat pod jho, italská podoba ponížení poraženého nebo k podmínce mírového odchodu donuceného protivníka, symbolika volského spřežení, „jho“ tvořily tři kopí§ 321, 109, 107-, 62+ 

Vazba sub iugum mittere, sub iugó mittere či émittere, „poslat, vyslat pode jho“, patřilo v západním Středomoří k nejpotupnějším vojenským "mírovým" aktům, jímž vítězné vojsko poslalo domů nezotročené vojsko poražené, resp. to, které uznalo převahu. Historie, byť psána římskými historiky, zachovala několik takových případů, týkajících se Římanů. 
Jhórám§ viz Jórám 

Jiccháq§ viz Jischáq

Jiftách z Gil'ádu, Iefthae/Iafthás z Galaátidy, lar. Iepthae, soudce Israélitů§ 1116

Jihozábád z Móábu, královrah§ 797

Jikin Chan Kawil I. z Tikalu, mayský dyn.§ 1800

Jin/Yin, sídel. m. dyn. Šang u dn. An-jangu v prov. Che-nan, dn. lokalita Jin-sü/Yinxu, "Ruiny Jinu"§ 2200, 1122

Jin/Yin z Lu, vévoda/regent§ 722, 714 

jin-jang, jin-jang ťia, kosmologisté§ 520, 305, , viz též čínská filosofie

Čín. filosofická škola podle níž je pět prvků (kov, dřevo, voda, oheň a země) řídí základní dualismus vesmírných principů jinu (země, ženský prvek, pasivita, vstřebávání) a jang (nebesa, mužský prvek, aktivita a pronikání). 
Jin-mo-fu§ viz Hermaios 

Jina, Jain, jinismus§ viz Džina, džinismus

Jing/Ying, sídel. m. státu Čchu, dn. lokalita u Ťing-čou/Jingzhou v provincii Chu-pej§ 514

Jing z Čengu, vévoda§ 695

Jing-čchiu/Yingqiu, sídeln. m. státu Čchi, pozd. jmenované Lin-c'/Linzi§ 706

Jing Pu/Ying Bu, protičchinovský povstalec, přítel Liou Panga§ 196

jirchář, řec. byrseus, byrsodepsés, lat. coriárius, řemeslník a podnikatel zpracující kůži§ 399

Jirmjáhú z Libny, o. ka. Chamútaly, m. Jhóácháze§ 609

Jirmjáhú/Jirmejá, řec. Ieremiás, z Júdy, bibl. č. Jeremiáš, židovský kazatel-prorok§ 596, 587

Jisáschár, jeden z kmenů Israéle, řec. Issachar, lat. Isachar§ 1108

Jischáq, Jiccháq, řec. Isaak, s. Abrahámův se Sárou, o. Ésaua a Ja'aqoba§ 2150, 2009, 1975, 1942, 1880 

Jišmá'él z Júdy, řec. Ismaél, s. Ntanjáův, vůdce protichaldajského povstání v Júdě§ 587

Jito, jt' , severoarab. bůh§ 72+

jitro§ viz iugum

Jitro, Jetro, Jethro z Madiánu, dyn., řec. Iothor alias Ragúél, arab. Jathrún§ 1448 

jízda bojová:

jízda, vítězství v bitvě díky ní§ 394
jízdní bitva, největší starého věku§ 301

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

Jizr'él, Jizreél, Jezreél, rovina kolem Megidda, údolí oddělující Galilaiu a Samareiu, řec. Esdraéla, Esdrélón, Iezraél n. Hierazél§ 1482, 1441, 1319, 1015, 842     

jizva, v obličeji§ 75

Jižní Afrika, Jihoafrická republika/RSA, moderní státní útvar§ 800, 500

jména osobní, hellénská a římská:

Hellén, jako ostatně další starověká ethnika, nikoli však Římanů, nosil jen jedno jméno (kterému dnes říkáme „jméno“, resp. „křestní jméno“ - na rozdíl od „příjmení“, které je v moderní době pokládáno za ono vlastní jmenovité označení osoby a jméno je považováno pouze za rozlišovací doplněk). 

Helléni dávali dětem jméno desátého dne po narození, obvykle po dědovi nebo děvčeti po bábě. Pátého dne od narození bývalo dítě rituálně očištěno. Pro Římany byl očistným dnem u děvčat osmý den, u chlapců devátý. Druhorozený syn dostával jméno po otci, třetí po dědovi z matčiny strany. 

U dynastických jmen makedonských rodů se "dědovo" pravidlo někdy minulo. Filippos II. měl prvorozeného syna Alexandra a nikoli Amyntu, to asi po bratrovi a tchánovi, Pyrrhos neměl syna Aiakida, ale Ptolemaia, též po tchánovi, Ptolemaios neměl syna Laga, ale Ptolemaia, Kassandros namísto Antipatra zvolil pojmenování provorozeného syna Filippos po dlouho zemřelém tchánovi (a to neměl argívský rod v lásce). Několikrát porušovali pravidlo Seleukovci, srov. příklady Antiocha II., Seleuka II., Démétria I. a II., Antiocha VII. a dvou Filippů.

Když chtěl být Hellén přesný, např. při slavnostních příležitostech, uváděl obvykle se svým jménem i jméno otcovo v genitivu (např. Iósépos Iósépú, tj. Josef Josefův). V Athénách od roku 403 za archonta Eukleida uzákonili, že povinnou součástí osobních občanských jmen bude i udání názvu rodného dému (démotikon): Démosthenés Démosthenús Paiánieus/Démosthenés, (syn) Démostheneův, Paiánský (z dému Paiánie). 

Athénští občané se tak na první pohled odlišili od metoiků, kteří v žádném z démů zapsáni být nemohli a museli uvádět své rodné státy: Aristotelés Stageirios, Aristotelés Stageirský, ze Stageiry. Takový byl totiž hellénský „mezistátní“ usus: pro svět byl Démosthenés Démosthenés Athénaios, Démosthenés Athénský, z Athén.

Pokud již několikátý potomek v rodině má totéž jméno, jako jeho otec a praotci, rozlišovali se tito lidé číslovkou: např. Démosthenés B (= bis, dvakrát; čti opět: Démosthenés Démosthenús). V imperiání době se na nápisech u shodných jmen objevilo číselné příslovce: Magás tris, Nearchos tetrakis (Magás III., Nearchos IV., oba z Búkónu v Lykii). 

Tato praxe, rodinná homonymie, se mnohem později mohla stát duchovním základem číslování vladařských jmen. V hellénismu a hlavně v Alexandrii se objevila u homonymií přízviska/epikléseis, která se později projevila jako příjmení ve světě románském (Apollónios Rhodios, Apollónios Rhantés).

Stejně jako u Hellénů i Římané byli zapsáni do některé z 35 tribuí. Příslušnost k tribui, teritoriální jednotce, se dědila. Neřímská populace, která dostávala od 1. st. římské občanství, se hrdě hlásila k některé z původně městských tribuí. Především u vojáků byla taková „příslušnost“ i součástí jména. Do jedné tribue tak byla zapisována celé města a kmeny/národy.

Jak se budou oficiálně Římané psát, o tom rozhodoval jeden z Caesarových zákonů/léx Iúlia múnicipális, kde vymezeno, jak se kdo má zapisovat do cénsorních seznamů, viz rok 46.

Základem občanského římského jména bylo jméno rodové, nómen gentíle (např. Cornélius, Iúlius, Quínctílius), v našem pojetí »příjmení«. Před tímto jménem stálo praenómen, tedy »jméno« v našem pojetí (např. Gáius, Márcus, Servius). K těmto nezbytným jmenným složkám přistupovala cognómina, příjmení, původem z přezdívek jednotlivců. Později se připojovala k rodovým jménům, neboť posloužila k rozlišení větví rodu, např. Aeliové Hadriánové a Aeliové Paetové. 
Na nápisech při plné titulatuře se ještě mezi rodové jméno a cognómen vkládalo ve zkratce jméno otce či dědy a na konec jméno tribue: L(úcius) Cornélius L(úcií) f(ílius) Sulla, tj. Lúcius Cornélius Sulla, syn Lúciův. Q(uíntus) Sanquinius Q(uíntí) f(ílius) Stel(latíná tribú), tj. Q. Sanquinius, syn Quintův, z tribue Stellatínské.

Adoptovaný syn používal rodové jméno a praenómen adoptujícího, ale používal na konci jména osobní cognómen svého původního rodového jména s koncovkou -ánus, např. C. Iúlius Caesar C. f. Octáviánus, čili Gáius Iúlius Caesar Octaviánus, syn Gáiův. Obdobně byla konstruována jména propuštěnců.

V císařské éře přestala zásada s adoptivní koncovkou fungovat a adoptovaní si brali jména bez zdůraznění jakékoli vazby na staré jméno rodové. Tak např. spoluvládce M. Aurélia v letech 161 - 169 L. Vérus se narodil jako L. Ceiónius Commodus. Byl přejmenován na L. Aelia Aurélia a L. Aurélia Véra. 
Podobně byla utvářena jména ženská. Po provdání zůstávalo ženám původní jméno rodové.

Antický svět neznal jiného oslovení než tykání, a to i při oslovení vladařů nebo jinak významných osob. Oslovení císařů »pane«, domine (pův. jen pro otroky oslovující své majitele), které odmítl Augustus, vyžadovali Caligula a Domitiánus, v dokumentech L. Septimius Sevérus, ale oficiálně ho zavedli až císaři Kónstantínus I. (306 - 337 n. l.) a Licinius (308 - 324 n. l.). Před nimi Diocletiánus se dal oslovovat jako »dominus et deus«, pán a bůh/cf. něm. Herrgott.

To vše ale ještě v singuláru. Plurális maiestátis/plurál majestátu, se poprvé v císařské kanceláři objevuje za chlapeckého Gordiána III. (vládl 238 - 244 n. l.), uchytil se však až ve století 5. [v latinských dokumentech od 6. st. je panovníkovo jméno doprovázeno ještě zájmenem já - egó, to ale o tři staletí později zmizelo a od 12. století je místo »egó« nós - my (poprvé titulatury "Nós NN deí grátiá Rómánórum Rex semper Augustus etc." použil císař Rudolf I. Habsburský].
Vykání jako stavovská uctivost pochází až ze 6. st. n. l.

Římské rody/gentés z republiky do císařství dlouho nevydržely. Tradiční aristokraté vyhynuli nejpozději do konce druhého století n. l. Výjimkou jsou pravděpodobně Aniciové, první z aristokratů, kteří se dali pokřtít, jejichž jména jsou doložena ještě v šestém st. n. l. Geneticky obecně platí, že mezi římskou smetánkou panovaly velmi volné vazby, urozené ženy často prošly mnoha urozenými ložnicemi a rod byl mnohdy uchováván adopcemi (to je asi také případ Aniciů). 

Seznam římských jmen osobních a rodových viz v přílohách. 

Jóáb z Israéle, vojevůdce Dáwídův§ 1005, 990, 972  

Jóácház§ viz Jehóácház 
Jóáš, Jehóáš, Jhóáš z Israéle, k.§ 798, 797, 783, 773
Jóáš, Jhóáš/Jehóáš z Júdy, k.§ 849, 836, 814, 797, 773
Jóášib alias Eljášib, Ióasib, velekněz Jahweho§ 538, 445
Jodfat§ Iótapata

Jó'él, řec. Ióél, lat. Iohel, s. Šmúélův, soudce Israélitů§ 1020

jogáčára§ viz buddhismus

Jóchaj, o. mystika Šim'ona§ 132+

Jóchánán, Jhóchánán§ 1. viz Ióannés; 2. s. Jójádův, o. Jadduův, velekněz, 445, 333; 3. s. Zakkájův, učenec, ž. Hillelův, 70+  

Jochannán, biskup v Arbélách§ 340+ 

Jóchebed, Jókebed, manž. a teta Amrámova, m. Mojžíšova§ 1520

Jójachín z Júdy, Jehojachín, JHWJKJN, k., č. Koniá, Koniah, Koniáš, děd Zerobbábelův§ 597, 562, 538

Jóaqín z Júdy, č. Jachim, Iakimos/Alkimos (srov. tam), velekněz Jahweho§ 538

Jójáqím z Júdy§ viz Jehójáqím/Jhójáqím  
Jóná, řec. & lat. Iónás, arab. Nabí Júnus, Nebí J./Júnis, židovský prorok§ 773, 672

Jónathan z Iúdaie§ viz Alexandros I. Iannaios alias Iannaios

Jong/Yong, jeden ze "tří Čchinů", kmenového území království Čchin§ 206

Jórám z Israéle, Jhórám, b. Tibního§ 885

Jórám, Jehórám/Jhórám, k. v Israéli§ 876, 854, 849, 842 

Jórám z Júdy, k.§ 857, 849, 842, 836  

Jordán§ viz pod Iordánés

Jordánsko, JOR, novodobé arabské království, srov. pod Mesopotamie a Iordánés§ před 6000 (2), 1448, 701, 135, 23-, 70+, 163+    
Jos (čteno Džós), m. ve středu Nigérie, metropole Plateau State§ 900 

Jósedek z Júdy§ 538
Jósé§ viz Iósé, Iósépos 

Jóséf§ viz též Iósépos

Jóséf, jeden z kmenů Israéle, řec. Ióséf§ 1108

Jóséf, s. Ja'aqoba s Ráchel, eg. jménem Sápnat Pá'néach, řec. v Septuágintě Psonthomfanéch§ 2009, 1929, 1880

Jóséf, s. Matitjahův§ viz Iósépos Flávios

Jósi ben Jó'ezer ze Ṣaredy, rabbi, strýc Alkimův§ 163 

Jhóšú'a, Jehóšú'a, Jóšú'a bývá v bibl. řeč. vyjádřeno jako Iésús, Ósée a Iasón, srov. tam

Jóchánán, řec. Ióanan§ viz Jónátán 

Jónátán z Jerúsaléma, velekněz, řec. Iónathan, zvaný též Jóchánán, řec. Ióanan§ 445 

Jóšúa n. Jšú'a/Ješúa z Júdy, s. Siry/řec. Iésús, s. Sirach, autor sbírky mouder Panaretos§ 232

Jóšúa z Júdy, řec. Iésús, velekněz (jméno zkráceno z Jhóšú'a na Jóšúa či Ješúa, Ješú)§ 

1. Mojžíšův nástupce, řec. Iésús tú Naué, bibl. č. Jozue, rodným jménem Hóšé'a, 1520, 1444, 1400, 1380, 1233, 876, 854; 

2. z rodu Fiabí, 36; 

3. I. ben See (?), velekněz, 36;
J'ošijáhú, Jo'šijáhú/Jošia z Júdy, řec. Iósiás/Iósaios, č. Joziáš, k.§ 1005, 641, 634, 622, 609, 597, 587 

Jóthám z Israéle, s. Gedeonův, řec. Ióatham, bibl. č. Jotam§ 1182

Jóthám z Júdy, k., JHWTM§ 773, 736, 735

Jou, místo mírové dohody v Číně§ 671

Jou Čchu-wang/You Qu Wang§ viz Ugo

Jou-liou/Youliu, Jü-lu, šan-jü Severních Hunů§ 46+, 85+ 

Jou-miu/Youmiu z Čao, k.§ 228

Jou-wang, čín. císař, poslední z dyn. Čou§ 782, 776, 771

Jö, kor. Yö, k. čosonský§ 505

Ju-fu-luo/Yufuluo, šanjü Hunů pod trůnním jménem Čchi-č'-š'-ču-chou/Chizhishizhuhou§ 188+ 

Jub‘ai§ viz Iuba, Iúbás

Ju Wen-ťün/Yu Wenjun, m. ťinského císaře Čchenga a regentka§ 325+

Ju Liang, b. předešlé§ 325+

jubileum, výročí, od hebr. jobel/beran§ viz s. v. dluhy

Juček (?), o. wezíra z 22. n. 23. dyn.§ 945 

Júda, Júdea, Júdsko, království§ viz Iúdaia, Židé, srov. též pod Palaistíné apod.

Judaculla, kámen s petroglyfy v Severní Karolíně§ 2000

júdaismus, monotheistické náboženství§ 854, 836, 797, 36-, 36+, 70+, 96+, 162+, 198+, 199+, 224+, 300+, 357+, 360+, 385+, 391+     
Jufni, Juefni, Jewefni§ viz Efni 

Juga purána, jedna z řady purán§ 155

Jugoslávie, zaniklý moderní státní útvar jižních Slovanů s pestrým vývojem§ 35

Juhabu z Egypta§ viz Jau-hejebu

Juhetibu, d. Sobekhotepa III.§ 1770

Jucha/Chaju, dolnoegypt. dynasta§ 3500

Juja, manž. Čuje, o. Tije a Aje (?), manž. Amenhotepa III.§ 1417, 1352 

Juji, čati z konce Dvanácté a zač. Třinácté dyn.§ 1786 

Jun, kor. Yun, k. čosonský§ 232

Jung, nomádi v Číně§ 611

Junit§ viz Latopolis

Junmin, Jun-Min, též Min-Jun, wezír ve Čtvrté dyn., s. Chafreho, manž. Chamerernebteje§ 2613, 2558, 2533  

Juntiu, eg. jméno pro pouštní nomády žijící na východ od Nilu. Juntiu-seti patřilo núbijským beduínům, řec. asi Tróglodytai, viz tam§ 3174, 3054, 1870 

Junu Montu, Jun Montu§ viz Hermónthis  

Juput, Jupet, jméno eg. králů:§

Juput I., syn Petúbasta I.§ 818, 804, 770 
Juput II.§ 818, 745, 720

Juput, s. Šošenqa I., Amunův velekněz v Thébách§ 945, 924 

Jurimjong wang, kor. Yurimyeong, k. korejského státu Kogurjo§ 37

Júru, Jauru, aram. kmen v Poeufrátí§ 1308

Jurza, kanaanské m.§ viz Arzá  
Júsuf As'ar Jath'ar alias Zú Nuwás/Dhu Nuwas§ viz Zú Nuwás 

Jutsko, Jylland, něm. Jütland, angl. Jutland, kontinentální část dn. Dánska, Jutové/lat. Eutií, Euthiové srov. pod Maióti§ 150, 113-, 5+, 10+  

Juwelot, velekněz Amunův v Thébách, s. Osorkona I.§ 924, 889 

Jü/Yu, stát§ 655

Jü ze Sia, Velký Jü/Ta Yu, zakladatel dyn. Sia/Xia§ 2637 

Jü ze Sungu, vévoda§ 620 

Jü/Yu§ viz Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi

Jü/Yu, oblíbená žena velmože Siang Jüa§ 202

Jü-čchan-jan/Yuchanyan, jeskyně v prov. Chu-nan§ před 6000 (1) 

Jü-čchiu-lü Še-lun/Yujiulu Shelun, chán Žou-žanů§ 386+ 

Jü Čchüan/Yu Quan z Čchu, ministr§ 675

Jü Kchou/Yu Kou z Čchen, korunní princ§ 672 

Jü Kung-c' Čchi/Yu Gongzi Chi, ministr v Jü§ 655 

Jü-lin/Yulin, ř. v prov. Kan-su§ 366+

Jü-lu§ viz Jou-liou 

Jüan/Yuan, m. v Číně§ 623

Jüan/Yuan, čín. císař dyn. Chan§ 75, 53, 49, 33, 7
Jüan-wang z Čou§ 476, 469
Jüan z Čchi, b. Iův§ 613 

Jüan-čchuan, hl. m. Západních Čchinů/Xi Qin, u dn. Ťing-jüanu v Kan-su§ 304+ 

Jüan Fan z Čchengu, velmož§ 680 

Jüan Šang/Yuan Shang, s. Jüan Šaoa§ 189+ 

Jüan Šao/Yuan Shao, chanský generál, o. předešlého a následujícího§ 189+ 

Jüan Tchan/Yuan Tan, s. Jüan Šaoa§ 189+

Jüan-ti/Yuandi z Ťin§ 1. viz Cchao Chuang n. Chuan/Cao Huan; 2. viz S'-ma Žuej/Sima Rui 

Jüe/Yue, stát v Číně§ 771, 601, 572, 520, 514, 496, 473, 334

Jüe/Yue, čín. eunúchos, rádce Hunů§ 161 

Jüe/Yue, též Paj-jüe/Baiyue, "Sto Jüeů", Việt, národní skupina na jihu Číny a na severu Vietnamu§ 175, 114, 112-, 39+ 

Jüe-cun/Yuezun, buddh. mnich, zakladatel jeskynní osady Mo-kao§ 366+

Jüe-č’/Yuezhi§ viz Tocharové

Jün-čchen, sídel. m. dynastie Sia, v dn. prov. Šan-si§ 2200

Jün-nan/Yunnan, jihočín. provincie§ 177